6 Tdo 1297/2015
Datum rozhodnutí: 25.11.2015
Dotčené předpisy: § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.



6 Tdo 1297/2015-21
U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. listopadu 2015 o dovolání, které podal obviněný J. U. proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 5. 5. 2015, sp. zn. 10 To 144/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 4 T 184/2014, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 19. 2. 2015, sp. zn. 4 T 184/2014, byl obviněný J. U. (dále jen obviněný ) uznán vinným [ad 1), 2) výroku citovaného rozsudku] pokračujícím přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a [ad 2) výroku citovaného rozsudku] přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, kterých se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že

1) dne 12. 7. 2014 v době kolem 19:00 hodiny nejméně u domu č. p. ... v obci K. H. n. V., okres P. a po přilehlé místní komunikaci úmyslně řídil osobní motorové vozidlo tov. zn. Škoda Felicia, reg. značky ..., ačkoliv si byl vědom toho, že má rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 30. 10. 2012, sp. zn. 2 T 53/2012, který nabyl právní moci dne 30. 10. 2012, uložen mimo jiné trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu 4 roků, a dále pak trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 16. 7. 2013, sp. zn. 8 T 107/2013, který nabyl právní moci dne 16. 8. 2013, uložen mimo jiné trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu 60 měsíců,

2) dne 13. 7. 2014 v době mezi 12:00 12:10 hodin nejméně u domu č. p. ... v obci K. H. n. V., okres P. a po přilehlé místní komunikaci, úmyslně řídil po předchozím požití alkoholických nápojů osobní motorové vozidlo tov. zn. Škoda Felicia, reg. značky ..., když orientační dechovou zkouškou provedenou přístrojem Dräger mu byla naměřena dne 13. 7. 2014 v 12:59 hodin hladina 2,41 promile alkoholu v dechu a opakovanou dechovou zkouškou ve 13:05 hodin mu byla naměřena stejná hladina 2,41 promile alkoholu v dechu, a uvedené vozidlo řídil, ačkoliv si byl vědom toho,
- že byl mimo jiné za přečin ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku odsouzen rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 30. 10. 2012 pod sp. zn. 2 T 53/2012, který nabyl právní moci dne 30. 10. 2012, k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 18 měsíců a dále že mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu 4 roků, - že byl mimo jiné za přečin ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku odsouzen trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 16. 7. 2013 pod sp. zn. 8 T 107/2013, který nabyl právní moci dne 16. 8. 2013 k trestu odnětí svobody v trvání 12 měsíců s podmíněným odkladem jeho výkonu na zkušební dobu v trvání 60 měsíců a dále že mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu 60 měsíců .
Podle § 274 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku byl obviněný odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, k jehož výkonu byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku byl současně zrušen výrok o trestu rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 2 T 96/2014, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 2. 12. 2014, sp. zn. 61 To 441/2014, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž zrušením došlo, pozbyla podkladu.

O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Praze. Rozsudkem ze dne 5. 5. 2015, sp. zn. 10 To 144/2015, podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek ve výroku o trestu. Za podmínek § 259 odst. 3 tr. ř., při nezměněném výroku o vině pokračujícím přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, odsoudil obviněného, a to i za přečiny ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku a maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, kterými byl uznán vinným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 2 T 96/2014, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 2. 12. 2014, sp. zn. 61 To 441/2014, podle § 274 odst. 2 a § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání třiceti měsíců, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Současně zrušil výrok o trestu rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 2 T 96/2014, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 2. 12. 2014, sp. zn. 61 To 441/2014, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž zrušením došlo, pozbyla podkladu.

Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Praze (všem jeho výrokům) podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy proto, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Obviněný uvedl, že dovolací důvod spatřuje především v tom, že skutečnosti významné pro rozhodnutí nebyly řádně projednány a prozkoumány, soud neprovedl všechny jím navržené důkazy a v tomto spatřuje vadu napadeného rozsudku, která má za následek nesprávné právní posouzení skutku a porušení jeho práva na spravedlivý proces.
Obviněný dále setrval na tom, že se nedopustil jednání, které je mu kladeno za vinu. Vozidlo své přítelkyně, u kterého se v průběhu 12. a 13. 7. 2014 vyskytoval, pouze opravoval a sám je neřídil. Toto vozidlo bylo z důvodu jeho opravy v době, uváděné v napadeném rozsudku jako doba spáchání přečinu, ve stavu fakticky vylučujícím jeho provoz, přičemž jeho opravu obviněný dokončil bezprostředně před incidentem se svědky a přivoláním hlídky Policie České republiky. Připomněl, že již před soudem prvního stupně vyjádřil, že si je vědom, že je opětovně soudně trestán, ale stejně jako v předchozích případech, pokud by se skutku dopustil, sám by se před soudem doznal. Shodné výpovědi svědků přičetl tomu, že všichni u soudu slyšení svědci jsou v příbuzenském poměru ke svědku V. K. staršímu či jeho sousedé. U soudu bylo potvrzeno, že tento svědek je prchlivé povahy a měl s obviněným konflikt, když se jej pokoušel vykázat z místa, kam jeho přítelkyně vozidlo zaparkovala a kde je opravoval. Při konfliktu odmítl z místa odjet s tím, že má zákaz řízení. S ohledem na to byl přesvědčen o tendenčnosti výpovědí jednotlivých svědků a měl za to, že tím, že se zmínil o svém zákazu řízení, byli výpovědi svědků postavené na tom, že byl viděn jak řídí , ačkoli jej svědci z míst uváděných způsobem, jež popsali, nemohli vidět. Jejich ztotožnění obviněného s osobou řidiče tak podle něj nelze mít za věrohodné. Výpověď svědka H. pak považoval za podanou pod nátlakem.

