6 Tdo 1289/2016
Datum rozhodnutí: 29.03.2017
Dotčené předpisy: § 240 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku, § 240 odst. 3 tr. zákoníku



6 Tdo 1289/2016

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 29. března 2017 o dovolání obviněného Mgr. R. B, obviněného M. Z., obviněného R. Č. , obviněného L. Č., obviněného J. S. , proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. 2. 2016, č. j. 4 To 55/2015-2995, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně, pod sp. zn. 68 T 7/2014, t a k t o :
Podle § 265k odst. 1, 2 věta prvá před středníkem tr. ř. se z podnětu dovolání obviněného Mgr. R. B. z r u š u j e rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. 2. 2016, č. j. 4 To 55/2015-2995, v části II. výroku vztahující se k obviněnému Mgr. R. B. ohledně výroku o trestu, jímž byl obviněnému Mgr. R. B. podle § 67 odst. 1, § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku uložen peněžitý trest ve výměře 200 denních sazeb, kdy jedna denní sazba činí 7.500 Kč, tedy k peněžitému trestu ve výměře 1.500.000 Kč (jeden milion pět set tisíc korun českých), a to včetně podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku uloženého náhradního trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, a rozsudek Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 22. 5. 2015, č. j. 68 T 7/2014-2677, v té části výroku o trestu, jímž byl obviněnému Mgr. R. B.podle § 67 odst. 1, § 68 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku uložen peněžitý trest ve výměře 200 denních sazeb, kdy jedna denní sazba činí 7.500 Kč, tedy k peněžitému trestu ve výměře 1.500.000 Kč (jeden milion pět set tisíc korun českých), a to včetně podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku uloženého náhradního trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku.
Podle § 265k odst. 2 věta druhá tr. ř. se zrušují všechna další rozhodnutí na zrušené části zrušených výroků těchto rozsudků obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných M. Z., R. Č., L. Č. a J. S. o d m í t a j í .
Jinak zůstávají uvedené rozsudky beze změny.

O d ů v o d n ě n í :
1) Rozsudkem Krajského soudu v Brně - pobočka ve Zlíně, ze dne 22. 5. 2015, č. j. 68 T 7/2014-2677, byli obviněný Mgr. R. B., obviněný M. Z., obviněný R. Č., obviněný L. Č. (odsouzení J. M. a R. S., kteří dovolání nepodali) uznáni vinnými zvlášť závažným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, obviněný J. S. byl uznán vinným pomocí podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku ke zvlášť závažnému zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku, kterého se dopustili způsobem popsaným ve výrokové části odsuzujícího rozsudku. Týmž rozsudkem byl uznán vinným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), c) tr. zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku také odsouzený S. N. (dovolání nepodal).


2) Obviněný Mgr. R. B. byl za toto jednání a za sbíhající se zvlášť závažný zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným rozsudkem Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně ze dne 18. 2. 2013, č. j. 61 T 32/2012-6294 ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. 7. 2013, č. j. 6 To 32/2013-6742, odsouzen podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku byl dále odsouzen k trestu zákazu činnosti spočívajícím v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních korporacích a k zákazu výkonu podnikatelské činnosti v oblasti nákupu, prodeje a zprostředkovatelské činnosti na dobu deseti let. Podle § 67 odst. 1 tr. zákoníku, § 68 odst. 1, odst. 2, odst. 3 tr. zákoníku byl rovněž odsouzen k peněžitému trestu ve výměře 200 denních sazeb, kdy jedna sazba činí 7.500,- Kč, tedy k peněžitému trestu ve výměře 1.500.000,- Kč. Podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku byl pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání jednoho roku. Současně byl podle § 43 odst. 2 věta druhá tr. zákoníku zrušen výrok o trestu z rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně ze dne 18. 2. 2013, č. j. 61 T 32/2012-6294, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. 7. 2013, č. j. 6 To 32/2013-6745, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Obviněný M. Z. byl za toto jednání odsouzen podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 67 odst. 1 tr. zákoníku, § 68 odst. 1, odst. 2, odst. 3 tr. zákoníku byl rovněž odsouzen k peněžitému trestu ve výměře 200 denních sazeb, kdy jedna sazba činí 5.000,- Kč, tedy k peněžitému trestu ve výměře 1.000.000,- Kč. Podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku byl pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání osmi měsíců. Současně bylo podle § 101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku zabráno 44.000,- Kč zajištěných dne 13. 6. 2013 při domovní prohlídce u obviněného.
Obviněný R. Č. byl za toto jednání odsouzen podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 67 odst. 1 tr. zákoníku, § 68 odst. 1, odst. 2, odst. 3 tr. zákoníku mu byl rovněž uložen peněžitý trest ve výměře 200 denních sazeb, kdy jedna sazba činí 5.000,- Kč, tedy k peněžitému trestu ve výměře 1.000.000,- Kč. Podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku byl stanoven pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, náhradní trest odnětí svobody v trvání osmi měsíců.
Obviněný L. Č. byl za toto jednání odsouzen podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 67 odst. 1 tr. zákoníku, § 68 odst. 1, odst. 2, odst. 3 tr. zákoníku byl odsouzen k peněžitému trestu ve výměře 150 denních sazeb, kdy jedna sazba činí 5.000,- Kč, tedy k peněžitému trestu ve výměře 750.000,- Kč. Podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku byl stanoven pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, náhradní trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců. Současně byl podle § 73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku dále odsouzen k trestu zákazu činnosti spočívajícím v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních korporacích a zákaz výkonu podnikatelské činnosti v oblasti nákupu, prodeje a zprostředkovatelské činnosti na dobu sedmi let.
Obviněný J. S. byl za toto jednání odsouzen podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.

3) Proti uvedenému rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně podali obvinění Mgr. R. B., J. M., M. Z., R. Č., L. Č., R. S., S. N., J. S., státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Brně pobočky ve Zlíně a manželka obviněného Mgr. R. B., K. B. odvolání, na základě kterých Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze 23. 2. 2016, č. j. 4 To 55/2015-2995, a to z podnětu odvolání obviněného Mgr. R. B. a jeho manželky K. B., obviněných J. M., R. S. a státního zástupce napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. b), d), e), odst. 2 tr. ř. částečně zrušil, a to ve výrocích o uložených trestech a ochranných opatřeních ve vztahu k obviněnému Mgr. R. B., J. M., M. Z., R. S. a J. S. Dále podle § 259 odst. 3 tr. ř. při nezměněném výroku o vině znovu rozhodl tak, že obviněný Mgr. R. B. byl při nezměněném výroku o vině z napadeného rozsudku a za sbíhající se zvlášť závažný zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným rozsudkem Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 18. 2. 2013, č. j. 61 T 32/2012-6294, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. 12. 2015, č. j. 6 To 32/2013-8552, odsouzen podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku byl dále odsouzen k trestu zákazu činnosti spočívajícím v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních korporacích a k zákazu výkonu podnikatelské činnosti v oblasti nákupu, prodeje a zprostředkovatelské činnosti na dobu deseti let. Podle § 67 odst. 1 tr. zákoníku, § 68 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku byl rovněž odsouzen k peněžitému trestu ve výměře 200 denních sazeb, kdy jedna sazba činí 7.500,- Kč, tedy k peněžitému trestu ve výměře 1.500.000,- Kč. Podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku byl pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání jednoho roku. Současně byl podle § 43 odst. 2 věta druhá tr. zákoníku zrušen výrok o trestu z rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně ze dne 18. 2. 2013, č. j. 61 T 32/2012-6264, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. 12. 2015, č. j. 6 To 32/2013-8552, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Obviněný M. Z. byl za toto jednání (jímž byl uznán vinným rozsudkem soudu prvního stupně) odsouzen podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 67 odst. 1 tr. zákoníku, § 68 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku byl rovněž odsouzen k peněžitému trestu ve výměře 200 denních sazeb, kdy jedna sazba činí 5.000,- Kč, tedy k peněžitému trestu ve výměře 1.000.000,- Kč. Pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán byl podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání osmi měsíců. Současně mu byl podle § 71 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest propadnutí náhradní hodnoty, a to částky 44.000,- Kč, uložené u Policie ČR, Krajského ředitelství policie Zlínského kraje, odboru rozpočtu a účetnictví ve Zlíně, pod č. j. KRPZ-6486-292/TČ-2012-150081-LTR.
Obviněný J. S. byl za toto jednání (jímž byl uznán vinným rozsudkem soudu prvního stupně) odsouzen podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání šesti let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
Vrchní soud v Olomouci dále podle § 256 tr. ř. rozhodl tak, že odvolání obviněných M. Z., R. Č., L. Č., S. N. a J. S. zamítl (bod IV rozsudku). (Dále rozhodl o vině, trestech a zabrání věci u obviněných R. S. a J. M.).

4) Obvinění Mgr. R. B., M. Z., R. Č., L. Č. a J. S. podali prostřednictvím svých obhájců proti tomuto rozsudku Vrchního soudu v Olomouci dovolání.

5) Obviněný Mgr. R. B. ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod dle § 265b odst. 1, písm. a), d), g), h) tr. ř., tj. že ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud, nebo soud, který nebyl náležitě obsazen, že byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení a obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští. V souvislosti s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. má obviněný za to, že v prvním stupni v trestních věcech vedených u Krajského soudu v Brně pobočky ve Zlíně pod sp. zn. 68 T 7/2014, jakož i sbíhající se věci sp. zn. 61 T 32/2012, rozhodoval senát sestavený, pokud jde o přísedící, pouze pro tyto konkrétní věci, bez předem stanovených transparentních pravidel a nebyl náležitě obsazen ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. a § 42 písm. a) zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích. Dovolatel se v dané souvislosti domnívá, že jiné složení senátu mohlo, při dodržení pravidla rovnosti hlasů soudce a přísedících, vést k jinému rozhodnutí. Na podporu svého tvrzení odkazuje na celou řadu nálezů Ústavního soudu a doplnění ústavní stížnosti ze dne 18. 11. 2014 k trestní věci sp. zn. 52 T 4/2013. V této souvislosti navrhl, aby Nejvyšší soud provedl tyto důkazy: rozvrh práce Krajského soudu v Brně pobočka ve Zlíně pro rok 2014 a 2012, seznam přísedících Krajského soudu v Brně pobočka ve Zlíně pro rok 2014 a 2012 a seznam složení všech senátů JUDr. Šperlichové a JUDr. Koudelky od 61 T 20/2012 do 61 T 32/2012 a od 68 T 1/2014 do 68 T 10/2014. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. spatřuje ve skutečnosti, že bylo porušeno ustanovení o přítomnosti obviněného (myšleno spoluobviněného Č.) ve veřejném zasedání. Dovolatel odkazuje na protokol o veřejném zasedání ze dne 22. 2. 2016, str. 4, kde je uvedeno, že z předvolaných nebo vyrozuměných osob se nedostavil obviněný R. Č. Byla čtena omluva družky obviněného R. Č. a lékařská zpráva. Následně bylo vyhlášeno usnesení, že veřejné zasedání bude konáno v nepřítomnosti obviněného R. Č. podle § 263 odst. 4 tr. ř., za použití § 233 odst. 1 tr. ř. Dovolatel upozorňuje, že toto procesní pochybení řešil i Nejvyšší soud v rámci svého rozhodnutí pod sp. zn. 5 Tdo 1488/2014. Dovolatel soudům nižších stupňů vytýká, že citovaná ustanovení byla chybně aplikována, když obviněný R. Č. nebyl toho času ani ve vazbě, ani ve výkonu trestu odnětí svobody, ani v omluvném dopise nebylo uvedeno, že se účasti vzdává. Dle úvah dovolatele je dalším významným procesním pochybením odvolacího soudu neúplné provedení důkazu přečtením Hodnocení obžalovaného R. B. vězeňské služby Věznice Znojmo ze dne 4. 9. 2015 , dále neprovedení návrhů na výslech svědků spoluobčanů, obchodních partnerů a zaměstnanců dovolatele, stejně jako ve výhradě, že nebyl řádně proveden důkaz přečtením hodnocení dovolatele z věznice Břeclav. V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný dále zdůraznil, že v rozporu s odborným vyjádřením se nemohlo jednat o daňový únik, ale pouze o metodickou chybu obchodujících subjektů. Předmětné odborné vyjádření zpracoval pracovník Finančního úřadu pro Zlínský kraj Ing. R. J. Dovolatel se však domnívá, že příslušný Finanční úřad, jehož zaměstnancem je zvolený odborník, rozhodně nemůže dát prostor pro úvahu, že by byl Ing. R. J. nepodjatý. Na dovolatelovu námitku podjatosti však v rámci odvolacího řízení nebylo reagováno. Dle jeho názoru daň řádně vykázala a zaplatila společnost TSR Czech Republic s. r. o. Odvolací soud se však nijak nevypořádal ani s návrhem dovolatele na výslech odborníka Ing. R. J. Dovolatel namítá rovněž tzv. opomenuté důkazy. Uvedl, že u hlavního líčení předložil 33 návrhů na provedení důkazů, 25 se soud vůbec nezabýval, 4 návrhy byly odmítnuty, avšak bez náležitého odůvodnění. Dále poukázal na, dle jeho názoru, nezhojitelné procení vady, kdy se odvolací soud dostatečně nevypořádal s jeho návrhy (např. žádostí o omluvení neúčasti u veřejného zasedání a souhlas s konáním jednání v jeho nepřítomnosti, návrhem na vyčlenění jeho věci z předmětné věci do samostatného řízení). Dále uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. , který odůvodnil tak, že stanovení peněžitého trestu bylo neoprávněné, neboť z doložených dokladů vyplývá, že by takový trest byl nedobytný. Na základě výše uvedeného se proto domnívá, že mu byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští a zpochybňuje tak oprávněnost uloženého trestu. Rovněž vznesl námitky vůči protokolaci v rámci veřejného zasedání u odvolacího řízení. Závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci zrušil, jakož zrušil i všechna další rozhodnutí na něj obsahově navazující a věc vrátil Vrchnímu soudu v Olomouci k novému projednání a rozhodnutí nebo sám ve věci rozhodl. Současně navrhl pro případ, že dojde ke zrušení napadeného rozhodnutí nebo některého jeho výroku, a přikáže-li Nejvyšší soud soudu nižší instance, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, aby Nejvyšší soud nařídil, aby věc soud projednal v jiném složení senátu. Rovněž předložil návrh na odklad výkonu rozhodnutí nebo přerušení tohoto výkonu.

