6 Tdo 1278/2015
Datum rozhodnutí: 15.12.2015
Dotčené předpisy: § 206 odst. 1,5 písm. a) tr. zákoník



6 Tdo 1278/2015-41 U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. prosince 2015 o dovolání, které podal obviněný M. Ž. , proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 9. 2014, sp. zn. 5 To 39/2014, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 16 T 46/2013, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. s e dovolání obviněného M. Ž. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :


Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 16. 6. 2014, sp. zn. 16 T 46/2013, uznal obviněného M. Ž. (dále jen obviněný , příp. dovolatel ) vinným, že:

dne 18. 7. 2008 obdržel na svůj účet č. vedený u UniCredit Bank Czech Republic, a. s., se sídlem Na Příkopě 858/20, Praha, finanční prostředky ve výši
10.000.000 Kč, a to od J. P., s tím, aby uzavřel pojistné smlouvy o kapitálovém životním pojištění pro případ dožití 13 DV EXKLUZIV u společnosti Kooperativa pojišťovna a. s., Pobřežní 665/21, 186 00 Praha 8, IČ 47116617, kde pojištěným bude právě J. P., s budoucím plněním a příslušným výnosem ve prospěch J. P., kdy toto realizoval a zajistil uzavření předmětných pojistných smluv o kapitálovém životním pojištění pro případ dožití 13 DV EXKLUZIV, konkrétně tedy smlouvy:

- č. , uzavřena dne 21. 7. 2008, pojistník M. Ž., s počátkem pojištění 24. 7. 2008 na pojistnou dobu pěti let, pojistná částka 4.942.000 Kč, jednorázové pojistné 4.000.000 Kč uhrazeno dne 23. 7. 2008 bankovním převodem z účtu č. vedený u UniCredit Bank Czech republic, a. s., se sídlem Na Příkopě 858/20, Praha, pojištěný J. P.,
- č. , uzavřena dne 21. 7. 2008, pojistník M. Ž., s počátkem pojištění 24. 7. 2008 na pojistnou dobu pěti let, pojistná částka 2.457.800 Kč, jednorázové pojistné 2.000.000 Kč uhrazeno dne 23. 7. 2008 bankovním převodem z účtu č. vedený u UniCredit Bank Czech republic, a. s., se sídlem Na Příkopě 858/20, Praha, pojištěný J. P.,

avšak dne 24. 2. 2010 v Č. B. v rozporu s účelem svěření a bez vědomí a souhlasu J. P., v úmyslu získat majetkový prospěch, předčasně zrušil u společnosti Kooperativa pojišťovna a. s., Pobřežní 665/21, 186 00 Praha 8, IČ 47116617, pojistné smlouvy o kapitálovém životním pojištění pro případ dožití 13 DV EXKLUZIV, a to smlouvu č. , č. , č. , a finanční prostředky z těchto předčasně ukončených smluv, včetně výnosů ve výši 10.594.831 Kč si přisvojil, ačkoliv si byl vědom toho, že mu byly svěřeny J. P. pouze za účelem zhodnocení a pouze ve prospěch J. P., tyto finanční prostředky následně použil tak, že částku 300.000 Kč použil na úhradu poplatku za předčasné zrušení smluv, finanční částku 10.230.000 Kč nechal převést na nově zřízené pojistné smlouvy o kapitálovém životním pojištění pro případ dožití 13 DV EXKLUSIV u společnosti Kooperativa pojišťovna a. s., Pobřežní 665/21, 186 00 Praha 8, IČ 47116617, kde je již uveden on sám jako pojistník a pojištěný, konkrétně tak uzavřel smlouvy:

- č. , uzavřena dne 29. 12. 2009, pojistník a pojištěný M. Ž., s počátkem pojištění 30. 12. 2009 na pojistnou dobu pěti let, pojistná částka 4.743.600 Kč, jednorázové pojistné 4.000.000 Kč,

- č. , uzavřena dne 29. 12. 2009, pojistník a pojištěný M. Ž., s počátkem pojištění 30. 12. 2009 na pojistnou dobu pěti let, pojistná částka 4.743.600 Kč, jednorázové pojistné 4.000.000 Kč,

