6 Tdo 1292/2005
Datum rozhodnutí: 26.10.2005
Dotčené předpisy:




6 Tdo 1292/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 26. října 2005 o dovolání obviněného R. V., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 3. 2005, č. j. 5 To 106/2005-85, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 4 T 70/2004, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 21. 10. 2004, č. j. 4 T 70/2004-60, byl obviněný R. V. uznán vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1 tr. zák. a uložen mu podle § 250 odst. 1 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců. Pro výkon uloženého trestu byl obviněný podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit poškozené společnosti E. L., a. s., Č. B., S., škodu ve výši 1.290,- Kč. Se zbytkem svého nároku na náhradu škody byla poškozená společnost E. L., a. s. podle § 229 odst. 2 tr. ř. odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.

K odvolání obviněného R. V. a jeho družky byl shora citovaný rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 24. 3. 2005, č. j. 5 To 106/2005-85, podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. zrušen ve výroku o trestu a podle § 259 odst. 3 písm. b) tr. ř. odvolací soud znovu rozhodl tak, že obviněnému při nezměněném výroku o vině a výrocích o náhradě škody uložil podle § 250b odst. 1 tr. zák. souhrnný trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. do věznice s ostrahou. Tento rozsudek obviněný napadl dovoláním.

Dovolání obviněný opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. Má za to, že v řízení před odvolacím soudem byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného ve veřejného zasedání. Porušení ustanovení o přítomnosti obviněného u veřejného zasedání spatřuje v tom, že se nemohl veřejného zasedání z objektivních důvodů zúčastnit. Tvrdí, že jeho neúčast u veřejného zasedání omluvila jeho družka paní B. s tím, že jejím prostřednictvím současně požádal o odročení veřejného zasedání. Důvodem jeho neúčasti u veřejného zasedání byla neodkladná cesta na M. za účelem vyřešení rodinných záležitostí. Namítá, že ačkoliv se řádně omluvil, přesto veřejné zasedání proběhlo v jeho nepřítomnosti. Je přesvědčen, že postupem odvolacího soudu byl zkrácen na svém právu, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti a mohl se tak vyjádřit ke všem prováděným důkazům (viz čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod). Za situace, kdy se nemohl z objektivních důvodů veřejného zasedání zúčastnit, byl v dostatečném časovém předstihu družkou paní B. omluven a kdy požádal o změnu termínu veřejného zasedání, se podle obviněného veřejné zasedání dne 24. 3. 2005 nemělo konat. Napadený rozsudek byl podle jeho názoru vydán v rozporu se zákonem, neboť v řízení před odvolacím soudem bylo porušeno právo obviněného zaručené čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. S ohledem na tyto skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24. 3. 2005, sp. zn. 5 To 106/2005, zrušil v celém rozsahu a zrušil též vadné řízení mu předcházející, tj. řízení před Městským soudem v Praze vedené pod sp. zn. 5 To 106/2005 s tím, aby věc přikázal Městskému soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí.

Nejvyšší soud se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání a shledal, že dovolání obviněného je ve smyslu § 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou ve smyslu § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř., prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 tr. ř.), přičemž lhůta k podání dovolání byla podle § 265e odst. 1 tr. ř. zachována. Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. spočívá v tom, že byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Jak vyplývá z této zákonné formulace, uvedený dovolací důvod nemůže spočívat v jakékoliv nepřítomnosti obviněného u hlavního líčení nebo veřejného zasedání, ale jen v takové jeho nepřítomnosti, která je v rozporu s konkrétním zákonným ustanovením, s nímž je spojována bezpodmínečná přítomnost obviněného u hlavního líčení nebo veřejného zasedání. V případech, kdy v nepřítomnosti obviněného u hlavního líčení nebo veřejného zasedání bylo jednáno, ačkoliv měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna, dochází ke zkrácení práva obviněného, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti a mohl se tak vyjádřit ke všem prováděným důkazům ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (publikované pod č. 2/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů).

Obecné ustanovení § 234 odst. 1 tr. ř. přítomnost obviněného při veřejném zasedání nikterak neupravuje. Stanoví pouze, že veřejné zasedání se koná za stálé přítomnosti všech členů senátu a zapisovatele. Podle odst. 2 citovaného ustanovení platí, že není účast státního zástupce a obhájce při veřejném zasedání nutná, nestanoví-li zákon něco jiného. Na nutnost účasti obviněného při veřejném zasedání je možno usuzovat buď podle toho, zda jej soud ve smyslu § 233 odst. 1 tr. ř. o termínu veřejného zasedání pouze vyrozuměl, nebo zda jej k němu předvolal (a tím dal jednoznačně najevo, že na osobní účasti obviněného u veřejného zasedání trvá). Důsledně respektovat je však třeba i ustanovení § 263 tr. ř., které vymezuje pravidla pro konání veřejného zasedání. V nepřítomnosti obviněného nemůže odvolací soud veřejné zasedání podle § 263 odst. 4 tr. ř. konat jen tehdy, je-li obviněný ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody. O takový případ se však v dané věci nejedná, v době konání veřejného zasedání obviněný nebyl ve vazbě ani ve výkonu trestu odnětí svobody.

