6 Tdo 1307/2010
Datum rozhodnutí: 27.10.2010
Dotčené předpisy: § 8 odst. 1 tr. zák., § 222 odst. 1 tr. zák.



6 Tdo 1307/2010

U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 27. října 2010 dovolání, které podal obviněný M.C. , proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 4. 5. 2010, sp. zn. 8 To 193/2010, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 92 T 235/2009, a rozhodl t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. C. o d m í t á .
O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 2. 3. 2010, sp. zn. 92 T 235/2009, byl obviněný M. C. uznán vinným, že:

dne 8. 9. 2009 kolem 19.15 hodin v B. na ulici H. na trolejbusové zastávce z důvodů dlouhodobějších neshod v manželství, zapříčiněných především vysokými dluhy způsobenými jeho hráčstvím na výherních automatech a kdy se dozvěděl, že jeho manželka Z. C., se chce s ním rozvést, tak na ni zaútočil nožem na řezání koberců, a to poté, kdy s poškozenou a jejími spolupracovnicemi vystoupil z trolejbusu, protože na ni před skončením zaměstnání čekal před prodejnou, kde pracuje a poškozená s ním na místě odmítla komunikovat, proto ji následoval a po vystoupení z trolejbusu ji napadl tak, že ji uchopil za tričko, přičemž v jedné ruce držel předmětný nůž, poškozené se podařilo vysmeknout a uchýlit se pod přístřešek čekárny, zde poškozenou srazil na zem, chytil ji za vlasy a opakovaně ji nožem zasáhl do horní poloviny těla, a přesto, že se poškozená bránila, způsobil ji tímto útokem dvě řezné rány na bradě, řeznou ránu v oblasti pravé poloviny hrudníku při spojení hrudní a klíční kosti, řeznou ránu v rozhraní střední části krku a hrudníku, řeznou ránu na levém rameni a bodně řeznou ránu na pravé polovině krku se současným protětím pravé zevní jhové žíly a ve chvíli, kdy poškozená začala silně krvácet, z místa uprchl, posledně uvedené zranění si vyžádalo neodkladný operativní zákrok v celkové anestézii a v případě, že by bezprostředně po útoku nedošlo při ošetření poškozené ke stlačení rány, hrozil rozvoj hemoragického šoku a takto vedeným útokem jen zcela náhodně nebyla zasažena vnitřní jhová žíla nebo tepny na krku či jiné životně důležité orgány a shodou okolností tak nedošlo ke stavu přímého ohrožení jejího života, v důsledku utrpěných zranění byla poškozená omezena v obvyklém způsobu života po dobu zhruba dvou týdnů.

Takto popsaný skutek soud prvního stupně právně kvalifikoval jako pokus trestného činu ublížení na zdraví podle § 8 odst. 1 k § 222 odst. 1 tr. zák., ve znění zák. č. 140/1961 Sb. účinného do 31. 12. 2009 a obviněného odsoudil podle § 222 odst. 1 tr. zák., ve znění zák. č. 140/1961 Sb. účinného do 31. 12. 2009, k trestu odnětí svobody v trvání čtyři a půl roku, pro jehož výkon jej podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák., ve znění zák. č. 140/1961 Sb. účinného do 31. 12. 2009, zařadil do věznice s ostrahou.

Proti konstatovanému rozsudku podal obviněný M. C. odvolání, které bylo usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 4. 5. 2010, sp. zn. 8 To 193/2010, podle § 256 tr. ř. zamítnuto.

Citované usnesení odvolacího soudu (výrok o zamítnutí odvolání) ve spojení s rozsudkem prvostupňového soudu napadl obviněný M. C. prostřednictvím obhájkyně dovoláním, které opřel o dovolací důvod zakotvený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle jeho názoru rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku i jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Obviněný namítl, že městským soudem zjištěný skutek nevykazuje zákonné znaky trestného činu, jímž byl uznán vinným. K závěru, že spáchal pokus trestného činu ublížení na zdraví podle § 8 odst. 1 k § 222 odst. 1 tr. zák., prvostupňový soud dospěl na základě znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, který vypracoval MUDr. Karel Schneller, jehož závěry obviněný připomněl. Zmínil, že znalec konstatoval mechanismus vzniku zranění, vzhled, charakter a rozložení jednotlivých poranění, jakož i charakter zranění v oblasti pravé poloviny krku. Posledně uvedené zranění znalec hodnotil ze soudně lékařského hlediska jako zranění závažné, které však nevedlo ke stavu bezprostředního ohrožení na životě a nelze ho ještě hodnotit jako vážnou poruchu zdraví, což vyžaduje ustanovení § 222 odst. 1 tr. zák., přičemž ostatní zranění hodnotil jako lehká. Poškozená nebyla ve stavu bezprostředního ohrožení na životě, poněvadž se nejednalo o tzv. velkou žílu. Následně znalec dovodil, že pouze dílem náhody nedošlo takto vedeným útokem ke vzniku zranění těžkého či vážné poruchy zdraví, kdy mohlo dojít k poranění vnitřní jhové žíly, a tím jednoznačně ke stavu bezprostředního ohrožení na životě v důsledku většího krvácení a hemoragickému šoku, který vzniká při krevní ztrátě kolem jednoho litru krve. Pokud tedy, jak obviněný uvedl, ze zdravotnické dokumentace vyplývá, že poškozená ztratila odhadem pouze 100 ml krve, lze předpokládat, že by k tomuto hemoragickému šoku nedošlo.

