6 Tdo 1249/2015
Datum rozhodnutí: 21.10.2015
Dotčené předpisy: § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.



6 Tdo 1249/2015-I.-54 U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. října 2015 o dovolání, které podal obviněný D. B . , proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 5. 2015, č. j. 6 To 37/2015-851, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 49 T 2/2014, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í : I.
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 2. 2015, č. j. 49 T 2/2014-760 , byli uznáni vinnými

obvinění M. B. a D. B. zločinem loupeže podle § 173 odst. 1, odst. 2 písm. b) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen tr. zákoník ), přečinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku
a obviněná Š. B. pomocí ke zločinu loupeže podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku k § 173 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku a pomocí k přečinu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku k § 234 odst. 1 tr. zákoníku.

Těchto trestných činů se podle skutkového zjištění nalézacího soudu dopustili tím, že

dne 26. 12. 2013, v přesně nezjištěné době od 17:00 hodin do 18:15 hodin, v katastru obce R., na ulici O., před autobusovou zastávkou umístěnou nedaleko domu č. p. ..., vedeni společným záměrem, i za případného použití fyzické síly získat finanční prostředky nacházející se v daný okamžik u poškozeného P. K., ........, poté, co obžalovaní D. B. a M. B., oba ve stavu nejméně střední opilosti, přistoupili ke jmenovanému poškozenému, který se rovněž nacházel nejméně ve stavu střední opilosti a poté, co jej tito obžalovaní slovně vyzvali k vydání peněz, zaútočili na poškozeného takovým způsobem, že do něj obžalovaný D. B. strčil oběma rukama, čímž jej srazil na zem a v tu chvíli přicházející obžalovaná Š. B. poškozenému odňala peněženku, kterou vytahoval z náprsní kapsy bundy a vzala z ní bankovky v hodnotě 400 Kč a platební kartu VISA č. ......., vydanou Českou spořitelnou, a. s., znějící na jméno poškozeného, peněženku mu vrátila a ostatní věci ihned předala obžalovanému M. B. a ten společně s D. B., vedeni snahou získat finanční prostředky nacházející se na bankovním účtu poškozeného, jakmile poškozeného zvedli a opřeli o poblíž se nacházející plot, opakovaně po něm požadovali sdělení PIN kódu k platební kartě, čemuž se ten bránil uváděním chybných kódů, avšak jakmile jim, po několika neúspěšných pokusech o výběr finanční hotovosti z nedalekého bankomatu České spořitelny, učiněných střídavě obžalovanými a ovlivněn bolestí pravé nohy, pociťovanou od okamžiku svého sražení na zem, sdělil správný PIN kód, oba obžalovaní opětovně odběhli ke shora zmíněnému bankomatu, z něhož se jim však ani poté, z důvodu nedostatku požadovaných finančních prostředků na účtu, nepodařilo žádnou finanční hotovost vybrat, a proto poškozenému, vyjma částky ve výši 400 Kč, vrátili platební kartu a tímto svým jednáním, mimo škody na odcizené finanční hotovosti, způsobili poškozenému P. K. zlomeninu krčku pravé stehenní kosti s posunem úlomků, tedy poranění, které si dne 27. 12. 2013 vyžádalo operativní zákrok v Bohumínské městské nemocnici a jehož doba léčení, bez následné rehabilitace a rekonvalescence, se pohybovala v rozsahu 6 - 8 týdnů.

Za to byli odsouzeni: . obviněný D. B. podle § 173 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi roků a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou,
. obviněný M. B. podle § 173 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou,
. obviněná Š. B. podle § 173 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku a § 58 odst. 5 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, přičemž podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku jí byl výkon trestu odnětí svobody podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let.
Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byli obvinění D. B., M. B. a Š. B. zavázáni společně a nerozdílně zaplatit poškozené Zdravotní pojišťovně Ministerstva vnitra ČR na náhradě škody částku ve výši 41.492 Kč.

O odvoláních, která proti rozsudku soudu prvního stupně podali všichni obvinění a v neprospěch obviněné i státní zástupce, rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 25. 5. 2015, č. j. 6 To 37/2015-851, jímž z podnětu odvolání státního zástupce podle § 258 odst. 1 písm. d) tr. ř. napadený rozsudek ohledně obviněné Š. B. zrušil v celém rozsahu a z podnětu odvolání obviněného M. B. podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. ohledně tohoto zrušil částečně, a to ve výroku o způsobu výkonu trestu.