6) Obviněný M. Z. podal své dovolání z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tj. že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Dovolatel předně soudům nižších stupňů vytkl, že v rámci odůvodnění rozsudku nalézacího soudu není zmíněn jediný důkaz, který by svědčil o dohodě mezi jednotlivými spoluobviněnými, přičemž ani v pořízených odposleších není zachyceno nic, co by dovolatele usvědčovalo. Zdůraznil, že nalézací soud opomenul, že činnost ostatních osob kromě obviněného Mgr. R. B. nesměřovala ke zkrácení daně, ale pouze k zakrytí účelu předmětných machinací. Obviněný dále teoreticky rozvedl povahu trestného činu podle 240 tr. zákoníku a zdůraznil, že pozornost měla být věnována podílu jednotlivých zúčastněných osob na jednání, vedoucímu k následku. Podle jeho argumentace soudy vycházely z předpokladu, že spoluobviněný R. Č. jednal na základě pokynů dovolatele, avšak za takového předpokladu pak sám dovolatel v trestněprávním slova smyslu nejednal a nemohl tak být spolupachatelem. Dále předkládá četné námitky, např. že spis neobsahuje důkazy o tom, že by dovolatel měl spoluobviněného R. Č. se spoluobviněným Mgr. R. B. zapojit se společností Z. Stav s. r. o. do účelového řetězce firem, že by přijal na účet zmíněné společnosti částku ve výši 957.000,- EURO a věděl, že jde o prostředky k financování účelových obchodů, že nechal vystavit dodatečně smlouvy o půjčce, není zřejmé, proč by měl být v telekomunikačním provozu označován jako Ota apod. Rovněž soudům vytkl, že v rámci řízení došlo k nedůvodnému neprovedení navrhovaného důkazu, a to přibrání znalce z oboru účetnictví ekonomika. Závěrem svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil nejen rozsudek Vrchního soudu v Olomouci, ale také zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně a dále postupoval podle § 265 l tr. ř. Současně předložil návrh na odklad výkonu rozhodnutí nebo přerušení tohoto výkonu.

7) Obviněný R. Č. ve svém dovolání uplatnil dovolací důvody dle § 265b odst. 1 písm. d), g), l) tr. ř., tj. že byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání a že napadeným rozhodnutím bylo rozhodnuto o zamítnutí opravného prostředku, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí a to přesto, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. spatřuje ve skutečnosti, že mu nebyla umožněna účast na veřejném zasedání konaném u Vrchního soudu v Olomouci ve dnech 22. 23. 2. 2016. Poukazuje na to, že předložil prostřednictvím své družky lékařskou zprávu s tím, že se veřejného zasedání nemůže ze zdravotních důvodů účastnit. Neprohlásil však, že se účasti u veřejného zasedání vzdává, a proto veřejné zasedání mělo být odročeno a jemu účast umožněna. V souvislosti s uplatněnými dovolacími důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. poukázal na to, že manažerská smlouva mezi ním a společností Z. Stav, s. r. o. byla uzavřena dne 1. 7. 2011, tedy nejdříve od tohoto data mohl vystupovat za společnost jako manažer, a tedy v rozmezí od 9. 3. 2011 do 13. 5. 2011 se jako manažer nemohl ničeho dopustit. V dalších námitkách předkládá vlastní verzi skutkového děje, kdy např. uvedl, že před soudy obou stupňů bylo prokázáno pouze to, že jednal v rámci spolupráce s obviněným M. Z. a společností Z. Stav, s. r. o., nebyl však prokázán jeho úmysl svým jednáním zkrátit daň z přidané hodnoty, a to ani ve formě úmyslu nepřímého. V souvislosti se společností TSR Czech Republic s. r. o. uvedl, že jeho rodinný přítel J. Š. v této společnosti pracoval, proto zakázky pro společnost Z. Stav, s. r. o. sjednával prostřednictvím něho. Údajné propojení obviněného M. Z. se společností obviněného Mgr. R. B. COMERCIO ZLÍN, a. s. prostřednictvím své osoby popírá, vzhledem ke skutečnosti, že se již oba obvinění znali, a pokud s uvedenými osobami jednal, pak ne s úmyslem zkrátit daň z přidané hodnoty. Dle jeho úvah neexistuje jediný důkaz, že by jednal v úmyslu zprostředkovat financování účelových obchodů přes řetězec firem. Soudům vytýká, že vycházely pouze z výpovědí spoluobviněných a z telefonních odposlechů, které byly vytrženy z kontextu, přičemž návrh na přehrání těchto odposlechů jako důkazu byl soudem bez řádného odůvodnění zamítnut. Rovněž zdůraznil, že nebyl v pracovním poměru u společnosti Z. Stav, s. r. o., jeho roli v oblasti zprostředkovávání informací o dodávkách zboží přes jednotlivé články řetězce, formu úhrad a přeprav zboží apod. soud dovodil pouze na základě záznamu z telekomunikačního provozu. Rozhodnutím soudů vytýká, že z nich nevyplývá, kdy a jakým způsobem se měl dohodnout na vytvoření účelového řetězce, že by se měl s ostatními spoluobviněnými dělit o zisk. Rovněž nebyl stanoven rozsah účasti dovolatele na vytýkané trestné činnosti, zda nebyl pouze účastníkem jednání ostatních pachatelů ve formě neúmyslné pomoci. Dovolatel dále uvedl, že případná škoda vzniklá České republice v souvislosti s neoprávněným osvobozením od daně z přidané hodnoty nepřesahovala částku 4.530.828,- Kč. Mělo by se tak jednat o škodu značnou, nikoli velkého rozsahu. Z faktury č. ... vystavené dne 6. 4. 2011 je patrné, že se jednalo o NI katody NiH1 odpadový šrot a jako taková nemohla být zatížena sazbou DPH ve výši 20 %. Závěrem svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud obě napadená rozhodnutí zrušil a věc přikázal Krajskému soudu v Brně - pobočce ve Zlíně k novému projednání a rozhodnutí.

8) Obviněný L. Č. podal své dovolání z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř., tj. že napadeným rozhodnutím bylo rozhodnuto o zamítnutí opravného prostředku, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí a přesto, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Dovolatel nejdříve vytkl nesprávné posouzení formy trestné součinnosti. Poukázal na to, že jednání jednotlivých spoluobviněných (vyjma obviněného J. S.) bylo soudy kvalifikováno jako spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, přičemž toto posouzení považuje za nesprávné a skutková zjištění mu neodpovídají. Dle jeho úvah je zřejmé, že k daňovému úniku mělo dojít u společnosti COMERCIO ZLÍN, a. s. tím, že společnost předstírala dodávku zboží do Slovenské republiky. Závěr soudů o karuselovém obchodu je pak nedůvodný. Pokud jde o dovolatele, pak v napadeném rozsudku zcela chybí skutková zjištění, jakou roli v celé věci měl on. Soudy se spokojily pouze se závěrem, že se měl aktivně účastnit na fakturaci obchodů. Zdůraznil, že nijak nepředstíral vývoz na Slovensko, nejednalo se, co se týče jeho osoby, o společné jednání, neboť jednání, za které byl odsouzen, mělo spočívat ve vystavování fiktivních faktur na předmětné zboží a realizace jejich simulovaných úhrad. Dodává, že soudy obou stupňů netvrdí, že role dovolatele vedla k předmětnému zkrácení daně, nebo je usnadnila, ale že cílem jeho jednání mělo být zastření předmětných obchodů. To však samo o sobě podle obviněného nenaplňuje znaky takové trestné činnosti. Dále předložil teoretická pojednání o trestné součinnosti a trestném činu, jimž byl uznán vinným, z čehož vyvodil, že jednání, jež mu je kladeno za vinu, nelze zahrnout pod objektivní stránku daného trestného činu, ani nebylo jednáním, v důsledku něhož byla zaplacena nižší daň. Namítl, že především v jeho případě soudy posuzovaly vinu spoluobviněných kolektivně, nevěnovaly se jeho individuální odpovědnosti. Argumentuje rovněž tím, že nefiguruje v žádném z osobních důkazních prostředků, ani v protokolech o záznamu telekomunikačního provozu. Ve vztahu k výroku o peněžitém trestu pak namítá nesprávné právní posouzení podmínek pro jeho uložení, které podle jeho úvah nebyly splněny. Námitka dovolatele o jeho nemajetnosti tak měla být zohledněna, neboť prostředky na účtu, ke kterému sice má dispoziční právo, patří subjektům odlišným od jeho osoby. Dovolatel rovněž vytkl, že klíčový svědek, jednatel společnosti SP-Centrum SK, s. r. o., J. Š. nebyl vyslechnut, a to z důvodu jeho pobytu na neznámých adresách. Soudům obou stupňů vytýká, že měly rovněž použít výpovědi, vysvětlení a vyjádření obviněných před finančními úřady protiústavně proti dovolateli, když výpověď obviněného učiněnou před orgánem veřejné moci nelze použít proti obviněnému jako usvědčující důkaz. Za protiústavní považuje dovolatel i vydání předmětných rozhodnutí, bez opatření znaleckého posudku. Dovolatel proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Vrchního soudu v Olomouci, zrušil také rozsudek Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně a dále podle § 265 l tr. ř. Krajskému soudu v Brně - pobočce ve Zlíně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

