6 Tdo 1282/2006
Datum rozhodnutí: 30.01.2007
Dotčené předpisy:




6 Tdo 1282/2006

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 30. ledna 2007 dovolání, které podal obviněný Z. R., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 3. 2006, sp. zn. 39 To 3/2006, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 15 T 119/2004, a rozhodl t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř. se dovolání obviněného Z. R. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :



Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 26. 8. 2005, sp. zn. 15 T 119/2004, byli obvinění Z. A. a Z. R. uznáni vinnými, že

dne 30. 9. 2002 v O. v provozovně firmy P. společně vylákali uzavření leasingové smlouvy tak, že obžalovaný Z. A. v podvodném úmyslu vylákat uzavření leasingové smlouvy na jméno své firmy Z. A. A. ve prospěch obžalovaného Z. R., se kterým byl domluven, že mu pak vozidlo do užívání předá, neboť obžalovaný Z. R. nesplňoval podmínky pro uzavření leasingové smlouvy, obžalovaný Z. A. uzavřel po předchozí dohodě a za účasti obžalovaného Z. R. leasingovou smlouvu s poškozenou společností, jejímž předmětem bylo osobní vozidlo zn. Audi A6 2.5 TDi, ačkoliv věděl, že vozidlo nemá v úmyslu užívat ani splácet s cílem předat toto vozidlo obžalovanému Z. R. k užívání, dne 7. 10. 2002 je protokolárně převzal a v rozporu s leasingovou smlouvou po předchozí dohodě s obžalovaným Z. R. mu toto vozidlo předal, ačkoliv věděl, že k tomu není oprávněn, přičemž žádný z nich sjednané měsíční splátky nehradil, kdy obžalovaný Z. R. pak vozidlo předal další osobě a oba tak způsobili poškozené společnosti škodu ve výši 692.991,- Kč.

Takto popsané jednání soud prvního stupně právně kvalifikoval u obou obviněných jako trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. Za to byl obviněný Z. R. odsouzen podle § 222 odst. 2, § 35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř let a čtyř měsíců, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 29. 1. 2004, sp. zn. 15 T 45/2003, jenž nabyl právní moci dne 13. 8. 2004, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Rovněž bylo rozhodnuto o trestu ohledně obviněného Z. A. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla oběma obviněným uložena povinnost nahradit poškozené společnosti škodu ve výši 742.923,- Kč společně a nerozdílně.

Proti konstatovanému rozsudku podali oba obvinění odvolání.

Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 3. 2006, sp. zn. 39 To 3/2006, byl z podnětu odvolání obviněného Z. R. podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. zrušen výrok o náhradě škody v rozsudku soudu prvního stupně. Dále za podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. odvolací soud nově rozhodl a obviněnému Z. R. stanovil povinnost podle § 228 odst. 1 tr. ř. nahradit poškozené společnosti škodu ve výši 677.991,- Kč. Jinak zůstal napadený rozsudek ve vztahu k tomuto obviněnému nezměněn. Řízení proti obviněnému Z. A. bylo podle § 23 odst. 1 tr. ř. vyloučeno ze společného řízení (č. l. 286 spisu) a následně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 5. 2006, sp. zn. 39 To 35/2006 (č. l. 302 - 304 spisu).

