6 Tdo 1249/2013
Datum rozhodnutí: 27.11.2013
Dotčené předpisy: § 250 odst. 1 tr. zák., § 250 odst. 4 tr. zák.



6 Tdo 1249/2013-46

U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 27. listopadu 2013 o dovolání obviněného P. K r. , proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 12. 2012, č. j. 4 To 59/2012-6922, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 48 T 7/2009, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :


Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 7. 10. 2011, sp. zn. 48 T 7/2009, byl obviněný P. Kr. uznán vinným trestným činem úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1 tr. zákona pro skutek uvedený pod bodem IV./1 a pomocí k trestnému činu úvěrového podvodu podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák., § 250 odst. 1, 4 písm. b) tr. zák., a to pro skutek pod bodem IV./2 výroku rozsudku. Za tyto trestné činy mu byl podle § 250b odst. 4 tr. zák. a § 35 odst. 1 tr. zák. uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání třiceti měsíců, když podle § 58 odst. 1 tr. zák. a podle § 59 odst. 1 tr. zák. mu byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř let. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená Česká spořitelna, a. s., Olbrachtova 1929/62, Praha 4, odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Tento rozsudek obsahuje i odsuzující výroky ve vztahu ke spoluobviněným L. B., Ing. R. L., J. B., P. H., Z. L., Z. P., S. V. a K. Ki.

Z podnětu odvolání obviněného J. B. a poškozené České spořitelny, a. s., byl rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 12. 2012, č. j. 4 To 59/2012-6922, podle § 258 odst. 1 písm. d), f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušen ohledně obviněného J. B. ve výroku o trestu a ve výroku o náhradě škody a ohledně obviněného S. V. ve výroku o náhradě škody a znovu podle § 259 odst. 3 tr. ř. rozhodnuto ohledně obviněného J. B. tak, že podle § 37 tr. zák. se upouští od uložení souhrnného trestu ve vztahu k rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 19. 12. 2011, č. j. 37 T 51/2010-747, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 7. 11. 2012, sp. zn. 67 To 216/2012, a znovu bylo rozhodnuto u obviněných J. B. a S. V. o nárocích poškozené České spořitelny, a. s. Podle § 256 tr. ř. byla odvolání obviněných S. V., P. Kr. a K. Ki. zamítnuta.

Dovolání obviněný P. Kr. opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. Obviněný je přesvědčen, že rozhodnutí, které napadá dovoláním ve spojení s odsuzujícím rozsudkem soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení skutku či jiném nesprávném hmotně právním posouzení (§ 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.), neboť byl v řízení předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Podle obviněného Vrchní soud v Praze potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, aniž by vina obviněného Kr. byla založena na jediném přímém důkazu. Vytýká odvolacímu soudu, že k závěru o subjektivní stránce trestného činu dospěl na podkladě e-mailových zpráv, které měly pouze obecnou povahu, čímž se dostal do rozporu s ustanovením § 2 odst. 5 tr. ř. Je přesvědčen, že skutkový stav nebyl zjištěn bez důvodných pochybností, jelikož v dané věci nebyly objasněny všechny podstatné okolnosti případu, protože odsuzující rozsudek je postaven především na doznání obviněného L. Obviněný se dále domnívá, že chybného právního posouzení se soudy dopustily v tom, že k tíži obviněného přičítaly skutečnost, že obviněný odmítl vypovídat a hned na počátku se nesnažil celou věc vysvětlit. Toto pochybení obviněný považuje za hrubé porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Druhé chybné právní posouzení obviněný spatřuje v tom, že byl uznán vinným z trestného činu úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1, 4 písm. b) tr. zák. ve vztahu ke skutku IV. 2 a 3, když tohoto jednání se měl dopustit ve stadiu pomoci k trestnému činu úvěrového podvodu, kdy úvěr byl zajišťován pro V. F. a R. H. Trestně stíhaná V. F. a R. H. byli vyloučeni ze společného řízení a v době rozhodování odvolacího soudu nebylo známo, v jaké fázi soudního řízení se nachází jejich trestní stíhání. Obviněný je přesvědčen, že účastenství v trestné činnosti je vždy závislé na tom, zda je prokázána vina hlavního pachatele či nikoliv. Je stěží přijatelné, aby hlavní pachatel byl zproštěn obžaloby a nenesl trestní odpovědnost a účastník, ať již ve formě pomoci či návodu, byl uznán vinným ke skutku, který se ani nemusel stát. Účastenství je pojato v trestním zákonu na zásadě akcesority, což znamená závislost trestní odpovědnosti účastníka na vině hlavního pachatele. Na tomto podkladě obviněný dospívá k tomu, že závěr o vině P. Kr. jako pomocníka trestné činnosti V. F. a R. H. je předčasný a popírající shora uvedený princip akcesority. Ve zbývající části dovolání se obviněný zabývá otázkami, které souvisejí s posuzováním skutkového stavu věci ve spojitosti se zásadou volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. a zásadou uvedenou v § 2odst. 5 tr. ř. v souvislosti s principem in dubio pro reo a tyto zásady hodnotí také z pohledu principů zakotvených v Listině základních práv a svobod. Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek Vrchního soudu v Praze zrušil a aby věc byla vrácena Vrchnímu soudu v Praze k dalšímu řízení.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v Brně využil svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřil. Jak uvedl, většina námitek obviněného se vztahuje pouze ke skutkovým zjištěním učiněným nalézacím i odvolacím soudem. Podle státního zástupce obviněný nesprávně považuje za otázky hmotně právního posouzení způsob hodnocení věrohodnosti výpovědi obviněného před soudem nebo hodnocení jeho e-mailové korespondence k prokázání jeho zavinění. Navíc zejména ani z pasáže odůvodnění rozsudku odvolacího soudu citované dovolatelem není patrno, že by snad bylo k tíži obviněného přičteno, že v podstatě odmítl vypovídat. K tomu státní zástupce podotkl, že obviněný se vyjádřil jen u hlavního líčení, kde dne 20. 7. 2011 podle svých písemných poznámek přednesl své vyjádření a výslovně předeslal, že na otázky soudu, obžaloby ani obhajoby odpovídat nebude. Nalézací soud správně zohlednil tuto okolnost při hodnocení věrohodnosti jeho výpovědi a stejně správně vyhodnotil význam neochoty obviněného vypovídat i odvolací soud. Stručně shrnul, že ochota obviněného vypovídat může jeho věrohodnost zvýšit, kdežto jeho neochota ji nemůže snížit. Obviněný Kr. věrohodnost své výpovědi nezvýšil a soud mu neuvěřil, což je, jak již bylo uvedeno shora, otázka hodnocení důkazů a nikoliv otázka užití hmotného práva. Podle státního zástupce dovolatelem tvrzeným důvodům dovolání podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá pouze jeho námitka, že soudy nerespektovaly akcesoritu účastenství, když hlavní pachatelé, obvinění F. a H., nebyli pro předmětný trestný čin odsouzeni. Je zřejmé, že obviněný v podstatě namítá porušení ustanovení § 10 odst. 1 zákona písm. c) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona (dále jen tr. zák.), ve znění pozdějších předpisů, podle něhož je možno dopustit se pomoci pouze ve vztahu k dokonanému trestnému činu. Státní zástupce upozorňuje na to, že obviněný patrně omylem uvádí obviněného H., avšak obviněný Kr. byl odsouzen toliko pro pomoc k trestnému činu obviněné F. a nikoliv obviněného H. viz skutek pod bodem IV. 2) rozsudku. Pro pomoc k trestnému činu H. byl odsouzen pouze obviněný Ki., kterého se dovolání netýká - viz skutek pod bodem IV. 3) rozsudku. Státní zástupce konstatuje, že odvolací soud k námitce akcesority účastenství, uplatněné již v odvolání obviněného, uvedl, že podstatné je nikoliv to, zda byl hlavní pachatel za trestný čin odsouzen, nýbrž to, zda je k tomuto trestnému činu dána jeho trestní odpovědnost. Tento názor státní zástupce považuje za správný, neboť je logický a odpovídá aktuální judikatuře. V této souvislosti pak státní zástupce poukázal na vývoj judikatury, kdy nejprve v usnesení ze dne 8. 10. 2003, sp. zn. 3 Tdo 908/2003, shledal Nejvyšší soud, že jestliže byl pachatel trestného činu odsouzen za trestný čin, jehož se skutečně dopustil, v rozporu s ustanovením trestního řádu o nepřípustnosti trestního stíhání vztahujícími se pouze k jeho osobě (např. překážka věci rozsouzené), nemá tato vada vliv na zákonnost odsouzení účastníka na jeho trestném činu. Již zde bylo tedy připuštěno odsouzení účastníka pro pomoc k trestnému činu pachatele, jehož odsouzení neexistuje. Soud mimo jiné uvedl: V případě, kdy buď následkem úmrtí přímého pachatele, případně z jiných důvodů (např. nepříčetnost dle § 12 tr. zák.) nemůže být tento postaven před soud a nemůže tak být pro skutek (čin) za vinu mu kladený docíleno rozsudku odsuzujícího, avšak objektivní i subjektivní skutková povaha trestného činu za vinu mu kladeného je do té míry zjištěna, že takové zjištění tvoří dostatečný podklad k rozhodnutí o vině spolupachatelů případně účastníků na trestné činnosti lze i bez předchozího rozhodnutí o vině (pravomocného) hlavního pachatele rozhodnout
o spolupachateli (§ 9 odst. 2 tr. zák.) nebo účastníkovi (§ 10 odst. 1 písm. a) - c)
tr. zák.) na trestném činu či jeho pokusu. . Otázka trestnosti hlavního pachatele
má být řešena jako předběžná otázka podle § 9 odst. 1 tr. ř. Za ještě přiléhavější k předmětné trestní věci lze podle státního zástupce považovat usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2004, sp. zn. 5 Tdo 984/2004, kde se dokonce rovněž jednalo o pomoc k trestnému činu podvodu, pomocník odsouzen byl, ačkoliv hlavní pachatel odsouzen nebyl.
Nejvyšší soud zde vyslovil následující názor: Ze skutkových zjištění soudů je zřejmé, že V. I. svým jednáním naplnil znaky trestného činu pojistného podvodu podle § 250a odst. 1, 4 písm. b) tr. zák., a proto bez ohledu na skutečnost, že dosud nebyl pro tento skutek
trestně stíhán, Nejvyšší soud považuje tuto právní kvalifikaci i právní kvalifikaci jednání obviněného N. I. jako pomoci k trestnému činu pojistného podvodu podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k § 250a odst. 1, 4 písm. b) tr. zák. za správnou. S citovaným názorem vyslovil souhlas rovněž Ústavní soud, který v téže věci svým usnesením ze dne 6. 10. 2005, sp. zn. I. ÚS 29/05, odmítl ústavní stížnost. V odůvodnění svého usnesení mimo jiné uvedl, že nalézací soud vyřešil otázku trestnosti hlavního pachatele jako otázku předběžnou podle § 9 odst. 1 tr. ř. a že proto Ústavní soud nehodlá polemizovat s přesvědčivě odůvodněným názorem Nejvyššího soudu. Z citovaných rozhodnutí je tedy podle státního zástupce zřejmé, že k odsouzení účastníka postačí, pokud soud podle § 9 odst. 1 tr. ř. s kladným výsledkem posoudí trestní odpovědnost hlavního pachatele, tedy učiní závěr, že hlavní pachatel podle dostupných poznatků spáchal dokonaný trestný čin. Akcesorita účastenství je tedy zachována i v takovém případě, kdy hlavní pachatel za předmětný trestný čin vůbec odsouzen nebyl. Tak se také stalo v předmětné věci, v níž je z dosavadních výsledků trestního řízení patrno, že V. F. se předmětného trestného činu dopustila, byla pro něj obžalována a k jejímu odsouzení nedošlo pouze proto, že se nedostavila k hlavnímu líčení a nalézací soud proto svým usnesením ze dne 19. 7. 2011 podle § 23 odst. 3 tr. ř. její věc ze společného řízení vyloučil k samostatnému projednání a rozhodnutí. K námitkám obviněného souvisejícím s hodnocením věrohodnosti výpovědi obviněného, k čemuž obviněný uvedl, že se ze strany obou soudů jedná o hrubé porušení práva na spravedlivý proces , státní zástupce konstatoval, že nalézací soud neučinil závěry o vině dovolatele bez návaznosti na obsah výpovědí svědků a dalších důkazů. Naopak. Tento soud na str. 40 a 41 napadeného rozsudku podrobně vyložil své myšlenkové postupy při hodnocení jednotlivých důkazů. Zejména vysvětlil, z jakých konkrétních důvodů považoval obhajobu obviněného za vyvrácenou. Tyto úvahy lze považovat za logické, navzájem skloubené a podepírající skutková zjištění obsažená ve výroku rozsudku nalézacího soudu. Odvolací soud se pak zejména na str. 11 a 13 pečlivě zabýval námitkami obhajoby obsaženými v odvolání obviněného Kr. Státní zástupce uzavřel, že konkrétní důvody uvedené dovolatelem odpovídají důvodům dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l), g) tr. ř. jen pokud dovolatel namítá nerespektování zásady akcesority účastenství podle § 9 odst. 1 tr. zák. Soudy však tuto otázku posoudily správně. V ostatních částech svého dovolání nenamítá dovolatel ani nesprávné právní posouzení skutku ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení. Pokud dovolatel nekonkrétně zmínil porušení principů spravedlivého procesu, své tvrzení dostatečně neodůvodnil. Takovému porušení navíc v této věci nic nenasvědčuje. Ze shora uvedených důvodů státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného odmítl, neboť jde o dovolání zjevně neopodstatněné.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

Dovolání obviněného lze podle okruhu dovolacích námitek rozdělit do dvou částí. Jedna z nich má povahu námitek skutkových, druhá část námitek, které se vztahují k posouzení, zda lze dovodit trestní odpovědnost účastníka k trestnému činu, aniž by byl odsouzen hlavní pachatel, patří bezesporu k námitkám právní povahy.

Pokud jde o námitky skutkové povahy, není podle názoru Nejvyššího soudu pravdou, že by závěr o vině obviněného P. Kr. byl založen pouze na e-mailových zprávách, které měly obecnou povahu. Soud prvního stupně nejenže konstatuje jednotlivé e-mailové zprávy, ale hodnotí také jejich obsah a podrobně se jimi zaobírá, aby vysvětlil, jakou důkazní hodnotu mají, a to zejména na str. 40 41 rozsudku. Kromě toho soud prvního stupně konstatuje, že stěžejními v dané věci byly listinné důkazy, zejména žádosti o poskytnutí kontokorentních úvěrů ze smluv o úvěrech a k nim doložené další doklady potřebné pro získání úvěrů. Tyto doklady obsahovaly nepravdivé údaje, proto byly v trestním řízení konfrontovány s listinami pravými, jimiž se podařilo prokázat nepravdivost těchto údajů. Důkazní hodnotu těchto listinných důkazů podporuje jak výpověď obviněného Ing. L., tak i intenzivní e-mailová komunikace, která probíhala mezi obviněnými, zvláště mezi obviněným Ing. L. a obviněným Kr. Jak uvádí odvolací soud na str. 10 a 11 svého rozsudku, právě veškeré ve věci shromážděné důkazy ve svém souhrnu umožnily soudu prvního stupně učinit v souladu s § 2 odst. 6 tr. ř. závěr o úmyslném zavinění obviněných Kr. a Ki. Nejvyšší soud má za to, že pokud obviněný hodnotí způsob posouzení své výpovědi v souvislosti s tím, že odmítl vypovídat, přikládá tomuto naprosto jiný význam, než byl soudem prvního stupně zamýšlen. Soud prvního stupně neupřel právo obviněnému hájit se způsobem, jaký uzná za vhodný (a nijak mu nevytýkal, že odmítl vypovídat), ale vyhodnotil obhajobu obviněného v kontextu s tím, že ve své pozdější výpovědi tvrdil, že je nevinný, ale od počátku se trestnímu stíhání nijak nebránil a celou záležitost nevysvětlil. Nutno konstatovat, že toto hodnocení soudu prvního stupně nepostrádá v dané věci logiku a vzhledem k tomu, že i ostatní obvinění se rozhodli uplatnit stejnou obhajobu až u hlavního líčení, má zcela jasnou vypovídací hodnotu o tom, jaký vztah mají obvinění ke spáchané trestné činnosti. V této souvislosti tedy nelze konstatovat, že by bylo porušeno právo obviněného na obhajobu, neboť obviněný si sám zvolil vlastní způsob obhajoby a soud prvního stupně mu v něm nijak nebránil a nedostal se ani do rozporu s právem na spravedlivý proces, neboť předmětem hodnocení výpovědi obviněného nebyla skutečnost, že by odmítl vypovídat, ale skutečnost, jak vypovídal, kdy vypovídal a z tohoto pohledu soud potom hodnotil věrohodnost jeho výpovědi. Podrobně se k této otázce vyjádřil odvolací soud na str. 11 svého rozsudku, s jehož argumentací se Nejvyšší soud plně ztotožňuje. V této souvislosti poukazuje Nejvyšší soud rovněž na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 19. 6. 2006, sp. zn. IV. ÚS 457/05, ve kterém tento s odkazem na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva mj. uvedl, že toto právo (mlčení obviněného) nemůže bránit tomu, aby se mlčení obviněného vzalo v úvahu při hodnocení přesvědčivosti usvědčujících důkazů v situacích, které vyžadují vysvětlení ze strany obviněného. Nelze tedy říci, že rozhodnutí obviněného mlčet po celou dobu řízení nemůže mít následky, když soudce hodnotí usvědčující důkazy . V závěru dovolání se obviněný vyjadřuje k zásadám trestního řízení podle § 2 odst. 5, 6 tr. ř. z hlediska ústavních principů a odkazuje na to, že jsou-li pochybnosti o skutkovém ději, měly se soudy řídit zásadou in dubio pro reo. Tyto námitky však nespadají do kategorie námitek, které by bylo možno právně relevantně uplatnit pod dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Ve vztahu k posouzení otázky účastenství ve formě pomoci podle § 10 písm. c) tr. zák. k trestnému činu úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1, 4 písm. b) tr. zák. se Nejvyšší soud zabýval pouze skutkem pod bodem IV. 2, protože pouze ten souvisí s obviněným P. Kr. Skutek pod bodem IV. 3 se týká obviněného K. Ki.

Obviněný namítl, že podle principu akcesority účastenství, tedy závislosti trestní odpovědnosti účastníka na vině hlavního pachatele, nemohl být účastníkem ve smyslu § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák. na trestné činnosti V. F., jejíž trestná činnost byla vyloučena ze společného řízení a v době rozhodování odvolacího soudu nebylo známo, v jaké fázi soudního řízení se nachází její trestní stíhání.

Účastenství je v trestním zákoně vybudováno na zásadě akcesority účastenství, což znamená závislost trestní odpovědnosti účastníka na trestní odpovědnosti hlavního pachatele. Organizátorství, návod a pomoc jsou trestné podle § 10 tr. zák. jenom tehdy, jestliže se hlavní pachatel o trestný čin alespoň pokusil. Hlavním pachatelem trestného činu se rozumí pachatel činu, k němuž směřovala některá z forem účastenství.

Podstata námitky obviněného tedy spočívá v tom, že v dané věci v době rozhodování o jeho trestné činnosti hlavní pachatelka obviněná V. F. nebyla za trestný čin podvodu podle § 250b odst. 1, 4 písm. b) tr. zák. odsouzena, čímž je podle zásady akcesority účastenství vyloučeno, aby byl trestně odpovědný jako účastník podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák.

V tomto směru je třeba poukázat na ustálenou judikaturu. Podle ní například nelze připustit, aby v případě, že trestní řízení proti hlavnímu pachateli bude přerušeno pro jeho nepříčetnost, mělo vliv také na trestní odpovědnost, resp. beztrestnost účastníka trestného činu, k němuž jeho trestná činnost směřovala, neboť tato beztrestnost by v podstatě nastala náhodně a z důvodů na něm samým nezávislým. Za takového stavu je proto nezbytné, aby soud v rámci postupu podle § 9 odst. 1 tr. ř. tuto otázku posoudil jako předběžnou a vypořádal se s otázkou viny u hlavního pachatele. Nelze rovněž vyloučit případy, kdy buď následkem úmrtí přímého pachatele, případně z jiných důvodů nemůže být tento postaven před soud a nemůže tak být pro skutek odsouzen, avšak trestný čin, jehož se dopustil, je do té míry zjištěn, že tvoří dostatečný podklad k rozhodnutí o vině spolupachatelů, případně účastníků na trestné činnosti (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 10. 2003, sp. zn. 3 Tdo 908/2003). Zcela konkrétně lze na nyní posuzovanou věc aplikovat usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2004, sp. zn. 5 Tdo 984/2004, v jehož odůvodnění přímo dovolací soud konstatoval, že bez ohledu na skutečnost, že hlavní pachatel nebyl pro skutek, jímž naplnil znaky trestného činu pojistného podvodu podle § 250a odst. 1, 4 písm. b) tr. zák., dosud trestně stíhán, lze jednání účastníka posoudit podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k § 250a odst. 1, 4 písm. b) tr. zák. Umožňují-li to provedená skutková zjištění, lze závěr o vině hlavního pachatele vyřešit jako předběžnou otázku podle § 9 odst. 1 tr. ř., protože se jedná o otázku, kterou musí orgány činné v trestním řízení posuzovat samostatně. Pro nyní projednávanou trestní věc je podstatné, že touto otázkou se k námitce obviněných P. Kr. a K. Ki. zabýval Vrchní soud v Praze na str. 13 svého rozsudku, kde uvedl, že obžalovaní jsou v uvedených případech stíháni jako pomocníci úvěrových podvodů, pro něž jsou stíháni spoluobžalovaní V. F. a R. H., řízení proti nimž bylo před soudem prvního stupně ze společného řízení vyloučeno, avšak z provedeného dokazování vyplývá, že uvedené trestné činy úvěrového podvodu se staly, a lze z nich dovodit i to, že uvedení spoluobžalovaní se jich dopustili, přičemž se jedná o osoby trestně odpovědné . K tomu odvolací soud dále uvedl, že nutnou podmínkou pro to, aby skutek mohl být kvalifikován jako pomoc k trestnému činu, není odsouzení pachatele trestného činu, k němuž pomoc směřovala, ale jeho trestní odpovědnost. Nadto odvolací soud konstatoval, že uvedených trestných činů, spočívajících ve vylákání úvěrů pro V. F. a R. H. od České spořitelny, a. s., na základě poskytnutí nepravdivých podkladů opatřených Ing. L., se kromě obviněných F. a H. dopustila jako hlavní pachatelka již pravomocně odsouzená L. B., přičemž je nepochybné, že obviněný P. Kr. a K. Ki. si byli vědomi toho, že spolupráce s ní je koordinována prostřednictvím spoluobviněného Ing. L.. Podle názoru Nejvyššího soudu veškeré uvedené skutečnosti dovolují učinit závěr o trestní odpovědnosti obviněného P. Kr. a kvalifikovat jeho jednání jako pomoc k trestnému činu úvěrového podvodu podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k § 250b odst. 1, 4 písm. b) tr. zák.

Vedle dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný v dovolání uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) a g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný uplatnil v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., se Nejvyšší soud zabýval na jiném místě tohoto usnesení, na jehož odůvodnění v podrobnostech odkazuje.

Pokud námitky obviněného směřují do první části dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., nebyl tento dovolací důvod ze strany obviněného naplněn právně kvalifikovanými námitkami, proto pokud by obviněný neuplatnil dovolací důvod jiný, Nejvyšší soud by v této části dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.

Podstata dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. není založena na věci jako takové (na meritu věci), protože souvisí s procesními otázkami. Jestliže se jedná o první variantu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., tedy že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, má tento dovolací důvod (v části první) zajišťovat nápravu tam, kde soud druhého stupně měl v řádném opravném řízení přezkoumat určité rozhodnutí napadené řádným opravným prostředkem po věcné stránce, ale místo toho, aniž byly splněny procesní podmínky pro takový postup, opravný prostředek (odvolání nebo stížnost) zamítl nebo odmítl podle § 253 odst. 1 nebo odst. 3 tr. ř. (u odvolání), u stížnosti podle § 148 odst. 1 písm. a), b) tr. ř. Povaha tohoto dovolacího důvodu tedy vypovídá o tom, že z procesního hlediska obviněnému nelze upřít přístup k soudu druhého stupně, jsou-li splněny podmínky pro meritorní přezkum napadeného rozhodnutí.

V dané věci se však o takový případ nejedná. Odvolacím soudem byl rozsudek soudu prvního stupně po věcné stránce přezkoumán. Lze jen dodat, že v rámci tohoto dovolacího důvodu nelze hodnotit ani formu rozhodnutí, tj. zamítnutí odvolání obviněného (byť obviněný s výrokem soudu není spokojen). Odvolací soud postupem podle § 254 odst. 1 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost výroků rozsudku, proti nimž bylo podáno odvolání, z čehož je zřejmé, že obviněnému nebyl přístup k druhé instanci odepřen. Odvolání obviněného bylo v odvolacím řízení podrobeno meritornímu přezkumu. Své přezkumné povinnosti tedy odvolací soud v plném rozsahu dostál.

Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného jako celek podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., protože u dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. shledal, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné. Své rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř., aniž by musel dovolání obviněného meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, bylo postupováno podle ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 27. listopadu 2013


Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann