6 Tdo 1275/2005
Datum rozhodnutí: 26.10.2005
Dotčené předpisy:




6 Tdo 1275/2005

U S N E S E N Í



Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 26. 10. 2005 o dovolání obviněného P. Č., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 6. 2005, sp. zn. 61 To 249/2005, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 6 T 16/2003, t a k t o :



Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 27. 6. 2005, sp. zn. 61 To 249/2005, byl podle § 258 odst. 1 písm. d) tr. ř. zrušen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 14. 4. 2005, sp. zn. 6 T 16/2003, a nově bylo podle § 259 odst. 3 tr. ř. rozhodnuto tak, že obviněný P. Č. a spoluobviněný D. K. byli uznáni vinnými trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., kterého se podle skutkového zjištění dopustili tím, že jako zástupci společnosti A. s.r.o. se sídlem P., G., v období od října 2001 do května 2002 ve společném úmyslu vylákat volné finanční prostředky pod nepravdivou záminkou jejich reálného a kvalifikovaného zhodnocení prováděním zejména forexových obchodů, ačkoliv sami pro takové podnikání neměli potřebné zákonné oprávnění ani kvalifikační předpoklady, takto postupně získávali klientelu, od níž po předchozím jednání a podepsání smluvních dokumentů vylákali v šesti případech celkovou částku ve výši 1.811.653,- Kč, kterou způsobili poškozeným škodu, přičemž dohodnuté smluvní podmínky nedodrželi, vylákané finanční prostředky poškozeným ve sjednaných termínech ani dodatečně nevrátili a tyto použili pro v rozporu s dohodou na nezjištěné účely, neboť většinu prostředků si převedli na své soukromé účty, s výhradou poškozených R. a K., kterým vylákané finanční prostředky vrátili až v průběhu trestního řízení . Každému z obviněných byl podle § 250 odst. 3 tr. zák. uložen trest odnětí svobody v trvání dvou roků, který jim byl podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti roků. O nároku jednotlivých poškozených bylo soudem rozhodnuto podle § 228 odst. 1 a § 229 odst. 2 tr. ř.

Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 6. 2005, sp. zn. 61 To 249/2005, podal obviněný P. Č. prostřednictvím obhájce dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Naplnění dovolacího důvodu spatřuje v tom, že popis skutku jak je obsažen ve výrokové části uvedeného rozsudku neodpovídá kvalifikaci trestného činu podle § 250 odst. 1 tr. zák. jako trestného činu úmyslného, neboť chybí konstatování o uvedení v omyl a v čem mělo konkrétně spočívat, konstatování o úmyslu způsobit škodu a obohatit se na úkor poškozených . Dále v dovolání obviněný konstatuje, že odvolací soud rozhodoval pouze na základě odvolání obviněných, přesto fakticky zhoršil jejich postavení, když upravil v jejich neprospěch popis skutku ve skutkovém zjištění, když podle mínění dovolatele lze z popisu skutku dovodit maximálně nedbalost, ta však nemůže dle jeho názoru vést k závěru, že byl spáchán trestný čin podvodu. V další části dovolání spatřuje nesprávné právní posouzení v závěru o spolupachatelství, neboť tuto otázku soudy pominuly zcela, a to jak v rámci dokazování, tak následně v rámci svého rozhodnutí a právního posouzení . Poukazuje na to, že společné jednání směřující k získání finančních prostředků pro společnost A., s. r. o nepostačuje k závěru o společném jednání naplňujícím všechny znaky trestného činu podvodu, přičemž následné jednání K. a jeho výběry z účtu společnosti není v žádném případě kryto společným úmyslem. Pochybení odvolacího soudu spatřuje také v tom, že spolupachatelství nebylo výslovně s odkazem na příslušnou právní kvalifikaci v rozhodnutí vyjádřeno.

Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství v Brně, která se k dovolání obviněného vyjádřila, nejdříve na str. 1 až 4 popisuje dosavadní průběh trestního stíhání, aby následně konstatovala, za jakých okolností lze právně relevantním způsobem naplnit dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Soudům pak vytýká, že nepostupovaly správně, pokud dovodily podvodný úmysl obviněného vzhledem k celému rozsahu jednání, jímž byl uznán vinným a dále rozvádí vlastní úvahy, které měly být podle jejího mínění brány v úvahu při posuzování subjektivní stránky trestného činu. Poukazuje na skutečnost, že uvedená problematika a její nedostatečné pochopení soudem prvního i druhého stupně se projevily ve specifikaci úmyslu, kdy soud prvního stupně jej popsal jako úmysl nepřímý a v odůvodnění zdůraznil jako úmysl přímý, zatímco odvolací soud úmysl ve výroku a odůvodnění popsal opačně. Rovněž poukázala na skutečnost, že jednání obviněných by bylo trestné i ve smyslu § 118 tr. zák. Závěrem podaného dovolání navrhla, aby Nejvyšší soud usnesení Městského soudu (Nejvyšší soud upozorňuje, že se jednalo o rozsudek) stejně jako rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k novému projednání a rozhodnutí, přičemž navrhla použití ustanovení § 265k odst. 2 věty poslední tr. ř., a rozhodl takto i ve prospěch obviněného D. K.



Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jim uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

V případě odmítnutí dovolání s odkazem na ustanovení § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. (či alespoň části námitek, které nebyly právně relevantním způsobem schopny dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. naplnit poukazuje Nejvyšší soud na usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005 sp. zn. III. ÚS 78/05, kde tento výslovně uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. ř. nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jim vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Pokud tedy Nejvyšší soud dospěl k závěru, že stěžovatelem konstatované námitky materiálně nenaplňují dovolací důvody, a proto dovolání odmítnul podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., nelze tomuto závěru vytýkat pochybení .

Při takto pojaté koncepci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je zřejmé, že námitky, které nemají hmotně právní povahu, nejsou způsobilé daný dovolací důvod naplnit. Sem lze zařadit námitky obviněného ohledně provedeného dokazování, resp. závěrů z něj vzešlých, kdy ze strany soudů měly být některé podstatné důkazy ignorovány a současně z důkazů jiných učinily soudy zcela nesprávné závěry, které v nich vůbec nemají oporu. (Obviněný v dovolání sice uvádí, že si je vědom, že v rámci dovolání nemůže skutková zjištění namítat, přesto právě ve vadách skutkových zjištění a nedostatků provedeného dokazování, resp. závěrů z něj vzešlých spočívá těžiště nesprávností a nezákonností). Dále sice zmiňuje pojmy hmotného práva jako otázku spolupachatelství či formu zavinění, avšak i tyto pojmy váže na provedené dokazování a hodnocení důkazů. (Zde musí Nejvyšší soud podotknout, že uvedený postup vyplývá i z vyjádření státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství. Vzhledem k tomu, že dovolání nejvyšší státní zástupkyní nebylo podáno v neprospěch obviněného-ných, např. při poukazu na to, že jejich jednání by bylo možno kvalifikovat podle § 118 tr. zák., nebylo Nejvyšším soudem přihlíženo k těmto bezpředmětným námitkám, neboť je vázán pouze dovolacím důvodem vymezeným obviněným a rozsahem k němu vznesených námitek). Pokud by bylo dovolání podáno pouze s touto argumentací, Nejvyšší soud by je odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. s tím, že bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.



Jestliže však obviněný tvrdí, že z popisu skutku není zřejmé, jakého jednání se dopustil on sám a v čem lze spatřovat společné jednání s obviněným D. K., když popis skutku neodpovídá právní kvalifikaci trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1 tr. zák. /upozornit je třeba na to, že uznán vinným byl podvodem podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák./, potom jde o námitku právně relevantní povahy.

Podkladem pro výrok o vině se stalo skutkové zjištění spočívající v tom, že jako zástupci společnosti A. s.r.o. se sídlem P., G., v období od října 2001 do května 2002 ve společném úmyslu vylákat volné finanční prostředky pod nepravdivou záminkou jejich reálného a kvalifikovaného zhodnocení prováděním zejména forexových obchodů, ačkoliv sami pro takové podnikání neměli potřebné zákonné oprávnění ani kvalifikační předpoklady, takto postupně získávali klientelu, od níž po předchozím jednání a podepsání smluvních dokumentů vylákali v šesti případech celkovou částku ve výši 1.811.653,- Kč, kterou způsobili poškozeným škodu, přičemž dohodnuté smluvní podmínky nedodrželi, vylákané finanční prostředky poškozeným ve sjednaných termínech ani dodatečně nevrátili a tyto použili pro v rozporu s dohodou na nezjištěné účely, neboť většinu prostředků si převedli na své soukromé účty, s výhradou poškozených R. a K., kterým vylákané finanční prostředky vrátili až v průběhu trestního řízení .

Podle § 120 odst. 3 tr. ř. musí výrok rozsudku, jímž se obviněný uznává vinným, přesně označovat trestný čin, jehož se výrok týká, a to nejenom zákonným pojmenování a uvedením příslušného zákonného ustanovení, nýbrž i uvedením místa, času a způsobu spáchání, popřípadě i uvedením jiných skutečností, jichž je třeba k tomu, aby skutek nemohl být zaměněn s jiným, jakož i uvedení všech zákonných znaků včetně těch, které odůvodňují určitou trestní sazbu. Jinými slovy řečeno skutková věta výrokové části rozsudku musí mít určité náležitosti, aby slovním vyjádřením rozhodných okolností obsahovala všechny znaky skutkové podstaty konkrétního trestného činu. Lze v ní přitom uvést jen skutečnosti, které mají oporu v provedeném dokazování. Popis skutku má vyjadřovat všechny skutečnosti významné pro právní kvalifikaci.

Podle § 9 odst. 2 tr. zák. byl-li trestný čin spáchán společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama.

Znakem spolupachatelství je spáchání trestného činu společným jednáním (tzv. objektivní podmínka) a úmysl k tomu směřující (tzv. subjektivní podmínka). O společné jednání jde tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů naplnil svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, nebo jestliže každý ze spolupachatelů svým jednáním uskutečnil jen některý je znaků skutkové podstaty trestného činu, jež je pak naplněna jen souhrnem těchto jednání, anebo i jestliže jednání každého ze spolupachatelů je aspoň článkem řetěz, přičemž jednotlivé činnosti články řetězu směřují k přímému vykonání trestného činu a jen ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu a působí současně (srov. rozh. č. 36/1973 Sb. rozh. tr.). Vždy však spolupachatelství jako společné jednání dvou nebo více osob musí naplňovat znaky popsaného v příslušné skutkové podstatě téhož trestného činu. U spolupachatelství se vyžaduje společný úmysl spolupachatelů zahrnující jak jejich společné jednání, tak sledování společného cíle. Nejde o spolupachatelství, když pachatelé souběžně útočí proti témuž předmětu útoku, ale každý z nich sleduje jiný záměr (srov. rozh. č. 57/1970 Sb. rozh. tr.). Ve výroku, kterým byl obviněný uznán vinným není nutné vyjadřovat, že se obviněný trestného činu dopustil jako spolupachatel ve smyslu § 9 odst. 2 tr. zák., neboť na rozdíl např. od návodu, organizátorství či přípravy nejde o samostatnou formu trestného činu, nýbrž jen o formu trestné činnosti (srov. Trestní řád, komentář díl I, 4. vydání, Nakladatelství C.H.Beck 2002).

Pokud jde o další okruh námitek, tyto jsou zaměřeny na to, že popsaný skutek neobsahuje všechny znaky trestného činu vyžadované zákonem, zejména subjektivní stránku trestného činu. V této souvislosti je však třeba uvést, že ve svém skutkovém zjištění odvolací soud (jehož rozhodnutí je mimořádným opravným prostředkem napadeno) na základě provedených důkazů dospívá k závěru, že obvinění ve společném úmyslu vylákat volné finanční prostředky pod nepravdivou záminkou jejich reálného zhodnocení, postupně vylákali od klientů (viz blíže popis skutku shora). V tomto skutkovém zjištění je vyjádřen úmysl přímý ve vztahu k trestnému činu podvodu. Trestného činu podvodu se dopustí mj. ten, kdo ke škodě cizího majetku sebe obohatí tím, že uvede někoho v omyl a způsobí takovým činem na cizím majetku značnou škodu /odst. 3 písm. b) § 250 tr. zák./. Ve skutkové větě je vyjádřeno jednak spolupachatelství slovy ve společném úmyslu s tím, že tento úmysl byl dán již před podepsáním smluv s poškozenými pod nepravdivou záminkou postupně získávali klientelu, od níž po předchozím jednání a podepsání smluvních dokumentů vylákali finanční prostředky a spolupachatelství ve formě úmyslu je vyjádřeno rovněž k otázce způsobené škody. Své úvahy při hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. soud druhého stupně logicky vyložil na str. 7 až 11 odůvodnění svého rozsudku.

V závěru odůvodnění rozsudku napadeného dovoláním krajský soud rozvádí své úvahy k otázce úmyslu obviněných. I přes skutečnosti shora uvedené však považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že odvolací soud (na str. 11) uvádí, že nepravdivá presentace celé záležitosti poškozeným obviněnými minimálně prokazují srozumění (tzv. nepřímý úmysl), který postačuje k naplnění subjektivní stránky úmyslného trestného činu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. Odvolací soud však dále uvádí, že z okolností případu se navíc vůbec nejeví jako nereálná úvaha o úmyslu přímém, tedy, že obvinění chtěli peníze způsobem shora uvedeným od poškozených vylákat, proto se také ztotožnil s použitou právní kvalifikací jednání obviněných uvedenou v napadeném rozsudku (tedy rozsudku soudu prvního stupně). Touto pasáží výkladem, odstraňuje odvolací soud jistou neobratnost, která se projevila v rozhodnutí soudu prvního stupně, kdy tento ve výroku uvedl, že obvinění s úmyslem vylákat finanční prostředky minimálně se srozuměním, že tyto vráceny nebudou , vyjádřil, že se jedná o naplnění znaků úmyslného trestného činu, aby v závěru na str. 12 svého rozsudku uvedl, že obvinění jednali v přímém úmyslu ve smyslu § 4 písm. a) tr. ř. Že se jednalo o formulační neobratnost soudu prvního stupně vyplývá z posledního odstavce odůvodnění rozsudku Městského soudu v Praze na str. 11. Pokud by dovolání mělo směřovat proti odůvodnění rozhodnutí, pak musí Nejvyšší soud odkázat na ustanovení § 265a odst. 4 tr. ř.

Zcela závěrem považuje Nejvyšší soud za vhodné poukázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. května 2005, sp. zn. II. ÚS 376/04, které mj. uvádí, že právo na spravedlivý proces, chráněné čl. 36 Listiny, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.

S ohledem na shora uvedené skutečnosti bylo dovolání obviněného odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř., aniž by musel Nejvyšší soud dovolání obviněného meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, bylo postupováno podle ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 26. října 2005

Předseda senátu:

JUDr. Jan Engelmann