6 Tdo 1243/2015
Datum rozhodnutí: 27.10.2015
Dotčené předpisy: § 206 odst. 1,3 tr. zákoník, § 206 odst. 1,4 písm. d) tr. zákoník



6 Tdo 1243/2015-30

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. října 2015 o dovolání obviněného J. V. , proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. 6. 2015, sp. zn. 44 To 254/2015, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 9 T 115/2014, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. s e dovolání obviněného J. V. o d m í t á .
O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 7. 4. 2015, sp. zn. 9 T 115/2014, uznal obviněného J. V. (dále jen obviněný , příp. dovolatel ) vinným, že

1) dne 31. 5. 2011 v P., ul. Ř., v baru Puertorico uzavřel jako jednatel společnosti J. S. V. spol. s r. o. , IČO 48591041, se sídlem Praha 1 Staré Město, Jilská 452/22, smlouvu o zprostředkování, ve které se zavázal do 30. 11. 2011 zprostředkovat poškozené M. K. uzavření nájemní smlouvy s třetí osobou na pronájem bytu o minimální výměře 30 m 2 na území hl. m. P., přičemž na základě této smlouvy mu dne 31. 5. 2011 byla vyplacena poškozenou M. K. záloha na provizi ve výši 120.000 Kč a záloha na nájemné ve výši 60.000 Kč, přičemž svůj závazek nesplnil, pro poškozenou se stal nekontaktní a peníze převzaté za účelem zprostředkování nájemní smlouvy použil pro vlastní potřebu, poté s poškozenou M. K. přestal komunikovat, finanční hotovost nevrátil, čímž poškozené M. K., způsobil škodu v celkové výši 180.000 Kč, kterou uhradil dne 5. 8. 2014,

2) dne 3. 9. 2012 kolem 10.00 hodin v P., na náměstí J. z P. v dosud nezjištěné kavárně uzavřel jako jednatel společnosti J. S. V. spol. s r. o., IČO 48591041, se sídlem Praha 1 Staré město, Jilská 452/22, smlouvu o zprostředkování, ve které se zavázal do 3. 3. 2013 zprostředkovat poškozenému P. H. uzavření nájemní smlouvy s třetí osobou na pronájem bytu o minimální výměře 30 m 2 na území hl. m. P., přičemž na základě této smlouvy mu dne 3. 9. 2012 byla vyplacena poškozeným P. H. záloha ve výši 120.000 Kč a záloha na nájemné ve výši 60.000 Kč, přičemž svůj závazek nesplnil, pro poškozeného se stal nekontaktní a peníze převzaté za účelem zprostředkování nájemní smlouvy použil pro vlastní potřebu, finanční hotovost nevrátil, čímž poškozenému P. H., způsobil škodu v celkové výši 180.000 Kč,

3) dne 3. 9. 2012 kolem 12.00 hodin v P. v dosud nezjištěné kavárně uzavřel jako jednatel společnosti J. S. V. spol. s r. o., IČO 48591041, se sídlem Praha 1 Staré město, Jilská 452/22, smlouvu o zprostředkování, ve které se zavázal do 3. 3. 2013 zprostředkovat poškozenému M. Č. uzavření nájemní smlouvy s třetí osobou na pronájem bytu o minimální výměře 30 m 2 na území hl. m. P., přičemž na základě této smlouvy mu dne 3. 9. 2012 byla vyplacena poškozeným M. Č. záloha ve výši 120.000 Kč a záloha na nájemné ve výši 60.000 Kč, přičemž svůj závazek nesplnil, pro poškozeného se stal nekontaktní a peníze převzaté za účelem zprostředkování nájemní smlouvy použil pro vlastní potřebu, finanční hotovost nevrátil, čímž poškozenému M. Č., způsobil škodu v celkové výši 180.000 Kč,

4) dne 11. 12. 2012 v P., v okolí ulice V., v dosud nezjištěné restauraci uzavřel jako jednatel společnosti J. S. V. spol. s r. o., IČO 48591041, se sídlem Praha 1 Staré město, Jilská 452/22, smlouvu o zprostředkování, ve které se zavázal do 11. 6. 2013 zprostředkovat poškozenému J. P. uzavření nájemní smlouvy s třetí osobou na pronájem bytu o minimální výměře 30 m 2 na území hlavního města P., přičemž na základě této smlouvy mu dne 11. 12. 2012 byla vyplacena poškozeným J. P. záloha ve výši 120.000 Kč a záloha na nájemné ve výši 60.000 Kč, přičemž svůj závazek nesplnil, pro poškozeného se stal nekontaktní a peníze převzaté za účelem zprostředkování nájemní smlouvy použil pro vlastní potřebu, finanční hotovost nevrátil, čímž poškozenému J. P., způsobil škodu v celkové výši 180.000 Kč,

kdy tímto svým jednáním způsobil škodu v celkové výši 540.000 Kč, kterou dne 5. 8. 2014 uhradil.

Takto popsané jednání obviněného soud prvního stupně právně kvalifikoval pod bodem 1) jako přečin zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku a pod body 2) 4) jako pokračující zločin zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku. Za to mu uložil podle § 206 odst. 4 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 30 měsíců. Podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku výkon tohoto trestu podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 3 let. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. odkázal poškozené M. K., P. H. a M. Č. s jejich nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti citovanému rozsudku podal obviněný odvolání, o kterém rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 15. 6. 2015, sp. zn. 44 To 254/2015, tak, že je podle § 256 tr. ř. zamítl.

Obviněný se ani s rozhodnutím odvolacího soudu neztotožnil a prostřednictvím obhájkyně Mgr. Petra Slováka podal proti němu dovolání , v němž uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a l ) tr. ř.

V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku uvedl, že napadené usnesení i prvostupňový rozsudek spočívají na extrémním rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, přičemž v řízení nebyla dodržena elementární pravidla spravedlivého procesu. Za nesprávné skutkové zjištění považoval zejména to, že si obdržené finanční prostředky měl ponechat pro vlastní potřebu. Z provedeného dokazování podle jeho mínění nevyplývalo, že by si tyto prostředky ponechal pro vlastní potřebu, ale pouze to, že se on, resp. společnost J. S. V. spol. s r. o., dostal(-a) do prodlení s vrácením záloh na provize poškozeným podle uzavřené smlouvy o zprostředkování. Nakonec však všechny zálohy vráceny byly. Podle jeho názoru nebylo možno učinit závěr, že se poškození snažili získat byty pro uspokojení své naléhavé bytové potřeby. Jednalo se zejména o investici a zásadně poškozeným nezáleželo na tom, jak bude byt vypadat, když za privatizovanou cenu s možností prodeje za cenu tržní se jednalo o dobrou investiční příležitost. Soudům vytknul, že se dostatečně nevypořádaly s otázkou naplnění znaku skutkové podstaty trestného činu zpronevěry spočívajícího v přisvojení si cizí svěřené věci. Z článku IV. všech smluv se podávalo, že částka ve výši 120.000 Kč byla ze strany poškozených vždy vyplácena jako záloha na provizi, tj. nebylo možno hovořit o cizí věci či jiné majetkové hodnotě, neboť záloha byla převedena z vlastnictví poškozených. Na tom nic nemohlo změnit to, že následně vznikla povinnost zálohu vrátit. Smlouvy neobsahovaly žádná ujednání o tom, že by byl povinen nějakým konkrétním způsobem tyto zálohy použít či zdržet se dispozice s nimi. Právní režim částek ve výši 60.000 Kč, tj. záloh na nájemné, pak nebyl ve smlouvách vůbec upraven. Dále dovolatel odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2007, sp. zn. 7 Tdo 1437/2007, a ze dne 20. 11. 2002, sp. zn. 7 Tdo 928/2002, a k případným úvahám o jeho trestní odpovědnosti připomněl, že se v daném případě jednalo o společnost (J. S. V. spol. s r. o.), jejímž byl po celou rozhodnou dobu jediným společníkem a jednatelem. Zopakoval přitom, že z dokazování nelze mít za zjištěné, že převzaté peníze použil pro svoji potřebu či pro potřebu někoho jiného. Za zjištěné je možno mít pouze to, že nedošlo ke splnění smluvního závazku. Žádný z provedených důkazů nevyvrátil jeho tvrzení, že se jednalo o provize, tj. odměnu za zprostředkování, z žádného provedeného důkazu také nevyplývá, že by byl povinen nějakým konkrétním způsobem s převzatými částkami nakládat nebo se dispozice s nimi zdržet. Vyplacená provize, byť formou zálohy, musela přejít do jeho vlastnictví, a nemohlo se tak jednat o cizí věc či jinou majetkovou hodnotu. Soudy obou stupňů porušily § 2 odst. 5, 6 tr. ř. a tím založily stav, kdy jejich rozhodnutí spočívají na skutkových zjištěních, která postrádají vazbu na provedené důkazy, resp. jsou s nimi v rozporu. Byl si vědom toho, že velká část jeho argumentace byla uvedena již v odvolání, ale bylo tomu tak proto, že ze strany odvolacího soudu jí nebylo popřáno sluchu. Odvolací soud neuvedl dostatečně konkrétně, proč námitky neshledal důvodnými.