- č. , uzavřena dne 29. 12. 2009, pojistník a pojištěný M. Ž., s počátkem pojištění 30. 12. 2009 na pojistnou dobu pěti let, pojistná částka 2.644.557 Kč, jednorázové pojistné 2.230.000 Kč,

a zbývající finanční částku v hodnotě 64.831 Kč si nechal převést na bankovní účet č. vedený u UniCredit Bank Czech republic, a. s., se sídlem Na Příkopě 858/20, Praha, jehož je majitelem a disponentem,

tímto svým jednáním pak způsobil J. P. škodu ve výši nejméně 10.594.831 Kč.

Takto popsané jednání obviněného soud prvého stupně právně kvalifikoval jako zločin zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku. Za to mu uložil podle § 206 odst. 5 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. mu uložil povinnost k náhradě škody poškozenému J. P., v částce 10.594.831 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. jmenovaného poškozeného odkázal s nepřiznaným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 17. 9. 2014, sp. zn. 5 To 39/2014. Podle § 258 odst. 1 písm. e) , odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek ve výroku o trestu a způsobu jeho výkonu a při nezměněném výroku o vině zločinem zpronevěry podle § 206 odst. 1 odst. 5 písm. a) tr. zákoníku podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného odsoudil podle § 206 odst. 5 a § 58 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařadil do věznice s dozorem.

Proti citovanému rozsudku Vrchního soudu v Praze podal obviněný dovolání, v němž uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. a) a g) tr. ř.

K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. presentoval, že porušení jeho procesních práv eviduje ve vztahu k řízení před soudem prvního stupně. Rozvrhy práce v letech 2013 a 2014 mají i textovou část, která neobsahuje žádné konkrétní informace o jménech osob přísedících včetně uvedení doby jejich mandátu pro výkon této funkce a zařazení do konkrétního soudního senátu. Není zakotveno, o jaký seznam přísedících se jedná, kdo a kde tento seznam sestavil a schválil. Seznam přísedících je naprosto nepřezkoumatelný a není, s výjimkou období k datu 21. 10. 2014, publikován na webových stránkách soudu. Při nařízení hlavního líčení předseda senátu Mgr. Michal Kubánek v referátu uvedl osoby přísedících M. Frouzová, ing. arch. J. Kraus a D. Řádová. V tomto směru je referát nepřezkoumatelný, neboť v trestní věci před krajským soudem, který rozhoduje v prvním stupni, je senát složen z předsedy senátu a dvou přísedících, jednání může být účasten náhradní přísedící podle § 197 tr. ř. K postupu podle § 197 nebyl ve věci dán důvod. Z rozvrhu práce platného a účinného v době rozhodování soudu o podané obžalobě nebylo upraveno, který konkrétní přísedící bude přidělen pro rozhodnutí v konkrétní senátní věci. Z obsahu spisové dokumentace rovněž nevyplývá, kdy a proč předseda senátu rozhodl o tom, že přísedícími budou Jiří Kraus a Marie Frouzová. K tomu dovolatel poukázal na čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, § 2 odst. 9 tr. ř., § 31 odst. 1, § 41 odst. 1 a § 42 odst. 1 písm. a) zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích). Zařazení uvedených přísedících nebylo transparentně zakotveno s možností ověření a bylo tak porušeno právo na zákonného soudce. Osoby přísedících byly vybrány podle libovůle. Obviněný proto dovodil, že ve věci rozhodl soud, který nebyl náležitě obsazen.