Vůči rozhodnutí soudu druhého stupně ve spojení s rozsudkem soudu prvního stupně podal obviněný Z. R. prostřednictvím obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V odůvodnění svého podání obviněný namítl, že skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně odvolací soud nesprávně právně posoudil, když tato rozhodně nenasvědčují tomu, že skutek, pro nějž byl uznán vinným, je trestným činem. Podle jeho názoru skutek nelze posoudit jako trestný čin podvodu podle § 250 tr. zák., neboť nebylo prokázáno, že podvodné jednání kladené mu za vinu bylo od samého počátku pácháno s úmyslem obohatit se ke škodě cizího majetku. Obviněný připustil, že mezi společností Č. L., a. s. a firmou A. Z. A. byla uzavřena předmětná leasingová smlouva týkající se osobního automobilu značky AUDI A6. Současně však zdůraznil, že podmínky uzavření leasingové smlouvy byly od počátku konzultovány a předem projednány se zástupcem leasingové společnosti - svědkem Ing. R. J. Byl to právě on, kdo při vědomí všech okolností doporučil a schválil způsob, za jakých podmínek byla tato smlouva nakonec uzavřena, zejména skutečnost, že vozidlo bude předáno po vzájemné dohodě dovolateli do užívání, ačkoliv pro to nebyly splněny zákonné podmínky. Tato domluva, že leasingovou smlouvu uzavře A. a dovolatel bude hradit leasingové splátky a vozidlo užívat, se omezovala toliko na okolnosti uzavření leasingové smlouvy, rozhodně nezahrnovala jakýkoliv podvodný úmysl v budoucnosti nesplácet jednotlivé splátky; dovolatel měl naopak od počátku v úmyslu splátky hradit. Bylo rovněž prokázáno, že akontaci, první splátku a další splátku ve výši 15.000,- Kč poskytl dovolatel z vlastních finančních prostředků. Z následné jeho nesolventnosti soudy obou stupňů ve spojení s odkazem na subjektivní stránku věci nesprávně dovodily úmysl vylákat uzavření předmětné leasingové smlouvy a úmyslné uvedení poškozené organizace v omyl. Plánované podnikatelské aktivity totiž nepřinesly dovolateli oproti očekávání potřebný zisk. Toto vyplynulo až následně, nikoliv v okamžiku uzavírání leasingové smlouvy respektive převzetí vozidla, kdy nemohl předpokládat, že se mu podnikatelský záměr nevydaří. Dále obviněný poukázal, že jsou to právě různé formy leasingových a podobných splátkových prodejů, které se zaměřují na klienta, jenž aktuálně nedisponuje dostatkem finančních prostředků k jednorázovému zaplacení ceny věci. Pokud klient následně není schopen plnit splátkový program, jedná se o podnikatelské riziko těchto subjektů.

Obviněný rovněž konstatoval: Nemůže být řeči o jakémkoliv uvedení poškozeného v omyl, stejně jako o úmyslu takto jednat, třebas úmyslu eventuálním. Soudy obou instancí mají bez dalšího za prokázané, že dovolatel a Z. A. jednali po předchozí vzájemné dohodě a za jejich vzájemné součinnosti. Avšak pro správné hmotně právní posouzení vztahů mezi dovolatelem, A. a poškozenou leasingovou společností má zásadní význam zhodnocení subjektivní stránky věci, respektive jeho vnitřní vztah dovolatele ke zjištěnému skutku. Obviněný zdůraznil, že již jeho snaha po řešení situace, spočívající v úsilí najít nového nájemce, zmařená z objektivních důvodů jeho vzetím do vazby, vyvrací úmysl poškodit leasingovou společnost. Ve vazbě, respektive ve výkonu trestu odnětí svobody se poté nacházel nepřetržitě a nemohl mít kontrolu nad úhradou splátek. Naopak sám se cítí poškozen, když přišel jak o vlastní finanční prostředky poskytnuté na splátky a akontaci, tak i o vozidlo jako takové.

Z popsaných důvodů obviněný uzavřel, že skutková zjištění odvolacího soudu prezentovaná v napadeném rozhodnutí i v rozsudku soudu prvního stupně nesvědčí o naplnění skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., a to z důvodu absence znaku podvodného úmyslu, když naopak s přihlédnutím k výše rozvedeným okolnostem je nutno vyvodit, že vytýkané jednání není trestným činem. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zrušil ve všech výrocích rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 3. 2006, sp. zn. 39 To 3/2006, a zrušil i zbylou napadeným rozhodnutím odvolacího soudu dosud nedotčenou část rozsudku Okresního soudu v Ostravě dotýkající se jeho osoby a současně ho zprostil obžaloby, neboť skutek v ní uvedený není trestným činem.

K podanému dovolání se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství. Konstatovala, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl obviněným relevantně uplatněn v té části dovolání, v níž zpochybnil správnost právního posouzení skutku jako trestného činu podvodu podle § 250 tr. zák. a namítl absenci subjektivní stránky. Podle jejího názoru je u dovolatele pochybná kvalifikace skutku podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., neboť pokud dojde k podvodnému jednání uzavřením leasingové smlouvy, může být pachatelem pouze účastník leasingového vztahu. V této souvislosti zdůraznila, že obviněný na tuto vadu neupozornil. Dále státní zástupkyně uvedla, že výrok rozhodnutí je zatížen rozporem mezi právní větou, pokud má vystihovat okolnosti jednání obou pachatelů, jímž měli způsobit škodu na cizím majetku tím, že oba uvedli při uzavření leasingové smlouvy zaměstnance leasingové společnosti v omyl. To je správně a v souladu se skutkovými zjištěními uvedenými ve skutkové větě ve vztahu k jednání obviněného Z. A. Z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku okresního soudu vyplývá, že i jednáním obviněného Z. R. soud považoval za naplněné znaky trestného činu podvodu, ačkoli pouze asistoval při sjednání podvodné leasingové smlouvy. Z popsaných okolností je zřejmé, že účastníkem leasingové smlouvy ani fyzickou osobou jednající za účastníka leasingového vztahu nebyl. Ani popis skutku ve výrokové části v rozsudku prvostupňového soudu není přiléhavý. V tomto směru státní zástupkyně upozornila, že skutková zjištění v tzv. skutkové větě výroku o vině ve spojení s odpovídající částí odůvodnění vyjadřují, že obviněný R. byl insolventní, přičemž žádné zisky z obchodování očekávat nemohl a věděl, že splátky za pronajaté vozidlo respektive z leasingové smlouvy, k jejímuž uzavření Z. A. pohnul, nebude platit on sám ani spoluobviněný. Konstatovala, že osoba, která účastníka leasingové smlouvy navede ke spáchání trestného činu, případně i poskytne pomoc vyhledáním konkrétního auta, může být jen účastníkem na trestném činu hlavního pachatele, v daném případě návodcem ve smyslu ustanovení § 10 odst. 1 písm. b) tr. zák. Pro právní posouzení jednání dovolatele je irelevantní, že ke spáchání trestného činu přiměl Z. A. pomocí nepravdivých tvrzení o možnostech společného lukrativního obchodu nebo příslibu úhrady leasingových splátek, které nebyly v jeho možnostech, jak bylo soudem zjištěno. Trestnost jednání návodce je závislá na trestnosti jednání hlavního pachatele, přičemž soud potřebná zjištění učinil. Obviněný A. věděl, že spoluobviněný podmínky pro poskytnutí leasingu nesplňoval, jeho finanční situaci neznal a jeho případnou možnost platit leasingové splátky spojoval s úspěchem budoucího nejistého podniku. V době uzavření leasingové smlouvy věděl, že on sám dostát ani základním podmínkám vyplývajícím ze smlouvy nehodlá a byl minimálně srozuměn s tím, že ani obviněný R. leasingové splátky hradit nebude a že následkem jeho jednání, jímž pronajímatele uvedl v omyl, vznikne škoda. Podle názoru státní zástupkyně spočívá jak napadený rozsudek odvolacího soudu, tak i předcházející rozsudek soudu prvního stupně na nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. I když tento nedostatek obviněný v dovolání nevytkl, nelze ponechat stranou pozornosti, že ačkoliv okresní soud popsal jeho jednání jako účastníka trestného činu, nesprávně použil v tzv. právní větě dikci § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. a skutek dovolatele ve výsledku vadně označil jako trestný čin podvodu. Tento nedostatek odvolací soud neodstranil. Vzhledem k tomu, že pochybení soudů má zásadní vliv též na ukládaný trest obviněného R., je třeba, aby na něj v rozhodnutí Nejvyšší soud reagoval. Státní zástupkyně rovněž poukázala na nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 125/04 a sp. zn. I. ÚS 55/04 a uvedla, že ačkoliv dovolací soud ve smyslu § 265i odst. 3 tr. ř. přezkoumá zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, jen v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, tato zásada se nemůže uplatnit v případě zjištění, že napadené rozhodnutí evidentně spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, jenž má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Rozhodování o mimořádném opravném prostředku se nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována též v řízení o všech opravných prostředcích. Proto navrhla, aby Nejvyšší soud vyhověl dovolání obviněného a podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 3. 2006, sp. zn. 39 To 3/2006, i rozsudek Okresního soudu v Ostravě a ve věci přikázal znovu jednat a rozhodnout.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) předně shledal, že dovolání obviněného Z. R. je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2, 3 tr. ř.).