V závěru svého podání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. 6. 2015, sp. zn. 44 To 254/2015, i jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 7. 4. 2015, sp. zn. 9 T 115/2014, a podle § 265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Městskému soudu v Praze, resp. Obvodnímu soudu pro Prahu 1, aby věc v potřebném rozsahu projednal a rozhodl. Podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. vyjádřil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání i pro případ, že o podaném dovolání rozhodne jiným než výše navrženým způsobem.

K podanému dovolání se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce ), který uvedl, že námitky, ve kterých dovolatel vytýkal porušení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. deklarovaném dovolacímu důvodu neodpovídaly, stejně jako námitky, ve kterých zpochybňoval zjištění o tom, že předmětné finanční prostředky použil pro svoji potřebu. Nebylo možno dovodit ani existenci tzv. extrémního nesouladu. Pokud dovolatel dovozoval, že poškozeným šlo o výhodnou investici, jednalo se o námitku irelevantní. Za podřaditelné pod uplatněné dovolací důvody považoval státní zástupce námitky, že finanční prostředky poskytnuté poškozenými nebyly ve vztahu k dovolateli cizí svěřenou věcí. Za bezpředmětné považoval námitky k částkám 60.000 Kč. Z toho, že šlo o zálohy na nájemné, vyplývalo, že šlo o částky účelové svěřené na zaplacení záloh nájemného. Tyto prostředky se nemohly stát vlastnictvím obviněného a byly ve vztahu k obviněnému věcí cizí. Pokud se týkalo částek 120.000 Kč vyplacených jako záloha na provizi, tak ze skutkových zjištění vyplynulo, že v případě, že nedojde k uzavření nájemních smluv ve stanoveném termínu, je obviněný povinen vrátit uhrazenou finanční hotovost ve lhůtě sedmi dnů zpět poškozeným. Po uplynutí sedmidenní lhůty se svěřené prostředky staly cizí svěřenou věcí, stejně jako by došlo k platnému odstoupení od smlouvy. Nevrácení peněz a širší okolnosti svědčící o úmyslu obviněného trvale vyloučit poškozené z dispozice s těmito prostředky jsou popsány ve skutkových větách. Vrácení peněz obviněným více než rok po uplynutí lhůt pro vrácení bylo pouze náhradou škody.

Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání [§ 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Současně, pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu, vyjádřil podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.

Dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. 6. 2015, sp. zn. 44 To 254/2015, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze podřadit pod (uplatněné) důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí (prvá alternativa) nebo přestože byl v řízení předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (druhá alternativa) .

Jestliže v posuzované věci odvolací soud rozhodl tak, že odvolání obviněného ve veřejném zasedání podle § 256 tr. ř. zamítl, tj. rozhodl po věcném přezkoumání, je zjevné, že by tento dovolací důvod mohl přicházet v úvahu pouze v jeho druhé variantě, tj. ve spojení s některým z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. V posuzované věci tedy s dovolacím důvodem podle písmene g).

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř . je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zásadně jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).

Dovolatel předložil Nejvyššímu soudu coby dovolání podání, v němž uvedl více skutkových (výše popsaných) okolností s tím, že v něm tvrdil, že ve věci existuje extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právními závěry soudů.

V obecné rovině lze konstatovat, že zásah do skutkových zjištění sice lze výjimečně v rámci řízení o dovolání připustit, ale jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. Dovolatel své podání opřel též o tvrzení o existenci tzv. extrémního nesouladu skutkových zjištění s provedenými důkazy, avšak Nejvyšší soud shledal, že v daném případě se o takovou situaci nejednalo.

Nejvyšší soud připomíná, že tzv. extrémní nesoulad nastává tehdy, jestliže zjištění soudů nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, jestliže zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, jestliže zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování.

Dovolací soud po přezkoumání rozhodnutí soudů nižších stupňů shledal, že jejich rozhodnutí žádnou z uvedených vad netrpí. Není jeho úlohou, aby zde opakovaně vysvětloval logický postup, jímž soud prvého stupně dospěl ke svým závěrům a vytvářel tak znovu odůvodnění rozhodnutí, které již vytvořil soud prvého stupně. Závěry soudu prvého stupně shledal správnými a jeho odůvodnění odpovídající zákonným požadavkům (§ 2 odst. 5, 6, § 125 tr. ř.). Již soud druhého stupně považoval závěry soudu prvého stupně za řádně odůvodněné a odkazoval na ně ve svém rozhodnutí. Bylo by přitom v rozporu se zásadou procesní ekonomie, aby každá soudní instance nově detailně zdůvodňovala to, co již bylo řádně zdůvodněno v řízení předchozím.

Možno obecně též připomenout, že hodnocení provedených důkazů je výsostným právem soudu prvního stupně, do něhož může odvolací soud zasahovat pouze v případě zřejmé nelogičnosti tohoto hodnocení, v případě nesouladu mezi obsahem provedených důkazů a skutkovými závěry soudu prvního stupně; tento případ zde však zjevně nenastal.

Lze tak celkově shrnout, že v rozhodnutích učiněných v předchozím řízení jsou řádně zdůvodněny závěry, které soudy učinily, přičemž tyto závěry odpovídají provedeným důkazům. Je patrné, že soudy nižších stupňů postupovaly v souladu s pravidly zakotvenými v § 2 odst. 5, 6 tr. ř., přičemž odůvodnění rozhodnutí splňují požadavky zakotvené v § 125 odst. 1 tr. ř. a jako taková jsou plně přezkoumatelná. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývala logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudů na straně druhé. Nejvyšší soud tudíž námitku extrémního nesouladu shledal bezdůvodnou.

Na základě výše uvedeného tak Nejvyšší soud akcentuje, že za situace, kdy neshledal existenci tzv. extrémního nesouladu, byl oprávněn činit přezkum rozhodnutí pouze v zákonných mantinelech výše zmiňovaných a byl povinen vycházet ze skutkového stavu, tak jak byl zjištěn a popsán v napadených rozhodnutích.

Z tohoto pohledu je zřejmé, že pokud dovolatel ve svém podání vyslovoval více námitek, (které jsou podrobně rekapitulovány výše) , v nichž vykresloval skutkové okolností případu a nastiňoval pomocí nich jiný obraz výsledků a dokazování a jiného skutkového stavu (zejména námitky zpochybňující zjištění o tom, že předmětné finanční prostředky použil pro svou potřebu a že poškozeným nešlo o řešení jejich vlastních bytových potřeb, ale o následný výhodný prodej bytů po jejich privatizaci) , jsou takovéto výhrady z hlediska dovolacího řízení a uplatněných dovolacích důvodů irelevantní. Takto pojatými námitkami totiž směřoval do rozsahu provedeného dokazování a do oblasti skutkových zjištění a napadal proces dokazování a hodnocení důkazů, jak je upraveno v § 2 odst. 5 a 6 tr. ř., tedy namítal nedostatky skutkové a procesní. Jelikož námitky skutkové žádný z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř. nezakládají, neexistuje ve vztahu k nim ani zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.) a námitky procesní nelze podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Za námitky podřaditelné pod uplatněné dovolací důvody Nejvyšší soud shledal námitky spočívající v tvrzení, že finanční částky, které poškození poskytli obviněnému, nebyly cizí svěřenou věcí.

Trestného činu zpronevěry podle § 206 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí, kdo si přisvojí cizí věc, která mu byla svěřena, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou. Věc je svěřena pachateli, jestliže mu je odevzdána do faktické moci s tím, aby s věcí nakládal určitým způsobem. K přisvojení si cizí svěřené věci pak dojde takovým jednáním, naloží-li pachatel s věcí v rozporu s účelem svěření, a to způsobem, kterým maří základní účel svěření.

Ze skutkových zjištění učiněných v předchozím řízení vyplynulo, že poškození poskytli na základě s ním uzavřeného smluvního vztahu obviněnému vždy dvě finanční částky. Jedna částka byla ve výši 60.000 Kč a druhá částka byla ve výši 120.000 Kč. Částka ve výši 60.000 Kč činila zálohu na nájemné. Částka ve výši 120.000 Kč činila zálohu na provizi za zprostředkování.

Co se týče částky ve výši 60.000 Kč, již ze samotného jejího označení je zřejmé, že se jednalo o částku účelově určenou, a to na úhradu nájemného pro budoucí pronajímatele bytů. Za tímto jasným účelem byla tato částka každým jednotlivým poškozeným svěřena do rukou obviněného jakožto jednatele společnosti J. S.V. spol. s r. o. a nemohla tak přejít do vlastnictví obviněného ani do vlastnictví společnosti J.S.V. spol. s r. o. Jinými slovy řečeno, byla ve vztahu k obviněnému svěřenou věcí cizí. Pokud dovolatel presentoval výše uváděné judikáty Nejvyššího soudu, je zřejmé, že dané situace se tyto judikáty nedotýkaly.