Podle § 259 odst. 3 tr. ř. se nově rozhodl tak, že obviněnou Š. B. uznal vinnou zločinem loupeže podle § 173 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku a přečinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 1 tr. zákoníku, jichž se podle jeho skutkových zjištění dopustila tím, že

společně s obžalovanými D. B. a M. B.
dne 26. 12. 2013, v přesně nezjištěné době od 17:00 hodin do 18:15 hodin, v katastru obce R., na ulici O., před autobusovou zastávkou umístěnou nedaleko domu č. p. ...., vedeni společným záměrem, i za případného použití fyzické síly získat finanční prostředky nacházející se v daný okamžik u poškozeného P. K., ......, poté, co obžalovaní D. B. a M. B., oba ve stavu nejméně střední opilosti, přistoupili ke jmenovanému poškozenému, který se rovněž nacházel nejméně ve stavu střední opilosti a poté, co jej tito obžalovaní slovně vyzvali k vydání peněz, zaútočili na poškozeného takovým způsobem, že do něj obžalovaný D. B. strčil oběma rukama, čímž jej srazil na zem a v tu chvíli přicházející obžalovaná Š. B. poškozenému odňala peněženku, kterou vytahoval z náprsní kapsy bundy a vzala z ní bankovky v hodnotě 400 Kč a platební kartu VISA č. ......., vydanou Českou spořitelnou, a. s., znějící na jméno poškozeného, peněženku mu vrátila a ostatní věci ihned předala obžalovanému M. B. a ten společně s D. B., vedeni snahou získat finanční prostředky nacházející se na bankovním účtu poškozeného, jakmile poškozeného zvedli a opřeli o poblíž se nacházející plot, opakovaně po něm požadovali sdělení PIN kódu k platební kartě, čemuž se ten bránil uváděním chybných kódů, avšak jakmile jim, po několika neúspěšných pokusech o výběr finanční hotovosti z nedalekého bankomatu České spořitelny, učiněných střídavě obžalovanými a ovlivněn bolestí pravé nohy, pociťovanou od okamžiku svého sražení na zem, správný PIN kód, oba obžalovaní opětovně odběhli ke shora zmíněnému bankomatu, z něhož se jim však ani poté, z důvodu nedostatku požadovaných finančních prostředků na účtu, nepodařilo žádnou finanční hotovost vybrat, a proto poškozenému, vyjma částky ve výši 400 Kč, vrátili platební kartu a tímto svým jednáním, mimo škody na odcizené finanční hotovosti, způsobili poškozenému P. K. zlomeninu krčku pravé stehenní kosti s posunem úlomků, tedy poranění, které si dne 27. 12. 2013 vyžádalo operativní zákrok v Bohumínské městské nemocnici a jehož doba léčení, bez následné rehabilitace a rekonvalescence, se pohybovala v rozsahu 6 - 8 týdnů.

Obviněnou odsoudil podle § 173 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon ji podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. ji zavázal, aby společně a nerozdílně s obviněnými D. B. a M. B., jímž byla tato povinnost uložena rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 2. 2015, č. j. 49 T 2/2014-760, zaplatila na náhradě škody poškozené Zdravotní pojišťovně Ministerstva vnitra ČR se sídlem Kodaňská 1441/46, Praha 10 částku ve výši 41.492 Kč.

Odvolací soud dále rozhodl tak, že obviněného M. B. podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařadil pro výkon uloženého trestu odnětí svobody do věznice s dozorem a že odvolání obviněného D. B. podle § 256 tr. ř. zamítl.
II.
Proti citovanému rozsudku Vrchního soudu v Olomouci podali prostřednictvím svých obhájců dovolání obvinění D. B. a Š. B., přičemž je opřeli o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Obviněný D. B. prostřednictvím Mgr. Ing. Hynka Navrátila ve svém mimořádném opravném prostředku namítl, že jím napadená rozhodnutí jsou ve zřejmém rozporu s prokázaným skutkový stavem, neboť se trestného jednání nedopustil. S oporou o výpověď poškozeného ze dne 29. 4. 2014 a spoluobviněného M. B. ze dne 21. 3. 2014 dovozuje, že do kontaktu s poškozeným vešel až po úrazovém ději a výzvě k vydání peněz. Soudy měly, i s ohledem na vyjádření poškozeného u hlavního líčení, vyjít z jeho původní výpovědi, která by měla být objektivnější. Pokud svědek uvedl, že ho napadl ten vyšší, poté obviněný poukazem na přítomnost dalších osob (i svědka E. G.) naznačuje možnost, že takové vyjádření svědka mohlo mít souvztažnost k této osobě. Z toho dovolatel dovozuje, že poškozeného napadl jeho bratr, který ho též vyzval k vydání peněz. Opakuje, že se na místě objevil až po napadení poškozeného, pokud něco jiného plyne z výpovědi bratra M., lze to vysvětlit snahou o získání výhodnějšího postavení v soudním řízení. Obviněný poukazuje na konstantnost své výpovědi a na to, že jeho tvrzení bylo podpořeno výpovědí jeho matky. Nesouhlasí s vyhodnocením svědecké výpovědi T. .P soudem a upozorňuje na výpověď E. Ž.. V kontextu toho namítá, že se soudy s existencí této výpovědi vypořádaly nedostatečně a odkazuje i na výpověď svědkyně R. M., která má rovněž podporovat jeho údaje. Správný je závěr soudu, že poškozený nemohl opakovaně upadnout, neboť ze svědecké výpovědi řidiče autobusu vyplynulo, že viděl poškozeného stát (byť opřeného o zeď) a tento se nacházel ve stavu těžké opilosti, kdy měl zcela posunuté vnímání bolesti. I znalec MUDr. Marek Dokoupil připustil, že v alkoholovém opojení uvedeného charakteru může poškozený stát.

