6 Tdo 1261/2015
Datum rozhodnutí: 27.10.2015
Dotčené předpisy: § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., § 145 odst. 1 tr. zákoník, § 122 odst. 2 písm. e) tr. zákoník



6 Tdo 1261/2015-16
U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. října 2015 o dovolání, které podala obviněná E. L. , proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 67 To 168/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 3 T 131/2014, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :


Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 9. 2. 2015, sp. zn. 3 T 131/2014, byla obviněná E. L. (dále jen obviněná , případně dovolatelka ) uznána vinnou zločinem těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustila tím, že dne 25. 8. 2014 v době okolo 16:52 hod. v P. T. , v lesoparku, poblíž ul. N. V. , přesná lokalizace dána souřadnicemi GPS ............., po předchozí slovní rozepři, pravděpodobně ohledně připraveného jídla, v silně podnapilém stavu, kdy dle znaleckého posudku měla v krvi 3,4 promile alkoholu, bodla kuchyňským nožem o délce čepele 20 cm svého druha do oblasti břicha, čímž mu způsobila vbod o délce 3 cm pronikající do těla v úrovni sedmého a osmého mezižebří břišní stěnou levým jaterním lalokem až do žaludku, přičemž toto zranění, byť neomezovalo poškozeného v obvyklém způsobu života po dobu šesti týdnů, představovalo vážné poškození důležitého orgánu, přičemž po skutku přivolala na místo záchrannou službu, která následně poškozeného J. T. , odvezla do nemocnice Na Bulovce, kde se poškozený podrobil neodkladnému operačnímu zákroku s následnou hospitalizací a umístěním na JIP . Za tento zločin byla odsouzena podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání tří roků, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 84 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř roků za současného dohledu prostřednictvím Probační a mediační služby. Podle § 70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku byl současně vysloven trest propadnutí věci, a to 1 kusu zabaveného nože, který byl užit k páchání této trestné činnosti.

O odvolání, které proti tomuto rozsudku podala obviněná, rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze usnesením ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 67 To 168/2015, jímž je podle § 256 tr. ř. zamítl.

Proti citovanému usnesení Městského soudu v Praze podala obviněná dovolání, přičemž uplatnila dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku předně uvedla, že pochybení obou soudů spatřuje v právním posouzení jednání, které je jí kladeno za vinu. Měla za to, že v obou napadených rozhodnutích soudy nesprávně právně posoudily závěry znaleckého posudku MUDr. Jany Markvartové. Podle jejího názoru se totiž v daném případě nejednalo o trestní jednání, jež dosáhlo intenzity těžkého ublížení na zdraví podle § 145 tr. zákoníku, nýbrž byla naplněna pouze skutková podstata trestného činu podle § 146 tr. zákoníku, tedy prostého ublížení na zdraví, jelikož se poškozený J. T. léčil pouze po omezenou dobu sedmi dní a po svém propuštění z léčení již nebyl nikterak omezen ve svém obvyklém způsobu života. Nebylo tedy podle jejího názoru dosaženo intenzity zásahu do života poškozeného, kterou by mohl považovat za citelnou újmu v obvyklém způsobu života. V důsledku nesprávného právního posouzení této skutečnosti soudy obou stupňů chybně nezohlednily, že vzhledem k tomu, že poškozený nedal souhlas s jejím trestním stíháním, nesmí být v souladu s § 163 tr. ř. trestní stíhání pro trestný čin ublížení na zdraví podle § 146 tr. zákoníku vůbec vedeno.

Nad rámec těchto námitek obviněná konstatovala, že oba soudy pochybily zejména v aplikaci příslušných ustanovení trestního zákoníku ve vztahu k výpovědi poškozeného J. T. , který v průběhu trestního řízení opakovaně vypověděl, že si zranění, jehož způsobení je jí kladeno za vinu, přivodil sám. S touto skutečností se soud prvního stupně nikterak nevypořádal, ačkoli měla zcela stěžejní vliv na posouzení její trestní odpovědnosti. Odvolací soud se sice k samotné věci ve svém rozhodnutí vyjádřil, avšak odmítl dále věc blíže odůvodnit, pouze s konstatováním, že je zřejmé, že snahou poškozeného bude své družce maximálně pomoci, aniž by svůj závěr hodnověrně zdůvodnil, a dále odmítl provést doplnění výslechu poškozeného, a to i přes námitky obhajoby, že poškozený nemusel správně porozumět důsledkům odmítnutí výpovědi, o čemž nebyl orgány činnými v trestním řízení dostatečně a vhodným způsobem poučen. Podle obviněné je zřejmé, že záměrem poškozeného nebylo odepřít výpověď jako celek, ale odepřít ji pouze v určitém rozsahu. Pokud svědek po poučení ohledně jeho práva podle § 100 odst. 2 tr. ř. odmítne vypovídat, avšak má i přesto potřebu sdělit soudu skutečnosti významné pro posouzení skutkového stavu, je soud povinen tyto skutečnosti vzít v úvahu a řádně je podrobit kritickému rozboru, nikoli je ignorovat s poukazem na právo výpověď odepřít. Tím by v důsledku docházelo ke svévolnému rozhodnutí o nepoužití podstatného důkazu v její prospěch, a k porušení jejího práva na spravedlivý proces. Skutková zjištění soudů ohledně jejího zavinění tak podle obviněné jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy, zejména s opakovanými výpověďmi poškozeného J. T. V důsledku pochybení při zjištění skutkového stavu došlo i k nesprávnému hmotněprávnímu posouzení jejího jednání, čímž bylo porušeno právo na spravedlivý proces podle ustanovení čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod a čl. 6 a 7 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ).

Závěrem zopakovala, že soudy obou stupňů závažným způsobem pochybily při závěrech o realizaci skutkové podstaty trestného činu těžkého ublížení na zdraví z pohledu naplnění jeho objektivní, zejména však subjektivní stránky. Soud prvního stupně nesprávně právně posoudil žalovaný skutek v rozporu s ustanovením § 145 tr. zákoníku a § 111 tr. zákoníku. Svým postupem jej podle přesvědčení obviněné porušil i soud odvolací, který v prvé řadě pochybil tím, že nedostál své přezkumné povinnosti uložené mu ustanovením § 254 odst. 1 tr. ř.

S ohledem na shora uvedené obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud po řízení provedeném v souladu s § 265i tr. ř. shora popsané nedostatky rozhodnutí obou soudů konstatoval a vyslovil, a aby postupem podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil jak dovoláním napadené usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 67 To 16/2015, tak jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 9. 2. 2015, č. j. 3 T 131/2015-162, případně, aby současně zrušil všechna další rozhodnutí na toto usnesení a rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změnám, k nimž zrušením došlo, pozbyla svého zákonného podkladu, a podle § 265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 8, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Dodala, že nemá výhrady proti tomu, pokud Nejvyšší soud v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. podané dovolání případně projedná v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

Dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 67 To 168/2015, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obviněná je osobou oprávněnou k podání dovolání podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podala prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za (uplatněný) důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotněprávnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zásadně jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).

V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky směřují z podstatné části primárně právě do oblasti skutkové a procesní. Je zřejmé, že obviněná soudům ve věci činným vytýká nesprávné hodnocení, případně nehodnocení provedených důkazů (zejména znaleckého posudku MUDr. Jany Markvartové a výpovědi poškozeného J. T. ), pochybení při aplikaci příslušných ustanovení trestního zákoníku (ve skutečnosti však ustanovení trestního řádu) ve vztahu k výpovědi poškozeného svědka T. a vadná skutková zjištění. Též až v návaznosti na tyto výhrady (sekundárně) vyvozuje nesprávné hmotněprávní posouzení jejího jednání. Obviněná tedy v tomto směru nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotněprávní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněnou ve skutečnosti spatřován zejména v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., resp. též v porušení ustanovení § 254 odst. 1 tr. ř. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.

Pouze stručně je pak nad rámec uvedeného možno doplnit, že mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů není dán extrémní nesoulad (jak je obviněnou v jejím podání namítán). O extrémní nesoulad se jedná zejména tehdy, když skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů. V návaznosti na to je na místě konstatovat, že učiněná skutková zjištění mají obsahové zakotvení v provedeném dokazování, přičemž v tomto směru pokud jde o prokázání viny obviněné shora popsaným skutkem, lze odkázat na hodnotící úvahy rozvedené v odůvodnění napadených rozhodnutí, zejména pokud jde o důkazy v podobě záznamu záchranné služby o nahlášení předmětné události a závěrů znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství.

Ze záznamu záchranné služby se podává, že dne 25. 8. 2014 v 16:52 hodin obviněná ( L. u telefonu ) sděluje operátorce prosím Vás, asi jsem, asi jsem zabila chlapa. Dále také uvádí Já jsem musela do něho ten nůž hodit! (č. l . 119 a násl. spisu). Situace na místě činu je pak zachycena v protokolu i o ohledání místa činu (č. l. 93 a násl. spisu, včetně fotografické dokumentace). K posouzení poranění poškozeného J. T. byl proveden znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství (č. l . 16 32 spisu). Znalkyně MUDr. Jana Markvartová při hlavním líčení konaném u soudu prvního stupně dne 9. 2. 2015 uvedla, že Jeví se velmi málo pravděpodobné, že by si pan T. způsobil zranění sám ... (č. l . 155 spisu).

Jde přitom o natolik zásadní, spolehlivé a korespondující si usvědčující důkazy, že na závěru o vině obviněné nemůže nic změnit ani její argumentace stran pochybení soudů ve vztahu k výpovědi poškozeného J. T. , resp. ani obsah jeho tvrzení samotného.

