6 Tdo 1243/2003
Datum rozhodnutí: 20.11.2003
Dotčené předpisy:




6 Tdo 1243/2003

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. listopadu 2003 o dovolání podaném obviněným J. P., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 5. 2003, sp. zn. 5 To 197/2003, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 1 T 9/2002,

t a k t o :

Podle § 265k odst. 1 tr. ř. s e z r u š u j í rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. 5. 2003, sp. zn. 5 To 197/2003, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 26. 2. 2003, sp. zn. 1 T 9/2002. Současně podle § 265k odst. 2 tr. ř. s e z r u š u j í všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst. 1 tr. ř. s e p ř i k a z u j e Obvodnímu soudu pro Prahu 10, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.



O d ů v o d n ě n í :

Obviněný J. P. byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 26. 2. 2003, sp. zn. 1 T 9/2002, uznán vinným, že dne 31. 5. 2001 kolem 18.00 hodin v P., B. ulici před řadovými garážemi po slovním konfliktu napadl fyzicky poškozeného Z. V., úderem kladivem, po kterém poškozený upadl na zem, a způsobil mu tak zranění, nalomení základního článku druhého prstu levé nohy, pohmoždění krku a levého ramene s krevním výronem velikosti asi 10 x 10 cm a pohmoždění pravého kolena, přičemž toto zranění má podle znaleckého posudku z oboru soudního lékařství charakter ublížení na zdraví.

Takto zjištěné jednání obviněného soud prvního stupně právně kvalifikoval jako trestný čin výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. a trestný čin ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák. Za to mu uložil podle § 202 odst. 1 tr. zák. (označení použitého zákona v rozsudku chybí) za užití § 35 odst. 1 tr. zák. úhrnný trest odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, jehož výkon podle § 58 odst. 1 písm. a), § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání tří let.

Soud prvního stupně rozšířil právní kvalifikaci skutku, jehož se obviněný dopustil, o trestný čin výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. až v průběhu projednávání věci před ním; v obžalobě byl daný skutek kvalifikován jen jako trestný čin ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák. (v jeho popisu bylo oproti výše citovanému rozsudku nalézacího soudu zahrnuto i nejzávažnější zranění poškozeného spočívající ve zlomenině bodcového výběžku levé loketní kosti). Pouze posledně jmenovaným trestným činem byl obviněný uznán vinným i trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 13. 2. 2002, sp. zn. 1 T 9/2002 (při shodně popsaném skutkovém ději); tento obviněný následně napadl odporem.

Proti odsuzujícímu rozsudku podal obviněný odvolání, které projednal Městský soud v Praze ve veřejném zasedání konaném dne 19. 5. 2003, sp. zn. 5 To 197/2003, a rozsudkem podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek ve výroku o trestu; podle § 259 odst. 3 tr. ř. pak znovu rozhodl tak, že obviněnému při nezměněném výroku o vině uložil podle § 221 odst. 1 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. úhrnný trest odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání tří let.

V této souvislosti je zapotřebí uvést, že soud druhého stupně přehlédl, že podle protokolu o hlavním líčení (č. l. 129 až 132 spisu) konaném dne 26. 2. 2003 byl soudem prvního stupně vyhlášen odsuzující rozsudek, podle něhož byl obviněnému J. P. uložen podle § 221 odst. 1 tr. zák. za užití § 35 odst. 1 tr. zák. úhrnný trest odnětí svobody v trvání deseti měsíců, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 30 měsíců /jeho jednání bylo právně kvalifikováno jako v písemném vyhotovení rozsudku, byl mu však vyhlášen mírnější trest odnětí svobody s kratší zkušební dobou/. Současně však podle § 229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený Z. V. odkázán se svým nárokem na náhradu škody na řízení občanskoprávní (oproti písemnému vyhotovení, kde ve výrokové části tento výrok chybí a rozhodnutí v tomto smyslu je deklarováno jen v odůvodnění). Na uvedené pochybení nalézacího soudu obviněný nepoukázal a odvolací soud sám je nenapravil. Dovolatel toto pochybení nenamítl ani ve svém podání k Nejvyššímu soudu a uplatnil v něm toliko dovolací důvod níže uvedený.

Opis rozhodnutí odvolacího soudu byl doručen jak obviněnému a jeho obhájkyni JUDr. M. D., tak Obvodnímu státnímu zastupitelství pro Prahu 10 shodně dne 29. 7. 2003.

