6 Tdo 1292/2010
Datum rozhodnutí: 27.10.2010
Dotčené předpisy: § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.



6 Tdo 1292/2010

U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 27. října 2010 dovolání, které podal obviněný L. R., proti usnesení Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně ze dne 30. 6. 2010, sp. zn. 6 To 302/2010, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 31 T 2/2010, a rozhodl t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného L. R. o d m í t á .
O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně ze dne 6. 4. 2010, sp. zn. 31 T 2/2010, byli uznáni vinnými:
obviněný I.Č. zločinem zpronevěry podle § 206 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku,
obviněný L. R. zločinem zpronevěry podle § 206 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku jako účastník návodce podle § 24 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku,
a to u obou obviněných na podkladě skutkového zjištění, jak je v rozhodnutí uvedeno.

Za uvedenou trestnou činnost byli odsouzeni:
obviněný I. Č. podle § 206 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání tří roků, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří roků,
obviněný L. R. za tento trestný čin, jakož i za sbíhající se trestný čin zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2 zák. č. 140/1961 Sb., trestního zákona ve znění účinném do 1. 1. 2010 a trestný čin zpronevěry podle § 248 odst. 1 zák. č. 140/1961 Sb., trestního zákona ve znění účinném do 1. 1. 2010, za které byl odsouzen trestním příkazem Okresního soudu ve Zlíně, č. j. 31 T 223/2009-40, který byl vydán dne 29. 9. 2009 a obviněnému byl doručen dne 25. 11. 2009 a právní moci nabyl dne 4. 12. 2009,
podle § 206 odst. 4 tr. zákoníku a § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř roků, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.

Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněným I. Č. a L. R.uložena povinnost společně a nerozdílně zaplatit poškozené společnosti SWS a. s., způsobenou škodu ve výši 2.327.016,- Kč.

Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu uloženém obviněnému L. R. trestním příkazem Okresního soudu ve Zlíně, č. j. 31 T 223/2009-40, který byl vydán dne 29. 9. 2009 a obviněnému byl doručen dne 25. 11. 2009, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu.

Proti tomuto rozsudku podali obvinění I. Č. a L. R. odvolání, která byla usnesením Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně ze dne 30. 6. 2010, sp. zn. 6 To 302/2010, podle § 256 tr. ř. zamítnuta.

Citované usnesení odvolacího soudu, a to v celém rozsahu, napadl obviněný L. R. (dále též i dovolatel ) prostřednictvím obhájce dovoláním, které opřel o dovolací důvod zakotvený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle jeho názoru rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.

Obviněný shrnul dosavadní průběh řízení před soudy obou stupňů. Vytkl, že soudy nesprávně právně posoudily jeho jednání ve vztahu ke spoluobviněnému I. Č., které nemůže být posuzováno ve smyslu ustanovení § 24 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, jako návod ke spáchání zločinu zpronevěry podle § 206 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku, neboť jeho úmyslem bylo pouze si peníze půjčit, a ne spoluobviněného pohnout ke spáchání trestného činu. To ostatně vyplývá i z odůvodnění rozsudku prvostupňového soudu, v němž se poukazuje na výpověď I. Č., který uvedl, že za ním v obou případech přišel obviněný a požádal o výplatu peněz v hotovosti uložené v pokladně. V návaznosti na to dovolatel vyjádřil názor, že z jeho strany tedy nedošlo k působení na spoluobviněného takovou měrou (nenaléhal, nepoučoval ho, ani nepoužil jiné aktivní kroky, jako např. hrozba či dání příkazu), aby mohlo být jeho počínání kvalifikováno jako účastenství na spáchaném trestném činu. V tomto směru rovněž odkázal na definici návodu v odborné literatuře, podle níž návod musí směřovat ke spáchání konkrétního trestného činu, musí být určen minimálně v hrubých rysech, stanoven popis útoku, způsob vykonání, čas, kdy k němu má dojít . Dovodil, že pokud spoluobviněný, a to i přes nedostatečnou intenzitu jeho jednání jako návodce, jednal způsobem v rozsudku popsaným, nemůže být automaticky u jeho osoby vyvozován závěr o vině jako návodce.

S ohledem na výše uvedené skutečnosti obviněný uzavřel, že spoluobviněný I. Č. jednal na základě vlastního uvážení, kdy tak činit nemusel, půjčení peněz mohl odmítnout, když sám měl nejlépe vědět, zda s hotovostí v kase firmy může tak či onak naložit. Zdůraznil, že jej pouze požádal o půjčení peněz, a to bez jakéhokoliv přímého či nepřímého úmyslu vzbudit u spoluobviněného rozhodnutí spáchat trestný čin zpronevěry. Dodal, že subjektivní stránka trestného činu návodce tudíž nebyla naplněna. Odvolací soud zamítl jeho odvolání, aniž by se subjektivní stránkou a následným právním posouzením jeho jednání ve vztahu ke spoluobviněnému I. Č. zabýval.

