6 Tdo 1279/2016
Datum rozhodnutí: 19.01.2017
Dotčené předpisy: čl. § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., čl. § 209 tr. zákoníku



6 Tdo 1279/2016-38

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. 1. 2017 o dovolání, které podala obviněná I. Č . , proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 6 To 226/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 50 T 4/2016, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. s e dovolání obviněné I. Č. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

I.

1. Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 24. 3. 2016, sp. zn. 50 T 4/2016, uznal obviněnou I. Č. (dále jen obviněná ) vinnou, že v úmyslu neoprávněně získat dávku sociální podpory v podobě příspěvku na bydlení a obohatit se tak, v P., ul. G. J., na pracovišti Úřadu práce ČR Praha 14, oddělení státní sociální podpory, v době od 26. 7. 2010 do 2. 8. 2012 opakovaně podala žádosti o příspěvek na bydlení, k nimž za každé čtvrtletí byla povinna doložit a do formuláře k tomu určenému, označenému jako Doklad o výši čtvrtletního příjmu, uvést své příjmy, včetně příjmů z pronájmu, a ačkoliv byla majitelkou rodinného domu v obci M., ul. J. ..., a spolumajitelkou bytu v P., ul. P. ..., a z obou nemovitostí jí plynuly příjmy z jejich pronájmu, tyto příjmy zamlčela, v příslušných dokladech je neuvedla a na základě těchto nepravdivých skutečností jí byla dávka v podobě příspěvku na bydlení úřadem práce přiznána a v době od července 2010 do března 2013 vyplácena, konkrétně takto podala žádost a předložila Doklady o výši čtvrtletního příjmu, v nichž příjmy z pronájmu neuvedla v případech podrobně popsaných v rozhodnutí soudu prvního stupně, čímž způsobila Úřadu práce ČR Krajské pobočce pro hl. m Prahu škodu v celkové výši 274.994,- Kč .

2. Tento skutek obviněné soud prvního stupně kvalifikoval jako přečin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku. Uložil jí za to podle § 209 odst. 3 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, jehož výkon podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání patnácti měsíců. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. jí uložil povinnost uhradit Úřadu práce ČR Krajské pobočce pro hl. m. Prahu na náhradě škody částku ve výši 57 049 Kč.

3. O odvolání, které proti citovanému rozsudku podala obviněná, rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze usnesením ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 6 To 226/2016, tak, že je podle § 256 tr. ř. zamítl.

II.

4. Proti citovanému usnesení Městského soudu v Praze podala obviněná dovolání, v němž uplatnila dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a l ) tr. ř.

