6 Tdo 1249/2010
Datum rozhodnutí: 26.10.2010
Dotčené předpisy: § 283 tr. zák.



6 Tdo 1249/2010 - 24
U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. října 2010 o dovoláních, která podali obviněný L. P . , a nejvyšší státní zástupkyně v neprospěch jmenovaného obviněného proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 5. 5. 2010, sp. zn. 14 To 95/2010, jako soudu druhého stupně v trestní věci vedené u Okresního soudu v Havlíčkově Brodě pod sp. zn. 2 T 169/2009, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného L. P. o d m í t á.

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání nejvyšší státní zástupkyně o d m í t á.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 5. 1. 2010, sp. zn. 2 T 169/2009, byl obviněný L.P. uznán vinným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, 2 písm. b) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále též tr. zákoník ), neboť podle skutkových zjištění jmenovaného soudu v přesně nezjištěném období nejméně od počátku února 2009 do 8. 7. 2009, v obytném stavení čp. 215, v obci J., okres H. B. neoprávněně za použití věcí sloužících k výrobě pervitinu v nezjištěném počtu případů vyrobil přesně nezjištěné množství hydrochlorid metamfetaminu, tedy drogu s obchodním názvem pervitin, obsahující účinnou látku metamfetamin - psychotropní látku zařazenou do seznamu II. Úmluvy o psychotropních látkách, tvořící přílohu zákona č. 167/1998 Sb., a to zejména z opatřených léků Modafen a Nurofen-Antigrip, příp. jiných léků, drogu následně používal z části pro svoji potřebu a dále v předmětném období v J. nejméně 41,3 g pervitinu prodal za úplatu, poskytoval jako protihodnotu za jiné vzájemné plnění, zejména za obstarání Modafenu, Nurofenu-Antigrip, příp. jiného léku, a v menší míře daroval bezúplatně níže uvedeným i dosud neustanoveným osobám, a to konkrétně:
- od poloviny dubna 2009 do poloviny června 2009 V. S., tedy osobě mladší 18-ti let, nejméně ve 30ti případech poskytl pervitin vždy zdarma po jedné lajně v celkovém množství 3 g, přičemž si byl vědom, že V. S. je na útěku z Výchovného ústavu S.-P. a doposud nedovršila 18tý rok věku,
- od února 2009 do 7. 7. 2009 L.P., nejméně 3x poskytl pervitin v celkovém množství nejméně 0,5 g,
- v měsíci dubnu, případně květnu 2009 J. L., v jednom příp. poskytl po předchozím předání Modafenu a Nurofenu-Antigrip, příp. jiného léku vyrobený pervitin v celkovém množství 5 g v hodnotě nejméně 5.000,- Kč,
- od února 2009 do začátku měsíce května 2009 J. A., nejméně ve 20ti případech poskytl pervitin po 1 g vždy za částku 1.500,- Kč, tedy nejméně 20 g drogy,
- od března 2009 do konce měsíce června 2009 R. Š., nejméně v 6ti případech poskytl po předání Modafenu, příp. jiného léku, pervitin v množství 0,2 g, tedy v celkovém množství 1,2 g,
- od začátku května 2009 do první poloviny června 2009 J. Š., nejméně v 5ti případech poskytl pervitin v hodnotách po 200,- Kč (po 0,2 g) tedy v celkovém množství 1 g v celkové hodnotě 1.000,- Kč,
- od konce února 2009 do konce května 2009 R. D., nejméně v 6ti případech poskytl po předání Modafenu, příp. jiného léku, pervitin v množství 0,2 g tedy v celkovém množství 1,2 g a dále jí poskytl 3 lajny zdarma v hodnotách po 100,- Kč, tedy celkem nejméně 0,3 g, souhrnně jí tak poskytl nejméně 1,5 g,
- od února 2009 do 8. 7. 2009 I. Z., nejméně 10 x poskytl pervitin v celkovém množství 1 g,
- od února 2009 do 6. 7. 2009 M.M., nejméně v 5ti případech poskytl pervitin vždy v množství 0,1 g za celkovou částku 500,- Kč, tedy nejméně 0,5 g,
- od dubna 2009 do května 2009 M. B., neméně 5 x pervitin vždy v množství 0,2 g po 200,- Kč za celkovou částku 2.000,- Kč, tedy nejméně 1 g drogy,
- od března 2009 do května 2009 T. S. nejméně ve 30ti případech poskytl pervitin v množství po 0,2 g (v hodnotě asi 200,- Kč), ojediněle i po 0,3 g i 0,4 g, tedy nejméně v celkovém množství 6 g,
- od března 2009 do dubna 2009 O. U., nejméně v 6ti případech poskytl zdarma, za protihodnotu (cigarety) nebo za peníze (á 100,- Kč) pervitin v celkovém množství 0,6 g v celkové hodnotě 600,- Kč,
přičemž se tohoto trestného činu dopustil ač byl v posledních třech letech za takových čin, a to trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1 tr. zák. platného do 31. 12. 2009 potrestán, a to rozsudkem Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou ze dne 4. 4. 2005, č. j. 3 T 28/2005-136, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 24. 5. 2005, sp. zn. 8 To 194/2005, když nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 30 měsíců vykonal dne 6. 7. 2007.

Za to byl odsouzen podle § 283 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 99 odst. 2 písm. b), odst. 4 tr. zákoníku mu bylo uloženo ochranné ambulantní protitoxikomanické léčení.

Citovaným rozsudkem bylo dále rozhodnuto o vině a trestu obviněných J. L., J. A., R. Š. a R.M. a dále o zproštění obžaloby obviněného J. Š.

O odvoláních, která proti tomuto usnesení podali obviněný L. P. (dále jen obviněný ) a státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Havlíčkově Brodě v neprospěch jmenovaného obviněného, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Hradci Králové pobočka v Pardubicích usnesením ze dne 5. 5. 2010, sp. zn. 14 To 95/2010, jímž tato odvolání podle § 256 tr. ř. zamítl.

Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Hradci Králové pobočky v Pardubicích podali dovolání obviněný a v jeho neprospěch nejvyšší státní zástupkyně. Obviněný uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nejvyšší státní zástupkyně deklarovala důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. l ) alinea druhá tr. ř. ve spojení s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Obviněný v odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku poté, co zrekapituloval výrokovou část rozhodnutí odvolacího soudu a jeho odůvodnění, uvedl, že po celou dobu tvrdil, že V. S. žádnou drogu neposkytl a k tomu navrhoval výslech několika svědků, kteří tuto skutečnost před soudem potvrdili. Zdůraznil, že sama V. S. před Okresním soudem v Havlíčkově Brodě po řádném poučení svědka uvedla, že od jeho osoby žádnou drogu neobdržela a pokud v tomto smyslu vypovídala jako svědek před policejním orgánem ve Výchovném ústavu S. ­P., tak nevypovídala pravdu, když k výpovědi byla donucena ze strany policejních orgánů. Poznamenal, že z toho důvodu nenavrhoval provedení znaleckého posudku na věrohodnost její výpovědi, neboť její výpověď před okresním soudem byla věrohodná a bylo třeba vycházet z toho, co nezletilá V. S.uvedla před okresním soudem. Podotkl, že žádný z předvolaných svědků před okresním soudem se k nezletilé V. S. nevyjádřil v tom smyslu, že by mu bylo známo, že on (obviněný) jí poskytoval drogu, případně že by se V. S. měla zdržovat na statku tak, jak měla uvést před policejními orgány. Pokud policejním orgánům popsala pronajaté hospodářské stavení v J., učinila tak podle jeho slov proto, že toto prostředí velmi dobře znala z předchozího období, kdy zde bydlela se svou matkou J. S. a dalšími sourozenci předtím, než se odstěhovali do Ž. n. D. Zhodnotil přitom, že soud druhého stupně, jenž projednával jeho odvolání, v němž upozorňoval na nesprávnost právního posouzení skutku ve vztahu k nezletilé V. S., neodstranil uvedenou vadu rozsudku soudu prvního stupně, přestože tak měl a mohl učinit, a namísto toho důvodně podané odvolání zamítl. Rovněž argumentoval, že odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními okresního soudu v tom smyslu, že od dubna 2009 do května 2009 měl (obviněný) poskytnout M. B. pervitin ve výši nejméně 1 g drogy, ačkoliv se tento závěr nezakládá na výpovědi jmenovaného svědka, který před soudem prvního stupně uvedl, že sice získal asi 1 g, ale neví, kdo mu tuto drogu dal, resp. přímo uvedl, že on (obviněný) mu ji nedával, když na statku bylo více lidí.

Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) zrušil ve smyslu § 265k odst. 2 tr. ř. usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 5. 5. 2010, sp. zn. 14 To 95/2010, ve výrokové části vztahující se k nezl. V. S. a M. B.

Do dne konání neveřejného zasedání neměl Nejvyšší soud k dispozici vyjádření nejvyšší státní zástupkyně k uvedenému dovolání ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř.

Nejvyšší státní zástupkyně v odůvodnění svého dovolání namítla, že odvolací soud se vůbec nezabýval pozitivními podmínkami trestnosti ve smyslu kvalifikované skutkové podstaty zohledňující značný rozsah nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku. Dále uvedla, že je třeba souhlasit s právním názorem soudů obou stupňů, že trestnost činu obviněného má být posouzena podle trestního zákoníku č. 40/2009 Sb., avšak není možné souhlasit s tím, že toto jednání bylo právně posouzeno pouze jako zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku, a nikoliv podle odst. 2 písm. c) citovaného zákonného ustanovení, které reaguje na spáchání takového činu ve značném rozsahu.

Následně rozvedla, že zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon ve znění pozdějších předpisů (dále též tr. zák. ) ve znění novel reagoval v kvalifikovaných skutkových podstatách na spáchání trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 ve větším rozsahu [odst. 2 písm. a) § 187], získá-li pachatel značný prospěch [odst. 3 písm. a) § 187] nebo prospěch velkého rozsahu [odst. 4 písm. a) § 187]. Rozsah spáchání byl tedy v přísnějších kvalifikovaných skutkových podstatách definován dosažením určitého prospěchu pachatele. Trestní zákoník č. 40/2009 Sb., v § 283 u trestného činu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy kategorizaci rozsahu spáchání trestné činnosti definuje odlišně a v jednotlivých odstavcích ji vztahuje k většímu rozsahu, značnému rozsahu a velkému rozsahu. Značný rozsah spáchání činu je kvalifikačním hlediskem v odst. 2 písm. c) § 283 tr. zákoníku, větší rozsah vůči dítěti nebo množství větší než malé vůči dítěti mladšímu 15-ti let zohledňuje trestní zákoník v ustanovení odst. 2 písm. d) § 183 tr. zákoníku. Velký rozsah je kvalifikačním kritériem spáchání činu podle odst. 3 písm. c) § 283 tr. zákoníku a spáchání činu ve větším rozsahu vůči dítěti mladšímu 15-ti let kvalifikačním znakem odst. 3 písm. d) § 183 tr. zákoníku.

Při posuzování znaků větší rozsah, značný rozsah a velký rozsah u drogových deliktů tak, jak jsou vyjmenovány v ustanovení § 283 až § 286 tr. zákoníku je třeba vycházet především ze znění důvodové zprávy k návrhu trestního zákoníku, z níž je zřejmé, že základní koncepce protidrogové politiky do jisté míry ustoupila represivnímu přístupu a udělila prostor terapeutickému přístupu, jehož cílem je omezování škodlivých důsledků zneužívání drog. Jednoznačně z ní vyplývá záměr trestat co nejpřísněji obchodníky s drogami, zejména nejsou-li sami narkomany a provozují-li nedovolenou výrobu a obchod v mezinárodním měřítku a ve spojení se zločineckými organizacemi a na straně druhé zajišťovat léčení a reintegraci do společnosti u narkomanů vytvořením systému léčení, pomoci a dohledu s tím, že vůči těm, kteří si chtějí omamné a psychotropní látky pouze vyzkoušet mají být aplikována preventivní opatření. Uvedený záměr našel odraz v tom, že u trestného činu přechovávání omamné a psychotropní látky a jedu podle § 284 tr. zákoníku došlo k rozdělení omamných a psychotropních látek na měkké a tvrdé podle míry jejich zdravotní a společenské nebezpečnosti, přičemž nová právní úprava je oproti úpravě účinné do 31. 12. 2009 mírnější v otázce vymezení množství neoprávněně přechovávaných omamných či psychotropních látek určených pro vlastní potřebu, aniž by takové jednání vykazovalo znaky přečinu podle § 284 odst. 1, 2 tr. zákoníku.

Tato benevolence nového zákona však podle názoru nejvyšší státní zástupkyně v žádném případě neznamená úmysl zákonodárce postihovat oproti dosavadní praxi mírněji i neoprávněné nakládání s omamnými či psychotropními látkami některým ze způsobů uvedených v § 283 odst. 1 tr. zákoníku. Zákonodárce totiž neměl důvod mírněji komplexně postihovat tzv. drogovou kriminalitu, neboť takový postup by nereagoval na společenskou realitu, kdy dochází ke zvyšování spotřeby drog, šíření nedovoleného nakládání s nimi, rozšíření organizovaného zločinu zaměřeného na obchodování s drogami, resp. zneužívání jednotlivých drog ve společnosti.

Z uvedeného je zřejmé, že znak rozsahu vyjádřený v novém trestním zákoníku pojmy značný rozsah, větší rozsah a velký rozsah v sobě i nadále spojují jak znaky kvantitativní, tak i znaky kvalitativní, tedy v souladu s tím, jak znak ve větším rozsahu podle § 187 odst. 2 písm. a) tr. zák. vykládala i judikatura Nejvyššího soudu (viz usnesení Nejvyššího soudu, sp. zn. 5 Tdo 280/2005, usnesení Nejvyššího soudu, sp. zn. 6 Tdo 620/2003 a usnesení Nejvyššího soudu, sp. zn. 8 Tdo 1415/2009). Zákonodárce při určení rozsahu ve smyslu větší, značný a velký, a to i vůči dětem nebo dětem mladší než 15 let, vyjádřil stupně drogového trestného činu a vyzdvihl, že uvedené znaky v sobě kombinují prvky kvalitativní a kvantitativní, přičemž prvky kvalitativní by měly jednoznačně převážit. Zákonodárce tedy ustoupil při určení stupňů tohoto drogového trestného činu od materiálního hlediska, které bylo v zákoně č. 140/1961 Sb., u trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů zohledněno v § 187 odst. 3 písm. a) (značný prospěch) a § 187 odst. 4 písm. b) (prospěch velkého rozsahu). Měřítko zisku dosaženého pachatelem prodejem drog lze mít proto při stanovení obsahu pojmu značný rozsah nebo velký rozsah pouze za kriterium podružné, nikoliv rozhodující.

Trestní zákon č. 140/1961 Sb. obsahoval v § 187 odst. 1 písm. a) pouze znak ve větším rozsahu. Trestní zákoník tento znak ve větším rozsahu oproti předchozí právní úpravě vztahuje pouze na případ páchání tohoto deliktu vůči dítěti [§ 283 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku] nebo vůči dítěti mladšímu 15 let [§ 284 odst. 3 písm. d) tr. zákoníku]. Podle nejvyšší státní zástupkyně nelze v žádném případě dovodit, že by se jednalo o hodnotově kvalitativně identické nebo analogické pojmy ve shodném rozsahu vymezující rozsah páchání trestné činnosti. V konečném důsledku by to totiž znamenalo zmírnění podmínek trestního postihu pachatelů ohrožujících svou trestnou činností dospělé konzumenty drog, což nebylo úmyslem zákonodárce, neboť nenastalo žádné podstatné zmírnění postihu drogové trestné činnosti, vyjma diferenciace drog u držení a přechovávání pro vlastní potřebu, případně pěstování výlučnou formou samozásobitelství. Nelze tedy předpokládat, že by v důsledku jiné charakteristiky rozsahu páchání drogové kriminality bylo možno uvažovat o zásadním nárůstu hodnot u znaků vztahující se k rozsahu u všech těchto trestných činů.

Nejvyšší státní zástupkyně shledala, že pokud zákonodárce v nyní účinném ustanovení § 283 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku rovněž použil pojmu větší rozsah, a to při spáchání obdobného jednání vůči dítěti [nebo téhož pojmu při spáchání jednání vůči dítěti mladšímu 15-ti let podle § 283 odst. 3 písm. d) tr. zákoníku], je třeba na něj nahlížet jako na odraz snahy o zvýšenou a důraznější ochranu dětí před vlivem drog (srov. Šámal P. a kol., trestní zákoník II., komentář I. vydání Praha: C.H. Beck 2010, str. 2623) a dovodit, že pro naplnění tohoto znaku bude nyní postačovat méně rozsáhlé jednání pachatele, tedy realizované v menší míře než ve větším rozsahu podle dřívější úpravy, i v menší míře než ve změněném rozsahu podle současné úpravy, tedy zejména jeho nakládání s menším množstvím drogy.

Pokud tedy v posuzované trestní věci soudy obou stupňů dospěly k závěru, že za účinnosti zákona č. 140/1961 Sb. bylo třeba jednání obviněného právně posoudit jako trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, 2 písm. a), b) tr. zák., nic nebránilo tomu, aby totožné jednání obviněného právně kvalifikovaly jako zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, 2 písm. b), c) tr. zákoníku, neboť pokud jde o určení rozsahu spáchání trestné činnosti, je třeba dospět k závěru, že obě zákonná ustanovení reflektují totožný skutkový stav, byť proto používají lišící se označení. Obviněný po dobu pěti měsíců nejenže vyráběl neoprávněně pervitin, ale tento i dále distribuoval dalším minimálně dvanácti osobám, z nichž jedna byla mladší 18-ti let a celkově jim předal 41,3 g pervitinu, přičemž část z vyrobeného pervitinu použil pro vlastní konzumaci. Právě z uvedených skutečností je třeba dovodit, že skutek popsaný ve výroku o vině v rozsudku Okresního soudu v Havlíčkově Brodě je třeba právně kvalifikovat jako zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, 2 písm. b), c) tr. zákoníku. Pokud tak soud prvého stupně neučinil, měl na jeho pochybení k odvolání státní zástupkyně reagovat Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích. V posuzované trestní věci tedy jsou dány dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a l ) tr. ř.

Vzhledem ke shora uvedenému nejvyšší státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání zrušil podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. za podmínky uvedené v § 265p odst. 1 tr. ř. usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 5. 5. 2010, sp. zn. 14 To 95/2010, a rozsudek Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 5. 1. 2010, sp. zn. 2 T 169/2009, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž by došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle § 265 l odst. 1 tr. ř. věc přikázal Okresnímu soudu v Havlíčkově Brodě k novému projednání a rozhodnutí. Přitom vyslovila souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání i pro případ jiného rozhodnutí Nejvyššího soudu [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].

K tomuto dovolání se za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil obviněný. Připomněl, že proti napadenému usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích podal dovolání, přičemž shrnul jeho obsah. Stran dovolacích námitek nejvyšší státní zástupkyně pak odkázal na závěry odvolacího soudu a navrhl, aby Nevyšší soud podle § 265 písm. j) tr. ř. dovolání nejvyšší státní zástupkyně jako nedůvodné zamítl. Současně navrhl, aby Nejvyšší soud v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. rozhodl o podaných dovoláních v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda jsou dovolání přípustná, zda byla podána včas a oprávněnými osobami, zda mají všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytují podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

Dovolání jsou z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. přípustná. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Nejvyšší státní zástupkyně je podle § 265d odst. 1 písm. a) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost kteréhokoli výroku rozhodnutí soudu, a to ve prospěch i v neprospěch obviněného. Dovolání, která splňují náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., byla podána ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněné dovolací důvody (resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírají) lze považovat za důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení.

Důvodem dovolání podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (§ 265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).

V posuzované věci však dovolací námitky, jež uplatnil obviněný, směřují výlučně do oblasti skutkových zjištění. Obviněný totiž prosazuje vlastní hodnotící úvahy stran některých provedených důkazů a vlastní verzi části skutkového děje a tím de facto soudům vytýká nesprávné hodnocení důkazů a vadná skutková zjištění. Až z uvedených skutkových (procesních) výhrad vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku, resp. o jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněným spatřován výlučně v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Takové námitky však nelze pod tento (ani jiný) dovolací důvod podřadit.

Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítal nesprávné právní posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval pouze z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l ) tr. ř.], které však obviněný neuplatnil a naznačenou argumentací ani věcně nenaplnil (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).

Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.

Nejvyšší soud v tomto směru navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Zejména však připomíná usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v němž jmenovaný soud konstatoval, že Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu zakotveného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03). Totéž Ústavní soud konstatoval v usnesení ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž ještě dodal: Ústavní soud se proto ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.

K tomu je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s § 265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) l ) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle § 265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05). Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).

Nejvyšší soud shrnuje, že dovolání obviněného bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.

Naproti tomu dovolací námitky uplatněné nejvyšší státní zástupkyní lze z rozvedených hledisek pod uplatněné důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l ), g) tr. ř. formálně podřadit. Nejvyšší soud však shledal, že jde o námitky (a tedy dovolání jako takové) zjevně neopodstatněné.

Tyto námitky lze v podstatě rozdělit na dva okruhy, které by měly být předmětem dovolacího přezkumu.

Za prvé, zda znaku ve větším rozsahu skutkové podstaty trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák., odpovídá znak ve značném rozsahu podle ustanovení § 283 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku (účinného od 1. 1. 2010), resp., zda znak ve větším rozsahu má být vykládán shodně jako za dřívější právní úpravy, tj. zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona ve znění pozdějších předpisů, nebo zda je na místě zmírnit aplikační kritéria tohoto znaku.

Za druhé, zda zjištěné okolnosti nasvědčují spáchání činu ve značném rozsahu a skutek tak lze kvalifikovat jako zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy též podle § 283 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku.

K prvému okruhu se Nejvyšší soud jednoznačně vyjádřil v usnesení ze dne 11. 8. 2010, sp. zn. 7 Tdo 729/2010 (publikovaném pod č. T 1316 v sešitě č. 68/2010 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu) v němž k vzájemnému vztahu uvedených zákonných znaků ve větším rozsahu [§ 187 odst. 2 písm. a) tr. zák.] a ve značném rozsahu [§ 283 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku] vyslovil názor, že tyto znaky nejsou totožné, resp. nutné podmínky pro naplnění znaku ve větším rozsahu podle trestního zákona účinného do 31. 12. 2009, nenaplňují současně i znak ve značném rozsahu podle trestního zákoníku účinného od 1. 1. 2010. Nejvyšší soud vychází ze skutečnosti, že již pouhé porovnání pojmů větší a značný , svědčí pro závěr o jisté gradaci rozsahu jednání pachatele. Stejný znak ve větším rozsahu je přitom použit v obou trestních kodexech, byť v trestním zákoníku pouze ve vztahu k dítěti (i mladšímu 15 let), a Nejvyšší soud neshledává důvod pro zmírnění aplikačních kritérií znaku ve větším rozsahu oproti výkladu tohoto znaku za účinnosti dřívější právní úpravy, jak je navrhováno v dovolání. Je sice skutečností, že trestní zákoník zavedením znaku ve značném rozsahu zmírňuje podmínky trestního postihu pachatelů ohrožujících svou trestnou činností dospělé konzumenty drog, znění zákona je však vyjádřením vůle zákonodárce, kterou by Nejvyšší soud zmírněním dosavadního výkladu znaku ve větším rozsahu v podstatě nepřípustně modifikoval. Z důvodové zprávy k trestnímu zákoníku totiž vyplývá, že účelem rekodifikace drogových deliktů bylo také odstranění přepínání trestní represe u některých okolností podmiňujících použití vyšší trestní sazby, přičemž důraz je kladen zejména na ochranu dětí před důsledky trestné činnosti tohoto druhu.

Nejvyšší soud k tomu dodává, že pro uvedený závěr svědčí i skutečnost, že v novém trestním zákoníku nedošlo oproti dosavadní právní úpravě k žádné změně co do určení kvantitativních kritérií jednotlivých kategorií škody (a od nich odvozených mj. kategorií prospěchu srov. ustanovení § 89 odst. 11 tr. zák. a ustanovení § 138 tr. zákoníku. Byť samozřejmě nelze činit mechanicky přímou vazbu mezi uvedenými kvantitativní znaky a pojmy větší rozsah a značný rozsah (obsah těchto pojmů je širší a vychází z větší škály hodnotových kritérií), není na místě při řešení uvedené problematiky od jejich porovnání zcela odhlížet. Je totiž zřejmá nejen jejich pojmová příbuznost a obdobné odstupňování (viz větší škoda , značná škoda , úměrně tomu určení výše prospěchu, a větší rozsah , značný rozsah a velký rozsah ), ale zvláště skutečnost, že kvantita (obecně řečeno drogy) je jedním ze základních kriterií pro určení, zda byl naplněn znak větší rozsah nebo značný rozsah (či velký rozsah ).

