6 Tdo 1230/2010
Datum rozhodnutí: 27.10.2010
Dotčené předpisy: § 265i odst. 1 písm. c) tr. ř.




6 Tdo 1230/2010
U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 27. října 2010 dovolání, které podal obviněný R. T. , proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 2. 2010, sp. zn. 5 To 503/2009, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 3 T 129/2009, a rozhodl t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného R. T. o d m í t á .
O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 6. 11. 2009, sp. zn. 3 T 129/2009, byl obviněný R. T.uznán vinným trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák., a to na podkladě skutkového zjištění, jak je ve výroku rozhodnutí uvedeno. Za tento trestný čin byl odsouzen podle § 234 odst. 1 tr. zák. k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání tří roků, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 57 odst. 1, 2 tr. zák. mu byl uložen trest vyhoštění ve výměře deseti roků. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit poškozené SBS I. , s. r. o., škodu ve výši 14.300,- Kč.

Proti konstatovanému rozsudku podal obviněný R. T. odvolání.

Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 4. 2. 2010, sp. zn. 5 To 503/2009, byl podle § 258 odst. 1 písm. d) tr. ř. napadený rozsudek zrušen v celém rozsahu. Dále podle § 259 odst. 3 tr. ř. odvolací soud znovu rozhodl a obviněného R. T. uznal vinným, že
dne 1. 5. 2009 kolem 23.45 hod. v P., v prostoru herny H. D., požádal obsluhu herny poškozeného Z. K., o rozměnění bankovky o nominální hodnotě 100,- Kč na dvacetikorunové mince, přičemž v momentu, kdy poškozený otevřel příruční trezor, jej v úmyslu zmocnit se peněz udeřil pravou dlaní do nosu, dále do něj strčil, načež poškozený utekl ke vchodu do herny, načež obžalovaný sáhl do otevřeného trezoru a vyndal z něj bankovky, se kterými z herny utekl, a tímto jednáním způsobil společnosti H. D., a. s., H. D. h., škodu ve výši 14.300,- Kč.

Takto zjištěný skutek odvolací soud kvalifikoval jako zločin loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, zák. č. 40/2009 Sb. a obviněného odsoudil podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle § 80 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu uložil trest vyhoštění ve výměře deseti let. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit poškozené SBS I. , s. r. o., škodu ve výši 14.300,- Kč.

Vůči rozsudku Městského soudu v Praze (všem výrokům) podal obviněný R. T. prostřednictvím obhájce dovolání, v němž shrnul dosavadní průběh soudního řízení. Mimořádný opravný prostředek opřel o dovolací důvod zakotvený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který shledal v nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Obviněný připomněl, že odvolací soud v rozhodnutí konstatoval, že přezkoumal zákonnost a odůvodněnost rozsudku, jakož i správnost postupu řízení, které mu předcházelo a že nezjistil žádné podstatné vady řízení, které by mohly mít vliv na správnost a zákonnost rozsudku a opodstatnily by jeho zrušení ve smyslu § 258 odst. 1 písm. a) tr. ř. Soud taktéž uvedl, že nebyla porušena ustanovení trestního řádu, jimiž se má zabezpečit objasnění věci nebo právo obhajoby a dokazování bylo provedeno v úplnosti ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř.

V návaznosti na to obviněný namítl, že skutkový stav nebyl zjištěn tak, aby o něm nebyly důvodné pochybnosti. Sám odvolací soud uvedl, že videozáznam incidentu a z něho pořízená fotodokumentace dostatečně jasně dokumentují, jak se R. T. vždy při rozměňování peněz staví tak, aby viděl dovnitř trezoru a jak ve chvíli, kdy poškozený trezor otevřel, tohoto náhlým prudkým vražením z boku sráží stranou od trezoru, jak jej pak znovu napadá a jak se po útěku poškozeného ke dveřím z herny vrací k trezoru, přičemž pochopitelně nemohl zachytit detail uchopování a odnášení bankovek. V této souvislosti obviněný zdůraznil, že nepopírá, že se v dané herně pohyboval, že mezi ním a svědkem K. došlo k incidentu, který verbálně jmenovaný vyvolal. Popřel však, že by loupil .

Dále obviněný uvedl, že podle městského soudu se jeví ve světle běžné zkušenosti a zdravého rozumu ne dost dobře přijatelným, že by měl zaměstnanec herny na zcela běžný požadavek hráče na rozměnění bankovek, což je běžnou součástí jeho náplně práce, reagovat vulgárními urážkami. Namítl, že z kamerového záznamu a ani z žádného jiného důkazu nevyplývá, jaká verbální komunikace mezi oběma zúčastněnými aktéry incidentu probíhala, a jestli se tato verbální a vulgární komunikace vůbec vztahovala k jeho požadavku na rozměnění peněz. Tuto interpretaci odvolacího soudu proto označil za nepodloženou. Soud druhého stupně se taktéž nevypořádal s námitkou obhajoby stran rozporu prezentovaného v odvolání, že poškozený barman ve své výpovědi ohledně jeho chování v době, kdy mělo k loupeži dojít, uvedl, že utekl ke dveřím a volal o pomoc. Naproti tomu obviněný vyslovil souhlas s tvrzením odvolacího soudu, že kamerový záznam považuje za skutečně významný důkaz objektivní povahy. Dodal, že z kamerového záznamu vyplývá, že se poškozený k baru vrátil, ještě když tam on byl. Přitom je nelogické, aby se Z.K. vracel k útočníkovi v době, kdy tam tento setrvává.

Podle obviněného není, a to ze shora uvedeného důvodu, výpověď poškozeného přesvědčivá, logická a konzistentní, jak naopak uzavřel obvodní soud a následně i soud odvolací, který konstatoval, že videozáznam z bezpečnostní kamery významně verifikuje výpověď svědka Z. K. V dovolání vyslovil názor, zda skutková zjištění jsou podložena obsahem provedených důkazů a zda nejsou zpochybňována v míře, která by při aplikaci zásady in dubio pro reo (vycházející z ustanovení § 2 odst. 2, 5 tr. ř.) zakládala o nich důvodné pochybnosti. Namítl, že jeho vina byla soudy obou stupňů shledána i přesto, že svědectví poškozeného se jeví jako rozporuplné, a tudíž nevěrohodné. Z kamerového záznamu není jakkoliv důkazně prokazatelné, že se trestného činu loupeže dopustil. Nelze jej shledat vinným pouze na základě výpovědi poškozeného, když ostatní důkazy nemají jakoukoliv přímou vypovídací hodnotu o tom, že se zmíněného trestného činu dopustil.

Z popsaných důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené rozhodnutí v celém rozsahu a současně podle téhož ustanovení zrušil i rozhodnutí soudu prvního stupně.

Předseda senátu Obvodního soudu pro Prahu 5 nechal ve smyslu ustanovení § 265h odst. 2 věty první tr. ř. doručit opis dovolání obviněného Nejvyššímu státnímu zastupitelství s upozorněním, že se může k dovolání písemně vyjádřit a souhlasit s jeho projednáním v neveřejném zasedání [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.]. Dovolací soud však do dne rozhodnutí ve věci vyjádření neobdržel.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) při posuzování mimořádného opravného prostředku předně shledal, že dovolání obviněného R. T.je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno oprávněnou osobou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 3 tr. ř.).

Jelikož dovolání lze podat pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který lze aplikovat v případě, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení .

V rámci citovaného důvodu dovolání je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva (např. občanského, obchodního, trestního apod.). Z dikce ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat pouze vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03 a sp. zn. III. ÚS 3272/2007). Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat úplnost dokazování a posuzovat postup při hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Při rozhodování vychází z konečného skutkového zjištění soudu prvního eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Těžiště dokazování je v řízení před prvostupňovým soudem a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a není oprávněn přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět nebo opakovat (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.).

Podle názoru Nejvyššího soudu obviněný R. T. uplatňuje v dovolání výhrady, které jím deklarovaný a ani žádný jiný v zákoně taxativně zakotvený důvod dovolání obsahově nenaplňují. Obviněný nesouhlasí s výpovědí poškozeného Z. K., kterou označuje za nepřesvědčivou a rozporuplnou, provádí výklad záznamu z bezpečnostního kamerového systému a uvádí, že neexistuje žádný přímý důkaz, který by jej z loupeže usvědčoval. Rovněž polemizuje s odůvodněním rozsudku odvolacího soudu. Nutno zdůraznit, že všechny námitky, které jsou v dovolání podrobněji rozvedeny, primárně zpochybňují správnost v soudním řízení učiněných skutkových zjištění včetně hodnocení provedených důkazů, přičemž z tvrzených procesních nedostatků (nedodržení ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř.) obviněný dovozuje vady ve smyslu znění § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Jak již bylo výše řečeno, ve vytýkaném směru nelze v dovolacím řízení napadené rozhodnutí přezkoumávat. V posuzované trestní věci to znamená, že pro dovolací soud je rozhodující zjištění, podle něhož obviněný spáchal skutek tak, jak je popsán ve výroku o vině v rozsudku soudu druhého stupně a rozveden v jeho odůvodnění. V dovolání obviněný nenamítá, že předmětný skutek (viz jeho doslovná citace konstatovaná v úvodu tohoto usnesení) byl nesprávně právně posouzen, nebo že by rozhodnutí spočívalo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Jeho výhrady směřují výlučně vůči konečným skutkovým zjištěním, na jejichž podkladě Městský soud v Praze učinil právní závěr, že svým jednáním naplnil všechny zákonné znaky zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb.).

Pouze v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04). O takovou situaci se však v posuzované věci evidentně nejedná.

Z odůvodnění rozsudku Městského soudu v Praze, a to v návaznosti na příslušnou část odůvodnění rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5, v podrobnostech plyne, jaké skutečnosti soud vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil, zejména pokud si vzájemně odporovaly. Z odůvodnění rozhodnutí je rovněž patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou obviněného, proč nevyhověl jeho návrhu na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu.

Lze připomenout, že každý dovolatel musí nejen v souladu s ustanovením § 265f odst. 1 věty první tr. ř. v mimořádném opravném prostředku odkázat na ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až l ) nebo § 265b odst. 2 tr. ř., o něž se dovolání opírá, ale i obsah konkrétně uváděných námitek, tvrzení a právních názorů musí věcně odpovídat uplatněnému dovolacímu důvodu, jak je vymezen v příslušném zákonném ustanovení. Z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř., je dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice citováno některé jeho ustanovení, ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako dovolací důvody nepřipouští. Tak je tomu i v této trestní věci.

Vzhledem k popsaným skutečnostem Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl dovolání obviněného R. T., neboť bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v § 265b tr. ř. Proto nebyl oprávněn postupovat podle § 265i odst. 3 tr. ř. (věc meritorně přezkoumat), přičemž rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 27. října 2010

Předseda senátu:
JUDr. Jiří H o r á k