6 Tdo 1296/2010
Datum rozhodnutí: 27.10.2010
Dotčené předpisy: § 250 odst. 1 tr. zák., § 250 odst. 3 tr. zák., § 248 odst. 1 tr. zák., § 248 odst. 2 tr. zák.



6 Tdo 1296/2010 - 20

U S N E S E N Í


Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 27. října 2010 o dovolání obviněného J. H . , proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě pobočka v Olomouci ze dne 23. 4. 2010, č. j. 68 To 426/2009-577, v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Vsetíně pod sp. zn. 2 T 39/2009, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :


Rozsudkem Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 19. 10. 2009, č. j. 2 T 39/2009-536, byl obviněný J. H. v bodě 1) výroku o vině uznán vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., v bodě 2) výroku o vině trestným činem zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2 tr. zák. a v bodě 3) výroku o vině trestným činem porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1, 2 tr. zák. Za trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. a trestný čin zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2 tr. zák. /body 1) a 2) výroku o vině/ a za další sbíhající se trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák. mu byl podle § 250 odst. 3 tr. zák., za použití § 35 odst. 2 tr. zák., uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání tři roky. Pro výkon tohoto trestu byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Dále mu byl podle § 49 odst. 1 tr. zák. a podle § 50 odst. 1 tr. zák. uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu tří roků. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Přerově ze dne 9. 10. 2008, sp. zn. 3 T 61/2008, který nabyl právní moci dne 13. 3. 2009, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Ve vztahu k trestnému činu porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1, 2 tr. zák. /bod 3) rozsudku/ bylo podle § 37 tr. zák. upuštěno od uložení dalšího trestu, neboť trest uložený dřívějším rozsudkem je dostatečný. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byli poškození odkázání se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Z podnětu odvolání obviněného J. H. byl rozsudkem Krajského soudu v Ostravě pobočka v Olomouci ze dne 23. 4. 2010, č. j. 68 To 426/2009-577, napadený rozsudek Okresního soudu ve Vsetíně zrušen ve výroku o vině pod bodem 1), dále ve výroku o uložení souhrnného trestu a ve výroku o náhradě škody podle § 229 odst. 1 tr. ř. Za splnění podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. byl obviněný v bodě 1) výroku o vině uznán vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. Za tento trestný čin a za trestnou činnost uvedenou ve výroku pod bodem 2) napadeného rozsudku, jenž zůstal nedotčen, byl obviněnému nově uložen podle § 250 odst. 3 tr. zák., za použití § 35 odst. 2 tr. zák. souhrnný trest odnětí svobody v trvání dva roky a osm měsíců. Podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. byl obviněný pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou. Dále byl obviněnému podle § 49 odst. 1 tr. zák. a § 50 odst. 1 tr. zák. uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na tři roky. Současně soud zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Přerově ze dne 9. 10. 2008, sp. zn. 3 T 61/2008, který nabyl právní moci dne 13. 3. 2009, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byli poškození P. Š. a L. Š. odkázáni se svým uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.

Dovolání obviněný podal s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Své námitky zaměřil do výroku pod bodem 1) a 2) rozsudku. K bodu 1) výroku o vině namítá, že právní kvalifikace skutku jako trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. je nesprávná. Tvrdí, že po převzetí nemovitosti do svého vlastnictví na základě kupní smlouvy převzal dluhy prodávajícího, a to v daleko vyšší hodnotě, než činila reálná hodnota nemovitosti, která byla stanovena znalcem z příslušného oboru na částku 700.000,- Kč. Podpisem kupní smlouvy s poškozeným fakticky svůj majetek zmenšoval, neboť převzal dluhy za poškozeného. Za této situace je přesvědčen, že nebyl naplněn úmysl obviněného se obohatit, neboť fakticky z jeho strany k reálnému obohacení dojít nemohlo. Třebaže v úvodu dovolání obviněný uvedl, že dovolání podává do výroku pod body 1) a 2) rozsudku, v jeho závěru se již vyjadřuje k bodům 2) a 3) rozsudku s tím, že skutková zjištění neodpovídají zvolené právní kvalifikaci a že důkazy provedené před nalézacím soudem nemohou být podkladem pro jednání popsané ve výrokové části rozsudku. Ve smyslu § 265h odst. 3 tr. ř. podal předsedovi senátu soudu prvního stupně podnět k tomu, aby předložil Nejvyššímu soudu návrh na odložení výkonu trestu odnětí svobody. Na základě shora popsaných skutečností obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud z podnětu podaného dovolání zrušil rozsudek soudu prvního i druhého stupně a přikázal soudu prvního stupně, aby ve věci znovu jednal a rozhodl.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se ke dni konání neveřejného zasedání k dovolání obviněného nevyjádřil.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

Pokud jde o skutek pod bodem 1) výroku o vině, podstatu obviněný spatřuje v tom, že v popisu skutku absentuje subjektivní stránka trestného činu a že reálně se na úkor poškozeného nemohl obohatit vzhledem k tomu, že za něho převzal dluhy ve výši, která přesahuje hodnotu nemovitosti. V tomto směru je třeba poznamenat, že obviněný zcela jednoznačně konstruuje skutkové zjištění odlišně od jednání, které je popsáno v tzv. skutkové větě výroku o vině. Jednak tím, že v popisu skutku je uvedeno, že při uzavírání smlouvy věděl, že není v jeho finančních možnostech dohodnutou cenu zaplatit je dostatečně vyjádřen úmysl obviněného již od počátku svým smluvním závazkům nedostát. Skutková věta v tomto směru obsahuje i zjištění, že obviněný měl dluhy, které měly za následek zastavení nemovitostí na LV č. 89 ve prospěch věřitelů obviněného a zmaření možnosti zpětného odkupu nemovitostí poškozeným, jak bylo ústně dohodnuto. Nepochybně je tak naprosto srozumitelně vyjádřena skutečnost, že obviněný naplnil i po subjektivní stránce všechny znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. V tomto směru bylo zjištěno, že spíše než na vlastní finanční zdroje spoléhal na to, že závazky vyplývající ze smlouvy pokryje půjčkou, kterou by získal od některého z hypotečních ústavů. Pokud obviněný hovoří o tom, že hodnota nemovitosti byla menší než dluhy, které převzal, pak je zjevné, že od vlastní verze skutkového děje dospívá k jiným skutkovým zjištěním. Jeho úmysl, jak vyplývá z ceny dohodnuté v kupní smlouvě, spočíval v získání nemovitosti, jejíž hodnotu sám akceptoval ve výši 1.700.000,- Kč a od této skutečnosti je pak třeba posuzovat další počínání pachatele. I kdyby ve skutečnosti byla hodnota nemovitosti nižší, zůstává faktem, že obviněný nepočítal s tím, že by hodnota nemovitosti byla nižší, naopak (což je i logické) počítal s tím, že bude moci s nemovitostí dále volně nakládat a co nejvíce na ní vydělat. Tvrdí-li nyní, že nemovitost má hodnotu toliko 700.000,- Kč, nemá tato skutečnost na jeho zavinění vliv, protože v době uzavírání kupní smlouvy vycházel ze skutečnosti jiné a tomu také přizpůsoboval své jednání. Je pochopitelné, že chtěl zaplatit dluhy za poškozeného a na nemovitosti chtěl ještě dále vydělat. Nicméně za situace, kdy nedisponoval dostatečnými finančními prostředky na její koupi v hodnotě, k níž se v kupní smlouvě zavázal a na úhradu všech závazků uvedených v této smlouvě, zcela evidentně uvedl poškozeného v omyl, aby se ke škodě jeho majetku obohatil ve smyslu § 250 odst. 1 tr. zák. Má-li obviněný za to, že je nesprávná kvalifikace skutku pod bodem 2) výroku o vině, pak je třeba uvést, že na podporu tohoto tvrzení žádné další skutečnosti neuvedl. Ostatně pokud jde o bod 3) výroku o vině nelze vůbec tvrdit, že bylo úmyslem obviněného tento skutek napadnout, protože kromě číselného označení skutku není v dovolání o trestném činu porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1, 2 tr. zák. žádná zmínka. V tomto ohledu je třeba konstatovat, že není úkolem Nejvyššího soudu rozebírat veškeré okolnosti případu a hodnotit, které znaky skutkové podstaty trestného činu a v jakém směru je obviněný napadá. Při koncipování dovolání je třeba mít především na zřeteli, že dovolání je mimořádný opravný prostředek a že námitky v něm uvedené jsou rámcem, který nemůže dovolací soud nahrazovat vlastními úvahami v tom směru, v jakém by mohly být obviněným napadány. Takové námitky svou neurčitostí trpí nepřezkoumatelností (srov. sp. zn. I. ÚS 452/07). V souvislosti s formálním odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a nezbytnost postupu Nejvyššího soudu podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. je nutno též odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, ve kterém tento uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že námitky uplatněné obviněným k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nemají právně relevantní charakter.

Lze tedy shrnout, že uplatněné námitky obviněného výlučně směřují do oblasti skutkového zjištění. Je tedy zřejmé, že na argumentaci obviněného dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nedopadá, protože nijak s právním posouzením skutku nesouvisí. Za daného stavu, tj. kdy obviněný brojí výhradně proti tomu, jaký závěr soudy učinily z provedených důkazů, pokládá Nejvyšší soud za potřebné opětovně zdůraznit, že zjištěný skutkový děj, který je popsán ve skutkovém zjištění, je výsledkem hodnocení důkazů, které byly před soudem provedeny a úvahy, které soud vedly k tomuto závěru (skutkovému zjištění), jsou pak vyjádřeny rozvedeny v odůvodnění obou rozhodnutí. Nejvyšší soud je toho názoru, že soud prvního stupně učinil ve věci správná a úplná skutková zjištění, jenž mají v provedeném dokazování plnou oporu, dokazování bylo provedeno v souladu s ustanovením § 2 odst. 5 tr. ř. a hodnocení důkazů je založeno na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i jejich souhrnu ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Lze konstatovat, že ze skutkových zjištění ve vztahu k dokazované skutečnosti je možno vyvodit jen jediný závěr (a to závěr o vině obviněného) a vyloučit možnost jiného závěru. Z tohoto pohledu by bylo možno zopakovat, že námitky obviněného jsou pouze opakováním jeho obhajoby, neboť byly uplatněny již v předcházejícím řízení, přičemž soudy nižších stupňů se s obhajobou obviněného řádně vypořádaly. Protože námitky uplatněné obviněným v dovolání nelze pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit, Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.

Nejvyšší soud pokládá rovněž za vhodné doplnit, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04). To platí i pro dovolací řízení.

Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného J. H. uplatněné s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., protože bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Předseda senátu soudu prvního stupně Nejvyššímu soudu nepředložil spis s návrhem na odklad výkonu trestu odnětí svobody, a proto Nejvyšší soud o takovém návrhu nerozhodoval. Ostatně s ohledem na odmítnutí dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., by rozhodování o odkladu výkonu trestu bylo bezpředmětným.

V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl Nejvyšší soud v neveřejném zasedání, aniž by věc musel meritorně přezkoumávat ve smyslu § 265i odst. 3 tr. ř. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění § 265i odst. 2 tr. ř.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 27. října 2010


Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann