6 Tdo 1255/2015
Datum rozhodnutí: 26.10.2015
Dotčené předpisy: § 209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoník



6 Tdo 1255/2015-30

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 26. října 2015 o dovolání obviněného J. S., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 11. 2014, sp. zn. 5 To 55/2014, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 1 T 11/2013, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :


Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 15. 7. 2014, sp. zn. 1 T 11/2013 byl obviněný uznán vinným trestným činem podvodu podle § 209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se dopustil skutkem popsaným ve výroku o vině v citovaném rozsudku.

Za tento trestný čin a sbíhající se přečin podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu v Rakovníku, ze dne 2. 1. 2013, sp. zn. 2 T 1/2013, byl podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku a § 43 odst. 2 tr. zákoníku, odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Podle § 74 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu realitní činnosti a v podnikání v tomto oboru na dobu pěti let. Zároveň byl zrušen výrok o trestu ze shora uvedeného trestního příkazu Okresního soudu v Rakovníku, který byl obviněnému doručen dne 10. 4. 2013 a téhož dne nabyl právní moci, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o povinnosti obviněného k náhradě škody.

Proti uvedenému rozsudku Městského soudu v Praze podal obviněný a státní zástupkyně (v neprospěch obviněného do výroku o trestu) odvolání, přičemž odvolání státní zástupkyně Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 12. 11. 2014, sp. zn. 5 To 55/2014, z části vyhověl a podle § 258 odst. 1 písm. b), c), e), f) tr. ř. napadený rozsudek zrušil a podle § 259 odst. 3 písm. b) tr. ř. znovu rozhodl tak, že uznal obviněného vinným trestným činem podvodu podle § 209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se dopustil skutkem popsaným ve výroku o vině v citovaném rozsudku. Obviněný byl podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku a § 43 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu realitní činnosti a v podnikání v tomto oboru na dobu pěti let. Podle § 43 odst. 2 byl zrušen výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Rakovníku ze dne 2. 1. 2013, č. j. 2 T 1/2013-170, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o povinnosti obviněného k náhradě škody.

Odvolání obviněného Vrchní soud v Praze podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.

Proti tomuto rozsudku podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť má v posuzované věci za to, že [s]kutkový popis neodpovídá skutkové podstatě trestného činu podvodu podle § 209 tr. zákoníku, a to proto, že chybí uvedení esenciálních součástí znaků skutkov[é] podstaty , kdy podrobněji rozvádí tento nedostatek v souvislosti se subjektivní stránkou předmětného trestného činu, která je ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozhodnutí vyjádřena pouze ve vztahu k údajnému vlastnictví předmětných nemovitostí v tomto výroku blíže specifikovaných osob. V případě nedokonaného jednání obviněného absentuje v uvedené skutkové větě vyjádření znaku skutkové podstaty předmětného trestného činu spočívající v obohacení jiného. Rovněž má obviněný za to, že ze skutkové věty výroku o vině napadeného rozhodnutí není zřejmé, zda využil omyl v osobách vlastníků dotčených nemovitostí, či zda obviněný sám takový omyl vyvolal. Dále obviněný argumentuje existencí extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, a to zejména s ohledem na označení obviněného jako zprostředkovatele a totožnost předmětným trestným činem obohacených osob. Především s ohledem na urputnou snahu orgánů činných v trestním řízení prokázat vinu obviněného vzdor nepopiratelnému faktu existence více osob zainteresovaných v předmětném jednání a na opatřování a způsob hodnocení důkazů soudem druhého stupně namítá obviněný porušení zásady spravedlivého procesu. Závěrem obviněný zpochybňuje také hodnocení jeho kriminální minulosti jako přitěžující okolnosti při ukládání trestu. Z uvedených důvodů navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil v celém rozsahu rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 11. 2014, sp. zn. 5 To 55/2014 a přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby věc znovu projednal a rozhodnul, popř. aby zrušil také rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 15. 7. 2014, sp. zn. 1 T 11/2013 a přikázal Městskému soudu v Praze, aby věc znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřil. Konstatoval, že obviněným vznesené námitky jsou z převážné části pod uplatněný dovolací důvod zcela nepodřaditelné, neboť obsahují pouze skutkové námitky, neschopné založit přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu, které navíc považuje, vyjma námitky nemožnosti přihlížení k zahlazeným odsouzením jako k přitěžující okolnosti, která ovšem nemá žádný zásadní vliv na postavení obviněného, za zcela nedůvodné, neboť skutkové závěry soudů obou stupňů mají dostatečnou logickou oporu v provedeném dokazování, a to bez jakýchkoliv extrémních rozporů. Stejně tak je přesvědčen, že postup soudů obou stupňů byl v otázce dokazování a odůvodňování zcela správný, souladný s § 2 odst. 5, 6 tr. ř. a nelze jim v tomto směru nic vytknout. Za relevantní, ovšem neopodstatněnou námitku nesprávného právního posouzení považuje státní zástupce tvrzenou absenci některých skutkových znaků předmětného trestného činu, neboť má za to, že ze skutkové věty výroku o vině napadeného rozhodnutí ve spojení s navazující částí odůvodnění lze spolehlivě dovodit veškeré znaky skutkové podstaty trestného činu, kterým byl obviněný uznán vinným. S ohledem na uvedené skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší soud odmítnul podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Zároveň vyjádřil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud své rozhodnutí učinil za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro případ odlišného rozhodnutí [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.) a vyhovuje obligatorním náležitostem ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02 a usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky, týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

