6 Tdo 121/2017
Datum rozhodnutí: 08.02.2017
Dotčené předpisy: § 145 odst. 1 tr. zákoníku



6 Tdo 121/2017-26

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 8. února 2017 o dovolání, které podal obviněný Ł. M. O., proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. 9. 2016, č. j. 10 To 236/2016-441, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou pod sp. zn. 2 T 74/2016, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :


1. Usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. 9. 2016, č. j. 10 To 236/2016-441, bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto odvolání Ł. M. O. (dále jen obviněného , příp. dovolatele ) proti rozsudku Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 20. 6. 2016, č. j. 2 T 74/2016-381, kterým byl uznán vinným zvlášť závažným zločinem ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku a odsouzen podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 58 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem, dále podle § 80 odst. 1, 2 tr. zákoníku k trestu vyhoštění z území České republiky na dobu deseti let a podle § 228 odst. 1 tr. ř. mu bylo uloženo uhradit škodu ve výši 74 464 Kč s 8,05% úrokem z prodlení ročně z této částky od 15. 6. 2016 do zaplacení poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, Regionální pobočce pro Královehradecký a Pardubický kraj, pobočka Hradec Králové, Hořická 1710/19a, Hradec Králové, IČ:41197518.

2. Proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. 9. 2016, č. j. 10 To 236/2016-441, podal obviněný prostřednictvím obhájkyně dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný je toho názoru, že uplatněný dovolací důvod je naplněn, neboť rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, přičemž došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces, řízení vedoucí k vydání napadených rozhodnutí bylo zatíženo porušením základních zásad trestního řízení, a to zásady in dubio pro reo a zásady zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností, když některé jím navrhované důkazy nebyly soudy provedeny. Vzhledem k tomu, že soud prvního stupně neprovedl všechny jím navržené důkazy a nedostatečně se zabýval podílem poškozeného A. K. na vzniku sporu i následku (nepokusily se provést konfrontaci), dovodil na základě tohoto nedostatku, nesprávné právní závěry. Dále poukazuje na výpovědi jednotlivých svědků a rozpory v jejich výpovědích s tím, že tyto rozpory nebyly odstraněny, což podle jeho mínění, stejně jako neprovedení důkazů (zjištění DNA poškozeného na oděvu obviněného, kam měl schovat nůž), jej vede k závěru, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces. Rovněž tak nebylo zkoumáno, zda poškozený nebyl ozbrojen, důsledně nebyl zjištěn mechanismus zranění poškozeného, zda např. neměl nůž právě v ruce poškozený a k jeho zranění nedošlo v důsledku protipohybu poškozeného. Vzhledem k uvedeným nedostatkům a hodnocení důkazů soudy v jeho neprospěch, při porušení zásady presumpce neviny, navrhl zrušit nejen dovoláním napadené usnesení, ale také jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně a obviněného zprostit obžaloby.

3. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství se k dovolání obviněného ke dni konání neveřejného zasedání nevyjádřil.

4. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájkyně [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), a ačkoliv je formálně založeno na dovolacím důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je z obsahu dovolání patrné, že obviněný měl zájem tento uplatnit prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., a proto je tato vada považována za nepodstatnou a dovolání za vyhovující obligatorním náležitostem ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2006, sp. zn. I. ÚS 17/05).

5. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

6. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02 a usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.

7. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

8. K námitkám, které obviněný v dovolání uplatnil, je předně nutno uvést, že tyto jsou obsahově shodné s námitkami, jejichž prostřednictvím v řízení před soudem prvního i druhého stupně obviněný uplatňoval svoji obhajobu a se kterými se soudy v rámci odůvodnění svých rozhodnutí vypořádaly. V souvislosti s opakováním totožných námitek je nutno zmínit rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

9. Z koncepce dovolání obviněného vyplývá, že sice připouští konflikt s poškozeným, avšak podle jeho verze, která je zásadně odlišná od skutkového zjištění učiněného soudem prvního stupně argumentuje tím, že mu nebylo prokázáno, že to byl on (obviněný), kdo za použití nože způsobil zranění poškozenému. V reakci na toto základní tvrzení se pak domáhá provedení dalších důkazů, které by podle jeho mínění měly prokázat jeho verzi průběhu skutkového děje. Vzhledem k tomu, že jde nikoli o námitky právní, ale skutkové, je Nejvyšší soud toho názoru, že by vzhledem k charakteru dovolání jako mimořádného opravného prostředku pro rozhodnutí Nejvyšším soudem postačovalo odkázat na shora uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu, případně na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04, ze kterého mj. vyplývá, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy, případně na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, kde se vyjádřil k otázce formálního podání dovolání prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., kde tento mj. uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.

10. Nejvyšší soud musí konstatovat, že soud prvního stupně ve svém odůvodnění rozvedl jednotlivé důkazy. Z výpovědí svědků vyplynulo, že tito různým způsobem registrovali konflikt mezi obviněným a poškozeným již v prostorách ubytovny a následně také před ubytovnou. Vlastní konflikt před ubytovnou je pak podrobněji popsán v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (str. 10), a to na základě záznamu z kamerového systému. Z tohoto záznamu také soud dovodil, že dlouhý předmět, který držel nikoli poškozený, ale obviněný v ruce připomíná nůž. Na základě tohoto důkazu a výpovědí svědků soud prvního stupně (s jehož závěry se ztotožnil soud odvolací) dospěl k závěru, že to byl obviněný, kdo na poškozeného čekal před ubytovnou a nožem poškozeného napadl. Jestliže toto skutkové zjištění obviněný zpochybňuje, pak se jedná o snahu dosáhnout změny skutkového stavu v souladu s vlastní předkládanou verzí. Za existence tohoto důkazu nelze akceptovat ani námitky obviněného o porušení práva na spravedlivý proces, pokud soudům vytýká neprovedení jím navržených důkazů, neboť skutkové závěry jsou v tomto směru jednoznačné. Za situace, kdy soudy měly na základě důkazů bezpečně prokázáno, že to byl obviněný, kdo byl ozbrojen nožem a také to byl obviněný, kdo vyčkával před ubytovnou a následně nožem na poškozeného zaútočil, jak plyne např. z odůvodnění usnesení soudu druhého stupně (viz str. 3), je argumentace obviněného o neprovedení důkazů zmíněných v dovolání (mj. také zmíněných již v odvolání viz str. 3 odůvodnění usnesení soudu druhého stupně) nedůvodná, a proto Nejvyšší soud nemůže akceptovat námitku porušení práva na spravedlivý proces, jak uvádí obviněný ve svém dovolání. Vedle již zmíněného (objektivního) videozáznamu, je výlučný střet obviněného s poškozeným před ubytovnou dokladován výpověďmi dalších svědků. Z výpovědi svědka Š. mj. vyplynulo, že sám obviněný měl po konfliktu s obviněným svědkovi uvést, že měl v ruce poškozeného vidět nůž tzv. motýlek, a protože měl z poškozeného strach bodnul nožem poškozeného jako první.

11. V souvislosti s otázkou práva na spravedlivý proces považuje Nejvyšší soud za potřebné pouze stručně dále uvést, že v dané trestní věci, se o případ, který má na mysli Ústavní soud či Nejvyšší soud v souvislosti s existencí tzv. extrémního nesouladu nejedná, neboť zmíněné soudy v celé řadě svých rozhodnutí mj. také uvádí, že pokud napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, pak dovoláním napadená rozhodnutí nevykazují shora zmíněnou vadu . Stejné závěry vyplývají také z rozhodnutí Ústavního soudu (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. I. ÚS 1717/09, usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 1601/07 a usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 2651/09). V souvislosti s uvedenou problematikou považuje Nejvyšší soud za potřebné ještě odkázat na rozhodnutí Ústavního soudu, ze kterého mj. vyplývá, že z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v extrémním nesouladu , a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze přepjatého formalizmu ). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (srov. usnesení ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. III. ÚS 3884/13). V předmětné trestní věci jak soud prvního stupně, tak odvolací soud se podrobně obhajobou obviněného zabývaly a jejich hodnotící úvahy jsou zcela v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř. a odůvodnění jejich rozhodnutí plně odpovídají znění § 125 tr. ř., resp. § 134 tr. ř.

12. Pokud jde o obviněným opakovaně zmiňované neprovedení jím navržených důkazů, což podle jeho názoru vytváří podklad pro tvrzení o porušení jeho práva na spravedlivý proces, pak považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že v ustanoveních čl. 81 a 82 odst. 1 Ústavy České republiky je zakotven princip nezávislosti soudů a soudců. Z uvedeného principu je pak zřejmé, že obecné soudy musí v každé fázi trestního řízení zvažovat, zda a v jakém rozsahu je potřebné doplnit dosavadní stav dokazování, přičemž současně posuzují důvodnost návrhu na doplnění dokazování (obdobně viz nález Ústavního soudu ze dne 6. 12. 1995, sp. zn. II. ÚS 101/95, publikovaný pod č. 81 ve svazku 4 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Není tedy povinností soudu, aby akceptoval jakýkoli důkazní návrh. Jestliže však soud odmítne provést navržený důkaz, musí toto rozhodnutí přesvědčivě odůvodnit, přičemž v konkrétním případě je odmítnutí provedení důkazů (jejich opakování) odůvodněno jejich nadbytečností, a to s ohledem na logické závěry soudů, které jsou vyjádřeny v odůvodnění jejich rozhodnutí.

13. K námitkám, kterými se již soudy nižších stupňů zabývaly a jsou opětovně (formulačně jinak) uplatňovány v řízení o dovolání, považuje Nejvyšší soud za potřebné z pohledu ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř. (odůvodnění rozhodnutí o dovolání) odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument a že odvolací soud se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost.

14. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem, kdy Nejvyšší soud shledal, že námitky uplatněné v dovolání se s uplatněným dovolacím důvodem míjí, dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc obviněného meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak Nejvyšší soud o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění § 265i odst. 2 tr. ř.

P o u č e n í: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 8. února 2017

JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu