6 Tdo 1261/2003
Datum rozhodnutí: 10.12.2003
Dotčené předpisy:




6 Tdo 1261/2003

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10. prosince 2003 o dovolání podaném obviněnou L. H., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici O., a nejvyšší státní zástupkyní v její prospěch proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci dne 23. 7. 2003, sp. zn. 5 To 74/2003, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 31 T 2/2003, t a k t o :

Podle § 20 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů, s e věc obviněné L. H. p o s t u p u j e velkému senátu Nejvyššího soudu k rozhodnutí.

O d ů v o d n ě n í :

Obviněná L. H. byla původním rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 6. 2002, sp. zn. 31 T 3/2002, uznána vinnou, že

dne 25. 10. 2001 v časných ranních hodinách mezi 01.00 hod. až 06.00 hod. v bytě domu porodila zdravé a životaschopné dítě mužského pohlaví, které pak bezprostředně po porodu po přerušení pupeční šňůry, v rámci svého přede všemi utajovaného těhotenství, s rozmyslem úmyslně usmrtila tak, že jej nijak neošetřila, ponechala bez pomoci a především novorozence nejprve zabalila do osušky a tuto pak vložila celkem do tří igelitových tašek, jednoznačně si vědoma toho, že se v nich dítě udusí, přičemž tento vzniklý balík s tělem dítěte následně ukryla ve skříni svého pokoje, načež novorozenec skutečně v důsledku udušení nedostatkem vzduchu v neprodyšných obalech a také v důsledku znemožnění přístupu vzduchu do dýchacích cest jejich mechanickým překrytím, po krátké chvíli na místě zemřel.

Takto zjištěné jednání obviněné soud prvního stupně právně kvalifikoval jako trestný čin vraždy podle § 219 odst. 1, 2 písm. e) tr. zák. a uložil jí za to podle § 219 odst. 2 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání dvanácti roků, pro jehož výkon ji podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou.

Odvolání, které podala obviněná proti odsuzujícímu rozsudku, projednal Vrchní soud v Olomouci ve veřejném zasedání konaném dne 18. 9. 2002, sp. zn. 5 To 149/2002, a usnesením podle § 256 tr. ř. je zamítl.

Proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci podala obviněná prostřednictvím obhájce JUDr. R. V. včas dovolání. Jako dovolací důvod v něm uplatnila ten, který je zakotven v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť měla za to, že soudem prvního stupně byl daný skutek nesprávně právně posouzen jako trestný čin vraždy podle § 219 odst. 1, 2 písm. e) tr. zák. namísto trestného činu vraždy novorozeného dítěte matkou podle § 220 tr. zák., a soud druhého stupně pochybil, jestliže se s tímto názorem ztotožnil a její odvolání zamítl. Uvedené tvrzení rozvedla námitkami v tom směru, že oba rozhodující soudy náležitě nezhodnotily okamžik porodu, jenž byl v jejím případě ovlivněn kolapsovým stavem vyvolaným větší ztrátou krve, snížením krevního tlaku, možným bezvědomím, jak uvedl znalec MUDr. Č. D. ve svém znaleckém posudku na str. 6.; oproti tomu u ní nebyly shledány vůbec žádné příznaky sociálně patologické povahy, a to jak v průběhu jejího dosavadního života, tak v době po porodu, což by bylo možné očekávat v případě, že by vědomě zle nakládala s novorozencem tak, jak vyplývá ze skutkových zjištění. Za takových okolností lze její jednání po porodu vysvětlit pouze jako jednání v rozrušení způsobeném porodem, jinak řečeno, nebyla učiněna žádná zjištění, jež by přijatelným způsobem, jinak než v důsledku porodního rozrušení, vysvětlila příčinu a důvody jejího jednání vůči novorozenci. V závěru svého podání navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci i rozsudek Krajského soudu v Ostravě a věc přikázal Krajskému soudu v Ostravě k novému projednání a rozhodnutí.

Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství v Brně ve svém vyjádření k podanému dovolání ze dne 17. 1. 2003 uvedla, že obviněná musela být v době před porodem evidentně ve stresu s tím, že poukázala na okolnosti těhotenství, přístup obviněné k němu a její povahu, a zdůraznila rovněž, že porod, přestože proběhl fyziologicky bez problémů, byl prvním obviněné, trval zřejmě devět hodin a došlo při něm ke značné ztrátě krve a vyčerpání rodičky, což ve svém důsledku zeslabilo její vůli a ovlivnilo její počínaní, takže v bezprostředně navazující době jednala ve stavu rozrušení způsobeného porodem. V této souvislosti vyzdvihla i jinak velmi řádný život obviněné bez jakýchkoli společensky neúnosných excesů, což potvrzuje a nepřímo dokládá, že tak brutálního jednání se dopustila právě v rozrušení způsobeném porodem. Podle názoru státní zástupkyně skutková věta výroku rozsudku soudu prvního stupně (v níž je specifikován časový úsek, z něhož je zřejmé, že obviněná se dopustila násilného jednání hned po porodu), zvláště ve spojení s jeho odůvodněním, neodpovídá právnímu závěru o tom, že by se obviněná dopustila trestného činu vraždy podle § 219 odst. 1, 2 písm. e) tr. zák.; v odůvodnění rozsudku jsou popsány další zřejmé okolnosti případu, které byly objektivně způsobilé vyvolat u ní stres, a je tudíž třeba dovodit, že se dopustila trestného činu v rozrušení způsobeném porodem, tj. právně jej kvalifikovat jako trestný čin vraždy novorozeného dítěte matkou podle § 220 tr. zák. Učinila proto stejný návrh jako dovolatelka, jak by měl Nejvyšší soud o podaném mimořádném opravném prostředku rozhodnout.

Nejvyšší soud rozhodl o dovolání obviněné v neveřejném zasedání konaném dne 25. 2. 2003, sp. zn. 7 Tdo 156/2003, tak, že podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. 9. 2002, sp. zn. 5 To 149/2002, a rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 6. 2002, sp. zn. 31 T 3/2002. Současně podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. pak přikázal Krajskému soudu v Ostravě, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

V odůvodnění svého rozhodnutí dovolací soud poukázal na to, že východiskem názoru obou rozhodujících soudů, že v daném případě nešlo o stav rozrušení způsobeného porodem a obviněná pojala úmysl usmrtit své dítě již předem, během těhotenství, bylo jednak zjištění, že je tajila a nepodnikala žádné kroky, jimiž by se připravovala na narození dítěte a následnou péči o něj. V tomto směru Nejvyšší soud konstatoval, že tím není vyloučeno, že pokud dítě usmrtila bezprostředně po porodu, jednala přesto v rozrušení způsobeném porodem; poukázal přitom na kontinuitu judikatury, která takto na vztah úmyslu na straně jedné a stavu rozrušení způsobeného porodem na straně druhé nazírá po celou dobu, po kterou je trestný čin vraždy novorozeného dítěte matkou zakotven v trestním zákoně (k tomu odkázal na rozhodnutí č. 89/1953, č. 7/1955, č. 38/1976, č. 16/1986 a č. 25/1992 Sb. rozh. tr. s tím, že o použitelnosti citovaných judikátů svědčí již samotná skutková podobnost minulých řešených případů s nyní posuzovanou věcí). Druhým okruhem důvodů, pro které soudy vyloučily u obviněné stav rozrušení způsobeného porodem a jež dovolací soud hodnotil, byly projevy dovolatelky po porodu, resp. v době kolem porodu (telefonicky omluvila svou nepřítomnost v zaměstnání, racionálním způsobem ukryla mrtvolu dítěte, přiléhavě komunikovala s přivolaným zdravotnickým personálem apod.); jednalo se pouze o určitou dílčí část toho, co samy soudy zjistily o stavu obviněné, neboť současně také zjistily, že obviněná byla přivezena na porodnicko-gynekologické oddělení nemocnice záchrannou službou pro kolapsový stav, jemuž předcházel porod trvající až devět hodin, u něhož byla sama, když navíc důležitým je i motiv, pro který obviněná své těhotenství tajila, totiž že otcem očekávaného dítěte byl jiný muž než její tehdejší partner. Nejvyšší soud pak konstatoval, že teprve souhrn všech podstatných skutečností, které se vztahují k průběhu samotného porodu, a skutečností, které na obviněnou doléhaly po dobu těhotenství, může být spolehlivým podkladem pro náležité posouzení sporné otázky. V posuzovaném případě byla obviněná v průběhu těhotenství a při porodu samotném vystavena nepříznivým okolnostem, které měly trvale stresující charakter (byť šlo i o okolnosti, které primárně sama navodila), a proto je tu evidentní podklad pro závěr, že se nacházela ve stavu, v němž její vůle jednat v zájmu dítěte byla výrazně zeslabena. Takový závěr je plně slučitelný také se zjištěním soudů, že obviněná byla příčetná, neboť není nic nelogického na tom, že i při své příčetnosti jednala pod vlivem nepříznivých faktorů charakterizujících její porod, že šlo o stav rozrušení způsobený porodem a že její jednání naplňovalo znaky trestného činu vraždy novorozeného dítěte matkou podle § 220 tr. zák. Rozhodnutí soudů obou stupňů tedy spočívají na nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud v závěru svého rozhodnutí upozornil, že Krajský soud v Ostravě je vázán právním názorem, který dovolací soud ve svém usnesení vyslovil.

Krajský soud v Ostravě po zrušení a vrácení věci Nejvyšším soudem projednal věc obviněné L. H. znovu. Rozsudkem ze dne 30. 4. 2003, sp. zn. 31 T 2/2003, uznal obviněnou vinnou jednáním, které popsal zcela shodně jako ve svém prvním rozhodnutí (citovaném výše) a jež právně kvalifikoval opět jako trestný čin vraždy podle § 219 odst. 1, 2 písm. e) tr. zák. Za to obviněnou odsoudil podle § 219 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody ve stejné výměře a zařadil ji podle § 39a odst. 3 tr. zák. pro jeho výkon do stejného typu věznice jako v předchozím rozhodnutí.

Proti odsuzujícímu rozsudku podala obviněná odvolání, které projednal Vrchní soud v Olomouci ve veřejném zasedání konaném dne 23. 7. 2003, sp. zn. 5 To 74/2003, a usnesením podle § 256 tr. ř. je zamítl.

Opis usnesení odvolacího soudu byl doručen obviněné L. H. dne 5. 9. 2003, jejímu obhájci JUDr. R. V. dne 27. 8. 2003 a tohoto dne také Krajskému státnímu zastupitelství v Ostravě.

Proti tomuto rozhodnutí soudu druhého stupně podala jak obviněná L. H., tak nejvyšší státní zástupkyně v její prospěch dovolání. Obviněná tak učinila prostřednictvím shora jmenovaného obhájce dne 8. 9. 2003 na poště (Krajskému soudu v Ostravě došlo dne 10. 9. 2003), nejvyšší státní zástupkyně pak dne 10. 10. 2003 rovněž na poště (Krajskému soudu v Ostravě podání došlo dne 13. 10. 2003).

Obviněná svůj mimořádný opravný prostředek opřela o dovolací důvody uvedené v ustanoveních § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. a směřovala jej proti výroku usnesení vrchního soudu, kterým bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto její odvolání proti rozsudku krajského soudu, a to přesto, že tento spočíval na nesprávném právním posouzení skutku. V podrobnostech nejprve uvedla, že oba soudy postupovaly nesprávně, neboť nerespektovaly závazný právní názor Nejvyššího soudu; rozhodnutí dovolacího soudu je přitom nutno ve všech jeho částech chápat jako celek, a proto jestliže tento soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a v odůvodnění vyslovil názor, že jde o trestný čin podle § 220 tr. zák., nové projednání v potřebném rozsahu a následné rozhodnutí se mělo týkat toliko změny právní kvalifikace a tomu odpovídajícího výroku o trestu. Postup soudu prvního stupně za situace, kdy znovu otevřel dokazování, tedy zjišťování skutkových okolností, je ve stádiu řízení dovolacího, resp. postdovolacího, obcházením zákona. Namítla však dále, že i za situace, kdy by postup Krajského soudu v Ostravě byl akceptovatelný, nepřineslo toto nové dokazování žádné nové skutečnosti a skutek byl vylíčen naprosto stejně jako v předchozím rozhodnutí. Jmenovaný soud odmítl hodnotit porod v kontextu se všemi stresovými faktory působícími na obviněnou v těhotenství i v průběhu porodu samotného a nezohlednil, že její jednání těsně po porodu a tedy nesporně v přímé souvislosti s ním je v naprostém a nevysvětleném rozporu s jejím běžným chováním a jednáním. K tomu připomněla, že znalci u ní nezjistili žádné projevy jakýchkoli společensky neúnosných excesů (a současně nemohli vyloučit, že na ni působil stres, neboť není zpětně zjistitelný), což potvrzuje, že brutálního jednání vůči novorozenci se

dopustila právě v rozrušení způsobeném porodem (za nepochopitelné označila hodnocení jejího jednání odvolacím soudem jako cíleného, logického a rozmyslného). Uzavřela proto, že daný skutek byl zcela nesprávně nalézacím soudem posouzen jako trestný čin vraždy podle § 219 tr. zák. namísto trestného činu vraždy novorozeného dítěte matkou podle § 220 tr. zák., a odvolací soud pochybil, pokud se s tímto názorem ztotožnil a její odvolání zamítl.

V závěru svého podání obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a rozhodl podle § 265m odst. 1 tr. ř. sám rozsudkem; pro případ, že tak neučiní, navrhla, aby věc podle § 265l odst. 1, 3 tr. ř. přikázal k projednání Krajskému soudu v Ostravě v jiném složení senátu. Současně dala podnět k postupu podle § 265h odst. 3 tr. ř., tj. odkladu výkonu rozhodnutí.

Nejvyšší státní zástupkyně podala dovolání ve prospěch obviněné L. H. rovněž z důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. Jejich naplnění spatřovala v nesprávném právním posouzení skutku, které učinil Krajský soud v Ostravě a s nímž se ztotožnil i Vrchní soud v Olomouci, neboť měl být právně kvalifikován jako trestný čin vraždy novorozeného dítěte matkou podle § 220 tr. zák., a nikoliv jako trestný čin vraždy podle § 219 odst. 1, 2 písm. e) tr. zák. Poukázala na to, že privilegovaná skutková podstata trestného činu podle § 220 tr. zák. zohledňuje dva fenomény, které určují její odlišnost od skutkové podstaty trestného činu vraždy podle § 219 tr. zák. (přičemž oba musejí být splněny zároveň); jednak jde o fenomén času (matka se násilného jednání na novorozeném dítěti dopustí při porodu nebo hned po něm) a jednak o fenomén duševního stavu, který lze charakterizovat jako rozrušení způsobené porodem. Z trestně právního pohledu je nezbytné hledat a nalézt příčinnou souvislost mezi psychickým stavem rodičky vyvolaným průběhem porodu a jejím konáním, či opomenutím, jejichž důsledkem je smrt novorozence. Dále uvedla, že každá rodička je při porodu víceméně rozrušena a dopustí-li se žena vraždy svého novorozeného dítěte při porodu nebo hned po něm, lze důvodně předpokládat, že se tohoto jednání dopustila v rozrušení způsobeném porodem, a to při posouzení dalších okolností, které na její psychiku v uvedené souvislosti působily; naproti tomu vražda novorozeného dítěte spáchaná nikoliv při porodu nebo hned po něm, tedy s určitým časovým odstupem od ukončení porodu, je již trestným činem vraždy podle § 219 tr. zák. Nejvyšší státní zástupkyně konstatovala, že pro posouzení rozrušení způsobeného porodem je nejdůležitější okolností fenomén času od porodu. V dané věci pak vyzdvihla rovněž následující okolnosti: biologickým otcem dítěte byla náhodná známost obviněné, která zanedlouho poté, co zjistila své těhotenství, navázala vážnou známost, což posílilo její snahu své těhotenství zatím utajit, neboť měla obavu o ztrátu partnera a zřejmě i obavu ze ztráty důvěry rodičů; v takové situaci musela být evidentně ve stresu, přičemž navíc šlo o porod prvorodičky, trvající šest hodin, při němž došlo ke značné ztrátě krve a vyčerpání obviněné, tato rodila sama, bez cizí, resp. lékařské pomoci. Tyto skutečnosti ve svém důsledku zeslabily její vůli a ovlivnily její počínání, takže v bezprostředně navazující době jednala ve stavu rozrušení způsobeném porodem; to potvrzuje a nepřímo dokládá navíc i fakt, že obviněná dosud vedla velmi řádný život bez jakýchkoli společenských excesů. Dovolatelka dále konstatovala, že skutková věta výroku rozsudku soudu prvního stupně, zvláště ve spojení s jeho odůvodněním, neodpovídá právnímu závěru o tom, že by se obviněná dopustila trestného činu vraždy podle § 219 odst. 1, 2 písm. e) tr. zák., čímž je dán dovolací důvod ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. Za situace, kdy je ve skutkové větě specifikován časový úsek, z něhož je zřejmé, že obviněná se dopustila násilného jednání na svém narozeném dítěti ihned po porodu, a v odůvodnění předmětného rozhodnutí jsou popsány výše zmíněné další zřejmé okolnosti případu, které byly objektivně způsobilé vyvolat u obviněné stres, je třeba dovodit, že se dopustila trestného činu v rozrušení způsobeném porodem a je třeba jej právně kvalifikovat jako trestný čin vraždy novorozeného dítěte matkou podle § 220 tr. zák.

V dalším textu svého podání nejvyšší státní zástupkyně poukázala na to, že soudy obou stupňů se v novém řízení pohybovaly výlučně v rovině odlišného hodnocení důkazů již v předešlém řízení stabilizovaného skutkového stavu, a to i přes závazný právní názor Nejvyššího soudu. Délka porodu, která byla stanovena přesněji na dobu nikoliv devíti, ale šesti hodin, stejně jako závěr o předem pojatém úmyslu obviněné usmrtit po porodu dítě, ani její jednání po porodu, které se netýkalo přímo vztahu k dítěti a bylo posouzeno jako racionální, není s to v dané trestní věci přivodit trestní odpovědnost podle § 219 odst. 1, 2 písm. e) tr. zák. Stav ženy po porodu není možné směšovat se stavem příčetnosti, resp. nepříčetnosti, neboť jde o stav emoční pohybující se v rovině momentálních pocitů bezprostředně po porodu. Postup Krajského soudu v Ostravě považovala dovolatelka za obcházení zákona, neboť potřebný rozsah projednání za daných okolností neměl vůbec zahrnovat projednání skutku, neboť tato otázka sama o sobě byla v předchozím řízení projednána dostatečně a nebyla ani napadána; pokud soud prvního stupně v těchto nově provedených důkazech nalezl argumenty pro potvrzení svého původního rozsudku, bylo na místě nové vylíčení skutku modifikovat, k čemuž nedošlo. Naopak tento soud i v novém řízení odmítl hodnotit porod v kontextu se všemi stresovými faktory působícími na obviněnou v těhotenství a v průběhu porodu a vzít v potaz to, že jednání obviněné v období těsně po porodu, a tedy nesporně v přímé souvislosti s ním, je v naprostém a nevysvětleném rozporu s jejím běžným chováním a jednáním.

Nejvyšší státní zástupkyně navrhla, aby dovolací soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a podle § 265k odst. 2 tr. ř. také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby podle § 265l odst. 1, 3 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Ostravě, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl v jiném složení senátu. Navrhla dále, aby Nejvyšší soud o dovolání rozhodl v souladu s § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání; souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání vyslovila i pro případ jiného rozhodnutí dovolacího soudu [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].

Předseda senátu soudu prvního stupně postupoval v souladu s § 265h odst. 2 tr. ř. a opis dovolání obviněné zaslal Nejvyššímu státnímu zastupitelství v Brně a opis dovolání nejvyšší státní zástupkyně zaslal obviněné a jejímu obhájci k vyjádření a případnému vyslovení souhlasu s projednáním dovolání v neveřejném zasedání. Obviněná prostřednictvím svého obhájce v přípise ze dne 16. 10. 2003 uvedla, že s argumentací a právními závěry nejvyšší státní zástupkyně v jí podaném dovolání se plně ztotožňuje a souhlasí s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci jsou dovolání přípustná, zda byla podána v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit, a zda je podaly osoby oprávněné. Shledal přitom, že obě podaná dovolání jsou přípustná podle § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., neboť napadají rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, jímž byla obviněná uznána vinnou a byl jí uložen trest [§ 265a odst. 2 písm. a) tr. ř.]. Obdobně shledal, že dovolání byla podána osobami oprávněnými [v případě dovolání obviněné podle § 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v případě dovolání nejvyšší státní zástupkyně podle § 265d odst. 1 písm. a) tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2, 3 tr. ř.).

Dále se Nejvyšší soud zabýval otázkou, zda existují některé důvody pro odmítnutí dovolání ve smyslu § 265i odst. 1 tr. ř., neboť podle § 265i odst. 3 tr. ř. Nejvyšší soud přezkoumá zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, jen v tom případě, neodmítne-li dovolání podle odstavce prvého.

Z dosavadního textu je zřejmé, že obviněná i nejvyšší státní zástupkyně podaly dovolání z důvodů uvedených v ustanoveních § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. Je proto zapotřebí nejprve alespoň stručně uvést, jak zákon tyto dovolací důvody vymezuje.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod a) až k) tr. ř.