5. K uplatněným dovolacím důvodům uvedla, že pro možný závěr o naplnění skutkové podstaty uvedeného přečinu jejím jednáním bylo podstatné zejména posouzení toho, zda příjmy z pronájmu uvedených nemovitostí měla, a pokud ano, tak v jaké výši, a dále zodpovězení otázky, co se rozumí příjmem z pronájmu v případě posuzování žádosti o příspěvek na bydlení. Přitom podotkla, že ačkoli v řízení před soudem prvního stupně navrhla k provedení důkazy o tom, že ve vztahu k rodinnému domu v obci M. měla rovněž výdaje ve formě každoročních odpisů z pořizovací ceny domu, soud prvního stupně jejich provedení pro nadbytečnost odmítl. Odvolací soud sice dokazování doplnil o kolaudační rozhodnutí k budově v M. a o znalecký posudek stanovující pořizovací cenu budovy v M. a odpisovou tabulku stanovující výši ročních odpisů pro jednotlivé roky odepisování, avšak tyto posoudil jako bezvýznamné s ohledem na skutečnost, že obviněná za inkriminované období nikdy nepodala daňové přiznání, byť to bylo její povinností. V této souvislosti proto namítla nesprávnost a nezákonnost posouzení skutku stran existence výše příjmu z pronájmu, jakož i závěru o nutnosti podání přiznání k dani z příjmů fyzických osob coby podmínky pro existenci výdajů v podobě odpisů. K tomu podrobně rozvedla, že z její strany byly pro přiznání příspěvku na bydlení vyplňovány a předkládány celkem dva formuláře a to Žádost o příspěvek na bydlení a Doklad o výši čtvrtletního příjmu , přičemž její povinností bylo uvést jako příjem za dané kalendářní čtvrtletí částku odpovídající příjmu, který je předmětem daně z příjmů fyzických osob podle zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů (dále jen zákon o daních z příjmů ), a to po odpočtu výdajů vynaložených na jejich dosažení, zajištění a udržení. Vyjádřila přitom svůj názor, že pro možnost učinění závěru o tom, že příjem z pronájmu měla a byla tak povinna do příslušné kolonky uvést určitou částku vyšší než 0 Kč, bylo třeba zjistit nejen konkrétní výši jejího příjmu z nájmu, ale i konkrétní výši výdajů vynaložených na jejich dosažení a udržení podle zákona o daních z příjmů v daném čtvrtletí. Ačkoli odvolací soud doplnil dokazování o skutečnosti vztahující se k budově v M., k její ceně, a k obviněnou uváděným odpisům, posoudil tyto skutečnosti a skutek nesprávně, když uzavřel, že výše ročních odpisů z nemovitosti obviněné v M. není za stavu, kdy obviněná nepodala za roky 2010 - 2012 přiznání k dani z příjmů fyzických osob, podstatná pro závěr, zda příjem z pronájmu měla, a byla tak povinna do příslušné kolonky uvést určitou částku vyšší než 0 Kč či nikoli. Podle obviněné žádné ustanovení zákona o daních z příjmů totiž nestanoví, že by nepodání přiznání k dani z příjmů mělo vliv na existenci či neexistenci odpisu coby výdaje vynaloženého na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů, přičemž takový neodpovídá ani znění zákona o daních z příjmů, načež odcitovala znění § 24 odst. 2 písm. a) a § 26 odst. 5 zákona o daních z příjmů a navázala, že neexistuje žádné ustanovení zákona o daních z příjmů, ze kterého by vyplývalo, že se odpisy hmotného majetku stávají výdaji vynaloženými na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů až podáním daňového přiznání. Na nesprávnost posouzení ze strany Městského soudu v Praze poukázala i ve vztahu k § 250 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád (dále jen daňový řád ) s tím, že pokud výsledkem nepodání daňového přiznání může být i daňová ztráta, pak nelze z nepodání daňového přiznání dovozovat neúčinnost existujících výdajů, včetně odpisů hmotného majetku. Okolnost, že porušila svou povinnost plynoucí jí ze zákona o daních z příjmů příp. z daňového řádu, podle ní nemění ničeho na závěru, že příjem z pronájmu byl dán jen v případě, pokud by její výdaj v podobě poměrné části ročního odpisu připadající na dané čtvrtletí byl nižší než součet částek, které v daném období na nájemném inkasovala. Napadené usnesení tak označila za nesprávné, neboť je založeno na nesprávném hmotně právním posouzení existence příjmu v obdobích rozhodných pro přiznání příspěvku na bydlení, přičemž i v řízení před soudem prvního stupně byl dán dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v podobě nesprávného posouzení téže otázky.

6. Z těchto důvodů obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud jejímu dovolání vyhověl a zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 6 To 226/2016, přičemž vyslovila svůj souhlas, aby tak učinil v neveřejném zasedání.