Z popsaných důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně ze dne 30. 6. 2010, sp. zn. 31 T 2/2010 (správně má být sp. zn. 6 To 302/2010) i předcházející rozsudek Okresního soudu ve Zlíně ze dne 6. 4. 2010, č. j. 31 T 2/2010-130, a přikázal Okresnímu soudu ve Zlíně věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.

K dovolání se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství.

Státní zástupce konstatoval, že dovolání je podáno s odkazem na důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neobsahuje však přesné označení rozhodnutí, proti kterému směřuje, jeho spisovou značku. Tato vada se v dovolání opakuje vícekrát a je jí zatížen i návrh na konečné rozhodnutí dovolacího soudu.
Závěrem vyjádření státní zástupce uvedl, že nedojde-li k nápravě postupem podle § 265h odst. 1 tr. ř., tak navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. d) tr. ř. odmítl dovolání, neboť nesplňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř. a rozhodnutí učinil podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by dovolací soud hodlal učinit jiné rozhodnutí, vyslovil ve smyslu ustanovení § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) při posuzování mimořádného opravného prostředku předně shledal, že dovolání obviněného L. R. je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno oprávněnou osobou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Okolnost, že v dovolání je u rozhodnutí odvolacího soudu opakovaně uváděna nesprávná spisová značka, dovolací soud považuje za zjevnou písařskou chybu, která nemá vliv na skutečnost, že bylo napadeno usnesení Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně ze dne 30. 6. 2010, sp. zn. 6 To 302/2010.

Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který lze aplikovat v případě, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

V rámci citovaného důvodu dovolání je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva (např. občanského, obchodního, trestního apod.). Z dikce ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat pouze vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03 a sp. zn. III. ÚS 3272/2007). Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat úplnost dokazování a posuzovat postup při hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Při rozhodování vychází z konečného skutkového zjištění soudu prvního eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Těžiště dokazování je v řízení před prvostupňovým soudem a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a není oprávněn přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět nebo opakovat (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.).

Podle názoru Nejvyššího soudu obviněný L. R. uplatňuje v mimořádném opravném prostředku výhrady, které jím deklarovaný a ani žádný jiný v zákoně taxativně zakotvený důvod dovolání obsahově nenaplňují. Obviněný při argumentaci totiž pomíjí rozhodná skutková zjištění učiněná v soudním řízení ve věci a provádí vlastní hodnocení výpovědi spoluobviněného I. Č., z čehož dovozuje vadu ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a to že svým jednáním nenaplnil zákonné znaky účastenství ve formě návodu na trestné činnosti, kterou jmenovaný spáchal. Jak již bylo řečeno, v uvedeném směru nelze v dovolacím řízení napadená rozhodnutí přezkoumávat. V posuzované trestní věci to znamená, že pro dovolací soud je rozhodující zjištění, podle něhož obviněný spáchal skutek tak, jak je popsán ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně a rozveden v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů. V dovolání obviněný nenamítá, že předmětný skutek byl nesprávně právně posouzen, nebo že by rozhodnutí spočívalo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Lze připomenout, že každý dovolatel musí nejen v souladu s ustanovením § 265f odst. 1 věty první tr. ř. v mimořádném opravném prostředku odkázat na ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až l ) nebo § 265b odst. 2 tr. ř., o něž se dovolání opírá, ale i obsah konkrétně uváděných námitek, tvrzení a právních názorů musí věcně odpovídat uplatněnému dovolacímu důvodu, jak je vymezen v příslušném zákonném ustanovení. Z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř., je dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice citováno některé jeho ustanovení, ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako dovolací důvody nepřipouští. Tak je tomu i v této trestní věci.

Nad rámec podaného dovolání Nejvyšší soud považuje za potřebné stručně uvést níže popsané skutečnosti.

Zločin zpronevěry podle § 206 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku spáchá ten, kdo si přisvojí cizí věc nebo jinou majetkovou hodnotu, která mu byla svěřena, a způsobí na cizím majetku takovým činem značnou škodu. Podle § 138 odst. 1 tr. zákoníku se značnou škodou rozumí škoda dosahující částky nejméně 500 000 Kč . Z ustanovení § 24 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku vyplývá, že účastníkem na dokonaném trestném činu nebo jeho pokusu je, kdo úmyslně vzbudil v jiném rozhodnutí spáchat trestný čin (návodce) . Podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku platí, že trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem .

V tzv. skutkové větě, jak je popsána ve výroku rozsudku Okresního soudu ve Zlíně, je obviněnému L. R. kladeno za vinu, že
ve S., okres Z., jako zaměstnanec obchodní společnosti SWS a. s. se sídlem ve S. zneužil znalosti poměrů ve společnosti a osobní důvěry obžalovaného I. Č., účetního a pokladníka společnosti SWS a. s., kterého přesvědčil k vydání peněžní hotovosti z pokladny společnosti SWS a. s. bez vědomí zaměstnavatele a obžalovaný I. Č. obžalovanému L. R. předal dne 25. 3. 2009 z pokladny společnosti peněžní hotovost 1.150.000,- Kč a dne 17. 4. 2009 peněžní hotovost 1.250.000,- Kč. Peníze použil pro svoji potřebu, čímž způsobil poškozené společnosti SWS a. s. škodu v celkové výši 2.400.000,- Kč.

Z popisu předmětného skutku je podle Nejvyššího soudu evidentní, že obviněný L. R. svým jednáním naplnil všechny zákonné znaky zločinu zpronevěry podle § 206 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku jako účastník návodce podle § 24 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Toto konstatování je plně namístě, neboť zneužil znalosti poměrů ve společnosti a osobní důvěry spoluobviněného I. Č., účetního a pokladníka společnosti SWS a. s., jehož přesvědčil, aby mu ve dvou případech vydal peněžní hotovost z pokladny jmenované společnosti, a to bez jejího vědomí, v celkové výši 2.400.000,- Kč, kterou použil pro svou potřebu. Svým jednáním (přesvědčením) obviněný ve jmenovaném (individuálně určené osobě) vzbudil rozhodnutí (spáchat konkrétní trestný čin), aby si přisvojil cizí věc, která mu byla svěřena (se svěřenými penězi v uvedené výši totiž spoluobviněný naložil způsobem, který mařil základní účel svěření) a způsobil tak na cizím majetku značnou škodu (§ 138 odst. 1 tr. zákoníku).

S názorem obviněného vysloveným v dovolání, že šlo o půjčku nelze souhlasit. Předně byl obeznámen s tím, že mu spoluobviněný I. Č. předává peníze společnosti SWS a. s., s nimiž nebyl jako její účetní a pokladník oprávněn takovýmto způsobem disponovat. V tomto směru Okresní soud ve Zlíně v odůvodnění rozsudku k jednání obviněného mimo jiné konstatoval: velice dobře věděl, že peníze může od I. Č. získat pouze tehdy, pokud mu je vydá z pokladní hotovosti. Věděl, že si nepůjčuje peníze od něj, jako od fyzické osoby, jako od svého spolupracovníka. To jednoznačně potvrdil obžalovaný Č., když řekl, že za ním v obou případech přišel L. R. těsně před koncem pracovní doby a přímo požádal o výplatu peněz z hotovosti uložené v pokladně (str. 3 a 4 rozsudku) . Dále z výpovědi spoluobviněného I. Č. plyne, jaké argumenty mu obviněný uváděl, aby dosáhl vydání peněz (viz výpověď u hlavního líčení dne 17. 3. 2010 na č. l. 94 a násl. tr. spisu). Rovněž mu obviněný slíbil první finanční částku ve výši 1.150.000,- Kč následující den vrátit, což ale neučinil. Místo toho jej za více než tři týdny opět přesvědčil k vydání dalších peněz společnosti ve výši 1.250.000,- Kč, opět pod příslibem, že druhý den vše vrátí, což neučinil, a to ani později.

Ze skutkového zjištění je zjevné, že jednání obviněného L. R. ve formě návodu cíleně směřovalo, aby byl porušen zájem chráněný trestním zákoníkem, jímž je vlastnictví věci. V jeho činu je tudíž naplněno zavinění ve formě úmyslu přímého ve smyslu ustanovení § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jak ostatně tuto skutečnost oprávněně posoudil již okresní soud v odůvodnění svého rozsudku na str. 5. Přitom ohledně naplnění znaku kvalifikované skutkové podstaty zločinu zpronevěry podle § 206 odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, tj. ohledně značné škody, postačuje s ohledem na ustanovení § 17 písm. a) tr. zákoníku i zavinění z nedbalosti.

Z hlediska rozhodnutí Nevyššího soudu zůstává v předmětné trestní věci podstatným, že dovolání bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v § 265b tr. ř. Proto podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl dovolání obviněného L. R., a tudíž nebyl oprávněn postupovat podle § 265i odst. 3 tr. ř., přičemž rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 27. října 2010

Předseda senátu:
JUDr. Jiří H o r á k