Uvedený dovolací důvod dopadá na ty případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku odvolacím soudem nebo nadřízeným orgánem bez věcného přezkoumání věci a procesní strana tak byla zbavena práva přístupu ke druhé instanci. Jeho smyslem je tedy umožnit oprávněné osobě, aby se domohla přezkoumání věci v řádném přezkumném řízení, které nebylo provedeno, ačkoliv procesní podmínky pro toto řízení byly splněny. O takový případ však v posuzované věci nejde, neboť Vrchní soud v Olomouci jako soud druhého stupně konal odvolací řízení a o zamítnutí řádného opravného prostředku (odvolání obviněné) rozhodl ve veřejném zasedání po provedeném přezkumu podle hledisek stanovených zákonem.

Přezkoumával-li odvolací soud napadené rozhodnutí uvedené v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř. na podkladě řádného opravného prostředku (v posuzované věci na

podkladě odvolání) věcně a vzhledem k tomu, že neshledal takový řádný opravný prostředek důvodným, zamítl jej (v případě odvolání podle § 256 tr. ř.), je možno tento dovolací důvod uplatnit jen tehdy, byl-li v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písm. a) až k) odst. 1 § 265b tr. ř.



Obviněná i nejvyšší státní zástupkyně prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. namítly, že v řízení předcházejícím rozhodnutí soudu druhého stupně o zamítnutí odvolání obviněné proti rozsudku soudu prvního stupně, jímž byla obviněná uznána vinnou a byl jí uložen trest, byl dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Podle tohoto ustanovení lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat jednak nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, a dále pak vadnost jiného hmotně právního posouzení, které záleží v nesprávném posouzení některé další otázky, nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v posuzování jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva zejména trestního, ale případně i jiných právních odvětví. Není však možné namítat nesprávnost samotných skutkových zjištění ani nesprávnost hodnocení důkazů. Důvody dovolání jako specifického mimořádného opravného prostředku, který byl nově zaveden zákonem č. 265/2001 Sb., jsou koncipovány v ustanovení § 265b tr. ř. tak, že dovoláním není možné napadat skutková zjištění ani způsob hodnocení důkazů. Nejvyšší soud není další odvolací instancí, nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů obou stupňů. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich skutkových zjištění a teprve v návaznosti na zjištěný skutkový stav posuzovat hmotně právní posouzení skutku.

V této souvislosti je vhodné rovněž připomenout, že z vymezení obsahu dovolání v ustanovení § 265f odst. 1, 2 tr. ř. a zejména ze znění ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je třeba dovodit, že z hlediska § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn.

Z tohoto pohledu Nejvyšší soud považuje za irelevantní tu část argumentace obou dovolatelek, že soudy obou stupňů nerespektovaly závazný právní názor Nejvyššího soudu vyslovený v jeho rozhodnutí ze dne 25. 2. 2003, sp. zn. 7 Tdo 156/2003, a že nalézací soud znovu otevřel dokazování, tedy zjišťování skutkových okolností, ačkoliv potřebný rozsah projednání věci po zrušení a vrácení dovolacím soudem neměl vůbec projednání skutku zahrnovat, což označily za obcházení zákona. Obdobně je tomu i s výhradami obou dovolatelek ke způsobu hodnocení důkazů a důvodům rozhodnutí, tj. že i v novém řízení soud prvního stupně

odmítl hodnotit porod v kontextu se všemi stresovými faktory působícími na obviněnou v těhotenství a v průběhu porodu a nezohlednil, že její jednání v období těsně po porodu, a tedy nesporně v přímé souvislosti s ním, je v naprostém a nevysvětleném rozporu s jejím běžným chováním a jednáním.

Uvedené námitky nelze podřadit pod žádný z důvodů dovolání, které obě dovolatelky ve svých podáních uplatnily. Jakkoliv nelze zpochybňovat tvrzení, že soudy (prvního i druhého stupně) nerespektovaly ustanovení § 265s odst. 1 tr. ř. o vázanosti právním názorem, který vyslovil ve svém rozhodnutí Nejvyšší soud, není tímto jejich postupem dán ani dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., ale ani žádný další z důvodů dovolání vymezených v § 265b odst. 1 tr. ř. Porušení uvedeného principu by však bylo možno napravit cestou jiného mimořádného opravného prostředku, konkrétně stížností pro porušení zákona (§ 266 a násl. tr. ř.).

Žádnému z dovolacích důvodů neodpovídá ani námitka obou dovolatelek o otevření dokazování nalézacím soudem bez pokynu dovolacího soudu. K tomu Nejvyšší soud jen v obecné rovině poznamenává, že za pochybení (či dokonce za obcházení zákona) nelze považovat postup soudu, jemuž byla věc dovolacím soudem vrácena k novému projednání a rozhodnutí, pokud tento i v případě, kdy mu to dovolací soud nedal ke zvážení, resp. výslovně nenařídil, provedl v tzv. postdovolacím řízení ze své iniciativy v rámci dokazování nové (další) úkony a doplnění. Jednak ustanovení § 265s odst. 1 tr. ř. hovoří o povinnosti (příslušného soudu) provést nařízené úkony a doplnění, nikoliv o zákazu jejich provedení, a jednak by dovolatelkami tvrzená nemožnost dalšího dokazování bez pokynu dovolacího soudu odporovala jak základní zásadě trestního řízení upravené v § 2 odst. 5 tr. ř., tak obecnému ustanovení o dokazování (§ 89 odst. 1 tr. ř.). Nikdy totiž nelze vyloučit, že i v tomto stadiu řízení se objeví potřeba provedení takových úkonů a doplnění, na něž dovolací soud ani nemusel, resp. nemohl pamatovat.

Konečně k námitkám dovolatelek vztahujícím se ke způsobu hodnocení důkazů soudy obou stupňů a důvodům jejich rozhodnutí Nejvyšší soud připomíná, že podle ustanovení § 265a odst. 4 tr. ř. dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné.

Obviněná i nejvyšší státní zástupkyně však spatřovaly naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. rovněž v nesprávném právním posouzení daného skutku nalézacím soudem (s nímž se ztotožnil i soud odvolací) jako trestného činu vraždy podle § 219 tr. zák. namísto trestného činu vraždy novorozeného dítěte matkou podle § 220 tr. zák. Argumentaci v tomto směru rozvedla především nejvyšší státní zástupkyně, když namítla, že skutková věta výroku rozsudku soudu prvního stupně (zejména ve specifikaci časového úseku, v němž se obviněná dopustila násilného jednání na svém narozeném dítěti) neodpovídá právnímu závěru o tom, že by se obviněná dopustila trestného činu vraždy podle § 219 odst. 1, 2 písm. e) tr. zák. Taková

výhrada směřující do správnosti právního posouzení skutku je relevantní a jmenovaný dovolací důvod naplňuje.

Přes toto konstatování ve věci nyní rozhodující senát 6 Tdo Nejvyššího soudu dospěl k závěru, že obě podaná dovolání jsou zjevně neopodstatněná, a proto by přicházelo v úvahu je odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. K tomu jej vedly následující skutečnosti.

Podle § 120 odst. 3 tr. ř. výrok rozsudku, jímž se obviněný uznává vinným, musí přesně označovat trestný čin, jehož se výrok týká, a to nejen zákonným pojmenováním a uvedením příslušného zákonného ustanovení, nýbrž i uvedením místa, času a způsobu spáchání, popřípadě i uvedením jiných skutečností, jichž je třeba k tomu, aby skutek nemohl být zaměněn s jiným, jakož i uvedení všech zákonných znaků včetně těch, které odůvodňují určitou trestní sazbu. Ve skutkové větě výrokové části rozsudku tudíž musí být popsány všechny znaky skutkové podstaty daného trestného činu, a to slovním vyjádřením všech okolností, které v konkrétném případě vytváří znaky tohoto trestného činu. Popis skutku proto nemůže být libovolný, ale musí vyjadřovat všechny skutečnosti významné pro právní kvalifikaci.