Ostatně, podpůrně uvedenému závěru nasvědčuje i dovolatelkou zmíněná skutečnost, že nová právní úprava je oproti úpravě účinné do 31. 12. 2009 poněkud benevolentnější v otázce vymezení množství neoprávněně přechovávaných omamných či psychotropních látek určených pro vlastní potřebu, aniž by takové jednání vykazovalo znaky přečinu podle § 284 odst. 1 a 2 tr. zákoníku. Uvedené ustanovení totiž používá stejně jako ustanovení § 283 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku ( v množství větším než malém vůči dítěti mladšímu patnácti let ) pojmu množství větší než malé a nelze pochybovat o tom, že tento pojem musí být vykládán totožně. Je-li tedy nová právní úprava poněkud benevolentnější ve výkladu tohoto pojmu a má-li kvalifikační znak uvedený v ustanovení § 283 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku svojí závažností zásadně odpovídat kvalifikačnímu znaku značný rozsah uvedenému v témže odstavci ustanovení § 283 tr. zákoníku pod písm. c), pak není na místě, aby výklad znaků větší rozsah a značný rozsah měl zcela opačný charakter.

Nový trestní zákoník má více diferencovat mezi pachateli drogových deliktů. Proto zavádí nové kvalifikační znaky ( značný rozsah , velký rozsah ). To ovšem neznamená, že by tím chtěl dovozovat, že pojem značný rozsah odpovídá dřívějšímu obsahu pojmu větší rozsah .

Nejvyšší soud proto i nyní uzavírá, že není důvodu znak ve větším rozsahu vykládat zásadně jinak, než za dřívější právní úpravy, tj. zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona ve znění pozdějších předpisů, účinné do 31. 12. 2009.

Pokud nejvyšší státní zástupkyně vyslovuje [v návaznosti na svůj právní názor, podle něhož znaku ve větším rozsahu skutkové podstaty trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákona, odpovídá znak ve značném rozsahu podle ustanovení § 283 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku] závěr, že soudy učiněná skutková zjištění naplňují též znak ve značném rozsahu podle § 283 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku, ani v této části se Nejvyšší soud s dovoláním neztotožnil.

V daných souvislostech je na místě především uvést, že ve vztahu k dříve účinnému ustanovení § 187 tr. zák. Nejvyšší soud uvedl, že kvalifikační znak prodeje a držení omamných a psychotropních látek ve větším rozsahu ve smyslu § 187 odst. 2 písm. a) tr. zák. vyjadřuje jednak kvantitativní a jednak kvalitativní stránku prodeje a držení takových látek ve svém celku a míru ohrožení života a zdraví jejich uživatelů. Z hlediska naplnění této okolnosti je proto zásadní vedle množství též druh účinných látek a četnost osob, jejichž potřebu mohou potencionálně uspokojit. Musí přitom jít o množství, které značně přesahuje jednotlivou denní spotřební dávku a zároveň je tak velké, že je potenciálně způsobilé ohrozit na zdraví nebo přímo na životě větší počet osob. Významné však vedle toho je také finanční vyjádření hodnoty prodávané nebo držené látky, způsob provedení činu a kvalita takové látky. Zde je namístě uvést, že při splnění podmínek § 88 odst. 1 tr. zák. postačí k naplnění kvalifikované skutkové podstaty trestného činu podle § 187 odst. 2 písm. a) tr. zák. i splnění jen jednoho ze shora uvedených kritérií. Není přitom vyloučeno, že s ohledem na konkrétní specifické okolnosti případu může převážit význam i některého jiného kritéria, například délka doby, po kterou pachatel uvedené látky prodával či držel nebo pravidelnost zásobování určité osoby těmito látkami (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 11. 2005, sp. zn. 7 Tz 154/2005-I).

Závěr o naplnění znaku spočívajícího ve spáchání předmětného trestného činu ve větším rozsahu podle § 187 odst. 2 písm. a) tr. zák. je nutné opřít především o množství omamné nebo psychotropní látky, přípravku obsahujícího omamnou nebo psychotropní látku, prekursoru nebo jedu, s nímž pachatel nakládal způsobem předpokládaným v ustanovení § 187 odst. 1 tr. zák., a to i s ohledem na druh a kvalitu této látky. Současně je však třeba podpůrně zohlednit i další okolnosti, za nichž byl takový čin spáchán, tedy zejména způsob, jakým pachatel s uvedenými látkami nakládal, dobu, po kterou tak činil, počet osob, jimž je např. opatřil, prodal, pro ně přechovával, případně i jiné skutečnosti. Pojem většího rozsahu proto nelze zužovat toliko na množství (objem nebo hmotnost) příslušné látky (drogy), ale je nutné posoudit, zda z celkového hlediska došlo k rozsáhlejšímu naplnění (tedy ve větším rozsahu ) skutkové podstaty trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1 tr. zák. (viz rozhodnutí č. 1/2006 Sb. rozh. tr.).

V návaznosti na to je třeba zdůraznit, že pro výklad kvalifikačního znaku ve značném rozsahu podle § 283 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku lze obdobně převzít zásadně táž kriteria, ovšem s upřesněním, že se zřetelem k nové koncepci zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, pochopitelně nelze řešit otázku míry společenské nebezpečnosti, a dále, a to především, že zmíněná kriteria musí být naplněna ve zřetelně vyšší kvantitativní, ale i kvalitativní úrovni. Jinak řečeno, oproti znaku ve větším rozsahu je třeba k naplnění znaku ve značném rozsahu zejména zřetelně většího množství (v kontextu druhu a kvality) omamné nebo psychotropní látky, přípravku obsahujícího omamnou nebo psychotropní látku, prekursoru nebo jedu, delší doby (příp. též kvalifikovanějšího způsobu) nakládání, většího počtu osob, jimž tyto látky pachatel např. opatřil, prodal, pro ně přechovával, případně dalších okolností (výrazná finanční hodnota prodávané nebo držené látky apod. ).

Pokud přitom jde o otázku množství drogy pervitin, pak není od věci zmínit, že soudní praxe akceptovala vzájemný poměr mezi znaky ve větším rozsahu a množství větší než malé , kdy větší rozsah je dán dvacetinásobkem množství většího než malého (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2010, sp. zn. 7 Tdo 884/2010). Jakkoli nelze tuto skutečnost brát zjednodušeně jako přesné vodítko pro vymezení poměru mezi znaky ve větším rozsahu a ve značném rozsahu , může orientačně přispět k řešení dané problematiky v tom smyslu, že značný rozsah by měl být co do množství drogy vícenásobkem spodní hranice většího rozsahu .

Z kvantitativního hlediska lze zásadně naplnění kvalifikačního znaku ve větším rozsahu dovozovat při nakládání s 10 g metamfetaminu-base, což představuje asi běžných 200 dávek průměrného konzumenta (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 7. 2000, sp. zn. 4 Tz 142/2000).

Dodat je ovšem na místě, že obsah znaku ve větším rozsahu má určité kvantitativní i kvalitativní rozpětí a nejde pouze o úzce pojaté vymezení.

Jsou-li uvedená obecná východiska aplikována na posuzovaný případ, pak je třeba dovodit, že obviněný spáchal předmětný čin ve větším rozsahu (jak shledal soud prvního stupně), nikoli však ve značném rozsahu . Nutno zdůraznit, že soudy nižších stupňů zjištěné skutkové okolnosti obviněný vyráběl a dále distribuoval pervitin po dobu pěti měsíců dvanácti osobám, z nichž jedna byla mladší 18-ti let a z nichž většina už měla dlouhodobé zkušenosti s užíváním této drogy, a celkově jim předal 41,3 g pervitinu nevybočují z mezí pojmu větší rozsah určených výše zmíněnými kriterii, a to i ve srovnání s jinými případy přechovávání a distribuce drog, jež byly předmětem předcházejících trestních řízení (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2010, sp. zn. 6 Tdo 397/2010, nebo již zmíněné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 8. 2010, sp. zn. 7 Tdo 729/2010).

Se zřetelem k výše rozvedeným skutečnostem nelze soudům nižších stupňů činit výtek, dospěly-li k závěru, že v posuzovaném případě nebyl znak ve značném rozsahu ve smyslu ustanovení § 283 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku naplněn.

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání obviněného nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl o jeho odmítnutí podle uvedeného zákonného ustanovení.

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora uvedené důvody Nejvyšší soud odmítl v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání nejvyšší státní zástupkyně.

Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud takto rozhodl v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 26. října 2010

Předseda senátu :
JUDr. Vladimír Veselý