6 Tdo 1297/2012
Datum rozhodnutí: 21.11.2012
Dotčené předpisy: § 234 odst. 1 tr. zákoník



6 Tdo 1297/2012-28

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. listopadu 2012 o dovolání, které podal obviněný Z. P. , proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. 5. 2012, sp. zn. 6 To 23/2012, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 39 T 2/2012, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :


Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 2. 3. 2012, sp. zn. 39 T 2/2012, byl obviněný Z. P. (dále jen obviněný ) uznán vinným (v bodě 1.) zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku a (v bodě 2.) pokusem zločinu znásilnění podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 185 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku, přečinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku a přečinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 1 tr. zákoníku, neboť podle skutkových zjištění jmenovaného soudu 1. dne 16. července 2011 v době od 01:20 hod. do 03:30 hod. v B. na rohu ulic B. a G., zezadu přistoupil od pasu dolů nahý k V. B., pravou rukou jí zakryl ústa a zatáhl ji do křoví a řekl jí, pokud bude křičet, že ji zabije, povalil ji na zem a opakovaně na ní vykonal soulož v různých polohách a přiměl ji k felaci; v důsledku uvedeného jednání V. B. od uvedeného data trpěla posttraumatickou stresovou poruchou, která ji citelně omezovala v obvyklém způsobu života po dobu přesahující délku šesti týdnů,
2. dne 24. srpna 2011 v době kolem 23:55 hod. v B. na schodech vyúsťujících z podchodu na roh ulic S. a B., zezadu přistoupil od pasu dolů nahý k P. P., osahával ji pod oblečením na prsou a v rozkroku, když začala křičet, upozornil ji, bude-li v křiku pokračovat, že ji zabije, požadoval po ní felaci; P. P. se obžalovanému vysmekla a utekla, při snaze o vysmeknutí se obžalovanému jí obžalovaný vzal téměř novou kabelku v hodnotě 400 Kč, ve které měla peněženku pořízenou před dvěma lety za 300 Kč, částku 100 Kč, kartu zdravotní pojišťovny, roční jízdenku v hodnotě 1.000 Kč, občanský průkaz, na jehož obnovení vynaložila 100 Kč, mobilní telefon zakoupený před dvěma lety za 2.000 Kč, který nyní oceňuje částkou 1.000 Kč, který jí byl vrácen, kartu mobilního operátora za 100 Kč, klíče od domu, na jejichž nové pořízení včetně zámku vynaložila 1.200 Kč a kartu, která jí umožňovala výběr z bankomatů České spořitelny, a.s. . Za tuto trestnou činnost byl obviněný podle § 185 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 99 odst. 2 písm. a), odst. 4 tr. zákoníku mu bylo uloženo ochranné léčení sexuologické ve formě ústavní. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byl obviněný zavázán k povinnosti zaplatit poškozené P. P. na náhradě škody částku ve výši 3.200,- Kč.

O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podali obviněný a v jeho neprospěch státní zástupce, rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Olomouci. Rozsudkem ze dne 24. 5. 2012, sp. zn. 6 To 23/2012, podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. z podnětu odvolání státního zástupce napadený rozsudek částečně zrušil, a to ve výroku o trestu a za podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněnému podle § 185 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání šesti a půl roku, pro jehož výkon ho podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle § 256 tr. ř. odvolání obviněného zamítl.

Proti citovanému rozsudku Vrchního soudu v Olomouci podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku namítl, že skutkový stav, tak jak je popsán v jednotlivých výrocích rozhodnutí, nenaplňuje všechny znaky skutkových podstat trestných činů, jimiž byl uznán vinným. Poznamenal, že v daném řízení byla porušena základní práva obžalovaného, když soudy obou stupňů nerespektovaly základní zásady trestního řízení vyplývající z § 2 tr. ř., zejména při hodnocení důkazů nepostupovaly v souladu s § 2 odst. 5, 6 tr. ř. a pominuly presumpci neviny, tedy pravidlo in dubio pro reo a pravidlo, podle něhož musí být obviněnému vina dokázána a na to navazující zásadu, že doznání obviněného nezbavuje orgány činné v trestním řízení této povinnosti dostát. Konstatoval, že předmětné skutky má soud za prokázané z výpovědí obou poškozených a svědka J. S. a z jeho doznání. V této souvislosti zdůraznil, že poškozené popisují skutkový děj shodně jako obžaloba, avšak nijak neztotožňují, že se tohoto jednání dopustil on, resp. že ani svědek J. S. ve své výpovědi nezaměnitelně nepopisuje jeho osobu, toliko uvádí, že si myslel, že je to on. Dále připomněl, že znalkyně z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, sexuologie potvrdila nejen jeho nemoc, ale i skutečnost, že doposud nebyl medikamentózně léčen, resp. že v době, kdy došlo k přeměně ústavního léčení na ambulantní, nebyl podroben znaleckému zkoumání (což lze mít za zásadní pochybení). Shledal, že návrhy obžaloby a závěry soudu vycházejí z naprosto nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci. Podle jeho názoru se orgány činné v trestním řízení spokojily pouze s jeho doznáním, jeho vinu nijak důkazně nedoložily, neboť provedené dokazování bylo naprosto formální (konkrétně nebyly provedeny fotografická rekognice jeho osoby poškozenými ani vyšetřovací pokus na místě samém a orgány činné v trestním řízení nezajistily žádné použitelné stopy z místa činu). Rovněž upozornil, že poškozená B. s ním měla strávit více než dvě hodiny, přitom se vůbec nepokusila osvobodit, zavolat o pomoc a dokonce s ním vykouřila cigarety. V neposlední řadě zmínil závěry odborných vyjádření z oboru kriminalistiky, odvětví biologie a genetika Eč. KRPB-3534-l/KT-2011 a Eč. KRPB-4062-l/KT-2011, jakož i zprávy o ambulantním vyšetření poškozené B. ze dne 16. 7. 2011. Prohlásil, že konstatování soudu, že v daném čase nebylo v B. hlášeno jiné obdobné jednání, je nedostačující pro závěr, že se uvedeného skutku dopustil nezpochybnitelně on, a proto o jeho vině stále existují pochybnosti, které lze odstranit jedině řádným došetřením věci. Také shledal, že pouhé konstatování soudu, že musel předpokládat, že se v kabelce nachází platební karty, je pro uznání jeho viny trestným činem podle § 234 odst. 1 tr. zákoníku a uložení trestu nedostatečné. Za správný označil závěr soudu o jeho nemoci i o tom, že prioritou je její léčení. Ohradil se však proti tomu, že nejprve má být vykonán trest odnětí svobody, a pak teprve navazující ochranné léčení sexuologické ve formě ústavní. Podle jeho slov se nepodmíněný úhrnný trest odnětí svobody ve věznici s ostrahou vzhledem k jeho nemoci nejeví správně voleným, neboť další odklad léčby může jeho onemocnění zhoršit, a tudíž se přiklání k neprodlenému zahájení léčení umístěním do ústavní léčebny namísto výkonu trestu. Uzavřel, že svým jednáním nenaplnil všechny znaky skutkových podstat trestných činů kladených mu za vinu, že je zde celá řada pochybností o jeho vině, že u některých skutků vůbec nebyl prokázán jeho úmysl se jednání mu vytýkaných dopustit, že jsou zde extrémní rozpory mezi závěry učiněnými soudy a provedenými důkazy a že z jeho strany k jednáním popsaným v jednotlivých výrocích rozhodnutí nedošlo, a proto měl být obžaloby zproštěn.

Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně podle § 265k odst. 1 tr. ř. v celém rozsahu zrušil a sám rozhodl o zproštění jeho osoby obžaloby.

K tomuto dovolání se za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce ). Upozornil, že s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se nelze úspěšně domáhat opravy skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani přezkoumávání správnosti jimi provedeného dokazování. Dodal, že zásah do skutkových zjištění je možné připustit v určitém rozsahu i v rámci řízení o dovolání, avšak zejména tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé. Taková situace však v dané věci nenastala.