7. K podanému dovolání se vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupkyně ). K formuláři Doklad o výši čtvrtletního příjmu uvedla, že tento plně odpovídá vymezení příjmu rozhodného pro přiznání dávky ve smyslu § 5 zákona č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře (dále jen zákon o státní sociální podpoře ), přičemž uvedená charakteristika zdanitelného plnění se vztahuje k základu daně z příjmu, a tudíž ke skutečnosti rozhodné z hlediska plnění daňové povinnosti poplatníka, počínaje podáním daňového přiznání. Poukázala však na to, že těmto povinnostem obviněná v rámci daňového řízení za celé sledované období nedostála, neboť výdaje na dosažení zdanitelných příjmů z pronájmu domu a bytu způsobem předepsaným v § 9 odst. 3 ani náhradním způsobem podle § 9 odst. 4 zákona o daních z příjmu neuplatnila v podaném daňovém přiznání, daň z příjmu neuhradila, a ve sledovaném období tudíž disponovala plnými částkami inkasovanými za pronájem, aniž by za účelem pravdivého vyplnění formuláře Doklad o výši čtvrtletního příjmu bylo třeba znát výši jejích příjmů z nájmu po jejich zohlednění o konkrétní výši výdajů vynaložených na jejich dosažení, zajištění a udržení podle zákona o daních z příjmů. Přístup odvolacího soudu k řešení dané právní problematiky podle státní zástupkyně nelze považovat za nesprávný, jestliže uzavřel, že výše ročních odpisů není podstatnou pro závěr, zda obviněná příjem z pronájmu měla a byla tak povinna do příslušné kolonky ve smyslu § 9 zákona o daních z příjmů uvést určitou částku vyšší než 0 Kč či nikoli. Jelikož v dovolání připojená tabulka ročních odpisů vztahující se k nemovitosti v M. nebyla obviněnou v daňovém řízení uplatněna a z hlediska výpočtu základu daně z příjmů nikdy reálně použita, skutečnosti z ní plynoucí nemohly být zohledněny z hlediska jejích reálných příjmů z pronájmu. Za zcela nelogický úsudek pak v této souvislosti označila závěr obviněné, že žádné ustanovení zákona o daních z příjmů nestanoví, že by nepodání přiznání k dani z příjmů mělo vliv na existenci či neexistenci odpisu coby výdaje (nákladu) vynaloženého na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů. Jelikož obviněná postup podle zákona (podání přiznání k dani z příjmů) neabsolvovala, není podle státní zástupkyně účelným dále zmiňovat zákonem stanovený výklad pojmu odepisování pro účely uvedeného zákona (§ 26 odst. 5 zákona o daních z příjmů) a přikládat právní relevanci tomu jejímu přesvědčení, podle kterého neexistuje žádné ustanovení zákona o daních z příjmů, ze kterého by vyplývalo, že se odpisy hmotného majetku stávají náklady vynaloženými na dosažení, zajištění a udržení zdanitelného příjmu až po podání daňového přiznání. V této souvislosti pak nepovažovala za nikterak rozhodný ani odkaz obviněné na § 250 daňového řádu.

8. Státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jakožto zjevně neopodstatněné. Současně vyjádřila souhlas, aby Nejvyšší soud rozhodl podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro případ rozhodnutí podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.

III.
9. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.

10. Dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 6 To 226/2016, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obviněná je osobou oprávněnou k podání dovolání podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podala prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

11. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze podřadit pod (uplatněné) důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení.

12. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu - vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

13. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.

14. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou zásadně v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví). Obecně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení tohoto dovolacího důvodu podle § 256b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

15. Důvodem dovolání podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (§ 265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.

IV.

16. Nejvyšší soud shledal, že námitka ohledně možnosti zohlednění výdajů obviněné v podobě odpisů do jejích příjmů z pronájmu nemovitostí v obdobích rozhodných pro přiznání příspěvku na bydlení (a eventuálních nulových příjmů z nájmu nemovitostí), týkající se ve své podstatě výkladu § 5 odst. 1 písm. a) zákona o státní sociální podpoře, byla z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., potažmo dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., uplatněna formálně právně relevantně, načež přistoupil k posouzení podaného mimořádného opravného prostředku.

