6 Tdo 1213/2013
Datum rozhodnutí: 30.01.2014
Dotčené předpisy: § 3 odst. 1, 2, 4 tr. zák., § 202 odst. 1 tr. zák., § 358 odst. 1 tr. zákoník, § 155 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zák., § 325 odst. 1 písm. a) tr. zákoník



6 Tdo 1213/2013-50
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. ledna 2014 o dovolání, které podal obviněný Ing. J. Š. proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 23. 5. 2013, sp. zn. 9 To 32/2013, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 3 T 59/2011, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :


Rozsudkem Okresního soudu v Hodoníně ze dne 13. 11. 2012, sp. zn. 3 T 59/2011, byl obviněný Ing. J. Š. (dále jen obviněný ) uznán vinným v bodě 1) trestným činem výtržnictví podle § 202 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů (dále též tr. zák. ) a trestným činem poškozování cizí věci podle § 257 odst. 1 tr. zák., v bodě 2) trestným činem výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. a trestným činem útoku na veřejného činitele podle § 155 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zák. a v bodě 3) přečinem násilí proti úřední osobě podle § 325 odst. 1 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále též tr. zákoník ) a přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku. Těchto trestných činů a přečinů se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že
1) dne 10. 8. 2009 v 09:50 hodin, v silně podnapilém stavu, v M. na ulici E. na rodinném domě č. ..., poškodil sekerou několika záseky vchodové plastové jednokřídlé dveře hnědé barvy, čímž způsobil S. V. škodu ve výši 16.012,--Kč,
2) dne 13. 10. 2009 v době kolem 13:50 hodin v M. na ulici před domem č. ..., fyzicky napadl při výkonu služby strážníky Městské policie Mikulov Ing. F. S. a R. V., a to tak, že hlídka městské policie ve složení str. F. S. a str. R. V. kontrolovala obviněného po spáchání dopravního přestupku a požadovala po něm, aby předložil doklady, ale obviněný neuposlechl výzvy strážníka S., nejprve strážníky napadal slovně vulgárními výrazy uvedenými ve spise, poté z garáže svého domu vytáhl kuchyňský nůž a naznačil útok nožem ve směru na břicho str. S. a když dal str. S. pravou nohu k prahu garáže, aby obviněný nezavřel vrata, tak se jej pokusil obviněný bodnout do pravé nohy, když str. S. ustoupil a chytil rukama otevřené křídlo vrat, obviněný se opětovně ohnal rukou, ve které měl nůž a str. S. poranil na prsteníčku levé ruky a způsobil mu tak povrchovou řeznou ránu v délce cca 2 cm, dále obviněný vzal mobilní telefon a řekl, že oznamuje na linku 158, že byl napaden městskou policií a po tomto hovoru strčil do str. S. oběma rukama tak, že str. S. upadl a obviněný zvedl ze země v garáži dřevěný hranolek o délce 75 cm a píchl s ním str. V. do hrudníku, poté hranol odhodil, vzal znovu do ruky nůž, mobilní telefon a odešel do obytné části domu a zamkl dveře,
3) dne 18. 1. 2012 v době od 10.56 hod. do 11.16 hod. po slovním napadení starosty Města Mikulov byl vyzván strážníky Městské policie Mikulov J. H. a R. R. jménem zákona k prokázání totožnosti a dobrovolnému odchodu z kanceláře starosty, toto neučinil a slovně označoval strážníky městské policie za zmrdy , následně když jej chtěli z kanceláře vyvést, fyzicky napadl strážníka R. R. žduchnutím do ramene, proto byly použity donucovací prostředky a to hmaty a chvaty a nasazena pouta a byl vyveden z kanceláře starosty do vestibulu a usazen do křesla, kde pokračoval ve slovním napadání strážníků městské policie a snažil se opustit budovu Městského úřadu Mikulov, v čemž mu bylo strážníky zabráněno, J. Š. kladl nadále aktivní odpor zejména kopáním, kdy kopl strážníka J. H. do levého ucha a způsobil mu podlitinu levého ušního boltce . Za tuto trestnou činnost byl obviněný podle § 155 odst. 2 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byl obviněný zavázán k povinnosti uhradit poškozenému S. V. na náhradě škody částku ve výši 16.012,- Kč, přičemž podle § 229 odst. 2 tr. ř. byl jmenovaný poškozený se zbytkem nároku na náhradu škody odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.

O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně usnesením ze dne 23. 5. 2013, sp. zn. 9 To 32/2013, jímž podle § 256 tr. ř. toto odvolání zamítl.

Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Brně podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, resp. jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku namítl, že jak v řízení před soudem prvního stupně, tak v řízení před soudem odvolacím došlo na základě zjištěného skutkového stavu k nesprávné aplikaci normy hmotného práva, a sice § 202 tr. zák. Poznamenal, že výtržností ve smyslu § 202 tr. zák. je toliko jednání, které závažným způsobem narušuje veřejný klid a pořádek, přičemž je pro ně typický zjevně neuctivý a neukázněný postoj pachatele k zásadám občanského soužití. Vytkl přitom, že v odůvodnění rozsudku nalézacího soudu chybí jakékoliv úvahy v tom směru, zda jeho jednání ze dne 10. 8. 2009 naplňuje všechny znaky trestného činu ve smyslu § 3 odst. 1 tr. zák. Podle jeho přesvědčení jednání, které je mu kladeno za vinu, nedosahuje takového stupně společenské nebezpečnosti, jaký požaduje trestní zákon. Prohlásil, že souhrn skutkového děje tak, jak byl prezentován v jeho výpovědi ve vztahu ke skutku ze dne 10. 8. 2009, umožňuje přijmout závěr, že se dopustil toliko přestupkového jednání. Přitom zdůraznil, že ne každé jednání, které navenek vykazuje neslušnost (útok na majetek jiné osoby) a je učiněno na místě veřejně přístupném, je nutno považovat za výtržnictví ve smyslu § 202 tr. zák. Dále uvedl, že v hmotně právním posouzení jeho jednání ze dne 10. 8. 2009 ze strany soudu první instance absentují úvahy o tom, co bylo motivem útoku na cizí majetek, a to ve vztahu k jeho tzv. osobnímu profilu, k dřívějšímu způsobu jeho života, jeho chování vůči ostatním členům společnosti a jeho poměru ke společnosti jako celku. Podle jeho názoru nelze bez těchto úvah zcela jednoznačně zaujmout stanovisko, že jeho jednání ze dne 10. 8. 2009 vykazuje všechny zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu výtržnictví podle § 202 tr. zák. Dále ve vztahu ke skutku ze dne 13. 10. 2009 namítl, že v řízení před soudy obou stupňů došlo na základě zjištěného skutkového stavu k nesprávné aplikaci normy hmotného práva - § 13 tr. zák., resp. soudy se touto normou nezabývaly. Podotkl, že podle judikatury Ústavního soudu (např. sp. zn. IV. ÚS 565/02, sp. zn. I. ÚS 55/04 či sp. zn. II. ÚS 193/04) právní posouzení skutku bez akcentu na otázku, zda v jednání obviněného lze spatřovat okolnosti vylučující protiprávnost činu, lze podřadit pod důvod k dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V této souvislosti soudům dříve činným ve věci vytkl, že se vůbec nezabývaly otázkou, zda jednal v nutné obraně ve smyslu § 13 tr. zák., ačkoliv se ze svědecké výpovědi M. Š. podává, že viděla, jak policie doslova naháněla obžalovaného, kdy přesně všechno neregistrovala, zahlédla však, že 3 policisté jej sháněli u jeho domu, jeden z nich zazvonil. Vzhledem k subjektivní stránce trestného činu útoku na veřejného činitele podle § 155 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zák. je zřejmé, že kdyby jeho jednání bylo posouzeno s ohledem na ustanovení § 13 tr. zák., nemohl by být odpovědný za spáchání úmyslného trestného činu. Dodal, že soudy obou stupňů se měly (ve vztahu k rozsahu a vypovídací hodnotě provedených důkazů) řádně vypořádat se závěrem, zda skutečně bylo jeho úmyslem působit na výkon pravomoci veřejného činitele či nikoliv a zda předmětné působení bylo úmyslné či nedbalostní, a pokud bylo úmyslné, zda skutečně jeho jednání nese znaky násilí. V neposlední řadě uvedl, že jeho jednání ze dne 18. 1. 2012 nenaplňuje znaky tzv. hrubé neslušnosti či tzv. výtržnosti a že jeho jednání ve vztahu k zasahující hlídce Městské policie Mikulov je třeba posoudit jako nutnou obranu.

Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 23. 5. 2013, sp. zn. 9 To 32/2013, a Krajskému soudu v Brně přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.

Po uplynutí lhůty pro podání dovolání (včetně lhůty stanovené soudem prvního stupně k odstranění vad dovolání) obviněný prostřednictvím svého obhájce mimořádný opravný prostředek ještě doplnil s tím, že uplatňuje dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. c), g) a k) tr. ř. Uvedl, že JUDr. et Mgr. Jiřímu Drobečkovi před konáním veřejného zasedání u Krajského soudu v Brně dne 23. 5. 2013 vypověděl plnou moc k jeho zastupování a tuto výpověď plné moci nechal prostřednictvím Krajského soudu v Brně doručit jmenovanému advokátovi, přičemž v ní si nepřál ani konání neodkladných úkonů. Dále namítl, že rozhodnutí soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení skutků a na jejich nesprávném hmotně právním posouzení a v neposlední řadě bez dalšího uvedl, že v rozhodnutí některý výrok chybí. Dále se ohradil proti tomu, že záznam o průběhu hlavního líčení se podstatně odlišuje od protokolů o hlavním líčení. Podle jeho názoru již soud prvního stupně nesprávně posoudil zákonné znaky trestných činů podle § 202 odst. 1 tr. zák. a podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, nezabýval se zjišťováním míry (intenzity) zjištěných znaků ani otázkou, zda jeho chování dosahovalo stupně společenské nebezpečnosti vyžadované trestním zákonem. Stran trestného činu podle § 257 odst. 1 tr. zák. konstatoval, že z provedených důkazů vyplývá, že dějová linie měla zcela odlišný průběh od děje popsaného ve výroku nalézacího soudu, a zmínil též skutečnost, že ve věci nebyl vypracován znalecký posudek, který by určil pravděpodobné způsoby poškození a který by řešil, zda tato poškození mohl vzhledem ke svému zdravotnímu stavu vůbec způsobit.

K tomuto dovolání se za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupkyně ). Shledala, že podání, které za obviněného učinil obhájce dne 16. 8. 2013, nesplňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř. K tomu uvedla, že napadené usnesení soudu druhého stupně bylo obhájci obviněného doručeno dne 25. 6. 2013 a obviněnému dne 26. 6. 2013. Dne 16. 8. 2013 pak bylo soudu prvního stupně doručeno tzv. blanketní dovolání, sepsané obhájcem JUDr. et Mgr. Jiřím Drobečkem. Okresní soud v Hodoníně obhájce podle § 265h odst. 1 tr. ř. vyzval k tomu, aby ve lhůtě dvou týdnů ode dne doručení výzvy podané dovolání doplnil. Tato výzva soudu prvního stupně byla obhájci obviněného doručena dne 9. 9. 2013. Poslední den lhůty dvou týdnů, stanovené okresním soudem k odstranění vad dovolání ze dne 16. 8. 2013 a jeho doplnění byl tedy den 23. 9. 2013 (§ 60 odst. 2 tr. ř.). Obhájce obviněného dovolání doplnil odůvodněním, které Okresnímu soudu v Hodoníně doručil osobně do podatelny soudu dne 24. 9. 2013, tj. jeden den po stanovené lhůtě. Státní zástupkyně konstatovala, že vzhledem k tomu, že k podání ze dne 24. 9. 2013, jímž obhájce doplnil původně podané bianco dovolání, nelze nepřihlížet, a to ani se zřetelem k ustanovení § 60 odst. 4 písm. a) tr. ř., nemá toto podání žádné právně relevantní účinky. S ohledem na tuto skutečnost je obsah dovolání určen toliko podáním ze dne 16. 8. 2013, které však nesplňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř.

Proto státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání [§ 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. d) tr. ř. s odůvodněním, že nesplňuje náležitosti obsahu dovolání. Pro případ, že by Nejvyšší soud hodlal učinit jiné rozhodnutí, vyslovila ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 23. 5. 2013, sp. zn. 9 To 32/2013, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Nejvyšší soud, na rozdíl od státní zástupkyně, dospěl po přezkoumání předloženého spisového materiálu k závěru, že dovolání obviněného podané prostřednictvím jeho obhájců, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném ustanovením § 265e odst. 1 tr. ř., ve spojení s ustanovením § 265h odst. 1 tr. ř., splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř. Nutno totiž konstatovat, že tzv. blanketní dovolání včas podané nejprve obhájcem JUDr. Janem Machem a poté i obhájcem JUDr. et Mgr. Jiřím Drobečkem, druhý ze jmenovaných obhájců k výzvě Okresního soudu v Hodoníně podle § 265h odst. 1 tr. ř. k odstranění vad dovolání odůvodnil ve lhůtě 15 dnů jmenovaným soudem stanovené (výzva byla obhájci doručena dne 9. 9. 2013 a dne 24. 9. 2013 obhájce doručil odůvodnění dovolání osobně do podatelny soudu). Současně je však nutno zdůraznit, že rozšíření důvodů dovolání o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. c) a k) tr. ř. (včetně argumentů k nim se vážícím) bylo nepřípustné (dovolací soud k němu nemohl přihlížet), neboť podle § 265f odst. 2 tr. ř. lze rozsah, v němž je rozhodnutí dovoláním napadáno, a důvody dovolání měnit jen po dobu trvání lhůty k podání dovolání.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá a k nimž mohl dovolací soud přihlížet, lze podřadit pod řádně (včas) uplatněný důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).

V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky směřují z podstatné části právě do oblasti skutkové a procesní. Obviněný totiž soudům vytýká rovněž neúplné dokazování, nesprávné hodnocení důkazů a také vadná skutková zjištění, když prosazuje vlastní hodnocení důkazů a vlastní (od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci (především stran okolností a rozsahu poškození dveří S. V. a stran jednání vůči strážníkům Městské policie Mikulov), a též z uvedených skutkových (procesních) výhrad vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutků (mj. z důvodu tvrzené nutné obrany). Touto argumentací ovšem nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněným ve skutečnosti spatřován rovněž v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.

Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítal nesprávné právní posouzení skutků, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval též z tvrzeného neúplného dokazování, nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), f) a l ) tr. ř.], které však obviněný neuplatnil, příp. neuplatnil včas a řádně, a svou argumentací ani věcně nenaplnil (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).

Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětných skutků, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.

Nejvyšší soud v tomto směru navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Zejména však připomíná usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v němž jmenovaný soud konstatoval, že Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu zakotveného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03). Totéž Ústavní soud konstatoval v usnesení ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž ještě dodal: Ústavní soud se proto ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.

Pokud by bylo dovolání podáno jen z těchto důvodů, bylo by nutno je odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. s tím, že jde o dovolání, které bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b odst. 1 tr. ř.

Obviněný však také namítl, že jeho jednání, jak je popsáno v tzv. skutkových větách výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, nenaplňuje všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, resp. přečinu výtržnictví. Takovou námitku lze označit z pohledu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za formálně právně relevantní. Nejvyšší soud ovšem shledal, že jde o námitku zjevně neopodstatněnou.

Trestný čin výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. a stejně tak i přečin výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku spáchá ten, kdo se dopustí veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném hrubé neslušnosti nebo výtržnosti zejména tím, že napadne jiného, hanobí historickou nebo kulturní památku, hrob nebo jiné pietní místo (resp. hanobí hrob, historickou nebo kulturní památku) anebo hrubým způsobem ruší přípravu nebo průběh (resp. přípravu, průběh nebo zakončení) organizovaného sportovního utkání, shromáždění nebo obřadu lidí.

Ve stručnosti lze uvést, že citovaná ustanovení chrání klidné občanské soužití proti závažnějším útokům narušujícím veřejný klid a pořádek. Často jsou výtržnictvím ohroženy i další zájmy, zejména zdraví lidí, cizí majetek, čest a důstojnost lidí apod.

Hrubou neslušností je jednání, jímž jsou hrubě porušována pravidla občanského soužití a zásady občanské morálky (zákon příkladmo zmiňuje hanobení historické nebo kulturní památky, hrobu nebo jiného pietního místa, hrubé rušení přípravy nebo průběhu organizovaného sportovního utkání, shromáždění nebo obřadu lidí). Může jít i o hrubý útok na čest a vážnost občana (např. vulgární nadávky, oplzlé řeči, urážky skutkem aj.).

Výtržností se rozumí jednání, které závažným způsobem (hrubě) narušuje veřejný klid a pořádek a je pro ně typický zjevně neuctivý a neukázněný postoj pachatele k zásadám občanského soužití (srov. rozhodnutí č. 44/1990 Sb. rozh. tr.). Je to na rozdíl od hrubé neslušnosti zpravidla fyzické nebo psychické násilí, které je namířeno proti osobám i věcem (např. bezdůvodné napadání personálu v restauraci, hrubé rušení průběhu taneční zábavy apod.). Každé fyzické napadení jiné osoby, i když se jej pachatel dopustil veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném, nemusí vždy naplňovat skutkovou podstatu trestného činu výtržnictví podle § 202 tr. zák. (viz rozhodnutí č. 40/1977 Sb. rozh. tr.).

V návaznosti na skutečnosti shora rozvedené Nejvyšší soud konstatuje, že nalézací ani odvolací soud nepochybil, když shledal, že skutek popsaný v bodě 1) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně skutkovou podstatu trestného činu výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. naplňuje.

Ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů je zřejmé, že obviněný v době, kdy se na ulicích běžně zdržují lidé, v M. na ulici E. (na místě veřejnosti přístupném) fyzicky (sekerou) zaútočil proti vchodovým dveřím domu č. ... V daných souvislostech je třeba zdůraznit, že k tomuto fyzickému útoku došlo bez skutečně vážného důvodu (šlo o jisté vyústění sousedských neshod, jež však nemohou opodstatnit a ospravedlnit popsaný čin), navíc, jak plyne z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, jímž byl blíže rozveden popis skutku vyjádřený ve skutkové větě výroku tohoto rozhodnutí, byl tento útok spojen s nepřístojnými verbálními projevy (stupňujícími se nadávkami). Stejně tak je nutno zdůraznit výraznou intenzitu útoku, způsob a opakovanost jeho vedení (včetně použití zbraně) a následek (účinek) v podobě škody ve výši 16.012,- Kč (tedy již škody nikoli nepatrné podle § 89 odst. 11 tr. zák.), což ostatně vyústilo též v právní závěr o jeho vině trestným činem poškozování cizí věci podle § 257 odst. 1 tr. zák.

Lze tak shrnout, že tento soudy zjištěný skutek pro svoji povahu a závažnost odrážel negativní (neuctivý a neukázněný) postoj obviněného k zásadám občanského soužití a že jím obviněný závažně a hrubě narušil veřejný klid a pořádek. Jednalo se tedy již o výtržnost ve smyslu ustanovení § 202 odst. 1 tr. zák. spáchanou na místě veřejnosti přístupném. Zjištěné skutkové okolnosti pak nedovolují jiný závěr, než ten, že z hlediska subjektivní stránky šlo o čin spáchaný úmyslně - ve formě úmyslu přímého podle § 4 písm. a) tr. zák.

Tyto závěry lze vztáhnout i k dalším, ve výroku rozsudku soudu prvního stupně popsaným skutkům. Rovněž v těchto případech se jednalo o výtržnost ve smyslu ustanovení § 202 odst. 1 tr. zák., resp. § 358 odst. 1 tr. zákoníku, spáchanou za splnění dalších znaků předmětných zákonných ustanovení.

Konstatovat je dále na místě, že skutky popsanými v bodech 1) a 2) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně byl naplněn i materiální znak uvedeného trestného činu. Podle ustanovení § 3 odst. 2 tr. zák. není čin, jehož stupeň nebezpečnosti pro společnost je nepatrný , trestným činem, i když jinak vykazuje znaky trestného činu. Tato zákonem stanovená zásada (tzv. materiální pojetí trestného činu) znamená, že některá jednání, která v konkrétní podobě nedosahují určité minimální výše nebezpečnosti pro společnost, nejsou trestnými činy, i když jinak (formálně) naplňují znaky některé skutkové podstaty. Otázka výkladu ustanovení § 3 odst. 2 tr. zák. je řešena v současné judikatuře, přičemž podle rozhodnutí č. 43/1996 Sb. rozh. tr. při úvahách o tom, zda obviněný naplnil materiální znak trestného činu, tedy zda v jeho případě čin dosahoval vyššího stupně nebezpečnosti pro společnost, než je stupeň nepatrný (§ 3 odst. 2 tr. zák.), je nutno vycházet ze skutečnosti, že již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla vyšší než nepatrný. Citované ustanovení se proto uplatní jen tehdy, pokud stupeň nebezpečnosti pro společnost v konkrétním případě, přestože byly naplněny formální znaky určité skutkové podstaty, nedosáhne stupně odpovídajícího dolní hranici typové nebezpečnosti činu pro společnost, když tedy nebude odpovídat ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům trestného činu této skutkové podstaty.

Předmětné skutky jsou ovšem charakterizovány okolnostmi, jež vylučují závěr, že konkrétní stupeň nebezpečnosti činu pro společnost je v daném případě pod hranicí tzv. typové nebezpečnosti trestného činu výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák., že tedy neodpovídá ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům této trestné činnosti. V těchto souvislostech lze připomenout zejména intenzitu útoků obviněného, která se ostatně projevila ve způsobení škody nikoli nepatrné, resp. poranění (byť drobném) zakročujícího strážníka.

Ve vztahu k poslednímu skutku je nutno připomenout, že ten byl posouzen již podle zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů. V těchto souvislostech je třeba zdůraznit, že trestní zákoník je založen na formálním pojetí (podmínkou trestní odpovědnosti již není materiální znak v podobě společenské nebezpečnosti, jako nedílná součást skutkové podstaty trestného činu), tzn. trestným činem je takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§ 13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Tento, svého druhu materiální korektiv - úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu - se však uplatní pouze tehdy, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty.

V návaznosti na to je třeba konstatovat, že ani ohledně tohoto (již třetího) skutku nelze dovodit, že by se vymykal i nejlehčím běžně se vyskytujícím případům trestného činu této skutkové podstaty. Opět je třeba poukázat na intenzitu jednání obviněného a, koneckonců, rovněž na skutečnost opětovného hrubého porušení pravidel občanského soužití, a to dokonce v době, kdy již proti němu bylo vedeno trestní stíhání pro předchozí skutky.

Namítl-li obviněný, že v případě druhého a třetího skutku jednal v nutné obraně, pak tuto, hmotně právně neodůvodněnou námitku, zčásti spojil se zpochybněním úmyslného zavinění ohledně jednání vůči zakročujícím strážníkům městské policie a toho, že šlo o násilí (zda skutečně bylo jeho úmyslem působit na výkon pravomoci veřejného činitele či nikoliv a zda předmětné působení bylo úmyslné či nedbalostní, a pokud bylo úmyslné, zda skutečně jeho jednání nese znaky násilí). Učiněná skutková zjištění však dostatečně konkrétně svědčí o tom, že obviněný užil násilí - fyzického působení vůči tělesné integritě dotyčných strážníků, kteří vůči obviněnému z důvodu jeho protiprávního jednání prováděli úřední zákrok - vykonávali pravomoc veřejného činitele, resp. úřední osoby [v případě skutku popsaného v bodě 2) jednali zejména v souladu s ustanovením § 2 písm. d) a § 12 odst. 2 písm. a), b) zákona č. 553/1991 Sb., o obecní policii, ve znění pozdějších předpisů, v případě skutku popsaného v bodě 3) zejména v souladu s ustanovením § 2 písm. b), e), § 12 odst. 2 písm. a), § 18 odst. 1 písm. a), d) a § 18a odst. 1 písm. c) téhož zákona], přičemž tato zjištění nedávají prostor k pochybnostem, že popsané útoky byly vedeny právě úmyslem působit na tento výkon. Nutno pak zdůraznit, že proti oprávněnému, řádnému zákroku veřejného činitele není nutná obrana přípustná. Rovněž předmětnou námitku je proto třeba považovat za zjevně neopodstatněnou.

Nejvyšší soud uzavírá, že ve věci učiněná skutková zjištění umožňují důvodný závěr, že obviněný svým jednáním naplnil všechny zákonné znaky trestných činů, jimiž byl uznán vinným. Přitom pouze v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04). O takový případ se však v posuzované trestní věci nejedná.

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného odmítl. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 30. ledna 2014

Předseda senátu: JUDr. Vladimír Veselý