Státní zástupce konstatoval, že při hodnocení správnosti vyslovené hmotně právní kvalifikace tedy bude nutné zohlednit skutkové závěry, k nimž dospěly soudy činné dříve ve věci, podle nichž se obviněný dopustil jednání tak, jak je popsáno ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, resp. jak je dále rozvedeno v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů. Pokud proto obviněný tyto závěry zpochybňuje, resp. pokud napadá rozsah provedeného dokazování, není možné k takové argumentaci přihlížet. Následně shledal, že relevantně ve vztahu k uplatněnému dovolacímu důvodu obviněný namítl nesprávné právní posouzení skutku popsaného v bodu 2. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně jako (mimo jiné) přečinu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 1 tr. zákoníku. Zrekapituloval, že v posuzované věci bylo provedeným dokazováním zjištěno, že obviněný v rámci předmětného útoku přistoupil v nočních hodinách k poškozené P. P. a začal ji osahávat a nutit k pohlavnímu styku srovnatelnému se souloží, poškozená se však obviněnému vytrhla a utekla, přičemž jí obviněný strhl kabelku, v níž měla peněženku, osobní doklady, mobilní telefon a bankovní kartu, umožňující výběry z bankomatů České spořitelny, a.s. Poté, co odcitoval § 234 odst. 1 tr. zákoníku, seznal, že k trestnosti činu postačí pouhé jednání pachatele spočívající v tom, že sobě nebo jinému opatří, zpřístupní, přijme nebo přechovává platební prostředek jiného. Přitom jde o trestný čin úmyslný [§ 15 odst. 1 písm. a) či b) tr. zákoníku]. Jak dále konstatovala soudní praxe (srov. zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. 8 Tdo 398/2011, nebo ze dne 25. 8. 2011, sp. zn. 4 Tdo 884/2011), situace ve společnosti ohledně platebních karet doznala, zejména od nálezu Ústavního soudu České republiky (dále jen Ústavní soud ) ze dne 17. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 37/03, výrazných změn, když v současné době bývá pravidlem, že dospělí lidé u sebe mívají ve svých kabelkách a příručních taškách nejen doklady a peníze, nýbrž též nepřenosné platební karty či větší množství platebních karet, které nosí většinou ve svých peněženkách. Platební karty jsou již běžným platební prostředkem, a proto obviněný musel důvodně předpokládat, tedy jinak řečeno musel být srozuměn s tím, že odcizuje-li poškozené kabelku, tedy v danou chvíli jediné její zavazadlo, budou v něm právě všechny běžné věci, které nosí dospělí lidé u sebe, tedy i platební karty, stejně jako peníze či osobní doklady (což se také všechno skutečně v kabelce nacházelo). Obviněný tudíž ve vztahu k opatření si nepřenosné platební karty poškozené jednal v úmyslu nepřímém podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, což v konečném důsledku značí, že právní posouzení jeho jednání jako přečinu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 1 tr. zákoníku bylo učiněno správně a bez vad.

Poté státní zástupce připomněl, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit, avšak jen v rámci dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 39 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení údajně neadekvátního, nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím ani tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. (srov. rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Pokud tedy obviněný zpochybňoval vhodnost uložení trestu odnětí svobody, avšak bez argumentace ve smyslu § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., nelze k tomu přihlížet.

Vzhledem k těmto skutečnostem státní zástupce navrhl, aby podané dovolání bylo v neveřejném zasedání [§ 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto. Současně, pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu, vyslovil ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

Dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. 5. 2012, sp. zn. 6 To 23/2012, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném zákonným ustanovením § 265e odst. 3 tr. ř.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).

V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky obviněného směřují z podstatné části právě do oblasti skutkové a procesní. Obviněný totiž soudům vytýká rovněž (převážně) neúplné důkazní řízení, nesprávné hodnocení důkazů, porušení základních zásad trestního řízení (zejména těch vyplývajících z § 2 odst. 2, 5, 6, tr. ř.) a vadná skutková zjištění. Také (převážně) z uvedených skutkových (procesních) výhrad vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutků. V tomto směru tak nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností.

Pokud obviněný ve svém dovolání namítá existenci extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a skutkovými a právními závěry soudů, lze poznamenat, že soudy obou stupňů si byly vědomy důkazní situace a z odůvodnění jejich rozhodnutí je zřejmé, k jakým závěrům dospěly - je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, skutkovými zjištěními učiněnými po zhodnocení provedených důkazů a právními závěry. Lze konstatovat, že jejich rozhodnutí nevybočila z mezí daných ustanovením § 125 odst. 1 tr. ř., tudíž jim nelze vytýkat svévoli. Činí-li za této situace obviněný kroky ke zpochybnění skutkových závěrů vyjádřených v uvedených rozhodnutích a rovněž z toho vyvozuje vadnost právního posouzení skutků, pak je nutno zdůraznit, že jde o námitky z pohledu uplatněného dovolacího důvodu irelevantní. V této souvislosti lze zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.

Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítal nesprávné právní posouzení skutků, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval též z tvrzeného neúplného důkazního řízení, nesprávného hodnocení důkazů, porušení základních zásad trestního řízení a z vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), f) a l ) tr. ř.], které však obviněný neuplatnil a svou argumentací ani věcně nenaplnil (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).

Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětných skutků, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.

Nejvyšší soud v tomto směru navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Zejména však připomíná usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v němž jmenovaný soud konstatoval, že Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu zakotveného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03). Totéž Ústavní soud konstatoval v usnesení ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž ještě dodal: Ústavní soud se proto ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.

Dále je třeba konstatovat, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (který obviněný neuplatnil), tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 38 až § 42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).

V daných souvislostech považuje Nejvyšší soud za potřebné k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. výslovně uvést usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. III. ÚS 2866/07. V tomto rozhodnutí Ústavní soud připomíná, že s odkazem na uvedený dovolací důvod lze napadat toliko pochybení soudu týkající se druhu a výměry uloženého trestu v jasně vymezených intencích, tzn. druh trestu musí být podle zákona nepřípustný anebo trest byl uložen mimo hranice příslušné trestní sazby, ať již nezákonným překročením její horní hranice, či nedůvodným prolomením její dolní hranice. S poukazem na citovaný dovolací důvod se nelze domáhat zrušení napadeného rozhodnutí pouze pro nepřiměřenou přísnost uloženého trestu, a to ani za situace, kdyby výrokem o trestu nebyla důsledně respektována ustanovení § 23 odst. 1 tr. zák. a § 31 odst. 1, 2 tr. zák., která definují účel trestu a stanoví obecné zásady pro jeho ukládání.

Vzhledem k rozvedeným teoretickým východiskům nelze námitky obviněného směřující proti uloženému nepodmíněnému trestu odnětí svobody pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (ani jiný dovolací důvod podle § 265b tr. ř.) podřadit.

Nad tento rámec lze stručně dodat, že obviněnému byl jako úhrnný trest uložen přípustný druh trestu v rámci trestní sazby stanovené v trestním zákoně na trestný čin nejpřísněji trestný z trestných činů, jimiž byl uznán vinným.
Pokud by bylo dovolání podáno jen z těchto důvodů, bylo by nutno je odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. s tím, že jde o dovolání, které bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b odst. 1 tr. ř.

Obviněný však také namítl nesprávné právní posouzení skutku popsaného pod bodem 2. výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně jako přečinu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 1 tr. zákoníku. Takovou námitku je možno označit z pohledu důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za formálně právně relevantní. Nejvyšší soud ovšem shledal, že jde o námitku (a tedy i dovolání jako celek) zjevně neopodstatněné.

Skutkovou podstatu přečinu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 1 tr. zákoníku naplní pachatel, který sobě nebo jinému bez souhlasu oprávněného držitele opatří, zpřístupní, přijme nebo přechovává platební prostředek jiného, zejména nepřenosnou platební kartu identifikovatelnou podle jména nebo čísla, elektronické peníze, příkaz k zúčtování, cestovní šek nebo záruční šekovou kartu.
Podle právní nauky i praxe soudů se neoprávněným opatřením rozumí jakékoliv získání platební karty bez právního důvodu (srov. rozhodnutí č. 6/2007 Sb. rozh. tr.). Nevyžaduje se, aby pachatel platební kartu použil k placení zboží nebo služeb, nebo aby se o to pokusil.

Po subjektivní stránce je u tohoto přečinu třeba úmysl. Přitom postačí, když úmysl zahrnuje opatření, zpřístupnění, přijetí či přechovávání platebního prostředku jiného bez souhlasu oprávněné osoby. Není zapotřebí, aby úmysl směřoval k použití platebního prostředku k bezhotovostní platbě, k výběru hotovosti či jiné operaci.

Trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel:
a) chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem [§ 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], nebo
b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn [§ 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku].

Zavinění je vybudováno:
a) na složce vědění (intelektuální), která zahrnuje vnímání pachatele tj. odraz předmětů, jevů a procesů ve smyslových orgánech člověka, jakož i představu předmětů a jevů, které pachatel vnímal dříve, nebo ke kterým dospěl svým úsudkem na základě znalostí a zkušeností, a
b) na složce vůle zahrnující především chtění nebo srozumění, tj. v podstatě rozhodnutí jednat určitým způsobem se znalostí podstaty věci. Jestliže pachatel rozhodné skutečnosti nechce ani s nimi není srozuměn, není tu žádný volní vztah.

Jak složka vědění, tak i složka volní nemusí zcela přesně odpovídat objektivní realitě, nemusí vždy zcela přesně odrážet skutečnosti příslušnými ustanoveními zvláštní části trestního zákona předpokládané a nemusí se vztahovat ke všem podrobnostem, které jsou pro daný čin charakteristické. Postačí, když skutečnosti spadající pod zákonné znaky skutkové podstaty uvedené ve zvláštní části trestního zákona jsou zahrnuty v představě pachatele alespoň v obecných rysech.

V případě úmyslného zavinění je třeba konstatovat, že pro oba druhy úmyslu je společné, že intelektuální složka zahrnuje u pachatele představu rozhodných skutečností alespoň jako možných, rozdíl je v odstupňování volní složky. U přímého úmyslu pachatel přímo chtěl způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, u nepřímého úmyslu byl pro případ, že takový následek způsobí, s tímto srozuměn. Na srozumění pachatele, které vyjadřuje aktivní volní vztah ke způsobení následku relevantního pro trestní právo, je možno usuzovat z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si pachatel představoval jako možný (k uvedené problematice subjektivní stránky viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009, s. 170, 171).

V daných souvislostech není od věci (ve shodě se státním zástupcem) poukázat na právní závěry vyslovené v relevantní judikatuře Nejvyššího soudu. V usnesení ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. 8 Tdo 398/2011, Nejvyšší soud konstatoval, že pokud obviněný odcizil peněženku z kabelky poškozené, kterou měla vedle sebe, musel si být minimálně vědom možnosti, že součástí jejího obsahu budou mj. i finanční prostředky, ať už v podobě finanční hotovosti či obecně rozšířených a používaných platebních karet. Peněženka typicky slouží a je určena k ukládání peněz, platebních karet, poukázek, stravenek, šeků a jiných cenin sloužících k platebnímu styku. Pokud tedy obviněný poškozené z dámské kabelky vzal peněženku včetně všeho, co v danou chvíli obsahovala, jednal ve vztahu k těmto předmětům minimálně v úmyslu nepřímém, neboť se jednalo o předměty běžně se v peněženkách vyskytující. V usnesení ze dne 25. 8. 2011, sp. zn. 4 Tdo 884/2011, potom Nejvyšší soud seznal, že v současné době je u každého dospělého jedince běžné každodenní používání platebních karet, které jsou obvyklým platebním prostředkem. V případě odcizení příruční kabelky nebo peněženky lze předpokládat, že s nimi bude odcizena i platební karta či platební karty v nich vložené. Není tedy pochyb o tom, že obviněný mohl důvodně předpokládat, resp. musel být minimálně srozuměn s tím, že v odcizené příruční tašce poškozeného se mohou kromě peněz a dalších dokladů nacházet také platební karty, proto ve vztahu k opatření si nepřenosné platební karty poškozeného jednal v úmyslu nepřímém podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku.

Z tzv. skutkové věty výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně se podává, že při snaze poškozené o vysmeknutí se obviněnému jí tento vzal téměř novou kabelku, v níž měla vedle peněženky, finanční hotovosti, karty zdravotní pojišťovny, roční jízdenky, občanského průkazu, mobilního telefonu, karty mobilního operátora a klíčů od domu také kartu, která jí umožňovala výběr z bankomatů České spořitelny, a.s. Je tudíž zřejmé, že obviněný získal platební kartu poškozené bez právního důvodu, resp. že si tento platební prostředek opatřil bez souhlasu jeho oprávněné držitelky.

Ze skutkových závěrů soudů dříve ve věci činných zřetelně plyne také úmyslné zavinění obviněného ve formě úmyslu eventuálního podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, zahrnující jednání, následek (účinek) i příčinný vztah mezi jednáním a následkem. Obviněný totiž v okamžiku, kdy poškozené vzal její kabelku, musel být minimálně srozuměn s tím, že v této kabelce se může nacházet rovněž platební karta, neboť platební karta je věc, která se v současné době v příručních taškách dospělých osob běžně vyskytuje.

Soudy nižších stupňů proto nepochybily, pokud jednání obviněného popsané v bodě 2. výroku o vině v rozsudku nalézacího soudu posoudily také jako přečin neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 1 tr. zákoníku.
Z těchto důvodů Nejvyšší soud dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti formálně právně relevantní argumentace dovolání obviněného.

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora uvedené důvody Nejvyšší soud dovolání obviněného v souladu s citovaným ustanovením zákona odmítl. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud takto rozhodl v neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 21. listopadu 2012


Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Veselý