6 Tdo 1224/2013
Datum rozhodnutí: 28.11.2013
Dotčené předpisy: § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.



6 Tdo 1224/2013-21

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. listopadu 2013 o dovolání, které podal obviněný J. N. , proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 19. 6. 2013, sp. zn. 3 To 206/2013, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 17 T 59/2013, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :


Rozsudkem Okresního soudu ve Znojmě ze dne 26. 4. 2013, sp. zn. 17 T 59/2013, byl obviněný J. N. (dále jen obviněný ) uznán vinným zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku, který podle skutkových zjištění jmenovaného soudu spáchal tím, že v přesně nezjištěné době od roku 2004 do nejméně září 2010 ve Z. ve společně obývaném bytě na ulici P. a následně poté do dne 15. 12. 2012 ve Z. ve společně obývaném bytě na ulici J. opakovaně týral svoji manželku M. N., a to tím způsobem, že se opakovaně v některých obdobích až několikrát týdně opíjel, v důsledku čehož užíval finanční prostředky nikoliv na výdaje domácnosti, ač jeho rodina byla v tíživé finanční situaci, ale za nákup alkoholu a zejména v období roku 2009 i za pořízení omamné a psychotropní látky, zejména pervitinu, přičemž zejména v důsledku ovlivnění alkoholem a psychotropní látkou, ne zcela v pravidelných intervalech, avšak nikoli ojediněle, během měsíce fyzicky manželku napadal, a to taháním za vlasy, strkáním, škrcením, údery pěstí do zadní části hlavy a do rukou, kterými si hlavu kryla, kdy jí způsoboval takto různá zranění, jako vytrhané vlasy, podlitiny a otoky zejména na hlavě, rukou, krku i jiných částech těla, což tato trpěla, přičemž takto jednal i poté, co v září 2002 po jeho agresivním chování došlo k poškození plodu vedoucí následně k potratu u poškozené a z výše vymezeného období lze z fyzických útoků zdůraznit zejména fyzické napadení z dubna 2010, kdy jí způsobil výrazný otok a oděrky na dorzu levého zápěstí a ruky s nutností sádrové fixace levé ruky po loket na dobu tří týdnů, dále z důvodu agresivního chování, které bylo podmíněno užívání zejména alkoholu, jakož i žárlivostí, což v této době trpěla, ničil i zařízení bytu, neustále ji neopodstatněně podezíral z nevěry, kontroloval jí osobně telefonáty, všude ji doprovázel, zakazoval ji stýkat se a povídat si se známými lidmi bez jeho přítomnosti, vulgárně jí nadával, házel po ní různé předměty, vyhrožoval jí zabitím, podřezáním, vypíchnutím oka, kdy v roce 2010 ve dvou případech i za použití nože přiloženého ke krku, jednou za použití manikúrních nůžek přiložených k oku, při posledním incidentu dne 15. 12. 2012 kolem 20:45 hod. ji po předchozím bezdůvodném slovním napadení , udeřil pěstí ze zadu do hlavy, přičemž úder mu sklouznul až na její tvář, následkem čehož došlo u poškozené k hematomu na hlavě, bolestivosti krku a prokousnutí jazyka, což u ní vedlo ke změnám v jejím duševním stavu, kdy vlivem trvalé traumatizace docházelo k vytvoření neurotické a depresivní symptomatologie, kdy u ní došlo již ke vzniku syndromu týrané osoby v částečném rozsahu, přičemž obžalovaný nemá na svoje jednání náhled . Za tento zločin byl obviněný podle § 199 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání třiceti měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem.

O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně usnesením ze dne 19. 6. 2013, sp. zn. 3 To 206/2013, jímž podle § 256 tr. ř. toto odvolání zamítl.

Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Brně podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku namítl, že se trestné činnosti, která je mu kladena za vinu, nedopustil. Uvedl, že jeho manželka měla osm let známost, že se ho chtěla zbavit, resp. že jí šlo také o to, aby získala byt. Zdůraznil, že se staral o nezletilé děti, chodil denně do práce, naproti tomu, manželka byla často pryč, údajně v práci, všechno nechávala na něm a dirigovala ho po telefonu. Také chodila každý víkend na diskotéky a vracívala se až v šest hodin ráno. Podle svých slov nemohl požívat alkoholické nápoje, jak se tvrdí v obou soudních rozhodnutích, neboť neměl dostatek finanční prostředků a alkohol nesnášel. Opil se zcela výjimečně, asi tak jednou za půl roku a manželka mu pak nadávala, takže raději přespal v autě. Není pravdou, že by nedával manželce peníze. Peníze z jeho výplat chodily na společný účet jeho a manželky založený již před osmi lety a manželka si z tohoto účtu vybírala, kolik potřebovala. Uzavřel, že žádné peníze v hotovosti nedostával, pouze stravenky, a ty odevzdával manželce. Připustil, že měl s manželkou ojedinělý incident dne 15. 12. 2012, když manželka přišla domů podnapilá bez kalhotek a on v té době hlídal děti. Došlo k potyčce, při níž tahal manželku za vlasy, a manželka ho kousala a škrábala. Dal manželce jedenkrát facku, protože tato zamkla dveře od bytu a nechtěla ho pustit ven. Zhodnotil, že s manželkou vedli normální život, samozřejmě se spolu hádali, a to kvůli tomu, že manželka nebyla věčně doma. Manželka je dominantní typ, řídila ho a on se jí musel podrobovat a to byla jedna z příčin hádek, rovněž jej tak jednou za půl roku bila. Telefony si kontrolovali navzájem, aby se domluvili na péči o děti. Volali si kvůli rodinným věcem. Prohlásil, že neví nic o tom, že by manželka potratila kvůli napadení z jeho strany. K tomu nikdy nedošlo. Pokud házeli po sobě různé předměty, byla to pouze taková domácí válka, házeli po sobě plyšové hračky. Nikdy manželce nevyhrožoval zabitím, podřezáním, vypíchnutím oka. Nebylo prokázáno, že by rozbíjel zařízení bytu. Pervitin vyzkoušel pouze výjimečně, jinak drogy neužívá. Následně poukázal na výpověď manželky M. N., svědků M. H., J. N., P. K. a A. B. a shledal, že z provedených důkazů lze dovodit, že se jednání, které je mu kladeno za vinu, nedopustil. Soudům nižších stupňů vytkl, že nekriticky převzaly závěry obžaloby, ačkoliv tyto závěry (že se vůči poškozené dopustil týrání) nebyly prokázány jednotlivými provedenými důkazy.

Obviněný dovodil, že s ohledem na skutečnosti jím tvrzené, které připustila také sama poškozená, nebylo prokázáno hodnověrným způsobem, že by se dopustil vůči poškozené zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku, jak nesprávně dovodily soudy obou stupňů. V těchto souvislostech obviněný poukázal na ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. a ustanovení § 220 odst. 2 tr. ř. s tím, že soudy obou stupňů se zásadami uvedenými v citovaných ustanoveních trestního řádu neřídily, neboť provedené důkazy vyhodnotily jednostranně, pouze v jeho neprospěch, zcela pominuly jeho obhajobu.

Následně obviněný poukázal na skutečnost, že podle názoru Nejvyššího soudu obsaženého v rozhodnutí sp. zn. 7 Tdo 342/2011 ojedinělé fyzické napadání poškozené v průběhu několika let, které nebylo nijak hrubé či surové, bez dalšího nenaplňuje požadavek určité trvalosti charakteristické pro znak týrání u trestného činu týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle § 215a zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů (resp. od 1. 1. 2010 u trestného činu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 tr. zákoníku). Dodal, že ve světle uvedených skutečností a soudní judikatury je třeba zvážit správnost právního posouzení skutku z hlediska těchto kriterií:
- zda je možné skutek vymezit za dobu osmi let,
- zda je možné při právním posouzení skutku argumentovat událostí, která se měla odehrát v roce 2002, tedy dva roky před inkriminovanou dobou,
- zda je možné v jednání spatřovat skutkovou podstatu zločinu, když poškozená sama připouští mimo jiné, že mu dala několikrát facku, že jej vyzývala k hádkám, že odcházela z domu v nočních hodinách a podobně, a když se tedy nejednalo o jednostranné negativní jednání obviněného,
- zda již z vymezené délky inkriminované doby nelze dovodit, že se jedná pouze o jednání ve smyslu výše citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu, navíc, když poškozená se nedomáhala ochrany po celou dobu osmi let.

V závěru dovolání obviněný uvedl, že soudy obou stupňů pochybily, pokud dovodily, že naplnil skutkovou podstatu zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku, a že nesprávná právní kvalifikace jeho jednání pak ve svém důsledku vedla k uložení trestu.

Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 19. 6. 2013, sp. zn. 3 To 206/2013, a věc přikázal tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí. Současně navrhl, aby mu byl odložen na dobu do skončení dovolacího řízení v souladu s ustanovením § 265h odst. 3 tr. ř. výkon trestu, neboť s ohledem na obsah dovolání lze očekávat, že rozsudek odvolacího soudu by mohl být v dovolacím řízení zrušen.

K tomuto dovolání se za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupkyně ). Zdůraznila, že obviněný na podporu uplatněného důvodu dovolání opět uplatňuje argumentaci známou z jeho dosavadní obhajoby i z jeho odvolání. K tomu uvedla, že dovolání je mimořádný opravný prostředek, do značné míry formalizovaný, jehož účelem není všeobecný přezkum napadeného rozhodnutí, nýbrž jen prověření důvodnosti tvrzení dovolatele o existenci jím uplatněného dovolacího důvodu. Řízení o dovolání nenabízí možnost přezkumu vyhrazený řádnému opravnému prostředku či dosáhnout posouzení věci ve třetím stupni řízení před soudem. Námitkami vyjádřenými v dovolání obviněného se náležitě a dostatečně podrobně zabýval již soud druhého stupně, jeho závěry jsou logické a plně vycházejí z obsahu provedeného dokazování, takže na ně lze bez výhrad odkázat. Jestliže tedy přezkumné řízení ve druhém stupni proběhlo řádně, nemá Nejvyšší soud povinnost ani důvod znovu přezkoumávat důvodnost námitek, které dovolatel uplatnil již v řízení o řádném opravném prostředku, přičemž takto odůvodněné dovolání by mělo být odmítnuto jako zjevně neopodstatněné. Kromě toho se obviněný v dovolací argumentaci prakticky výlučně zabývá otázkami skutkovými a soudům vytýká jako nesprávný způsob, jímž hodnotily provedené důkazy. Je však nutno konstatovat, že skutkové závěry soudu jsou náležitě podepřeny výsledky provedeného dokazování a soud vymezený skutek správně zastřešil příslušnými ustanoveními hmotného práva trestního. Stejné stanovisko vyjádřil i odvolací soud, přičemž na důvody vyjádřené v jeho rozhodnutí je možno bez dalšího odkázat. Obviněný uplatnil důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jenž předpokládá existenci vady v aplikaci hmotného práva na učiněná skutková zjištění, ve skutečnosti však pouze vykládá provedené důkazy jinak než soud a z tohoto odlišného posouzení vyvozuje odchylné skutkové okolnosti, k nimž směřuje své námitky. Takto pojaté výhrady však nesměřují proti právnímu posouzení věci, nýbrž proti skutkovému základu výroku o vině a jako takové nevyhovují žádnému ze zákonných důvodů dovolání.

Vzhledem k těmto skutečnostem státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání [§ 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné než navrhované rozhodnutí, vyjádřila ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. výslovný souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i jiným než navrženým způsobem.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 19. 6. 2013, sp. zn. 3 To 206/2013, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky směřují primárně právě do oblasti skutkové a procesní. Obviněný totiž soudům vytýká v prvé řadě nesprávné hodnocení důkazů a vadná skutková zjištění, přitom současně prosazuje vlastní hodnocení důkazů a vlastní (pro něho příznivou a od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci (stručně shrnuto tvrdí, že se nedopustil jednání, jímž byl uznán vinným, že sice mezi ním a poškozenou docházelo k neshodám, nešlo však o výlučně jeho jednostranné negativní chování, neboť sama poškozená se vůči němu nechovala korektně, navíc jeho jednání nebylo ani zdaleka tak intenzivní, jak se tvrdí v rozhodnutí soudů nižších stupňů). Pouze z uvedených skutkových, resp. procesních, výhrad (skrze vlastní verzi skutkového stavu věci), tedy sekundárně, vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku. Touto argumentací nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněným ve skutečnosti spatřován jen v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.

Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítal nesprávné právní posouzení skutku, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval výlučně z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů a z vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), f) a l ) tr. ř.], které však obviněný neuplatnil a svou argumentací ani věcně nenaplnil (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).

Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.

Nejvyšší soud v tomto směru navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Zejména však připomíná usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v němž jmenovaný soud konstatoval, že Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu zakotveného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03). Totéž Ústavní soud konstatoval v usnesení ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž ještě dodal: Ústavní soud se proto ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.

K tomu je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s § 265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) l ) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle § 265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).

Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.

Nad uvedený rámec Nejvyšší soud stručně konstatuje následující skutečnosti.

Zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo týrá osobu blízkou nebo jinou osobu žijící s ním ve společném obydlí, a takový čin páchá delší dobu.

Týráním ve smyslu ustanovení § 199 tr. zákoníku je třeba rozumět takové zlé nakládání s osobou blízkou nebo jinou osobou žijící s pachatelem ve společném obydlí, které se vyznačuje vyšším stupněm hrubosti a bezcitnosti a určitou trvalostí, které tato osoba zároveň pociťuje jako těžké příkoří. Může jít o zlé nakládání nejen působením fyzických útrap, ale i o zlé nakládání v oblasti psychické. Ze skutkových zjištění vyjádřených ve skutkové větě výroku rozsudku soudu prvního stupně v kontextu odůvodnění předmětného rozsudku a rozhodnutí odvolacího soudu je naprosto zřejmé, jakým způsobem obviněný poškozenou po delší dobu systematicky ponižoval a urážel - v souvislosti s neopodstatněným podezíráním z nevěry jí kontroloval osobně telefonáty, všude ji doprovázel, zakazoval ji stýkat se a povídat si se známými lidmi bez jeho přítomnosti, vulgárně jí nadával, dále po ní házel různé předměty, vyhrožoval jí zabitím, podřezáním, vypíchnutím oka, v několika případech i za použití nože přiloženého ke krku, případně manikúrních nůžek přiložených k oku, fyzicky ji napadal, přičemž jí způsobil i různá zranění. Lze dovodit, že soužití s obviněným bylo pro poškozenou velmi stresující a že příkoří, která jí způsoboval, nesla psychicky velice těžce. O tom ostatně výmluvně svědčí zjištění, že vlivem trvalé traumatizace u ní došlo již ke vzniku syndromu týrané osoby v částečném rozsahu. Poukaz obviněného na skutečnost, že poškozená nikdy nic neohlásila (např. na policii), neznamená, že se jí jeho chování nikterak zásadně nedotýkalo. Naopak, je obecně známou skutečností (notorietou), že oběti týrání často nejsou schopny o zlém zacházení pachatele - ať už z obavy před jeho mstou nebo z prostého studu či iracionálního pocitu vlastní viny - hovořit otevřeně, natož pak vyhledat pomoc u k tomu povolaných orgánů či institucí.

Popsané jednání obviněného bylo ve svém souhrnu týráním, a tedy zlým nakládáním s osobou blízkou, neboť se vyznačovalo vyšším stupněm hrubosti a bezcitnosti a určitou trvalostí, a poškozená je pociťovala jako těžké příkoří. Pokud se jedná o časové vymezení tohoto jednání, v uvedené skutkové větě je určeno od nezjištěné doby roku 2004 do 15. 12. 2012, a jde tak nepochybně o delší dobu.

Mezi právními závěry soudů nižších stupňů a skutkovými zjištěními, která po zhodnocení provedených důkazů učinily, tedy není nesoulad. Přitom pouze v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04). O takový případ se však v posuzované trestní věci nejedná.

Pokud obviněný v dovolání navrhl odložení (přerušení) výkonu trestu, který mu byl uložen shora citovanými rozhodnutími, pak je třeba uvést, že se jednalo o podnět, nikoli návrh, o němž by bylo nutno učinit formální rozhodnutí (takový návrh na odklad nebo přerušení výkonu rozhodnutí může podat podle ustanovení § 265h odst. 3 tr. ř. pouze předseda senátu soudu prvního stupně, který tak ale neučinil). Předseda senátu Nejvyššího soudu důvody pro odklad výkonu rozhodnutí neshledal. Za této situace nebylo zapotřebí o podnětu k předmětnému postupu rozhodnout samostatným (negativním) výrokem.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 28. listopadu 2013

Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Veselý