6 Tdo 1203/2015
Datum rozhodnutí: 15.12.2015
Dotčené předpisy: § 265b odst. 1 písm. f), g) tr. ř., § 265j tr. ř., § 277 odst. 1 tr. zákoník, § 273 tr. zákoník, § 16 odst. 2 tr. zákoník



6 Tdo 1203/2015-33

U S N E S E N Í


Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. prosince 2015 o dovolání, které podal nejvyšší státní zástupce v neprospěch obviněného M. A., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 5. 2015, sp. zn. 6 To 138/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 2 T 153/2014, t a k t o :

Podle § 265j tr. ř. s e dovolání z a m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Opavě ze dne 2. 3. 2015, sp. zn. 2 T 153/2014, byl obviněný M. A. (dále jen obviněný ) uznán vinným přečinem poškození a ohrožení provozu obecně prospěšného zařízení z nedbalosti podle § 277 odst. 1 tr. zákoníku. Za tento přečin byl obviněný odsouzen podle § 277 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 5 měsíců, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku a tří měsíců. Podle § 73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku byl obviněnému současně uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu dvou roků. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byli poškození České dráhy, a. s. a Správa železniční dopravní cesty, státní organizace, odkázáni se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ostravě. Usnesením ze dne 4. 5. 2015, sp. zn. 6 To 138/2015, podle § 257 odst. 1 písm. b) tr. ř. napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a za použití § 222 odst. 2 tr. ř. trestní věc obviněného pro skutek popsaný v obžalobě Okresního státního zastupitelství v Opavě ze dne 3. 10. 2014, sp. zn. 1 ZT 157/2014, spočívající v tom, že obviněný dne 4. 7. 2014 v 06.47 hodin na silnici č. ve směru z O. R. ke křižovatce se silnicí č. , okr. O., jako řidič nákladního motorového vozidla značky DAF RZ majitele společnosti Van Gansewinkel HBSS s. r. o. vjel na železniční přejezd č. , zabezpečený výstražným křížem přesto, že spatřil zleva ve směru od O. blížící se osobní vlak č. řízený strojvedoucím P. K., přičemž stál před křižovatkou s hlavní silnicí č. a dával přednost v jízdě vozidlům po ní jedoucím, nástavbou nákladního vozidla tak zasahoval do prostoru železničního přejezdu, čímž porušil zejména ustanovení § 27 odst. 1 písm. g) a ustanovení § 29 odst. 1 písm. d), f) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů, došlo ke střetu vozidla s vlakem, vytočení vozidla do pravého silničního příkopu, nárazu do výstražného kříže u železničního přejezdu a jeho vyvrácení, spolujedoucí z vozidla DAF A. K. utrpěl lehké zranění s dobou léčení 2 dny, dále došlo k zastavení drážní dopravy mezi H. n. M. a odbočkou M. v době od 06.45 hodin do 09.30 hodin uvedeného dne, ke zpoždění 4 vlaků a odřeknutí 2 vlaků osobní dopravy; společnosti ČD, a. s., IČ: 70994226, způsobil škodu v celkové výši 822.603 Kč, společnosti SŽDC, s. o., IČ: 70994234, způsobil škodu v celkové výši 2.690 Kč , postoupil Statutárnímu městu Opava, neboť zažalovaný skutek by mohl být posouzen jako přestupek.

V důvodech tohoto rozhodnutí se odvolací soud neztotožnil s tvrzením, že se obviněný dopustil přečinu poškození a ohrožení provozu obecně prospěšného zařízení z nedbalosti podle § 277 odst. 1 tr. zákoníku, tedy, že z hrubé nedbalosti poškodil obecně prospěšné zařízení. Podle jeho názoru totiž skutková zjištění neumožňují učinit závěr o tom, že se obviněný protiprávního jednání dopustil z hrubé nedbalosti podle § 16 odst. 2 tr. zákoníku a ani u obviněného neshledal takové jednání, které by bylo zřejmě bezohledné k zájmům chráněným trestním zákonem. K tomu dospěl na základě postoje obviněného k požadavku náležité pozornosti, když uvěřil jeho výpovědi, pokud se týká popisu způsobu jeho jízdy přes železniční přejezd a okolnostem, které se odehrály bezprostředně před dopravní nehodou. Po posouzení výpovědi obviněného odvolací soud učinil závěr, že se jedná z hlediska zavinění o nedbalost vědomou ve smyslu § 16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a z hlediska stupně intenzity nedbalosti o vážnější míru nedbalosti, která však nedosahuje intenzity nedbalosti hrubé. Obviněný tedy podle jeho názoru nenaplnil jeden ze základních znaků předmětného trestného činu, a to zavinění v požadované formě hrubé nedbalosti, a nedopustil se proto přečinu poškození a ohrožení provozu obecně prospěšného zařízení z nedbalosti podle § 277 odst. 1 tr. zákoníku.

Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Ostravě podal v neprospěch obviněného dovolání nejvyšší státní zástupce (dále též dovolatel ), přičemž uplatnil dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. f) a g) tr. ř. Uvedl, že pokud odvolací soud shledal, že jednání popsané v tzv. skutkové větě výrokové části rozsudku nalézacího soudu není přečinem podle § 277 odst. 1 tr. zákoníku, je takové právní posouzení skutku nesprávné.

V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku s odkazem na ustanovení § 277 odst. 1, § 16 odst. 2 tr. zákoníku a rozsudek soudu prvního stupně stran zřejmé bezohlednosti pachatele k zájmům chráněným trestním zákoníkem shledal, že obviněný svým protiprávním jednáním závažným způsobem porušil zejména § 4 písm. a) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o provozu na pozemních komunikacích ), neboť se nechoval s předepsanou ohleduplností a ukázněností, aby svým jednáním neohrožoval život, zdraví nebo majetek jiných osob, ani svůj vlastní, své chování nepřizpůsobil stavebnímu a dopravně-technickému stavu pozemní komunikace, situaci v provozu na pozemní komunikaci a svým schopnostem. Obviněný rovněž porušil § 5 odst. 1 písm. b) zákona o provozu na pozemních komunikacích, když se nevěnoval plně řízení vozidla a nesledoval situaci v dopravním provozu. Tuto skutečnost lze podle dovolatele dovodit především z důkazní situace, kdy obviněný uvedl, že ani nezná délku vozidla, které řídil. Bylo zjištěno, že předmětné vozidlo zn. DAF mělo celkovou délku 8,40 metru a prostor mezi levou kolejnicí a hranicí křižovatky u hlavní vozovky nemá k využití pro zastavení vozidla 9,25 metru, ale jen 8,20 metru (po odečtu 1 metru bezpečnostní zóny, a to 80 cm přesahu boční stěny vlakové soupravy nad kolejištěm s připočtením 20 cm na příslušenství a součásti vlakové soupravy, tj. zpětná zrcátka a ventily pro napouštění a vypouštění provozních médií). Je tak podle něj vyloučeno, aby byl prostor mezi kolejemi a hranicí uvedené křižovatky při nájezdu na hlavní komunikaci dostatečně veliký, aby tam vozidlo zn. DAF mohlo být bezpečně zastaveno.