17. V souvislosti s argumentací vztaženou k předmětnému dovolacímu důvodu je v první řadě potřebné konstatovat, že obsahově shodné námitky, které byly uplatněny v dovolání, zazněly již v rámci obhajoby obviněné před soudy dříve ve věci činnými. Pro případ takového okruhu námitek je nezbytné upozornit na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 (publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu C. H. Beck, svazek 17/2002, pod č. 408), ze kterého mj. vyplývá, že opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

18. Stěžejní pro posouzení opodstatněnosti námitek obviněné je zodpovězení otázky, zda mohou být odpisy, které podle svého tvrzení uplatňuje podle zákona o daních z příjmů od roku 2008 k budově v M., zohledněny jako výdaj vynaložený na dosažení, zajištění a udržení příjmů z pronájmu ve smyslu § 5 odst. 1 písm. a) zákona o státní sociální podpoře, přičemž rozhodující pro posouzení této otázky je v případě obviněné skutečnost, že v rozhodných obdobích (kdy žádala o přiznání příspěvku na bydlení) nepodala ve vztahu k příjmům z nájmu jejích nemovitostí [jež jsou podle § 9 odst. 1 písm. a) zákona o daních z příjmů předmětem daně] žádné daňové přiznání.

19. Nejvyšší soud prvně připomíná, že výše příjmů, které jsou rozhodné pro přiznání dávky státní sociální podpory podle § 5 odst. 1 zákona o státní sociální podpoře, vychází z předpisů o daních z příjmů a zákon o státní sociální podpoře je v tomto směru s uvedeným předpisem v úzkém propojení. Pro stanovení tzv. rozhodného příjmu ve smyslu § 5 odst. 1 zákona o státní sociální podpoře pro účely posouzení nároku na přiznání dávky státní sociální podpory se od zde taxativně uvedených příjmů odečtou tzv. výdaje na dosažení, zajištění a udržení těchto (zdanitelných) příjmů , jež jsou právním pojmem konstruovaným zákonem o daních z příjmů pro účely zdanění. Tyto výdaje mohou být jednak výdaji reálnými, ale i fiktivními, jak je tomu právě v případě tzv. odpisů , které poplatník daně fakticky nevynakládá, zákonodárce mu pouze poskytuje zvýhodnění v tom, že mu umožňuje o tyto fiktivní výdaje snížit svůj základ daně. Jsou tedy fiktivním daňově účinným nákladem (srov. Pelc, V. Zákon o daních z příjmů: komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2015, str. 771 772.).

20. Dále nutno akcentovat, že uplatnění daňových odpisů je s ohledem na § 26 odst. 8 zákona o daních z příjmů fakultativní , neboť daňový subjekt není povinen odpisy pro účely zdanění uplatnit. Odpisy tedy nejsou výdajem vynaloženým na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů, jenž se od příjmů, jež jsou předmětem daně podle zákona o daních z příjmů, potažmo od příjmů uvedených v § 5 odst. 1 zákona o státní sociální podpoře, odečte ex lege , jak ve své dovolací argumentaci naznačuje obviněná (zejména poukazem na zákonnou formulaci se odečtou a § 250 daňového řádu). Aby se odpisy ve smyslu § 24 odst. 1 zákona o daních odečetly ze zdanitelných příjmů pro zjištění základu daně, musí je tudíž daňový poplatník uplatnit v daňovém přiznání. Není přitom jasné tvrzení obviněné o tom, že uplatňovala odpisy k nemovitosti v M. od roku 2008, když bylo v trestním řízení zjištěno, že daňové přiznání ve vztahu k této nemovitosti v posuzované době vůbec nepodávala. Za daňově účinný náklad (který by bylo možno zohlednit v řízení o sociálních dávkách) nelze považovat obviněnou předkládané odpisy, byť vypočtené v souladu se zákonem o daních z příjmů, pokud nebyly nikdy uplatněny v daňovém řízení.

