6 Tdo 1280/2003
Datum rozhodnutí: 18.11.2003
Dotčené předpisy:




6 Tdo 1280/2003

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 18. listopadu 2003 dovolání obviněného Z. F., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 20. 8. 2003, sp. zn. 9 To 249/2003, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. 2 T 31/2003, a rozhodl t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného Z. F. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Berouně ze dne 22. 5. 2003, sp. zn. 2 T 31/2003, byl obviněný Z. F. uznán vinným skutkem právně kvalifikovaným jako trestný čin ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák. Podle skutkových zjištění se obviněný tohoto trestného činu dopustil tím, že dne 29. 9. 2002 kolem 20.00 hod. na verandě domu v ulici M., B., fyzicky napadl a zranil svoji bývalou družku M. P., a to tak, že ji chytil pod krkem a odhodil na vstupní dveře domu, na které ji přimáčkl, a poté, když odcházela pro syna, do ní strčil, až přepadla před zídku schodiště, čímž M. P.utrpěla distorsi (podvrtnutí) krční páteře, toto zranění si vyžádalo lékařské ošetření s pracovní neschopností od 29. 9. 2002 do 14. 11. 2002.

Za to byl obviněný Z. F. odsouzen podle § 221 odst. 1 tr. zák. za použití § 53 odst. 1, odst. 2 písm. b), odst. 3 tr. zák. k peněžitému trestu ve výměře 10.000,- Kč. Pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, byl podle § 54 odst. 3 tr. zák. stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání jednoho měsíce.

Výše citovaný rozsudek okresního soudu napadl obviněný Z. F. odvoláním, které Krajský soud v Praze usnesením ze dne 20. 8. 2003, sp. zn. 9 To 249/2003, podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Opis usnesení odvolacího soudu byl obviněnému a jeho obhájci doručen shodně dne 4. 9. 2003.

Proti zmíněnému usnesení odvolacího soudu podal obviněný Z. F. dne 4. 11. 2003 dovolání, které opřel o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný namítá, že přesto, že soudy nižších instancí ve věci provedly podrobné a rozsáhlé dokazování, tak provedené důkazy neúplně a nesprávně zhodnotily, což mělo za následek nesprávné závěry. Tvrdí (v naprosté shodě se svoji obhajobou uplatněnou v předchozích stadiích řízení), že je nutné zdůraznit poměrně nevšední historii vztahů mezi ním a poškozenou. Právě proto bylo navrhováno opatření spisu Okresního soudu v Berouně ohledně určení a popření otcovství, určení jména nezletilého dítěte a spisů rozvodových jak obviněného, tak poškozené. Z těchto spisů by bylo zjistitelné, že již dlouho před touto událostí došlo mezi nimi ke konfliktu, a to z důvodu výchovy a výživy jejich syna. Další situace (v podání blíže zmíněná) vyústila ve vyhrožování ze strany poškozené, že udělá vše, aby již syna neviděl a že o něj přijde. Za takové situace se podle názoru obviněného jeví jako nejpravděpodobnější varianta jeho verze děje, tj. že poškozená využila svého zranění k jeho obvinění z jednání, kterého se nedopustil. Neobstojí proto verze soudů při hledání motivu činu. Soudy přehlédly souvislosti a zejména pochybily, když se nezabývaly výše zmíněnými civilními spisy. Za objektivní považuje ve shodě se soudy prvního a druhého stupně, jak lékařské zprávy, tak i příslušný znalecký posudek. Soudy však jednostranně zhodnotily varianty možného vzniku zranění (např. při sportu, při prudkém brždění v automobilu, při dopravní nehodě, či stovky příp. desítky jiných příčin), a to pouze z pohledu možného zavinění obviněným. Zcela byla porušena zásada in dubio pro reo. Za takové situace, kdy jediným přímým důkazem je výpověď poškozené, kdy ani znalec nebyl schopen říci jak ke zranění došlo, měl být obžaloby podle § 226 písm. a) tr. ř. zproštěn. Obviněný se proto domnívá, že soudy při aplikaci § 89 odst. 1 tr. ř. ve spojení s § 2 odst. 5, 6 tr. ř. pochybily, pokud jeho tvrzení a důkazy je potvrzující nechaly bez povšimnutí. Z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek a ve věci sám rozhodl.

