6 Tdo 1273/2010
Datum rozhodnutí: 23.02.2011
Dotčené předpisy: § 30 odst. 1 tr. ř., § 256 tr. ř.



6 Tdo 1273/2010 - 134
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. února 2011 o dovoláních, která podali obvinění I. B . , a S. Q . , proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 9. 2007, sp. zn. 11 To 47/2007, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 47 T 5/2005, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných I.B. a S. Q. o d m í t a j í .
O d ů v o d n ě n í :
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 20. 4. 2006, sp. zn. 47 T 5/2005, byla obviněná I. B. uznána vinnou (v bodech V/1 až 13, VI/1 až 7, VII a VIII/1 až 5) trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, 2 písm. a) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona ve znění pozdějších předpisů (dále jen tr. zák. ) a (v bodech VI/8 a 9) trestným činem ohrožování mravní výchovy mládeže podle § 217 odst. 1 písm. b) tr. zák. Za tyto trestné činy byla obviněná I. B. odsouzena podle § 187 odst. 2 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tři a půl roku, pro jehož výkon byla podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařazena do věznice s dozorem. Podle § 55 odst. 1 písm. a), b) tr. zák. jí byl uložen trest propadnutí věci, a to digitální váhy značky AND, 1 ks igelitového sáčku s lištovým uzávěrem se zbytky heroinu, 1 ks dřevěné krabičky s obsahem, 1 ks igelitového sáčku, 1 ks igelitového sáčku s lištovým uzávěrem, 1 ks růžové tablety MDA balené v alobalu, 1 ks krabičky s nápisem Mesosain s 10 ks ampulí kapaliny (celkem OPL: nevažitelné množství paracetamolu, kofeinu a acetylkodeinu, 10 ks ampulí trimekainu, 0,2632 gramu MDMA). Podle § 55 odst. 1 písm. a) tr. zák. jí byl uložen trest propadnutí věci - mobilního telefonu Philips Azalis 288 se SIM kartou T-Mobile.

Obviněný S. Q. byl (v bodě X) uznán vinným trestným činem nedovoleného ozbrojování podle § 185 odst. 1 tr. zák. a (v bodech XI a XII) trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zák. Za tyto trestné činy byl obviněný S. Q. odsouzen podle § 187 odst. 3 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání devět roků, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 55 odst. 1 písm. a), c) tr. zák. byl obviněnému S. Q. uložen trest propadnutí věci, a to finanční hotovosti ve výši 339.272,10 Kč, hydraulického heveru, 9 ks plastových Zip-Lock sáčků bez přítomnosti zbytků OPL, 1 ks papírového pytlíku do vysavače se zbytky metamfetaminu a kofeinu, 1 ks mikrotenového sáčku na smetí s obsahem zbytků metamfetaminu, efedrinu, kfeinu a nikotinu, 1 ks plstěného filtru z vysavače s obsahem acetylkodeinu, kofeinu a heroinu (celkem OPL: pouze zbytkové nevažitelné množství).

Podle § 226 písm. b) tr. ř. byl obviněný S. Q. zproštěn obžaloby pro skutek v rozsudku popsaný pod bodem X/2, jímž se měl dopustit trestného činu podílnictví podle § 251 odst. 1 písm. a) tr. zák.

Citovaným rozsudkem bylo dále rozhodnuto o vině a trestu obviněných V. B., J.D., N. S., J. S., J. S., L. S. a M. S., podle § 226 písm. c) tr. ř. o zproštění obviněného M.S. obžaloby a podle § 73 odst. 1 písm. c) tr. zák. bylo vysloveno zabrání v rozsudku vypočtených věcí.

O odvoláních, která proti tomuto rozsudku a podali obvinění V. B., I. B., S. Q., J. S., J. S. a L.S. a dále státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze v neprospěch obviněných J. S. a L. S., rozhodl Vrchní soud v Praze. Rozsudkem ze dne 10. 9. 2007, sp. zn. 11 To 47/2007, z podnětu odvolání obviněných S. Q., J. S., J. S. a L. S. podle § 258 odst. 1 písm. b), d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o vině v části, jíž byli tito obvinění uznáni vinnými trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zák., a to ohledně obviněného S. Q. v bodech XI a XII, obviněného J.S. v bodech II, XIII/1 až 7, XIV/1 až 6, XV a XVII/1 a 2, obviněného J. S. v bodech III/1 až 4, VI/1 až 7, XI, XIV/1 až 6, XVIII/1 až 26, XIX/1 až 3, XX, XXI/1 až 3, XXII/1 až 4 a XXIII a obviněného L. S. v bodech IX/1 a 2, XII, XV, XIX/1 až 3, XX, XXIV/1 až 7 a XXV/1 až 4, a v důsledku toho u těchto obviněný též v celém výroku o trestu.

Podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl o vině a trestu jmenovaných obviněných, konkrétně obviněného S. Q. uznal vinným trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák., a za tento trestný čin a za trestný čin nedovoleného ozbrojování podle § 185 odst. 1 tr. zák., jímž byl uznán vinným v bodě X napadeného rozsudku, ho odsoudil podle § 187 odst. 2 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi let, pro jehož výkon ho podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou. Podle § 55 odst. 1 písm. a), c) tr. zák. obviněnému S. Q. uložil trest propadnutí věci, a to finanční hotovosti ve výši 339.272,10 Kč, hydraulického heveru, 9 ks plastových Zip-Lock sáčků bez přítomnosti zbytků OPL, 1 ks papírového pytlíku do vysavače se zbytky metamfetaminu a kofeinu, 1 ks mikrotenového sáčku na smetí s obsahem zbytků metamfetaminu, efedrinu, kfeinu a nikotinu, 1 ks plstěného filtru z vysavače s obsahem acetylkodeinu, kofeinu a heroinu (celkem OPL: pouze zbytkové nevažitelné množství). Podle § 73 odst. 1 písm. c) tr. zák. vyslovil zabrání věcí v rozsudku blíže specifikovaných. Z podnětu odvolání obviněného V. B. podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek ohledně tohoto obviněného ve výroku o trestu odnětí svobody a o způsobu jeho výkonu, přičemž podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl o jeho trestu. V neposlední řadě pak podle § 256 tr. ř. zamítl odvolání obviněné I. B. a státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze.

Proti citovanému rozsudku Vrchního soudu v Praze podali obvinění I. B. a S. Q. dovolání, přičemž oba uplatnili dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h), k), l ) tr. ř.