O správné právní posouzení skutku se jedná tehdy, když popis skutku ve výroku rozsudku uvedený je v souladu s právní větou obsahující formální zákonné znaky skutkové podstaty konkrétního trestného činu (a současně skutek dosahuje potřebný stupeň společenské nebezpečnosti). Naproti tomu o nesprávné právní posouzení se jedná v případě, že popis skutku vyjádřený ve skutkové větě výroku rozsudku bezezbytku neodpovídá formálním znakům použité skutkové podstaty trestného činu vyjádřeným v právní větě výroku. Z logiky věci plyne, že o nesprávné právní posouzení skutku by se jednalo též v případě, kdy sice skutková věta i právní věta výroku jsou v souladu, avšak skutek nedosahuje potřebného stupně společenské nebezpečnosti.

Uvedené skutečnosti bylo zapotřebí akcentovat ještě předtím než bude zaměřena pozornost na formální a materiální znaky trestných činů podle § 219 odst. 1, 2 písm. e) tr. zák. a podle § 220 tr. zák. Skutek, jímž byla obviněná L. H. uznána vinnou a který byl právně kvalifikován jako trestný čin vraždy podle § 219 odst. 1, 2 písm. e) tr. zák. spočíval v tom, že dne 25. 10. 2001 v časných ranních hodinách mezi 01.00 hod. až 06.00 hod. v bytě domu porodila zdravé a životaschopné dítě mužského pohlaví, které pak bezprostředně po porodu po přerušení pupeční šňůry, v rámci svého přede všemi utajovaného těhotenství, s rozmyslem úmyslně usmrtila tak, že jej nijak neošetřila, ponechala bez pomoci a především novorozence nejprve zabalila do osušky a tuto pak vložila celkem do tří igelitových tašek, jednoznačně si vědoma toho, že se v nich dítě udusí, přičemž tento vzniklý balík s tělem dítěte následně ukryla ve skříni svého pokoje, načež novorozenec skutečně v důsledku udušení nedostatkem vzduchu v neprodyšných obalech a také v důsledku znemožnění přístupu vzduchu do dýchacích cest jejich mechanickým překrytím, po krátké chvíli na místě zemřel.

Senát 6 Tdo Nejvyššího soudu je přesvědčen, že právní závěr soudů obou stupňů, že v takto zjištěném (a popsaném) jednání obviněné je třeba po formální i materiální stránce spatřovat znaky skutkové podstaty trestného činu vraždy podle § 219 odst. 1, 2 písm. e) tr. zák., není důvodu zpochybňovat.



Na tomto místě je třeba znovu (obdobně jako v původním rozhodnutí dovolacího soudu) připomenout rozdíly v zákonném formálním vymezení tohoto trestného činu a trestného činu vraždy novorozeného dítěte matkou podle § 220 tr. zák. Zatímco trestného činu vraždy podle § 219 odst. 1, 2 písm. e) tr. zák. se dopustí ten, kdo úmyslně usmrtí osobu mladší než patnáct let, trestného činu vraždy novorozeného dítěte matkou podle § 220 tr. zák. se dopustí matka, která v rozrušení způsobeném porodem úmyslně usmrtí své novorozené dítě při porodu nebo hned po něm. Z hlediska rozhodnutí obou soudů a podaných dovolání zůstává spornou otázkou především to, zda obviněná se činu dopustila v rozrušení způsobeném porodem.

Má-li být jednání matky podřazeno pod uvedenou privilegovanou skutkovou podstatu, musí být splněny všechny obecné podmínky trestnosti. Zákonný znak rozrušení způsobené porodem přitom nelze ztotožňovat s příčetností pachatelky, neboť kritéria pro jejich posouzení jsou rozdílná a v každém konkrétním případě je třeba okolnosti k těmto otázkám se vztahující řešit a posuzovat samostatně. V obecné rovině proto nelze vyloučit, že i příčetná pachatelka může jednat (pod vlivem nepříznivých faktorů doprovázejících její porod) ve stavu rozrušení způsobeného porodem, takže její jednání v takovém případě naplňuje zákonné znaky trestného činu vraždy novorozeného dítěte matkou podle § 220 tr. zák.

Co se týče judikatury vztahující se k této problematice, na jejíž kontinuitu senát 7 Tdo Nejvyššího soudu v odůvodnění svého rozhodnutí poukázal (citoval rozhodnutí č. 89/1953, č. 7/1955, č. 38/1976, č. 16/1986 a č. 25/1992 Sb. rozh. tr.) a k níž uvedl, že o její použitelnosti svědčí již samotná skutková podobnost minulých řešených případů s posuzovanou věcí, nyní rozhodující senát 6 Tdo Nejvyššího soudu konstatuje, že podle jeho přesvědčení její aplikace na tuto věc není případná.

Ve všech shora jmenovaných rozhodnutích se soudy zabývaly rozrušením způsobeným porodem jako zvláštním znakem subjektivní stránky trestného činu vraždy novorozeného dítěte matkou podle § 220 tr. zák. V prvých dvou rozhodnutích, tj. rozhodnutí č. 89/1953-I. a č. 7/1955 Sb. rozh. tr., soudy vyslovily, že i skutečnost, že těhotná žena pojala již před porodem úmysl zavraždit své novorozené dítě, jež pak při po porodu nebo hned po něm usmrtí, nevylučuje to, že tak učinila v rozrušení způsobeném porodem. V obou uvedených rozhodnutích však současně poukázaly na okolnosti provázející těhotenství obviněných a zdůraznily, že je třeba je uvážit, neboť následné rozrušení způsobené porodem vystupňovaly; obě obviněné musely čelit výhrůžkám blízkých osob, v prvním případě druha, který od počátku těhotenství naznačoval, že si dítě nepřeje a přeruší s obviněnou veškeré styky, jestliže se dítě narodí, a dokonce se několikrát vyslovil, aby dítě zprovodila ze světa, což opakoval i poté, co

ucítila porodní bolesti, v druhém případě rodičů, kteří nepřijali známost obviněné s otcem dítěte a přímo uvedli, že kdyby otěhotněla, ztratí domov, a proto tato svoje těhotenství tajila a nechystala dětskou výbavičku. Na podkladě zmíněných skutečností soudy dospěly k závěru, že obviněné spáchaly čin v rozrušení způsobeném porodem, v rozrušení vystupňovaném jednáním druha, resp. rodičů a nepříznivých zážitků během těhotenství, pod jejichž vlivem již před porodem pojala úmysl dítě usmrtit. V dalších rozhodnutích č. 38/1976 a č. 25/1992-I. Sb. rozh. tr. soudy akcentovaly, že rozhodujícím podkladem pro posouzení otázky, zda obviněná konala v rozrušení způsobeném porodem, je posudek znalce porodníka, neboť jde o posouzení projevů rodičky při porodu nebo bezprostředně po něm. Dále obdobně jako ve výše popsaných případech konstatovaly, že při hodnocení vůle a psychiky rodičky v průběhu porodu a hned po něm (každý porod totiž působí na psychiku rodičky, je provázen bolestmi a určitým rozrušením) je třeba zjišťovat a posoudit rovněž skutečnosti a dojmy působící na ni během těhotenství. V rozhodnutí č. 38/1976 Sb. rozh. tr. byly takové okolnosti popsány obviněnou opustil otec očekávaného dítěte, kterého však stále milovala, a doufala, že se k ní vrátí, což jí bránilo v interrupci, a naopak posílilo její snahu těhotenství zatím utajit, v důsledku čehož se také nepřipravovala na porod a narození dítěte, dále jí v průběhu těhotenství zemřela matka (jediná žena v rodině), obviněná měla strach z otce, že ji vyloučí z rodinného kruhu, stejně jako se obávala, že se s narozeným dítětem neuplatní, nezanedbatelnými byly i její obavy vyplývající z nesprávných názorů a přežitků minulosti přetrvávajících (tehdy) v myslích mnoha lidí o hanlivosti nemanželských dětí i nemanželské matky; soud pak konstatoval, že působením těchto faktorů byla psychika obviněné velmi nepříznivě ovlivněna, tyto vyvolaly dokonce její velmi silné rozrušení při porodu a působily značně i na její chování po porodu. Také v rozhodnutí č. 25/1992-I. Sb. rozh. tr. bylo zdůrazněno, že na psychiku primitivní osobnosti obviněné a na její rozrušení mohly nepříznivě působit zážitky a dojmy spojené s jejími sociálními aspekty, zejména nedostatek prostředků na vlastní obživu i na obživu dítěte, bydlení u cizích lidí a negativní zkušenost s tím, že když přiznala těhotenství, musela předcházející bydlení opustit, absence rodinného zázemí, pocit hanby z nemanželského dítěte.

V dané věci však žádné takové srovnatelné skutečnosti zjištěny nebyly. Krajský soud v Ostravě v odůvodnění odsuzujícího rozsudku vyložil, proč dospěl k závěru, že zde absentuje rozrušení způsobené porodem , a rozvedl zjištěné skutkové okolnosti, když uvedl, že obviněná o graviditě neřekla nikomu, ani známým, ani svému příteli a ani rodičům, přestože současně uvádí, že si rodiče vnouče přáli v bytě obviněné se nenacházely žádné věci pro novorozence, nebyla zde literatura zaměřená na těhotenství, porod, péči o novorozené dítě apod. další podstatnou skutečností je ze strany obviněné ignorování jakékoliv lékařské péče prostou úvahou musela dojít k závěru, že termín porodu může přicházet v úvahu okolo 1. 11. 2001. Pokud pak chtěla měsíc před očekávaným porodem tuto skutečnost oznámit rodičům, jak tvrdí, učinila by tak nepochybně někdy počátkem října 2001, což se nestalo zůstává transparentním počínání obviněné, která po nástupu porodu nepožádala rodičo pomoc, ač toho byla schopna, telefonicky neuvědomila lékaře, přestože je v bytě instalována pevná telefonní linka a obviněná navíc měla k dispozici funkční mobilní telefon. V průběhu porodu se chovala zcela racionálně, pohybovala se cíleně po bytě. Rovněž tak samotné uložení dítěte do skříňky, jakož i zabalení svědčí o promyšlenosti jednání. Je důležité zmínit také telefonický rozhovor v 6.00 hod. ráno kritického dne, který realizovala obviněná a jímž omlouvala svou nepřítomnost v zaměstnání lékařům a dalším zdravotnickým pracovníkům uvádí, že nerodila, teprve pod tíhou nesporných faktů připouští porod, ale lživě tvrdí, že dítě prodala. Tito svědci se vyjádřili i ke stavu obviněné při jejich kontaktu s ní a v zásadě shodně potvrdili, že byla orientovaná, odpovídala přiléhavě, byla relativně klidná jde-li o znalce z oboru lékařství, odvětví gynekologie a porodnictví, pak sice připouští, že obviněná mohla po porodu upadnout do bezvědomí, ale současně dodává, že jde o případy výjimečné a rozvádí i důvody. Významu nemají možné mírné poruchy vědomí způsobené hyperventilací, neboť tento stav se nevyskytuje po porodu. Další příčinou bezvědomí mohl být eklamptický stav, laktační psychóza, dle znalce se ale ani o tyto případy nejednalo. Poslední variantou je tzv. poporodní šok, který může mít vliv na stav vědomí, ale tento se rychle upravuje a porucha vědomí trvá jen 3 5 minut. Navíc znalec uvádí i to, že s největší pravděpodobností šlo o fyziologický porod bez komplikací. Tedy ani z tohoto pohledu nelze hovořit o výjimečné situaci na straně rodičky bylo vyvráceno, zejména výpovědí znalce PhDr. V. a výpověďmi kolegyň obviněné ze zaměstnání, že by byla vystavena v průběhu těhotenství trvale stresujícím vlivům s ohledem na své vzdělání, věk a inteligenci musela znát všechny rozhodné skutečnosti, a je proto vyloučeno, aby byla porodem jako takovým zaskočena pracovní, ekonomické a rodinné zázemí jmenované bylo dostatečně uspokojivé její jednání v průběhu porodu, jakož i po něm vykazuje nezvratné známky toho, že jednala cíleně, logicky a s rozmyslem negativní i razantně nepříznivé okolnosti, které by spolupůsobily v průběhu těhotenství obviněné a posléze při porodu nebo bezprostředně po něm, zcela absentují jednání obviněné proto krajský soud posuzuje jako trestný čin vraždy podle § 219 odst. 1, odst. 2 písm. e) tr. zák. (str. 20 až 24 rozsudku).

V návaznosti na uvedenou argumentaci je třeba upozornit i na další skutečnosti, které vypověděla sama obviněná v přípravném řízení (protokol ze dne 28. 10. 2001): v práci jsem nikdy neměla žádné problémy rodiče vůči mně vystupovali vždy přátelsky a tolerantně, nikdy jsem z nich neměla strach oba rodiče byli té noci doma to, že jsem těhotná, jsem zjistila koncem března dítě jsem si chtěla nechat. K ženskému lékaři jsem nešla nikdo z mého okolí netušil, že jsem těhotná. Já jsem rodiče chtěla překvapit, protože se na vnouče vždycky těšili po rozchodu s P. S. jsem navázala známost s M. H. ani jemu jsem o své graviditě neřekla, a to proto, že jsem to chtěla nejdřív říct rodičům, teprve potom by se to dozvěděli všichni, a tedy i on. Neobávala jsem se jeho reakce, protože je to podle mě člověk, který by mě neopustil a náš vztah by pokračoval (č. l. 155 až 157 spisu).

Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací se ztotožnil se skutkovými zjištěními učiněnými soudem prvního stupně a dále ve svém usnesení rozvedl, že skutečnost, že obviněná se rozhodla tajit své těhotenství, ale přitom žila v bytě společně s rodiči, byla jejím vlastním rozhodnutím, které nebylo ovlivněno ani ekonomicky, ani sociálně či jinak motivováno, když naopak bylo prokázáno, že obviněná se svými rodiči vycházela dobře a pokud by jim své těhotenství oznámila, nebyla by nijak ohrožena. Stejně tak skutečnost, že i přes své těhotenství udržovala partnerský vztah s mužem, který nebyl otcem očekávaného dítěte a o jejím těhotenství nevěděl, je nutno hodnotit jako vlastní a cílené rozhodnutí obviněné. Samotný porod pak podle provedených důkazů proběhl bez komplikací a trval maximálně šest hodin, což je zcela v normě a psychický stav obviněné nijak neovlivnil. Skutečnost, že obviněná rodila sama, byla opět dána jejím vlastním rozhodnutím, když v předmětné době porodu se nacházela v bytě svých rodičů, ke kterým měla kladný vztah a kterým se mohla kdykoli se svou situací svěřit a požádat je o pomoc. Kolapsový stav, na který poukazuje Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí, nijak neovlivnil psychický stav obviněné. V tomto směru je nutno odkázat zejména na znalecký posudek z oboru lékařství, odvětví porodnictví a gynekologie, stejně jako na znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a odvětví klinické psychologie, z jejichž závěrů je zcela evidentní, že bylo vyloučeno, že by obviněná jednala v době porodu a krátce po něm ve stavu, který by bylo možno vyhodnotit jako stav rozrušení způsobený porodem Samotné jednání obviněné v průběhu porodu, jakož i krátce po něm, které vykazuje nezvratné známky toho, že jednala cíleně, logicky a s rozmyslem. To lze dovodit jak ze skutečností, které sdělila lékařům a zdravotnickým pracovníkům, se kterými bezprostředně po porodu přišla do kontaktu, kdy nejprve uváděla, že vůbec nerodila, a teprve pod tíhou nesporných faktů porod připustila, ovšem lživě jim tvrdila, že dítě prodala a rovněž tak z telefonátu svědkyni L., kterým omlouvala svou nepřítomnost v zaměstnání. Promyšlenost jednání pak vyplývá i ze způsobu, jakým obviněná bezprostředně po vlastním porodu jednala vůči narozenému dítěti a způsobu, jakým jej zabalila a ukryla ve skříni. Nelze pominout ani to, že v průběhu celého řízení nebylo zjištěno nic, co by signalizovalo, že by obviněná byla vystavena významnějším stresovým vlivům a nic, co by signalizovalo jakékoli dramatické psychické krize či nezvládané prožitky úzkosti či jiných emočních kvalit odvolací soud nemohl přehlédnout ani to, že obviněná již je ve věku, kdy ukončila proces dospívání a její osobnostní vývoj je prakticky ukončen (str. 5 až 7 usnesení).

Odvolací soud proto shledal správnou i právní kvalifikaci jednání obviněné a pro úplnost doplnil, že právě za situace, kdy by soud prvního stupně respektoval pokyn Nejvyššího soudu k právní kvalifikaci podle § 220 tr. zák., by přivodil ve svém důsledku situaci, kdy by skutkový popis jednání obviněné, ve kterém absentují jakékoli skutečnosti, jež by mohly být označeny za rozrušení způsobené porodem u obviněné, byl v naprostém rozporu s právní kvalifikací podle § 220 tr. zák., neboť by neobsahoval obligatorní a podstatný znak zmíněné skutkové podstaty trestného činu vraždy novorozeného dítěte matkou (str. 7 usnesení).

Uvedené argumentaci soudů obou stupňů a jejich závěru o tom, že jednání obviněné, jak bylo zjištěno a popsáno ve skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, je třeba právně posoudit jako trestný čin vraždy podle § 219 odst. 1, 2 písm. e) tr. zák., senát 6 Tdo Nejvyššího soudu musel přisvědčit. Skutkové okolnosti daného činu uvedené ve skutkové větě výrokové části rozsudku a rozvedené v jeho odůvodnění (když tyto shledal správnými i soud druhého stupně) totiž nesvědčí pro závěr, že obviněná se jej dopustila v rozrušení způsobeném porodem , a tudíž její jednání nenaplňuje zákonné znaky trestného činu vraždy novorozeného dítěte matkou podle § 220 tr. zák.

Obviněná své těhotenství od samého počátku a po celých devět měsíců přede všemi tajila, nikomu se s ním nesvěřila a nepodnikala žádné kroky, jimiž by se jakkoli připravovala na narození dítěte (návštěvy u lékaře, pořizování výbavičky pro dítě, četba odborných publikací apod.). Následně pak utajila i vlastní porod, neboť ačkoliv po celou jeho dobu byli v bytě, kde k němu došlo, oba její rodiče, tyto nepřivolala, nepožádala je o pomoc, stejně jako neuvědomila lékaře (přitom u sebe měla mobilní telefon a v bytě byla instalována pevná telefonní linka). Porod popírala nejen před posádkou posléze přivolané záchranné zdravotnické služby, ale dokonce i po převezení do zdravotnického zařízení. Až zde pod tíhou nesporných faktů porod připustila, avšak nepravdivě uvedla, že dítě prodala. Teprve po rozhovoru, který jí byl umožněn s matkou, tato policejním orgánům podala informace, jež nakonec vedly k nalezení mrtvého novorozence.

Známky promyšleného a racionálního jednání vykazuje i chování obviněné v průběhu porodu a především způsob, jakým s dítětem naložila bezprostředně po něm, když novorozence pečlivě uložila do osušky a tří igelitových tašek a pak jej uschovala do skříně ve svém pokoji tak, že vytvořený balík v ní nepřitahoval žádnou pozornost a nevzbuzoval ani jakékoliv podezření o jeho obsahu. Stejně tak známky racionality nese její počínání po porodu, když kolem 06.00 hod. kritického dne telefonovala do zaměstnání a omlouvala svou nepřítomnost pro počínající nemoc s tím, že později ještě zavolá. Teprve po tomto telefonátu upadla do bezvědomí a kolapsového stavu, který vedl její matku k přivolání vozidla záchranné zdravotnické služby, k čemuž došlo až v 07.24 hodin předmětného dne.

Vedle uvedených skutečností musely soudy prvního a druhého stupně přihlédnout i k závěrům zejména znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví gynekologie a porodnictví, jak byly výše popsány s tím, že i když obecně každý porod působí na psychiku rodičky, nejde o proces patologický, nýbrž fyziologický, a v daném případě proběhl jako běžný (vzhledem k velikosti porodního nádoru, poloze plodu v době porodu a poranění genitálu rodičky), trvající maximálně šest hodin, který mohl proběhnout i bez pomoci druhé osoby. Neméně významnou okolností daného případu byla pro oba soudy absence zjištění, že na obviněnou v průběhu celého těhotenství působily jakékoli nepříznivé okolnosti, dojmy či zážitky, neboť sama vypověděla, že v zaměstnání byla spokojená, nikdy zde neměla žádné problémy, vedla harmonický partnerský život s novým přítelem, měla dobré vztahy se svými rodiči, s nimiž bydlela v bytě, a dokonce se vyjádřila, že jak její nový přítel, tak rodiče by dítě přijali, neměla obavu z jejich reakce, rodiče se na vnouče těšili a její přítel by ji neopustil.

Obviněná tak podle zjištění obou soudů nebyla před porodem vystavena stresujícím faktorům, pod jejichž vlivem by již před porodem pojala úmysl dítě usmrtit, a tyto pak nemohly ani vyvolat, resp. vystupňovat rozrušení jím způsobené. Vzhledem k tomu, že však o svém těhotenství nikomu neřekla, nijak se na něj nepřipravovala a tajila i porod samotný (což je v rozporu s jejím tvrzením, že chtěla všechny překvapit a těhotenství prozradit až měsíc před porodem, případně překvapit všechny až samotným narozením dítěte), nemohly ve věci rozhodující soudy než dospět k závěru, že obviněná se již během těhotenství promyšleně připravovala dítě usmrtit, což také posléze (bezprostředně po porodu) učinila; utajování těhotenství bylo nezbytným předpokladem a součástí tohoto plánu, neboť v řízení nebylo zjištěno, že by k němu měla jiný důvod (ekonomický, sociální apod.).