Předseda senátu soudu prvního stupně odeslal v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 věty první tr. ř. opis dovolání obviněného státnímu zástupci Nejvyššího státního zastupitelství s upozorněním, že se může k dovolání písemně vyjádřit a souhlasit s jeho projednáním v neveřejném zasedání ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. Nejvyšší soud však ke dni svého rozhodnutí písemné vyjádření neobdržel.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) předně shledal, že dovolání obviněného Z. F. je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze toto podání učinit (§ 265e odst. 1, 3 tr. ř.).

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit otázku, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.



Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání lze podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Z takto zákonem vymezeného dovolacího důvodu vyplývá, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet z konečného skutkového zjištění soudu prvního eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení důkazů provedených v předcházejícím řízení. V rámci tohoto dovolacího důvodu je možné namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin nebo že nešlo o žádný trestný čin. Rovněž lze vytknout i vady spočívající v jiném hmotně právním posouzení. Důvody dovolání jsou koncipovány v ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. tak, že v dovolání není možno namítat vady, které se týkají skutkových zjištění včetně úplnosti dokazování a hodnocení důkazů, neboť právní posouzení skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazuje na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozhodnutí a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. Tento názor lze jednoznačně dovodit právě s ohledem na jednotlivé důvody dovolání popsané v citovaném zákonném ustanovení.

Dovolání je specifický mimořádný opravný prostředek, který je určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř., takže Nejvyšší soud v řízení o dovolání není a ani nemůže být další (v pořadí již třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři. V takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání řízení zejména hlavního líčení soudem jak zákonem určeným, tak nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci (§ 2 odst. 5 tr. ř.), popř. do pozice soudu druhého stupně, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§ 277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§ 266 a násl. tr. ř.).

Z vymezení obsahu dovolání v ustanovení § 265f odst. 1, 2 tr. ř. a zejména ze znění ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je nutno dovodit, že z hlediska § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů dovolání vymezených v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale i obsah konkrétně uváděných námitek, tvrzení i právních názorů musí věcně odpovídat uplatněnému dovolacímu důvodu, jak je vymezen v příslušném zákonném ustanovení.

Podle názoru Nejvyššího soudu není obviněným Z. F. formálně deklarovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatněnými námitkami materiálně naplněn. Obviněný v dovolání konstatuje, že soudy neúplně a nesprávně zhodnotily provedené důkazy, což mělo za následek nesprávné právní závěry. Podle jeho názoru se skutek stal tak, jak tvrdí on a nikoli jak uvádí poškozená. Všechny tyto uplatněné námitky však výlučně směřují proti zjištěnému skutkovému stavu věci včetně hodnocení provedených důkazů, přičemž z těchto údajných procesních nedostatků až následně obviněný dovozuje nesprávné právní posouzení předmětného skutku. Jak již bylo výše uvedeno samotná skutková zjištění, přestože mohou mít vliv na právní posouzení skutku nebo na jiné hmotně právní posouzení, však Nejvyšší soud nemůže v dovolacím řízení přezkoumávat a je vázán konečným skutkovým zjištěním, které bylo ve věci učiněno. V daném případě to znamená, že pro dovolací soud je rozhodující skutkové zjištění, podle něhož Z. F. skutek spáchal tak, jak je popsán ve výroku o vině z rozsudku soudu prvního stupně, tedy mimo jiné že: fyzicky napadl a zranil svoji bývalou družku M. P., a to tak, že ji chytil pod krkem a odhodil na vstupní dveře domu na která ji přimáčkl, a poté, když odcházela pro syna do ní strčil, až přepadla přes zídku schodiště, čímž M. P. utrpěla distorsi (podvrtnutí) krční páteře, kteréžto zranění si vyžádalo lékařské ošetření s pracovní neschopností od 29. 9. 2002 do 14. 11. 2002. Obviněný v dovolání nenamítá, že by takto popsaný skutek, který shledal bezchybným i odvolací soud, byl nesprávně posouzen jako trestný čin ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák., nebo že by rozhodnutí spočívalo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Nejvyšší soud proto konstatuje, že v daném případě jde z jeho strany výlučně o námitky, které jsou mimo rámec zákonného dovolacího důvodu podle § 265 odst. 1 písm. g) tr. ř., přičemž je nelze podřadit ani pod další zákonem taxativně stanovené dovolací důvody.



Z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. je dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice citováno některé jeho ustanovení, ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako dovolací důvody nepřipouští. Tak je tomu i v této trestní věci.

Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného Z. F. podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení § 265b tr. ř. Proto nebyl oprávněn postupovat podle § 265i odst. 3 tr. ř., přičemž toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 18. listopadu 2003

Předseda senátu:

JUDr. Jiří Horák

Vypracoval:

JUDr. Štefan Škadra