Obviněná I. B. se v odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku ohradila proti způsobu, jímž byly v posuzované trestní věci prováděny a hodnoceny důkazy, zejména výpovědi některých svědků. Konstatovala, že odvolací soud nezjistil skutečný stav věci, resp. že nebyly předloženy žádné objektivní důkazy o její trestné činnosti. Dále brojila proti postupu předsedkyně senátu nalézacího soudu JUDr. Mileny Němcové v řízení. Podle ní tato zejména porušovala § 100 tr. ř. a rovněž pochybila při prodlužování trvání její vazby, v důsledku čehož byla více než tři měsíce nezákonně omezena na osobní svobodě. V této souvislosti upozornila, že stížnost podanou na JUDr. Milenu Němcovou předseda Městského soudu v Praze do dnešního dne nevyřídil. Vrchnímu soudu v Praze vytkla, že o její námitce podjatosti směřující proti jmenované předsedkyni senátu nerozhodl v souladu se zákonem, Listinou základních práv a svobod (dále jen Listina ) a Ústavou ČR, když ji toliko postoupil Městskému soudu v Praze k rukám JUDr. Němcové. Podotkla přitom, že o této námitce dosud Městský soud v Praze podle § 30 a § 31 tr. ř. nerozhodl. Zdůraznila, že drogy nikomu neprodávala a že se soud nezabýval otázkou, kde je měla získat, neprokázal, komu je prodávala, v kolika případech ani jaké finanční prostředky jejich prodejem získala. Prohlásila, že mohla být odsouzena maximálně pro trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1 tr. zák. Podle ní měl soud přihlédnout též ke skutečnosti, že byla téměř dva roky ve vazbě, z toho nejméně tři měsíce nezákonně. K tomu poznamenala, že výkon vazby pro ni byl dostačujícím ponaučením, že má rodinu a má kde bydlet a že chce pracovat. V podrobnostech pak odkázala na podané stížnosti a na závěrečný návrh jejího obhájce. Vyjádřila přesvědčení, že jsou dány důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g), h), k) a dalších tr. ř. a že kdyby ve věci činné soudy postupovaly v souladu se zákonem, musela by být obžaloby zproštěna.

V doplňku dovolání ze dne 21. 8. 2008 upřesnila, že toto podává do výroku o její vině a trestu, včetně odůvodnění, a zamítavého výroku o jejím odvolání, a to z důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g), h), k) a l ) tr. ř. Uvedla, že rozhodnutí obecného soudu je nutné považovat za vydané v rozporu s právem na spravedlivý proces, jestliže by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními (včetně úplné absence příslušných skutkových zjištění) viz nález Ústavního soudu České republiky (dále jen Ústavní soud ) sp. zn. I. ÚS 4/04. Vzápětí shledala, že soudy obcházely důkazní povinnost domněnkami, že jejich právní závěry jsou v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními a že je zde úplná absence skutkových zjištění dokazujících její vinu v daném rozsahu (v podrobnostech viz obsah podaného odvolání). Důvody dovolání ve smyslu 265b odst. 1 písm. g) a k) tr. ř. vztáhla i na skutečnost, že odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku odkázal na odůvodnění rozsudku Městského soudu v Praze. V této souvislosti připomněla nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2003, sp. zn. IV. ÚS 564/02, a seznala, že odůvodnění rozsudků neobsahuje zjištěný skutkový stav, takže nelze vůbec posoudit, zda výrok odsuzujícího rozsudku skutkové závěry soudu vyjadřuje a zda s nimi koresponduje.

Stran důvodů dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. vyjádřila přesvědčení, že soudkyně JUDr. Milena Němcová ji chtěla za každou cenu odsoudit a omezovat na svobodě a v této souvislosti odvolacímu soudu vytkla, že ačkoliv mu bylo známo, že nalézací soud postupuje vůči ní tak, že porušuje zákon, z této skutečnosti nedovodil žádný závěr, a sám tak zákon porušil. Následně velmi podrobně rozvedla okolnosti a průběh rozhodování o prodloužení její vazby (s tím, že byla od 14. 12. 2005 do 28. 4. 2006 protiprávně omezena na osobní svobodě), jakož i propuštění její osoby z vazby. Mj. též zmínila, že proti usnesení o prodloužení vazby podala k Vrchnímu soudu v Praze prostřednictvím Městského soudu v Praze stížnost, o níž nebylo do dnešního dne rozhodnuto. Podle jejích slov JUDr. Milena Němcová tím, že se pro podjatost nevyloučila, porušila § 30 a § 31 tr. ř., resp. svým postupem v řízení porušila čl. 5 odst. l Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 8 odst. 2 Listiny. Dodala, že podjatost jmenované soudkyně dokládá též její protizákonný a svévolný postup při rozhodování o její (dovolatelčině) vině a trestu. Konstatovala, že Vrchní soud v Praze se z nepochopitelných důvodů nezabýval tím, že došlo k hrubému porušení zákona ze strany Městského soudu v Praze, ačkoliv bylo namístě použít § 25 tr. ř. a další. V této skutečnosti shledala též důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. Prohlásila, že nelze přijmout důkazy nepodložené domněnky od soudů, které konají protizákonně, resp. protizákonnost trpí, že jsou přesně dány principy spravedlivého procesu vylučující libovůli v rozhodování, když jedním z nich je povinnost soudů své rozhodnutí řádně zdůvodnit (viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 271/96). Poukázala také na zásadu in dubio pro reo a ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. a dalších. Uzavřela, že zásada objektivní pravdy vyžaduje, aby soud opřel své rozhodnutí o vině a trestu o jednoznačně zjištěná a bezpečně prokázána fakta, nikoliv o pouhou pravděpodobnost, přičemž zůstanou-li po vyčerpání všech dosažitelných důkazů pochybnosti o některé skutkové okolnosti důležité pro zavinění, jmenovitě pro úmysl přivodit následek uvedený v zákoně, je nutno s použitím zásady in dubio pro reo rozhodnout ve prospěch obviněného a neuznat jej vinným.

Z těchto důvodů obviněná I.B. navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) v dovoláním napadených výrocích rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 9. 2007, sp. zn. 11 To 47/2007, podle § 265k odst. 1 tr. ř. a § 265 l odst. 1 tr. ř. zrušil a věc vrátil Vrchnímu soudu v Praze k dalšímu projednání a rozhodnutí s tím, že ji bude projednávat jiný senát, popř. aby podle § 265m tr. ř. rozhodl v souladu s § 226 písm. a), event. c) tr. ř. o jejím zproštění obžaloby v celém rozsahu, včetně zrušení dalších rozhodnutí Vrchního soudu v Praze s tím souvisejících, resp. výroků dovoláním napadených.

