6 Tdo 1237/2010
Datum rozhodnutí: 27.10.2010
Dotčené předpisy: § 10 odst. 1 písm. a) tr. zákoník, § 174 odst. 1,2 tr. zák.



6 Tdo 1237/2010 U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 27. října 2010 dovolání, které podal obviněný V. P. , proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 6. 5. 2009, sp. zn. 3 To 196/2009, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 9 T 14/2008, a rozhodl t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného V. P. o d m í t á .
O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 25. 11. 2008, sp. zn. 9 T 14/2008, byl obviněný V. P. uznán vinným, že
5) dne 22. 2. 2005 v B. na ulici P. ve výkupně kovů, kterou vlastní, oslovil A.O. s tím, že sepsal trestní oznámení na V. A. ohledně fyzického napadení A. O. a požadoval po něm, aby toto podepsal, a poté na Policii ČR vypovídal tak, že ho V. A. několikrát fyzicky napadl a požadoval po něm peníze, kdy dále přesvědčil i J. Š., F. K. a I. F., aby na Policii ČR vypovídali proti V. A. s tím, že měl fyzicky napadnout A. O. a měl po něm požadovat peníze, kdy tímto chtěl docílit uzavření výkupny kovů V. A. a na základě tohoto na Policii ČR, Městském ředitelství Brno, Službě kriminální policie a vyšetřování, křivě vypovídali dne 18. 5. 2005 A. O., dne 23. 5. 2005 a 26. 5. 2005 J. Š. a dne 23. 5. 2005 F. K., kdy na základě těchto výpovědí byl V. A. od 27. 5. 2005 do 24. 6. 2005 vazebně stíhán pro trestný čin vydírání podle § 235 odst. 2 písm. e) tr. zák. a trestný čin ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák., ačkoliv toto se nezakládalo na pravdě a na základě změněných výpovědí některých svědků u hlavního líčení byl V. A. zproštěn obžaloby podle § 226 písm. a) tr. ř. rozsudkem Městského soudu v Brně, spisová značka 11 T 147/2005, který nabyl právní moci dne 2. 5. 2006 ,
6) dne 16. 6. 2005 při výslechu konaném na Policii ČR, Městském ředitelství Brno, Službě kriminální policie a vyšetřování, pod č. j. MRBM-7574/TČ-03-2005 jako svědek ve věci obviněného V. A. stíhaného pro trestný čin vydírání podle § 235 odst. 2 písm. e) tr. zák. a trestný čin ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák. ve své výpovědi uvedl vědomě nepravdu o tom, že V.A. fyzicky napadal A. O. a požadoval po něm peníze, ačkoliv toto se nezakládalo na pravdě a na základě výpovědí dalších svědků byl V. A. zproštěn obžaloby podle § 226 písm. a) tr. ř. rozsudkem Městského soudu v Brně, spisová značka 11 T 147/2005, který nabyl právní moci dne 2. 5. 2006 ,
7) dne 10. 1. 2006 při výslechu u hlavního líčení konaného na Městském soudě v Brně, pod spisovou značkou 11 T 147/2005, jako svědek ve věci obviněného V. A. obžalovaného pro trestný čin vydírání podle § 235 odst. 2 písm. e) tr. zák. a trestný čin ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák. ve své výpovědi uvedl vědomě nepravdu o tom, že V. A. fyzicky napadal A. O., ačkoliv toto se nezakládalo na pravdě a na základě výpovědí dalších svědků byl V. A. zproštěn obžaloby podle § 226 písm. a) tr. ř. rozsudkem Městského soudu v Brně, spisová značka 11 T 147/2005, který nabyl právní moci dne 2. 5. 2006 .

Takto zjištěnými skutky podle soudu prvního stupně obviněný V. P. spáchal:
- organizátorství na trestném činu křivého obvinění podle § 10 odst. 1 písm. a) k § 174 odst. 1, 2 tr. zák. [v bodě 5) výroku],
- dvojnásobný trestný čin křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle § 175 odst. 2 písm. a) tr. zák. [v bodech 6), 7) výroku].