Dále obviněný připomněl, že znalec u hlavního líčení konstatoval, že lze jen těžko odhadnout, zda by útočník mohl způsobit poranění třeba jen povrchnější nebo závažnější. Na rozdíl od znaleckého posudku, kdy znalec hodnotil, že dopadová intenzita s ohledem na rozsah a hloubku poranění byla charakteru středního, u výslechu doplnil, že to bylo na rozhraní lehké a střední intenzity. Podle názoru obviněného nemohlo tedy s největší pravděpodobností dojít k protětí jhové žíly, když se znalec nevypořádal u poškozené Z.C. s otázkou, jak je široká vrstva kůže, pod kterou se nachází kývač a následně jhová žíla. U každého člověka je tato vrstva velmi individuální podle množství tuku, když z anatomického hlediska se pod kůží nachází ještě podkoží, platisma, a pak je teprve oblast kývače, kde došlo k částečnému protětí.

V dovolání obviněný odkázal na soudní judikaturu, z níž obecně vyplývá, že závěr, zda v konkrétním případě došlo k ublížení na zdraví či těžké újmě na zdraví, je závěrem právním, který přísluší učinit výhradně soudu, nikoliv znalci. Vytkl, že pokud znalec jednoznačným způsobem nestanovil charakter vzniklého případně hrozícího zranění u poškozené, přičemž toto zranění hodnotil na jedné straně jako lehké a na druhé straně jako zranění závažné, které však nevedlo ke stavu bezprostředního ohrožení na životě a nelze ho ještě hodnotit jako vážnou poruchu zdraví, měl se soud podle zásady in dubio pro reo přiklonit k závěru, který by byl pro jeho osobu příznivější. Zjištěný skutek měl být tudíž kvalifikován jako trestný čin podle § 221 odst. 1 tr. zák.

Závěrem dovolání obviněný konstatoval, že rozhodnutí soudů obou stupňů jsou zatížena hmotně právními vadami, neboť skutkové okolnosti vztahující se k jeho jednání, formě zavinění i k následku činu, jak byly soudy zjištěny a následně formulovány v tzv. skutkové větě výroku napadeného rozsudku, neumožňovaly právní závěr, že spáchal pokus trestného činu ublížení na zdraví podle § 8 odst. 1 k § 222 odst. 1 tr. zák., ve znění zák. č. 140/1961 Sb. účinného do 31. 12. 2009. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 4. 5. 2010, sp. zn. 8 To 193/2010, i rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 2. 3. 2010, sp. zn. 92 T 235/2009, a podle § 265 l tr. ř. přikázal prvostupňovému soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně navrhl, aby o dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání.

Předsedkyně senátu Městského soudu v Brně nechala ve smyslu ustanovení § 265h odst. 2 věty první tr. ř. doručit opis dovolání obviněného Nejvyššímu státnímu zastupitelství s upozorněním, že se může k dovolání písemně vyjádřit a souhlasit s jeho projednáním v neveřejném zasedání [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.]. Dovolací soud však do dne rozhodnutí ve věci vyjádření neobdržel.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) při posuzování mimořádného opravného prostředku předně shledal, že dovolání obviněného M. C. je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2, 3 tr. ř.).

Protože dovolání je možné podat pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který lze aplikovat v případě, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení .

V rámci citovaného důvodu dovolání je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva (např. občanského, obchodního, trestního apod.). Z dikce ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat pouze vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03 a sp. zn. III. ÚS 3272/2007). Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat úplnost dokazování a posuzovat postup při hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Při rozhodování vychází z konečného skutkového zjištění soudu prvního eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Těžiště dokazování je v řízení před prvostupňovým soudem a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a není oprávněn přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět nebo opakovat (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.).