K tomuto dovolání se za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státní zastupitelství (dále jen státní zástupce ). Předeslal, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř., tj. že v napadeném rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný, není vůbec odůvodněn (zmínka o něm v souvislosti s výhradami proti odůvodnění rozhodnutí je zcela nepřípadná, neboť odůvodnění rozhodnutí není výrokem), a tudíž je vyloučeno se jím věcně zabývat. Žádná konkrétní námitka se podle jeho mínění netýká ani důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť nikde v původním dovolání ani v jeho doplňku se nelze dobrat argumentu, že by byl obviněné uložen trest zákonem nepřipuštěný nebo ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu. Zmínka o tomto dovolacím důvodu v souvislosti s rozhodováním o vazbě je zcela irelevantní.

Dále poznamenal, že dovolatelka na několika místech svých podání vyjadřuje námitky proti odůvodnění napadeného rozhodnutí (ať již co do jeho kvality či rozsahu) a tyto námitky dává do souvislosti s dovolacím důvodem ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Konstatoval, že se jedná o námitku, kterou trestní řád v rámci dovolání nepřipouští, a tedy v rozsahu, v němž dovolatelka vyjadřuje výhrady proti odůvodnění napadeného rozhodnutí, se jedná o dovolání nepřípustné, a to s ohledem na ustanovení § 265a odst. 4 tr. ř.

Následně konstatoval, že ani ve zbývajícím rozsahu mimořádného opravného prostředku obviněné I. B. nejsou důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. argumentačně podloženy tak, aby opodstatňovaly jakoukoli změnu rozhodnutí. Obviněná totiž nepresentovala ani jedinou výhradu, jež by vyjadřovala nesoulad soudem zjištěného skutkového stavu a jeho právního posouzení. Naopak, svými námitkami brojí proti toliko skutkovým zjištěním, přičemž uplatňuje i výhradu tzv. extrémního nesouladu, aniž by jen náznakem bylo uvedeno, v čem konkrétně má tento nesoulad spočívat. Odkaz na důvody odvolání nemá v mimořádném opravném prostředku podle hlavy XVII. tr. ř. místa, neboť jde o zcela jinou formu řízení, kterou nelze zaměňovat za nějaké opakované odvolání či jinak spojovat s obsahem řádných opravných prostředků podaných dříve v téže věci. Žádný z argumentů vtělených obviněnou do jejího dovolání tedy nenaplňuje důvod popsaný v tomto ustanovení trestního řádu.

K důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. státní zástupce podotkl, že tento je upraven ve dvou alternativách, mezi nimiž sice dovolatelka nerozlišuje, z povahy věci však může jít toliko o alternativu druhou. Ta předpokládá, že napadeným rozhodnutím soudu druhého stupně došlo k zamítnutí nebo odmítnutí dovolatelkou podaného řádného opravného prostředku, ačkoli v řízení předcházejícím byl dán důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Tři takové důvody obviněná v dovolání formálně uplatnila, nepodložila je však argumenty, jež by je mohly odůvodnit. Zdůraznil, že není-li zjištěna v řízení žádná vada, jež by sama o sobě zakládala některý z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., nemůže být naplněn ani dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. v jeho druhé alternativě.

Státní zástupce dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí není ve vztahu k obviněné I. B. zatíženo žádnou vadou, kterou by bylo nutno napravit cestou dovolání. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné rozhodnutí, vyslovil ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i jiným než navrženým způsobem.

Obviněný S. Q. v dovolání poznamenal, že odvolací soud se z nepochopitelných důvodů ztotožnil se závěry soudu nalézacího, které jsou nejen nezákonné, ale i absurdní a v rozporu se skutečností. Ohradil se proti způsobu, jímž byly posouzeny provedené důkazy, především výpovědi některých svědků, pořízené obrazové záznamy a záznamy telefonických rozhovorů. Shledal zarážejícím, že odvolací soud nepovažoval za podstatné zabývat se otázkou, odkud získával heroin, přitom odmítl, že by se dopustil trestné činnosti, která je mu kladena za vinu. Podle jeho slov byl odsouzen na základě pouhých domněnek (navíc vyvrácených), nepodložených žádným (byť nepřímým) důkazem, takže závěry rozsudku jsou nepřezkoumatelné a neodůvodněné. Následně se vyslovil ke zdroji finančních prostředků jeho rodiny s tím, že jde o zdroj legální. Za rozporné se zákonem označil to, že o jeho odvolání rozhodoval senát JUDr. Jana Veselého, tj. senát rozhodující rovněž o jeho stížnosti proti rozhodnutí o žádosti o propuštění z vazby, v níž byl více jak 2 měsíce nezákonně. Zopakoval své přesvědčení, že nebyl předložen žádný objektivní důkaz o jeho trestné činnosti a poukázal na své právo ve smyslu čl. 8 odst. 1 Listiny. Doplnil, že jedním z principů spravedlivého procesu vylučujícím libovůli v rozhodnutí je povinnost obecných soudů své rozhodnutí řádně zdůvodnit (viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 271/96). Dospěl k závěru, že jsou dány důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g), h), k) a dalších tr. ř. a že kdyby soudy nižších stupňů postupovaly souladu se zákonem, muselo být rozhodnuto o jeho zproštění obžaloby podle § 226 tr. ř.

V doplňku svého dovolání datovaném dnem 21. 8. 2008 obviněný S. Q. konkretizoval, že dovolání podává z důvodů uvedených v 265b odst. 1 písm. g), h), k), l ) tr. ř. a že se týká výhradně výroku o jeho vině a trestu, včetně odůvodnění. Shodně jako obviněná I. B. shledal, že právní závěry soudů nižších stupňů jsou v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, že je zde úplná absence příslušných skutkových zjištění, jež by dokazovaly jeho vinu, když nebyl předložen žádný konkrétní důkaz o jeho trestné činnosti a vše je jen ničím nepodložená domněnka o domněnce. V podrobnostech poukázal na odůvodnění svého odvolání. Podle něho není pravdou, že se na trestné činnosti podílel velmi intenzivně a byl v podstatě hlavním pachatelem, neboť se ničeho nedopustil.

