6 Tdo 1209/2003
Datum rozhodnutí: 29.10.2003
Dotčené předpisy:




6 Tdo 1209/2003

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. října 2003 o dovolání obviněného P. P., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 10. 2002, sp. zn. 7 To 418/2002, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 14. 8. 2002, sp. zn. 4 T 16/2001, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Obviněný P. P. byl rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 14. 8. 2002, sp. zn. 4 T 16/2001, uznán vinným trestným činem výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. a pokusem trestného činu ublížení na zdraví podle § 8 odst. 1 k § 222 odst. 1 tr. zák. Za tyto trestné činy mu byl uložen podle § 222 odst. 1 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. úhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání dvou roků, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařazen do věznice s dozorem, a podle § 55 odst. 1 písm. a) tr. zák. trest propadnutí věcí pistole CZ 100, včetně nábojů a revolveru zn. Long Rifle, včetně nábojů. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. bylo obviněnému uloženo zaplatit poškozené K. K. na náhradě škody částku 1.500,- Kč.

Výše uvedené rozhodnutí nalézacího soudu napadl obviněný P. P. odvoláním, které Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 8. 10. 2002, sp. zn. 7 To 418/2002, zamítl podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné.

Proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 10. 2002, sp. zn. 7 To 418/2002, podal obviněný P. P. prostřednictvím svého obhájce JUDr. J. B. dovolání, které bylo doručeno Okresnímu soudu ve Frýdku-Místku dne 31. 1. 2003 a směřovalo proti výroku o vině i trestu napadeného rozhodnutí, a to z důvodů uvedených v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. V dalším textu podrobně rozvedl argumenty, jimiž měly být uplatněné důvody dovolání naplněny.

Dovolatel se především zabývá otázkou množství a koncentrace požitého alkoholu v inkriminovaný večer. Je přesvědčen, že ve věci měl být vypracován znalecký posudek, který by určil, do jaké míry byly ovlivněny jeho rozpoznávací a ovládací schopnosti, neboť on sám si nepamatuje na přesný sled událostí a není si vědom toho, že by do dveří bytu poškozené střílel. Dále pak zpochybňuje osobu svědka Š., který má bohaté zkušenosti s trestním řízením. Orgány činné v trestním řízení se však důvěryhodností tohoto svědka dostatečně nezabývaly. Poukazuje na ohledání místa činu, které proběhlo v rámci přípravného řízení a o němž je přesvědčen, že bylo provedeno neprofesionálně a nevedlo k zajištění všech stop. Již na počátku vyšetřování navrhoval rekonstrukci či vyšetřovací pokus k odstranění rozporů ve výpovědích svědků (jako příklad zmiňuje svědkyně P. a K.). Průběh výslechu prvně jmenované svědkyně považuje za nestandardní, když soudy se nezabývaly otázkou důvěryhodnosti, poškozené K. K.

Obviněný se domnívá, že v rámci přípravného řízení bylo porušeno jeho právo na obhajobu, neboť si jako svou obhájkyni chtěl zvolit svou manželku, avšak bylo mu sděleno, že toto není možné. Jeho manželka nebyla vyrozuměna o jeho situaci, aby mu mohla zvolit obhájce sama. Dovolatel také poukazuje na způsob, jakým probíhala domovní prohlídka v místě jeho trvalého bydliště. Zdůrazňuje, že jeho zbraně nebyly v rámci znaleckých posudků identifikovány jako zbraně, ze kterých se střílelo. Ohledně výroku o trestu má za to, že soud I. stupně pochybil při úvaze o druhu a výši trestu, neboť vzhledem k jeho osobním poměrům bylo ještě možno na něj působit trestem výchovným. S ohledem na všechny uvedené skutečnosti je obviněný přesvědčen, že mu nebylo prokázáno, že v dané době a místě střílel on, a pokud by se tak i stalo, byl skutek nesprávně kvalifikován, neboť je možná právní kvalifikace jeho jednání jako pokusu trestného činu ublížení na zdraví podle § 8 odst. 1 k § 221 odst. 1 tr. zák.

Závěrem dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) napadená rozhodnutí zrušil a věc vrátil soudu I. stupně či soudu II. stupně k dalšímu řízení a rozhodnutí.

Nejvyšší státní zástupce, jemuž byl opis dovolání doručen postupem podle § 265h odst. 2 tr. ř., se k dovolání nevyjádřil.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a oprávněnou osobou. Shledal přitom, že dovolání přípustné je /§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř./, bylo podáno v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2, 3 tr. ř.), a bylo podáno oprávněnou osobou /§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř./.

Dále Nejvyšší soud posuzoval otázku, zda dovolací důvody obviněným uplatněné lze považovat za důvody uvedené v ustanovení § 265b tr. ř., neboť jejich existence podmiňuje provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné jednak namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Nelze však v jeho rámci napadat nesprávnost skutkových zjištění ani nesprávnost hodnocení důkazů. Nejvyšší soud totiž není další odvolací instancí, není oprávněn přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů, neboť naopak je povinen vycházet z jejich skutkových zjištění a teprve v návaznosti na zjištěný skutkový stav hodnotit hmotně právní posouzení skutku.

Obviněný v rámci uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. napadá v převážné části nesprávnost skutkových zjištění a polemizuje se správností způsobu, jakým byly prováděny a hodnoceny některé důkazy, a také vytýká neúplnost provedeného dokazování. Jedná se především o výhrady směřující proti způsobu hodnocení věrohodnosti svědků Š., P. a K., spadají sem i výtky vztahující se k neprovedení znaleckých posudků, k neuskutečnění rekonstrukce či vyšetřovacího pokusu, které navrhoval, jakož i výtky vztahující se ke znalecké identifikaci jeho zbraní či způsobu provádění domovní prohlídky. Tyto argumenty dovolací soud nemůže z důvodu shora uvedených akceptovat, protože je nelze podřadit pod uplatněný dovolací důvod, a nebyla-li by uplatněna jiná námitka právní povahy, bylo by nutné volit postup podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. a dovolání odmítnout jako podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.

Z výhrad, které obviněný v dovolání uplatnil s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tomuto odpovídá ve skutečnosti pouze ta, jíž namítá, že skutek byl nesprávně právně kvalifikován, a vyslovil přesvědčení, že v úvahu přichází jeho kvalifikace jako pokusu trestného činu ublížení na zdraví podle ustanovení § 8 odst. 1 k § 221 odst. 1 tr. zák.

V této souvislosti je zapotřebí nejprve v obecné rovině uvést, že trestného činu ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo jinému úmyslně způsobí těžkou újmu na zdraví. K naplnění skutkové podstaty tohoto trestného činu je třeba, aby úmysl pachatele směřoval ke způsobení těžké újmy na zdraví. Z hlediska úmyslu způsobit těžkou újmu na zdraví postačuje zjištění, že pachatel věděl, že svým jednáním může způsobit těžší následek, a byl s tím srozuměn /úmysl eventuální ve smyslu § 4 písm. b) tr. zák./. Na takové srozumění lze usuzovat zejména z povahy použité zbraně, z intenzity útoku, ze způsobu jeho provedení a z pohnutky činu. Současně je třeba hodnotit okolnosti, za kterých se útok stal, jakým způsobem a proti které části těla napadeného útok směřoval a jaké nebezpečí napadenému z útoku hrozilo. Měl-li pachatel v úmyslu způsobit jinému těžkou újmu na zdraví, ale v důsledku jeho jednání k tomuto následku nakonec nedošlo, je třeba ho právně kvalifikovat jako pokus trestného činu ublížení na zdraví podle § 8 odst. 1 k § 222 odst. 1 tr. zák.

Aplikují-li se tyto právní závěry na skutkový stav zjištěný soudem I. stupně, který považoval za úplný a správný též odvolací soud, je třeba souhlasit s právním závěrem soudů obou stupňů o vině obviněného trestným činem ublížení na zdraví podle § 8 odst. 1 k § 222 odst. 1 tr. zák. Ze skutkové věty výroku o vině rozsudku soudu I. stupně totiž vyplývá, že obviněný dne 11. 2. 2001 kolem 01:25 hodin, pod vlivem alkoholu, společně se třemi známými, vyzbrojen dvěmi ostře nabitými krátkými zbraněmi, které měl legálně v držení, přijel osobním automobilem do F. n. O., okres F.-M., k budově v úmyslu vyřídit si osobní spor s R. K., všichni vešli do druhého patra domu k bytu manželů K., obviněný opakovaně zazvonil na zvonek, tloukl do dveří za užití hrubých nadávek a když nikdo neotevřel, třikrát vystřelil z revolveru Long Rifle ráže 22 mm na vchodové dveře do bytu v okolí zámku, přičemž střely pronikly dveřmi, kdy narazily do zdi chodby, aniž došlo ke zranění osob nacházejících se v bytě K. K. a jejích dvou nezletilých dětí, když krátce předtím K. K. zádveří opustila, poté všichni čtyři odešli před budovu, nasedli do automobilu a budovu objížděli, přičemž se obviněný vyklonil z otevřeného okna pravých předních dveří a druhou ze zbraní pistolí zn. CZ-Luger ráže 9 mm dvakrát vystřelil směrem k oknu, kde za oknem ve 2. patře stála K. K. v částečně osvětleném pokoji, přičemž obě střely narazily do těsné blízkosti okna, aniž by někoho zranily.

I když v daném případě nedošlo k těžké újmě na zdraví u žádného z potenciálně poškozených, tato jim bezprostředně hrozila, a to z důvodů, které rozvedl soud I. stupně v odůvodnění svého rozsudku na str. 7, kde v rámci hodnocení jednání obviněného správně poukázal na intenzitu útoku (obviněný střílel opakovaně nejen na dveře bytu, ale i do oken obytného domu) a na druh použitých zbraní (jednalo se o střelné zbraně). Otázku případných účinků zásahu střelnou zbraní posoudil v souladu se znaleckým posudkem ve věci vypracovaným. Neopomněl připomenout vědomost obviněného o účincích zbraní a znalost způsobu zacházení s nimi. Ze všech zdůrazněných okolností je zřejmé, že na straně obviněného byl dán, co se týče subjektivní stránky, přinejmenším eventuální úmysl podle § 4 písm. b) tr. zák. ve vztahu ke zcela reálné možnosti vzniku těžšího následku způsobení těžké újmy na zdraví. Závěr soudů obou stupňů, že ve zjištěném jednání obviněného je třeba spatřovat zákonné znaky pokusu trestného činu ublížení na zdraví podle § 8 odst. 1 k § 222 odst. 1 tr. zák., nemá ani Nejvyšší soud důvod zpochybňovat. Námitka obviněného, že jeho jednání bylo možno kvalifikovat pouze jako pokus trestného činu ublížení na zdraví podle § 8 odst. 1 k § 221 tr. zák., není důvodná.

Nejvyšší soud s ohledem na všechny skutečnosti uvedené výše dospěl k závěru, že právní posouzení skutku ve výroku napadeného rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 14. 8. 2002, sp. zn. 4 T 16/2001, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 10. 2002, sp. zn. 7 To 418/2002, jako trestného činu výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. a pokusu trestného činu ublížení na zdraví podle § 8 odst. 1 k § 222 odst. 1 tr. zák. je zcela správné a odpovídající zákonu. Soud I. stupně jako soud nalézací objasnil a posoudil všechny otázky a skutečnosti pro daný skutkový stav podstatné. Se závěry soudu I. stupně se pak plně ztotožnil i soud II. stupně jako soud odvolací (po řádném a důkladném přezkoumání rozhodnutí soudu I. stupně), přičemž se současně bez pochybností a logicky vypořádal s námitkami obviněného uplatněnými v rámci odvolacího řízení. Nejvyšší soud považuje v této části dovolání obviněného P. P. za zjevně neopodstatněné, a proto je podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.

Obviněný se svým dovoláním také domáhá změn ve výroku o trestu, aniž by přesně označil, ve vztahu ke kterému z uplatněných dovolacích důvodů tyto námitky uplatňuje /uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř./. Zde je proto na místě nejprve poukázat na celkovou systematiku ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. a vztah uplatněných dovolacích důvodů k ostatním důvodům dovolání formulovaným v § 265b odst. 1 tr. ř.

Především je potřeba se zaměřit na ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., podle kterého je možné podat dovolání, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jeho systematickým výkladem lze dojít k závěru, že v něm uvedený dovolací důvod je (pokud jde o hmotně právní posouzení týkající se druhu a výměry uloženého trestu) v rámci ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. dovolacím důvodem speciálním vůči důvodu vymezenému v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Pokud tedy dovolatel má výhrady k druhu a výměře uloženého trestu, může je uplatnit pouze v rámci tohoto speciálního zákonného dovolacího důvodu, a nikoli prostřednictvím jiného důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 tr. ř. Výklad opačný, že jiná pochybení soudu vztahující se k druhu a výměře uloženého trestu je možno namítat prostřednictvím některého z dalších dovolacích důvodů uvedených v ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř., zejména důvodu uvedeného pod písm. g), by nezbytně vedl k závěru o nadbytečnosti zákonné úpravy dovolacího důvodu v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., což jistě nebylo legislativním záměrem zákonodárce. Pokud by zákonodárce měl v úmyslu umožnit dovolatelům podat dovolání i z jiných důvodů vztahujících se k druhu a výměře trestu, lze důvodně předpokládat, že by tak učinil právě širším vymezením dovolacích důvodů pod písm. h) citovaného ustanovení.