Není přitom úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními nelze shledávat extrémní nesoulad ve shora vymezeném pojetí. Činí-li za této situace obviněná kroky ke zpochybnění skutkových závěrů vyjádřených v uvedených rozhodnutích a též z toho vyvozuje vadnost právního posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, pak je nutno zdůraznit, že jde o námitky z pohledu uplatněného dovolacího důvodu irelevantní. V této souvislosti lze zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.

Obviněná však založila svoji dovolací argumentaci rovněž na tvrzení, že její jednání nenaplňuje znaky těžkého ublížení na zdraví podle § 145 tr. zákoníku (z důvodu nenaplnění znaku těžké újmy na zdraví a subjektivní stránky), ale jednalo se pouze o ublížení na zdraví podle § 146 tr. zákoníku. Takto formulované dovolací námitky je možno formálně subsumovat pod uplatněný dovolací důvod, jedná se však o námitky (a tím i dovolání jako celek) zjevně neopodstatněné.

Ve stručnosti je třeba připomenout, že trestného činu těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jinému úmyslně způsobí těžkou újmu na zdraví.

Objektem ochrany ustanovení § 145 odst. 1 tr. zákoníku je lidské zdraví, tedy normální funkce lidského těla, včetně řádné funkce všech orgánů, které jsou potřebné k jeho náležité činnosti. Charakteristickým rysem trestného činu těžké újmy na zdraví (na rozdíl od ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku) je vážná porucha zdraví nebo jiné vážné onemocnění, které poškozený pociťuje jako citelnou újmu v obvyklém způsobu života. Správné závěry o tom, jakou povahu má těžká újma na zdraví nebo jaké nebezpečí pro napadeného z útoku hrozilo, může soud učinit pouze na základě lékařského nálezu nebo posudku. Pro takové závěry není směrodatné, jak se poškozený po útoku cítil (srov. R 16/1964). Závěrem, zda v daném konkrétním případě došlo k těžké újmě na zdraví je pak závěrem právním, který přísluší učinit výlučně soudu.

Podle § 122 odst. 2 tr. zákoníku platí, že těžkou újmou na zdraví se rozumí jen vážná porucha zdraví nebo jiné vážné onemocnění. Za těchto podmínek je těžkou újmou na zdraví
a) zmrzačení,
b) ztráta nebo podstatné snížení pracovní způsobilosti,
c) ochromení údu,
d) ztráta nebo podstatné oslabení funkce smyslového ústrojí,
e) poškození důležitého orgánu,
f) zohyzdění,
g) vyvolání potratu nebo usmrcení plodu,
h) mučivé útrapy, nebo
i) delší dobu trvající porucha zdraví.

Námitky obviněné co do nenaplnění znaku těžké újmy na zdraví nemohou obstát. Na základě shora zmíněného znaleckého posudku a lékařské zprávy Nemocnice Na Bulovce je správným závěr soudů nižších stupňů, že zranění poškozeného bylo pro svůj charakter a závažnost těžkou újmou na zdraví. Poškozený byl útokem zasažen v oblasti břišní, došlo k probodnutí jeho životně důležitých orgánů - jater a žaludku - jednalo se tedy o poškození důležitého orgánu ve smyslu § 122 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku. Závěr o těžké újmě na zdraví je na místě tím spíše, že způsobené zranění bylo doprovázeno silným krvácením (v dutině břišní byl obsah cca 1,5 litru krve), přičemž to znamenalo ohrožení života poškozeného. Za tohoto stavu věci nejsou obviněnou namítané skutečnosti vztažené ke zranění poškozeného pro právní posouzení skutku relevantní.

Útok vůči poškozenému byl ze strany obviněné veden aktivním násilím poměrně velké intenzity (bodnou) zbraní nožem s čepelí 20 cm na oblast břicha poškozeného, kdy je všeobecně známou skutečností, že v této oblasti se nacházejí životně důležité orgány (v tomto případě přitom došlo k poškození jater a žaludku). Této skutečnosti si musela být vědoma i samotná poškozená, svědčí o tom mimo jiné její reakce přivolání záchranné služby a související způsob jejího vyjadřování ( sto procent, že jsem ho zabila ). Nelze proto pochybovat o úmyslném zavinění obviněné zahrnujícím i způsobený následek v podobě těžké újmy na zdraví poškozeného. Je proto na místě přisvědčit i co do naplnění subjektivní stránky předmětného trestného činu soudům nižších stupňů.

V návaznosti na tyto skutečnosti Nejvyšší soud konstatuje, že nalézací ani odvolací soud nepochybil, když shledal, že předmětný skutek znaky zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku naplňuje. Přitom pouze v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04). O takový případ se však v posuzované trestní věci nejedná.

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§ 265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud dovolání obviněného v souladu s citovaným ustanovením zákona odmítl. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud takto rozhodl v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 27. října 2015

JUDr. Vladimír Veselý
předseda senátu