K dovolacím důvodům podle § 265b odst. 1 písm. g), k) tr. ř. namítl, že Vrchní soud v Praze ve svém rozsudku uvedl výrok neúplný, který nemá oporu v zákoně, neboť popis skutku je blíže nespecifikovaný z hlediska doby spáchání, množství a údajného zisku. V této souvislosti připomněl, že podle nálezu Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2003, sp. zn. IV. ÚS 564/02, závěry soudu, týkající se skutkových zjištění stran celkového rozsahu trestné činnosti, musí obsahovat odůvodnění rozsudku a rozsah musí být zřejmý i z výroku odsuzujícího rozsudku. Poznamenal, že ani odůvodnění rozsudku odvolacího soudu zjištěný skutkový stav neobsahuje, takže nelze vůbec posoudit, zda výrok odsuzujícího rozsudku skutková zjištění soudu vyjadřuje a zda s nimi koresponduje.

Také on prohlásil, že ho soudkyně Městského soudu v Praze JUDr. Milena Němcová chtěla za každou cenu odsoudit a omezovat na svobodě, resp. že Vrchní soud v Praze, ačkoliv mu bylo známo, že Městský soud v Praze postupuje vůči němu tak, že porušuje zákon, z této skutečnosti nedovodil žádný závěr, čímž sám zákon porušil. Následně podrobně zrekapituloval okolnosti rozhodování soudu o prodloužení jeho vazby s tím, že od 14. 12. 2005 do 28. 4. 2006 byl ve vazbě zcela protiprávně. Akcentoval, že teprve dne 28. 4. 2006 byl příkazem k propuštění obviněného z vazby JUDr. Němcovou propuštěn na svobodu, když ale ještě téhož dne na něho jmenovaná soudkyně vydala z důvodů podle § 67 písm. a), c) tr. ř. příkaz k zatčení a byl ihned před vazební věznicí zadržen. Dodal, že je zjevné, že byl propuštěn proto, že vazba nebyla v souladu se zákonem prodloužena. Vyjádřil přesvědčení, že příkaz k jeho zatčení ze dne 28. 4. 2006 nebyl vydán v souladu s § 69 odst. l, 2 tr. ř. Přitom seznal, že tím, že JUDr. Němcová nerozhodla o svém vyloučení z důvodů podjatosti porušila § 30 a § 31 tr. ř. Dotyčné soudkyni také vytkl, že jednání o jeho vzetí do vazby započala již ve 13.15 hod., ačkoliv jeho obhájce pozvala až na 13.30 hod. a že i příslušné usnesení vyhlásila před 13.30 hod., a tudíž mu odepřela právo na přítomnost obhájce. Také mu nezajistila tlumočníka, ačkoliv je cizím státním příslušníkem a neumožnila mu vyjádřit se k navrhovanému, zejména navrhnout opatření vazbu nahrazující. Konstatoval, že soudkyní JUDr. Němcovou byl hrubě porušen trestní řád zejména ustanovení § 28, § 33, § 76 odst. 6, § 41 odst. 3, § 77 odst. 2, § 65, § 69 odst. 5, § 70, § 71 odst. 10 a další a dále čl. 5 odst. 1 Úmluvy a čl. 8 odst. 2 Listiny. Upozornil, že Vrchní soud v Praze dodnes o jeho stížnosti na svévolné a protizákonné prodlužování původní vazby Městským soudem v Praze nerozhodoval, z nepochopitelných důvodů se nezabýval tím, že došlo k hrubému porušení zákona ze strany Městského soudu v Praze, ačkoliv bylo namístě, aby použil § 25 tr. ř. a další. V rozporu se zákonem, Listinou i Ústavou také rozhodl, že podle § 31 odst. 1 tr. ř. bude námitka podjatosti vznesená proti osobě JUDr. Němcové postoupena Městskému soudu v Praze k jejím rukám. Do dnešního dne však nebylo o této námitce podjatosti podle § 30 a § 31 tr. ř. Městským soudem rozhodnuto a také stížnosti na JUDr. Němcovou k rukám předsedy Městského soudu v Praze nebyly od roku 2006 vyřízeny. Zde podle svých slov spatřuje i dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

Posléze připomněl povinnost obecných soudů své rozhodnutí řádně zdůvodnit (viz např. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 271/96), poukázal na zásadu in dubio pro reo a ustanovení § 2 odst. 5, 6 a dalších tr. ř. Také namítl, že peníze zajištěné při domovní prohlídce náleží paní F. S. a že mu byl uložen trest popadnutí věci v rozporu se zákonem, neboť jeho předmětem byly věci, které mu nepatří. Argumentoval, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h), l ) a k) tr. ř. spatřuje ve skutečnosti, že soud druhého stupně na základě podaných odvolání částečně zrušil napadený rozsudek, vydal vlastní rozsudek v předmětné věci, avšak v části výroku o jeho vině, kterou nezrušil, nevyslovil potvrzení či odmítnutí jeho viny podle § 185 odst. 1 tr. zák. Podle jeho názoru nebyl důvod o bodu X výroku rozsudku nalézacího soudu na základě jeho odvolání podaného do viny i trestu nerozhodovat. Akcentoval, že je zákonnou povinností Vrchního soudu v Praze o tomto rozhodnout a že tento soud bral jeho odvolání v úvahu jen při výměře trestu.

Vzhledem k těmto skutečnostem obviněný S. Q. navrhl, aby Nejvyšší soud v dovoláním napadených výrocích rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 9. 2007, sp. zn. 11 To 47/2007, podle § 265k odst. 1 tr. ř. a § 265 l odst. 1 tr. ř. zrušil a věc vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu projednání a rozhodnutí s tím, že ji bude projednávat jiný senát, popř. podle § 265m tr. ř. rozhodl v souladu s § 226 písm. a), event. c) tr. ř. o jeho zproštění obžaloby v celém rozsahu, včetně zrušení dalších rozhodnutí Vrchního soudu s tím souvisejících, resp. výroků dovoláním napadených.

Také k tomuto dovolání se za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce. Uvedl, že dovolání v podobě předložené k vyjádření je invalidní, neboť neobsahuje jednu z esenciálních náležitostí ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř., a sice čeho se dovolatel domáhá, včetně konkrétního návrhu na rozhodnutí dovolacího soudu . Na tuto vadu měl podle něho postupem podle § 265h odst. 1 tr. ř. reagovat soud prvního stupně poté, co mu bylo takto vadné dovolání doručeno, z dostupného spisového materiálu však nelze zjistit, zda se tak stalo a jaký byl případně výsledek. Nebude-li tato vada odstraněna, připadalo by v úvahu toliko odmítnutí dovolání podle § 265i odst. 1 písm. d) tr. ř.