Na základě uvedených okolností Nejvyšší soud uzavřel, že námitky obviněného k druhu a výši trestu nenaplňují ani jím specifikované dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř., ani žádný jiný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 tr. ř., a s ohledem na uložený trest ani podle § 265b odst. 2 tr. ř. Platí totiž, že obsah konkrétně uplatněných námitek, tvrzení i právních názorů, o něž je v dovolání opírána existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř. Jen formální poukaz na příslušné ustanovení zákona, obsahující některý z dovolacích důvodů, postačovat nemůže.



Obviněný v písemném podání zmínil rovněž důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., aniž by z obsahu podání vůbec bylo zřejmé, v čem tento dovolací důvod spatřuje. Důvodem dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Uvedený dovolací důvod dopadá na ty případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku odvolacím soudem nebo nadřízeným orgánem bez věcného přezkoumání věci a procesní strana tak byla zbavena práva přístupu ke druhé instanci. Smyslem tohoto dovolacího důvodu tedy je umožnit oprávněné osobě, aby se domohla přezkoumání věci v řádném přezkumném řízení, které nebylo provedeno, ačkoliv procesní podmínky pro toto řízení byly splněny.

Za těchto předpokladů důvodem dovolání nemůže být zamítnutí odvolání ve smyslu § 256 tr. ř., kdy odvolací soud shledá, že odvolání není důvodné, neboť postup podle tohoto ustanovení lze použít až po splnění přezkumné povinnosti odvolacího soudu, zakotvené v ustanovení § 254 odst. 1 tr. ř. Z uvedeného vyplývá, že takový dovolací důvod nepřichází v dané věci v úvahu, neboť odvolací soud rozhodl ve veřejném zasedání po věcném přezkoumání věci, takže obviněný nebyl zbaven práva přístupu soudu druhého stupně.

Přezkoumával-li odvolací soud napadené rozhodnutí uvedené v § 265a odst. 2 písm. a) - g) tr. ř. na podkladě řádného opravného prostředku věcně a vzhledem k tomu, že neshledal takový opravný prostředek důvodným a zamítl ho podle § 256 tr. ř., lze zmíněný dovolací důvod uplatnit jen tehdy, bylo-li řízení předcházející napadenému rozhodnutí zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody uvedenými v ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) - k) tr. ř.

V takovém případě by dovolatel musel tvrdit a náležitě odůvodnit své dovolání z hledisek uvedených v § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. a v návaznosti na tento obecný důvod i některý důvod (či více důvodů) uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., který musí být dán v řízení předcházejícím napadenému zamítavému rozhodnutí.

V posuzované věci však obviněný P. P. v rámci dovolání sice uplatnil /vyjma nyní citovaného důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř./ i dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak dovolání podané z tohoto důvodu muselo být dovolacím soudem s odkazem na shora rozvedené skutečnosti odmítnuto jako zjevně neopodstatněné, a tudíž dovolání podané z důvodu § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je nutno jako takové rovněž podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout.

Nejvyšší soud své rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání konaném ve smyslu § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

Nejvyšší soud nerozhodoval o návrhu obviněného P. P. na odklad výkonu rozhodnutí, který učinil v závěru svého mimořádného opravného prostředku. Podle § 265h odst. 3 tr. řádu je osobou oprávněnou k podání takového návrhu pouze předseda senátu soudu prvého stupně, který jej však neučinil. Toto právo nepřísluší dovolateli. O odkladu výkonu trestu by sice mohl rozhodnout podle § 265o odst. 1 tr. ř. i bez návrhu předseda senátu Nejvyššího soudu, ten však zákonné důvody k takovému postupu neshledal.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 29. října 2003

Předseda senátu:

JUDr. Jan Bláha

Vypracovala:

JUDr. Milada Kodysová