9) Obviněný J. S. ve svém dovolání uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., tj. že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení a obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští. V souvislosti s uplatněným dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dle jeho názoru pro posouzení jeho viny klíčové správné pochopení a právní posouzení podstaty neutralizace dokumentů při přepravě. Soudy obou stupňů je neutralizace hodnocena jako legální, její faktické provedení však kladou k tíži dovolatele. Dodal, že pokud se na průběhu neutralizace podílel, pak pouze k naplnění legálního účelu neutralizace dokumentů. Za důležitý fakt rovněž považuje, že podstatou této problematiky a jejím dopadem do trestní roviny se Nejvyšší soud dosud nezabýval. V daném případě došlo, podle jeho úvahy, k individuálnímu selhání jednoho ze subjektů zapojených v řetězci, jehož účelem má být neutralizace, avšak z individuálního selhání jednoho subjektu nelze dovozovat zavinění všech. Dovolatel zdůraznil, že nebyl zaměstnancem společnosti REAL SPED s. r. o., vystupoval jako externí konzultant, z hlediska úmyslu nebyla naplněna jeho složka volní ani vědomostní. Nebyla prokázána existence jakékoli dohody mezi ním a třetí osobou, která zkrátila daň. Na věc by bylo možno nahlížet jako na exces ze spolupachatelství, neboť dovolatel vykonával v dobré víře činnost, která je legální a odlišný subjekt toho využil při své protiprávní činnosti. Dovolatel uvedl, že nebyl zapojen do dohody ostatních, neměl o ní vědomost, nezískal žádný prospěch. Dle jeho názoru soudy obou stupňů rezignovaly na řádné vyhodnocení právní otázky, zda dovolatel věděl v době svého jednání, že některá ze společností hodlá takovým způsobem zkrátit daň z přidané hodnoty. Podle dovolatele byla chybně aplikována také ustanovení ohledně pojetí dovolatelova účastenství. Namítá, že odvolací soud převzal argumenty nalézacího soudu, ačkoli tyto vykazovaly extrémní nesoulad se skutkovými zjištěními a hodnocením důkazů, odvolací soud se nevypořádal s námitkami dovolatele uvedenými v jeho odvolání, přičemž tyto dovolatel nyní shrnul do svého dovolání. Vytkl např., že mu byly k jeho tíži přisouzeny odposlechy za svědka Ch., bezdůvodně byl zamítnut znalecký posudek z oboru písmoznalectví apod., a ve zbytku odkazuje na námitky uvedené v jeho odvolání. V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. , uvedl, že byla porušena pravidla při ukládání trestu. Odvolacím soudem mu byl navýšen trest odnětí svobody z původních pěti let na šest let a šest měsíců nepodmíněného odnětí svobody, aniž by odvolací soud pozměnil stav dokazování. Trest dovolatel považuje za zcela zjevně nepřiměřený a uložený v rozporu s příslušnými normami trestního zákoníku. Závěrem dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Vrchního soudu v Olomouci a věc vrátil odvolacímu soudu k novému projednání, příp. rozhodl sám a obviněného zprostil obžaloby podle § 226 písm. a) tr. ř.

10) Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství využila svého práva a k dovolání obviněných se vyjádřila. V podaném vyjádření shrnula dosavadní průběh řízení a sumarizovala obsah jednotlivých dovolání. K námitce dovolatele Mgr. R. B. stran náležitého obsazení soudu uvedla, že dovolatel pouze napadá nedostatečnou kvalitu Rozvrhu práce Krajského soudu v Brně pobočky ve Zlíně z hlediska výběru přísedících soudců pro konkrétní trestní věc. Dodala, že obdobným požadavkům na přiřazení soudců přísedících k jednotlivým soudním senátům rozvrhem práce se již Ústavní soud zabýval a došel k závěru, že pokud byli přísedící ke konkrétní kauze vybíráni z více osob vyjmenovaných v rozvrhu práce, pak nelze takovému postupu ničeho vytknout (nález sp. zn. II. ÚS 3213/10). Z nálezu Ústavního soudu, ve kterém byl posuzován systém přidělování soudců na úrovni Krajského soudu v Brně pak vyplynulo, že v rozhodné době měl Krajský soud v Brně pevný vnitřní systém přidělování přísedících do jednotlivých soudních oddělení. Pokud stejný dovolatel argumentuje porušením práva účasti u veřejného zasedání před odvolacím soudem dne 22. 2. 2016, nepoukazuje toliko na porušení tohoto ustanovení ke své osobě, ale ve vztahu ke spoluobviněnému R. Č. Takovou námitku proto s ohledem na zákonný limit oprávnění podle § 265d odst. 2 tr. ř. označila za nepřípustnou. Pokud se týče shodné námitky, ovšem u dovolatele R. Č., uvedla, že dovolatelova účast u veřejného zasedání odvolacího soudu nebyla nutná, byl však ve smyslu § 233 odst. 1 věta druhá tr. ř. o konání veřejného zasedání vyrozuměn s oprávněním se jej účastnit. Odvolací soud po zjištění omluvy, podané prostřednictvím jeho družky a doplněné lékařskou zprávou, rozhodl o konání veřejného zasedání v jeho nepřítomnosti, přičemž postupoval v souladu s § 263 odst. 4 tr. ř., za použití § 233 odst. 1 tr. ř. Soud tak vycházel z jeho omluvy, aniž by v této souvislosti bylo navrhováno odročení zasedání na jiný termín. Svá tvrzení dále nad rámec opřela o ustálenou judikaturu, že potvrzení od lékaře o tom, že uznal obviněného práce neschopným, samo o sobě nijak neprokazuje, že obviněný není zároveň schopen jednat u soudu a dostavit se k veřejnému zasedání. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství se dále obecně vyjádřila k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jež ve svých dovoláních uplatnili všichni dovolatelé. Uvedla, že dovolací důvod nemohou naplňovat námitky takové povahy, jaké jsou prezentovány v dovoláních dovolatele M. Z. a dovolatele R. Č., ve kterých namítají, že např. nebyla prokázána určitá forma dohody mezi spoluobviněnými apod. Uvedla, že dostupný spisový materiál nevypovídá, že by soudy v rámci své hodnotící činnosti vybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., a že by bylo možno dovodit extrémní rozpor mezi opatřenými skutkovými zjištěními a provedenými důkazy. K námitkám dovolatele M. Z. pak uvedla, že je dán správný skutkový závěr, že předmětná finanční částka sloužila k financování obchodů zúčastněných firem v rámci obchodního řetězce účelově zaměřeného na zkrácení daně z přidané hodnoty, o čemž svědčí i další aktivity, jako např. vystavení účetních dokladů na tři případy nákupu a prodeje předmětné komodity, provedení konvenujících finančních transakcí, včetně jejich smluvního pokrytí. Z takových skutkových zjištění pak nevyplývá, že by se dovolatel aktivně neúčastnil trestné činnosti a nenaplnil podmínky spolupachatelství. K dovolání, které bylo podáno obviněným J. S. uvedla, že k výjimečnému zásahu do skutkového stavu věci nezavdal kvalifikovaný podnět, neboť vyjádřené pochybnosti ve skutkových zjištěních podepřel pouze dílčími odkazy na výsledky provedeného dokazování, bez komplexního náhledu. Přisvědčit dle jejího názoru nelze ani jeho názoru, že k neutralizaci dopravních dokladů přistupoval s dobrou vírou. Za společnost REAL SPED, s. r. o., se totiž pod fiktivním jménem H. aktivně účastnil nejen přepravy obchodovaného zboží, ale i výměny mezinárodních přepravních listů včetně uvedení odlišných registračních značek vozidel, než která přepravu provedla. Jednal tak, aby jím vystavené doklady o transportu zboží včetně jeho fiktivní fakturace odpovídaly nepravdivým objednávkám od společnosti COMERCIO Zlín, a. s. K námitce dovolatele L. Č. stran nenaplnění podmínek spolupachatelství pak uvedla, že jmenovaný v postavení jednatele společnosti Ladyss stav, s. r. o., zapojil tuto společnost do obchodního řetězce, přes který byly realizovány účelové nákupy a prodeje předmětné komodity s tím, že ve třech případech buď vystavil, nebo nechal vystavit účetní doklady, týkající se údajného pohybu předmětného zboží mezi tam uvedeným odběratelem a dodavatelem a na firemním bankovním účtu provedl finanční transakce odpovídající takto vystaveným účetním dokladům, čímž přispěl k realizaci karuselových obchodů, jejich cílem bylo způsobení daňového úniku českému státu. Námitce, že jeho jednání mohlo být kvalifikováno pouze jako zastírání již spáchané činnosti tak nelze přisvědčit. K otázce výše způsobené škody, na kterou poukazovali obvinění Mgr. R. B. a R. Č. státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství podotkla, že touto otázkou se již zabýval odvolací soud, avšak důvodnost jí přiznat nemohl, neboť poukázal na přílohu č. 5 k zákonu č. 235/2004 Sb., o DPH, obsahující konkrétní seznam zboží, na které se poukazovaný právní režim přenesené daňové povinnosti vztahuje a který pod konkrétní pořadovou položkou jmenuje kvalitativně jinou povahu zboží, než se dotýká přisouzených obchodů. Námitku stran nevypracování znaleckého posudku vznesli dovolatelé Mgr. R. B., M. Z. a R. Č.. Rovněž s tímto důkazním návrhem se již z hlediska jeho odmítnutí vypořádaly soudy obou stupňů, což také náležitě odůvodnily. Jiná situace však nastala v případě dovolatele Mgr. R. B. a jeho námitky vůči uloženému peněžitému trestu. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství uvedla, že při zohlednění sbíhající se trestné činnosti (sp. zn. 61 T 32/2012) došlo usnesením Nejvyššího soudu (sp. zn. 5 Tdo 866/2016) ke zrušení tam označeného odsuzujícího rozsudku odvolacího soudu ve výroku, jimž bylo rozhodnuto o zamítnutí odvolání obviněného Mgr. R. B. ohledně výroku o trestu, jímž byl ukládán peněžitý trest. Dovolací soud dospěl k závěru, že uložení peněžitého trestu jmenovanému bránila překážka jeho nepřípustnosti ve smyslu § 68 odst. 6 tr. zákoníku. Proto dovoláním napadený výrok o uložení peněžitého trestu nemůže obstát. Co se týče způsobu výkonu nepodmíněného trestu odnětí svobody jmenovaného ve věznici se zvýšenou ostrahou, kam byl zařazen, uvedla, že zmírňovací ustanovení ve smyslu § 56 odst. 3 tr. zákoníku je pouhou možností, nikoli povinností takto postupovat. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. stran dovolatele J. S. a dovolatele L. Č., byť tento výslovně citovaný dovolací důvod nevyslovil, uvedla, že se jedná o jinou situaci než v případě dovolatele Mgr. R. B. a konstatovala, že pouhá nepřiměřenost trestu nemůže být dovolacím důvodem a v daném případě byl uložen trest, který trestní zákoník připouští, a to v mezích zákonem stanovené trestní sazby. 11) S ohledem na výše uvedené pak navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 věta prvá před středníkem tr. ř. z podnětu dovolání obviněného Mgr. R. B. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. 2. 2016 sp. zn. 4 To 55/2015 v části II., jíž mu byl podle § 67 odst. 1 tr. zákoníku a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku uložen peněžitý trest ve výměře 1.500.000,- Kč a podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku mu byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání jednoho roku a aby podle § 265k odst. 2 věta druhá tr. ř. zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušenou část rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a o dovoláních obviněných M. Z., R. Č., L. Č. a J. S. rozhodl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. tak, že se odmítají jako zjevně neopodstatněná. Konečně vyjádřila souhlas, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu vyjádřila souhlas podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. řádu s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.

12) Nejvyššímu soudu byla dále doručena replika k vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání odsouzeného do rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. 4 To 55/2016, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně ze dne 22. 5. 2015, sp. zn. 68 T 7/2014, a to obviněného Mgr. R. B. V replice se vyjádřil k několika bodům následovně. K vyjádření státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství uvedené na str. 4 odst. 3 obviněný uvedl, že uvedený nález Ústavního soudu nelze plně aplikovat na projednávanou věc. Dále se vyjádřil, že pokud by nebylo možno uplatnit argumentaci uvedenou pod dovolacím důvodem dle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. prostřednictvím jeho osoby, umožňuje tak dovolání obviněného R. Č.. K poslednímu odstavci na str. 11 uvedl, že zmiňované usnesení Nejvyššího soudu řešilo jiný případ. Ke třetímu odstavci na str. 13 podotkl, že správné provedení důkazů mělo přinést i řádné posouzení jeho osobnosti a osobních poměrů ve vztahu k rozhodnutí o délce trestu. Konečně pak doplnil argumentaci k bodu VIII, kdy uvedl, že v průběhu přípravného řízení byla opakovaně vznesena námitka podjatosti vyšetřovatelů.

13) Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněných jsou přípustná [§ 265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř.], byla podána osobami oprávněnými prostřednictvím obhájců [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahují i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.

14) Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněnými vznesené námitky naplňují jimi uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

15) Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. lze uplatnit, pokud jsou pod něj podřaditelné vytýkané vady takového charakteru, že ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud, nebo soud, který nebyl náležitě obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát nebo rozhodl soud vyššího stupně (viz dovolání obv. B.).

16) Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je dán tehdy, pokud byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Tento dovolací důvod tedy předpokládá, že se v rozporu se zákonem konalo hlavní líčení nebo veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, ač měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna, čímž byl obviněný zkrácen na svém právu, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti, a aby se tak mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Účelem práva obviněného na projednání trestní věci v jeho přítomnosti je pak zejména zajištění reálné možnosti vyjádřit se před soudem k tomu, co je mu v obžalobě kladeno za vinu, a k důkazům, na nichž je obžaloba založena. Odlišně jsou poté trestním řádem kladeny požadavky na přítomnost obviněného u hlavního líčení (§ 196 a násl. tr. ř.), které je těžištěm a vyvrcholením procesu dokazování a požadavky, za kterých lze takto jednat ve veřejném zasedání (§ 232 a násl. tr. ř.). Daný dovolací důvod je naplněním ústavního práva obviněného vyjádřit se ke všem prováděným důkazům. Podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod má každý v rámci práva na soudní a jinou právní ochranu i ústavně zaručené právo na projednání věci v jeho přítomnosti. Podle § 12 odst. 6 tr. ř. je obviněný stranou trestního řízení a je jednou z nejdůležitějších osob, které mají postavení strany. Účelem práva obviněného na projednání trestní věci v jeho přítomnosti je zejména zajistit mu reálnou možnost vyjádřit se před soudem k tomu, co je mu v obžalobě kladeno za vinu, a k důkazům, na nichž je obžaloba založena (viz. dovolání obviněných B. a Č.).

17) Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin, nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek (dovolání obviněných B., Z., Č., Č., S.).

18) Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. může být dán ve dvou alternativách spočívajících v tom, že buď obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným. Druhem trestu, který zákon nepřipouští, se zde rozumí zejména případy, v nichž byl obviněnému uložen některý z trestů uvedených v § 52 tr. zákoníku bez splnění těch podmínek, které zákon předpokládá, tj. pokud v konkrétním případě určitému pachateli za určitý trestný čin nebylo možno uložit některý druh trestu. Druhá alternativa tohoto dovolacího důvodu se týká jen těch odstupňovaných druhů trestů, které mají takovou sazbu vymezenu trestním zákonem. Tak je tomu u trestu odnětí svobody, trestu obecně prospěšných prací, trestu zákazu činnosti, peněžitého trestu, náhradního trestu odnětí svobody za peněžitý trest, trestu vyhoštění na dobu určitou a trestu zákazu pobytu (dovolání obviněných B., S.).

19) Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., ten je dán v případě existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedených v písmenech a) až k). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání [viz ustanovení § 148 odst. 1 písm. a) a b) tr. ř. u stížnosti a § 253 tr. ř. u odvolání] a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci (první alternativa) což v případě žádného z obviněných nebylo aplikováno, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. (druhá alternativa) [dovolání obviněných Č., Č.].

20) Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněných dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

21) V souvislosti s námitkami obviněných je nutno konstatovat, že jde o námitky vesměs obsahově shodné s námitkami, se kterými se již musely v rámci obhajoby obviněných vypořádat soudy nižších stupňů, což je také patrno z odůvodnění jejich rozhodnutí. Na případ, kdy obviněný v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky s námitkami, které byly již uplatněny v řízení před soudem prvního a druhého stupně, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

22) Vzhledem k tomu, že podstatou převážné části námitek obviněných jsou výhrady ke způsobu hodnocení důkazů a nesprávně zjištěnému skutkovému stavu, kdy je zřejmé, že rozhodnutí soudů představám obviněných nevyhovuje, a proto zpochybňují provedené důkazy a jejich hodnocení, musí Nejvyšší soud konstatovat, že námitky takového charakteru nemají právně relevantní povahu z pohledu uplatněného dovolacího důvodu [§ 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.]. Na tomto místě je možno zmínit rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04, ze kterého mj. vyplývá, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy (uvedené rozhodnutí reaguje rovněž na případy formálního dovolávání se spravedlivého procesu). V souvislosti se shora uvedeným je vhodné rovněž zmínit rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 78/05, ze dne 2. 6. 2005, kde tento mj. uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.

23) Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř., který ve svém dovolání uplatňuje obviněný Mgr. R. B. je dán tehdy, jestliže ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud nebo soud, který nebyl náležitě obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát nebo rozhodl soud vyššího stupně. Citovaný dovolací důvod tedy obsahuje dvě alternativy; vedle rozhodnutí věcně nepříslušným soudem může jít také o vadu, která spočívá v tom, že ve věci rozhodl soud, který nebyl náležitě obsazen (s výjimkou, že místo samosoudce rozhodoval senát nebo rozhodl soud vyššího stupně). Obviněný svoji dovolací argumentaci vztahuje ke druhé alternativě zmíněného důvodu dovolání, jež se týká náležitého obsazení soudu. Soud nebyl náležitě obsazen, jestliže obsazení soudu neodpovídalo ustanovením § 27, § 31 a § 35 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů. Tak tomu bude, zejména když rozhodoval samosoudce namísto senátu nebo když byl senát soudu složen z předsedy senátu a přísedících, přestože měl rozhodovat senát složený jen ze soudců, nebo opačně, dále pokud senát rozhodoval v neúplném složení, na rozhodování se podílel soudce, který nebyl náhradním soudcem podle § 197 tr. ř. (viz Šámal, P. a kol. Trestní řád. Komentář. II. díl. 5. vydání. Praha: C. H. Beck 2005, 2015 s.). Podle § 31 odst. 2 písm. a) zákona o soudech a soudcích platí, že krajský soud jako soud prvního stupně rozhoduje v senátech složených z předsedy senátu a dvou přísedících.

24) Nejvyšší soud v předmětné trestní věci zjistil, že v hlavním líčení zasedal tříčlenný senát 68 To složený z předsedkyně senátu JUDr. Ivety Šperlichové a přísedících Ing. Františka Dvořáčka a Mileny Vyroubalové. Za tohoto stavu nelze konstatovat, že by soud rozhodoval ve složení senátu, který by nebyl ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. náležitě obsazen, protože byl složen z předsedy senátu a dvou přísedících. Námitky obviněného směřovaly proti systému přidělování přísedících k jednotlivým senátům. V této souvislosti je proto vhodné připomenout, že ústavní imperativ, na který dovolatel v této části svého dovolání zejména poukazuje, podle něhož nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci (čl. 38 odst. 1 al. 1 Listiny), je ochranou především proti libovolnému či účelovému obsazení jednajícího soudu ad hoc, a nelze jej zaměňovat za procesní prostředek, jímž by mělo být ex post zvráceno již vydané rozhodnutí (srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. června 2002 sp. zn. III. ÚS 711/01, uveřejněný pod č. 66, ve sv. 26 Sb. nál. a usn. ÚS). Pokud jde o pravidla přidělování přísedících k jednotlivým senátům, Rozvrh práce Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně pro rok 2015 obsahoval v příloze toliko Seznam přísedících k 1. 1. 2015 pobočka Zlín, obsahující jednotlivá jména přísedících a jejich přiřazení k trestnímu nebo civilnímu úseku. V posuzované věci je z obsahu spisu zřejmé, že před soudem prvého stupně proběhlo hlavní líčení ve dnech 29. 1. 2015, 16. a 19. 3. 2015, 21. a 22. 5. 2015 (č. l. 2338, 2577, 2654), přičemž ve všech případech soud jednal a nakonec rozhodoval ve stejném složení senátu (předsedkyně senátu JUDr. Iveta Šperlichová a přísedící Ing. František Dvořáček a Milena Vyroubalová).

25) Nejvyšší soud tak dospěl k závěru, že v projednávaném případě se nejednalo o akt libovůle či účelové obsazení jednajícího soudu ad hoc, nedošlo tedy k tomu, že by ve věci rozhodl nezákonný soudce (resp. přísedící). V daném případě došlo k přidělení přísedících do příslušného senátu podle pevného vnitřního systému přidělování přísedících, podle předem daných pravidel z interního seznamu přísedících (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2430/15, sp. zn. II. ÚS 3213/10). Proto ani nemohl uzavřít, že by ve věci rozhodoval soud, který nebyl náležitě obsazen ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. Námitky obviněného, které byly s odkazem na tento dovolací důvod vzneseny, proto jsou neopodstatněné.

26) Obviněný Mgr. R. B. uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř., který spatřuje ve skutečnosti, že bylo porušeno ustanovení o přítomnosti obviněného ve veřejném zasedání. Dovolatel odkazuje na protokol o veřejném zasedání ze dne 22. 2. 2016, str. 4, kde je uvedeno, že z předvolaných nebo vyrozuměných osob se nedostavil obviněný R. Č.. Byla čtena omluva družky obviněného R. Č. a lékařská zpráva. Následně bylo vyhlášeno usnesení, že veřejné zasedání bude konáno v nepřítomnosti obviněného R. Č. podle § 263 odst. 4 tr. ř., za použití § 233 odst. 1 tr. ř. Shodný dovolací důvod s obdobnou argumentací uplatnil rovněž obviněný R. Č.. 27) Znění § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. předpokládá, že v rozporu se zákonem se konalo hlavní líčení nebo veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného (obžalovaného), ač měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna. Tím byl obviněný (obžalovaný) zkrácen na svém právu, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti, a aby se tak mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod). Pokud soud v předvolání k hlavnímu líčení upozorní obžalovaného na to, že hlavní líčení lze provést i v jeho nepřítomnosti, a obžalovaný se bez omluvy nedostaví k hlavnímu líčení ani nepožádá o jeho odročení, pak při splnění dalších zákonných podmínek uvedených v § 202 odst. 2 a 4 tr. ř. není konáním hlavního líčení v nepřítomnosti obžalovaného naplněn dovolací důvod uvedený v 265b odst. 1 písm. d) tr. ř., a to ani tehdy, byl-li k němu obžalovaný předvolán s upozorněním, že jeho účast je nutná, pokud se podle § 205 odst. 2 tr. ř. rozhodlo, že hlavní líčení lze provést i v nepřítomnosti obžalovaného. Přítomnost osob ve veřejném zasedání odvolacího soudu upravuje ustanovení § 234 tr. ř. ve spojení s § 263 odst. 2 až 4 tr. ř., a proto se § 238 tr. ř. v tomto směru nepoužije. Naproti tomu se ve spojení s § 238 tr. ř. použije ustanovení § 205 odst. 2 tr. ř. Rovněž konání hlavního líčení (veřejného zasedání) v nepřítomnosti obžalovaného (obviněného), třebaže ten svou neúčast omluvil a zdůvodnil svou pracovní neschopností, samo o sobě nezakládá tento dovolací důvod (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2002, sp. zn. 7 Tdo 421/2002, publikované pod č. T 419, svazek 17/2002 Souboru rozh. NS).

28) Podle předloženého spisového materiálu byl obviněný R. Č. vyrozuměn o konání veřejného zasedání na základě vzoru č. 7a sdělení Ministerstva spravedlnosti č. 20/2004-Org., ze dne 20. 4. 2004, o vydání vzorů "tr. ř., o. s. ř., k. ř., d. ř." doporučených pro použití v trestním a v občanském soudním řízení (srov. č. l. 2914 spisu), tudíž je zcela zavádějící tvrzení obviněného B. (viz str. 5 dovolání), že obviněný Č. obdržel předvolání k veřejnému zasedání na formuláři tr. ř. č. 8. K uvedené problematice vzorů pro doručování a vyrozumívání je potřebné uvést, že vzor č. 7a se týká vyrozumění o konání veřejného zasedání, zatímco vzor č. 8 se týká předvolání k veřejnému zasedání. Z uvedeného tak mj. vyplývá, že účast tohoto obviněného u veřejného zasedání není nezbytná, neboť věc je možno i s přihlédnutím k jejímu charakteru spolehlivě rozhodnout a účelu předmětného trestního řízení dosáhnout i bez jeho přítomnosti, a to v kontextu s doposud opatřeným a z hlediska jeho trestní odpovědnosti plně postačujícím rozsahem provedeného dokazování. Obviněný R. Č. předložil prostřednictvím své družky omluvu neúčasti na veřejném zasedání Vrchního soudu v Olomouci dne 22. a 23. 2. 2016 (srov. č. l. 2988, 2989 spisu). Vrchní soud v Olomouci v rámci veřejného zasedání konaného dne 22. 2. 2016 rozhodl tak, že se veřejné zasedání bude konat v nepřítomnosti obviněného R. Č., přičemž postupoval dle § 233 odst. 1 tr. ř. (srov. č. l. 2973). Podle ustanovení § 238 tr. ř. se na veřejnost, řízení, počátek a odročení veřejného zasedání užije přiměřeně ustanovení o hlavním líčení. Odborná literatura uvádí, že přiměřené užití ustanovení o hlavním líčení je podle § 238 tr. ř. možné jen v otázce veřejnosti, řízení, počátku a odročení veřejného zasedání, nikoli (ani analogicky) ohledně jiných otázek, které jsou výslovně a odchylně od hlavního líčení upraveny pro veřejné zasedání. Tak např. přítomnost osob u veřejného zasedání je řešena podle § 234 tr. ř., popřípadě ve spojení s ustanovením § 233 odst. 1 tr. ř. a s dalšími zvláštními ustanoveními (např. § 263 odst. 2 až 4 tr. ř., § 265r odst. 2 až 4 tr. ř., § 274 tr. ř., § 314q odst. 1 tr. ř.), takže se zde neuplatní § 202 tr. ř. o přítomnosti osob u hlavního líčení (srov. Šámal, P. a kol. Trestní řád II. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 2941). Podle § 233 odst. 1 tr. ř. předseda senátu předvolá k veřejnému zasedání osoby, jejichž osobní účast při něm je nutná. O veřejném zasedání vyrozumí státního zástupce, jakož i osobu, která svým návrhem dala k veřejnému zasedání podnět, a osobu, která může být přímo dotčena rozhodnutím, jestliže tyto osoby nebyly k veřejnému zasedání předvolány; vyrozumí též obhájce, popřípadě zmocněnce a zákonného zástupce těchto osob. Předvoláním osoby dává předseda senátu (samosoudce) najevo, že její účast u veřejného zasedání je nutná a že v její nepřítomnosti nelze veřejné zasedání provést (§ 233 odst. 1 věta první tr. ř.). Proto, jestliže se předvolaná osoba nedostaví k veřejnému zasedání, přichází v úvahu zpravidla jeho odročení, ledaže by senát (samosoudce) změnil původní názor na nutnost předvolání takové osoby a podle § 205 odst. 2 tr. ř. za použití § 238 tr. ř. rozhodl usnesením, že veřejné zasedání je možno provést, přestože se nedostavila předvolaná osoba (usnesením s ohledem na to, že se zaznamená v celém znění do protokolu o veřejném zasedání, není třeba vyhotovovat a doručovat ho), [srov. Šámal, P. a kol. Trestní řád II. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 2913]. Z uvedeného je tedy zřejmé, že odvolací soud se nedopustil pochybení, jestliže bylo veřejné zasedání konáno bez přítomnosti obviněného R. Č., když jeho přítomnost zde nebyla nutná ve smyslu § 233 odst. 1 tr. ř. (jedná se tedy o zcela jinou situaci, než na kterou dopadá rozhodnutí sp. zn. 5 Tdo 1488/2014, na které oba dovolatelé v této souvislosti odkazují. Navíc nelze přehlédnout přístup obviněného k průběhu do té doby probíhajícímu hlavnímu líčení odmítl vypovídat viz výklad k bodu 41).

29) Dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. shodně uplatnili všichni dovolatelé. Společným jmenovatelem dovolání obviněných je zejména nesouhlas s hodnocením důkazů soudy nižších stupňů. V předmětné trestní věci bylo prokázáno, že obvinění se od 9. 3. 2011 do 13. 5. 2011 v místech svého bydliště, případně v místech kanceláří svých firem postupně dohodli a realizovali tři spekulativní nákupy a následný prodej zboží, konkrétně niklových katod v úmyslu a s cílem zkrátit daň z přidané hodnoty a obohatit se tak na úkor České republiky. Pokud námitky dovolatelů směřovaly do vyjádření subjektivní stránky trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle ustanovení § 240 tr. zákoníku ve výroku rozsudku nalézacího soudu a do absence zjištění o obsahu tvrzené vzájemné domluvy mezi obviněnými, tj. v čem a jak konkrétně se měli jednotliví obvinění dopouštět trestné činnosti, nelze takové námitky považovat za důvodné, naplňující shora uvedený dovolací důvod (viz níže). Za nedůvodné (dovolací důvod nenaplňující) považuje Nejvyšší soud rovněž výhrady obviněného Mgr. B., že jeho trestní věc měla být vyčleněna do samostatného řízení, neboť jde výhradně o procesní námitku, která nenaplňuje dovolací důvod, přičemž ustanovení § 20 tr. ř. jednoznačně stanoví, že proti všem obviněným, jejichž trestné činy spolu souvisí se koná společné řízení. Rovněž další z námitek nedostatečného přečtení hodnocení důkazu zprávy Věznice Znojmo, což mělo mít dle obviněného za následek, že nebylo použito pro něj příznivější ustanovení § 56 odst. 3 tr. zákoníku, nelze přiznat právní relevanci. Nejvyšší soud poukazuje na to, že s uvedenou námitkou se již zabýval soud odvolací viz str. 40-41 rozsudku (podle obviněného nedostatečně). Nejvyšší soud však nesdílí výhrady obviněného, neboť soudy hodnotily důkazy podle požadavku vyjádřeného v § 2 odst. 6 tr. ř., a pokud dospěly k závěru, že jsou dány zákonem stanovené důvody pro zařazení obviněného do věznice se zvýšenou ostrahou (tj. jde o zvlášť závažný zločin a pachateli byl uložen trest ve výměře nejméně osmi let), pak se soudy řídily důsledně zákonem a domáhá-li se obviněný zařazení do mírnějšího typu věznice, pak tak činí prostřednictvím námitek, kterými zpochybňuje hodnotící úvahy soudů obdobně jako v případě, domáhání se uložení mírnějšího trestu (viz výklad níže). Takovým námitkám však nelze přiznat právní relevanci z hlediska dovolacího důvodu § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. [ev. § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.]. Dále je ve vztahu k námitkám obviněného Mgr. B., kde poukazuje na porušení práva na spravedlivý proces (např. str. 9-10 dovolání) potřebné uvést, že přestože obviněný v řízení před soudy nižších stupňů omlouval svojí nepřítomnost u hlavních líčení či veřejného zasedání, současně žádal o konání těchto hlavních líčení či veřejných zasedání v jeho nepřítomnosti (viz např. souhlas s konáním hlavního líčení v nepřítomnosti obviněného č. l. 2297, omluva neúčasti na hlavním líčení č. l. 2479, souhlas s konáním hlavního líčení bez účasti obviněného č. l. 2618, žádost o omluvení neúčasti u veřejného zasedání č. l. 2933). Lze proto stěží následně uplatněnou argumentaci v rámci řízení o dovolání (že byl zkrácen na svých právech, že mohly být navrhovány a předkládány další důkazy, což lze posuzovat jako opomenuté důkazy atd.), v kontextu se skutečnostmi, které provázely konání hlavních líčení a veřejného zasedání, označit za porušení práva na spravedlivý proces viz přiměřeně bod 41. Nejvyšší soud předně může konstatovat, že soudy v daném případě nepochybily a při plném respektování práva obviněného na účast u hlavního líčení (veřejného zasedání) zachovaly zákonný postup umožňující konat hlavní líčení (veřejné zasedání) v nepřítomnosti obviněného. Soudy dodržely podmínky vymezené v § 202 odst. 2 tr. ř. a akceptovaly požadavek obviněného se tohoto významného práva vzdát (§ 202 odst. 5 tr. ř.). V případě, že obviněný této možnosti využil a požádal, aby bylo hlavní líčení (veřejné zasedání) provedeno v jeho nepřítomnosti, dal najevo, že nepožaduje osobně se účastnit všech úkonů, které jsou v rámci hlavního líčení (veřejného zasedání) prováděny od jeho zahájení (§ 205 tr. ř.) až po vyhlášení rozsudku (§ 225 a násl. tr. ř.). Nejvyšší soud je toho názoru, že právo na spravedlivý proces (porušení tohoto práva) je třeba posuzovat v kontextu všech okolností, které vždy předmětnou trestní věc provázejí a jaký je ev. dosah tohoto porušení. Posuzovat, zda každé tzv. porušení práva na spravedlivý proces z pohledu argumentace obviněných (neprovedení určitého důkazu) je právě tou skutečností, která má za následek nesprávné, nezákonné a důkazně nepodložené rozhodnutí. V předmětné trestní věci však nebylo shledáno pochybení ze strany soudů nižších stupňů, které by mělo za následek vydání nezákonného rozhodnutí (viz výklad k bodu 35). Rovněž tak mezi nepodřaditelné námitky, které dovolací důvod nenaplňují, patří takové (např. část dovolání obviněného S.), kterými je jen formálně odkázáno na obsah dříve v téže věci podaného opravného prostředku (odvolání). V souvislosti s tímto okruhem námitek považuje Nejvyšší soud za nutné připomenout, že dovolací soud tyto námitky nemůže akceptovat, neboť obviněný se nemůže úspěšně v dovolání opírat o odkaz na skutečnosti obsažené v řádném opravném prostředku či v jiných podáních učiněných v předcházejících fázích řízení, a to ani v závěrečných řečech učiněných před soudem prvního či druhého stupně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2010, sp. zn. 8 Tdo 940/2010, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, seš. 69, pod č. T-1325, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2006, sp. zn. 8 Tdo 1264/2006, ze dne 8. 10. 2008, sp. zn. 7 Tdo 1192/2008, ze dne 5. 10. 2011, sp. zn. 5 Tdo 1189/2011, či ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 7 Tdo 1467/2011). V daných souvislostech je argumentace spočívající pouze v odkazu na jiná dříve učiněná podání jen formalistickým přístupem vůči orgánu veřejné moci, a proto ji není možné objektivně akceptovat (srov. nález Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2006, sp. zn. I. ÚS 17/2005, uveřejněný pod č. 95 ve sv. 41 Sb. nál. a usn. ÚS ČR) . Nejvyšší soud tedy, v souladu s ustanovením § 265i odst. 3 tr. ř., může přihlížet jen k důvodům uvedeným v dovolání (srov. rozh. č. 46/2013 Sb. rozh. tr.). Za námitku nenaplňující dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je rovněž potřebné označit námitku obviněného Č., že nebyl manažerem společnosti Z. Stav s. r. o. v době, kdy měla být předmětná trestná činnost páchána. K uvedenému považuje Nejvyšší soud za potřebné pouze uvést, že toto formální postavení obviněný neměl, ale patrně sám přehlíží, že v podaném dovolání uvádí, že předtím, než mohl být na pracovní smlouvu zaměstnán, byl nucen prokázat užitečnost a své schopnosti z dosavadních zaměstnání . Skutkové závěry soudů nižších stupňů, ohledně zapojení a činnosti obviněného Č. na předmětné trestné činnosti nemohou být zpochybněny tím, že k osobním poměrům obviněného bylo konstatováno, že byl manažerem společnosti , když již ze zmiňované Rámcové kupní smlouvy (č. l. 321) mj. vyplývá, že osobou pověřenou k jednání ve věcech technických za společnost Z. Stav s.r.o. (v době před 1. 7. 2011) byl obviněný Č., což bezpochyby dokresluje postavení a vazby obviněného v této společnosti. Přehlédnuto rovněž nemohlo být zjištění plynoucí z uzavřené Rámcové kupní smlouvy mezi kupující společností Z. Stav s.r.o., která doslovně uvádí, že osobou pověřenou ve věcech obchodních je obviněný M. Z. (ve věcech technických obv. Č.) a prodávající společností Ladyss stav s.r.o. (osobou pověřenou k jednání obv. Č.) viz č. l. 321. Pokud obviněný Č. označil za nepravdivou argumentaci soudů, že zařídil, resp. zprostředkoval financování předmětných účelových obchodů přes řetězec firem, s cílem zkrácení daně z přidané hodnoty, pak je potřebné uvést, že sám v dovolání argumentuje tím, že byl osloven M. Z. k zjištění informací ohledně možného financování nákupu niklových katod. A pouze byl informován obv. B., že p. B. a p. Z. jsou již domluveni, a to jakousi formou půjčky od společnosti ESB Scarrabeus a.s. zastoupené p. M., což jen potvrzuje zapojení jednotlivých osob do trestní činnosti.

30) V souvislosti s opakujícími se námitkami obviněných a jejich přesvědčením, že opětovně na ně (námitky) soudy musí ve svých rozhodnutích reagovat, považuje Nejvyšší soud za potřebné zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument a že odvolací soud se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost (uvedený závěr je aplikovatelný na shodné námitky obviněných). 31) Na základě provedených důkazů nalézací soud správně dovodil, že obviněný M. Z. na základě generální plné moci přijal na bankovní účet společnosti Z. Stav s. r. o. od společnosti ESB Euro Scarrabeus a. s. spoluobviněného J. M. po vzájemné dohodě s obviněným R. Č., jehož prostřednictvím se domlouval s obviněným Mgr. R. B. částku 957.000,- EURO k financování účelových obchodů přes řetězec firem s cílem zkrácení daně z přidané hodnoty. K zastření původu těchto finančních prostředků byla dne 17. 3. 2011 uzavřena smlouva o půjčce (vyhotovena 23. 3. 2011). Již před tím, dne 12. 3. 2011, došlo k dohodě mezi obviněnými Mgr. R. B. a R. Č. o dodávkách zboží přes jednotlivé články vytvořeného řetězce, formu jejich úhrady a přepravy, termínu nakládky zboží apod. Rovněž spolu domlouvali platby mezi společností Z. Stav s. r. o. a COMERCIO Zlín, a. s. Obvinění R. Č., M. Z. a Mgr. R. B. se rovněž dohodli, že k platbám bude sepsán určovací dopis, jehož autorství bylo připsáno obviněnému Mgr. B. Účast M. Z. je dokládána i domluvou mezi obviněnými Mgr. R. B. a R. Č. stran vyhotovení smlouvy o půjčce mezi obviněnými M. Z. a J. M. Obviněný M. Z. se tak sám či prostřednictvím obviněného R. Č. spolupodílel na vzniku a propojení řetězce společností za účelem provedení tří spekulativních nákupů a prodeje zboží s cílem zkrátit daň z přidané hodnoty. Na základě výše uvedeného je možno vyvodit i vinu obviněného R. Č., který se spolupodílel na trestné činnosti, přičemž vystupoval nejen jako zprostředkovatel mezi obviněným M. Z. (a společností Z. Stav s. r. o.) a obviněným Mgr. R. B. (a společností COMERCIO Zlín, a. s.), neboť sám uvedl, že musel prokázat svoji užitečnost a svoje vazby na společnost TSR Czech Republic s. r. o. (viz blíže bod 7, 29), když bylo prokázáno, že obviněný R. Č. dohodl u odběratelské společnosti TSR Czech republic s. r. o. nákup těchto tří dodávek niklových katod od prodávající společnosti Z. Stav s. r. o., obstaral slovenskou firmu SP-Centrum SK k zapojení do obchodních řetězců a sjednal s osobou vystupující za tuto společnost ve dvou případech fakturaci údajného nákupu niklových katod od společnosti COMERCIO Zlín, a. s. a jejich následný prodej společnosti Future construction s. r. o. Prokázáno bylo rovněž, že niklové katody byly v rozhodném období přepraveny z Rotterdamu přímo do TSR Czech republic s. r. o., bez jakéhokoli překládání, čímž bylo vyvráceno, že by se přeprava zboží uskutečnila pro společnost COMERCIO Zlín, a. s., dále pro Future construction s. r. o. a nakonec pro Z. Stav s. r. o. Zde sehrál klíčovou roli obviněný J. S., který vystupoval za společnost REAL SPED s. r. o., a který provedl neutralizaci dokladů , která spočívala ve výměně CMR listů za dodací list, který byl řidičům před vykládkou předán. V dané souvislosti bylo prokázáno, že obviněný J. S. vystupoval před klienty pod fiktivním příjmením Horák, udílel pokyny dispečerům a podepisoval některé dokumenty. Svědeckými výpověďmi bylo bezpochyby prokázáno, že obviněný J. S. do firmy pravidelně docházel, jednal s dispečery i s klienty, všeobecně bylo rovněž známo, že používá fiktivního jména (srov. svědecké výpovědi svědka T. Ch., Ž. P., M. S. a T. K., protokol o hlavním líčení č. l. 2577 a násl., č. l. 2654 a násl.). Fakturovaným obchodům odpovídaly přesuny finančních prostředků z účtů jednotlivých článků řetězce s výjimkou platby ze společnosti Future Construction s. r. o., která za údajné dodávky niklových katod platila nikoliv slovenským dodavatelům, ale společnosti COMERCIO Zlín, a. s., což mělo být zhojeno tzv. Určovacím prohlášením. Obchod měl proběhnout tak, že společnost Future Construction s. r. o. dodala zboží do skladu společnosti Z. Stav s. r. o., kde si zboží převzal obviněný Č. za společnost Ladyss stav s. r. o. Ten jako jednatel posledně zmíněné společnosti tvořil část řetězce, nechal vystavit ve třech případech doklady o údajném nákupu niklových katod a následném údajném prodeji a provedl bankovní transakce tak, aby korespondovaly s takto vyfakturovaným nákupem a prodejem.

32) S ohledem na shora uvedené závěry soudů nižších stupňů má tak za stávajícího rozsahu dokazování Nejvyšší soud za to, že subjektivní stránka jednání obviněných byla provedeným dokazováním učiněným před oběma nižšími soudy bez jakýchkoliv pochybností prokázána, neboť úmyslné zavinění pachatele za trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 tr. zákoníku nevylučují takové jeho kroky, které podnikl pro uskutečnění podnikatelského záměru, jenž byl ve skutečnosti jen prostředkem ke spáchání protiprávního činu. Podstatná je skutečnost, že každý z uvedených obviněných jednal bez ohledu na dodržení příslušných daňových předpisů. Přitom pro závěr o úmyslném zavinění pachatele je bez významu, zda jiný podnikatel, jménem kterého jednala či za něho vystupovala např. osoba blízká pachateli, by nakonec musel řešit otázku splnění daňové povinnosti vůči státu, která by zde vznikla v souvislosti s uvedeným podnikáním (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 1488/2014). Právní odpovědnost každého z těchto subjektů se totiž posuzuje samostatně (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 1055/2012). Kromě toho Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi rovněž judikoval, že o zavinění ve formě přímého úmyslu (ale i nepřímého úmyslu) u trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1 nebo § 148 odst. 2 tr. zák. (pozn. a stejně i podle § 240 tr. zákoníku) může svědčit zejména rozsah a počet spáchaných útoků, zjištěná systematičnost trestně relevantního jednání i dlouhodobost páchání trestné činnosti, jakož i postavení pachatele v rámci daňového subjektu, jako tomu bylo také v tomto projednávaném případě (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 29/2012). Nejvyšší soud rovněž poznamenává, že závěr o naplnění subjektivní stránky konkrétního trestného činu všemi obviněnými vyplývá i z popisu skutku ve výroku o vině v napadených rozsudcích.

33) Na základě shora uvedeného nelze považovat za důvodnou ani námitku týkající se míry účasti spolupachatelů na trestné činnosti. Nejvyšší soud při posuzování této námitky vycházel ze své judikatury, stanovující, že spolupachatelství předpokládá jednak spáchání trestného činu společným jednáním a dále úmyslu k tomu směřujícího. O společné jednání jde tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů naplnil svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, nebo jestliže každý ze spolupachatelů svým jednáním uskutečnil jen některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, jež je pak naplněna jen souhrnem těchto jednání, anebo jestliže jednání každého ze spolupachatelů je alespoň článkem řetězu, přičemž jednotlivé činnosti řetězu směřují k přímému vykonání trestného činu a jen ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu a působí současně. K naplnění pojmu spolupachatelství není třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou. Stačí i částečné přispění, třeba i v podřízené roli, jen když je vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů, a je tak objektivně i subjektivně složkou děje, tvořícího ve svém celku trestné jednání. Dané ustanovení je tedy třeba chápat tak, že byl-li trestný čin spáchán společným jednáním dvou a více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama, a jestliže byl čin spáchán ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, je irelevantní, jakým konkrétním dílem se ten který ze spolupachatelů na jednání podílel (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2014, sp. zn. 3 Tdo 604/2014).
34) Ve vztahu k námitkám obviněných, že jejich jednání bylo nesprávně soudy posouzeno jako spolupachatelství, že nesprávně soudy dovodily právní kvalifikaci podle § 240 tr. zákoníku, když cílem jejich obchodů bylo zastření předmětných obchodů (viz např. dovolání obviněného Č.), že činnost nesměřovala ke zkrácení daně, ale jen k zakrytí uvedených machinací (viz dovolání obviněného Z.), či že nemohl obviněný Č. se uvedeného jednání dopustit jako spolupachatel, považuje Nejvyšší soud za vhodné nad rámec úvah vyjádřených soudy nižších stupňů v jejich rozhodnutích zmínit některé skutečnosti, které správnost závěrů krajského i vrchního soudu plně odůvodňují.

35) Již sama skutková věta uvádí, jak se měl, který z pachatelů (ve formě spolupachatelství, či účastenství) na trestném činu zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku podílet. Obvinění přehlížejí, že skutkové zjištění obsahuje formulaci, že v době od 9. 3. 2011 do 13. 5. 2011, v místech svého bydliště popřípadě v místech kanceláří svých firem, v úmyslu a s cílem zkrátit daň z přidané hodnoty a obohatit se tak na úkor České republiky, po předchozí dohodě a rozdělení úloh ve skupině dohodli se na vytvoření účelového obchodního řetězce, přes který budou realizovat obchody a krátit daň z přidané hodnoty realizovali tři spekulativní nákupy a prodeje zboží niklových katod, v souvislosti se kterými společnost COMERCIO ZLÍN a.s. v daňovém přiznání k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období měsíců března 2011 a dubna 2011, které nechal zpracovat předseda představenstva Mgr. R. B. a které byly podány u Finančního úřadu ve Zlíně ve dnech 20. 4. 2011 a 13. 5. 2011, neoprávněně deklarovala dodání zboží do jiného členského státu Evropské unie a s tím související osvobození od daně z přidané hodnoty z těchto obchodů ve smyslu § 64 odst. 1 zák. č. 235/2004 Sb., o DPH, a to dle faktur .přičemž deklarovaný postup sloužil pouze k zastření skutečného pohybu zboží a jeho faktického dodání z místa nakládky v nizozemském Rotterdamu přímo do místa vykládky konečnému odběrateli TSR Czech Republic s.r.o., přičemž vzájemná fakturace obchodů mezi jednotlivými společnostmi byla provedena pouze za účelem zkrácení daně z přidané hodnoty , přičemž výrok rozhodnutí soudu prvního stupně na str. 3-9 obsahuje doslovný skutkový děj, s dostatečným vyjádřením podílu jednotlivých obviněných na jednání, pro které byli uznáni vinnými . Z judikatury Nejvyššího soudu přitom vyplývá, že i částečné přispění obviněného, třeba i v podřízené roli odpovídá za situace, kdy je součástí řetězce, který směřuje k vykonání trestného činu, jednání spolupachatele. [srov. rozh. č. 15/1967 Sb. rozh. tr., č. 36/1976 Sb. rozh. tr.]. Jestliže obvinění prostřednictvím svých obhájců zpochybňují existenci takové dohody , jde bezpochyby o námitky skutkové, kterými jsou zpochybňovány hodnotící úvahy soudů, které soudy na základě provedeného dokazování k uvedenému závěru vedly. Je potřebné uvést, že jednání obviněných bylo vysoce sofistikované a lze stěží předpokládat, že by při takové činnosti si obvinění vypracovali písemnou dohodu. O tom, že se jednalo o dohodu, svědčí mj. skutečnosti, které soudy ve svých rozhodnutích zmiňují (např. záznamy o telekomunikačním provozu, písemné zprávy finančních úřadů atd.). Nejvyšší soud je však toho názoru, že vedle již soudy nižších stupňů zmíněných důkazů, je hodnověrnost tvrzení obviněných zpochybněna i samotným zjištěním obchodu, který byl mezi firmami realizován, kdy např. firma Ladyss s.r.o. dodávala firmě Z. Stav s.r.o. tesařské a klempířské práce (str. 45 rozsudku soudu prvního stupně), stejně jako rychlostí bankovních převodů v případě plateb za fiktivní dodávky niklových katod (viz str. 33 rozsudku soudu prvního stupně). Pokud tedy obvinění argumentují tím, že jejich úmyslem nebylo zkrácení daně, ale zastření - zakrytí uvedených machinací, pak se tak dělo právě za účelem zkrácení daně, jak správně soudy dovodily.