Ohledně částky ve výši 120.000 Kč je třeba vyjít z posouzení smluvního vztahu a z jednání obviněného. Ze skutkových zjištění vyplynulo, že obviněný jako jednatel společnosti J. S. V. spol. s r. o. s jednotlivými poškozenými uzavřel smlouvu o zprostředkování, jejímž předmětem byl závazek jmenované společnosti zprostředkovat těmto uzavření nájemních smluv vždy do určitého termínu. U poškozené M. K. do dne 30. 11. 2011, u poškozeného P. H. do dne 3. 3. 2013, u poškozeného M. Č. do dne 3. 3. 2013 a u poškozeného J. P. do dne 11. 6. 2013. Každý z poškozených předal obviněnému mimo částky 60.000 Kč také částku 120.000 Kč jako zálohu za zprostředkování. Obsahem smluv o zprostředkování bylo také ujednání, že pokud nedojde ve stanoveném termínu k uzavření nájemní smlouvy mezi zájemci poškozenými a třetími osobami, nárok na sjednanou provizi zprostředkovateli nevznikne a zprostředkovatel je v takovém případě povinen do sedmi dnů vrátit zájemcům poškozeným zaplacené částky (zálohy). Obviněný (jediný jednatel a společník jmenované společnosti) tak však (přestože k uzavření nájemních smluv nedošlo) neučinil, naopak se stal pro poškozené nekontaktním a předmětné částky použil pro vlastní potřebu.

V obecné rovině možno říci, že částky přijaté konkrétním subjektem na podkladě smlouvy o dílo či kupní smlouvy jako záloha na zhotovení díla či na kupní cenu se stávají, jak plyne z rozhodnutí Nejvyššího soudu uváděných dovolatelem, vlastnictvím daného subjektu. V uvedeném případě se však jednalo o jiný smluvní typ o smlouvy o zprostředkování, v nichž byla stanovena povinnost obviněného, resp. společnosti J. S. V. spol. s r. o., zajistit zprostředkování nájmu bytu v termínu ve smlouvě uvedeném, v opačném případě vrátit převzaté finanční prostředky. Obviněný (jediný jednatel a společník dotyčné společnosti) to nesplnil a nereagoval poté ani na výzvy k vrácení poskytnutých finančních prostředků a stal se nekontaktním (jak již shora uvedeno), aby se vrácení poskytnutých finančních prostředků vyhnul. S kroky vedoucími k jejich vrácení započal až poté, co podal u policejního orgánu vysvětlení ve věci. Nešlo tak o situaci pouhého zpoždění s plněním smluvního závazku, naopak je zjevné, že obviněný poskytnuté částky v úmyslu vrátit neměl a vrátil je až v souvislosti se zahájeným policejním vyšetřováním ve věci samé. Z hlediska posuzovaného trestného činu se tak již jednalo pouze o náhradu škody poškozeným. K vrácení poskytnutých částek měl lhůtu sedmi dnů (tento režim z logiky věci, kdy předání těchto částek bylo spojeno se smlouvou o zprostředkování, dopadal rovněž na částky ve výši 60.000 Kč, svěřené mu jednotlivými poškozenými), kterou však nedodržel a je zjevné, že ji ani dodržet nechtěl a vrácení poskytnutých částek nechtěl dobrovolně splnit, když tak učinil až po podaném vysvětlení na policii ČR. Zejména je ovšem v daných souvislostech třeba zdůraznit, že vzhledem k povaze smlouvy, kterou uzavřel, tj. smlouvy o zprostředkování, se finanční prostředky přijaté jako zálohy za zprostředkování nestaly vlastnictvím (majetkem) společnosti J. S. V. spol. s r.o. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. 5 Tdo 216/2003 publikované pod č. 23/2004 Sb. rozh. tr.) a už vůbec se nemohly stát vlastnictvím (majetkem) obviněného (ostatně, nebyl ani smluvní stranou předmětné smlouvy). Rovněž tyto peněžní prostředky tak byly ve vztahu k obviněnému cizí svěřenou věcí (tento charakter nikdy ani nepozbyly). Obviněný si, jak plyne ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů, tyto prostředky přisvojil. Z okolností výše popsaných pak vyplývá i jeho úmyslné zavinění ve formě úmyslu přímého podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku (je zjevné, že měl v úmyslu si svěřené cizí věci finanční prostředky přisvojit a poškozené z dispozice s nimi trvale vyloučit).

Za daného stavu soudy nižších stupňů nepochybily, pokud učinily závěr, že obviněný spáchal přečin zpronevěry podle § 206 odst. 1, 3 tr. zákoníku a pokračující zločin zpronevěry podle § 206 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku.

Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b. Učinil tak v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 27. října 2015


JUDr. Vladimír Veselý předseda senátu