Protože soudy při rozhodování věci zcela pominuly princip v pochybnostech ve prospěch obviněného a protože za zjištěného stavu věci nelze dojít k závěru o jeho vině, navrhl obviněný, aby dovolací soud napadená rozhodnutí zrušil a zprostil jej v celém rozsahu obžaloby.

Obviněná Š. B. ve svém dovolání zpracovaném Mgr. Alešem Nytrou vyslovila nesouhlas se závěry odvolacího soudu primárně proto, že se jí vytýkaného jednání nedopustila. Fyzického napadení poškozeného se neúčastnila, proti tomu protestovala a své syny napomínala, aby poškozeného nechali být. Jejich jednání hodnotí jako exces, který jí při právním posouzení činu nemůže být přičítán. I v případě, že by (jak uvedeno ve skutkové větě) byla se syny předem domluvena na spáchání loupeže, nelze z toho dovozovat, že by synům dala generální souhlas k tomu, aby poškozeného zranili jakýmkoli způsobem. Protože je napomínala, aby poškozeného nechali být, mělo její jednání být kvalifikováno nejvýše podle § 173 odst. 1 trestního řádu (správně tr. zákoníku). Její účast na činu byla marginální a naprosto okrajová, její jednání nijak zvlášť neusnadnilo dokonání trestného činu. Poškozeného nehlídala, podání peněz z peněženky a platební karty M. B. mělo být posouzeno nejvýše jako pomoc k trestnému činu. Trest, který jí byl odvolacím soudem uložen, pokládá za nepřiměřeně přísný, a to i v porovnání s trestem uloženým synu M..

Obviněná proto navrhla, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.

Nejvyšší státní zástupce se k dovoláním obviněných vyjádřil prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupkyně ). Ta po shrnutí dovolacích námitek obviněných uvedla, že tito pokud jde o námitky stran skutkových zjištění a jejich hodnocení soudy obou stupňů argumentují skutečnostmi známými z jejich dosavadní obhajoby i z jejich odvolání. Připomenula, že dovolání je mimořádný opravný prostředek do značné míry formalizovaný. Jeho účelem není všeobecný přezkum napadeného rozhodnutí, nýbrž jen prověření důvodnosti tvrzení dovolatele o existenci jím uplatněného dovolacího důvodu. Řízení o dovolání nenabízí možnost přezkumu vyhrazený řádnému opravnému prostředku či možnost dosáhnout posouzení věci ve třetím stupni řízení před soudem. Námitkami vyjádřenými v dovolání obviněných se náležitě a dostatečně podrobně zabýval již soud druhého stupně, jehož závěry jsou logické a plně vycházející z obsahu provedeného dokazování. Lze na ně bez výhrad odkázat.

Státní zástupkyně dodala, že proběhlo-li přezkumné řízení ve druhém stupni řádně, nemá Nejvyšší soud povinnost ani důvod znovu přezkoumávat důvodnost námitek, které dovolatelé uplatnili již v řízení o řádném opravném prostředku. Takto odůvodněné dovolání by mělo být odmítnuto jako zjevně neopodstatněné.

Pokud jde o námitku obviněné Š. B., že její jednání mělo být kvalifikováno pouze jako pomoc ke zločinu loupeže podle § 24 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku k § 173 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku a jako pomoc k přečinu neoprávněného opatření padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku k § 234 odst. 1 tr. zákoníku, uvedla, že soud druhého stupně správně kvalifikoval jednání obviněné jako spolupachatelství, neboť zde shledal společný úmysl v jednání všech tří pachatelů. Společný úmysl nelze ztotožňovat s výslovnou dohodou spolupachatelů, která není vyžadována. Postačí dohoda konkludentní. Z provedeného dokazování přitom jednoznačně vyplynulo, že takový společný úmysl byl v daném případě prokázán, neboť obviněná vytahovala poškozenému peněženku a žádala po něm sdělení PIN platební karty.

Protože podle státní zástupkyně meritorní rozhodnutí v této věci není zatíženo takovou vadou, kterou by bylo nutno a možno napravit cestou dovolání, přičemž deklarovaný důvod v dovolání naplněn nebyl, navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl, protože je zjevně neopodstatněné . Současně navrhla, aby Nejvyšší soud o těchto dovoláních rozhodl v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné, než navrhované rozhodnutí, vyjádřila ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. výslovný souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání jiným než navrženým způsobem.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněných jsou přípustná [dovolání obviněného podle § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., dovolání obviněné podle § 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.]. Dále zjistil, že tato dovolání byla podána osobami oprávněnými [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňují i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).

Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v § 265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný dovolací důvod.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.

Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).

Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

Předtím, než Nejvyšší soud přistoupil k projednání dovolání obviněných, obdržel písemné podání obviněné ze dne 8. 9. 2015, jímž výslovným prohlášením vzala své dovolání proti výše označenému rozhodnutí zpět. Protože předseda senátu dovolacího soudu nezjistil žádných překážek, které by bránily tomu, aby vzal toto zpětvzetí dovolání na vědomí, rozhodl o něm samostatným usnesením. V důsledku toho se předmětem jeho posouzení stalo toliko dovolání obviněného.
IV.

Dovolání obviněného D. B. se deklarovaným dovolacím důvodem ve své argumentaci zcela míjí. Obviněný v něm totiž nevznáší jedinou hmotně právní námitku, kterou by brojil proti subsumpci (podřazení) soudy zjištěného skutkového stavu věci (skutku popsaného ve výrokové části rozsudku soudu prvního stupně) pod příslušná hmotně právní ustanovení zákona (pod znaky trestných činů loupeže podle § 173 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku a neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 1 tr. zákoníku, jimiž byl uznán vinným). Veškeré námitky jím uplatněné vyjadřují jeho nesouhlas se skutkovým stavem, který je v napadených rozhodnutích vyjádřen, což se promítá i v jeho požadavku na zproštění obžaloby [s ohledem na tvrzení, že na spáchaném činu nikterak neparticipoval, podle § 226 písm. c) tr. ř.]. Přitom s ohledem na to, co ve svém mimořádném opravném prostředku uplatňuje (skrze odkazy na výpovědi svědků a spoluobviněného), lze dospět k poznatku, že se domáhá toho, aby dovolací soud jím označené důkazy hodnotil odlišně od soudů nižších stupňů a následně dospěl k jinému skutkovému závěru, tj. že se žádného trestného činu nedopustil proto, že do průběhu jeho děje nikterak nezasáhl (tvrzení o výlučném spáchání činu bratrem M.).

K takto vzneseným námitkám je třeba zopakovat to, co již dovolací soud vyjádřil pod bodem III. tohoto usnesení. Dovolací soud zásadně vychází (s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu skutkových a právních závěrů mezi sebou či obsahem provedených důkazů) ze skutkového stavu vyjádřeného v dovoláním napadených rozhodnutích. Nepřísluší mu provádět přehodnocení hodnocení důkazů soudy nižších stupňů, neboť to je realizováno těmito soudy v návaznosti na uplatnění zásad ústnosti bezprostřednosti prováděných důkazů (§ 2 odst. 11, 12 tr. ř.), které nelze (v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí) realizovat před soudem dovolacím. Lze odkázat na to, že soudy nižších stupňů (tj. jak soud prvního stupně, tak i soud odvolací) se obsahově shodnými námitkami obviněného v dostatečném rozsahu zaobíraly a přiléhavým způsobem vyložily, na základě jakého hodnocení důkazů dospěly ke zjištěnému skutkovému stavu věci. V případě soudu odvolacího je možno poukázat na str. 13-15, v níž vrchní soud reagoval na odvolací námitky obviněného. Nejvyšší soud neshledává žádných skutečností, které by bylo možno soudům nižších stupňů, stran jejich hodnocení provedených důkazů, důvodně vytknout.

Protože obviněný neučinil obsahem svého dovolání námitku extrémního nesouladu (a takový nesoulad ani v jeho případě nelze shledat) a svou dovolací argumentací věc neposunul do úrovně, která by svědčila o porušení jeho základních práv garantovaných mu v trestním procesu (zejména práva na spravedlivý proces), je nezbytné věc uzavřít tak, že své dovolání podal z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení § 265b tr. ř.

Nejvyšší soud proto o dovolání obviněného rozhodl způsobem upraveným v ustanovení § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., podle něhož odvolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu než je uveden v ustanovení § 265b. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl dovolací soud o tomto mimořádném opravném prostředku obviněného v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., dle něhož V odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 21. října 2015

JUDr. Ivo Kouřil předseda senátu