Obviněný tak podle dovolatele bezdůvodně spoléhal, aniž by znal délku svého vozidla, že přejede přes přejezd a bude pokračovat, a to po nutnosti dání přednosti v jízdě, dále po hlavní pozemní komunikaci. Zde je tak zřejmé zásadní nerespektování § 27 odst. 1 písm. g) zákona o provozu na pozemních komunikacích. Následně se podle názoru dovolatele rovněž ukázalo, že po hlavní silnici jedou v obou směrech motorová vozidla, kterým byl povinen dát přednost v jízdě, přičemž při přehlednosti úseku tato vozidla musel ještě před tím, než vjel na přejezd, vidět, a mohl a měl počítat s tím, že k dání přednosti v jízdě může dojít. Obviněný tak podle dovolatele hrubě porušil konstatované ustanovení zákona o provozu na pozemních komunikacích a na přejezd vjel, tento přejel a zůstal zadní částí vozidla zasahovat do jízdního koridoru osobního vlaku. I v této situaci se pak podle něj nevěnoval situaci a dění, které následovalo, když strojvedoucí systematicky houkal po poměrně dlouhý časový úsek. Ani to obviněného nepřimělo vyhodnotit situaci či se lépe podívat, kde se s vozidlem nachází, a případně se snažit s vozidlem mírně popojet vpřed. Zcela bezdůvodně spoléhal na to, že vlak projede, což se však nestalo a došlo k vážnému ohrožení na životě a zdraví osmi osob jak ve vlaku, tak jeho spolujezdců. Navíc je nutno zdůraznit, že v případě obviněného se jedná o řidiče z povolání s dvacetiletou praxí, který, jak sám uvedl, předmětný úsek zná, a tedy byl seznámen s poměry v místě před přejezdem a za přejezdem při výjezdu na hlavní silnici.

Dovolatel také zdůraznil nerespektování § 28 odst. 1 zákona o provozu na pozemních komunikacích, kdy si řidič před přejezdem musí počínat zvlášť opatrně, zejména se musí přesvědčit, zda může přejezd bezpečně přejet, a dále porušení § 29 odst. 1 písm. d), f) citovaného zákona, neboť obviněný viděl přijíždějící vlak, takže neměl na přejezd vůbec vjíždět, a to i s ohledem na stav, kdy mu nedovolila situace za železničním přejezdem jeho bezpečné přejetí a pokračování v jízdě. Podle dovolatele se tak v posuzovaném případě jednalo o bezohledné porušení základních pravidel ve vztahu k bezpečnému průjezdu přes železniční přejezd i k přijíždějícímu vlaku a tedy k zájmu společnosti na bezpečnosti provozu na pozemních komunikacích, v silniční i železniční dopravě. Postoj obviněného k požadavku náležité opatrnosti překračuje míru intenzity běžné nedbalosti a svou kvalitou nepochybně dosahuje míry hrubé nedbalosti, jak je definována v § 16 odst. 2 tr. zákoníku.

Dovolatel tedy dovodil, že v daném případě byl trestný čin obviněným spáchán z hrubé nedbalosti, přičemž zdůraznil, že přístup obviněného k požadavku náležité opatrnosti svědčí o zřejmé bezohlednosti k ostatním účastníkům provozu na pozemních komunikacích a v železniční dopravě. Upozornil též na skutečnost, že při přejíždění železničního přejezdu je nutno dbát nejvyšší opatrnosti, neboť případné srážky v těchto místech mívají až fatální následky. V daném případě obviněný, když viděl vlak, nezastavil vozidlo před přejezdem, na přejezd vjel při neznalosti délky řízeného vozidla zastavil takovým způsobem, že část vozidla zasahovala do koridoru jízdy vlaku a přes upozorňování strojvůdcem nic neučinil k zabránění střetu, neboť naprosto bezdůvodně spoléhal na to, že je dostatečně vzdálen od koridoru jízdy vlaku. Jen shodou šťastných okolností nedošlo k podstatně závažnějším následkům, když se jednalo o střet osobní vlakové soupravy s nákladním vozidlem. Pouze na okraj dovolatel dodal, že ve věci bylo namístě zvažovat spíše přísnější kvalifikaci ve smyslu § 273 tr. zákoníku, což však nyní s ohledem na zásadu zákazu reformationis in peius nelze namítat.

Nejvyšší státní zástupce shrnul, že se v předmětné věci jednalo o čin soudně trestný, a proto nebyly splněny ani podmínky pro postoupení věci jinému orgánu podle § 222 odst. 2 tr. ř. Pokud tak odvolací soud svým usnesením učinil, byl naplněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. f) tr. ř.

Vzhledem k těmto skutečnostem nejvyšší státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání za užití § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. podle § 265k odst. 1 tr. ř., za podmínky uvedené v § 265p odst. 1 tr. ř., zrušil usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 5. 2015, sp. zn. 6 To 138/2015, podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle § 265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Ostravě, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal, že v posuzované věci je nutno rozhodnout jiným způsobem, než předpokládaným v § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř., vyjádřil souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.