K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolatel uvedl, že skutkové a právní závěry odvolacího soudu, který převzal argumentaci soudu prvého stupně, jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Učiněná zjištění soudů jsou v extrémním nesouladu s obsahem provedených důkazů. Odsuzující rozsudek soudu prvního stupně nesplňuje požadavky § 125 tr. ř. Soud odvolací v tomto směru nezjednal nápravu a plně převzal jeho argumentaci. Dále obviněný uvedl, že setrvává na svém stanovisku, jež zaujal k trestné činnosti kladené mu za vinu, s tím, že kategoricky odmítá závěry soudů obou stupňů. Soud si vybral jednu z možných skutkových verzí, aniž by se důsledně a vyváženě zabýval oběma skutkovými verzemi a přehlížel stěžejní rozpory zejména ve vyjádřeních a výpovědích poškozeného. Výpovědi svědka J. P. si rozporovaly nejen navzájem, ale i ve vztahu k dalším provedeným důkazům. Výpovědi tohoto svědka nebylo možno hodnotit jako pravdivé, neměnné a věrohodné. Dovolatel se ve svém podání dále zabýval velmi podrobně obsahem trestních oznámení poškozeného, protokolem o jeho výslechu, výpovědí před soudem, vyjímal z nich okolnosti, které detailně popisoval a připojoval k nim své vyjádření a hodnocení, kdy řadu skutečností rozporoval a uváděl, že tomu bylo jinak. Dále kladl důraz na osobní vztahy mezi poškozeným, obviněným a matkou obviněného. Rozebíral a komentoval podrobně, co měli vypovědět jednotliví svědkové, co bylo obsahem dopisu adresovaného obviněným poškozenému. Na to navázal konstatováním, že vnímá závěry soudů jako nepřezkoumatelné a vzájemně rozporuplné. V dalším textu se zabýval právním posouzením převodu peněz z kupní smlouvy ze dne 22. 4. 2008. Setrval na názoru, že poškozený mu finanční prostředky daroval a to tak, že do kupní smlouvy ze dne 22. 4. 2008 uvedl bankovní účet, jehož majitelem a jediným disponentem byl obviněný. Darovací smlouva podle dovolatele nemusela být uzavřena písemně a podmínka předání a převzetí věci byla splněna tím, že poškozený nechal zaslat peníze s jeho vědomím a souhlasem přímo na jeho bankovní účet. Poškozený se toliko domáhal vrácení daru, kdy důvodem bylo ukončení společného soužití poškozeného s matkou obviněného. Protože si byl vědom toho, že není schopen naplnit dikci § 630 (tehdy účinného) občanského zákoníku, zvolil formu trestního řízení, které není spojeno s náklady na právní zastoupení a důkazním břemenem poškozeného coby žalobce. Obviněný zdůrazňoval, že soud se nepozastavil nad tím, že poškozený svěřil obviněnému prostředky na základě ústní smlouvy, nikoli písemné, která byla soudem tak intenzivně vyžadována u smlouvy darovací. Obviněný s poukazem na výše uvedené skutečnosti dovodil, že se nedopustil zločinu zpronevěry, neboť nebyla naplněna objektivní stránka tohoto trestného činu konkrétně v podobě přisvojení si cizí věci, která mu byla svěřena, a logicky tak nemohla být naplněna ani subjektivní stránka tohoto trestného činu. Dále ve výkladové rovině rozsáhle hovořil o procesu dokazování a navázal, že soudy obou stupňů při hodnocení důkazů, zejména u výpovědí svědků, nepostupovaly dostatečně pečlivě, výpovědi nekonfrontovaly nejen jednotlivě, ale ani vzájemně. Soudy tak pochybily k tíži obviněného. Soudy dále nesprávně rozhodly o nároku poškozeného na náhradu škody. Poškozený nárok nevyčíslil přesnou částkou, protože uvedl, že se připojuje s nárokem na náhradu škody ve výši cca 20 milionů korun a tento požadavek neodůvodnil. Pokud soud konstatoval, že se poškozený připojil s nárokem ve výši 20 milionů korun, uvedl údaj nepravdivý. Navíc pro rozpor tohoto nároku s ustanovením § 43 odst. 3 tr. ř. nebyla na místě aplikace § 228 odst. 1 tr. ř.

Vzhledem k rozvedeným skutečnostem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Vrchního soudu ze dne 17. 9. 2014, sp. zn. 5 To 39/2014, jakož i jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. 6. 2014, sp. zn. 16 T 46/2013, zrušil a věc vrátil Krajskému soudu v Českých Budějovicích k novému projednání a rozhodnutí.

K podanému dovolání se vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupkyně ), která uvedla, že právo obviněného na zákonného soudce porušeno nebylo. Přísedící se na rozhodování podílí jako občan, nikoli jako zaměstnanec soudu, a proto je obtížné pevně přidělovat přísedící k jednotlivým senátům. Kriteriem pro volbu je především časová flexibilita přísedícího. Za zákonného přísedícího je třeba považovat každého z přísedících, kteří byli pro dané funkční období zvoleni ke konkrétnímu soudu, případně zařazeni do toho kterého soudního oddělení. V pojednávaném případě se nejednalo o akt libovůle. Z obsahu spisu je zřejmé, že proběhnuvší hlavní líčení proběhlo ve stejném složení senátu. Námitka obviněného je tak neopodstatněná.

Druhý dovolací důvod se dovolatel snažil otevřít prostřednictvím námitek tzv. extrémního nesouladu. Takovou námitku je však třeba řádně odůvodnit, aby bylo zřejmé, že rozhodnutí obsahuje prvky svévole. Svévoli nelze shledávat v tom, že skutková zjištění soudů jsou odlišná od představ obviněného, který důkazy hodnotí jinak. Prokázání extrémního rozporu se však obviněnému v jeho dovolání nepodařilo. O žádný extrémní rozpor se v jeho věci nejednalo, skutková zjištění měla pevné zakotvení ve svědecké výpovědi poškozeného a ve výpovědích širšího okruhu svědků. Soudy zaregistrovaly, že proti verzi vyplývající z provedených důkazů stála výpověď obviněného. Protichůdnost skupin důkazů soudy překlenuly logickými a přesvědčivými úvahami, kdy vysvětlily, proč své skutkové závěry opřely právě o výpověď poškozeného podporovanou výpověďmi dalších osob. To, že obviněný nesouhlasil s hodnocením důkazů, jak je podaly soudy, nebylo dovolacím důvodem. Bylo prokázáno, že obviněný naplnil zákonné znaky skutkové podstaty zločinu zpronevěry.

Z těchto důvodů státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání konaném podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. podané dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.

Dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze, ze dne 17. 9. 2014, sp. zn. 5 To 39/2014, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze podřadit pod (uplatněné) důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. je dán tehdy, jestliže ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud nebo soud, který nebyl náležitě obsazen , ledaže místo samosoudce rozhodoval senát nebo rozhodl soud vyššího stupně.

Citovaný dovolací důvod tedy obsahuje dvě alternativy; vedle rozhodnutí věcně nepříslušným soudem může jít také o vadu, která spočívá v tom, že ve věci rozhodl soud, který nebyl náležitě obsazen (s výjimkou, že místo samosoudce rozhodoval senát nebo rozhodl soud vyššího stupně).

Obviněný v rámci dovolání uplatnil tu alternativu, že rozhodl soud, který nebyl náležitě obsazen, což odůvodnil tvrzením o libovůli při určování osob přísedících.

Pojem soud nebyl náležitě obsazen je zásadně vykládán tak, že jde o případy, kdy obsazení soudu neodpovídalo ustanovením § 27, § 31 a § 35 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů. Tak tomu bude, zejména když rozhodoval samosoudce namísto senátu nebo když byl senát soudu složen z předsedy senátu a přísedících, přestože měl rozhodovat senát složený jen ze soudců, nebo opačně, dále pokud senát rozhodoval v neúplném složení, na rozhodování se podílel soudce, který nebyl náhradním soudcem podle § 197 tr. ř. apod. (viz Šámal, P. a kol. Trestní řád II. § 157 až 314 s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3157).

V praxi Nejvyššího soudu však je předmětný zákonný znak interpretován šířeji, a to v tom smyslu, že se neomezuje pouze na výše uvedené případy.

V obecné rovině totiž platí, že jedním ze stěžejních ústavních principů vymezujících postavení moci soudní je zásada vymezená v čl. 38 odst. 1 Listiny, podle něhož nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci, přičemž příslušnost soudu i soudce stanoví zákon.

Z pohledu ústavního vymezení obsahu práva na zákonného soudce vyplývá, že soud je náležitě obsazen tehdy, když všichni soudci, kteří věc projednávají a rozhodují, odpovídají těm kritériím, jejichž podstatou a smyslem je zaručit zásadu, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci. Součástí tohoto základního práva je přidělování soudní agendy a určení složení senátů podle rozvrhu práce soudů. Tomuto požadavku koresponduje zákonná úprava rozvrhu práce v ustanoveních § 41 a § 42 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů.

Současně je však vhodné připomenout, že ústavní imperativ, na který obviněný v této části svého dovolání zejména poukazuje, podle něhož nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci (čl. 38 odst. 1 alinea 1. Listiny), je ochranou především proti libovolnému či účelovému obsazení jednajícího soudu ad hoc a nelze jej zaměňovat za procesní prostředek, jímž by mělo být ex post zvráceno již vydané rozhodnutí (srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. 6. 2002 sp. zn. III ÚS 711/01 uveřejněný pod č. 66 ve sv. 26 Sb. nál. a usn. ÚS).

Jak již sám obviněný uváděl, na webových stránkách Krajského soudu v Českých Budějovicích je publikován rozvrh práce daného soudu a to i se změnami, k nimž při plynutí času docházelo. Mimo jiné je tam publikováno i znění platné a účinné k datu 3. 4. 2014, kdy se konalo hlavní líčení. V daném rozvrhu práce je uvedeno, že k senátu 16 T, jemuž předsedá a v dané věci také předsedal Mgr. Michal Kubánek, jsou přidělováni přísedící podle seznamu. Dále je na předmětných webových stránkách publikován seznam přísedících k datu 21. 10. 2014. Nejvyšší soud ovšem dotazem na Krajský soud v Českých Budějovicích ověřil, že ke dni 3. 4. 2014, kdy bylo konáno v dané věci první hlavní líčení (a ostatně již ke dni 3. 2. 2014, kdy bylo nařizováno hlavní líčení), byli v seznamu přísedících zařazeni též Ing. arch. Jiří Kraus, Marie Frouzová i Dana Řádová. První dva jmenovaní jsou přísedícími do současné doby, paní Dana Řádová zemřela.

Z podaného dovolání obviněného bez pochybností plyne, že naplnění dovolacího důvodu podle písm. a) spatřoval výlučně v jím tvrzené libovůli při určování osob přísedících, nikterak tedy nezpochybňoval osobu předsedy senátu v dané věci, jímž byl Mgr. Michal Kubánek.

Z obsahu jeho podání, kdy své námitky doplnil odkazy na více zákonných ustanovení mimo jiné ze zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, lze dovodit, že na osoby přísedících dovolatel kladl požadavky stejné intenzity jako na osoby profesionálních soudců. Takovýto závěr však není možno činit.

Ústavní soud se k otázce přísedících vyjádřil ve svém usnesení ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. I. ÚS 2337/14, kdy judikoval, že je třeba rozlišovat rozsah konkrétnosti určení mezi soudci a přísedícími a to především s ohledem na rozdíly v povaze jejich funkcí. Ta počíná již tím, že zatímco soudce je jmenován natrvalo, přísedící je volen, a to na určité období. Dále je soudce v pracovním vztahu, zatímco přísedící nikoliv. Především je to v senátu soudce, komu procesní předpisy ukládají vést řízení, zatímco kompetence přísedícího jsou omezeny toliko na rozhodování, ať už procesní či meritorní. Proto jsou zákonné požadavky na rozvrh práce soudu, pokud jde o určení konkrétního přísedícího, méně specifikované než na určení soudce, což není v rozporu s ústavním pořádkem.

Mezi osoby přísedících a osoby soudců z povolání tak nelze klást automatické rovnítko. Zatímco soudci z povolání jsou osobami zaměstnanými u příslušného soudu, osoby přísedících nejsou zaměstnanci tohoto soudu (začasté přitom vykonávají nějaké občanské zaměstnání). Proto při zařazení přísedících do senátu je třeba zohlednit nejen potřeby soudu, ale musí být vyváženy i zájmy přísedících jakožto osob nezaměstnaných u soudu, jejich časové možnosti, dané osobními a případně i pracovními poměry i zákonné požadavky podle § 65 odst. 1 věta druhá zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích. Při volbě (zařazení) přísedících tak musí existovat větší míra flexibility, než u soudců z povolání. Je proto třeba za situace, kdy přísedící, kteří se podíleli na rozhodování věci, byli rozvrhem práce v rozhodné době určeni pro působení v senátu 16 T, uzavřít, že ve věci rozhodl v prvním stupni soud, který byl náležitě obsazen. V konkrétnosti, pokud hlavní líčení probíhalo a rozhodnutí bylo učiněno v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Kubánka a přísedících Ing. arch. Jiřího Krause a Marie Frouzové, nejednalo se o libovůli či o účelové obsazení senátu.

Pouze pro úplnost Nejvyšší soud stručně dodává, že neshledal pochybení ani v postupu předsedy senátu Krajského soudu Mgr. Michala Kubánka, pokud ten zařídil, aby se hlavního líčení vedle přísedících Ing. arch. Jiřího Krause a Marie Frouzové zúčastnila též náhradní přísedící Dana Řádová, pro jejíž zařazení do senátu 16 T, který danou věc projednával, platí skutečnosti výše rozvedené. Takový postup, a to včetně určení Dany Řádové jako náhradní přísedící, nebyl v rozporu s ustanovením § 197 tr. ř. Dlužno dodat, že rozhodnutí o náhradním přísedícím záleží na uvážení předsedy senátu a na něm je tak i určení, který z přísedících zařazených do senátu za základě rozvrhu práce včetně kriterií výše rozvedených bude přísedícím náhradním. Nelze tedy ani v tomto směru shledávat akt libovůle a porušení principu zákonného soudce. Stejně tak je možno ještě doplnit, že z hlediska řádného procesu je podstatné, aby o vině obviněného rozhodoval senát soudu tvořený jeho předsedou a dvěma přísedícími, kteří byli přítomni po celou dobu soudního projednávání věci. Tato podmínka v dané věci byla splněna, stejně jako ta, že se závěrečné porady a hlasování účastnili toliko předseda senátu a dva přísedící (Ing. arch. Kraus a Marie Frouzová), jak to vyžaduje ustanovení § 197 odst. 2 tr. ř.

Nejvyšší soud shrnuje, že právo obviněného na zákonného soudce nebylo porušeno. Námitky obviněného, které byly s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. vzneseny, proto shledal zjevně neopodstatněnými.

Jako druhý dovolací důvod dovolatel uplatnil důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zásadně jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).

V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky vztažené k předmětnému dovolacímu důvodu směřují primárně do oblasti skutkové (procesní). Z jejich obsahu je totiž zřejmé, že obviněný vytýká soudům obou stupňů v prvé řadě nesprávné hodnocení důkazů (zejména své výpovědi, výpovědi poškozeného J. P. a výpovědí svědků JUDr. M. K., JUDr. J. K., Ing. J. B., E. Ž., Mgr. J. S., Ing. J. B., M. Ž. a R. Ž. a také dopisu adresovaného obviněným poškozenému) a vadná skutková zjištění, potažmo nedostatečné odůvodnění jejich rozhodnutí. Současně přitom prosazuje vlastní hodnocení provedených důkazů a vlastní skutkový hodnotící závěr (skutek, tak jak je mu kladen za vinu, nespáchal). Právě z těchto skutkových (procesních) námitek na základě vlastní verze skutkového děje pak (sekundárně) dovozuje svůj závěr o vadném hmotně právním posouzení skutku, tedy, že se nedopustil zločinu zpronevěry pro nenaplnění objektivní stránky tohoto trestného činu v podobě přisvojení si cizí věci, která mu byla svěřena a absenci subjektivní stránky, tedy úmyslu si přisvojit cizí svěřenou mu věc. To platí i ve vztahu k tvrzené hmotně právní argumentaci týkající se otázky darování (darovací smlouvy). I v tomto směru totiž dovolatel pomíjí skutková zjištění soudů nižších stupňů a de facto vychází z vlastní konstrukce skutkového děje (že vůlí poškozeného bylo bezplatně přenechat darovat mu předmětné finanční prostředky a tato vůle byla také realizována).

Obviněný tedy nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve skutečnosti spatřuje v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení § 2 odst. 2, 5, 6 tr. ř. a také v porušení ustanovení § 125 tr. ř. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.

Dovolatel předložil Nejvyššímu soudu v rámci dovolání, jak již uvedeno, řadu skutkových námitek s tím, že ve věci existuje extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, potažmo právními závěry soudů.

V obecné rovině lze konstatovat, že zásah do skutkových zjištění sice lze výjimečně v rámci řízení o dovolání připustit, ale jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. Nejvyšší soud shledal, že v daném případě se o situaci tzv. extrémního nesouladu nejednalo.

Nejvyšší soud připomíná, že tzv. extrémní nesoulad nastává tehdy, jestliže zjištění soudů nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, jestliže zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, jestliže zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování.

V daných souvislostech lze dále poznamenat, že Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí uvedl, že pokud napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, pak dovoláním napadená rozhodnutí nevykazují shora zmíněnou vadu (viz např. sp. zn. I. ÚS 1717/09, IV. ÚS 2651/09, I. ÚS 601/07).

V kontextu uvedeného je namístě zmínit, že soudy obou stupňů si byly vědomy důkazní situace a z odůvodnění jejich rozhodnutí je zřejmé, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními.

V konkrétnosti možno dodat, že meritem obhajoby obviněného bylo, že část finančních prostředků, které zaslal kupující podle znění kupní smlouvy k nemovitostem (pozemkům) mezi poškozeným v pozici prodávajícího a kupujícím SINOP REAL a. s. na bankovní účet patřící obviněnému, ve výši 10 milionů korun českých se stala vlastnictvím obviněného na základě toho, že poškozený mu tyto prostředky daroval. Soud prvého stupně pochopitelně tuto otázku jakožto otázku zcela zásadní a určující, nijak nepřešel, nýbrž ji pečlivě řešil a své úvahy podrobně popsal na str. 15 až 19 odůvodnění svého rozhodnutí. Zde posloupně a velmi detailně krok po kroku vyložil jednotlivé důkazy, které při posuzování této otázky prokazovaly rozhodné skutečnosti, a dospěl k závěru, že tvrzení obviněného o darování finančních prostředků poškozeným neodpovídá provedenému dokazování, že prodej pozemků poškozeným nebyl primárně uskutečněn za účelem darování. Pokud obviněný následně disponoval s finančními prostředky pocházejícími z prodeje pozemků, nebylo to z titulu výkonu vlastnického práva, ale z důvodu pověření ze strany vlastníka finančních prostředků poškozeného J. P. Přitom dané zjištění vyplývalo z výpovědi poškozeného J. P. v kontextu dalších důkazů, jak to podrobně popsal soud prvého stupně na již uvedených stranách č. 15 19 svého rozhodnutí. Zejména přitom je možno připomenout obsah dopisu, který obviněný adresoval poškozenému zřejmě v roce 2009, z něhož lze dovodit vědomost obviněného o tom, že dané finanční prostředky nejsou jeho vlastnictvím, nýbrž vlastnictvím poškozeného J. P. Závěr soudu prvého stupně o vině obviněného popsaným skutkem potvrdil i soud druhého stupně, který se v odůvodnění svého rozhodnutí zabýval i dalšími podstatnými okolnostmi posuzované věci, jimiž hodnotící úvahy soudu prvého stupně doplnil.

Lze konstatovat, že rozhodnutí soudů nevybočila z mezí daných ustanoveními § 2 odst. 5, 6 tr. ř. a § 125 odst. 1 tr. ř., tudíž jim nelze vytýkat svévoli. Nelze pak činit závěr, že by vykonaná skutková zjištění postrádala obsahovou spojitost s důkazy, že by skutková zjištění soudů nevyplývala z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, anebo že by skutková zjištění soudů byla opakem toho, co je obsahem provedených důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna. Není přitom úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy prvního a druhého stupně logicky a srozumitelně vyložily svůj hodnotící postup. Mezi skutkovými zjištěními Krajského soudu v Českých Budějovicích, která aproboval Vrchní soud v Praze, na straně jedné a provedenými důkazy (a souvisejícími právními závěry) na straně druhé tak není extrémní rozpor (nesoulad) ve shora vymezeném pojetí dán.

Činí-li za této situace obviněný kroky ke zpochybnění skutkových závěrů vyjádřených v uvedených rozhodnutích a pouze z toho vyvozuje vadnost právního posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotně právní posouzení, pak je nutno zdůraznit, že jde o námitky z pohledu uplatněného dovolacího důvodu irelevantní. V této souvislosti lze zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.

Nad tento rámec je možno stručně doplnit, že ani mezi soudy učiněnými skutkovými zjištěními a jejich právními závěry nebyl dán nesoulad. Přitom pouze v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04). O takový případ se však v posuzované trestní věci nejedná.

V dalším obviněný namítl porušení práva na spravedlivý proces. Tomuto tvrzení však nebylo možno přisvědčit. V rozhodnutích učiněných v předchozím řízení jsou řádně zdůvodněny závěry, které soudy učinily, přičemž tyto závěry nejsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. Soudy nižších stupňů nevybočily z mezí zakotvených v ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., přičemž odůvodnění rozhodnutí splňují požadavky zakotvené v § 125 odst. 1 tr. ř. a jako taková jsou plně přezkoumatelná. Stav, kdy obviněný nesouhlasí s tím, jak soudy hodnotily důkazy, a neztotožňuje se se skutkovým zjištěním, neznamená, že bylo porušeno právo na spravedlivý proces. Jak již výše uvedeno, to není možné vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, které odpovídá představám obviněného. Uvedeným právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy. Nejvyšší soud tak uzavírá, že situace porušení práva na spravedlivý proces zde nenastala.

Obviněný uplatnil rovněž námitky vůči výroku o náhradě škody. Ani tyto námitky však nebylo možno pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (ani jiný důvod dovolání podle § 265b tr. ř.) podřadit. Jejich podstatou bylo totiž zpochybňování procesních podmínek pro rozhodnutí o povinnosti obviněného nahradit poškozenému způsobenou škodu, a to z hlediska ustanovení § 43 odst. 3 tr. ř.

Nejvyšší soud přesto považoval za vhodné alespoň stručně na tyto námitky reagovat. Především konstatuje, že poškozený uplatnil svůj nárok na náhradu škody řádně a včas (již v přípravném řízení). Přes výhrady obviněného nelze mít za to, že by uplatnění nároku ve výši cca 20 milionů korun bylo do té míry neurčité, že by nesplňovalo zákonnou podmínku, podle níž z návrhu poškozeného musí být patrno, v jaké výši se nárok na náhradu škody uplatňuje. Použití výrazu cca bylo pouze formulační nepřesností. To platí tím spíše, je-li přihlédnuto k obsahu výpovědi poškozeného (č. l. 121-123 spisu), na níž uplatnění nároku na náhradu škody navazovalo. Je možno činit spolehlivý závěr, že ve skutečnosti poškozený uplatnil nárok ve výši 20 milionů korun (ostatně, zjevně proto soud prvního stupně před zahájením dokazování v hlavním líčení postupem podle § 206 odst. 2 tr. ř. uplatněný nárok takto uvedl). Neobstojí ani námitka o neodůvodnění tohoto požadavku, neboť důvody pro jeho uplatnění byly dostatečně zřejmé z obsahu zmíněné výpovědi poškozeného.

Závěrem Nejvyšší soud konstatuje, že námitky obviněného, které shledal z hlediska dovolacího řízení relevantními, byly zjevně neopodstatněné.

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§ 265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud dovolání obviněného jako celek v souladu s citovaným ustanovením zákona odmítl. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. takto rozhodl v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 15. prosince 2015

JUDr. Vladimír Veselý předseda senátu