Pokud by zmiňovaná vada odstraněna byla, bylo by možno k obsahu dovolání poznamenat, že dovolatel především pojal argumentaci dovolání víceméně jako opakování námitek, které aplikoval ve své dosavadní obhajobě, když převážná část textu dovolání je doslova shodná s určitými pasážemi odvolání. Řízení podle hlavy XVII. tr. ř. však není obecným třetím stupněm řízení před soudem, neboť dovolání je vymezeno striktně jako do značné míry formalizovaný mimořádný opravný prostředek, který je svou povahou zcela odchylný od řádných opravných prostředků. Kromě toho se k obhajobě obviněného Q. vyjadřovaly již jak soud nalézací, tak soud odvolací, a s jejich argumenty lze vyslovit souhlas. Není důvodu, aby tyto vývody obecných soudů potvrzoval a opakoval v dovolacím řízení ještě Nejvyšší soud.

Státní zástupce shledal, že v dovolání jsou expressis verbis uvedeny čtyři různé důvody dovolání, jak jsou upraveny v § 265b odst. 1 písm. g), h), k) a l ) pokud se opomene zcela neurčité vyjádření a další trestního řádu v závěru dovolání, přitom žádný z těchto důvodů není v textu dovolání argumentačně podložen. Dovolatel ani náznakem neuvádí, v čem by mělo spočívat nesprávné právní posouzení skutku, proč by měl být trest vyslovený soudem druhého stupně nepřípustný či uložený mimo zákonnou trestní sazbu, který výrok v rozhodnutí chybí nebo je neúplný a v čem tato neúplnost spočívá, resp. se vůbec nevyjadřuje k důvodu dovolání spočívajícímu v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, či navzdory tomu, že v přecházejícím řízení byl dán některý z ostatních dovolacích důvodů. Takto pojaté dovolání naprosto nevyhovuje požadavkům kladeným trestním řádem na tento mimořádný opravný prostředek a nemůže se stát podkladem pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí.

Připomněl, že dovolací důvod ve smyslu § 265b ods. 1 písm. g) tr. ř. předpokládá tvrzení vady v právním posouzení skutku resp. v aplikaci hmotného práva, ať již trestního anebo jiného právního odvětví. Ničeho takového se v důvodech dovolání obviněného Q. nelze dobrat, poněvadž tento se soustředí výhradně na námitky proti tomu, jakým způsobem soudy hodnotí provedené důkazy, tj. na námitky skutkové povahy, které nemohou naplnit nejen uvedený důvod dovolání, ale ani žádný jiný z těch důvodů podle § 265b odst. 1 tr. ř. Pokud jde o deklarovaný důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., z rozhodnutí je očividně zřejmé, že jednak trestní sankce uložená obviněnému Q. nevybočuje z trestní sazby stanovené v zákoně na přísněji trestný delikt z těch dvou, jimiž byl uznán vinným, a jednak mu nebyl uložen žádný trest, jehož užití by zákon v daném případě nedovoloval. Ohledně dovolacího důvodu ve smyslu § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. již bylo uvedeno, že dovolatel se obsahem tohoto typu možné vady meritorního rozhodnutí vůbec nezabývá a své tvrzení o tomto nedostatku nijak nekonkretizuje, a lze konstatovat, že v napadeném rozhodnutí žádný výrok nechybí ani žádný z nich není neúplný. Konečně důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. předpokládá, že napadeným rozhodnutím soudu druhého stupně došlo k zamítnutí nebo odmítnutí dovolatelem podaného řádného opravného prostředku. V tomto případě však rozsudkem vrchního soudu nebylo odvolání obviněného S. Q. zamítnuto ani odmítnuto, naopak mu bylo zčásti vyhověno, neboť na podkladě jeho opravného prostředku došlo k výrazné změně rozhodnutí ve výroku o vině i ve výroku o trestu v jeho prospěch; tento důvod dovolání obviněný vůbec uplatnit nemůže.

Státní zástupce uzavřel, že napadené rozhodnutí není zatíženo žádnou vadou, kterou by bylo nutno napravit cestou dovolání a navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, protože bylo zjevně podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v § 265b odst. 1 tr. ř. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné rozhodnutí, vyslovil ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i jiným než navrženým způsobem.

Posléze ovšem státní zástupce dalším podáním doplnil, že pokud jde o obsah dodatku dovolání obviněného Q., ten je svou podstatou shodný s argumentací uvedenou v doplňku dovolání obviněné B. Proto shora uvedené vyjádření k jejímu dovolání platí v plné míře i pro doplněné dovolání obviněného Q. Rovněž ohledně tohoto obviněného tedy Nejvyššímu soudu navrhl, aby jeho dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože je zjevně neopodstatněné.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda jsou výše uvedená dovolání přípustná, zda byla podána včas a oprávněnými osobami, zda mají všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytují podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

Dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 9. 2007, sp. zn. 11 To 47/2007, jsou přípustná z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, 2 písm. a), resp. h) tr. ř. Obvinění jsou podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobami oprávněnými k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jich bezprostředně dotýká). Dovolání, která splňují náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podali prostřednictvím svých obhájců, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněné dovolací důvody, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírají, lze považovat za důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).

V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky obviněných I. B. a S. Q., vztažené k důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., směřují výhradně právě do oblasti skutkové a procesní. Oba obvinění totiž soudům vytýkají pouze nesprávně provedené a neúplné důkazní řízení, resp. nesprávný postup soudů v řízení vůbec, nesprávné hodnocení důkazů, porušení procesní zásady in dubio pro reo a vadná a neúplná skutková zjištění. Přitom současně prosazují vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (podle nich tyto neprokazují jejich trestnou činnost) a vlastní (pro ně příznivou a od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci (oba shodně tvrdí, že se jednání, které je jim kladeno za vinu, nedopustili). A právě z uvedených skutkových (procesních) výhrad vyvozují závěr o nesprávném právním posouzení skutků, resp. o jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Nenamítají rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení provedených důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností.