S ohledem na námitku obviněného týkající se existence tzv. extrémního rozporu považuje Nejvyšší soud za vhodné nejprve zmínit, že extrémní nesoulad není dovolacím důvodem vyjádřeným v ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. I přes tuto skutečnost Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí (stejně jako Nejvyšší soud např. i v souvislosti s otázkou práva na spravedlivý proces) připustil zásah do pravomocného rozhodnutí s tím, že byl dovolací důvod naplněn, avšak za situace, kdy existuje extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury či svévole na straně obecných soudů. Ústavní soud (stejně jako Nejvyšší soud) však konstatoval, že uvedený zásah lze akceptovat za striktně vymezených důvodů. Zmíněné soudy v celé řadě svých rozhodnutí mj. také uvádí, že pokud napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, pak dovoláním napadená rozhodnutí nevykazují shora zmíněnou vadu , stejné závěry vyplývají také z níže uvedených rozhodnutí Ústavního soudu (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. I. ÚS 1717/09, usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 1601/07 a usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 2651/09). V souvislosti s uvedenou problematikou považuje Nejvyšší soud za potřebné ještě odkázat na rozhodnutí Ústavního soudu, ze kterého mj. vyplývá, že z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v extrémním nesouladu , a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze přepjatého formalizmu ). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (srovnej usnesení ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. III. ÚS 3884/13). V souvislosti s těmito skutečnostmi Nejvyšší soud podotýká, že odkaz na extrémní nesoulad jako prostředek domáhat se přezkumu napadených rozhodnutí dovolacím soudem, a to v oblasti skutkové, nikoli právní, se stal běžnou praxí. Přestože, jak již bylo řečeno, Nejvyšší soud připouští, že je oprávněn zasáhnout do skutkového zjištění v případě extrémního nesouladu, v předmětné trestní věci však takovýto extrémní rozpor shledán nebyl.

Nejvyšší soud je rovněž oprávněn konstatovat, že námitky uplatněné v dovolání obviněného jsou obsahově shodné s námitkami, se kterými se již musely v rámci obhajoby obviněného vypořádat soudy nižších stupňů, což je také patrno z odůvodnění jejich rozhodnutí. Na případ, kdy obviněný v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky s námitkami, které byly již uplatněny v řízení před soudem prvního a druhého stupně, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

Ze shora uvedeného tedy vyplývá, že námitky obviněného týkající se nesprávného hodnocení důkazů ohledně osoby obviněného jako zprostředkovatele či totožnosti obohacených osob, porušení zásady spravedlivého procesu a hodnocení předchozí trestné činnosti obviněného jako přitěžující okolnosti nespočívají v nesprávném hmotně právním posouzení jeho jednání.

Vzhledem k tomu, že jde o námitky skutkové, poukazuje Nejvyšší soud dále na usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, kde tento mj. uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.

Zcela nad rámec své přezkumné činnosti Nejvyšší soud připomíná, že soudy hodnotí shromážděné důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu (§ 2 odst. 6 tr. ř.). Rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do jejich výlučné kompetence. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Je pak na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy, a jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový právě požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. nebo § 134 odst. 2 tr. ř. (srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08).