K tomuto dovolání se za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil obviněný prostřednictvím svého obhájce. Vymezil se vůči namítanému porušení ustanovení § 27 odst. 1 písm. f) a písm. g) zákona o provozu na pozemních komunikacích, a v tomto ohledu odkázal na svoji výpověď a obsah dříve podaného odvolání. Zásadně nesouhlasil s tvrzením dovolatele, že údajně musel přijíždějící vozidla na hlavní silnici vidět dříve, než vjel na přejezd. Takové tvrzení podle něj nemá žádnou oporu v provedeném dokazování a je v přímém rozporu se zásadou in dubio pro reo. Podotkl, že v tomto ohledu podle něj dovolatel brojí proti skutkovému stavu věci, tak jak byl pravomocně zjištěn a fakticky se nepřípustně domáhá, aby tuto skutkovou okolnost dovolací soud posoudil již potřetí znovu a jinak. Nesouhlasil také s tvrzením, že se po přejetí přejezdu údajně naprosto nevěnoval situaci a připomněl svoji výpověď stran této skutečnosti. Nerozuměl také tomu, proč je v dovolání opakovaně uváděno, že ani neznal délku vozidla , které řídil a kladl si otázku, zda by vůbec kdo na otázku o délce celého vozidla (uvedenou v technickém průkazu) dokázal obratem (při výslechu u soudu) správně odpovědět. Upozornil, že vozidlo řídí přes sedm let, dobře je zná a cítil se schopen posoudit, zda mezera na vozidlo je zjevně dostatečná či nikoli. Že jeho odhad byl prakticky správný a rozhodně s vozidlem do mezery za přejezdem nevjel nijak bezhlavě svědčí i to, že vlak zasáhl pouze cca 20 cm zadní části vozidla, stačilo opravdu jen pár centimetrů a ke kolizi by vůbec nedošlo.

Opakovaně uvedl, že v době, kdy na přejezd vjížděl, žádné okolnosti, na základě kterých by si musel být bezprostředně hrozícího nebezpečí nehody vědom, nevnímal. V tu dobu byl vlak od přejezdu ještě v dostatečné vzdálenosti a nehoukal, mezera za přejezdem byla volná a na hlavní silnici nebyla vidět žádná vozidla, kterým by měl dávat přednost. Vše naopak nasvědčovalo tomu, že přejezd přejede a na hlavní silnici plynule odbočí bez problémů a mnohem dříve, než se vlak do bezprostřední blízkosti přejezdu dostane.

Obviněný měl také za to, že k naplnění kritéria hrubé nedbalosti by bylo třeba zavinění řádově vyšší intenzity, kdy v tomto směru odkázal na rozhodnutí dovolacího soudu sp. zn. 7 Tdo 1302/2012. Uvedl, že v jeho případě byly okolnosti zcela odlišné, nejednalo se o nějaké vědomé hazardérství a zřejmou bezohlednost k ostatním účastníkům provozu na pozemních komunikacích, kdy by si byl reálné možnosti nehody vědom. Nehoda jej velmi mrzí a představuje pro něj velké ponaučení. Závěrem vyjádřil přesvědčení, že se u něj nejednalo o hrubou nedbalost v smyslu § 16 odst. 2 tr. zákoníku tak, jak správně dovodil odvolací soud.