Proti citovanému rozsudku Městského soudu v Praze podal obviněný prostřednictvím jmenované obhájkyně dne 25. 9. 2003 osobně u Obvodního soudu pro Prahu 10 dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle § 265 b) odst. 1, písm. g .

V podrobnostech obviněný uvedl, že skutečnosti kladené mu za vinu vyplývají z důkazů, které předložil poškozený, jemuž soud jednoznačně uvěřil. Poukázal na dva znalecké posudky ve věci zpracované s tím, že bez revizního znaleckého posudku se soud nemůže obejít, má-li odstranit rozpory v nich a zjistit objektivní pravdu. Neztotožnil se se zjištěním soudu, že znalec MUDr. J. H. je soudu znám z úřední činnosti a je předním českým znalcem z oboru soudního lékařství, na základě čehož mu soud uvěřil; chyba ve znaleckém posouzení, která ovlivnila řízení před soudem prvního stupně v jeho neprospěch, je dána a soud by ji neměl přehlédnout. Za nesprávný označil i postup soudu, jestliže po vypuštění zlomeniny bodcového výběžku levé loketní kosti z výčtu zranění jakožto nejintenzivnější újmy na zdraví nezkoumal, zda nejde o čin, jehož nebezpečnost pro společnost je nepatrná, a proto není trestným činem. Dále brojil proti hodnocení své osoby z hlediska předchozích trestních stíhání soudem, konkrétně na základě rejstříku trestů a zejména rozsudku Okresního soudu v Příbrami, když měl za to, že o tento důkaz se soud neměl opřít; toto hodnocení potírá jeho právo, aby na něj bylo hleděno jako na osobu beztrestnou a je v rozporu s čl. 10 Listiny základních práv a svobod. Další námitky obviněného se týkaly právní kvalifikace jeho jednání jako trestného činu výtržnictví; uvedl jednak, že pozemek, na kterém stála předmětná garáž, je pozemkem v jeho vlastnictví a není veřejně přístupný, a dále, že v době konfliktu nebyla na místě činu žádná veřejnost (svědka M. P. nelze za veřejnost považovat, když navíc nebyl ani svědkem očitým).

V závěru svého podání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k doplnění dokazování a novému rozhodnutí, případně aby napadený rozsudek sám změnil a v celém rozsahu jej obžaloby zprostil.

Jak vyplývá z referátu založeného na č. l. 177 spisu, předseda senátu soudu prvního stupně zaslal v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. ř. opis dovolání s upozorněním, že se může k dovolání obviněného vyjádřit a souhlasit s projednáním dovolání v neveřejném zasedání, Nejvyššímu státnímu zastupitelství v Brně, kam bylo doručeno dne 7. 10. 2003.

Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření ze dne 5. 11. 2003 nejprve zrekapitulovala dosavadní genezi věci a obsah dovolání obviněného. Ohledně jeho námitek k posouzení znaleckého posudku z oboru soudního lékařství a rozsudku týkajícího se dřívějšího odsouzení uvedla, že to jsou argumenty výlučně proti hodnocení důkazů a současně i opakováním obhajoby z řádného opravného prostředku; obviněným uváděný dovolací důvod pak nekoresponduje s obsahem odůvodnění jeho podání. Výhradu dovolatele k právní kvalifikaci jeho jednání rovněž jako trestného činu výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. nepovažovala za opodstatněnou; z hlediska znaků skutkové podstaty tohoto trestného činu poukázala na názor soudu druhého stupně, s nímž se ztotožnila, a také na konstantní judikaturu. Závěrem shrnula, že dovolání bylo jednak podáno z jiného důvodu, než je vyjmenován v ustanovení § 265b tr. ř., a dále se jedná o dovolání zjevně neopodstatněné; navrhla proto, aby je Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. b), e) tr. ř. odmítl, a souhlasila s jeho projednáním v neveřejném zasedání /§ 265r odst. 1 písm. a) tr. ř./.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zjišťoval, zda jsou v posuzované věci splněny zákonné podmínky přípustnosti dovolání formulované v § 265a tr. ř. Podle odst. 1 citovaného ustanovení lze napadnout dovoláním pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, pokud soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští, přičemž v ustanovení § 265a odst. 2 písm. a) až písm. h) tr. ř. zákonodárce taxativně vymezil, co se rozumí rozhodnutím ve věci samé.