36) V souvislosti s námitkou obviněných k tzv. extrémnímu rozporu nesouladu (např. dovolání obviněného Z., B.) považuje Nejvyšší soud za vhodné uvést, že extrémní nesoulad není dovolacím důvodem vyjádřeným v ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. I přes tuto skutečnost Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí (stejně jako Nejvyšší soud např. i v souvislosti s otázkou práva na spravedlivý proces) připustil zásah do pravomocného rozhodnutí s tím, že byl dovolací důvod naplněn, avšak za situace, kdy existuje extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury či svévole na straně obecných soudů. Ústavní soud (stejně jako Nejvyšší soud) však konstatoval, že uvedený zásah lze akceptovat za striktně vymezených důvodů. Zmíněné soudy v celé řadě svých rozhodnutí mj. také uvádí, že pokud napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, pak dovoláním napadená rozhodnutí nevykazují shora zmíněnou vadu , stejné závěry vyplývají také z níže uvedených rozhodnutí Ústavního soudu (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. I. ÚS 1717/09, usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 1601/07 a usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 2651/09). V souvislosti s uvedenou problematikou považuje Nejvyšší soud za potřebné ještě odkázat na rozhodnutí Ústavního soudu, ze kterého mj. vyplývá, že z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v extrémním nesouladu , a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze přepjatého formalizmu ). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (srovnej usnesení ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. III. ÚS 3884/13). Přestože, jak již bylo řečeno, Nejvyšší soud připouští, že je oprávněn zasáhnout do skutkového zjištění v případě extrémního nesouladu, v předmětné trestní věci extrémní rozpor shledán nebyl, neboť rozhodnutí soudů nižších stupňů jsou řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna a námitkami obvinění pouze zpochybňují správnost, rozsah a hodnocení důkazů soudy.

37) V rámci dovolacích námitek týkajících se rozsahu zkrácení daně poukazuje Nejvyšší soud na to, že nalézací soud v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že odborným vyjádřením byla jednoznačně zjištěna výše zkrácení daně z přidané hodnoty ve výši 8.803.396,- Kč (srov. str. 51 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Rozsah zkrácení daně způsobené České republice je dostatečně objektivizován zprávami finančních úřadů, které jsou založeny ve spise a které jako důkazy byly provedeny. Lze obecně konstatovat, že pokud se týče daňové povinnosti týkající se DPH, pak celková škoda je jasně vypočitatelná s ohledem na základní vstupní informace, tedy jaké zboží bylo ze zahraničí dovezeno bez DPH a v jaké výši také mělo být DPH zaplaceno. Obvinění, kteří se zúčastnili jednotlivých řetězců, tzv. koleček, pak byli vedeni jednotnou snahou zkrátit daň a právě v rozsahu, který vyplývá z množství prvotního dovezeného zboží ze zahraničí (srov. str. 35 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Předně odvolací soud konstatoval, že považuje zpracování znaleckého posudku za účelem zjištění rozsahu zkrácené daně za nadbytečný důkaz. Odvolací soud se ztotožnil s argumentací nalézacího soudu, když zejména souhlasí s tím, že v případě škody způsobené na dani z přidané hodnoty se jedná o daň, která je ve smyslu zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů, pevně stanovena. Zjištění výše škody na dani z přidané hodnoty je, i podle názoru odvolacího soudu, toliko numerickým úkonem, k němuž není třeba žádných odborných znalostí. Pokud v souvislosti s navrhovaným znaleckým posudkem argumentovala obhajoba tím, že ke zjištění výše škody způsobené na dani z přidané hodnoty nepostačují daňová přiznání k této dani, pak je třeba poukázat na to, co koneckonců uvádí již soud prvního stupně, totiž, že ona výše škody je zjišťována nikoli pouze z daňových přiznání, ale především z důkazů, které jsou podkladem pro vypracování těchto daňových přiznání. Těmito podklady jsou příslušné faktury. Je tedy možno konstatovat, že podle přesvědčení dovolacího soudu měl soud prvního stupně dostatečné podklady pro objektivizaci způsobené škody ve formě příslušných faktur reprezentujících pohyb zboží v řetězci jednotlivých firem. Všichni obvinění, kteří ať již formálně, či fakticky zastupovali jednotlivé obchodní společnosti, které byly zařazeny do obchodních řetězců, v jejichž rámci probíhaly karuselové obchody, velmi dobře věděli, že řetězce těchto firem realizující karuselový obchod, jsou sestaveny pouze a výlučně s cílem způsobit škodu na dani z přidané hodnoty ke škodě České republiky. Díky tomu se všichni obvinění podíleli každý svým dílem na tomto konečném cíli. Podle přesvědčení odvolacího a dovolacího soudu nelze právě s ohledem na prokázané spolupachatelství jednotlivých obviněných vytrhávat z onoho řetězce propojených firem jednotlivé obchodní společnosti, a zkoumat, v jaké konkrétní výši každá jednotlivá obchodní společnost případně zkrátila DPH. Jak již bylo výše uvedeno, společným cílem jednání všech obviněných, kteří zastupovali obchodní společnosti zapojené do karuselových obchodů, bylo způsobit škodu na dani z přidané hodnoty, a tudíž je nutno na celou způsobenou škodu nahlížet jako na škodu, která byla způsobena společným jednáním všech obviněných reprezentujících všechny do systému zapojené právnické osoby (srov. str. 35 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).

38) Odvolací soud se rovněž vyjádřil v rámci odůvodnění svého rozhodnutí k tzv. neutralizaci dokladů. Ten přisvědčil, že k této činnosti v rámci obchodních transakcí dochází, a jejím cílem je zastření totožnosti dodavatele zboží. Za legální však nelze považovat neutralizaci, která je vedena s cílem v podobě dosažení daňového úniku. V dané souvislosti je třeba poznamenat, že obviněný J. S. se aktivně účastnil nejen přepravy obchodovaného zboží, ale zejména výměny mezinárodních přepravních listů včetně uvedení jiných registračních značek vozidel, než těch, která přepravu skutečně provedla a jednal tak, aby jím vystavené doklady o transportu zboží včetně jeho fiktivní fakturace odpovídaly nepravdivým objednávkám přeprav zboží od společností COMERCIO Zlín, a. s., Future construction, s. r. o. a Z. Stav s. r. o., aby vyvolávaly dojem, že v daňových přiznáních deklarované obchody byly uskutečněny prostřednictvím přepravních služeb společnosti REAL SPED s. r. o., ačkoli věděl, že jsou určeny k zastření skutečného pohybu zboží, ukončeného na území České republiky, nikoli na území jiného členského státu EU. V souvislosti s okruhem námitek neutralizace za účelem dosažení daňového úniku v rámci karuselových obchodů považuje Nejvyšší soud za dostatečné (s ohledem na obsahově shodný způsob prováděných tzv. obchodů s niklovými katodami, obv. Mgr. B., M. a N.) odkázat na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 866/2016, kde tento mj. uvedl obviněným je tak kladeno za vinu, že neuhradili daň na výstupu, a proto není třeba brát v úvahu operace na vstupu. Současně je třeba si uvědomit, že karuselové (kolotočové) obchody využívají toho, že dodání do jiného členského státu EU je od DPH osvobozeno a povinnost odvést daň se hromadí u prvního obchodníka, který zboží získá z jiného státu a prodává ho v rámci stejného státu, ve kterém on sám působí. Výše škody je zjišťována nikoli pouze z daňových přiznání, ale především z důkazů, které jsou podkladem pro vypracování daňového přiznání . K námitce přenesené daňové povinnosti lze bez dalšího odkázat na rozhodnutí odvolacího soudu (str. 36 37), který se z podnětu shodné argumentace již s touto námitkou vypořádal a s jehož závěry se Nejvyšší soud ztotožňuje. V dané souvislosti pokud bylo poukazováno na tu skutečnost, že předmětem tzv. obchodování byl niklový šrot, pak provedeným dokazováním tato argumentace byla vyvrácena (např. svazek 1, č. l. 16 - 26, svazek 2, č. l. 307-316 hovoří o niklových katodách) a zmíněná námitka nemá povahu hmotně právní námitky.

39) Obviněný Mgr. R. B. dále uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který odůvodnil tak, že stanovení peněžitého trestu bylo neoprávněné, neboť z doložených dokladů vyplývá, že by takový trest byl nedobytný. Na základě výše uvedeného se proto dovolatel domnívá, že mu byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští a zpochybňuje tak oprávněnost uloženého trestu. Ohledně otázky uložení peněžitého trestu a jeho dobytnosti argumentoval tím, že se takový závěr musí opírat o spolehlivé zjištění osobních a majetkových poměrů pachatele, zejména pak jeho čistého příjmu, jehož výši nelze stanovit odhadem. Neúplné zjištění těchto okolností a nesprávný odhad pachatelova příjmu a majetku by mohl vést k uložení nedobytného peněžitého trestu, od jehož výkonu by muselo být podle § 344 odst. 1 tr. ř. upuštěno. V předmětné trestní věci je nutno zohlednit sbíhající se trestnou činnost obviněného s trestní věcí vedenou u Krajského soudu v Brně pobočky ve Zlíně, pod sp. zn. 61 T 32/2012, kdy byl dovoláním napadeným rozsudkem odvolacího soudu ze dne 23. 2. 2016 sp. zn. 4 To 55/2015 ukládán obviněnému Mgr. R. B. za podmínek § 43 odst. 2 tr. zákoníku mj. i souhrnný peněžitý trest. Následně však došlo ve výše označené trestní věci (sp. zn. 61 T 32/2012) z podnětu dovolání obviněného usnesením Nejvyššího soudu ze dne 17. 8. 2016, sp. zn. 5 Tdo 866/2016 ke zrušení tam označeného odsuzujícího rozsudku odvolacího soudu ve výroku, jímž bylo rozhodnuto o zamítnutí odvolání obviněného ohledně výroku o trestu, jímž mu byl za podmínek § 67 odst. 1, § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku uložen peněžitý trest ve výměře 1.000.000,- Kč. Přitom se tak stalo s tím přezkumným závěrem dovolacího soudu, že uložení peněžitého trestu jmenovanému obviněnému bránila překážka jeho nepřípustnosti ve smyslu § 68 odst. 6 tr. zákoníku. Nejvyšší soud při projednávání dovolání obviněného Mgr. R. B. v neveřejném zasedání dne 17. 8. 2016, sp. zn. 5 Tdo 866/2016 učinil závěr, že v době rozhodování odvolacího soudu (ve sbíhající věci 61 T 32/2012) nebyly majetkové poměry obviněného takové, že by z nich bylo možno učinit závěr o dobytnosti uloženého peněžitého trestu. K současnému dni se na finančních a majetkových poměrech nemohlo ničeho změnit, když obviněný byl od 13. 1. 2014 do 30. 9. 2015 a dále od 18. 1. 2016 do 31. 5. 2016 ve výkonu trestu, který mu byl uložen rozsudkem Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně ze dne 18. 2. 2013, sp. zn. 61 T 32/2012, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. 12. 2015, sp. zn. 6 To 32/2013 (srov. usnesení č. j. 68 T 7/2014-3128, č. l. 3129 3130; opis z evidence rejstříku trestů fyzických osob, č. l. 3036). Dále Nejvyšší soud v rámci neveřejného zasedání provedl doplnění dokazování o přečtení listinných důkazů ze spisu Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně, sp. zn. 61 T 32/2012 (č. l. 8188, 8326-8389, 8390-8399, 8401-8402, 8407-8408, 8410-8414) a ve shodě s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 17. 8. 2016, č. j. 5 Tdo 866/2016-136, dospěl k závěru, že z hlediska formálně právního nejsou splněny zákonné předpoklady právní stability a udržitelnosti předmětným dovoláním napadeného rozsudku v oddělitelném výroku o uložení souhrnného peněžitého trestu ve výši 1.500.000,- Kč a navazujícího výroku o stanovení náhradního trestu odnětí svobody. [V tomto směru lze odkázat na velmi podrobné hodnocení důkazů Nejvyšším soudem v jeho usnesení ze dne 17. 8. 2016, č. j. 5 Tdo 866/2016 (viz str. 23-24) k podmínkám pro ukládání peněžitého trestu].