Utajování těhotenství obviněnou nebylo motivováno okolnostmi, které by ji nepříznivě ovlivňovaly a působily na ni stresujícím způsobem (jak ve věci rozhodující soudy zjistily), a pak je nutno je hodnotit jako účelové s cílem úspěšného uskutečnění plánu dítě usmrtit, aniž by to vyšlo najevo. Stejně je třeba posoudit tu okolnost samotného porodu, kdy je sice pravdou, že jeho nestandardnost spočívala v tom, že obviněná rodila sama, bez pomoci cizí, resp. lékařské asistence, avšak právě i to bylo nezbytným předpokladem, aby se nikdo o narození dítěte, a tedy i jeho smrti nedozvěděl. V dané věci proto obviněná usmrtila své dítě sice bezprostředně po porodu, avšak nikoliv v rozrušení způsobeném porodem ve smyslu § 220 tr. zák. Její čin byl vyústěním během těhotenství pojatého úmyslu dítě usmrtit, jakmile se narodí, a tento čin zastřít. K uskutečnění činu se obviněná promyšleně připravovala a od počátku těhotenství nejednala způsobem svědčícím pro závěr, že dítě očekávala s tím, že si je ponechá.

Především tyto okolnosti vedly senát 6 Tdo Nejvyššího soudu k závěru, že nebylo možno přisvědčit nejen shora uvedeným argumentům obou dovolatelek, že jednání obviněné mělo být posouzeno jako trestný čin vraždy novorozeného dítěte matkou podle § 220 tr. zák., ale ani těm úvahám senátu 7 Tdo Nejvyššího soudu rozvedeným zejména v posledním odstavci na str. 3 pokračujícím na str. 4 jeho původního rozhodnutí [ v posuzovaném případě byla obviněná v průběhu těhotenství vystavena okolnostem, které evidentně měly trvale stresující charakter obávala se důsledků, které by pro její vztah mělo prozrazení těhotenství nepřítomnost odborné asistence spolu s nepřítomností jakékoli jiné osoby, v níž by obviněná měla oporu, a zároveň délka doby porodu (až 9 hodin), po kterou byla obviněná vystavena porodním bolestem, charakterizují situaci obviněné v době porodu jako velmi obtížnou. Jejím projevem byl kolapsový stav, v němž byla obviněná krátce po porodu nalezena a posléze hospitalizována. Uváží-li se vliv všech nepříznivých okolností provázejících těhotenství a porod v celém souhrnu na obviněnou v době posuzovaného činu, je tu evidentní podklad pro závěr, že obviněná se nacházela ve stavu, v němž její vůle jednat v zájmu života dítěte byla výrazně zeslabena ].

Popis skutku ve skutkové větě výroku o vině, ve spojení s odůvodněním rozsudku soudu prvního stupně, neobsahuje žádné skutečnosti, na jejichž podkladě by bylo možné učinit právní závěr, že obviněná v daném případě spáchala čin v rozrušení způsobeném porodem. Absence slovního vyjádření takového závěru v popisu skutku ve své podstatě znamená negativní vymezení zjištěného skutku ve vztahu k možnosti jeho posouzení podle privilegované skutkové podstaty trestného činu vraždy novorozeného dítěte matkou § 220 tr. zák. I když lze připustit, že samotný popis skutku ještě mohl být (zvláště po doplněném dokazování) precizován, neznamená to na druhé straně, že by jeho slovní formulace neodpovídala použité právní kvalifikaci jako trestného činu vraždy podle § 219 odst. 1, 2 písm. e) tr. zák. V rozporu s tímto právním posouzením není ani časové vymezení (bezprostředně po porodu) vlastního útoku obviněné proti životu narozeného (zdravého a životaschopného) dítěte, jak se mylně domnívá nejvyšší státní zástupkyně. I při takovém vymezení je totiž rozhodné zjištění soudů obou stupňů, že ani v tomto okamžiku obviněná nejednala v rozrušení způsobeném porodem.

Na podporu především právních závěrů obou soudů považuje senát 6 Tdo Nejvyššího soudu za vhodné ještě zdůraznit, že naplnění znaku rozrušení způsobeného porodem vyžaduje vznik mimořádného duševního stavu u rodičky v posuzovaném případě, přičemž mimořádnost se posuzuje ve vztahu k běžnému stavu průměrné rodičky rodící za obdobných podmínek. Rozrušení způsobené porodem ve smyslu ustanovení § 220 tr. zák. má tedy na mysli vyšší stupeň rozrušení, typicky při nepravidelně probíhajícím porodu, jakož i vlivem působících nepříznivých okolností, které trestněprávně relevantní rozrušení posilují. Senát 6 Tdo Nejvyššího soudu je přesvědčen, že za situace, kdy jednání matky dlouhodobě směřuje k usmrcení dítěte (jak bylo popsáno v posuzované věci), by měl být uvedený znak vykládán spíše restriktivním způsobem; jestliže by totiž v každém případě, kdy matka usmrtí své dítě při porodu nebo krátce po něm, byla přes podrobně provedené dokazování konstatována existence rozrušení způsobeného porodem z důvodu, že každý porod, a tím spíše v nestandardních podmínkách, je pro ženu stresující a rozrušení pravidelně vyvolá, pak by se podle privilegované skutkové podstaty posuzovaly všechny matky, které zavraždí novorozené dítě během či v určité době po porodu, znak rozrušení způsobeného porodem by bylo možné ze skutkové podstaty vypustit a míra rozrušení by pak byla hodnocena jen v rámci úvah o výši trestu.

Nejvyšší soud na podkladě všech uvedených skutečností dospěl k závěru, že obě podaná dovolání jsou zjevně neopodstatněná a přicházelo by v úvahu je v neveřejném zasedání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout.

Senát 6 Tdo Nejvyššího soudu, jemuž byla daná věc nyní podle rozvrhu práce přidělena, tak dospěl k právnímu názoru, který je odlišný od právního názoru vyjádřeného v této trestní věci v rozhodnutí jiného senátu Nejvyššího soudu (v usnesení ze dne 25. 2. 2003, sp. zn. 7 Tdo 156/2003). Proto v souladu s ustanovením § 20 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů, postoupil věc obviněné L. H. k rozhodnutí velkému senátu Nejvyššího soudu. Učinil tak v neveřejném zasedání ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř., neboť nejvyšší státní zástupkyně i obviněná s projednáním věci v neveřejném zasedání vyslovily souhlas.

Pro úplnost je třeba dodat, že Nejvyšší soud nerozhodoval o podnětu obviněné L. H. na odklad výkonu rozhodnutí. Navrhovaný postup ve smyslu § 265h odst. 3 tr. ř. v úvahu nepřicházel, neboť rozhodnutí podle tohoto ustanovení musí předcházet příslušný návrh předsedy senátu soudu prvního stupně a ten učiněn nebyl. Důvody k případnému postupu podle § 265o odst. 1 tr. ř. předseda senátu Nejvyššího soudu neshledal.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 10. prosince 2003

Předseda senátu:

JUDr. Jan B l á h a