Za tyto trestné činy byl obviněný odsouzen podle § 174 odst. 2 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří roků, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem.

Tímtéž rozsudkem bylo rozhodnuto i o obžalobě obviněných I. F., F. K. a J. Š.

Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněným uložena povinnost nahradit společně a nerozdílně poškozenému V. A., škodu ve výši 64.736,- Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byl jmenovaný poškozený odkázán se zbytkem svého nároku na náhradu škodu na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti konstatovanému rozsudku podali obvinění V. P., I. F., F. K. a poškozený V. A. odvolání, která byla usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 6. 5. 2009, sp. zn. 3 To 196/2009, podle § 256 tr. ř. zamítnuta.

Citované rozhodnutí odvolacího soudu ve spojení s rozsudkem prvostupňového soudu (výrok týkající se jeho osoby) napadl obviněný V.P. prostřednictvím obhájce dovoláním, které opřel o dovolací důvod zakotvený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle jeho názoru rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Rovněž připomněl rozhodnutí soudů obou stupňů ve věci.

Obviněný vyslovil nesouhlas se závěry městského soudu o průběhu skutkového děje, jak je uveden ve výroku napadeného rozsudku. Namítl, že se soud nevypořádal se všemi fakty, které uváděl na svoji obhajobu a nevyhodnotil v jeho prospěch jednotlivé rozpory ve výpovědích. Zdůraznil, že po celou dobu trestního řízení stál na svém tvrzení, které opíral zejména o informace, které slyšel z doslechu, tedy, že se k němu dostavil prokazatelně zraněný O. a sdělil mu, že jej napadl A. Tuto informaci, kterou měl i od Š., vyhodnotil tak, že se skutek skutečně stal a O. byl napaden A. V této spojitosti obviněný poukázal na výpovědi spoluobviněných a ve věci slyšených svědků J. S., S. G., V. S., P. P., R. K., M.K., M. P. a L. T. V návaznosti na to poznamenal, že ačkoliv proběhlo několik jednání před soudem prvního stupně, on a I. F. zůstali vždy na svých tvrzeních a z větší části i A. O. Zdůraznil, že pracoval s takovými informacemi o napadení naposledy jmenovaného V. A., jež mu byly napadeným a dalšími osobami podány, přičemž tyto byly mimo jiné též podepřeny závěry zdravotnických zařízení, která ošetřovala A. O. Obviněný uvedl, že plně věřil tomu, co mu A. O. sdělil o svém napadení, když neměl důvod o tomto pochybovat. Spekulaci o možném využití této informace v rámci konkurenčního boje, jak tvrdí V. A., označil jako lichou. V oblasti podnikání s odpady totiž jsou v blízkosti výkupny minimálně se stejným okruhem zákazníků a v relativně stejném dosahu dojezdu (sám podniká v K., A. v ., když minimálně další sběrna je taktéž v Ž., ale i B., K. P.apod.).

Dále obviněný konstatoval, že neměl v úmyslu, ať přímém či nepřímém někoho jiného poškodit, přičemž skutková věta výroku o vině nevypovídá, že by jiného lživě obvinil z trestného činu v úmyslu přivodit jeho trestní stíhání. Podle jeho názoru argumentace soudů obou stupňů není konstruována v souladu s tím, jak má soud hodnotit provedené důkazy (§ 2 odst. 6 tr. ř., § 125 odst. 1 tr. ř.). Namítl, že rovněž nebyla prokázána jeho pozice organizátora trestné činnosti či jiná forma, kterou by se měl na popisované trestné činnosti zúčastnit. Jestliže by soud přihlédl i k dalším jeho tvrzením a vše hodnotil jednotlivě i v souhrnu, nemohl by dospět k závěru o přímém úmyslu podle § 4 písm. a) tr. zák. Poznamenal, že soud zcela nevyvrátil obhajobu o jeho přesvědčení o pravdivosti informace ohledně napadení A. O. a jeho námitkami se v odůvodnění rozhodnutí vůbec nezabýval. Z protokolů o hlavním líčení se přitom soud musel dozvědět takové skutečnosti, které měly klíčový význam pro posouzení subjektivní stránky trestného činu. Je tedy nesporné, že nebylo shromážděno tolik důkazů, ať již přímých či nepřímých, které by utvořily pevný souvislý řetězec, přičemž se soud nevypořádal s provedenými důkazy, zejména pro jejich vnitřní rozpor. Kdyby tak učinil, nemohl by dojít k závěru o jeho vině a trestu.

Ohledně uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný připomněl jeho vymezení v zákoně s tím, že je mu známo, že Nejvyššímu soudu nepřísluší v rámci dovolacího řízení hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek. Obviněný však poznamenal, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu, který spadá do pravomoci prvostupňového soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu.

V dovolání obviněný vyslovil nesouhlas se závěry obou soudů, že se měl vědomě dopustit trestného jednání, když si musel být vědom toho, že jinou osobu obviňuje neoprávněně. V návaznosti na to poznamenal, že potom nelze pro právní jistotu spočívající v možnosti odsouzení vypovídat nikdy a nikde bez toho, že by svědek a obviněný měl stoprocentní jistotu, že osoba, která měla spáchat skutek, tak skutečně učinila a že bude za tento skutečně odsouzena. Je otázkou de lege ferenda, kde a jak má být budováno právní vědomí občanů, vypovídat o jim známé trestné činnosti, bez možnosti zajistit si právní ochranu z titulu nespáchání trestného činu podle § 174 tr. zák. resp. § 175 tr. zák.

S ohledem na výše uvedené skutečnosti obviněný připomněl zákonné vymezení trestného činu křivého obvinění podle § 174 odst. 1 tr. zák. Poznamenal, že z pouhé citace zákonného znaku trestného činu nelze dovodit, že chtěl jiného lživě obvinit z trestného činu [§ 4 písm. a) tr. zák.], nebo že si musel být alespoň vědom toho, že jiného lživě obviňuje z trestného činu a byl s tím srozuměn [§ 4 písm. b) tr. zák.]. Dodal, že zavinění se musí vztahovat k následku, což v dané věci znamená, že pachatel tohoto trestného činu musí chtít nebo být srozuměn s tím že v důsledku jeho obvinění může být tato osoba trestně stíhána. Namítl, že pokud jde o subjektivní stránku trestného činu, tak nebyla způsobem vyžadovaným zákonem ve skutkovém zjištění rozvedena a jeho obhajoba k subjektivní stránce zůstala prvostupňovým soudem bez povšimnutí.

V návaznosti na problematiku nesouladu právních závěrů se skutkovým zjištěním soudů a právem na spravedlivý proces obviněný odkázal na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 12. 1. 1999, sp. zn. ÚS 401/98. V souvislosti s trestným činem křivého obvinění podle § 174 odst. 1 tr. zák. nelze přehlédnout, že pokud pachatel jiného lživě obviní z jednání, které nezakládá zákonné znaky trestného činu podle zvláštní části trestního zákona, nedopouští se trestného činu křivého obvinění.

Jak obviněný připomněl, musí být veškeré úvahy k otázce hodnocení důkazů vyjádřeny způsobem stanoveným v § 125 odst. 1 tr. ř. (event. § 134 odst. 2 tr. ř.) a rozvedeny v rozhodnutích soudů. Vytkl, že ve vztahu k subjektivní stránce trestného činu, jímž byl uznán vinným, tyto úvahy v soudních rozhodnutích absentují. Rovněž poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. Tzv 28/90, podle něhož: Při posuzování viny pachatele trestného činu křivého obvinění podle § 174 tr. zák. se nestačí zaobírat jen otázkou, zda osoba, kterou obvinil, skutečně spáchala trestný čin, případně zda je pro něj stíhána a odsouzena. Orgány činné v trestním řízení musí zároveň prokázat, že si pachatel trestného činu podle § 174 tr. zák. byl vědom toho, že obviňuje jinou osobu nepravdivě.

Z popsaných důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadená rozhodnutí a podle § 265 l odst. 1 tr. ř. přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí.

K podanému dovolání se ve smyslu ustanovení § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Současně shrnul dosavadní průběh řízení a obsah obviněným uplatněných námitek.

Státní zástupce konstatoval, že převážná část argumentace obviněného směřuje mimo rámec jím deklarovaného dovolacího důvodu. Jedná se o pasáže, v nichž brojí proti výsledkům dokazování v řízení před soudy obou stupňů, neboť námitky proti způsobu, jímž soud hodnotí důkazy, nelze zahrnout pod pojem nesprávného právního posouzení skutku. Jde totiž o výhrady směřující proti skutku samotnému, jimiž se obviněný domáhá odchylného hodnocení důkazů s cílem dosáhnout odlišných skutkových závěrů, které sám v textu dovolání naznačuje a z nich teprve buduje námitky proti aplikaci norem hmotného práva. Obviněný tak činí navzdory tomu, že sám v textu podání opakovaně uvádí, že je mu známo, že dovolací soud se nemůže skutkovými okolnostmi případu zabývat.

Podle názoru státního zástupce by některé námitky obviněného mohly do určité míry vyhovovat deklarovanému dovolacímu důvodu, jednalo by se především o výhrady vůči závěru o subjektivní stránce trestné činnosti respektive náznak, že se případně nemuselo jednat o obvinění jiné osoby z činu soudně trestného, což by nepostačovalo k naplnění znaků trestného činu křivého obvinění podle § 174 odst. 1, 2 tr. zák. V této souvislosti uvedl, že zejména námitka nedostatku subjektivní stránky již odezněla v rámci dosavadní obhajoby obviněného a její význam důkladně posoudil jak soud prvního stupně v procesu dokazování, tak soud druhého stupně při řízení o odvolání. Podotkl, že především městský soud věnoval tomuto znaku trestné činnosti odpovídající pozornost a k jeho závěrům, jež dále rozvedl i soud odvolací, netřeba ničeho dodávat. Jestliže obviněný naznačil, že mohl jiného lživě obvinit, nikoli ovšem z jednání, jež by zakládalo zákonné znaky trestného činu podle zvláštní části trestního zákona, takže by se nemohlo jednat o trestný čin křivého obvinění, jde podle státního zástupce o námitku zcela irelevantní. Již z popisu skutku v rozsudku prvostupňového soudu plyne, že na základě křivých výpovědí zorganizovaných obviněným byl V. A. vazebně stíhán pro trestné činy vydírání podle § 235 odst. 1, 2 písm. e) tr. zák. a ublížení na zdraví podle § 221 tr. zák. Proto citovaná úvaha obviněného je pro právní posouzení věci bez významu.

Závěrem vyjádření státní zástupce zdůraznil, že v napadeném rozhodnutí soudu druhého stupně neshledal žádnou vadu, kterou by bylo nezbytné napravovat cestou dovolání. Z popsaných důvodů tudíž navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl dovolání jako zjevně neopodstatněné a rozhodnutí učinil za podmínek ustanovení § 265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by dovolací soud shledal podmínky pro jiné rozhodnutí, vyslovil podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) při posuzování mimořádného opravného prostředku předně shledal, že dovolání obviněného V. P. je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno oprávněnou osobou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.).

Protože dovolání je možné podat pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který lze aplikovat v případě, když rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení .

V rámci citovaného důvodu dovolání je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva (např. občanského, obchodního, trestního apod.). Z dikce ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat pouze vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03 a sp. zn. III. ÚS 3272/2007). Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat úplnost dokazování a posuzovat postup při hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Při rozhodování vychází z konečného skutkového zjištění soudu prvního eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Těžiště dokazování je v řízení před prvostupňovým soudem a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a není oprávněn přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět nebo opakovat (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.).

Z těchto důvodů je nutno označit za irelevantní námitky obviněného V. P., když v podání zejména vytýká nesprávnost skutkových zjištění včetně hodnocení ve věci provedených důkazů. Jak již bylo výše řečeno, v tomto směru nelze v dovolacím řízení napadené rozhodnutí přezkoumávat. Současně považuje Nejvyšší soud za potřebné poznamenat, že z příslušné části podrobného odůvodnění rozsudku Městského soudu v Brně plyne, jaké skutečnosti soud vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil, zejména pokud si vzájemně odporovaly. Z odůvodnění rozhodnutí je rovněž patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou obviněného. Se skutkovými závěry se v odvolacím řízení ztotožnil i Krajský soud v Brně, jak je zřejmé z odůvodnění napadeného usnesení. V případě, že by byly vzneseny jen výhrady zmíněné v tomto odstavci, bylo by nutno podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání odmítnout, a to jako podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.

V mimořádném opravném prostředku obviněný rovněž uplatňuje námitku, že skutky, jimiž byl uznán vinným, byly nesprávně právně posouzeny, neboť zejména není vyjádřeno úmyslné zavinění. Nejvyšší soud proto posuzoval, zda napadená soudní rozhodnutí jsou zatížena tvrzenými právními vadami.

Trestný čin křivého obvinění podle § 174 odst. 1, 2 tr. zák. spáchá ten, kdo jiného lživě obviní z trestného činu v úmyslu přivodit jeho trestní stíhání a způsobí-li takovým činem značnou škodu nebo jiný zvlášť závažný následek.
Trestného činu křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle § 175 odst. 2 písm. a) tr. zák. se dopustí ten, kdo jako svědek nebo znalec před soudem, státním zástupcem nebo před policejním orgánem, který koná přípravné řízení podle trestního řádu, anebo před vyšetřovací komisí Poslanecké sněmovny uvede nepravdu o okolnosti, která má podstatný význam pro rozhodnutí nebo pro zjištění vyšetřovací komise Poslanecké sněmovny .
Ustanovení § 88 odst. 1 tr. zák. zakotvuje, že k okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby, se přihlédne jen tehdy, jestliže pro svou závažnost podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost .
Podle § 10 odst. 1 písm. a) tr. zák. platí, že účastníkem na dokonaném trestném činu nebo jeho pokusu je, kdo úmyslně spáchání trestného činu zosnoval nebo řídil (organizátor) .
Z ustanovení § 4 písm. a) tr. zák. vyplývá, že trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem (poznámka: vše trestní zákon zákon č. 140/1961 Sb. ve znění účinném do 31. 12. 2009).

Podle názoru Nejvyššího soudu postupoval Městský soud v Brně (následně v odvolacím řízení též Krajský soud v Brně) v souladu s trestním zákonem, když jednání obviněného V.P., jak je popsáno v tzv. skutkových větách pod body 5 až 7 rozsudečného výroku o vině (viz jejich doslovná citace konstatovaná v úvodu tohoto usnesení), kvalifikoval jako trestné činy, jimiž byl uznán vinným.

Z tzv. skutkové věty pod bodem 5) výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že obviněný V. P. oslovil A. O. s tím, že sepsal trestní oznámení na V. A. ohledně fyzického napadení A. O. a požadoval po něm, aby toto podepsal, a poté na Policii ČR vypovídal tak, že ho V. A.několikrát fyzicky napadl a požadoval po něm peníze, kdy dále přesvědčil i J. Š., F. K. a I.F., aby na Policii ČR vypovídali proti V. A. s tím, že měl fyzicky napadnout A.O. a měl po něm požadovat peníze . Ze skutkového zjištění rovněž plyne, že následně u orgánu Policie ČR jmenovaní v uvedeném smyslu křivě vypovídali, přičemž na základě jejich výpovědí byl V. A. od 27. 5. 2005 do 24. 6. 2005 vazebně stíhán pro trestné činy vydírání a ublížení na zdraví. Konstatovaným jednáním obviněný naplnil všechny zákonné znaky organizátorství na trestném činu křivého obvinění podle § 10 odst. 1 písm. a) k § 174 odst. 1, 2 tr. zák., neboť úmyslně zosnoval a řídil spáchání trestného činu, který spočíval ve lživém obvinění jiného (V. A.) z trestného činu v úmyslu přivodit jeho trestní stíhání a způsobil takovým činem jiný zvlášť závažný následek (vzetí jmenovaného do vazby trvající čtyři týdny). Naposledy zmíněná okolnost pro svou závažnost podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost ve smyslu znění § 88 odst. 1 tr. zák. Z hlediska naplnění obligatorního znaku subjektivní stránky úmyslného zavinění obviněný jednal v úmyslu přímém podle § 4 písm. a) tr. zák., který zahrnuje všechny podstatné znaky objektivní stránky předmětné trestné činnosti. Toto konstatování je oprávněné, protože jeho evidentně prokázaným cílem bylo, aby byl porušen zájem chráněný trestním zákonem, který spočívá v ochraně jednak řádné činnosti státních orgánů a jednak občanů před lživými útoky na jejich práva, svobodu a čest.

Z tzv. skutkových vět pod body 6) a 7) rozsudečného výroku o vině rozhodnutí prvostupňového soudu plyne, že při výslechu konaném jednak u Policie ČR, Městského ředitelství Brno, Služby kriminální policie a vyšetřování [v případě skutku v bodě 6) výroku] a jednak u hlavního líčení konaného u Městského soudu v Brně [ohledně skutku v bodě 7) výroku] obviněný V. P. jako svědek ve věci obviněného V. A. stíhaného (obžalovaného) pro trestný čin vydírání podle § 235 odst. 2 písm. e) tr. zák. a trestný čin ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák. ve své výpovědi uvedl vědomě nepravdu o tom, že V. A. fyzicky napadal A. O. (a požadoval po něm peníze), ačkoliv toto se nezakládalo na pravdě . Citovaným jednáním obviněný naplnil všechny zákonné znaky dvou trestných činů křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle § 175 odst. 2 písm. a) tr. zák. Toto konstatování je namístě, neboť jako svědek uvedl nepravdu o okolnosti, která má podstatný význam pro rozhodnutí, přičemž šlo o výpověď jednak před policejním orgánem, který konal přípravné řízení podle trestního řádu [skutek pod bodem 6) výroku], jednak před soudem [skutek pod bodem 7) výroku]. Jelikož ze strany obviněného bylo cíleně jednáno proti zájmu chráněnému trestním zákonem, kterým je správné zjištění skutkového stavu jako základu zákonného rozhodnutí soudů, státních zástupců a policejních orgánů, tak v případě obou předmětných skutků jednal v úmyslu přímém [§ 4 písm. a) tr. zák.], jenž zahrnuje všechny podstatné znaky objektivní stránky těchto trestných činů.

Jednání obviněného V. P., k jehož osobě nebyly zjištěny tak podstatné negativní poznatky, k nimž by mělo být v původním řízení před soudy obou stupňů přihlédnuto (v roce 2001 byl odsouzen pro trestnou činnost podle § 10 odst. 1 písm. c) k § 254 odst. 1 tr. zák. k peněžitému trestu 20.000,- Kč, který zaplatil; v roce 2005 byl řešen pro přestupek podle § 47 odst. 1 písm. g) zák. č. 200/1990 Sb., a to bez uložení sankce), je nebezpečné pro společnost, neboť vyšší formou úmyslného zavinění porušil významné zájmy chráněné trestním zákonem, přičemž motivem jeho činů bylo zlikvidovat konkurenci ve stejném oboru podnikání. Rovněž nelze pominout očividnou stěžejní roli obviněného na trestné činnosti vůči poškozenému V. A., kdy v případě skutku pod bodem 5) výroku rozsudku soudu prvního stupně využil jisté závislosti ostatních spoluobviněných na své osobě.

Nejvyšší soud konstatuje, že rozsudek Městského soudu v Brně, s nímž se v odvolacím řízení důvodně ztotožnil Krajský soud v Brně, nevykazuje žádnou z hmotně právních vad, s nimiž obviněný V. P. v mimořádném opravném prostředku spojoval nesprávné právní posouzení předmětných skutků.

Vzhledem k popsaným skutečnostem Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl dovolání obviněného V. P. jako zjevně neopodstatněné. Proto nebyl oprávněn postupovat podle § 265i odst. 3 tr. ř., přičemž rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 27. října 2010

Předseda senátu:
JUDr. Jiří H o r á k