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit otázku, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který lze aplikovat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

V rámci citovaného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Z dikce předmětného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat pouze vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu České republiky sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat úplnost dokazování a posuzovat postup při hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Je zásadně povinen vycházet z konečného skutkového zjištění soudu prvního eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav posuzuje správnost hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení důkazů provedených v předcházejícím řízení. Těžiště dokazování je v řízení před prvostupňovým soudem a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a není oprávněn přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět nebo opakovat (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.).

V dovolání obviněný Z. R. v podrobnostech namítá, že v jeho jednání nemohlo jít o trestný čin, jímž byl uznán vinným a především zpochybňuje naplnění subjektivní stránky trestného činu - úmyslného zavinění. Tyto výhrady by mohly dovolací důvod naplnit, a proto Nejvyšší soud posuzoval, zda napadená rozhodnutí - v nich učiněná skutková zjištění - vykazují tvrzenou právní vadu.

Trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. se dopustí ten, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti a způsobí tak na cizím majetku značnou škodu. Podle § 89 odst. 11 tr. zák. se značnou škodou rozumí škoda dosahující částky nejméně 500 000 Kč. Podle § 4 písm. a), b) tr. zák. je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel

a) chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem, nebo

b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn (poznámka: vše trestní zákon ve znění účinném do 30. 6. 2006).

Ve stručnosti lze připomenout, že při uvedení někoho v omyl pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci. Využitím omylu jiného pachatel sám k vyvolání omylu nepřispěl, ale po poznání omylu jiného v příčinném vztahu k němu jednal tak, aby ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatil. Podstatné skutečnosti zamlčí pachatel, pokud neuvede při svém podvodném jednání jakékoli skutečnosti, které jsou rozhodující nebo zásadní pro rozhodnutí podváděné osoby, přičemž pokud by tyto skutečnosti byly druhé straně známy, k plnění z její strany by nedošlo, popř. došlo za méně výhodných podmínek pro druhou stranu. O omyl půjde i tehdy, když podváděná osoba nemá o důležité okolnosti žádnou představu nebo se domnívá, že se nemá čeho obávat a může se týkat i skutečností, které teprve mají nastat; pachatel však musí o omylu jiného vědět již v době, kdy dochází k jeho obohacení. Obohacením se rozumí neoprávněné rozmnožení majetku (majetkových práv) pachatele nebo někoho jiného, ať již jeho rozšířením nebo ušetřením nákladů, které by jinak byly z majetku pachatele nebo někoho jiného vynaloženy. Škoda na cizím majetku představuje jak zmenšení majetku, tak i ušlý zisk. Z hlediska subjektivní stránky musí být zjištěno, že pachatel jednal v úmyslu způsobit jiné osobě škodu, a to již v době, kdy se dopustil podvodného jednání. Okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dokazovat jen nepřímo, z okolností objektivní povahy, ze kterých se dá podle zásad logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem.

K naplnění subjektivní stránky trestného činu podvodu podle § 250 tr. zák. je v případě uzavírání leasingových smluv zapotřebí nejenom prokázat, zda pachatel již v době uzavírání této smlouvy uvedl záměrně nepravdivé údaje nebo skutečné údaje zatajil, ale především zda již v této době věděl nebo mohl alespoň předvídat, že nebude schopen plnit ani základní podmínky vyplývající ze smlouvy a byl s tím srozuměn, takže smlouvu uzavíral jen jako prostředek k vylákání předmětu leasingu a s případným škodlivým následkem byl srozuměn. Trestný čin je v takovém případě dokonán převzetím předmětu leasingu pachatelem (spolupachatelem), který se tímto způsobem obohatí na úkor leasingové společnosti.

