6 Tdo 1272/2013
Datum rozhodnutí: 27.11.2013
Dotčené předpisy: § 337 odst. 3 písm. a) tr. zákoník



6 Tdo 1272/2013-17

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 27. listopadu 2013 o dovolání obviněného Ing. L. V., proti usnesení Krajského soudu v Brně pobočka v Jihlavě ze dne 12. 6. 2013, č. j. 42 To 103/2013-119, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 3 T 134/2012,
t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Usnesením Krajského soudu v Brně pobočka v Jihlavě ze dne 12. 6. 2013, č. j. 42 To 103/2013-119, bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného proti rozsudku Okresního soudu v Třebíči ze dne 7. 2. 2013, č. j. 3 T 134/2012-101. Tímto rozsudkem byl obviněný Ing. L. V. uznán vinným přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. Za tento přečin mu byl podle § 337 odst. 3 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a podle § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvanácti měsíců.

Dovolání obviněný podal s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. s tím, že bylo rozhodnuto o zamítnutí odvolání proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř., přestože v řízení, které předcházelo rozhodnutí odvolacího soudu, byl dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., protože rozsudek Okresního soudu v Třebíči ze dne 7. 2. 2013, č. j. 3 T 134/2012-101, spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Obviněný se domnívá, že skutek, jímž byl uznán vinným, nevykazuje znaky přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku a v té souvislosti soudu vytýká, že jeho obhajobou se zabýval pouze okrajově a že provedené důkazy provedl a hodnotil v rozporu s ustanovením § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Namítá, že soud nevyhodnotil provedené důkazy obhajoby ani jednotlivě ani ve vzájemných souvislostech a nevzal v úvahu jeho námitky, že nikdo ze svědků neviděl přímo obviněného, že by předmětný stroj odvážel nebo že by s ním jakkoliv manipuloval. Výpovědi svědků K., B., D. a Ing. F., o něž soud své rozhodnutí opírá, považuje za nevěrohodné. Obviněný má za to, že provedeným dokazováním nebyla prokázána subjektivní a objektivní stránka skutkové podstaty přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí, protože k tomuto závěru by soud mohl dospět jedině tehdy, pokud by zjistil, že by věc někam převedl nebo převezl jinam, kde by ji uschoval a zajistil si možnost s věcí disponovat. Obviněný setrvává na svém tvrzení, že uvedený přečin nespáchal a že podle zásady in dubio pro reo mělo být trestní řízení zastaveno. Na základě shora uvedených skutečností má za to, že provedené dokazování je nedostatečné, neboť se nepodařilo prokázat, že se přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání dopustil. Za této situace obviněný Nejvyššímu soudu navrhl, aby podle § 265k tr. ř. napadená rozhodnutí zrušil a aby na základě § 265 odst. 1 tr. ř. přikázal rozhodujícímu soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství Nejvyššímu soudu sdělil, že k dovolání obviněného se nebude věcně vyjadřovat a udělil výslovný souhlas s tím, aby Nejvyšší soud rozhodl o dovolání v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř. Nejvyšší soud shledal, že prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. obviněný uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

Nejvyšší soud dospěl k názoru, že obviněný svými námitkami důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nenaplnil. V podstatě z jeho dovolání je zjevné, že obsahem dovolání jsou námitky ryze skutkové povahy. Obviněný nesouhlasí se skutkovým zjištěním, k němuž soudy na základě provedeného dokazování dospěly. V dané věci však dokazování nebylo nijak složité a důkazní situace byla poměrně jednoduchá. Ve výpovědích svědků nebyly zjištěny žádné rozpory, které by mohly zjištěný skutkový stav jakkoliv zpochybnit. Skutkový děj byl prokázán výpověďmi svědků K. K., V. B., M. D. a Ing. M. F., které si nijak neodporují a byly doplněny o listinné důkazy. Nutno podotknout, že o nevěrohodnosti výpovědí těchto svědků v řízení nevyvstaly žádné pochybnosti a listinné důkazy jako je protokol o ohledání místa činu, situační náčrtek a pořízená fotodokumentace verzi svědků podporují a obviněného z trestné činnosti jednoznačně usvědčují. I když je pravdou, že obviněného fakticky nikdo neviděl, že by z objektu bývalého ZD RD movité věci postižené exekucí přímo odvážel, je nepochybné, že ve svém souhrnu tyto veškeré ve věci provedené důkazy tvoří spolehlivý podklad pro výrok o vině pro přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. Ostatně v tomto směru lze souhlasit i s názorem odvolacího soudu, že obviněný byl ze všech zaměstnanců jedinou osobou, vůči níž byla vedena exekuce a že nikdo z dalších se zde pohybujících osob neměl na odvezení těchto věcí ze zmíněného objektu zájem. O tom, že jednotlivé důkazy a výpovědi svědků do sebe zapadají, svědčí také okolnost vztahující se k uzamčení haly, v níž byly věci umístěny, kdy svědek B. ve shodě s výpovědí obviněného potvrzuje, že jakmile se chtěl do dílny vrátit, již si nemohl přední dveře odemknout původním klíčem, protože hala byla zevnitř uzamčena a do zámku byl vložen klíč, čímž bylo vyloučeno, aby se někdo z bývalých zaměstnanců nájemce (obviněného) mohl do dílny po ukončení nájemního vztahu dostat a jakkoli manipulovat se sepsanými movitými věcmi. Za dané situace považuje Nejvyšší soud skutková zjištění za nezpochybnitelná, přičemž skutkovému zjištění zcela odpovídá právní kvalifikace skutku podle § 337 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku.

Lze tedy jednoznačně konstatovat, že obviněný se neztotožnil se zjištěným skutkovým stavem, jak byl soudy nižších stupňů zjištěn. Obviněný považuje provedené dokazování za nedostatečné. Nicméně Nejvyšší soud má za to, že ve věci byl proveden dostatek důkazů, které ve svém souhrnu tvoří celek umožňující učinit závěr, že obviněný je pachatelem skutku, pro který byl odsouzen. S ohledem na to, že obviněný ve skutečnosti nebrojí proti nesprávnému právnímu posouzení skutku nebo jinému nesprávnému hmotně právnímu posouzení, ale proti skutkovým zjištěním, ke kterým soudy nižších stupňů dospěly na základě provedených důkazů, nezbylo Nejvyššímu soudu, než postupovat podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. a dovolání obviněného odmítnout.

Na závěr Nejvyšší soud považuje rovněž za nezbytné zdůraznit, že námitky obviněného jsou pouze opakováním jeho obhajoby a byly již uplatněny v předcházejícím řízení. Vzhledem k této skutečnosti lze zmínit usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 , publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu/C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408, podle něhož o pakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Uvedený postup by přicházel v úvahu, pokud by obviněný uplatnil námitky právně relevantního charakteru.

V souvislosti s formálním odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a nezbytnost postupu Nejvyššího soudu podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. je nutno též odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, ve kterém tento uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že námitky uplatněné obviněným k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nemají právně relevantní charakter.

Nejvyšší soud pokládá rovněž za vhodné doplnit, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04). To platí i pro dovolací řízení.

Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Své rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř., aniž by musel dovolání obviněného meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, bylo postupováno podle ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 27. listopadu 2013

Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann