6 Tdo 1305/2015
Datum rozhodnutí: 25.11.2015
Dotčené předpisy: § 12 odst. 2 tr. zákoník, § 206 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoník



6 Tdo 1305/2015-43
U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. listopadu 2015 o dovolání, které podal obviněný Bc. D. P. , proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 2. 2015, sp. zn. 9 To 67/2014, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 1 T 1/2014, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného o d m í t á .
O d ů v o d n ě n í : I.
Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10. 9. 2014, č. j. 1 T 1/2014-5892 , byl obviněný Bc. D. P. (dále jen obviněný , příp. dovolatel ) uznán vinným zvlášť závažným zločinem zpronevěry podle § 206 odst. 1, 5 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen tr. zákoník ), jehož se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil (zkráceně uvedeno) tím, že

v období od srpna 2008 do června 2012 (včetně) v M. T., v sídle společnosti Treboplast, s. r. o., kde v postavení ekonoma finančního ředitele, se záměrem obohatit se, postupně převedl finanční prostředky dané společnosti nacházející se na jejích účtech č.:
.......... CZK, vedený u Československé obchodní banky, a. s.,
.......... CZK, vedený u UniCredit bank Czech Republic, a. s.,
.......... EUR, vedený u Československé obchodní banky, a. s.,
ke kterým měl dispoziční právo, resp. právo provádět platby prostřednictvím internetového bankovnictví tak, že postupně převáděl finanční prostředky ve prospěch svých soukromých účtů, dále účtů společnosti DKL Servis, s. r. o., jejímž byl jednatelem, a dalších spřízněných osob, případně ve prospěch účtů svých dodavatelů, přičemž za účelem vytvoření zdání pravosti obchodu s jeho vlastní firmou DKL Servis, s. r. o., zanesl do účetnictví společnosti Treboplast, s. r. o., fiktivní faktury, kde dodavatelem byla právě firma DKL Servis, s. r. o., přičemž uvedené služby nikdy nebyly poskytnuty, a tedy ani provedeny, ze strany firmy DKL Servis, s. r. o., ve prospěch společnosti Treboplast, s. r. o., kdy výše uvedeným způsobem po převedení v rozsudečném výroku specifikovaných finančních prostředků fakticky náležejících společnosti Treboplast, s. r. o., které se nacházely na zmíněných účtech dané společnosti, tyto použil výlučně pro svou osobní potřebu a další své soukromé aktivity, když v uvedeném období pravidelné měsíční výdaje náklady jeho rodiny několikanásobně převyšovaly jeho faktické měsíční příjmy, přičemž dané finanční prostředky použil zejména na výstavbu svého rodinného domu a i jeho veškeré vybavení (č. p. ..... ul. Dr. J. v M. T.), dále na zakoupení bytu (č. p. ,,,,, ul. H, v M, T,), na zakoupení osobních motorových vozidel (značky Ford Kuga Titanium, Volvo XC 60), dále na obchodování s cennými papíry (obchodník Patria Direct, a. s.), dále na úhradu vlastního pobytu mimo území ČR (N. S. Slovenská republika, Hotel Latini v Zell am See- Rakouská republika, výuku lyžování včetně pobytu v hotelu Paradis v Suldenu Italská republika), na úhradu sponzorských příspěvků či darů (Svaz neslyšících a nedoslýchavých Okresní výbor Svitavy, Svaz dobrovolných hasičů obce S. M. u M. T.), a dále rovněž tak na úhradu svých běžných měsíčních nákladů, čímž v důsledku svého počínání, při odpočtu částky 685.000 Kč, kterou v období let 2010 - 2012 vybral ze svých vlastních účtů a následně ji v témže období postupně i vložil zpět do pokladny společnosti Treboplast, s. r. o., přičemž dále částku ve výši 342.816 Kč použil postupně ve prospěch společnosti Treboplast, s. r. o., a způsobil dané společnosti škodu v celkové výši 11.702.531,96 Kč.

Obviněný byl soudem prvního stupně odsouzen podle § 206 odst. 5 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání šesti let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Současně mu byl podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu všech funkcí spojených s hmotnou odpovědností ve výměře pěti let. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost uhradit společnosti Treboplast, s. r. o. škodu ve výši 7.799.893,96 Kč společně s úrokem z prodlení za období od 6. 10. 2012 do 6. 12. 2012, který činí úrokovou sazbu 7,5 % p. a. z částky 7.799.893,96 Kč a za období od 7. 12. 2012 až do zaplacení, který činí 7,5 % p. a. z částky 7.299.893,96 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená společnost Treboplast, s. r. o. odkázána se zbytkem uplatněného nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Týmž rozsudkem byl obviněný zproštěn obžaloby z dílčích, blíže vymezených skutků obžaloby Krajského státního zástupce v Hradci Králové, sp. zn. 2 KZv 6/2013 ze dne 20. 3. 2013, jimiž se měl dopustit zvlášť závažného zločinu zpronevěry podle § 206 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku.

O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný a státní zástupce, rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 18. 2. 2015, sp. zn. 9 To 67/2014, jímž podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek částečně zrušil v celém výroku o trestu a podle § 259 odst. 3 tr. ř., při nezměněném výroku o vině a výroku o náhradě škody, obviněného odsoudil podle § 206 odst. 5 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání šesti let a šesti měsíců, pro jehož výkon ho podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařadil do věznice s dozorem a současně mu podle § 73 odst. 1, 3 tr. ř. uložil trest zákazu činnosti spočívajícím v zákazu výkonu zaměstnání ve funkcích ekonomického a finančního ředitele na dobu pěti let. Odvolání obviněného týmž rozsudkem podle § 256 tr. ř. zamítl.

II.
Proti citovanému rozsudku Vrchního soudu v Praze podal obviněný prostřednictvím obhájce JUDr. Jana Najmana dovolání , v němž uplatnil důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Dovolatel jeho naplnění spatřuje (ad a) ve své podstatě ve vyjádření nesouhlasu se skutkovými zjištěními, která jsou vyjádřena v odsuzujících rozhodnutích. Vyjadřuje své přesvědčení, že jeho obvinění je věrnou kopií trestního oznámení podaného zaměstnavatelem (poškozenou společností Treboplast, s. r. o.), který prakticky každou transakci z období od srpna 2008 do června 2012 shledal jako neoprávněnou a současně popřel vědomost a souhlas s jejich realizací. Jeví se mu jako nepravděpodobné, že by o těchto transakcích nikdo z vedení společnosti nevěděl. Takovou konstrukci pokládá za krajně nevěrohodnou se zřetelem k tomu, že na hospodaření společnosti bylo externě dohlíženo účetní společností Manzanas a konečné výsledky hospodaření zpracovávala externí auditorská společnost. Účetními závěrkami auditora společnosti z let 2008 2012 nebyla žádná pochybení shledána. Vzhledem k tomu, že účetní podklady byly auditorům předkládány samotnou společností, nelze podle mínění dovolatele činit závěr o neznalosti tohoto stavu samotnou společností, jež se nemůže následně dovolávat nepoctivého obrazu svého hospodaření. Jako nákladové položky uplatnila v daňových přiznáních zpronevěřené prostředky, v souvislosti s trestním oznámením nepodala opravná daňová přiznání. Mezi dovolatelem a poškozenou společností nebyla uzavřena dohoda o hmotné odpovědnosti, poškozená společnost nepřistoupila k tomu, aby se s ním jako s bývalým zaměstnancem soudila o případnou náhradu škody. Podala pouze trestní oznámení. S odkazem na znak skutkové podstaty trestného činu zpronevěry v podobě přisvojení si cizí věci pachateli svěřené obviněný namítá, že z žádné okolnosti (pracovní smlouvy, dohody o hmotné odpovědnosti) nelze dospět k závěru, že by mu ze strany společnosti byla nějaká věc či majetková hodnota skutečně svěřena. Jeho jednání mělo být posouzeno podle příslušných ustanovení zákoníku práce, a proto měl být podle § 226 písm. b) tr. ř. obžaloby zproštěn.

Obviněný dále (ad b) zdůrazňuje, že výše údajně způsobené škody se v průběhu řízení několikrát změnila. Pokud jde o příspěvky poskytované Svazu neslyšících a nedoslýchavých a Svazu dobrovolných hasičů, jednal na přímý pokyn svého zaměstnavatele, který se tímto způsobem chtěl zviditelnit v dotyčném regionu. Převážná část pokynů týkajících se jím rozporovaných transakcí mu byla nadřízenými sdělována ústně. Pokud tuto skutečnost jeho bývalý zaměstnanec s odstupem doby popírá, mělo být přihlédnuto k zásadě presumpce neviny. V další části dovolání (ad c) akcentuje obviněný zásadu obsaženou v § 12 odst. 2 tr. zákoníku a s oporou o nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 541/10 a sp. zn. I. ÚS 4/04 předeslal, že postih prostředky trestního práva není na místě tam, kde se jednání obviněného pohybuje v rovině občanskoprávních vztahů. Dovolává se trestního práva jako prostředku ultima ratio a poukazuje (s poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tz 290/2000) na to, že nedostatečná účinnost zákonných nástrojů vedoucích k budoucímu výkonu pravomocných a vykonatelných rozhodnutí nesmí být nahrazována prostředky práva trestního. Obviněný je přesvědčen (ad d), že nebylo jednoznačně prokázáno, že svým jednáním způsobil škodu přesahující částku 5.000.000 Kč, a proto nebyly naplněny znaky podle § 206 odst. 5 tr. zákoníku. Současně usuzuje, že jemu uložený trest je nepřiměřeně přísný, a je proto v rozporu se zásadami § 39 tr. zákoníku.

Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze zrušil a přikázal věc jmenovanému soudu k novému projednání a rozhodnutí.

Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupkyně ) po rekapitulaci předcházejícího průběhu řízení k námitce obviněného, že nemohl naplnit zákonné znaky trestného činu zpronevěry podle § 206 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, již pokládá za relevantní z hlediska uplatněného dovolacího důvodu, sdělila, že v oblasti pracovněprávních vztahů není předpokladem trestní odpovědnosti pachatele za zpronevěru existence dohody o odpovědnosti za schodek na svěřených hodnotách uzavřené podle § 252 zákoníku práce, ale jednání spočívající v úmyslném přisvojení si cizí svěřené věci a vznik škody. Dohoda o hmotné odpovědnosti předurčuje pouze režim, kterým bude posuzována případná odpovědnost za škodu, jde tedy o institut náhrady škody. Z rozsudečného výroku je podle státní zástupkyně zřejmé, že obviněný se trestné činnosti dopustil v postavení ekonoma finančního ředitele společnosti Treboplast, s. r. o., přičemž z jeho pracovního zařazení jednoznačně vyplývalo jeho oprávnění pečovat o majetek zaměstnavatele. Nevznikají tudíž žádné pochybnosti o tom, že majetek zaměstnavatele naplňoval veškerá kritéria svěřené cizí věci ve smyslu § 206 tr. zákoníku.

Za deklarovanému dovolacímu důvodu odpovídající námitku považuje i tvrzené porušení zásady subsidiarity trestní represe, tedy porušení ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Výrok, jímž byl obviněný uznán vinným trestným činem zpronevěry podle § 206 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, není podle ní v žádné kolizi s ustanovením § 12 odst. 2 tr. zákoníku, neboť obviněný se posuzovaného činu dopustil jednáním, které z hlediska své povahy, závažnosti, způsobu provedení a doby trvání očividně překročilo rámec běžného nebo obvyklého narušení pracovně právních vztahů a nabylo jasných rysů kriminálního činu. Proto vyloučila úvahu, že věc měla být řešena pouze prostředky pracovního práva. Jednání obviněného se dostalo do zjevného rozporu se zájmy obchodní společnosti, ve které byl zaměstnán ve výrazné manažerské pozici, kdy právě z titulu této pozice mu byla svěřena rovněž důvěra, jíž zneužil způsobem, který vyústil ve způsobení škody, na kterou reaguje nejpřísnější kvalifikovaná skutková podstata trestného činu zpronevěry podle § 206 odst. 5 písm. a) tr. zákoníku. Intenzitu a míru, s níž jednání obviněného zasahovalo do majetkové sféry poškozené společnosti, nelze podle vnímání státní zástupkyně bagatelizovat tím, že poškozená společnost na způsobení škody ze strany obviněného poměrně dlouhou dobu nepřišla, neboť jak z dokazování vyplynulo, obviněný disponoval takovou důvěrou, že v průběhu zaměstnaneckého poměru nebyla jeho práce podrobena žádné zásadnější kontrole. Proto na nesrovnalosti v majetkových záležitostech poškozená obchodní společnost přišla teprve po ukončení jeho pracovního poměru.

Ostatní námitky obviněného uplatněné v dovolání pod jím zvolený dovolací důvod podle státní zástupkyně podřadit nelze. Týká se to i námitky, kdy obviněný uložený trest odnětí svobody označil za nepřiměřeně přísný. Připustila, že obviněnému byl uložen spíše přísný trest, ten však nevybočuje z mezí proporcionality trestní represe. Takto uložený trest je však odpovídající odezvou reagující na trestné jednání obviněného.

Závěrem státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. Současně navrhla, aby tak Nejvyšší soud učinil za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

III.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).

Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v § 265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný dovolací důvod.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.

Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).

Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.
IV.
Ve shodě s posouzením dovolání státní zástupkyní musí Nejvyšší soud konstatovat, že toliko část námitek, které ve své dovolací argumentaci obviněný uplatnil, lze podřadit pod jím deklarovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Pokud se obviněný snaží dosáhnout kasace jím napadeného rozsudku odvolacího soudu pokračujícími výhradami vůči skutkovému zjištění, k němuž se na základě vyhodnocení provedených důkazů dobral soud prvního stupně, pak tak činí způsobem zjevně neúčinným. Nejvyšší soud stran těchto námitek, kterými dovolatel brojí vůči učiněnému skutkovému zjištění, tj. že způsobem popsaným v tzv. skutkové větě odsuzujícího výroku způsobil poškozené společnosti škodu ve výši 11.702.531,96 Kč, musí odkázat na výše zmíněná východiska při posuzování důvodnosti dovolání. Z nichž plyne, že dovolací soud je zásadně (s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu v jeho výkladu Ústavním soudem) vázán skutkovými zjištěními vyjádřenými v dovoláním napadených rozhodnutích. Skutkové námitky obviněného nejsou ničím jiným než jeho pokračující polemikou s tím, jak soudy nižších stupňů vyhodnotily provedené důkazy, resp. s tím, k jakým skutkovým závěrům na jejich podkladě dospěly. Ve své argumentaci neuplatňuje nic, co by posouvalo věc do úrovně tvrzeného a současně existujícího porušení ústavních práv obviněného (zejm. jeho práva na spravedlivý proces), které by tak bylo způsobilé přivodit procesní zásah dovolacího soudu, jenž by směřoval (formou kasace napadených rozhodnutí) k nápravě takového stavu. Z hlediska skutkového obviněný opětovně uplatňuje obhajobu směřující ke zpochybnění poškozeného, resp. osob za něj vystupujících, materiálů, jím předložených, tj. takovou obhajobu, s níž se ve zcela dostatečném rozsahu již vypořádaly soudy nižších stupňů (k otázce auditů a sponzorských darů viz str. 15-16 rozsudku odvolacího soudu). Dovolatel nemůže očekávat, že za daného stavu když ani v konkrétnosti nenamítá, že by hodnocení důkazů soudy nižších stupňů nesplňovalo kritéria § 2 odst. 6 tr. ř. by dovolací soud přistoupil k přehodnocení důkazní situace a k dovození odlišných skutkových závěrů (ty ostatně nekonkretizuje ani sám dovolatel, jenž připouští, že svým jednáním poškozenému škodu způsobil, avšak nižší). Sdílí totiž závěr učiněný soudem odvolacím, že o skutkových zjištěních vyjádřených v rozsudku soudu prvního stupně nevznikají důvodné pochybnosti a že tudíž tyto byly učiněny v souladu s požadavkem § 2 odst. 5 tr. ř.

Důvodnosti námitek dovolatele, které mají hmotně právní charakter a jsou tudíž formálně podřaditelné pod jím uplatněný dovolací důvod, nelze přisvědčit.

Dovozuje-li obviněný, že skutek popsaný v tzv. skutkové větě odsuzujícího rozsudku nelze podřadit pod zákonné znaky trestného činu zpronevěry podle § 206 tr. zákoníku proto, že nebyl v pozici, kdy by mu byly svěřeny nějaké cizí věci (to proto, že neměl uzavřenu dohodu o hmotné odpovědnosti), pak činí neodpovídající právní závěr. Důvodnost užití zákonného znaku přisvojil si cizí věc, která mu byla svěřena je dána zjištěním, že s finančními prostředky Treboplast, s. r. o., tj. cizí věcí, naložil způsobem odporujícím zákonu (a zájmům jejich vlastníka) z pozice ekonoma-finančního ředitele . Právě zastávaná pozice v organizační struktuře poškozené společnosti umožňuje učinit závěr, že finanční prostředky, s nimiž byl oprávněn disponovat, mu byly svěřeny. Dovození existence tohoto zákonného znaku ( cizí věc, která mu byla svěřena ) není podmíněno zjištěním, že konkrétní osoba (v daném případě obviněný) měla uzavřenou dohodu o hmotné odpovědnosti, jak usuzuje dovolatel. Nic takového (míněno jako zákonná podmínka pro možnost závěru o naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu zpronevěry) nelze ze znění § 206 tr. zákoníku dovodit. Pokud obviněný s finančními prostředky, jež nebyly v jeho vlastnictví, naložil v rozporu se zájmy poškozené společnosti způsobem v rozsudku popsaným, tj. že je užil z hlediska svých vlastních zájmů, přisvojil si je a současně tak způsobil na cizím majetku škodu, která z hlediska své výše odpovídá typu škody velkého rozsahu ve smyslu ustanovení § 138 odst. 1 tr. zákoníku. Veškeré formální znaky zločinu zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku byly jednáním obviněného (a skutkem, který je ve výroku odsuzujícího rozsudku popsán) naplněny.

Soudy nižších stupňů nepochybily ani tehdy, pokud shledaly nutným aplikovat na posuzované jednání obviněného normy trestního práva. I když tr. zákoník pojímá trestní právo jako ultima ratio a jako jednu ze základních zásad, z nichž vychází, upravuje v ustanovení § 12 odst. 2 zásadu subsidiarity trestní represe, neznamená tento fakt, že by stran právního posouzení činu obviněného neměla být jeho trestní odpovědnost dovozena. V uvedeném směru nelze než odkázat na stručné, avšak výstižné zhodnocení obsažené ve vyjádření státní zástupkyně, v němž vyložila, proč je nezbytné na jednání obviněného nahlížet jako na čin kriminální povahy a ne toliko jako na porušení pracovně právních vztahů, které by bylo lze řešit na úrovni netrestního předpisu. Vyvození trestně právní odpovědnosti pachatele není podmíněno předchozím uplatněním jiných odpovědnostních institutů. Ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku, podle něhož trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu, nelze interpretovat tak, že před vyvození trestní odpovědnosti pachatele, resp. před podáním trestního oznámení poškozeným, by poškozený musel své požadavky (např. nárok na náhradu škody vzniklé jednáním pachatele) nejprve uplatňovat v rámci jiných řízení (např. formou občanskoprávní žaloby). Poukaz obviněného na to, že poškozený takto nepostupoval ( pokud jsem nějakým svým jednáním kohokoliv hmotně poškodil, potom žádná okolnost nebrání uplatnit vůči mně jeho nároky klasickou občanskoprávní žalobou, k čemuž ovšem až do této chvíle nedošlo ), nemá žádnou právní relevanci . Stejně tak charakter věci (podle dovolatele porušení práv a právních zájmů v oblasti soukromoprávních vztahů) nemůže odůvodnit neuplatnění institutů práva trestního. Princip subsidiarity trestní represe nelze chápat tak, že trestní odpovědnost je vyloučena vždy, pokud existuj paralelně nějaký jiný druh odpovědnosti za protiprávní jednání, např. odpovědnost obchodněprávní, občanskoprávní či pracovněprávní (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 2550/12. Nejen Nejvyšší soud, nýbrž i Ústavní zastává názor, že není vyloučeno souběžné uplatnění trestní odpovědnosti spolu s jiným druhem odpovědnosti, resp. že trestní odpovědnost je vyloučena pouze v situacích, kdy uplatněním jiného druhu odpovědnosti lze dosáhnout splněním všech funkcí vyvození odpovědnosti, tj. splnění cíle reparačního a preventivního, a přitom funkce represivní není v daném případě nezbytná. Ani subsidiarita trestní represe nevylučuje spáchání trestného činu a uložení trestu v případě závažného porušení povinností se soukromoprávním základem, které lze sankcionovat i mimotrestními prostředky, neboť trestní právo chrání též soukromé zájmy fyzických a právnických osob (srov. např. usnesení ze dne 18. 9. 2014, sp. zn. III. ÚS 1211/14, usnesení ze dne 12. 3. 2003, sp. zn. 5 Tdo 265/2003, ze dne 21. 12. 2005, sp. zn. 5 Tdo 1535/2005).

Nejvyšší soud proto v této otázce dospěl ke shodnému názoru, který ve stručnější podobě (avšak zcela důvodně) vyjádřil s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tdo 843/2012 odvolací soud (str. 16 rozsudku).

K dosud uvedeným skutečnostem lze dodat, že v posuzované věci odsouzením obviněného nedošlo k porušení zásad, na které dovolatel poukazoval prostřednictvím citace rozhodnutí Ústavního (sp. zn. I. ÚS 541/10, sp. zn. I. ÚS 4/04) a Nejvyššího (sp. zn. 7 Tz 290/2000) soudu.

Výrok o vině je třeba mít s ohledem na právě uvedené a na to, co je obsaženo v odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů za zákonný a odůvodněný. Z toho současně plyne, že tento výrok není zatížen vadou, která znamenala, že dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.

Pokud obviněný uplatnil výhrady vůči výroku o trestu, pak těmto námitkám nelze skrze jím uplatněný důvod (avšak ani žádný jiný) přiznat žádnou právní relevanci. Námitka týkající se přiměřenosti uloženého trestu totiž není dovolacím důvodem. Nejde-li o situaci, kdy výrok o trestu nemůže obstát z důvodu, že je vadný výrok o vině, lze samotný výrok o trestu z hmotně právních pozic napadat zásadně jen prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jímž je uložení nepřípustného druhu trestu nebo uložení trestu ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu. Tento dovolací důvod obviněný neuplatnil a očividně to ani nepřicházelo v úvahu. Pokud byl uložen přípustný druh trestu ve výměře spadající do rámce zákonné trestní sazby, jak se stalo v posuzované věci, nelze cestou dovolání namítat nepřiměřenost trestu, a to ani s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (k tomu viz rozh. č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Opačný názor by byl v rozporu s povahou dovolání jako mimořádného opravného prostředku a činil by z dovolání v podstatě jen další odvolání. Otázka přiměřenosti trestu je sice záležitostí týkající se aplikace hmotného práva, avšak přesto není možné tuto otázku podřazovat pod ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a to ani pokud jde o tu jeho variantu, podle které dovolacím důvodem je jiné nesprávné hmotně právní posouzení (míněno jiné, než je právní posouzení skutku). Vyplývá to ze vzájemného poměru dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Oba dovolací důvody mají hmotně právní povahu, přičemž dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je obecným hmotně právním dovolacím důvodem a dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je zvláštním hmotně právním dovolacím důvodem stanoveným jen ve vztahu k výroku o uložení trestu. Z toho logicky vyplývá, že samotný výrok o uložení trestu může být napadán pouze s použitím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jímž ovšem není nepřiměřenost trestu. Připustit námitky ohledně přiměřenosti trestu jako dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. by znamenalo popření smyslu ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., které by se stalo nefunkčním, bylo by bezpředmětné a nemělo by žádný smysl, neboť uložení nepřípustného druhu trestu a uložení trestu ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu by vždy bylo jiné nesprávné hmotně právní posouzení ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

S přihlédnutím k výše uvedenému dospěl Nejvyšší soud k závěru, že o dovolání obviněného je nezbytné rozhodnout způsobem upraveným v § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Podle něj Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl dovolací soud o tomto mimořádném opravném prostředku obviněného v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., dle něhož V odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 25. listopadu 2015

JUDr. Ivo Kouřil předseda senátu