S ohledem na výše uvedené obviněný navrhl, aby dovolání nejvyššího státního zástupce proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 5. 2015, sp. zn. 6 To 138/2015, bylo dovolacím soudem podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítnuto, popř. podle § 265j tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto. Současně podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. vyslovil svůj souhlas s tím, aby bylo o dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání i pro případ jiných rozhodnutí než uvedených v § 265r odst. 1 písm. a), b) tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 5. 2015, sp. zn. 6 To 138/2015, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, 2 písm. d) tr. ř. Nejvyšší státní zástupce je podle § 265d odst. 1 písm. a) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost kteréhokoli výroku rozhodnutí soudu, a to ve prospěch i v neprospěch obviněného. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, naplňují (uplatněné) důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. f) tr. ř. je naplněn tehdy, když bylo rozhodnuto o postoupení věci jinému orgánu, o zastavení trestního stíhání, o podmíněném zastavení trestního stíhání, o schválení narovnání, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky z významné části směřují do oblasti skutkové a procesní. Dovolatel totiž do značné míry pomíjí hodnotící a skutkové závěry odvolacího soudu, přičemž vychází z vlastní verze skutkového děje. Konkrétně jde zejména o jeho tvrzení, že obviněný ještě dříve než vjel na železniční přejezd, musel vidět vozidla přijíždějící po hlavní silnici, a to měl vzít v úvahu při svém následném jednání. V tomto směru je třeba zdůraznit, že odvolací soud, jak explicitně ve svém rozhodnutí uvedl, uvěřil výpovědi obviněného, pokud se jedná o popis způsobu jeho jízdy přes železniční přejezd a okolností, které se odehrály bezprostředně před dopravní nehodou. Konstatoval pak, že obviněný se v průběhu jízdy přesvědčil o provozu na křižovatce se silnicí č. (hlavní silnicí) s tím, že po přejetí železničního přejezdu a příjezdu ke křižovatce může pokračovat v jízdě a zahájit odbočovací manévr. Vzal za prokázané, že obviněný v jízdě mohl pokračovat, neboť neviděl žádné vozidlo přijíždět po silnici , a teprve poté, co přejel přes železniční přejezd a přijížděl k hranici křižovatky, zahlédl přijíždějící motorová vozidla. Z tohoto důvodu vozidlo zastavil a domníval se, že zadní částí vozidla nezasahuje do koridoru jízdy vlaku. Je tedy možno přisvědčit námitce obviněného, že předmětným (shora uvedeným) tvrzením, jež nemá žádnou oporu v provedeném dokazování a je v rozporu se zásadou in dubio pro reo, brojí dovolatel proti skutkovému stavu věci, jak byl pravomocně zjištěn. Shora uvedenou argumentací tak dovolatel nevytýká rozpor mezi skutkovými závěry odvolacího soudu a jeho právními závěry ústícími do výroku o postoupení věci jinému orgánu ve smyslu ustanovení § 222 odst. 2 tr. ř. Takovou argumentaci nelze pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., potažmo podle § 265b odst. 1 písm. f) tr. ř., ani jiné důvody dovolání podle § 265b odst. 1 tr. ř., podřadit.

V daných souvislostech Nejvyšší soud dále dodává, že v postupu soudů nižších stupňů neshledal vady z hlediska rozsahu a úplnosti důkazního řízení, ani vady po stránce hodnocení provedených důkazů. Soudy nižších stupňů provedly dokazování v rozsahu potřebném pro rozhodnutí (dodržely ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř.), přičemž důkazy hodnotily způsobem, který nekoliduje s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř. V posuzované věci pak nebyl shledán ani extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy.

Zčásti však uplatněná argumentace dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a ve spojení s tím i dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. f) tr. ř., ryze formálně odpovídala. Konkrétně se jednalo o námitku nesprávného právního závěru odvolacího soudu o nespáchání přečinu poškození a ohrožení provozu obecně prospěšného zařízení z nedbalosti podle § 277 odst. 1 tr. zákoníku pro nenaplnění znaku hrubé nedbalosti ve smyslu § 16 odst. 2 tr. zákoníku, tedy zavinění obviněného, a v důsledku toho nesplnění podmínek pro postoupení věci jinému orgánu podle § 222 odst. 2 tr. ř.

Nejvyšší soud shledal, že zde nebyly naplněny podmínky pro odmítnutí dovolání podle § 265i odst. 1 tr. ř., proto provedl přezkumnou činnost ve smyslu § 265i odst. 3 tr. ř. Poté dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.

K tomu považoval za potřebné uvést následující skutečnosti.

Trestného činu poškození a ohrožení provozu obecně prospěšného zařízení z nedbalosti podle § 277 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí, kdo z hrubé nedbalosti zničí, poškodí, odstraní nebo učiní neupotřebitelným obecně prospěšné zařízení nebo ohrozí provoz obecně prospěšného zařízení.

Podle § 16 odst. 2 tr. zákoníku je trestný čin je spáchán z hrubé nedbalosti, jestliže přístup pachatele k požadavku náležité opatrnosti svědčí o zřejmé bezohlednosti pachatele k zájmům chráněným trestním zákonem.

Z formulace tohoto zákonného ustanovení vyplývá, že hrubou nedbalostí se rozumí vyšší stupeň intenzity nedbalosti, ať již vědomé či nevědomé, a to na základě přístupu (postoje) pachatele k požadavku náležité opatrnosti, kterou zákon charakterizuje jako zřejmou bezohlednost .

Definice hrubé nedbalosti váže intenzitu nedbalosti na postoj pachatele k požadavku náležité opatrnosti, kterou definice hrubé nedbalosti uvedená v § 16 odst. 2 uvádí výslovně, přičemž používá formulaci, že přístup pachatele k požadavku náležité opatrnosti svědčí o zřejmé bezohlednosti pachatele k zájmům chráněným trestním zákonem . Zdůrazňuje tedy přístup pachatele, při jehož hodnocení se musí zvažovat obě hlediska, jak subjektivní, tak i objektivní, byť vzhledem k uvedené dikci bude jistě subjektivní hledisko převažovat . Pojem bezohlednosti k zájmům chráněným trestním zákonem je sice zcela novým pojmem v trestním právu, ale jde zároveň o pojem, který charakterizuje podle trestního zákoníku přístup pachatele k náležité opatrnosti, kdy pachatel z hlediska svého postoje nebere ohled na zájmy chráněné trestním zákoníkem, což je zvláště důležité u nevědomé nedbalosti, kdy takový postoj může, přestože pachatel nevěděl, že takové porušení nebo ohrožení může způsobit, spočívat např. v tom, že přes opakované upozornění na nutnost seznámit se s příslušnými předpisy, se s nimi pachatel z lehkomyslnosti neseznámil, čímž projevil zcela zjevnou bezohlednost k zájmům chráněným trestním zákoníkem, k jejichž ochraně jsou takové předpisy určeny. K posouzení zjevné bezohlednosti pachatele nutno přistoupit z hlediska zkušenosti pachatele a ostatních okolností případu , kdy je třeba zvažovat na jedné straně povinnosti uložené pachateli zvláštními právními nebo bezpečnostními předpisy nebo uznávanými pravidly a na druhé straně vlastnosti, zkušenosti, znalosti a okamžitý stav pachatele (vzdělání, kvalifikace, obecné i speciální zkušenosti, inteligence, postavení v zaměstnání apod.) a jednak okolnosti konkrétního případu, ať už existují nezávisle na pachateli, nebo jsou jím vyvolané. Zvláštní pozornost pak bude třeba věnovat právě přístupu pachatele k požadavku náležité opatrnosti, neboť v tom je jádro posouzení míry jeho zavinění, tedy zda jeho nedbalost byla hrubá či jen lehká či menší (s nižší mírou nedbalosti). [viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha : C. H. Beck, 2012, s. 239 241; ŠÁMAL, P. a kol. Trestní právo hmotné. 7. vyd. Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2014, s. 193].

Na místě je přitom připomenout, že odvolací soud ve stíhaném skutku hrubou nedbalost nespatřoval. Podle jeho názoru, právě s ohledem na posouzení kritérií této vyšší formy nedbalosti, chyběl u obviněného podklad pro závěr o existující zřejmé (zjevné) bezohlednosti k zájmům chráněným trestním zákonem. Naproti tomu soud prvního stupně a dovolatel zde hrubou nedbalost jednoznačně shledali. Zde je však třeba poznamenat, že při posuzování nevzali v potaz rozhodné prokázané skutkové okolnosti případu (dovolatel nadto vycházel též z vlastních skutkových tvrzení, jimiž oproti zjištěním odvolacího soudu významně modifikoval průběh skutkového děje v neprospěch obviněného viz shora).

Pro posouzení toho, zda v předmětné věci byla, či nebyla u obviněného dána zřejmá bezohlednost ve smyslu § 16 odst. 2 tr. zákoníku byly rozhodujícími následující skutkové okolnosti.

Z výpovědi obviněného, kterou odvolací soud vzal za věrohodný důkaz, poskytující spolehlivý základ pro relevantní skutková zjištění, vyplynulo, že je řidičem z povolání dvacet sedm let, u společnosti Van Gansewinkel a. s. byl v předmětné době zaměstnán tři roky a dané vozidlo řídil stejnou dobu. K (opakované) námitce dovolatele, že obviněný neznal přesnou délku svého vozidla (jak i obviněný sám uvedl), je v kontextu shora uvedeného podstatné zdůraznit, že tato skutečnost nemůže zpochybnit fakt, že obviněný, který dané vozidlo řídil, znal jej a obecně byl tedy s jeho délkou na základě mnohdy komplikovaného manévrování dobře obeznámen. Cítil se tedy schopen posoudit, zda je prostor mezi kolejemi a hlavní silnicí pro vozidlo dostatečný, umožňující případné bezpečné zastavení vozidla. O tom, že jeho odhad byl prakticky správný a že rozhodně s motorovým vozidlem do mezery za přejezdem nevjel nijak bezhlavě , svědčí také to, že projíždějící vlak vozidlo sice zachytil, avšak pouze cca 20 30 cm v jeho zadní části, resp. levý zadní roh nástavby nákladního vozidla.

Je skutečností, že obviněný v době, kdy se blížil k železničnímu přejezdu, zahlédl přijíždět vlak a již v té době měl motorové vozidlo zastavit a přes železniční přejezd nepřejíždět. Neučinil-li tak, porušil ustanovení § 29 odst. 1 písm. d) zákona o silničním provozu [v tomto směru lze přisvědčit názoru dovolatele o porušení též ustanovení § 4 písm. a) téhož zákona]. V této souvislosti je ovšem třeba při posuzování problematiky hrubé nedbalosti zdůraznit již shora zmíněné zjištění odvolacího soudu, že v době, kdy se obviněný rozhodl přes přejezd přejet, přesvědčil se o provozu na křižovatce se silnicí č. ... (hlavní silnicí) s tím, že po přejetí železničního přejezdu a příjezdu ke křižovatce může pokračovat v jízdě a zahájit odbočovací manévr. Dopravní situace za železničním přejezdem v daný okamžik obviněnému dovolovala jeho bezpečné přejetí a pokračování v jízdě, neboť na hlavní silnici žádné vozidlo neviděl a přijíždějící motorová vozidla zahlédl až poté, co železniční přejezd přejel a dostal se na hranici křižovatky.

V době, kdy obviněný na přejezd vjížděl, byl vlak od přejezdu ještě ve značné vzdálenosti (řádově několik set metrů), mezera za přejezdem byla volná a rovněž na hlavní silnici nebyla vidět žádná vozidla, kterým by musel dát přednost (bylo brzy ráno a provoz byl ještě minimální). V danou chvíli naopak vše nasvědčovalo tomu, že přejezd přejede a na hlavní silnici plynule odbočí bez problémů mnohem dříve, než se vlak do bezprostřední blízkosti přejezdu dostane.

Po přejetí železničního přejezdu obviněný podle svých slov sledoval situaci na hlavní silnici, kdy čekal na projetí vozidel, kterým dával přednost a rovněž pohledem zkontroloval vlak, který byl v té době ještě asi 200 m od přejezdu. Rovněž pohledem zkontroloval, jak daleko má levý zadní roh (stupačku) od kolejí, a ta byla za kolejemi. Neuvědomil si však, že je vozidlo již trochu natočeno na odbočení doprava, a proto stupačka na druhé straně vozidla (do které vlak narazil) zasahuje dozadu o něco více.

Za tohoto stavu věci je třeba konstatovat, že uvedené skutečnosti svědčí nepochybně o vědomé nedbalosti obviněného [§ 16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], ovšem vzhledem k jejich konkrétní povaze a podobě nevypovídají o naplnění znaku nedbalosti hrubé , tedy, že by přístup obviněného k požadavku náležité opatrnosti svědčil o jeho zřejmé bezohlednosti k zájmům chráněným trestním zákonem [§ 16 odst. 2 tr. zákoníku]. Jak v odůvodnění napadeného rozhodnutí konstatoval už odvolací soud, k tomuto závěru bylo možno dospět na základě postoje pachatele (obviněného) k požadavku náležité opatrnosti a to právě na základě zjištěného způsobu jízdy obviněného přes železniční přejezd a okolnostem provázejících danou dopravní nehodu. Z daných skutečností přitom při řádném způsobu jejich hodnocení nevyplývá závěr, že by obviněný jednal zřejmě bezohledně .

Nejvyšší soud tak považuje za potřebné akcentovat, že Krajský soud v Ostravě postupoval v intencích shora uvedeného výkladu hrubé nedbalosti, neboť přiléhavě a vyváženě vyhodnotil jak hledisko objektivní, tak i subjektivní charakterizující osobu obviněného (jeho zkušenosti a přístup), ale i ostatních okolností posuzovaného případu.

Nad výše popsané je možno k části vytýkaných porušení povinností řidiče motorového vozidla podle zákona o provozu na pozemních komunikacích odkázat na vyjádření obviněného ze dne 4. 9. 2015. Co do konkrétní námitky porušení ustanovení § 27 odst. 1 písm. g) zákona o provozu na pozemních komunikacích, tedy zastavit a stát na železničním přejezdu ve vzdálenosti kratší než 15 m před ním a za ním, je třeba zdůraznit, že citované neplatí při příjezdu k přejezdu se záměrem jej přejet. Dané ustanovení silničního zákona se totiž týká toliko parkování . Pokud obviněný některé z obecných ustanovení předpisu odvětví správního práva porušil, jeví se pak dostatečným postup, který zvolil odvolací soud, který jeho případ postoupil k projednání Statutárnímu městu Opava.

Pouze na okraj Nejvyšší soud k marginální zmínce dovolatele o tom, že ve věci bylo na místě zvažovat spíše přísnější kvalifikaci ve smyslu § 273 tr. zákoníku, dodává, že tato nebyla podložena relevantní argumentací dovolatele, jednalo se pouze o tvrzení uvedené obiter dictum (sám dovolatel jej pojal pouze jako poznámku zcela okrajovou). Nadto je možné stručně doplnit, že v posuzované věci ani nebyly dány podmínky pro naplnění znaku obecného nebezpečí ve smyslu shora zmíněného ustanovení (obecným nebezpečím se rozumí situace, kdy bezprostředně hrozí lidem nebezpečí smrti nebo těžké újmy na zdraví nebo cizímu majetku škoda velkého rozsahu), neboť jednáním obviněného nedošlo k vydání v nebezpečí smrti nebo těžké újmy na zdraví zaměstnanců Českých drah, a. s., cestujících ve vlaku ani jiných osob (spolujezdců obviněného) a nemohlo dojít ani k nebezpečí způsobení škody velkého rozsahu na cizím majetku (viz zejména vyjádření Správy železniční dopravní cesty, státní organizace, založené na č. l . 84).

Za tohoto stavu věci je tedy třeba uzavřít, že Nejvyšší soud neshledal pochybení soudu odvolacího co do namítaného nesprávného právního posouzení skutku [§ 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.], a tím ani stran rozhodnutí o postoupení věci jinému orgánu [§ 265b odst. 1 písm. f) tr. ř.] a podle ustanovení § 265j tr. ř. dovolání nejvyššího státního zástupce zamítl. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.


P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 15. prosince 2015

JUDr. Vladimír Veselý předseda senátu