6 Tdo 1242/2003
Datum rozhodnutí: 18.12.2003
Dotčené předpisy:




6 Tdo 1242/2003

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 18. prosince 2003 dovolání, které podal obviněný bývalý kpt. PČR L. N., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 6. 2003, sp. zn. 44 To 227/2003, jenž rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 21 T 79/98, a rozhodl t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného L. N. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 9. 12. 2002, sp. zn. 21 T 79/98, byl obviněný kpt. PČR L. N. uznán vinným:

1. trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák. formou pomoci podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák. v jednočinném souběhu s trestnými činy zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a) tr. zák. a přijímání úplatku podle § 160 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., protože po vzájemné dohodě s K. K., a L. Č., přijal dne 27. 9. 1991 na svém pracovišti v P., trestní oznámení o vloupání do vozidla Ford Fiesta, s tím, že z vozidla byla odcizena mimo jiné i videokamera zn. Panasonic zapůjčená v půjčovně J. H, a s K. K. sepsal protokol o výslechu svědka, ačkoli od samého počátku věděl, že vloupání do vozidla provedeno nebylo, přičemž na základě přijetí nepravdivého oznámení Č. p., a. s., P., J. H., vyplatila pojistné plnění ve výši 40.701,- Kč a obž. kpt. PČR L. N. za přijetí nepravdivého trestního oznámení, sepsání nepravdivé výpovědi s K. K., obdržel od L. Č. částku 500,- Kč, přičemž tuto kameru si K. K. ponechal pro svou potřebu,

2. trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. formou pomoci podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák. v jednočinném souběhu s trestnými činy zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zák. a přijímání úplatku podle § 160 odst. 1, 3 písm. a) tr. zák., protože po vzájemné dohodě s K. K., přijal dne 22. 9. 1993 na svém pracovišti O. ú. v P., od P. Ch. oznámení o odcizení vozidla tov. zn. Opel Calibra, ač věděl, že vozidlo odcizeno nebylo, sepsal s P. Ch. protokol o výslechu svědka, přičemž na základě přijetí nepravdivého oznámení bylo Č. p., a. s., P., poskytnuto P. Ch. plnění z pojistné události ve výši 625.520,- Kč a za přijetí nepravdivého oznámení, sepsání nepravdivé výpovědi s P. Ch., obdržel od P. Ch. částku 10.000,- Kč,

3. trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák. formou pomoci podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák. v jednočinném souběhu s trestnými činy zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zák. a přijímání úplatku podle § 160 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák.

Za tyto trestné činy byl obviněný odsouzen podle § 158 odst. 2 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř let, přičemž podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. byl pro jeho výkon zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 47 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen trest ztráty vojenské hodnosti.

Naproti tomu byl tímtéž rozsudkem obviněný zproštěn podle § 226 písm. b) tr. ř. obžaloby pro skutek, kterým měl (podle obžaloby) spáchat trestný čin neoprávněného nakládání s osobními údaji podle § 178 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák.

Proti tomuto rozsudku podali obviněný kpt. PČR L. N. a v jeho prospěch státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 9 odvolání.

Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 6. 6. 2003, sp. zn. 44 To 227/2003, byl podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. zrušen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 9. 12. 2002, sp. zn. 21 T 79/98, a to ve výroku o vině pod bodem 3. a ve výroku o trestu. Dále podle § 259 odst. 3 tr. ř. učinil odvolací soud vlastní rozhodnutí. Obviněný kpt. PČR L. N. byl uznán vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák. formou pomoci podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák. v jednočinném souběhu s trestnými činy zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a) tr. zák. a přijímání úplatku podle § 160 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., protože po vzájemné dohodě s K. K.na svém pracovišti v P., dne 15. 4. 1994 přijal oznámení od V. K. o odcizení vozidla tov. zn. BMW 320, a sepsal s ním v tomto smyslu svědeckou výpověď, ač věděl, že vozidlo odcizeno nebylo, přičemž na základě přijetí nepravdivého oznámení bylo Č. p., a. s., P., poskytnuto K. K. plnění z pojistné události ve výši 484.880,- Kč a za přijetí nepravdivého oznámení, sepsání nepravdivé výpovědi s V. K., obdržel od V. K. částku 10.000,- Kč.