40) Výrok o uložení peněžitého trestu byl napaden dále ze strany dovolatele L. Č., který bez využití odpovídajícího dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., a tudíž v rozporu se zákonnými požadavky obsahových náležitostí dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř., namítl, že je nemajetný a tudíž došlo k porušení ustanovení § 68 odst. 6 tr. zákoníku. V daném případě se však Nejvyšší soud neztotožnil s argumentací obviněného a považuje za potřebné odkázat na správnost úvah soudů nižších stupňů při ukládání tohoto druhu trestu, ze kterých nevyplynulo takové důkazně podložené finanční a sociální postavení obviněného L. Č. jako v případě spoluobviněného Mgr. R. B. (srov. rozhodnutí nalézacího soudu str. 54 55, rozhodnutí odvolacího soudu str. 45, usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 866/2016, viz též bod 38 tohoto usnesení). Soudy nižších stupňů bylo důvodně vycházeno z dokladů, které prokazovaly dostatečné finanční zdroje na účtech obviněného, přičemž nelze přehlédnout okamžik vzniku obchodní firmy s názvem Ladyss stav s.r.o., předmět podnikání této společnosti s ručením omezeným, kdo byl statutárním orgánem jednatelem [jménem společnosti jedná jednatel samostatně - L. Č. s obchodním podílem 100% se zápisem od 14. 1. 2011], kdy byla trestná činnost páchána, transfér tzv. obchodů a tok peněz jak je patrno např. z dokladů založených ve sv. 1 str. 26 a násl. spisu Krajského soudu v Brně pobočky ve Zlíně sp. zn. 68 T 7/2014 (viz str. 40-41 rozsudku). Přehlédnuto nemohlo být ani zjištění plynoucí z tzv. Rámcové kupní smlouvy (č. l. 321), ze které vyplynulo, že osobou pověřenou za prodávající Ladyss stav s.r.o. (kupujícím byla společnost Z. Stav s.r.o.) byl obviněný Č., přičemž prostřednictvím této činnosti byly realizovány účelové nákupy a prodeje niklových katod, jejichž jediným cílem bylo zkrácení daně z přidané hodnoty (viz blíže např. str. 6-7 rozsudku soudu prvního stupně). Nejvyšší soud se tedy plně ztotožnil se závěry soudů nižších stupňů, pokud tyto dospěly k závěru o splnění podmínek pro uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, stejně jako i peněžitého trestu v případě tohoto obviněného.

41) Obviněný J. S. ve svém dovolání rovněž uplatnil dovolací důvod dle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. V rámci tohoto dovolacího důvodu uvedl, že byla porušena pravidla při ukládání trestu. Poukazuje na to, že odvolacím soudem mu byl navýšen trest odnětí svobody z původních pěti let na šest let a šest měsíců nepodmíněného odnětí svobody, aniž by odvolací soud pozměnil stav dokazování. Trest dovolatel považuje za zcela zjevně nepřiměřený a uložený v rozporu s příslušnými normami trestního zákoníku. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že tento může být dán ve dvou alternativách spočívajících v tom, že buď obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným. Druhem trestu, který zákon nepřipouští, se zde rozumí zejména případy, v nichž byl obviněnému uložen některý z trestů uvedených v § 52 tr. zákoníku bez splnění těch podmínek, které zákon předpokládá, tj. pokud v konkrétním případě určitému pachateli za určitý trestný čin nebylo možno uložit některý druh trestu. Druhá alternativa tohoto dovolacího důvodu se týká jen těch odstupňovaných druhů trestů, které mají takovou sazbu vymezenu trestním zájmem. Jiná pochybení soudu spočívající např. v uložení nepřiměřeně přísného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst.1 tr. ř. Dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. není nepřiměřenost trestu, ať již pociťovaného jako mírný, nebo přísný, nejde-li o nepřípustný druh trestu ani o překročení příslušné trestní sazby (srov. rozh. č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). V souvislosti s trestem ukládaným obviněnému dovolací soud při úvaze o výši a druhu trestu vycházel ze všech zákonných ustanovení rozhodných pro účel a výměru trestu a v této souvislosti hodnotil i osobu obviněného (srov. rozhodnutí odvolacího soudu str. 47 - 48). Obviněný byl ohrožen trestní sazbou trestu odnětí svobody v rozpětí 5 10 let, přičemž trest odnětí svobody uložený v trvání šesti let a šesti měsíců, tedy ještě v polovině trestní sazby, nelze vzhledem k okolnostem, na které soud druhého stupně poukázal, považovat za trest, který obviněnému nebylo možno uložit a rovněž ani za trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Skutečnost, že mu může být uložen přísnější trest, vyplývala pro obviněného z toho, že státní zástupkyně podala v jeho neprospěch odvolání a domáhala se uložení přísnějšího nepodmíněného trestu.

42) Nejvyšší soud považuje za potřebné v souvislosti se zvolenou obhajobou některých obviněných (např. Č., Č., Mgr. B.), kteří využili svého zákonného práva a k věci se nevyjádřili uvést, že obviněný má právo mlčet a neposkytovat orgánům činným v trestním řízení žádné informace. Obviněný nesmí být žádným způsobem k výpovědi nucen, a to ani výhružkou či nátlakem, že neuvede-li nic na svoji obhajobu, bude obžaloba považována za pravdivou. Na druhou stranu je třeba se ptát, zdali je tento princip absolutní a do jaké míry může mlčení obviněného hrát roli v rozhodování soudu. Touto otázkou se opakovaně zabýval Evropský soud pro lidská práva (rozsudek ve věci John Murray proti Spojenému království ze dne 6. 6. 2000), kdy: Evropský soud pro lidská práva zastává názor, že na jedné straně je zřejmě neslučitelné s právem mlčet založit odsouzení výlučně nebo hlavně na mlčení obviněného nebo na jeho odmítnutí vypovídat na otázky nebo nevypovídat. Dále však také Evropský soud pro lidská práva upozorňuje, že toto právo (mlčet, odmítnout vypovídat) nemůže bránit tomu, aby se mlčení obviněného vzalo v úvahu při hodnocení přesvědčivosti usvědčujících důkazů v situacích, které vyžadují vysvětlení ze strany obviněného. Nelze tedy říci, že rozhodnutí obviněného mlčet po celou dobu řízení nemůže mít důsledky, když soudce hodnotí usvědčující důkazy (srov. rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 19. 6. 2006, sp. zn. IV. ÚS 457/05). Na shora uvedenou skutečnost vyplývající z výše uvedených rozhodnutí upozorňuje Nejvyšší soud v souvislosti se zvolenou obhajobou některými obviněnými a uváděním skutečností v rámci dovolacího řízení ve snaze zvrátit skutková zjištění, přičemž v rámci právního zastoupení od počátku trestního řízení, byli (měli být) informování, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkových zjištění, učiněných soudy nižších stupňů a není další instancí, a měl by v rámci dovolání přezkoumávat skutkový stav v celé šíři, dle požadavků obviněných.
43) V souvislosti s námitkami týkajícími se údajného nedostatečného rozsahu dokazování lze odkázat např. na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1368/09, I. ÚS 234/04, ze kterých vyplývá, že není povinností obecných soudů provést veškeré procesními stranami navržené důkazy, jestliže zamítnutí návrhu na doplnění dokazování odůvodní, přičemž z provedených důkazů je možno učinit věrohodný závěr o vině obviněného a navrhované důkazy by byly nadbytečné. S ohledem na zásadu nezávislosti soudů a zásadu volného hodnocení důkazů je to soud, kdo je oprávněn posoudit, které důkazy je potřebné provést a nakolik je stávající stav dokazování nutno doplnit, aby odpovídal ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř., přičemž je třeba posuzovat také důvodnost návrhů na doplnění dokazování. Rovněž tak je potřebné zmínit rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 4211/16, ve kterém mj. uvedl, že pokud soudy dospěly k závěru, že skutkový stav byl zjištěn způsobem více než dostatečným a další dokazování by bylo nadbytečné a nemohlo by pro objasnění skutkového stavu ničeho nového přinést, nelze hovořit o navrhovaných důkazech jako o opomenutých (přestože obžalovaní zejména prostřednictvím svých obhájců pravidelně předkládali nové a nové důkazy a navrhovali neustále doplnění dokazování). K otázce rozsahu provedeného dokazování a důkazním návrhům se vyjádřil soud prvního stupně na str. 43 svého rozsudku a soud odvolací na str. 37-38 svého rozsudku, kde poukázal na to, proč považuje některé návrhy na doplnění dokazování za nadbytečné, a v jakém rozsahu považuje doplnění dokazování za potřebné. Jestliže obvinění ve svém dovolání namítají, že mělo být na každý jejich jednotlivý návrh na doplnění dokazování reagováno, pak Nejvyšší soud s ohledem na shora uvedené (při četnosti a neustálé snaze zásobit soud novými návrhy na doplnění dokazování) takový závěr učiněný obviněnými nesdílí. Soudy uvedly ve svých rozhodnutích, že důkazy, které při svém rozhodování provedly, považují za dostatečné k prokázání skutkového stavu věci, o němž nemají pochybnosti a že další navrhované důkazy s ohledem na tuto skutečnost považují za nadbytečné, případně za důvodné považovaly jen část důkazů (což rovněž zdůvodnily str. 38 rozsudku soudu II. stupně).

44) Vzhledem ke všem těmto důvodům Nejvyšší soud rozhodl tak, že podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. z podnětu dovolání obviněného Mgr. R. B. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. 4 To 55/2015, v části výroku vztahující se k obviněnému Mgr. R. B., jímž mu byl podle § 67 odst. 1, § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku uložen peněžitý trest ve výměře 200 denních sazeb, kdy jedna denní sazba činí 7.500 Kč, tedy k peněžitému trestu ve výměře 1.500.000 Kč (jeden milion pět set tisíc korun českých), a jímž mu byl podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, uložen náhradní trest odnětí svobody v trvání jednoho roku, stejně jako zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně pobočky ve Zlíně ze dne 22. 5. 2015, č. j. 68T 7/2014-2677, v té části výroku o trestu, jenž byl obviněnému podle § 67 odst. 1, § 68 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku uložen peněžitý trest ve výměře 200 denních sazeb, kdy jedna denní sazba činí 7.500,- Kč, tedy k peněžitému trestu ve výměře 1.500.000 Kč, a to včetně podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku uloženého náhradního trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, včetně všech dalších rozhodnutí na tyto části zrušeného výroku těchto rozsudků obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Nejvyšší soud tedy svým rozhodnutím uvedený peněžitý trest zrušil, aniž by však současně sám o tomto trestu znovu rozhodl nebo přikázal věc některému ze soudů nižších stupňů k novému projednání a rozhodnutí, neboť dospěl ze shora uvedených důvodů k závěru o nedobytnosti uloženého peněžitého trestu.

45) Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem dospěl Nejvyšší soud k závěru, že odvoláními napadená rozhodnutí soudů nižších stupňů nejsou zatížena vadou, která by svědčila o důvodném uplatnění dovolacích důvodů (až na dovolání obv. Mgr. B.), a proto dovolání obviněných M. Z., R. Č., L. Č. a J. S. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněná odmítl. Za podmínek uvedených v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak takto učinil v neveřejném zasedání.


P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).


V Brně dne 29. března 2017
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu