6 Tdo 1206/2003
Datum rozhodnutí: 10.12.2003
Dotčené předpisy:




6 Tdo 1206/2003

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 10. 12. 2003 dovolání obviněného J. K., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici V., které podal proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 1. 2003, sp. zn. 12 To 174/02, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 2 T 21/2002, a rozhodl t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného J. K. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Obviněný J. K. byl rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 12. 9. 2002, sp. zn. 2 T 21/2002, uznán vinným v bodech 1) 31) výroku o vině rozsudku jednak trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1, písm. b), odst. 4 tr. zák., jednak trestným činem porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1, odst. 2 tr. zák. a jednak trestným činem poškozování cizí věci podle § 257 odst. 1 tr. zák., spáchaných ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. s již odsouzeným F. K., přičemž za tyto trestné činy a za trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 písm. a), b) tr. zák., trestný čin neplnění odvodní povinnosti podle § 267 odst. 1 tr. zák. a trestný čin útoku na veřejného činitele podle § 155 odst. 1 písm. b) tr. zák., kterými byl uznán vinným a byl mu uložen trest rozsudkem Obvodního soudu Praha 10 ze dne 21. 11. 2001, sp. zn. 3T 215/2001, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 14. 2. 2002, sp. zn. 8 To 60/2002, byl odsouzen podle § 247 odst. 4, § 35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání devíti let, pro jehož výkon byl zařazen podle § 39a odst. 3 tr. zák. do věznice s ostrahou. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 21. 11. 2001, sp. zn. 3 T 215/2001, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 14. 2. 2002, sp. zn. 8 To 60/2002, a další rozhodnutí na tento rozsudek obsahově navazující.

Podle § 228 odst. 1 tr. řádu byla obviněnému J. K. a již odsouzenému F. K. uložena povinnost, aby společně a nerozdílně uhradili škodu poškozeným, a to ve výši 78.750,-Kč poškozené J. M. ve výši 698.867,- Kč IPB P. P., a. s., se sídlem S., ve výši 1.319.552,- Kč Č. p., a. s., se sídlem P., ve výši 103.950,- Kč poškozené H. K., ve výši 560.320,- Kč pojišťovně K., a. s., se sídlem P., ve výši 878.973,- Kč firmě H. P., s. r. o., se sídlem P. ve výši 624.480,- Kč pojišťovně A., a. s., se sídlem P. Podle § 229 odst. 2 tr. řádu byla poškozená J. M. odkázána s ostatními nároky na náhradu škody na občanskoprávní řízení. Podle § 229 odst. 1 tr. řádu byla s nárokem na náhradu škody odkázána na občanskoprávní řízení firma P., a. s., se sídlem Z., firma R. Š., s. r. o., se sídlem S. a firma I., CZ, s. r. o., se sídlem M. p. B.

Z podnětu odvolání J. K. Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 14. 1. 2003, sp. zn. 12 To 174/02, napadený rozsudek nalézacího soudu podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. řádu zrušil ve výroku o trestu a podle § 259 odst. 3 tr. řádu znovu rozhodl tak, že obviněného J. K. odsoudil při nezměněném výroku o vině podle § 247 odst. 4 tr. zák. za použití § 35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi a půl roku, pro jehož výkon ho zařadil podle § 39a odst. 3 tr. zák. do věznice s ostrahou. Současně zrušil výrok o trestu z rozsudku obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 21. 11. 2001, sp. zn. 3 T 215/2001, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 14. 2. 2002, sp. zn. 8 To 60/2002, přičemž ostatní výroky napadeného rozsudku zůstaly nedotčeny.

Podle tzv. dodejek, založených v trestním spisu, byl rozsudek odvolacího soudu doručen dne 4. 2. 2003 Krajskému státnímu zastupitelství v Praze, dne 5. 2. 2003 obhájci obviněného, Mgr. R. V. a dne 7. 2. 2003 obviněnému J. K.

Proti shora citovanému rozsudku odvolacího soudu podal obviněný J. K. prostřednictvím svého obhájce dne 7. 4. 2003 u Krajského soudu v Praze dovolání. Dovolání bylo předloženo se spisovým materiálem Nejvyššímu soudu České republiky dne 17. 10. 2003.

Obviněný J. K. opřel podaný mimořádný opravný prostředek o dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. k) tr. řádu, neboť je přesvědčen, že rozsudek odvolacího soudu ve spojení s rozsudkem soudu nalézacího je neúplný z důvodu absence samostatných výroků o vině, vztahujících se k jednotlivým dílčím útokům pokračujícího trestného činu, kterého se měl dopustit.

V odůvodnění svého podání dovolatel namítl, že z obsahu napadených rozhodnutí je zřejmé, že soudy obou stupňů pominuly při svém rozhodování ustanovení § 11 odst. 2 a § 12 odst. 12 tr. řádu, týkající se vymezení skutku při pokračování trestného činu. V uvedeném směru uvedl, že skutkem se rozumí též dílčí útok pokračujícího trestného činu, a proto je vždy nutno o jednom každém dílčím útoku rozhodnout samostatně; tímto způsobem však soudy nepostupovaly a předmětné výroky o vině, vztahující se k jednotlivým skutkům, tak v napadených rozhodnutích chybí. V předmětných rozhodnutích navíc nejsou přesně označeny skutky, jichž se výrok o vině týká, a tudíž nelze určit, kterými dílčími útoky pokračujícího trestného činu měl obviněný naplnit skutkovou podstatu jednotlivých trestných činů ve výroku o vině obsažených, respektive který z citovaných trestných činů měl jednotlivými útoky spáchat.

V petitu svého dovolání obviněný J. K. navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 1. 2003, sp. zn. 12 To 174/02 zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.

Předsedkyně senátu soudu prvního stupně v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. řádu doručila dne 16. 4. 2003 opis dovolání obviněného Nejvyššímu státnímu zastupitelství s upozorněním, že se může k dovolání vyjádřit.

V písemném vyjádření ze dne 16. 5. 2003, sp. zn. 1 NZo 359/2003, státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství vyslovila názor, že z odůvodnění dovolání není patrné, zda obviněný poukazuje na tu alternativu dovolacího důvodu, že nebyl učiněn určitý výrok, který tak v napadeném rozhodnutí chybí a činí jeho výrokovou část neúplnou. Obviněný odkazuje na ustanovení § 11 odst. 2 tr. řádu a § 12 odst. 12 tr. řádu bez konkretizace, o kterém dílčím útoku mělo být rozhodnuto samostatně zprošťujícím výrokem, a ani nepoukazuje na žádné konkrétní skutečnosti, které by vedly ve svém důsledku k pochybení. S ohledem na vágní tvrzení dovolatele pak státní zástupkyně připustila i tu možnost podstaty dovolacích námitek, že nové vymezení skutku u pokračování v trestném činu, ke kterému došlo novelou trestního řádu účinnou od 1. 1. 2002, chápe obviněný tak, že soud musí v případě žalovaného skutku, který se skládá z řady dílčích útoků a je pokračováním v trestném činu, rozhodnout o každém dílčím útoku samostatným výrokem.

Tato úvaha však nerespektuje, že z hmotně právního hlediska nedošlo ke změně v chápání pokračování v trestném činu, což dokládá znění ustanovení § 89 odst. 3 tr. zák. i nové ustanovení § 37a tr. zák. o ukládání společného trestu za pokračování v trestném činu. Argumentace dovolatele se může týkat i požadavku, aby soud k jednotlivým útokům pokračujícího trestného činu přiřadil tzv. právní větu a v tomto smyslu má pak obviněný nesprávně výrokovou část za neúplnou. Státní zástupkyně dále uvedla, že použitý dovolací důvod vychází z opomenutí hmotně právního pojetí pokračování v trestném činu, což činí dovolání zjevně neopodstatněným, avšak obviněný by měl naději na úspěch při aplikaci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, neboť podle názoru státní zástupkyně rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku jako pokračujícího trestného činu krádeže podle § 247 odst. 1, odst. 4 tr. zák., ke kterému soudy dospěly nesprávným hmotně právním posouzením § 89 odst. 3 tr. zák.

V uvedeném směru státní zástupkyně konkretizovala, že mezi útokem 6) a útokem 7) není dána blízká časová souvislost jako jeden ze znaků pokračování v trestném činu podle § 89 odst. 3 tr. zák., když pachatel ustal v páchání trestné činnosti na dobu pěti měsíců a trestná činnost, kterou opakoval od podzimu roku 2000, byla páchána zcela rutinními útoky na cizí majetek, které nevyžadovaly žádnou dlouhodobou přípravu nebo plánování.

Přesto však státní zástupkyně navrhla dovolání obviněného J. K. odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. řádu, neboť po zvážení všech okolností dospěla k závěru, že projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit jeho postavení zejména z hlediska vyměřeného trestu a otázka, která má být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 265c tr. řádu) při posuzování podaného dovolání nejprve zkoumal, zda jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. řádu. Podle odst. 1 tohoto ustanovení lze napadnout dovoláním pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, pokud soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští, přičemž v § 265a odst. 2 písm. a) až písm. h) tr. řádu jsou taxativně vypočtena rozhodnutí, která je možno považovat za rozhodnutí ve věci samé. Podle § 265a odst. 4 tr. řádu je dovolání jen proti důvodům rozhodnutí nepřípustné.

V této souvislosti Nejvyšší soud shledal, že předmětné dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. řádu, neboť napadá rozsudek, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obdobně shledal, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou /§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu/, v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit /§ 265e odst. 1, odst. 2, odst. 3 tr. řádu/. Rovněž tak konstatoval, že obsah dovolání vyhovuje náležitostem vyžadovaným zákonem a formulovaným v ustanovení § 265f odst. 1 tr. řádu.

Dále se proto Nejvyšší soud zabýval otázkou, zda uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod vymezený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. k) tr. řádu, neboť dovolání lze podat pouze z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. řádu, přičemž existence některého z dovolacích důvodů je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.

Dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. k) tr. řádu lze aplikovat, pokud nebyl učiněn určitý výrok, který tak v napadeném rozhodnutí chybí a činí jeho výrokovou část neúplnou nebo určitý výrok učiněn byl, ale není úplný. Chybějícím výrokem je takový výrok jako celek, který není obsažen v určitém rozhodnutí, přestože ho měl soud do výrokové části pojmout. Náležitosti výrokové části rozsudku a jeho jednotlivých výroků jsou přitom vymezeny v ustanovení § 120 odst. 1 písm. c), odst. 3 tr. řádu.

V uvedeném ohledu je nutno připomenout, že pokud je skutek podřazen pod více trestných činů, skutkové okolnosti jsou vyjádřené v jedné skutkové větě a právních vět je několik. Naproti tomu u více samostatných skutků, z nichž každý naplňuje znaky jiného trestného činu nebo stejného trestného činu, se zpravidla jednotlivé skutky rozdělují do více odstavců a k nim jsou samostatně přiřazeny i právní věty.

V případě spáchání žalovaného skutku více dílčími útoky či akty u pokračujícího trestného činu se pak s ohledem na ustanovení § 12 odst. 12 tr. řádu novely trestního řádu provedené zákonem. č. 265/2001 Sb., za skutek považuje též dílčí útok pokračujícího trestného činu, pokud zákon nestanoví jinak. Všechny dílčí útoky pokračujícího trestného činu tak představují jediný trestný čin podle trestního zákona, avšak z hlediska procesního na rozdíl od předchozí právní úpravy, kdy byly veškeré dílčí útoky pokračujícího trestného činu pokládány za jediný skutek, lze s účinností zmíněné novely trestního řádu pokládat za samostatný skutek též dílčí útok pokračujícího trestného činu, což umožňuje rozdělit pokračující trestný čin do více skutků. Nová procesní úprava tak odstranila v těchto situacích překážku věci rozhodnuté, bránící jinak trestnímu stíhání (§ 11 odst. 2 tr. řádu), a především umožnila oddělené a postupné projednávání jednotlivých dílčích útoků v závislosti na podmínkách pro konání společného či samostatných řízení o těchto útocích, ústících v případě uznání viny do uložení společného trestu za pokračování v trestném činu ve smyslu § 37a tr. zák.

Zákonná změna tudíž znamená odlišný náhled na procesní postup při rozhodování o jednotlivých dílčích útocích a v meritorních rozhodnutích je zapotřebí vyslovení samostatných výroků o každém dílčím útoku a o každém útoku je nutno rozhodnout rozsudkem, ať už odsuzujícím nebo zprošťujícím. Aplikace samostatných výroků o jednotlivých dílčích útocích však v kontextu posuzovaného případu znamená, že jednotlivé dílčí útoky jediného pokračujícího trestného činu jsou popsány pod příslušnými body skutkové věty výroku o vině a k nim jsou samostatně přiřazeny právní věty, a to odkazem na jednotlivé body skutkové věty, k nimž se vztahují.

V uvedeném směru je pak nutno poukázat i na ustanovení § 89 odst. 3 tr. zák., týkající se vymezení pokračování v trestném činu, přičemž v této souvislosti dovolací soud připomíná, že výše zmíněnou novelou nedošlo z hlediska hmotně právního pojetí ke změně v chápání pokračování v trestném činu, což má dopad i na shora citovaná procesní ustanovení trestního řádu. Základní podmínkou pokračování v trestném činu je to, že pachatel dílčími útoky uskutečňuje určitý trestný čin, přičemž dílčí útok musí naplňovat stejnou skutkovou podstatu trestného činu, a to i různé alternativy téhož ustanovení. Dílčí útok pokračujícího trestného činu je přitom dílčí jednání obviněného, zpravidla do určité míry oddělené místně i časově, pokud toto dílčí jednání je součástí souhrnu takových obdobných dílčích útoků při naplnění znaků pokračování v trestném činu podle § 89 odst. 3 tr. zák. Všechny dílčí akty tedy tvoří jediné jednání, které má i jediný následek, resp. účinek. Mezníkem, který ukončuje skutek při pokračování v trestném činu, je vždy ve smyslu § 12 odst. 11 tr. řádu sdělení obvinění; umožnění odděleného projednávání dílčích útoků pokračujícího trestného činu je tak nutno chápat především z procesního hlediska.

Z obsahu dovolání vyplývá, že dovolatel spatřuje důvod dovolání právě ve skutečnosti, že soudy nerozhodly samostatnými výroky o jednotlivých dílčích útocích pokračujícího trestného činu krádeže podle § 247 odst. 1, písm. b), odst. 4 tr. zák., trestného činu porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1, odst. 2 tr. zák. a trestného činu poškozování cizí věci podle § 257 odst. 1 tr. zák., v důsledku čehož tyto samostatné výroky v napadeném rozhodnutí chybí. V tomto ohledu lze dovolací námitky obviněného podřadit pod důvod dovolání uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. k) tr. řádu a posoudit jejich odůvodněnost.

Jak již bylo výše uvedeno, obviněný J. K. byl rozsudkem nalézacího soudu uznán vinným v bodě 1) až 31) výroku o vině jednak trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1, písm. b), odst. 4 tr. zák., jednak trestným činem porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1, odst. 2 tr. zák. a jednak trestným činem poškozování cizí věci podle § 257 odst. 1 tr. zák., spáchaných ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. (tedy jediným pokračujícím trestným činem, spáchaným ve spolupachatelství celkem 31 dílčími útoky, naplňujícími skutkové podstaty shora specifikovaných trestných činů krádeže, porušování domovní svobody a poškozování cizí věci).

V odůvodnění rozsudku krajský soud upřesnil, kterými dílčími útoky byly jednotlivé trestné činy spáchány, a to konkrétně u trestného činu porušování domovní svobody útoky pod bodem 21) a 26) výroku, u trestného činu poškozování cizí věci se omezil pouze na konstatování, že v několika případech způsobili obžalovaní násilným vniknutím do objektů, kde odcizili pracovní stroje, též škodu na objektu. Odvolací soud se ve svém odůvodnění rozsudku zabýval otázkou právní kvalifikace a konstatoval, že ačkoliv právní posouzení jednání obviněného J. K. učiněné nalézacím soudem není zcela přesné, v odůvodnění rozsudku je tato vada zhojena a podle názoru vrchního soudu se jedná pouze o pochybení formálního rázu, v jehož důsledku nemusí být rozsudek krajského soudu zrušen.

Dovolací soud shledal s ohledem na shora rozvedené skutečnosti případnou a přiléhavou námitku obviněného J. K., že ze strany nalézacího a potažmo i odvolacího soudu došlo k pochybení, když přesně nevyjádřily ve výroku o vině napadeného rozhodnutí, které útoky se ke kterému trestnému činu vztahují, nicméně toto pochybení lze považovat za vadu formálního rázu, což ostatně konstatoval již odvolací soud. Ačkoliv tedy formálně správně měl soud s ohledem na § 120 odst. 3 tr. řádu v rozsudku přesně vyjádřit, které útoky se ke kterému trestnému činu vztahují, a to odkazem na jednotlivé body skutkové věty výroku o vině, toto formální pochybení nelze považovat za absenci samostatných výroků stran jednotlivých dílčích útoků zmiňovaných trestných činů, neboť se jednalo o jediný pokračující trestný čin bez nutnosti aplikace § 11 odst. 2, § 12 odst. 11 tr. řádu, a tudíž podrobné vymezení jednotlivých skutkových výroků vztahujících se k jednotlivým bodům skutkové věty výroku o vině nemělo v kontextu posuzovaného případu negativní dopad na postavení obviněného.

Pro úplnost je nutno uvést, že smyslem novely trestního řádu, zakotvující § 12 odst. 11 a 12, je zejména umožnit oddělené projednávání dílčích útoků pokračujícího trestného činu, aniž by bylo nutno vyčkávat kompletního objasnění všech v úvahu připadajících útoků, které tvoří pokračování v trestném činu, anebo aniž by v případě, kdy dojde k pravomocnému rozhodnutí o části pokračujícího trestného činu a je třeba rozhodnout i o zbytku pokračování v trestném činu, bylo nutno zrušit předchozí pravomocné rozhodnutí v řízené o některém z mimořádných opravných prostředků, a tudíž procesní postup při rozhodování o jednotlivých dílčích útocích se uplatní zejména v těchto případech.

Dovolací soud na základě shora rozvedených úvah konstatoval, že absence samostatných výroků o jednotlivých dílčích útocích vztahujících se jednak k trestnému činu krádeže podle § 247 odst. 1, písm. b), odst. 4 tr. zák., jednak k trestnému činu porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1, odst. 2 tr. zák., jednak k trestnému činu poškozování cizí věci podle § 257 odst. 1 tr. zák., nezakládá důvod k tvrzení, že v napadeném rozhodnutí chybí výrok, respektive, že je napadený výrok rozhodnutí neúplný, a tudíž námitky obviněného J. K. podané z důvodu § 265b odst. 1 písm. k) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné odmítl.

V souvislosti s vyjádřením státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství stran nesprávného právního posouzení skutku jako pokračujícího trestného činu krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), odst. 4 tr. zák., ke kterému soudy dospěly jiným nesprávným hmotně právním posouzením ustanovení § 89 odst. 3 tr. zák., přičemž pochybení spatřuje v absenci blízké časové souvislosti mezi útokem 6) a 7) výroku o vině, načež rozvíjí úvahy o příznivější právní kvalifikaci, Nejvyšší soud dodává, že v souladu s konstantní judikaturou ani časová přetržka (kolem pěti měsíců) sama o sobě nevylučuje závěr o možnosti splnění podmínek pokračování v trestném činu ve smyslu § 89 odst. 3 tr. zák., neboť v posuzovaném případě existence dalších okolností subjektivní i objektivní povahy (významná výše zisku z prodeje motorových vozidel, závislost na poptávce a možnostech) svědčí o tom, že útoky 6) a 7) jsou dílčími útoky jediného pokračujícího trestného činu krádeže.

Nad rámec posuzovaného dovolání však Nejvyšší soud upozorňuje, že s ohledem na fakt vyplývající ze spisového materiálu, že obviněný J. K. byl rozsudkem Městského soudu ze dne 23. 3. 1994, sp. zn. 1 T 40/93, odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků a šesti měsíců, z jehož výkonu byl podmíněně propuštěn dne 9. 10. 2000 na zkušební dobu dvou let, zůstává otázkou, zda se vůbec mohl dopustit útoků pod body 1) až 6) výroku o vině rozsudku nalézacího soudu. S ohledem na omezený rozsah přezkumné povinnosti dovolacího soudu, jenž je vázán namítaným dovolacím důvodem a přezkoumává pouze ty výroky napadeného rozhodnutí, proti nimž bylo podáno dovolání a v naznačeném směru není oprávněn přezkoumávat skutkový stav v celé šíři, respektive zjištěný skutkový stav korigovat zákonnými prostředky, je však na obviněném, zda uvedený možný nedostatek ve skutkových zjištěních se pokusí napravit cestou jiných mimořádných opravných prostředků.

Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem tudíž Nejvyšší soud dovolání obviněného J. K. z důvodu uvedeného v ustanovení § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné odmítl, přičemž toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. řádu).

V Brně dne 10. prosince 2003

Předseda senátu:

JUDr. Zdeněk S o v á k