Při posuzování těchto okolností Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. Obdobně shledal, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou /§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř./, v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1 tr. ř.). Rovněž tak konstatoval, že obsah dovolání v zásadě vyhovuje náležitostem vyžadovaným zákonem a formulovaným v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř. Dovolatel se sice dopustil drobného pochybení spočívajícího v nepřesném označení uplatněného důvodu dovolání, když jej vymezil ustanovením § 265 b) odst. 1, písm. g , avšak vzhledem k obsahu podání není žádných pochyb o tom, že měl na mysli dovolací důvod zakotvený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

S ohledem na to, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání lze podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin; dále pak lze namítat vadnost jiného hmotně právního posouzení, které spočívá v nesprávném posouzení některé další otázky, nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v posuzování jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva zejména trestního, ale případně i jiných právních odvětví. Není však možné namítat nesprávnost samotných skutkových zjištění ani nesprávnost hodnocení důkazů.

Důvody dovolání jako specifického mimořádného opravného prostředku, který byl nově zaveden zákonem č. 265/2001 Sb., jsou koncipovány v ustanovení § 265b tr. ř. tak, že dovoláním není možné napadat skutková zjištění ani způsob hodnocení důkazů. Nejvyšší soud není další odvolací instancí, nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů. V dovolacím řízení je naopak zásadně povinen vycházet z jejich skutkových zjištění a teprve v návaznosti na zjištěný skutkový stav posuzovat hmotně právní posouzení skutku.

Část dovolacích námitek v podaném mimořádném opravném prostředku tvoří výhrady primárně skutkové. Obviněný zpochybňuje výpověď poškozeného a závěry znaleckého posudku vypracovaného soudním znalcem MUDr. J. H., které označuje navíc za rozporuplné se závěry znaleckého posudku MUDr. M. P., a za účelem jejich odstranění a zjištění objektivní pravdy požaduje vypracování revizního znaleckého posudku; argumentuje přitom shodně jako již ve svém odvolání. Současně nesouhlasí se zjištěním soudu, že znalec MUDr. J. H. je soudu znám z úřední činnosti a je předním českým znalcem z oboru soudního lékařství, na základě čehož mu soud uvěřil; chyba ve znaleckém posouzení, která ovlivnila řízení před soudem prvního stupně v jeho neprospěch, je podle jeho názoru dána a soud by ji neměl přehlédnout. Takové výhrady jsou pouhou polemikou s tím, jak byl zjištěn nalézacím soudem skutkový stav a jak se k jeho odvolání postavil soud druhého stupně, a proto jde o námitky právně irelevantní, které stojí mimo rámec zákonného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Co se týče výhrady dovolatele, že odvolací soud jej nesprávně hodnotil na podkladě dřívějších odsouzení pro násilné trestné činy a porušil tak jeho právo, aby na něj bylo hleděno jako na osobu beztrestnou, resp. postupoval v rozporu s čl. 10 Listiny základních práv a svobod, jenž zaručuje každému právo na zachování jeho lidské důstojnosti, osobní cti, pověsti a jména, Nejvyšší soud konstatuje, že ani taková námitka dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nenaplňuje, neboť nejde o námitku, která by se týkala otázky právního posouzení skutku nebo jiného hmotně právního posouzení. V posuzované věci navíc nalézací soud v rámci úvah o ukládání trestu na str. 5 svého rozsudku naopak uvedl, že obviněnému polehčuje jeho dosavadní zachovalost, která plyne z fikce netrestanosti, neboť všechna jeho předchozí odsouzení jsou zahlazena (čímž výslovně vyjádřil, že si je této skutečnosti vědom) a zásadní okolností, kterou při ukládání trestu zohlednil, bylo, že obviněný se svého jednání dopustil velmi zlovolně ze zlé pohnutky a formou přímého úmyslu. V tomto kontextu je třeba vidět i tu skutečnost, že obviněný na poškozeného zaútočil ve chvíli, kdy poškozený z místa odstraňoval trubku, kterou obviněný na místo svévolně a nepovoleně instaloval, aby tak poškozeného, případně další osoby užívající garáže, na místě šikanoval S přihlédnutím k těmto skutečnostem a povaze předchozích odsouzení, zejména odsouzení posledního, soud dospěl k závěru, že obviněnému je třeba vyměřit trest odnětí svobody podle zásad úhrnnosti pod polovinou zákonné trestní sazby Je třeba tudíž uzavřít, že soud prvního stupně zde toliko fakticky konstatoval jen povahu předchozích odsouzení obviněného (resp. jeho sklon řešit konfliktní situace určitým způsobem) a taková zmínka neznamenala, že by při ukládání druhu a výše trestu (a již vůbec ne při rozhodování o vině, jestliže i toto měl obviněný případně na mysli) přihlížel k samotným odsouzením.