Pokud obvinění ve svém dovolání namítají existenci extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními a právními závěry soudů nižších stupňů, nutno zdůraznit, že nevznáší žádné hmotně právní námitky, ze kterých by existence extrémního rozporu mezi skutky zjištěnými soudy dříve ve věci činnými a jejich právním posouzením v rozhodnutí těchto soudů měla vyplývat. Jak již výše zmíněno, uplatňují námitky skutkového charakteru. Je přitom možno poznamenat, že soudy obou stupňů si byly vědomy důkazní situace a z odůvodnění jejich rozhodnutí je zřejmé, že hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly - je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením, učiněnými skutkovými zjištěními a právními závěry. Lze tak konstatovat, že jejich rozhodnutí nevybočila z mezí daných ustanovením § 125 odst. 1 tr. ř., tudíž jim nelze vytýkat svévoli. Činí-li za této situace obvinění kroky ke zpochybnění skutkových závěrů vyjádřených v uvedených rozhodnutích a pouze z toho vyvozují vadnost právního posouzení skutků, resp. jiné nesprávné hmotně právní posouzení, pak je nutno zdůraznit, že jde o námitky z pohledu uplatněného dovolacího důvodu irelevantní. V této souvislosti lze zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněnými I. B. a S. Q. ve skutečnosti spatřován toliko v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení § 2 odst. 2, 5, 6 tr. ř. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.

Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obvinění I. B. a S. Q. uplatnili, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obvinění namítali nesprávnost právního posouzení skutků, resp. jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozovali jen z tvrzeného nesprávně provedeného a neúplného důkazního řízení, resp. nesprávného postupu v řízení vůbec, nesprávného hodnocení důkazů, porušení procesní zásady in dubio pro reo a vadných a neúplných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkali vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), f) a l ) tr. ř.], které však nebyly zmíněnou argumentací ani věcně naplněny (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).

Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětných skutků, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhají obvinění, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).

Nejvyšší soud v tomto směru navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Zejména však připomíná usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v němž jmenovaný soud konstatoval, že Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu zakotveného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03). Totéž Ústavní soud konstatoval v usnesení ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž ještě dodal: Ústavní soud se proto ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.

V návaznosti na uvedené dále Nejvyšší soud konstatuje, že argumentaci obviněnými uplatněnou v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g), příp. též dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (k výkladu tohoto důvodu dovolání viz níže), vytýkající podjatost předsedkyně senátu nalézacího soudu JUDr. Mileny Němcové, nelze pod tyto dovolací důvody podřadit, je však možno ji označit za formálně právně relevantní z pohledu důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř.

Podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže ve věci rozhodl vyloučený orgán. Tento důvod však nelze použít, když tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. je tedy podmíněno kumulativním splněním dvou podmínek, a to že ve věci rozhodl vyloučený orgán, a že tato okolnost nebyla dovolateli známa již v původním řízení, anebo pokud mu byla známa, byla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Ve věci rozhodl vyloučený orgán tehdy, jestliže dovoláním napadené rozhodnutí učinil soudce (tj. samosoudce, člen senátu, předseda senátu), který byl ve věci vyloučen z důvodů uvedených v § 30 tr. ř., aniž bylo o jeho vyloučení rozhodnuto podle § 31 tr. ř. Přitom musí jít o orgán, který je nejen z řízení vyloučen, ale který také ve věci samé rozhodl, tj. vydal rozhodnutí, jež je napadeno dovoláním opřeným o důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř.

Podle § 30 odst. 1 tr. ř. je z vykonávání úkonů trestního řízení vyloučen soudce nebo přísedící, státní zástupce, policejní orgán nebo osoba v něm služebně činná, u něhož lze mít pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení nemůže nestranně rozhodovat. Soudce nebo přísedící je dále ve smyslu odst. 2 citovaného zákonného ustanovení vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení, jestliže byl v projednávané věci činný jako státní zástupce, policejní orgán, společenský zástupce, obhájce nebo jako zmocněnec zúčastněné osoby nebo poškozeného, přitom po podání obžaloby je vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení soudce, který v projednávané věci v přípravném řízení nařídil domovní prohlídku, vydal příkaz k zatčení nebo rozhodoval o vazbě osoby, na niž byla poté podána obžaloba. Podle § 30 odst. 3 tr. ř. platí, že z rozhodování u soudu vyššího stupně je kromě toho vyloučen soudce nebo přísedící, který se zúčastnil rozhodování u soudu nižšího stupně, a naopak. Z rozhodování o stížnosti u nadřízeného orgánu je vyloučen státní zástupce, který napadené rozhodnutí učinil anebo dal k němu souhlas nebo pokyn.

Nutno konstatovat, že poměr vyloučené osoby k věci či osobám, jichž se úkon přímo dotýká, musí mít zcela konkrétní podobu a osobní charakter, aby mohl být dostatečně pádným důvodem podmiňujícím vznik pochybnosti o schopnosti takové osoby přistupovat k věci a k úkonům v ní činěným objektivně (srov. přiměř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2001, sp. zn. 4 Tz 196/2001, obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2002, sp. zn. 4 Tvo 157/2001).

V souladu s ustálenou judikaturou poměr k projednávané věci může záležet např. v tom, že příslušný orgán činný v trestním řízení sám nebo osoba jemu blízká byly projednávanou trestnou činností poškozeny, případně byly jinak této činnosti účastny (např. jako svědci, tlumočníci) nebo v případech, kdy vzniká pochybnost, že orgány činné v trestním řízení mají z jiných důvodů zájem na výsledku trestního řízení. Za poměr k projednávané věci podle § 30 odst. 1 tr. ř. ovšem nelze považovat poměr abstraktního rázu, který se promítá v právním názoru, resp. hodnocení důkazů, a z něj vycházejícím přístupu k projednávané věci, protože pak nejde o osobní poměr k věci samé, ale toliko o odlišný názor týkající se právního posouzení skutku, resp. hodnocení důkazů (srov. přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2002, sp. zn. 4 Tvo 157/2001, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2001, sp. zn. 4 Tz 196/2001).

Pro poměr k osobám , jichž se úkon přímo dotýká (ale také pro poměr k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům nebo jinému orgánu činnému v trestním řízení), bude vyloučen soudce nebo přísedící, který je k uvedeným osobám zejména v poměru příbuzenském, popř. ve vztahu úzce přátelském, anebo naopak nepřátelském. Pouhý profesionální vztah mezi soudci, byť spočívá v zařazení na stejném pracovišti a do stejného senátu, nemůže vést k obecné pochybnosti o možnosti těchto soudců nestranně rozhodnout o opravném prostředku proti rozhodnutí, na kterém se jeden z nich (nyní ve věci nerozhodující) podílel nebo které vydal v postavení soudce soudu prvního stupně. Nejde o poměr nyní rozhodujících soudců k věci nebo osobám či orgánům činným v trestním řízení, který předpokládá ustanovení § 30 odst. 1 tr. ř. Pochybnosti o možnosti soudců nestranně rozhodnout v obdobných případech může vzbudit jedině velice blízký osobní poměr k dříve rozhodujícímu soudci (viz rozhodnutí č. 30/2007 Sb. rozh. tr.).

Z předloženého trestního spisu Nejvyšší soud zjistil, že obvinění I. B. a S. Q.vznesli námitku podjatosti vůči jmenované předsedkyni senátu nalézacího soudu již před rozhodnutím soudu druhého stupně.

S ohledem na rozvedená teoretická východiska Nejvyšší soud konstatuje, že pokud jsou dovozovány důvody podjatosti soudkyně JUDr. Mileny Němcové ze způsobu, jakým tato postupovala v řízení (zejména z jejího pochybení při rozhodování o prodloužení vazby obviněných, resp. při rozhodování o opětovném vzetí obviněného S. Q. do vazby), včetně způsobu hodnocení provedených důkazů a rozhodnutí ve věci samé, pak takovéto skutečnosti nejsou způsobilé vytvořit základ pro konstatování, že by byla naplněna některá z okolností uvedených v § 30 tr. ř., která by opravňovala resultát o podjatosti dotyčné předsedkyně senátu soudu prvního stupně. Podle přesvědčení Nejvyššího soudu tyto okolnosti nelze transformovat do závěru, že u jmenované soudkyně byl dán takový poměr k projednávané věci nebo poměr k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, který má na mysli ustanovení § 30 odst. 1 tr. ř.

Pro úplnost je na místě stručně konstatovat, že senát pod předsednictvím JUDr. Jana Veselého, který rozhodl o odvoláních mj. obviněných nebyl vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení. Argument obviněného, že tento senát rozhodl rovněž o jeho stížnosti proti rozhodnutí o žádosti o propuštění z vazby, v níž byl více jak 2 měsíce nezákonně, nezakládá žádný z důvodů vymezených v ustanovení § 30 odst. 1, 2, 3 tr. ř.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. tedy nebyl dovolacími námitkami obviněných I. B. a S. Q. materiálně naplněn. V daných souvislostech je zapotřebí doplnit, že pod žádný ze zákonných důvodů dovolání nelze subsumovat výhrady, že Vrchní soud v Praze nerozhodl o opravných prostředcích stran rozhodování o vazbě, že rozhodl o postoupení námitky podjatosti vznesené proti JUDr. Němcové Městskému soudu v Praze k jejím rukám, že do doby podání dovolání (jeho doplňku) nebylo o této námitce podjatosti Městským soudem rozhodnuto a že stížnosti na JUDr. Němcovou k rukám předsedy Městského soudu v Praze nebyly vyřízeny.

Pokud obvinění I. B. a S. Q. brojí proti odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů, je na místě upozornit, že dovoláním podobně jako jinými opravnými prostředky lze napadat jen výroky určitého rozhodnutí, nikoli jeho odůvodnění (§ 265a odst. 4 tr. ř.). Důvody dovolání totiž musí mít podklad výlučně ve výrokové části příslušného rozhodnutí, případně v postupu soudu, který vydání napadeného rozhodnutí předcházel, nikoliv jen v samostatném odůvodnění napadeného vydaného rozhodnutí. To platí bez ohledu na skutečnost, zda je odůvodnění rozhodnutí nesprávné, rozporné, neúplné či jinak vadné (viz Šámal, P. a kol. Trestní řád. Komentář. II. díl. 6. vydání. Praha : C. H. Beck 2008, s. 2076).

Rovněž je třeba poznamenat, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 31 až § 34 tr. zák. a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).

V daných souvislostech považuje Nejvyšší soud za potřebné k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. výslovně uvést usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. III. ÚS 2866/07. V tomto rozhodnutí Ústavní soud připomíná, že s odkazem na uvedený dovolací důvod lze napadat toliko pochybení soudu týkající se druhu a výměry uloženého trestu v jasně vymezených intencích, tzn. druh trestu musí být podle zákona nepřípustný anebo trest byl uložen mimo hranice příslušné trestní sazby, ať již nezákonným překročením její horní hranice, či nedůvodným prolomením její dolní hranice. S poukazem na citovaný dovolací důvod se nelze domáhat zrušení napadeného rozhodnutí pouze pro nepřiměřenou přísnost uloženého trestu, a to ani za situace, kdyby výrokem o trestu nebyla důsledně respektována ustanovení § 23 odst. 1 tr. zák. a § 31 odst. 1, 2 tr. zák., která definují účel trestu a stanoví obecné zásady pro jeho ukládání.

V návaznosti na uvedené Nejvyšší soud shledává, že do výroku o trestu směřuje pouze argumentace obviněné I. B., že soud nepřihlédl ke skutečnosti, že byla téměř dva roky ve vazbě, z toho nejméně tři měsíce nezákonně, s tím, že výkon vazby pro ni byl dostačujícím ponaučením, že má rodinu a má kde bydlet a že chce pracovat [zmínka o dovolacím důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. v souvislosti s rozhodováním o vazbě obviněné není vůbec na místě], resp. argumentace obviněného S. Q., že peníze zajištěné při domovní prohlídce náleží paní F. S., a tudíž mu byl uložen trest popadnutí věci v rozporu se zákonem, neboť jeho předmětem se staly věci, které mu nepatří.

Podle názoru Nejvyššího soudu nelze takové námitky obviněných pod uplatněné dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. (ani jiný důvod dovolání podle § 265b tr. ř.) podřadit. Je totiž zřejmé, že obviněná I.. soudům dříve ve věci činným vytýká pouze nepřiměřenou přísnost jí uloženého trestu, resp. že výhrady obviněného S. Q. primárně vycházejí z jiných skutkových zjištění, než jsou ta, k nimž v dané trestní věci dospěly soudy nižších stupňů.

Nad tento rámec lze stručně dodat, že obviněným I. B. a S. Q. byly uloženy přípustné druhy trestů v rámci trestních sazeb stanovených v trestním zákoně na trestné činy, jimiž byli uznáni vinnými.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. je dán tehdy, jestliže v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Chybějící výrok v napadeném rozhodnutí jako dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. spočívá v tom, že nebyl učiněn určitý výrok, který tak v napadeném rozhodnutí chybí a činí jeho výrokovou část neúplnou. Chybějícím výrokem je takový výrok jako celek, který není obsažen v určitém rozhodnutí, přestože podle zákona ho měl soud do výrokové části pojmout, a to popřípadě i z důvodu, že jeho vyslovení navrhovala některá ze stran, např. poškozený navrhl rozhodnout o jeho uplatněném nároku na náhradu škody. Druhá alternativa dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. je dána tehdy, jestliže v rozhodnutí sice byl určitý výrok učiněn, ale není úplný. Neúplným je takový výrok napadeného rozhodnutí, který neobsahuje některou podstatnou náležitost stanovenou zákonem.

Na tomto místě je nutno v první řadě konstatovat, že obviněná I. B. sice ve svém mimořádném opravném prostředku deklaruje naplnění důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř., avšak nevznáší žádné konkrétní námitky, o které by svůj závěr o absenci či neúplnosti některého z výroků napadeného rozhodnutí opřela. Předmětný dovolací důvod zmiňuje toliko v souvislosti s výhradami proti odůvodnění rozsudků soudů nižších stupňů, což je ovšem zcela nepřípadné, neboť ustanovení § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. dopadá výlučně na chybějící či neúplný výrok rozhodnutí a nikoliv na obdobné vady jeho odůvodnění.

Obviněný S. Q. pak odvolacímu soudu vytkl, že nerozhodl o jeho vině či nevině pokud jde o jednání popsané v bodě X výroku o vině v rozsudku soudu první instance. Takovou námitku lze označit z pohledu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. za formálně právně relevantní. Nejvyšší soud ovšem shledal, že jde o námitku zjevně neopodstatněnou.

Dodat je třeba, že zmínka obviněného o předmětném důvodu dovolání v souvislosti s jeho námitkou, že popis skutku není blíže specifikován z hlediska doby spáchání, množství a údajného zisku, je nepřípadná. Nadto lze konstatovat, že popis skutku ve výroku rozsudku odvolacího soudu je v namítaných směrech dostatečně určitý a způsobilý pro závěr, že jím obviněný naplnil všechny znaky trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák.

Nejvyšší soud dále upozorňuje, že ze zásad, jimiž se řídí rozhodování odvolacího soudu po přezkoumání rozsudku soudu prvního stupně postupem podle § 254 tr. ř. a které jsou obsahem ustanovení § 256 a násl. tr. ř., vyplývá, že odvolací soud rozhoduje o odvolání jako celku, přičemž tento řádný opravný prostředek může buď zamítnout (zamítnutí odvolání jako nedůvodného podle § 256 tr. ř. přichází v úvahu jedině tehdy, jde-li o plné potvrzení zákonnosti a odůvodněnosti napadeného rozhodnutí, jakož i řízení, které mu předcházelo) nebo podanému odvolání zcela či zčásti vyhoví, takže zruší napadené rozhodnutí buď v celém rozsahu, nebo jen v té části, v níž shledá vadu. Jestliže soud druhého stupně vyhoví opravnému prostředku určité osoby pouze částečně, ve zbytku ho již nezamítá, tudíž v tomto směru, tj. co do zamítnutí neúspěšné části opravného prostředku, nemůže jít o chybějící nebo neúplný výrok v rozhodnutí soudu druhého stupně (k tomu srov. např. usnesení Nejvyšší soudu ze dne 18. 7. 2002, sp. zn. 5 Tdo 388/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, sv. 17/2002, č. 417, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2003, sp. zn. 7 Tdo 1079/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, sv. 23/2003, č. 531). Při částečném vyhovění odvolání činí soud druhé instance zvláštní výrok pouze v tom rozsahu, v němž zrušil či změnil rozhodnutí nalézacího soudu, a o výrocích zrušením nedotčených již žádný další výrok nečiní, neboť trestní řád neumožňuje zčásti odvolání vyhovět a zčásti je zamítnout.

V posuzované trestní věci odvolací soud po provedeném přezkumu podle § 254 tr. ř. dospěl k závěru, že napadený rozsudek soudu prvního stupně je ve vztahu k obviněnému S. Q. vadný pouze ve výrocích o vině v bodech XI a XII, a proto tyto oddělitelné výroky podle § 258 odst. 1 písm. b), d), odst. 2 tr. ř. zrušil, přičemž současně (v důsledku toho) zrušil i příslušný výrok o trestu, a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl o vině obviněného S. Q. trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. a za tento trestný čin a za trestný čin nedovoleného ozbrojování podle § 185 odst. 1 tr. zák., jímž byl uznán vinným právě v bodě X rozsudku nalézacího soudu, mu uložil nepodmíněný trest odnětí svobody a trest propadnutí věci. Za tohoto stavu již odvolací soud nemohl rozhodnout o zbytku podaného odvolání obviněného S. Q., směřujícího do výroku o vině v bodě X rozsudku soudu prvního stupně, dalším výrokem tak, že se v této části odvolání obviněného S. Q. podle § 256 tr. ř. zamítá, neboť, jak výše naznačeno, odvolání zásadně tvoří jediný celek (jeden opravný prostředek) a nelze mu tudíž dílem vyhovět a dílem je zamítnout. To znamená, že z pohledu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. není napadené rozhodnutí odvolacího soudu zatíženo pochybením spočívajícím v absenci či neúplnosti některého výroku, jak to ve svém mimořádném opravném prostředku namítá obviněný S. Q.

Důvodem dovolání podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (§ 265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání [viz ustanovení § 148 odst. 1 písm. a) a b) u stížnosti a § 253 tr. ř. u odvolání] a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci (první alternativa), nebo byl li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. (alternativa druhá).

Nejvyšší soud zdůrazňuje, že základním předpokladem pro relevantní uplatnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je existence rozhodnutí o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř. V posuzované trestní věci však nebylo odvolání obviněného S. Q. podané proti rozsudku soudu prvního stupně zamítnuto ani odmítnuto, z čehož plyne, že v daném případě není relevantní uplatnění předmětného dovolacího důvodu jeho osobou možné. Nehledě na to, i ve vztahu k tomuto obviněnému obdobně platí skutečnosti rozvedené níže stran obviněné I. B.

Ve vztahu k obviněné I. B., jejíž řádný opravný prostředek soud druhé instance podle § 256 tr. ř. zamítl, nutno konstatovat, že v projednávané věci o prvou alternativu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. nemůže jít, neboť Vrchní soud v Praze jako soud druhého stupně konal odvolací řízení a o řádném opravném prostředku mj. obviněné I. B. rozhodl ve veřejném zasedání po provedeném přezkumu podle hledisek stanovených zákonem. K druhé alternativě je třeba uvést, že uplatněné dovolací námitky obviněné I. B. z části neodpovídají žádnému z dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř., z části jsou zjevně neopodstatněné (viz výše).

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§ 265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněných I. B. a S. Q. odmítl. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil tato rozhodnutí v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 23. února 2011
Předseda senátu :
JUDr. Vladimír Veselý