6 Tdo 1316/2003
Datum rozhodnutí: 25.11.2003
Dotčené předpisy:




6 Tdo 1316/2003

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 25. listopadu 2003 dovolání, které podal obviněný J. L., t. č. ve Věznici P.-R., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 1. 2003, sp. zn. 8 To 470/2002, jenž rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 1 T 137/2001, a rozhodl t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného J. L. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 26. 6. 2002, sp. zn. 1 T 137/2001, byl obviněný J. L. uznán vinným trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šesti let. Pro výkon trestu byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit B. B. náhradu škody ve výši 2.868,- Kč. Podle skutkových zjištění soudu se obviněný výše uvedeného trestného činu dopustil tím, že dne 30. 6. 2001 krátce před 06.00 hod. poté, co poblíž toalet v baru C. v P., údery pěstí do obličeje napadl poškozeného B. B., odcizil mu z kapsy kalhot částku 72.000,- Kč ke škodě firmy V. o. f. se sídlem P., a pistoli, kterou poškozenému vytrhl z ruky, když ji poškozený vytáhl z opaskového pouzdra pod oděvem, aby se bránil, a poté co poškozený bar opustil, tak jej kolem 06.30 hod. v P., před restaurací U P. , dostihl a fyzicky napadl údery pěstí do obličeje a kopy nohou do ležícího těla, přičemž se rukama sápal po řetízku ze žlutého kovu, který měl poškozený na krku.

Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 20. 1. 2003, sp. zn. 8 To 470/2002, byl z podnětu odvolání obviněného podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušen rozsudek soudu prvního stupně, a to ve výroku o trestu a způsobu jeho výkonu. Dále podle § 259 odst. 3 tr. ř. učinil odvolací soud nové rozhodnutí. Při nezměněném výroku o vině trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. obviněnému uložil trest odnětí svobody v trvání čtyř roků, přičemž pro výkon trestu jej zařadil podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. do věznice s ostrahou.

Proti citovanému rozsudku Městského soudu v Praze podal obviněný J. L. prostřednictvím svého obhájce u Obvodního soudu pro Prahu 10 dne 8. 4. 2003 dovolání, které opřel o důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Obviněný uvádí, že trvá na svém stanovisku, že provedeným dokazováním nebyl prokázán popsaný skutkový děj. Namítá, že odvolací soud stejně jako soud prvního stupně vybudoval své rozhodnutí na výpovědi poškozeného B. B. a dalších svědků svědčících v jeho neprospěch, a to i přesto, že existují výpovědi svědků popisující událost odlišně. Podle jeho názoru existují i závažné pochybnosti v otázce totožnosti skutku. Obviněný konstatuje, že trestní stíhání bylo zahájeno pro trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák., kterého se měl dopustit tím, že dne 30. 6. 2001 před restaurací U P. , fyzicky napadl poškozeného B. B. v úmyslu zmocnit se finanční hotovosti poškozeného a zlatého řetězu. Následně byla podána obžaloba, ve které byl skutkový děj popsán tak, že fyzicky napadl poškozeného, přičemž se rukama sápal po řetízku ze žlutého kovu, který měl poškozený na krku; není zde již uváděn úmysl zmocnit se finanční hotovosti. Obviněný tvrdí, že byl následně odsouzen i pro útok na poškozeného, kterého se měl dopustit na toaletě herny C., přičemž se měl zmocnit 72.000,- Kč a pistole, které měl mít poškozený v době napadení u sebe. Zdůrazňuje, že tomuto útoku nebyl přítomen žádný svědek a soud své rozhodnutí vybudoval pouze na výpovědi poškozeného; údajně odcizené peníze ani pistole nebyly u J. L. nikdy zajištěny, přestože byl v zápětí po incidentu zadržen. Skutečnost, že poškozený před návštěvou herny navštívil několik restauračních zařízení, hrál na automatech, byl podnapilý, a to vše údajně s cizí tržbou a pistolí v krátkých letních kalhotách, je nevěrohodná. Podle obviněného zůstává otázkou, zda peníze popř. pistoli poškozený v herně skutečně měl. Toto tvrdí pouze on a jeho blízký svědek, který nebyl přítomen na místě, a tudíž jeho výpověď je svědectvím zprostředkovaným. Neřešenou je i otázka, zda poškozený nepřišel o peníze jiným způsobem a na jiném místě. Obviněný tvrdí, že výše popsaný útok, vztahující se k finanční hotovosti a pistoli, nebyl obsahem sdělení obvinění ani obžaloby, ačkoli i z výpovědi poškozeného vyplývá, že se jednalo o samostatný útok a nikoli o část jediného útoku, jak v odůvodnění rozsudku uvádí Městský soud v Praze.

Obviněný rovněž poukazuje na ustanovení § 12 odst. 12 tr. ř., podle kterého se skutkem rozumí též dílčí útok pokračujícího trestného činu a na ustanovení § 2 odst. 8 tr. ř., podle něhož je trestní stíhání před soudy možné jen na základě obžaloby. Z popsaných důvodů se domnívá, že nemůže být uznán vinným skutkem, který nebyl obsahem obžaloby; rozhodnutí soudů obou stupňů spočívá na nesprávném hmotně právním posouzení věci, čímž je dán důvod dovolání. Závěrem dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 a násl. tr. ř. zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ve spojení z rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 a věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) předně shledal, že dovolání obviněného J. L. je přípustné /§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř./, bylo podáno osobou oprávněnou /§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř./ v zákonné lhůtě a na místě, kde lze toto podání učinit (§ 265e odst. 1 tr. ř.).

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit otázku, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání lze podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Z takto zákonem vymezeného dovolacího důvodu vyplývá, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet z konečného skutkového zjištění soudu prvního eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení důkazů provedených v předcházejícím řízení. V rámci tohoto dovolacího důvodu je možné namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin nebo že nešlo o žádný trestný čin. Rovněž lze vytknout i vady spočívající v jiném hmotně právním posouzení. Důvody dovolání jsou koncipovány v ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. tak, že v dovolání není možno namítat vady, které se týkají skutkových zjištění včetně úplnosti dokazování a hodnocení důkazů, neboť právní posouzení skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazuje na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozhodnutí a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. Tento názor lze jednoznačně dovodit právě s ohledem na jednotlivé důvody dovolání popsané v citovaném zákonném ustanovení.

Dovolání je specifický mimořádný opravný prostředek, který je určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř., takže Nejvyšší soud v řízení o dovolání není a ani nemůže být další (v pořadí již třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři. V takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání řízení zejména hlavního líčení soudem jak zákonem určeným, tak nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci (§ 2 odst. 5 tr. ř.), popř. do pozice soudu druhého stupně, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§ 277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§ 266 a násl. tr. ř.).

Podle názoru Nejvyššího soudu není obviněným J. L. formálně deklarovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatněnými námitkami materiálně naplněn. Obviněný v dovolání jednak tvrdí, že provedeným dokazováním nebyl prokázán v napadeném rozsudku popsaný skutkový děj. Soudu prvního stupně vytýká, že při hodnocení věci vycházel pouze z důkazů v jeho neprospěch a plně uvěřil poškozenému (jeho výpověď označuje za nevěrohodnou), přičemž nevzal v úvahu i další důkazy. V této souvislosti nutno zdůraznit, že tyto námitky primárně směřují proti zjištěnému skutkovému stavu věci a hodnocení provedených důkazů, přičemž z těchto tvrzených procesních nedostatků až následně obviněný dovozuje nesprávné právní posouzení předmětného skutku. Jak již bylo výše uvedeno samotná skutková zjištění, přestože mohou mít vliv na právní posouzení skutku nebo na jiné hmotně právní posouzení, však Nejvyšší soud nemůže v dovolacím řízení přezkoumávat a je vázán konečným skutkovým zjištěním, které bylo ve věci učiněno. V daném případě to znamená, že pro dovolací soud je rozhodující skutkové zjištění, podle něhož obviněný J. L. spáchal skutek tak, jak je popsán ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, ze kterého mimo jiné vyplývá, že údery pěstí do obličeje napadl poškozeného B. B., odcizil mu z kapsy kalhot částku 72.000,- Kč a pistoli, kterou mu vytrhl z ruky, když ji poškozený vytáhl z opaskového pouzdra pod oděvem, aby se bránil, a poté co poškozený bar opustil, tak jej před restaurací U P. dostihl a fyzicky napadl údery pěstí do obličeje a kopy nohou do ležícího těla, přičemž se rukama sápal po řetízku ze žlutého kovu, který měl na krku. Obviněný v dovolání nenamítá, že by takto popsaný skutek, který shledal bezchybným i odvolací soud, byl nesprávně posouzen jako trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák., nebo že by rozhodnutí spočívalo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z hlediska uplatněného dovolacího důvodu je nutno označit za irelevantní i námitku obviněného ohledně porušení totožnosti skutku, neboť jde o výtku procesně právní (nedodržení ustanovení § 220 odst. 1 tr. ř.) a nikoli o vadu hmotně právního posouzení. Nejvyšší soud proto konstatuje, že v daném případě jde z jeho strany výlučně o námitky, které jsou mimo rámec zákonného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., přičemž je nelze podřadit ani pod další zákonem taxativně stanovené dovolací důvody. Lze připomenout, že každý dovolatel musí nejen v souladu s ustanovením § 265f odst. 1 věty první tr. ř. v mimořádném opravném prostředku odkázat na ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až l) nebo § 265b odst. 2 tr. ř., o něž se dovolání opírá, ale i obsah konkrétně uváděných námitek, tvrzení i právních názorů musí věcně odpovídat uplatněnému dovolacímu důvodu, jak je vymezen v příslušném zákonném ustanovení.

Z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. je dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice citováno některé jeho ustanovení, ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako dovolací důvody nepřipouští. Tak je tomu i v této trestní věci.

Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného J. L. podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení § 265b tr. ř. Proto nebyl oprávněn postupovat podle § 265i odst. 3 tr. ř., přičemž toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 25. listopadu 2003

Předseda senátu:

JUDr. Jiří Horák



Vypracoval:

JUDr. Štefan Škadra