Z popsaných důvodů je nutno označit za irelevantní výhrady obviněného M. C., pokud v mimořádném opravném prostředku polemizuje se znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství a výpovědí jeho zpracovatele MUDr. Radka Schnellera před soudem. Zmíněné námitky primárně zpochybňují správnost v soudním řízení učiněných skutkových zjištění včetně hodnocení provedených důkazů. Jak již bylo výše řečeno, ve vytýkaném směru nelze v dovolacím řízení napadená rozhodnutí přezkoumávat.

Obviněný též vytýká, že zjištěný skutek nevykazuje zákonné znaky pokusu trestného činu, jímž byl uznán vinným, což uplatněný dovolací důvod obsahově naplňuje. Nejvyšší soud proto posuzoval, zda napadená soudní rozhodnutí jsou zatížena tvrzenou právní vadou.

Trestného činu ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo jinému úmyslně způsobí těžkou újmu na zdraví .
Podle § 89 odst. 7 písm. e) tr. zák. se těžkou újmou na zdraví rozumí jen vážná porucha zdraví nebo vážné onemocnění . Za těchto podmínek je těžkou újmou na zdraví poškození důležitého orgánu .
Z ustanovení § 8 odst. 1 tr. zák. vyplývá, že jednání pro společnost nebezpečné, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, je pokusem trestného činu, jestliže k dokonání trestného činu nedošlo.
Podle § 4 písm. a), b) tr. zák. platí, že trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel
a) chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem, nebo
b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn (vše trestní zákon zákon č. 140/1961 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2009).

K naplnění trestného činu podle § 222 odst. 1 tr. zák. nestačí, aby pachatel úmyslně vykonal něco, co způsobilo těžkou újmu na zdraví, ale je třeba, aby jeho úmysl též směřoval ke způsobení těžké újmy na zdraví (srov. rozhodnutí č. 19/1963 Sb. rozh. tr.). Pro závěr, že těžká újma na zdraví byla způsobena úmyslně, však není nutné, že pachatel chtěl způsobit právě takové poranění. V tomto ohledu postačuje zjištění, že pachatel věděl, že svým jednáním může způsobit tento těžší následek, a byl s tím srozuměn, když na takové srozumění lze usuzovat zejména z povahy použitého nástroje, z intenzity útoku, ze způsobu jeho provedení, z místa na těle poškozeného, kam útok směřoval, a z pohnutky činu. Dále je třeba přihlédnout i k okolnostem, za kterých se útok stal, jakým způsobem či předmětem bylo útočeno, a jaké nebezpečí pro napadeného z útoku hrozilo.

Pokus trestného činu podle § 8 odst. 1 tr. zák. pouze vyvolává nebezpečí, že k poruše nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem dojde, avšak nikdy se u něj nerozvine příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a následkem požadovaným u dokonaného trestného činu, neboť pachatel tento následek z důvodu absence dokonání deliktu nezpůsobil. Pachatel je za pokus trestně odpovědný přesto, že nenaplnil všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, přičemž v tomto směru trestní zákon požaduje, aby jednání, jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, bylo trestné, i když nedošlo k následku, neboť pokus představuje bezprostřední nebezpečí způsobení tohoto následku.

Aplikujeme-li výše rozvedené obecné argumenty na posuzovaný případ, nelze než dospět k závěru, že výhrady obviněného M. C., které se týkají právního posouzení jeho jednání, nemohou obstát.

Z tzv. skutkové věty, jak je popsána ve výroku o vině v rozsudku Městského soudu v Brně (viz její doslovné znění v úvodu tohoto usnesení dovolacího soudu) a rozvedena v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, plyne fyzický útok obviněného M. C. vůči poškozené Z. C., které způsobil výše citovaná poranění. Pokud jde o posouzení mechanismu vzniku a závažnosti poranění, jež jmenovaná utrpěla, tak prvostupňový soud vycházel ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství a z výpovědi jeho zpracovatele MUDr. Radka Schnellera u hlavního líčení. Z tohoto důkazu byly zjištěny skutečnosti, které našly vyjádření i v tzv. skutkové větě rozsudečného výroku. Předně, že poškozená utrpěla bodně řeznou ránu na pravé polovině krku, řeznou ránu spodní části brady vpravo, řeznou ránu prakticky uprostřed brady, řeznou ránu v oblasti pravé poloviny hrudníku při spojení hrudní a klíční kosti, řeznou ránu v rozhraní střední části krku a hrudníku a řeznou ránu na levém rameni. Dominujícím poraněním bylo bodně řezné poranění pravé poloviny krku s poraněním krční žíly, která byla fakticky zcela proťata a zranění si vyžádalo operativní zákrok v celkové anestézii. Jednalo se o závažné zranění, které však nevedlo ke stavu bezprostředního ohrožení na životě, a to zejména vzhledem k součinnosti poškozené a včasně poskytnuté pomoci. Dále šlo o zjištění, že Pokud by se této pomoci poškozené okamžitě nedostalo, hrozil u ní vznik hemoragického šoku, ve kterém by poškozená vzhledem k velké ztrátě krve upadla do bezvědomí. Lze hovořit o štěstí a díle náhody, že takto vedeným útokem vzhledem k intenzitě a místu, kam obžalovaný útočil a rovněž vzhledem k použitému nástroji, a to noži, nedošlo ke vzniku těžké či vážné poruchy zdraví, když v oblasti krku a přilehlých oblastí došlo ke vzniku celkem pěti řezných či bodně řezných defektů, mohlo dojít k poranění vnitřní jhové žíly či zejména v blízkosti ležící tepny společné krkavice, a tím jednoznačně ke stavu bezprostředního ohrožení života v důsledku většího krvácení. Vznik tohoto nebezpečí byl přitom zcela reálný, neboť obžalovaný při útoku na tuto část těla nemohl odhadnout, jak dalece zasáhne vnitřní struktury krku. Rovněž v případě zasažení průdušnice by mohlo dojít k bezprostřednímu ohrožení na životě při aspiraci krve do dýchacích cest (vše na str. 4 rozsudku).

Soud prvního stupně k jednání obviněného M. C. vůči poškozené Z.C. v odůvodnění rozsudku na str. 6 též mimo jiné zdůraznil: musel být srozuměn s následky jednání a tedy s přímým ohrožením poškozené na životě, pokud jí zasadil střední intenzitou opakovaně rány ostrým nožem do krku.

Podle názoru Nejvyššího soudu nepostupoval Městský soud v Brně (následně v odvolacím řízení i Krajský soud v Brně) v rozporu s trestním zákonem, když obviněného M. C. uznal vinným pokusem trestného činu ublížení na zdraví podle § 8 odst. 1 k § 222 odst. l tr. zák. , ve znění zák. č. 140/1961 Sb. účinného do 31. 12. 2009, neboť skutková zjištění učiněná ve věci objasňují všechny potřebné okolnosti pro aplikovanou právní kvalifikaci skutku. Je zjevné, že v důsledku popsaného fyzického napadení poškozená Z. C. utrpěla nejen výše citovaná poranění, která jsou ublížením na zdraví ve smyslu trestního zákona, ale jednáním obviněného její osobě reálně hrozila mnohem závažnější poranění krku, jak byla ve znaleckém posudku popsána a jsou vyjádřena i v tzv. skutkové větě rozsudečného výroku o vině, jež by byla těžkou újmou na zdraví podle § 89 odst. 7 písm. e) tr. zák. K jejich způsobení přitom nedošlo jen shodou okolností, a to na vůli obviněného zcela nezávislých. Nebylo sice prokázáno, že obviněný měl úmysl takové závažné poranění poškozené způsobit, ale s ohledem na způsob, intenzitu napadení a místa na těle, kam jeho opakované útoky s nožem směřovaly, tak ve smyslu ustanovení § 4 písm. b) tr. zák. věděl, že napadené může těžkou újmu na zdraví způsobit, a pro případ, že ji způsobí, byl s tím srozuměn. Jednání obviněného, a to osoby, které s poukazem na předchozí odsouzení pro úmyslnou násilnou trestnou činnost není možné přiznat dosavadní řádný život, je nebezpečné pro společnost, neboť vyšší formou úmyslného zavinění ohrozilo závažným způsobem významný zájem chráněný trestním zákonem, jímž je lidské zdraví. Současně nelze přehlédnout značnou agresivitu v činu obviněného, který navíc spáchal se zbraní (nožem).

Vzhledem k popsaným skutečnostem Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl dovolání obviněného M. C. jako zjevně neopodstatněné. Proto nebyl oprávněn postupovat podle § 265i odst. 3 tr. ř., přičemž rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 27. října 2010

Předseda senátu:
JUDr. Jiří H o r á k