Pokud by podané dovolání obsahovalo jen uvedené výhrady, nešlo by o námitky podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale o námitky jiné, které pod tento dovolací důvod nelze podřadit, a takové dovolání by bylo nutno odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako dovolání podané z jiných důvodů, než jsou uvedeny v § 265b tr. ř. V této souvislosti je třeba rovněž zdůraznit, že nestačí jen formální odkaz na příslušné zákonné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů, nýbrž obsah konkrétně uplatněných námitek, tvrzení a názorů, o něž je v dovolání existence určitého dovolacího důvodu opírána, musí zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř. skutečně věcně odpovídat.

Obviněný J. P. však ve svém dovolání rovněž namítl, že postup soudu byl nesprávný, jestliže po vypuštění zlomeniny bodcového výběžku levé loketní kosti z výčtu zranění jakožto nejintenzivnější újmy na zdraví nezkoumal, zda nejde o čin, jehož nebezpečnost pro společnost je nepatrná, a proto není trestným činem. Dále brojil proti právní kvalifikaci jeho jednání jako trestného činu výtržnictví; uvedl jednak, že pozemek, na kterém stála předmětná garáž, je pozemkem v jeho vlastnictví a není veřejně přístupný, a dále, že v době konfliktu nebyla na místě činu žádná veřejnost.

Uvedené výhrady, které směřují do posouzení stupně nebezpečnosti činu pro společnost, tj. tzv. materiální stránky trestného činu, a právního posouzení daného skutku, je třeba považovat za námitky, jež lze pod dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit, byť dovolatel ustanovení § 3 odst. 2 a 4 tr. zák. výslovně necitoval. Případná chybná aplikace jmenovaných zákonných ustanovení soudy prvního i druhého stupně by totiž mohla vést k rozhodnutí, které spočívá na nesprávném právním posouzení skutku .

Po tomto konstatování Nejvyšší soud musel posuzovat, zda dovolání obviněného právě z tohoto dovolacího důvodu je opodstatněné.

Jestliže pro úvahy Nejvyššího soudu je rozhodný skutkový stav věci, pak je třeba připomenout zjištění, které učinil soud prvního stupně, že obviněný dne 31. 5. 2001 kolem 18.00 hodin v P., B. ulici před řadovými garážemi po slovním konfliktu napadl fyzicky poškozeného Z. V., úderem kladivem, po kterém poškozený upadl na zem, a způsobil mu tak zranění, nalomení základního článku druhého prstu levé nohy, pohmoždění krku a levého ramene s krevním výronem velikosti asi 10 x 10 cm a pohmoždění pravého kolena, přičemž toto zranění má podle znaleckého posudku z oboru soudního lékařství charakter ublížení na zdraví.

V odůvodnění rozsudku přitom nalézací soud rozvedl, že poškozený velmi podrobně uvedl, jakým způsobem byl napaden, uvedl, že kladivo, kterým byl napaden, bylo zjevně o hmotnosti jednoho kilogramu zaregistroval těsně před samotným fyzickým atakem nápřah obviněného, stačil uhnout, a dokonce vyslovil domněnku, že úder původně mířil na jeho hlavu, avšak dopadl za krk, respektive na horní polovinu těla v oblasti ramene v tom ohledu, kdy poškozený líčí svá zranění, je jeho výpověď v plném přímém souladu s obsahem znaleckého posudku MUDr. H., který dodal, že zranění poškozeného s nejvyšší pravděpodobností vznikla právě tak, jak poškozený uvádí. Dokonce upřesnil, že velikost podlitiny na rameni poškozeného odpovídá velikosti dopadové plochy kladiva, kterým na něho obviněný podle výpovědi poškozeného zaútočil. Znalec dále doplnil, že povrch před garážemi je pro způsobení dalších zranění poškozeného zlomenin a odřeniny kolene nerozhodný zvláště pak MUDr. H. ještě precizoval závěry ohledně dalších poranění poškozeného mimo zlomeniny loketní kosti s tím, že jde o poranění, které již samo o sobě je újmou na zdraví s pracovní neschopností určitě delší, než týden bylo prokázáno, že obviněný úmyslně poškozeného napadl takovým způsobem úderem kladivem, kdy bylo zřejmé, že jednoznačně jeho jednání směřuje ke způsobení ublížení na zdraví, a tento následek u poškozeného i nastal, neboť utrpěná zranění spojená s následnou pracovní neschopností je nutno tak hodnotit. Rovněž pak jednání obviněného naplňuje znaky skutkové podstaty i druhého z trestných činů, neboť je zřejmé, že jednání obviněného se odehrálo na místě veřejnosti přístupném, byť obviněný uvádí, že jde o jeho pozemek, avšak o tom, že na místo má přístup širší veřejnost svědčí i to, že pozemek bez problémů užívají všichni uživatelé garáží, pozemek není oplocen a je volně přístupný. Přitom obviněný svým fyzickým napadením jednoznačně naplnil i objektivní znaky výtržnosti, neboť jeho jednání nelze jinak ohodnotit za uvedených okolností obviněný se svého jednání dopustil velmi zlovolně ze zlé pohnutky a formou přímého úmyslu. V tomto kontextu je třeba vidět i tu skutečnost, že obviněný na poškozeného zaútočil ve chvíli, kdy poškozený z místa odstraňoval trubku, kterou obviněný na místo svévolně a nepovoleně instaloval, aby tak poškozeného, případně další osoby užívající garáže, na místě šikanoval, jak plyne ostatně z jeho vyjádření a i z nálezu stavebního úřadu (str. 3, 4 a 5 rozsudku).

Se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně a s použitou právní kvalifikací se ztotožnil i soud druhého stupně, který na straně 3 a 4 odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že v řízení, které předcházelo napadenému rozsudku, nebyla zjištěna žádná pochybení, která by měla následné rozhodnutí soudu I. stupně nějak zpochybnit soud I. stupně hodnotil provedené důkazy v souladu s ust. § 2 odst. 6 tr. ř. a skutková zjištění, k nimž dospěl, neskýtají žádných pochybností o své správnosti správným skutkovým zjištěním, provedeným důkazům i zákonu odpovídá i právní kvalifikace. K námitkám obviněného, že nemohly být naplněny znaky skutkové podstaty trestného činu výtržnictví, neboť jednání se obviněný měl dopustit na svém pozemku, který není veřejnosti přístupný, je třeba uvést, že tato námitka není důvodná. Z fotodokumentace, jakož i z výpovědi obviněného, poškozeného i obou svědků je totiž zcela nepochybné, že místo, na němž došlo k incidentu, se nalézalo sice na pozemku, který je majetkem obviněného, tento pozemek nebyl nijak oplocen ani ohrazen a je tedy zjevné, že byl zcela volně přístupný široké veřejnosti. Nadto konstantní judikatura považuje za veřejnosti přístupné i takové místo, které není přímo veřejnosti přístupné, ale je na něm možno vidět a slyšet projevy pachatele (např. za plotem, na lešení). Z fotodokumentace je přitom patrno, že předmětné garáže se nacházejí kousek od veřejné komunikace, takže prostor před nimi plně splňuje shora uvedené požadavky. Za této situace nelze proti aplikaci ust. § 202 tr. zák. (v rozhodnutí je zjevně nesprávně uvedeno tr. ř. ) nic namítat.

Závěr soudů obou stupňů, že zjištěné jednání obviněného naplňuje jak po formální, tak materiální stránce všechny znaky trestného činu ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák., nemá ani Nejvyšší soud důvod zpochybňovat. Podle skutkových zjištění uvedených ve výrokové části rozsudku soudu prvního stupně a rozvedených v jeho odůvodnění, která byla soudem odvolacím shledána správnými, jednání obviněného spočívající v tom, že po slovním konfliktu napadl fyzicky poškozeného tak, že jej udeřil kladivem, následkem čehož tento upadl na zem, a způsobil mu tak zranění popsaná ve skutkové větě výroku o vině, přičemž vycházel ze znaleckého posudku zpracovaného MUDr. J. H., je třeba posoudit jako trestný čin ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák. Z hlediska hodnocení stupně nebezpečnosti popsaného jednání je významnou rovněž okolnost, na niž nalézací soud poukázal, totiž že obviněný se svého jednání dopustil velmi zlovolně, ze zlé pohnutky, formou přímého úmyslu, když na poškozeného zaútočil ve chvíli, kdy tento z místa odstraňoval trubku, kterou obviněný na místo svévolně a nepovoleně instaloval, aby tak poškozeného, případně další osoby užívající garáže na místě šikanoval. V souhrnu (včetně zjištěného rozsahu a charakteru zranění poškozeného) jde o důvody, pro něž nelze jednání obviněného bagatelizovat a právně kvalifikovat jinak než jako trestný čin ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák. /nikoliv jen jako přestupek (korespondujícím přestupkem by byl přestupek proti občanskému soužití podle § 49 odst. 1 písm. c) zák. č. 200/1990 Sb., o přestupcích, v platném znění)/, a již vůbec ne rozhodnout o zproštění obžaloby (jak se toho dovolatel ve svém podání domáhal) bez případného postoupení věci jinému orgánu.

Na tomto konstatování ničeho nemění ani fakt, že soud prvního stupně ve skutkové větě výroku o vině po popisu zjištěného zranění poškozeného neuvedl alespoň minimální dobu léčení (event. pracovní neschopnosti) poškozeného a jen obecně zmínil (s odkazem na znalecký posudek z oboru soudního lékařství), že zranění má charakter ublížení na zdraví Takový údaj ve skutkové větě je nejen nadbytečný, ale dokonce by do ní ani patřit neměl (a už vůbec ne ve vazbě na znalecký posudek), neboť jde o závěr právní (tedy závěr, který může při rozhodování o vině učinit pouze soud, a nikoliv soudní znalec). Protože však rozsah a charakter zranění poškozeného je ve výroku o vině náležitě popsán (nalomení základního článku druhého prstu levé nohy, pohmoždění krku a levého ramene s krevním výronem velikosti asi 10 x 10 cm a pohmoždění pravého kolena) a jelikož minimální doba jeho léčení je zmíněna v odůvodnění rozsudku na str. 4 ( s pracovní neschopností delší než týden ), bylo by možno s touto dílčí výhradou skutkovou větu odsuzujícího rozsudku jako celek akceptovat. I po tzv. vypuštění nejvýznamnější složky zranění poškozeného (zlomeniny bodcového výběžku levé loketní kosti) totiž stále jde o zranění, které i z materiálního hlediska (§ 3 odst. 2, 4 tr. zák.) naplňuje pojem ublížení na zdraví ve smyslu stejnojmenného trestného činu podle § 221 odst. 1 tr. zák.

Ovšem s ohledem na důvody dále rozvedené, pro něž byla po zrušení napadených rozhodnutí věc vrácena Obvodnímu soudu pro Prahu 10, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, bude zapotřebí, aby tento soud prvního stupně v případě, že znovu dospěje k závěru o vině obviněného jmenovaným trestným činem, minimální dobu léčení či pracovní neschopnosti poškozeného do skutkové věty rozsudku zahrnul.

Další výhradou, kterou obviněný J. P. ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., byla ta, jíž namítl nesprávnou kvalifikaci daného skutku rovněž jako trestného činu výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák.

Nejvyšší soud dospěl k závěru, že ohledně uvedené námitky je podané dovolání opodstatněné, a protože bylo důvodně podáno dovolání proti výroku o vině, přezkoumal podle § 265i odst. 4 tr. ř. v návaznosti na vytýkané vady i výrok o trestu, jakož i další výroky, které mají ve výroku o vině svůj podklad. K závěru o důvodnosti podaného dovolání z dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve vztahu k citované námitce Nejvyšší soud dospěl na podkladě následujících skutečností.



Ještě předtím, než bude zaměřena pozornost na formální a materiální znaky trestného činu výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák., považuje Nejvyšší soud za potřebné zmínit, že jednočinný souběh trestného činu výtržnictví s trestným činem ublížení na zdraví podle § 221 tr. zák. je možný. Samostatný skutek, jímž byl obviněný uznán vinným, byl již shora opakovaně citován, proto na tomto místě postačuje na přesné znění skutkové věty jen odkázat.

Z tzv. právní věty výroku o vině rozsudku nalézacího soudu je zřejmé, že tento soud učinil právní závěr v tom směru, že popsaným jednáním se obviněný dopustil na místě veřejnosti přístupném výtržnosti tím, že napadl jiného. To zopakoval a rozvedl i na str. 5 odůvodnění svého rozhodnutí. Odvolací soud skutková zjištění bezezbytku převzal a přisvědčil rovněž právnímu posouzení skutku (srov. již výše citovanou pasáž ze strany 3 a 4 odůvodnění rozsudku tohoto soudu).

Z rozhodnutí odvolacího a předtím i nalézacího soudu tak plyne, že popsané jednání obviněného považoval za výtržnické proto, že obviněný fyzicky napadl poškozeného tím způsobem, že jej udeřil kladivem a že se tak stalo na místě veřejnosti přístupném. To samo o sobě ovšem k naplnění zákonných znaků shora jmenovaného trestného činu nestačí.

Trestný čin výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. spáchá ten, kdo se dopustí veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném hrubé neslušnosti nebo výtržnosti zejména tím, že napadne jiného, hanobí historickou nebo kulturní památku, hrob nebo jiné pietní místo anebo hrubým způsobem ruší shromáždění nebo obřad občanů. Jedná se o trestný čin zařazený do hlavy páté trestního zákona, tedy takový, který chrání občanské soužití před jeho hrubým narušováním.

Z uvedeného systematického začlenění trestného činu výtržnictví vyplývá, že jeho objektem je občanské soužití. Předmětem ochrany tedy primárně nejsou individuální zájmy jednotlivých občanů (např. jejich zdraví, majetek, čest apod.), nýbrž šířeji pojatý komplex vztahů, jimiž je uspořádána koexistence v určité lokalitě. Z této povahy chráněného zájmu je třeba dovodit, že má-li být nějaké jednání pokládáno za výtržnost, musí se určitým výraznějším způsobem dotýkat veřejného pořádku jako hodnoty, která přesahuje individuální zájmy jednotlivců.

Z tohoto pohledu se nalézací soud a posléze i odvolací soud právním posouzením skutku blíže nezabýval. Soudy obou stupňů tedy blíže nezdůvodnily, na základě jakých skutečností dospěly k závěru, že jednáním obviněného byly naplněny všechny znaky skutkové podstaty trestného činu výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák.

Výtržností je přitom jednání, které závažným způsobem narušuje veřejný klid a pořádek, a je pro ni typický zjevně neuctivý a neukázněný postoj pachatele k zásadám občanského soužití. Jde zpravidla o násilný nebo slovní projev takového charakteru, že hrubě uráží, vzbuzuje obavy o bezpečnost zdraví, majetku nebo výrazně snižuje vážnost většího počtu osob současně přítomných (srov. rozhodnutí č. 44/1990 Sb. rozh. tr.). Ovšem nikoli každé napadení, byť k němu dojde veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném, je nutně výtržností podle § 202 odst. 1 tr. zák. (k tomu viz rozhodnutí č. 40/1977 Sb. rozh. tr.).

Trestní zákon však v citovaném ustanovení uvádí jen demonstrativní výčet jednání, která mají povahu výtržnosti (a hrubé neslušnosti), a jejich další možné formy ponechává na výkladové praxi. Z ní je patrné, že hrubou neslušností nebo výtržností mohou být jak fyzické útoky proti osobám a věcem, tak i verbální projevy určitého charakteru, obojí pak učiněné veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném. Formy výtržnického jednání však musí narušovat občanské soužití (jmenovaný trestný čin je jedním z trestných činů hrubě narušujících občanské soužití) hrubě, tj. ve zvýšené míře, takže méně závažné projevy narušení tohoto soužití nemohou postačovat. O hrubé narušení občanského soužití půjde zejména v případech, kdy posuzované jednání má charakter zjevné svévole, bezohlednosti a zpravidla také určité vyhraněné jednostrannosti v tom, že pachatel sleduje prosazení svého ze společenského hlediska nepřijatelného zájmu na úkor zájmů ostatních občanů.

Ze všech uvedených hledisek se ovšem soudy obou stupňů s právním posouzením zjištěného skutku nevypořádaly, proto závěr o jimi použité právní kvalifikaci nejenže vzbuzuje pochybnosti, ale navíc je i obtížně přezkoumatelný. Soudy nehodnotily všechny rozhodné skutečnosti, za rozhodující považovaly místo útoku a způsob napadení poškozeného obviněným, aniž se důsledně vypořádaly s dalšími okolnostmi podstatnými pro právní kvalifikaci, jak na ně bylo v obecné rovině shora poukázáno.

Obdobné výhrady platí ve vztahu k posouzení stupně nebezpečnosti činu pro společnost (§ 3 odst. 2, 4 tr. zák.). I v tomto směru chybí v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů jakékoliv úvahy. Z hlediska materiální stránky trestného činu výtržnictví podle § 202 tr. zák. je přitom nutné uvážit zejména intenzitu, rysy a průběh útoku (zda šlo o slovní či jiné, nebezpečnější projevy), posoudit okolnosti, za nichž byl čin spáchán (zda se tak stalo na pracovišti, na ulici, v restauraci, na shromáždění občanů, v denní či noční době, jaký byl počet pachatelů), dále zjišťovat pohnutku činu (např. arogance vůči ostatním občanům, vyprovokování), zhodnotit následky (zejména poranění osob, poškození věcí) a zhodnotit osobu pachatele (jeho dosavadní způsob života, povahové vlastnosti, kriminální minulost) apod. (k tomu možno srovnat rozhodnutí publikované pod č. 4/1976 Sb. rozh. tr.).

Aniž by Nejvyšší soud předjímal způsob budoucího rozhodnutí soudu prvního stupně, musí zdůraznit, že jakkoliv je fyzické napadení jednoho občana druhým obecně neakceptovatelné, v posuzované věci šlo o konflikt, který se týkal individuálních zájmů obou účastníků, odehrál se výlučně mezi nimi, vznikl a proběhl neočekávaně a trval jen krátkou dobu, došlo k němu sice na místě veřejnosti přístupném, avšak nikdo jiný mu nebyl přímo přítomen, nedotkl se ostatních občanů a neznamenal ani podstatnější narušení nebo ohrožení veřejného pořádku. Především tyto okolnosti bude muset již soud prvního stupně při svém novém rozhodování pečlivě vážit zejména z hlediska naplnění materiálního znaku trestného činu výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. Bude tak muset činit i proto, že ve svém vůbec prvním rozhodnutí ve věci (trestním příkazu) jednání obviněného posoudil (ve shodě s obžalobou) jen podle § 221 odst. 1 tr. zák. a v průběhu následně provedeného dokazování nebyly zjištěny skutečnosti, které by další právní kvalifikaci měly odůvodňovat (naopak bylo zjištěno, že zranění poškozeného nebylo tak vážné, jak se původně předpokládalo, úměrně čemuž se zkrátila i minimální doba jeho léčení a pracovní neschopnosti).

Nejvyšší soud vzhledem ke všem těmto skutečnostem dospěl k závěru, že rozsudky Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 10 spočívají na nesprávném právním posouzení skutku též jako trestného činu výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák., jak mu oprávněně vytýká dovolání obviněného podané na podkladě dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud shledal podané dovolání na základě uvedené námitky z tvrzeného dovolacího důvodu důvodným (i když s právní kvalifikací předmětného skutku jako trestného činu ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák. se v zásadě ztotožnil), musel podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušit jako celek (právě z toho důvodu, že oba uvedené trestné činy měly být spáchány v jednočinném souběhu) jak rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. 5. 2003, sp. zn. 5 To 197/2003, tak rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 26. 2. 2003, sp. zn. 1 T 9/2002. Současně podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Konečně podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 10, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Po zrušení uvedených rozhodnutí se trestní věc obviněného J. P. dostala do stadia řízení před soudem prvního stupně. Povinností Obvodního soudu pro Prahu 10 bude při dodržení všech v úvahu přicházejících ustanovení trestního řádu věc projednat a učinit v ní zákonu odpovídající rozhodnutí. Nejvyšší soud sice nepovažuje za nezbytně nutné doplnit dokazování (a to ani ve vztahu k požadavkům dovolatelem uplatněným), ponechává však zcela na úvaze soudu prvního stupně, zda sám bude takové doplnění dokazování považovat za potřebné. Stejně tak bude povinností tohoto soudu, aby po vyhodnocení všech provedených důkazů postupem podle § 2 odst. 6 tr. ř. zjistil skutkový stav věci v rozsahu předpokládaném v ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř., ten přesně a výstižně popsal a v souladu se zákonem právně posoudil.

Nejvyšší soud pro úplnost upozorňuje, že napadená rozhodnutí byla zrušena jen v důsledku dovolání podaného obviněným, a proto ve smyslu ustanovení § 265s odst. 2 tr. ř. nemůže v novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch.

To je třeba zdůraznit právě s ohledem na již shora zmíněný rozpor mezi obsahem rozsudku, jak byl vyhlášen, a jeho písemným vyhotovením. Není-li důvod pochybovat o správnosti protokolu o hlavním líčení, je třeba vycházet z toho, že při vyhlášení rozsudku byl obviněnému uložen úhrnný podmíněný trest odnětí svobody v trvání deseti měsíců se zkušební dobou v trvání třiceti měsíců. Výše trestu takto vyhlášeného proto bude pro soud prvního stupně a event. i druhého stupně limitující z hlediska dodržení zásady zákazu reformace in peius.

Rovněž tak je nutno připomenout i ustanovení § 265s odst. 1 tr. ř., které je nutno při dalším rozhodování respektovat.

V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání, neboť vady napadeného rozhodnutí vytknuté dovoláním a zjištěné Nejvyšším soudem nebylo možno odstranit v řízení o dovolání ve veřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 20. listopadu 2003

Předseda senátu:

JUDr. Jan B l á h a