Nejvyšší soud shledává nutným zdůraznit, že soudy nižších stupňů zcela správně hodnotily faktickou činnost obviněného v souvislosti s uzavíráním kupních smluv jako činnost zprostředkovatelskou, aniž by tak obviněný činil z titulu zprostředkovatelské smlouvy, přičemž se lze domnívat, že obviněný měl v rámci svých námitek zřejmě na mysli neuzavření zprostředkovatelské smlouvy v písemné formě. Jednak je třeba připomenout, že podle § 559 o. z. ve spojení s § 2445 a násl. o. z. se pro vznik zprostředkovatelské smlouvy nevyžaduje písemná forma a tato smlouva tak může být uzavřena např. i formou ústní. Pro posouzení činnosti obviněného z hlediska trestního práva je však v uvedeném případě zcela stěžejní jeho konkrétní faktická činnost, která spočívala v tzv. zprostředkování prodeje nemovitostí, (neboť pravým záměrem obviněného bylo získat majetkový prospěch nezákonným prodejem nemovitostí bez vědomí skutečných vlastníků), a to bez ohledu na skutečnost, zda byla podložena právním titulem či nikoliv, zvláště pak uvážíme-li okolnosti, které v odůvodnění svého rozhodnutí na str. 7 uvádí odvolací soud, a sice skutečnost, že existencí této či podobné smlouvy v písemné formě by bylo podloženo angažmá obviněného v inkriminované činnosti, což lze optikou jeho zájmů považovat za zcela nežádoucí. Rovněž ohledně totožnosti obohacených osob Nejvyšší soud v souladu s vyjádřením státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství připomíná, že s ohledem na konstrukci skutkové podstaty předmětného trestného činu je podstatné zjištění, zda došlo k naplnění znaku skutkové podstaty obohacení sebe nebo jiného, a to bez nutnosti identifikace konkrétní obohacené osoby, což také obviněný ve svém dovolání sám připouští. Lze tedy uzavřít, že soudy nižších stupňů provedly všechny potřebné důkazy, které hodnotily způsobem, který odpovídá ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř., že o správnosti skutkových zjištění nevznikly žádné důvodné pochybnosti a že skutkový stav byl zjištěn v rozsahu, který byl potřebný pro vydání rozhodnutí, a to včetně naplnění požadavku náležitého odůvodnění formulovaného v předchozím odstavci.

Stran tvrzení, že postupem obecných soudů, kdy namísto zjišťování případné trestné činnosti více zainteresovaných osob se tyto soudy soustředily pouze na osobu obviněného, Nejvyšší soud doplňuje, že podle § 2 odst. 8 tr. ř. je trestní stíhání před soudy možné, mimo jiné, jen na základě obžaloby, které podává státní zástupce. Obžaloba ze dne 17. 9. 2013 sp. zn. 1 KZV 32/2013 byla státní zástupkyní Městského státního zastupitelství v Praze podána pouze na osobu obviněného, a to pro skutek v citované obžalobě popsaný. Z respektu k výše uvedené zásadě obžalovací tedy vyplývá, že o jiném skutku, popř. skutku jiných osob než uvedených v podané žalobě nebyly příslušné soudy, vzdor námitce obžalovaného, oprávněny rozhodovat.

Ohledně námitky hodnocení důkazů, konkrétně aktivní role soudu stran opatřování jednotlivých důkazů, odkazuje Nejvyšší soud na své konstatování, které k tomuto tématu již shora uvedl. Navíc dodává, že vyjma respektování práv a povinností státního zástupce a strany obhajoby vyplývajícího z principu kontradiktornosti má soud především při projednávání obžaloby v hlavním líčení spor řídit tak, aby trestní řízení včetně činnosti stran probíhalo v souladu se zákonem, přičemž do dokazování je oprávněn zasahovat zásadně v tom rozsahu, aby řízení vedlo ke správnému a spravedlivému rozhodnutí (srov. § 2 odst. 5 poslední věta tr. ř.) tak, jak tomu bylo v konkrétním případě.

Na popsaný případ dovolávání se obviněného spravedlivého procesu dopadá také usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, ze kterého mj. vyplývá, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy .

Ve vztahu k námitce hodnocení kriminální minulosti obviněného jako přitěžující okolnosti při ukládání trestu Nejvyšší soud shledává, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 31 až § 34 tr. zák. a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. (srovnej rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Veškerá argumentace obviněného spočívá pouze v tom, že soudu druhého stupně vytýká zohlednění předchozích, již jemu zahlazených odsouzení jako přitěžující okolnosti nikoliv podle § 42 písm. p) tr. zákoníku, ale jako nejmenované přitěžující okolnosti, k čemž nepochybně není oprávněn. Nejvyšší soud na tomto místě podotýká, že pokud platí fikce, že se na pachatele hledí, jako by nebyl odsouzen, je pravdou, že skutečnost odsouzení (samozřejmě ani další skutečnosti, které mají v odsouzení svůj podklad, zejména výkon trestu a jeho účinek na pachatele) nesmí soud brát v žádné souvislosti v úvahu a musí při výměře trestu postupovat tak, jako by této skutečnosti nebylo. Soud je však oprávněn hodnotit všechny další okolnosti související se spácháním minulého trestného činu, které nejsou uvedenou právní fikcí dotčeny. Tedy, jestliže pachatel v minulosti už spáchal trestný čin, může soud po zhodnocení konkrétních okolností dřívějšího a nyní posuzovaného trestného činu a z jejich vztahu vyvodit příslušné závěry, pokud jde o postoj pachatele ke společenským hodnotám chráněným trestním zákoníkem, zda pachatel má sklony k páchání trestné činnosti nebo zda spáchání obou trestných činů je v jinak řádném životě pachatele jen náhodné, jaký je stupeň a povaha mravního narušení pachatele, jaká je možnost jeho nápravy apod. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí na str. 8 vyplývá, že soud druhého stupně hodnotil předchozí trestnou činnost obviněného pouze s ohledem na výrazné sklony jeho osobnosti k páchání zejména majetkové trestné činnosti, což plně koresponduje se shora uvedeným tvrzením, a tak ani v tomto případě nepovažuje Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu za odporující právním předpisům.

Jakkoli se Nejvyšší soud zabýval obviněným tvrzenou existencí nedostatků skutkové věty výroku o vině napadeného rozhodnutí (spočívající v téměř absentujícím vyjádření úmyslu, v absenci vyjádření znaku skutkové podstaty předmětného trestného činu spočívajícího v obohacení jiného ve vztahu k nedokonané části obviněnému za vinu kladeného jednání a konečně v nejednoznačnosti, zda obviněný využil omyl v osobách vlastníků dotčených nemovitostí, či zda takový sám omyl vyvolal) musí pouze konstatovat, že tyto námitky je možno pod obviněným uplatněný dovolací důvod formálně subsumovat, avšak ve skutečnosti se jedná o námitky zjevně neopodstatněné.

Ve stručnosti, s odkazem na shora vymezený obsah podaného dovolání, je třeba nejprve připomenout, že trestného činu podvodu se podle § 209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku dopustí ten, kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu velkého rozsahu.

Podle § 15 tr. zákoníku je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem, nebo věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn, přičemž srozuměním se rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoně může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem.

Zavinění je vybudováno na složce vědění (intelektuální), která zahrnuje vnímání pachatele, tj. odraz předmětů, jevů a procesů ve smyslových orgánech člověka, jakož i představu předmětů a jevů, které pachatel vnímal dříve, nebo ke kterým dospěl svým úsudkem na základě znalostí a zkušeností, a na složce vůle zahrnující především chtění nebo srozumění, tj. v podstatě rozhodnutí jednat určitým způsobem se znalostí podstaty věci. Jestliže pachatel rozhodné skutečnosti nechce, ani s nimi není srozuměn, není tu žádný volní vztah.

Jak složka vědění, tak i složka volní nemusí zcela přesně odpovídat objektivní realitě, nemusí vždy zcela přesně odrážet skutečnosti příslušnými ustanoveními zvláštní části trestního zákoníku předpokládané a nemusí se vztahovat ke všem podrobnostem, které jsou pro daný čin charakteristické. Postačí, když skutečnosti spadající pod zákonné znaky skutkové podstaty uvedené ve zvláštní části trestního zákoníku jsou zahrnuty v představě pachatele alespoň v obecných rysech.

V případě úmyslného zavinění je třeba konstatovat, že pro oba druhy úmyslu je společné, že intelektuální složka zahrnuje u pachatele představu rozhodných skutečností alespoň jako možných, rozdíl je v odstupňování volní složky. U přímého úmyslu pachatel přímo chtěl způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, u nepřímého úmyslu byl pro případ, že takový následek způsobí, s tímto srozuměn. Na srozumění pachatele, které vyjadřuje aktivní volní vztah ke způsobení následku relevantního pro trestní právo, je možno usuzovat z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si pachatel představoval jako možný [k uvedené problematice subjektivní stránky (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 221, 222].

Podle názoru Nejvyššího soudu bylo v předmětné trestní věci prokázáno, že obviněný zprostředkoval uzavření kupních smluv, a to s vědomím o neexistenci vlastnického práva prodávajících osob k předmětným nemovitostem, na základě kterých měla poškozená společnosti PAPAZINI s. r. o. zaplatit částku ve výši 94 523 450 Kč, kdy do okamžiku zahájení šetření Policie ČR uvedená společnost částku převyšující 17 000 000 Kč na depozitní účet smluveného advokáta skutečně převedla, přičemž bylo prokázáno, že část převyšující 12 000 000 Kč byla následně převedena dále, na účty jiných společností.

Nejvyšší soud poznamenává, s odkazem na ustálenou judikaturu, zejména pak přiměřeně na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2008, sp. zn. 6 Tdo 39/2008, že závěr o tom, zda tu je zavinění ve smyslu trestního zákoníku a v jaké formě, je závěrem právním. Tento závěr o subjektivních znacích trestného činu se musí zakládat na skutkových zjištěních soudu vyplývajících z provedeného dokazování. Okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dokazovat jen nepřímo, z okolností objektivní povahy, ze kterých se dá podle zásad správného myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem.

Nejvyšší soud je tedy oprávněn konstatovat, že všechny výše uvedené objektivní okolnosti, na základě kterých lze jednoznačně vyvodit závěr o úmyslném zavinění obviněného, jsou ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozhodnutí vyjádřeny, navíc doplněné souslovím v úmyslu získat majetkový prospěch nezákonným prodejem nemovitosti tak, aby případné pochybnosti stran subjektivní stránky předmětného trestného činu byly v maximální možné míře eliminovány.

Nejvyšší soud dále uvádí, že obohacením se rozumí neoprávněné rozmnožení majetku pachatele nebo někoho jiného, ať již jeho rozšířením nebo ušetřením nákladů, které by jinak byly z majetku pachatele nebo někoho jiného vynaloženy.

Za pokus trestného činu lze považovat podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku jednání, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, jestliže k dokonání trestného činu nedošlo. Pachatel tedy svým úmyslným jednáním při pokusu již bezprostředně směřoval ke spáchání trestného činu, ale k jeho dokonání nedošlo jen pro nějakou překážku nebo nějakou jinou okolnost, která pachateli zabránila v dokonání a byla zpravidla nezávislá na jeho vůli.

Z dosud popsaného vyplývá, že namítá-li obviněný absenci vyjádření znaku obohacení jiného ve vztahu k části jednání kvalifikované jako pokus předmětného trestného činu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozhodnutí, Nejvyššímu soudu nezbývá než uzavřít, že i tento znak je v předmětné skutkové větě bezpochyby vyjádřen. Jednání obviněného je jedním skutkem, za který se v nauce i praxi považují všechny ty projevy vůle pachatele navenek, které jsou příčinou následku významného z hlediska trestního práva, pokud jsou zahrnuty zaviněním. Podstatu skutku tvoří jednání. Rámec aktů zahrnutých do jednání je však určen trestněprávně relevantním konkrétním následkem, jehož musí být jednání příčinou. Jedná se o následek, který je znakem některého konkrétního trestného činu. V případě vývojových stádií trestného činu se tedy nejedná, jak se obviněný mylně domnívá, o odlišné skutky, kdy je každý z nich nutné popsat tak, aby odpovídaly jednotlivým znakům skutkové podstaty konkrétního trestného činu, ale o od sebe oddělitelné fáze jednání obviněného , jimiž je postupně realizován jeho úmysl spáchat (dokonat) předmětný trestný čin . Jinými slovy řečeno, je-li zde diskutovaný znak skutkové podstaty ve skutkové větě výroku o vině vyjádřen, je bez významu, zda je tak učiněno ve vztahu ke každému vývojovému stadiu trestného činu obviněného zvlášť.

K námitce nejasnosti skutkové věty výroku o vině napadeného rozhodnutí ohledně skutečnosti, zda obviněný využil omyl v osobách vlastníků dotčených nemovitostí, či zda takový sám omyl vyvolal, Nejvyšší soud připomíná, že z hlediska zaujaté právní kvalifikace není diferenciace těchto znaků podstatná, přesto však lze konkrétní znak ze zmiňované skutkové věty jednoznačně dovodit.

V případě uvedení v omyl pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci naproti tomu, při využití omylu jiného pachatel sám k vyvolání omylu nutně nepřispěl, ale po poznání omylu jiného a v příčinném vztahu k němu jednal tak, aby ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatil. Ze slovního spojení s vědomím, že se nejedná o skutečné vlastníky uvedených nemovitostí uvedeného ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozhodnutí lze zcela nepochybně dovodit, že obviněný o omylu jednatele poškozené společnosti PAPAZINI s. r. o. ohledně vlastníků kupovaných nemovitostí věděl a trestného činu podvodu podle § 209 odst. 1, 5 písm. a) se tak dopustil při využití omylu jiné osoby.

Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc obviněného meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak Nejvyšší soud o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění § 265i odst. 2 tr. ř.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 26. října 2015
JUDr. Jan Engelmann předseda senátu