21. V návaznosti na shora uvedené tak lze dospět k závěru, že za výdaje vynaložené na dosažení, zajištění a udržení příjmů ve smyslu § 5 odst. 1 zákona o státní sociální podpoře možno považovat pouze takové výdaje, které žadatel o státní sociální podporu uplatňuje v souladu se zákonem o daních z příjmů v daňovém řízení, nikoli jakékoli fiktivní druhy výdajů, které fakultativně uplatnit mohl, a již vůbec ne za předpokladu, že nesplnil ani samotnou zákonnou povinnost podle zákona o daních z příjmů - přiznat příjem, jenž je předmětem daně z příjmů, a ve vztahu k němuž by následně mohl takové výdaje uplatňovat. Zákon o daních z příjmů sice expressis verbis nestanoví, že odpisy se stávají daňově účinnými výdaji na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů až podáním daňového přiznání, toto je nicméně zřejmé z výše naznačené právní konstrukce odpisů (zejména pak z jejich fiktivnosti a fakultativnosti).

22. Soudy nižších stupňů tak v tomto směru dospěly ke zcela správným závěrům, neboť pokud obviněná příjmy z nájmu jejích dvou nemovitostí v rozhodné době nepřiznala v daňovém řízení, a tudíž ani neuplatňovala jí tvrzené odpisy (které jsou tudíž čistě hypotetickým, nikoli zákonně účinným, údajem), nemohla tyto odpisy odečíst ani od příjmů z nájmu podle § 5 odst. 1 písm. a) zákona o státní sociální podpoře. Tím, že v příslušné kolonce formuláře Doklad o výši čtvrtletního příjmu uvedla nulové příjmy z nájmu podle § 9 zákona o daních z příjmů, přičemž takové příjmy v posuzované době rozhodně měla, úmyslně zamlčela, resp. de facto nepravdivě uvedla tuto podstatnou skutečnost pro posouzení jejího nároku na výplatu dávky státní sociální podpory a ve spojitosti s dalšími prokázanými skutečnostmi tak naplnila skutkovou podstatu trestného činu podle § 209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku. Otázka, v jaké konkrétní výši byly její příjmy z nájmu nemovitostí, je v tomto případě zcela nepodstatná, neboť rozhodující je, že její příjmy z nájmu (nemovitostí) byly prokazatelně vyšší než 0 Kč, jak nepravdivě uvedla ve formuláři Doklad o výši čtvrtletního příjmu .

23. Zároveň je nutné podotknout, že obviněná v rámci své dovolací argumentace zcela opomenula, že její podvodné jednání spočívalo nejen v zamlčení příjmů z nájmu domu v M., ale též z nájmu bytu v P., jehož byla spoluvlastnicí. Její úmysl zamlčet, resp. neuvádět před orgány veřejné správy příjmy z nájmu nemovitostí navíc dokresluje i skutečnost, že tyto příjmy zatajila nejen před příslušným orgánem státní správy sociálního zabezpečení, nýbrž i před příslušným správcem daně. Pouze na okraj lze dodat, že obviněná zamlčela před příslušnou pobočkou Úřadu práce ČR nejen příjmy z nájmu, ale i další příjmy podle § 5 zákona o státní sociální podpoře (finanční prostředky, které ji na účet zasílali rodiče a manžel), které měla v žádosti o přiznání příspěvku na bydlení (resp. ve formuláři Doklad o výši čtvrtletního příjmu ) uvést, byť tyto skutečnosti nejsou součástí skutkové věty rozsudku nalézacího soudu, takže nemohou ovlivnit posouzení trestní odpovědnosti obviněné.

24. Vzhledem ke skutečnosti, že námitky obviněné (byť uplatněné formálně relevantně) se materiálně míjejí s dovolacím důvodem uvedeným v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nebyl naplněn ani dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. ve variantě, jíž uplatnila obviněná, neboť v řízení před soudem prvního stupně nebyl dán žádný z důvodů dovolání vymezených v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.

25. Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť shledal, že je zjevně neopodstatněné. Učinil tak v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek
přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 19. 1. 2017 JUDr. Vladimír Veselý
předseda senátu