K posouzení důvodnosti uplatněných dovolacích námitek je třeba připomenout skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně, se kterými se ztotožnil i odvolací soud. Z popisu skutku, jak je vyjádřen v tzv. skutkové větě výroku o vině v rozsudku Okresního soudu v Ostravě vyplývá, že obvinění Z. R. a Z. A. společně vylákali uzavření leasingové smlouvy, jejímž předmětem bylo osobní motorové vozidlo zn. Audi A6 2.5 TDi tak, že obviněný Z. A. po předchozí dohodě a za účasti obviněného Z. R. uzavřel na jméno své firmy Z. A. A. ve prospěch obviněného Z. R., se kterým byl předem domluven, že mu vozidlo předá do užívání, neboť jmenovaný nesplňoval podmínky pro uzavření leasingové smlouvy, leasingovou smlouvu se společností, ačkoliv věděl, že vozidlo nemá v úmyslu užívat ani splácet, s cílem předat toto vozidlo obviněnému Z. R. k užívání je dne 7. 10. 2002 protokolárně převzal a v rozporu s leasingovou smlouvou po předchozí dohodě s obviněným Z. R. mu toto vozidlo předal, ačkoliv věděl, že k tomu není oprávněn, přičemž žádný z nich sjednané měsíční splátky nehradil a obviněný Z. R. poté předal vozidlo další osobě a oba tak způsobili poškozené leasingové společnosti škodu ve výši 692.991,- Kč. Z tzv. právní věty výroku o vině téhož rozsudku je zřejmé, že prvostupňový soud považoval zákonné znaky trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. za naplněné v tom, že oba obvinění ke škodě cizího majetku sebe obohatili tím, že uvedli někoho v omyl a způsobili tak na cizím majetku značnou škodu. Z odůvodnění napadených rozhodnutí plyne, že soudy dospěly k závěru, že obvinění spáchali trestný čin podvodu ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák.

V odůvodnění rozsudku Okresní soud v Ostravě ke skutkovým zjištěním mimo jiné konstatoval: po předchozí vzájemné dohodě a za jejich vzájemné součinnosti došlo k uzavření předmětné leasingové smlouvy, kterou uzavřel obžalovaný Z. A. na své jméno - firma A., právě s tím cílem, že vozidlo bude užívat obžalovaný R., který v té době věděl, že leasingovou smlouvu na předmětné vozidlo Audi A6 2.5 TDi nemůže uzavřít, neboť na území neměl ani trvalý pobyt, ani zde neměl sídlo firmy, takže od svědka J., oprávněného předmětnou leasingovou smlouvu uzavřít, se dozvěděl, že nesplňuje podmínky pro uzavření smlouvy . Dále upozornil: Obžalovaný R. však nesplňoval podmínky ani pro to, aby se stal podnájemcem předmětné leasingové smlouvy, protože i v tomto případě podmínky týkající se této osoby byly stejné jako osoby, která leasingovou smlouvu chtěla uzavřít, tzn. nesplňoval podmínku trvalého pobytu anebo sídla firmy, takže se řádným podnájemcem stát nemohl. Nebyl v té době ani zaměstnancem obžalovaného A., a neměl zde ani řádně povolenou podnikatelskou aktivitu, neboť jeho živnostenská oprávnění byla ukončena či přerušena, k jejich obnovení v té době vůbec nedošlo. V návaznosti na tato zjištění soud prvního stupně zdůraznil: Tyto okolnosti obžalovanému R. jakož i obžalovanému A. byly známy v době uzavírání leasingové smlouvy, jak vyplývá z jejich výpovědí, jakož i z výpovědi svědka J., který výslovně uvedl, že o těchto záležitostech informoval obžalovaného R., jenž s ním o okolnostech uzavření leasingové smlouvy a podpronájmu vozidla jednal. Přesto se oba obžalovaní domluvili, že obžalovaný A. leasingovou smlouvu uzavře a vozidlo pak přenechá do užívání obžalovanému R. právě v rozporu s všeobecnými podmínkami leasingové smlouvy Dále soud poukázal, že obviněný A. si žádným způsobem neověřil podnikatelské aktivity obžalovaného R., žádným způsobem si je smluvně neošetřil, měl se spolehnout pouze na nekonkrétní sliby a informace o podnikání do budoucna, toto podnikání nebylo žádným způsobem konkretizováno ani jinak ošetřeno a rozhodně žádným způsobem nedokladovalo finanční situaci obžalovaného R., který - jak vyplývá z výpovědí obou obžalovaných - měl následně pak leasingové splátky splácet. S poukazem na tyto ale i další v rozhodnutí rozvedené skutečnosti prvostupňový soud shledal v jednání obviněného Z. A. nejméně nepřímý úmysl ve smyslu ustanovení § 4 písm. b) tr. zák. K finanční situaci obviněného Z. R. uvedl: v té době nevydělával, neměl vlastní příjmy, chtěl mít jiné aktivity (koupě baru, rekreačního střediska na jinou osobu), a za tímto účelem si půjčoval další peníze . Vzhledem na tato zjištění podtrhl: úmysl dopustit se (trestného činu podvodu) uzavřením leasingové smlouvy obžalovaným A. A. ve prospěch obžalovaného R. je zřejmý z okolností, za kterých k uzavření této smlouvy došlo . V této souvislosti soud prvního stupně dospěl k závěru, že obviněný Z. R. jednal v úmyslu přímém ve smyslu § 4 písm. a) tr. zák., když naprosto cíleně v úmyslu dosáhnout tak užívání předmětného vozidla se domluvil s obžalovaným A., že tento na své jméno - firma A. - uzavře předmětnou leasingovou smlouvu, na základě které pak obžalovaný R. bude předmětné vozidlo užívat v rozporu se smluvními podmínkami. Z nesolventnosti obžalovaného R. pak soud dovodil i úmysl obou obžalovaných vylákat uzavření předmětné leasingové smlouvy, když obžalovaný R. v té době nedisponoval finančními prostředky, ze kterých by pak jednotlivé splátky mohl hradit, jak vyplývá z jeho vlastní výpovědi. Okresní soud též upozornil: Jak vyplývá z výpovědi obou obžalovaných, na tomto společném postupu se předem domluvili a společně se na této trestné činnosti podíleli každý svým dílem tak, že obžalovaný A. leasingovou smlouvu uzavřel, obžalovaný R. pro ni předložil podklady s tím, že vozidlo posléze převzal a na základě leasingové smlouvy uzavřené obžalovaným A. vozidlo pak užíval (vše na str. 10 až 12 rozsudku soudu prvního stupně).

Podle názoru Nejvyššího soudu nekoresponduje právní posouzení předmětného skutku okresním soudem, a to v části týkající se dovolatele, které akceptoval i soud druhého stupně, se zjištěným skutkovým stavem věci. Ze skutkových zjištění vyplývá, že jednání obviněného Z. R. nelze zahrnout do objektivní stránky trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., kterého se v daném případě prokazatelně dopustil pouze spoluobviněný Z. A. Dovolatel neuzavřel konstatovanou leasingovou smlouvu, byť se zástupcem společnosti, určitým způsobem jednal. Jeho jednání ani nebylo z hlediska spolupachatelství (§ 9 odst. 2 tr. zák.) článkem řetězu v činu jmenovaného spoluobviněného, tj. jednáním kterým by ke škodě cizího majetku sebe obohatil tím, že uvedl někoho v omyl a způsobil tak na cizím majetku značnou škodu, aby mohlo jím o přisouzený trestný čin. Na druhou stranu však bylo zcela jednoznačně prokázáno, že obviněný úmyslně zosnoval trestnou činnost spoluobviněného Z. A. Trestná činnost vznikla z jeho iniciativy, do protiprávního jednání záměrně začlenil spoluobviněného (objektivně sám nemohl leasingovou smlouvu uzavřít), sám si vybral vozidlo, které bylo předmětem leasingu a poskytl peníze na zaplacení akontace včetně smluvního poplatku a první splátky. Učiněná skutková zjištění umožňují právní závěr, že se obviněný Z. R. účastnil na trestném činu podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., který spáchal spoluobviněný Z. A., a to jako organizátor podle § 10 odst. 1 písm. a) tr. zák.

Nejvyšší soud proto přisvědčil názoru dovolatele, že v popisu skutku, jak je uveden v tzv. skutkové větě rozsudečného výroku soudu prvního stupně a rozveden v jeho odůvodnění, s nímž se ztotožnil i odvolací soud, nelze spatřovat ve vztahu k jeho osobě trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. spáchaný ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. I přes určité rozdíly mezi spolupachatelstvím a účastenstvím na trestném činu, však neshledal důvody, pro něž by rozhodnutí soudů obou stupňů v příslušném rozsahu zrušil a věc ohledně dovolatele přikázal k novému projednání a rozhodnutí.

Pachateli respektive spolupachateli trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., jímž byl obviněný Z. R. uznán vinným, lze podle § 250 odst. 3 tr. zák. uložit trest odnětí svobody na dvě léta až osm let. To platí i pro účastenství na tomto trestném činu, neboť podle § 10 odst. 2 tr. zák. se na trestní odpovědnost a trestnost účastníka užije ustanovení o trestní odpovědnosti a trestnosti pachatele, jestliže trestní zákon nestanoví něco jiného. Formálně vzato jsou sankce za uvedené delikty v obou případech shodné.

I v případě, že by byl skutek popsaný ve výroku o vině v rozsudku prvostupňového soudu ohledně obviněného Z. R. právně kvalifikován jako účastenství na trestném činu podvodu ve formě organizátorství podle § 10 odst. 1 písm. a) k § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., tak je zcela zřejmé, že při této právní kvalifikaci by se v zásadě nijak podstatně nezměnilo jeho postavení. Obviněnému by byl trest ukládán nejen podle stejné trestní sazby, ale též jako trest souhrnný za přípravu trestného činu ublížení na zdraví podle § 7 odst. 1 k § 222 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. na který zákon stanoví trest odnětí svobody na tři léta až deset let, jíž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 29. 1. 2004, sp. zn. 15 T 45/2003, a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří roků a šesti měsíců se zařazením k jeho výkonu do věznice s ostrahou. Zmíněné rozhodnutí nabylo právní moci 13. 8. 2004. Jak již bylo řečeno, v posuzovaném případě byl rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 26. 8. 2005, sp. zn. 15 T 119/2004, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 3. 2006, sp. zn. 39 To 3/2006, obviněnému uložen podle § 222 odst. 2 tr. zák. za použití § 35 odst. 2 tr. zák. souhrnný trest odnětí svobody v trvání čtyř let a čtyř měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Jelikož tento trest odnětí svobody byl obviněnému vyměřen blíže dolní hranice zákonné trestní sazby dané ustanovením § 222 odst. 2 tr. zák., nelze se důvodně domnívat, že by náprava konstatované právní vady mohla vést k zásadní změně výměry uloženého trestu. Navíc jde o osobu, jež má výrazné sklony k páchání majetkové trestné činnosti, což je skutečnost, která při neexistenci polehčujících okolností, jak toto vše vyplývá z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (srov. argumentaci na str. 14 a 15 téhož rozhodnutí), stupeň nebezpečnosti činu obviněného nepochybně zvyšuje.

Vzhledem k uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud shledal jako zcela zřejmé, že projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného, stejně jako dospěl k závěru, že otázka, která má být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu, neboť v praxi soudů byla již vyřešena a ani z jiného důvodu její řešení nečiní potíže. Proto podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř. dovolání obviněného Z. R. odmítl, aniž byl oprávněn postupovat podle ustanovení § 265i odst. 3, 4 tr. ř. a rozhodnutí učinil ve smyslu ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 30. ledna 2007

Předseda senátu:

JUDr. Jiří H o r á k