Pro rozpory ve výpovědích jednotlivých svědků podle něj nebylo spolehlivě prokázáno, jak se měl skutek stát a že se jej měl dopustit právě on. Za vnitřně rozpornou označil svědeckou výpověď svědkyně B. i svědka V. K. mladšího, kteříjsou v příbuzenském vztahu k V. K. staršímu. Výpovědi ostatních svědků se podle něj rozcházejí, nelze na jejich základě dospět k jednoznačné identifikaci skutkového děje, ani řidiče, za nějž byl označen. Pochybnosti podle něj vzbuzují výpovědi svědků, kteří se neshodli ohledně sjízdnosti opravované komunikace, způsobu, místě a podmínkách, za kterých bylo možné na opravovanou komunikaci sjet osobním vozidlem, odkud mělo vozidlo přijet, kde a za jakých okolností mělo sjet vozidlo údajně řízené obviněným. Pochybnosti vyjádřil rovněž ve vztahu k tvrzení svědka K. o způsobu jízdy vozidla po opravované komunikaci se zřetelem k tomu, že na vozidle svědkyně T. nevznikla žádná škoda. Podotkl, že výpovědi těch svědků, kteří uvedli, že jej viděli řídit na parkovišti, nelze použít jako důkaz k jeho usvědčení z přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí, neboť i kdyby vozidlo na parkovišti přemisťoval z parkovacího místa na jiné, nepohyboval by se s ním po místní komunikaci, ale pouze po parkovišti, od místní komunikace toho času odděleném převýšením 0,5 m, a nemohl tak naplnit skutkovou podstatu přečinu, který je mu kladen za vinu.

Soudy obou stupňů tak podle jeho přesvědčení pochybily, když zamítly jeho návrh na doplnění dokazování fotodokumentací parkoviště za účelem objasnění místa, kde se měl pohybovat, vyžádáním stavebního deníku za účelem zjištění, zda byla v předmětné době komunikace průjezdná a dále dotazem na stavební firmu, zda má dokumentaci průběhu výstavby za účelem prokázání stavu vozovky a způsobilosti sjezdu a pohybu osobního vozidla po místní komunikaci. Navrženými důkazy by měl totiž možnost prokázat, že vozovka byla v neprůjezdném stavu a že na ni nemohl s vozidlem sjet, aniž by vozidlo trvale znehodnotil. Z fotografické dokumentace založené ve spise podle něj není zřejmé, kde mělo vozidlo Škoda Felicia stát a kudy se mělo údajně pohybovat. Uvedl, že není-li spolehlivě zjištěn skutkový děj, lze stěží uvěřit svědeckým výpovědím sousedů, že viděli pohybovat se právě toto vozidlo a jako řidiče právě jeho. Absentuje tak jeden ze znaků trestného činu a nemůže být na základě takto zjištěného skutkového stavu odsouzen. Nejvyšší soud by pak měl v návaznosti na přezkoumání výroku o vině z důvodu vytýkaných vad, přezkoumat i výrok o trestu, jakož i další výroky, které mají ve výroku o vině svůj podklad.

S ohledem na shora uvedené obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek i rozhodnutí na něj obsahově navazující a uložil odvolacímu soudu věc znovu projednat a rozhodnout.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství sdělil, že se k uvedenému dovolání nebude věcně vyjadřovat. Současně uvedl, že výslovně souhlasí s tím, aby Nejvyšší soud ve věci rozhodl za podmínek uvedených v ustanovení § 265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 5. 5. 2015, sp. zn. 10 To 144/2015, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím své obhájkyně, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze podřadit pod (uplatněný) důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zásadně jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).

V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky směřují výlučně do oblasti skutkové a procesní. Obviněný totiž soudům nižších stupňů vytýká neúplné důkazní řízení (neprovedení jím navržených důkazů), nesprávné hodnocení důkazů (zejména jednotlivých svědeckých výpovědí) a vadná skutková zjištění. Současně přitom prosazuje vlastní hodnocení důkazů a - od skutkových zjištění soudů nižších stupňů zcela odlišný skutkový závěr v tom smyslu, že se nedopustil jednání kladeného mu za vinu (vozidlo pouze opravoval a sám je neřídil). Výlučně z těchto námitek vyvozuje existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Svojí argumentací nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněným ve skutečnosti spatřován výhradně v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.

Nad tento rámec je na místě k obviněným vznesené námitce neúplnosti provedeného dokazování a opomenutých důkazů (neprovedení všech navrhovaných důkazů) připomenout, že vadu tohoto charakteru nelze spatřovat jen v tom, že soud navržený důkaz neprovede, neboť soud není povinen každému takovému návrhu vyhovět, je však povinen tento postup odůvodnit. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav (ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř.). Je na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je právně významná pro zjištění skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2012, sp. zn. IV. ÚS 134/12). V dané věci se soudy nižších stupňů, jak plyne z odůvodnění jejich rozhodnutí, zabývaly otázkou úplnosti důkazního řízení, přičemž důvodně dospěly k závěru, že již provedené dokazování bylo úplné a že z hlediska požadavků ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř. nevyvstala potřeba jeho doplnění, a to ani ve smyslu důkazních návrhů obhajoby. V projednávaném případě se tedy o neúplně provedené dokazování a opomenuté důkazy nejednalo.

Pokud se odvolací soud nevyjádřil detailně k návrhům na doplnění dokazování, pak nejde o takový nedostatek, který by znamenal porušení základních práv obviněného (zejména práva na obhajobu). Podstatné je, že i tento soud, stejně jako soud prvního stupně, jak již uvedeno, jednoznačně vyložil, že dosavadní důkazní řízení bylo úplné, dostatečné a poskytovalo základ pro zjištění skutkového stavu věci v rozsahu potřebném pro rozhodnutí, čímž dal jasně najevo, že další dokazování shledal nadbytečným.

V daných souvislostech se patří připomenout, že je třeba vycházet z materiálního pojetí výkladu ústavních práv, a proto ne každé formální pochybení v řízení musí nutně vést k derogaci napadeného rozhodnutí (viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 189/05, usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 452/07, usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1665/10 či usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1329/13).

Dále lze dodat, že mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů není dán nesoulad, natož potom nesoulad extrémní. O extrémní nesoulad se jedná tehdy, když skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů. K takové situaci ovšem v dané věci nedošlo. Soudy obou stupňů si totiž byly vědomy důkazní situace a z odůvodnění jejich rozhodnutí je zřejmé, že hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly - je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, učiněnými skutkovými zjištěními a právními závěry. Nelze jim tudíž vytýkat svévoli. Činí-li za této situace obviněný kroky ke zpochybnění skutkových závěrů vyjádřených v uvedených rozhodnutích a pouze z toho vyvozuje vadnost právního posouzení skutku, pak je nutno zdůraznit, že jde o námitky z pohledu uplatněného (i jiného) dovolacího důvodu irelevantní. V souvislosti se shora uvedeným lze ještě zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Tímto základním právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.

Pokud obviněný ve svém dovolání namítl, že i kdyby přemisťoval na parkovišti vozidlo z parkovacího místa na místo jiné, nepohyboval by se po místní komunikaci a nemohl tím naplnit skutkovou podstatu přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání, pak je zapotřebí především zdůraznit, že tato námitka v prvé řadě nerespektuje skutková zjištění soudů nižších stupňů (neváže se na tato skutková zjištění). Nad to je zapotřebí konstatovat, že obviněnému byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 30. 10. 2012, sp. zn. 2 T 53/2012, který nabyl právní moci dne 30. 10. 2012, uložen zákaz řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu čtyř roků a trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 16. 7. 2013, sp. zn. 8 T 107/2013, který nabyl právní moci dne 16. 8. 2013, uložen zákaz řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu šedesáti měsíců. Takto formulovaný zákaz řízení motorových vozidel je třeba chápat jako absolutní, to znamená, že osoba, jíž byl uložen (v daném případě obviněný), nesmí tuto činnost vykonávat vůbec, přičemž je nerozhodné, zda by mělo jít o řízení vozidla po pozemních komunikacích nebo mimo ně. Dále je třeba uvést, že podle skutkových zjištění soudů nižších stupňů (viz shora) se obviněný dopustil jednání, kterým (mj.) mařil výkon úředního rozhodnutí, a to takovým způsobem, že naplnil (též) znaky přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm.) tr. zákoníku. K tomu je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s § 265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) l ) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle § 265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05). Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.


P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 25. listopadu 2015

JUDr. Vladimír Veselý
předseda senátu