Rozdílně je třeba pohlížet na podmínky pro konání hlavního líčení a veřejného zasedání. Podle § 238 tr. ř. na veřejnost, řízení, počátek a odročení veřejného zasedání se užije přiměřeně ustanovení o hlavním líčení. Z uvedeného plyne, že zatímco v hlavním líčení bude přítomnost obviněného pravidlem, a hlavní líčení lze provést v nepřítomnosti obviněného jen výjimečně (srov. § 202 odst. 2 až 5 tr. ř.), zákonné podmínky pro konání veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněného natolik restriktivně vymezeny nejsou (srov. nález Ústavního soudu ČR, sp. zn. II. ÚS 542/2000). Den veřejného zasedání podle § 233 odst. 2 tr. ř. předseda senátu stanoví tak, aby osobě, která k veřejnému zasedání dala svým návrhem podnět, osobě, která může být přímo dotčena rozhodnutím, obhájci nebo zmocněnci těchto osob, jakož i státnímu zástupci byla zachována alespoň pětidenní lhůta k přípravě od doručení předvolání k veřejnému zasedání nebo od vyrozumění.

Předseda senátu nařídil veřejné zasedání na den 24. 3. 2005 ve 13.45 h, č. dv. 175/III. patro, obviněný byl o termínu veřejného zasedání vyrozuměn vzorem č. 7a vyrozumění o veřejném zasedání (srov. Sdělení Ministerstva spravedlnosti ze dne 1. 2. 2002, č. j. 514/2001 org. o vydání vzorů tr. ř., o. s. ř., k. ř., d. ř. , doporučených pro použití v trestním a občanském soudním řízení). V dovolání obviněný prohlásil, že vyrozumění o veřejném zasedání mu bylo doručeno dne 18. 3. 2005, jeho družce dne 11. 3. 2005 (viz čl. 74 verte). Lze tedy konstatovat, že pětidenní lhůta k přípravě k veřejnému zasedána byla u obou těchto osob zachována.

Z protokolu o veřejném zasedání ze dne 24. 3. 2005 (čl. 76) vyplývá, že obviněný se k veřejnému zasedání nedostavil. Před zahájením veřejného zasedání na chodbě soudu přísedící JUDr. P. kontaktovala zřejmě družka obviněného paní B., uvedla, že omlouvá obviněného, protože musel odjet mimo P. Osobně se paní K. B. veřejného zasedání nezúčastnila.

Jak už bylo shora konstatováno, zákonné podmínky pro konání veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněného nejsou zákonem vymezeny tak striktně jako v případě, jde-li o konání hlavního líčení. Přesto, pokud jsou dodrženy zákonem stanovené podmínky, nic nebrání konání hlavního líčení i tehdy, není-li obžalovaný přítomen (srov. § 202 tr. ř., § 211 tr. ř.). Vezmeme-li v úvahu též přiměřené použití ustanovení § 238 tr. ř. o hlavním líčení na veřejné zasedání, Nejvyšší soud dospěl k závěru, že u veřejného zasedání je třeba v zásadně dbát toho, aby účast u veřejného zasedání byla obviněnému umožněna, zejména kdy na tom on sám trvá, výslovně projeví nesouhlas s konáním veřejného zasedání v jeho nepřítomnosti, ale svou neúčast u již nařízeného veřejného zasedání včas a řádně omluví takovými důvody, které lze akceptovat a které obviněnému objektivně brání zúčastnit se veřejného zasedání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2003, sp. zn. 5 Tdo 442/2003, publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 26, ročník 2004, T 621).

Nejvyšší soud je toho názoru, že odvolací soud nepochybil, jestliže veřejné zasedání konal v nepřítomnosti obviněného, neboť neodkladnou cestu obviněného mimo P. (bez další konkretizace) nelze samu o sobě považovat za objektivní překážku, kterou by soud mohl akceptovat a která by obviněnému bránila v účasti u veřejného zasedání. Na této skutečnosti podle Nejvyššího soudu nic nemění ani upřesnění obviněného v tom směru, že se mělo jednat o neodkladné řešení rodinných záležitostí. Toto upřesnění totiž není pro posouzení objektivně bránící překážky dostačující. Z protokolu o veřejném zasedání ze dne 24. 3. 2005 ani nevyplývá, že by obviněný trval na účasti u veřejného zasedání. Pokud jde o řádnou a včasnou omluvu, podle Nejvyššího soudu nelze učinit závěr, zda se vůbec jednalo o omluvu řádnou a včasnou. Jednak nelze prokázat, že by družka obviněného jednala v zastoupení obviněného (v této souvislosti nebyla soudu předložena žádná plná moc), jednak není patrno, zda osobu, která kontaktovala přísedící JUDr. P. lze ztotožnit s družkou obviněného paní B. V tomto případě se totiž sama mohla veřejného zasedání dne 24. 3. 2005 účastnit, a třebaže byla podle obviněného na místě konání veřejného zasedání, osobně se ho nezúčastnila. V podaném dovolání obviněný navíc tvrdí, že prostřednictvím své družky požádal o odročení veřejného zasedání na jiný termín. Tato skutečnost však z protokolu o veřejném zasedání není patrna.

Lze shrnout, že pokud obviněný skutečně trval na účasti u veřejného zasedání, nepostupoval dostatečně obezřetně, jestliže měl v úmyslu se veřejného zasedání někdy v budoucnu účastnit, neboť omluva či údajná žádost o odročení veřejného zasedání nebyla u veřejného zasedání soudu přednesena způsobem, který by mohl odvolací soud akceptovat.

.

Přihlížeje ke všem shora uvedeným skutečnostem, je zřejmé, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. obviněný uplatnil, přestože zákonné ustanovení vztahující se k přítomnosti obviněného u veřejného zasedání porušeno nebylo. Nelze mít tudíž za to, že by došlo k zásahu do práva zaručeného čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Vzhledem k tomu Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné, přičemž toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř v neveřejném zasedání, aniž by musel ve smyslu § 265i odst. 3 tr. ř. věc obviněného meritorně přezkoumávat. Pokud jde o rozsah odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu, odkazuje tento na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 26. října 2005

Předseda senátu:

JUDr. Jan Engelmann