Za tyto trestné činy a za trestné činy uvedené ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně pod body 1. a 2. byl obviněný odsouzen podle § 158 odst. 2 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř let, přičemž podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. byl pro jeho výkon zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 47 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen trest ztráty vojenské hodnosti. Podle § 256 tr. ř. bylo odvolání obviněného zamítnuto. Jinak zůstal napadený rozsudek nedotčen.

Proti naposledy citovanému rozsudku podal obviněný bývalý kpt. PČR L. N. (dále bude jméno a příjmení obviněného uváděno bez jeho dřívější hodnosti příslušníka Policie České republiky) prostřednictvím svého obhájce dovolání. Z obsahu mimořádného opravného prostředku, zejména z návrhu dovolatele, jak by měl Nejvyšší soudu rozhodnout, je zřejmé, že dovolání směřuje proti všem výrokům rozsudku odvolacího soudu, přičemž ho opřel o dovolací důvody podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. c), d), g) tr. ř.

Obviněný spatřuje dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. v tom, že dne 12. 12. 1995 mu bylo sděleno obvinění pro trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák. a další trestné činy, přičemž tento trestný čin zakládal důvod nutné obhajoby, o čemž byl téhož dne před zahájením výslechu poučen. Konstatuje, že zároveň si za svého obhájce zvolil JUDr. M. S., který však obhajobu ještě nepřevzal a plná moc mu byla udělena až po výslechu. Obviněný zdůrazňuje, že sice souhlasil s výpovědí v nepřítomnosti obhájce, ale rozhodující je okolnost, že v době výslechu obhájce neměl, ač ho podle zákona mít musel.

Podle obviněného spočívá dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. ve skutečnosti, že dne 5. 6. 2002 nebyl přítomen u hlavního líčení, když tuto svoji nepřítomnost řádně omluvil. Namítá, že přes tuto skutečnost soud prvního stupně konal hlavní líčení a vyslechl dva stěžejní svědky, z jejichž výpovědí v rozsudku vycházel. Uvádí, že z obsahu jeho omluvy i z protokolu o hlavním líčení je zřejmé, že nežádal o provedení hlavního líčení ve své nepřítomnosti a ve smyslu § 202 odst. 4, 5 tr. ř. nebyly splněny podmínky pro jeho konání. Tvrdí, že o hlavním líčení nebyl řádně vyrozuměn ani jeho druhý obhájce, který měl právo se ho zúčastnit a klást svědkům otázky.

V rámci uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný napadenému rozsudku vytýká nesprávné právní posouzení skutků, pro které byl pravomocně odsouzen. Konstatuje, že soudy obou stupňů odmítly jeho námitku, že nezávisle na skutkovém ději, se tímto způsobem nemohl dopustit pomoci k trestnému činu podvodu, jelikož popsané jednání není v příčinné souvislosti ke škodlivému následku, ať již vznikl, či jenom hrozil. Uvádí, že v napadeném rozsudku je kladen důraz na okolnost, že svým jednáním opatřil důležitý důkaz trestního řízení. Podle názoru obviněného soud však pominul skutečnost, zda pro toto řízení a následnou likvidaci pojistné události mělo význam, že se částečně podílel na jednom jeho počátečním úkonu a zejména, zda bez jeho dalšího angažování v dané věci bylo možno požadovat od pojišťovny pojistné plnění. Připomíná, že pojistný vztah je vztahem občanskoprávním a nárok na pojistné plnění při pojištění pro případ odcizení věcí vzniká okamžikem, kdy k odcizení dojde. V této souvislosti namítá, že pokus o vylákání pojistného je učiněn až v okamžiku, kdy je vůči pojišťovně uplatněn nárok na náhradu škody, neboť až do tohoto okamžiku je věcí pojištěného, jak bude dále postupovat. Pro rozhodnutí pojišťovny, zda nárok uspokojí, není výsledek činnosti policie závazný. Obviněný tvrdí, že soud se nevypořádal s otázkou, jak se jeho služební postup odlišoval od postupu policisty, na kterého by se pachatel trestného činu podvodu obrátil s oznámením o odcizení věci. Jen tímto způsobem by bylo možno určit, v čem měl porušit své služební povinnosti a zneužít pravomoc veřejného činitele a jak toto jednání mohlo být účastenstvím na trestném činu podvodu. Obviněný uvádí, že v případě oznámení o odcizení věcí daného charakteru je přijetí takového oznámení a ohledání ryze formální dokumentací nahlášených skutečností. Zdůrazňuje, že výsledek vyšetřování závisí na postupu vyšetřovatele, jemuž je případ přidělen a do něhož obviněný neingeroval. Nebylo tedy vyloučeno, že vozidla i věci budou nalezeny a vyšetřovatel dojde k závěru, že se oznámený skutek nestal. Obviněný namítá, že pokud byl výsledek vyšetřování opačný, a na jeho základě pojišťovna plnila, nestalo se tak v příčinné souvislosti s jeho jednáním. Podle jeho mínění je zjevně lhostejné, u kterého policisty je oznámení učiněno a případný pachatel nepotřebuje součinnost nebo benevolenci policisty. Konstatuje, že v případě vloupání do vozu tov. zn. Ford Fiesta nebylo podstatné, že L. Č. vyslýchala M. M. a K. K. obviněný; pokud by službu měla pouze M. M. nebo jiný policista, probíhalo by oznámení trestného činu stejným způsobem. Obviněný zdůrazňuje, že neporušil své povinnosti, stejně jako je neporušila M. M., a to bez ohledu na skutečnost, zda věděl, že byl spáchán trestný čin. Sepsáním protokolu neporušil svoji povinnost, aby umožnil podvod. Soud se rovněž nezabýval otázkou, zda měl možnost zjišťovat, jestli informace uvedené oznamovateli jsou pravdivé. Proto následek, který nastal v souvislosti s jeho jednáním a jednáním M. M., byl identický, stejně jako jejich postup. Obviněný tvrdí, že postup policisty, který věděl, že oznámení je nepravdivé, je tedy totožný s postupem policisty, který tuto skutečnost nevěděl. Pro nedostatek znaků objektivní stránky nelze jeho jednání označit jako trestný čin zneužití pravomoci veřejného činitele a pomoc k trestnému činu podvodu, jelikož následek není s jednáním v příčinné souvislosti; předmětné jednání by bylo možno posoudit nanejvýš jako trestný čin poškozování cizích práv podle § 209 tr. zák.

Závěrem a z důvodů v dovolání podrobně popsaných obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek a věc vrátil Městskému soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí. Rovněž navrhl, aby předseda senátu Obvodního soudu pro Prahu 9 rozhodl o odložení nebo přerušení výkonu rozsudku. Dodatečně obviněný vyslovil souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.

K podanému dovolání se ve smyslu § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. K námitce obviněného uplatněné v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. uvádí, že provedení výslechu L. N. bez přítomnosti obhájce bylo porušením práva na obhajobu. Poukazuje však na skutečnost, že výslech se konal v roce 1995, přičemž k pravomocnému ukončení trestní věci došlo až v roce 2003 a obviněný měl v mezidobí řadu možností vyjádřit se k věci za přítomnosti obhájce, což činil. Předmětný výslech není rozhodným důkazem, protože obviněný svoji vinu popíral a v následujících výsleších vypovídal v podstatě shodně jako dne 12. 12. 1995. Podle státního zástupce je v této části dovolání zjevně neopodstatněné, eventuálně je zcela zřejmé, že projednání dovolání z uvedeného důvodu by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného a otázka, která má být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu. K uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. konstatuje, že tvrzení obviněného nemá oporu v trestním spise, neboť z protokolu o hlavním líčení ze dne 5. 6. 2002 vyplývá, že obhájce obviněného JUDr. T. S. na počátku hlavního líčení uvedl, že obviněný se z účasti na něm omlouvá, žádá, aby proběhlo v jeho nepřítomnosti a bere na vědomí, že se tak vzdává práva klást svědkům otázky. V této části hodnotí státní zástupce dovolání jako zjevně neopodstatněné. Dále uvádí, že trestní odpovědnost obviněného spočívá v tom, že přijal úplatek s vědomím, že protokoluje nepravdivé trestní oznámení a je srozuměn s tím, že uplácející osoby budou profitovat z oznámení neexistující pojistné události. Podle jeho názoru námitky obviněného vznesené prostřednictvím dovolacího důvodu popsaného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., primárně polemizují se skutkovými zjištěními a hodnocením důkazů soudy. Proto dovolací důvod nenaplňují a dovolání je v této části podáno z jiného důvodu než je uveden v § 265b tr. ř. Závěrem svého vyjádření státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, a to podle § 265i odst. 1 písm. e), event. písm. f)tr. ř. [v části, kde byl uplatněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř.], podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. [v části, kde byl uplatněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř.] a podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. [v části, kde byl uplatněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.] a toto rozhodnutí učinil podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Rovněž navrhl, aby předseda senátu Obvodního soudu pro Prahu 9 sdělil Nejvyššímu soudu, že se neztotožňuje s návrhem obviněného na odložení nebo přerušení výkonu rozhodnutí, a tedy neučinil návrh ve smyslu § 265h odst. 3 tr. ř., přičemž aby dovolatele o této skutečnosti vyrozuměl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) předně shledal, že dovolání obviněného L. N. je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze toto podání učinit (§ 265e odst. 1, 3 tr. ř.).

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody.

Podle § 265b odst. 1 písm. c), d), g) tr. ř. dovolání lze podat, jen je-li tu některý z následujících důvodů:

c) obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl,

d) byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání,

g) rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Zákonná formulace dovolacího důvodu § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. by mohla svědčit pro úvahu, že by mělo jít o situace, kdy obviněný vůbec obhájce neměl, ač ho podle zákona mít měl. Vzhledem k tomu, že právo na obhajobu patří mezi nejvýznamnější procesní práva garantovaná mezinárodními smlouvami (např. čl. 6 odst. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod) a ústavními předpisy (čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod), je nutno dovodit porušení práva na obhajobu z formálního hlediska i tehdy, kdy obviněný neměl obhájce jen po určitou část řízení, ač ho podle zákona měl mít i v této době. Zmíněný dovolací důvod je třeba vykládat tak, že je dán v případech, jestliže po tu část řízení, kdy obviněný neměl obhájce, ačkoli ho měl mít, orgány činné v trestním řízení prováděly úkony směřující k vydání meritorního rozhodnutí, které bylo posléze napadeno dovoláním. Pokud se orgány činné v trestním řízení takových úkonů zdržely a vůbec je neprováděly, není uvažovaný dovolací důvod naplněn.

Tento dovolací důvod uplatnil obviněný L. N. z výše popsaných námitek. Z obsahu trestního spisu vyplývá, že jmenovanému bylo dne 12. 12. 1995 sděleno obvinění z trestných činů podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák. spáchaného formou pomoci podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák., zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a), c) tr. zák. a přijímání úplatku podle § 160 odst. 1, 3 tr. zák. (č. l. 1 tr. spisu). Důvod nutné obhajoby byl u jeho osoby dán ve smyslu § 36 odst. 3 tr. ř., neboť se konalo řízení o trestném činu, na který zákon stanovil trest odnětí svobody, jehož horní hranice převyšovala pět let. Obviněný byl téhož dne vyšetřovatelem vyslechnut, když uvedl, že bude vypovídat i bez přítomnosti svého obhájce JUDr. M. S. (č. l. 33 39 tr. spisu). Plná moc byla jmenovanému advokátovi udělena dne 12. 12. 1995 (č. l. 29 tr. spisu). Nutno konstatovat, že provedením výslechu obviněného bez přítomnosti obhájce bylo porušeno jeho právo na obhajobu, přičemž je nerozhodné, že s tímto výslechem L. N. souhlasil. Nejvyšší soud však poukazuje na skutečnost, že při výslechu ze dne 12. 12. 1995 obviněný vypovídal ke skutku popsanému jednak pod bodem 2. výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně a jednak ve výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu, přičemž popíral svoji vinu a na této výpovědi setrval i při dalších výsleších konaných ve dnech 11. 1., 2. 2. a 18. 3. 1996, při kterých již byl přítomen jeho obhájce JUDr. M. S. Vzhledem k obsahu výpovědi obviněného ze dne 12. 12. 1995 lze zdůraznit, že se nejedná o důkaz, na kterém by soudy založily rozhodnutí o obžalobě, nebo dokonce závěr o vině L. N. Konstatovaným porušením práva obviněného na obhajobu, a to v samotném počátku trestního řízení, nebylo v konečném důsledku dotčeno dovoláním napadené rozhodnutí. Proto námitka uplatněná prostřednictvím shora citovaného dovolacího důvodu je ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. zjevně neopodstatněná.

Podle § 202 odst. 4 věty první tr. ř. hlavní líčení v nepřítomnosti obžalovaného nelze konat, je-li obžalovaný ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody nebo jde-li o trestný čin, na který zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice převyšuje pět let. Ze znění § 202 odst. 5 věty první tr. ř. vyplývá, že citované ustanovení se neužije, pokud obžalovaný požádá, aby hlavní líčení bylo konáno v jeho nepřítomnosti.

V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. obviněný namítá okolnost, že nebyl přítomen u hlavního líčení konaného dne 5. 6. 2002, ze kterého se omluvil, a ačkoliv z jeho omluvy a z protokolu o hlavním líčení je zřejmé, že nežádal o provedení hlavního líčení ve své nepřítomnosti, tak bylo konáno, v čemž spatřuje porušení ustanovení § 202 odst. 4, 5 tr. ř. Uplatněná námitka obviněného je však v rozporu s obsahem trestního spisu, kde v protokolu o tomto hlavním líčení (č. l. 1153) je uvedeno: Obžalovaný se z konání dnešního hl. líčení omlouvá s tím, že žádá, aby jednání proběhlo v jeho nepřítomnosti a současně bere na vědomí, že se tím vzdává svého práva klást svědkům otázky . Hlavního líčení se účastnil obhájce obviněného JUDr. T. S., přičemž z obsahu protokolu o hlavním líčení nevyplývá, že by proti této protokolaci vznesl výhrady, nebo že by z důvodu neúčasti L. N. žádal o odročení hlavního líčení. Proto i tato dovolací námitka je zjevně neopodstatněná. Další výtka obviněného učiněná v rámci shora uvedeného dovolacího důvodu, a sice, že o konání hlavního líčení dne 5. 6. 2002 nebyl vyrozuměn druhý z jeho obhájců, pod tento dovolací důvod nespadá. Ustanovení § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. se týká přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání a nikoliv jeho obhájce.

Z dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vyplývá, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet z konečného skutkového zjištění soudu prvního eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení důkazů provedených v předcházejícím řízení. V rámci tohoto dovolacího důvodu je možné namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo že nešlo o žádný trestný čin. Rovněž lze vytknout i vady spočívající v jiném hmotně právním posouzení. Důvody dovolání jsou koncipovány v ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. tak, že v dovolání není možno namítat vady, které se týkají skutkových zjištění včetně úplnosti dokazování a hodnocení důkazů, neboť právní posouzení skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazuje na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozhodnutí a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. Tento názor lze jednoznačně dovodit právě s ohledem na jednotlivé důvody dovolání popsané v citovaném zákonném ustanovení.

Dovolání je specifický mimořádný opravný prostředek, který je určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř., takže Nejvyšší soud v řízení o dovolání není a ani nemůže být další (v pořadí již třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři. V takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání řízení zejména hlavního líčení soudem jak zákonem určeným, tak nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci (§ 2 odst. 5 tr. ř.), popř. do pozice soudu druhého stupně, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§ 277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§ 266 a násl. tr. ř.).

Podle názoru Nejvyššího soudu není obviněným L. N. formálně deklarovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatněnými námitkami materiálně naplněn. V dovolání obviněný v podrobnostech tvrdí, že jednáním popsaným ve výrocích o vině v rozsudcích soudů obou stupňů se nemohl dopustit pomoci k trestnému činu podvodu, neboť tato jeho činnost policisty není v příčinné souvislosti ke škodlivému následku (vylákání pojistného plnění). Zdůrazňuje, že pro nedostatek znaků objektivní stránky nelze jeho jednání označit jako trestný čin zneužití pravomoci veřejného činitele a pomoc k trestnému činu podvodu, ale lze je nanejvýš posoudit jako trestný čin poškozování cizích práv podle § 209 tr. zák. Všechny tyto námitky ale primárně směřují proti zjištěnému skutkovému stavu věci a hodnocení provedených důkazů, přičemž z těchto údajných procesních nedostatků až následně obviněný dovozuje nesprávné právní posouzení předmětných skutků. V této souvislosti Nejvyšší soud připomíná, že závěr o tom, zda je v trestní věci u obviněné osoby naplněna objektivní stránka trestného činu (protiprávní jednání, škodlivý následek a příčinná souvislost mezi nimi), je sice závěrem právním, ovšem tento právní závěr o objektivních znacích trestného činu se musí zakládat na skutkových zjištění soudu vyplývajících z provedeného dokazování stejně, jako závěr o subjektivních znacích trestného činu. Tyto skutečnosti jsou předmětem dokazování právě tak, jako všechny ostatní okolnosti naplňující znaky trestného činu. Jak již bylo výše uvedeno samotná skutková zjištění, přestože mohou mít vliv na právní posouzení skutku nebo na jiné hmotně právní posouzení, však Nejvyšší soud nemůže v dovolacím řízení přezkoumávat a je vázán konečným skutkovým zjištěním, které bylo ve věci učiněno. V daném případě to znamená, že pro dovolací soud je rozhodující skutkové zjištění, podle něhož obviněný L. N.spáchal předmětné tři skutky tak, jak jsou popsány jednak v rozsudku soudu prvního stupně (výroky o vině pod body 1. a 2.) a jednak v rozsudku soudu odvolacího (výrok o vině) a podrobně rozvedeny v odůvodnění obou rozhodnutí. V této souvislosti se ohledně skutkových zjištění k jednání obviněného L. N., a to jako příslušníka Policie České republiky s oznamovateli trestné činnosti, v odůvodnění rozsudku odvolacího soudu mimo jiné uvádí: Sepsal s nimi ve všech případech trestní oznámení, jak je patrno z přílohového spisu, ač po předchozí dohodě s nimi věděl o tom, že jejich výpověď je nepravdivá a že tedy k odcizení vozidel či vloupání nedošlo. Takto sepsaný protokol pak sloužil všem shora uvedeným osobám k tomu, aby mohly úspěšně uplatnit pojistné plnění u příslušné pojišťovny, což se také stalo. Obžalovaný musel jako policista dobře vědět, že tento úkon již nebude opakován a nehrozilo nebezpečí nalezení vozidel. Obžalovaný měl také alespoň rámcově vědomost o výši vyplacených pojistek, neboť tyto údaje byly patrné z prvotních protokolů těchto vyslýchaných svědků, poškozených. (str. 12 rozsudku).

Obviněný v dovolání nenamítá vady právní, tj. že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení předmětných skutků nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Jeho výtky směřují proti těm konečným skutkovým zjištěním, z nichž soudy obou stupňů učinily právní závěr, že se dopustil shora popsaných trestných činů, včetně naplnění všech zákonných znaků jejich objektivní stránky (tj. i příčinné souvislosti mezi jeho protiprávním jednáním a škodlivým následkem). Nejvyšší soud proto konstatuje, že v daném případě obviněný uplatnil výlučně námitky, které jsou mimo rámec zákonného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., přičemž je nelze podřadit ani pod další zákonem taxativně stanovené dovolací důvody. Pokud by dovolání obsahovalo pouze tyto výtky, bylo by nutno je odmítnout podle ustanovení § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. V této souvislosti je potřebné zdůraznit, že každý dovolatel musí nejen v souladu s ustanovením § 265f odst. 1 věty první tr. ř. v mimořádném opravném prostředku odkázat na ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až l) nebo 265b odst. 2 tr. ř., o něž se dovolání opírá, ale i obsah konkrétně uváděných námitek, tvrzení i právních názorů musí věcně odpovídat uplatněnému dovolacímu důvodu, jak je vymezen v příslušném zákonném ustanovení.



Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného L. N. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné, neboť z obou výše shledaných důvodů pro odmítnutí dovolání je podstatnější. Proto nebyl oprávněn postupovat podle § 265i odst. 3 tr. ř., přičemž toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 18. prosince 2003

Předseda senátu:

JUDr. Jiří Horák