6 Tdo 1201/2013
Datum rozhodnutí: 29.01.2014
Dotčené předpisy: § 148 odst. 1 tr. zák., § 148 odst. 3 tr. zák.



6 Tdo 1201/2013-I.-98

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 29. ledna 2014 o dovolání obviněných Ing. M. K., Ing. B. Š., Ing. J. P., S. B., J. Ch. , Ing. R. Z., Ing. K. Š., I. P., Ing. D. K., Ing. M. K., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. 4. 2011, č. j. 1 To 20/2010-15875, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně pod sp. zn. 40 T 8/2009, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných o d m í t a j í .

O d ů v o d n ě n í :


Rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. 4. 2011, č. j. 1 To 20/2010-15875, byl podle § 258 odst. 1 písm. d), písm. e), odst. 2 tr. ř. z podnětu shora uvedených obviněných a státního zástupce částečně zrušen rozsudek Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně ze dne 23. 2. 2010, č. j. 40 T 8/2009-15666 u obviněných Ing. M. K., Ing. B. Š., Ing. R. Z., Ing. K. Š., Ing. M. K. a I. P. ve výroku o trestu, u obviněných S. B., J. Ch., Ing. D. K. a Ing. J. P. ve výroku o podmíněném odkladu trestu odnětí svobody a za splnění podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. bylo nově soudem druhého stupně rozhodnuto tak, že při nezměněném výroku o vině trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák. ve smyslu § 88 odst. 1 tr. zák. uložil obviněnému Ing. M. K. a Ing. B. Š. podle § 148 odst. 3 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání tří let, když podle § 60a odst. 1 tr. zák. za podmínek uvedených v § 58 odst. 1 tr. zák. výkon trestu odnětí svobody obviněným podmíněně odložil za současného vyslovení dohledu nad obviněnými a podle § 60a odst. 2 tr. zák. stanovil zkušební dobu v trvání tří let a dále každému z obviněných uložil podle § 53 odst. 1 tr. zák. peněžitý trest ve výši dva miliony Kč a pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanovil náhradní trest odnětí svobody v trvání jednoho roku; obviněným Ing. R. Z., Ing. K. Š., Ing. M. K. a I. P. při nezměněném výroku o vině trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák. uložil ve smyslu § 88 odst. 1 tr. zák. podle § 148 odst. 3 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání jednoho roku, když podle § 58 odst. 1 tr. zák. výkon trestu odnětí svobody obviněným podmíněně odložil a zkušební dobu podle § 59 odst. 1 tr. zák. stanovil v trvání osmnácti měsíců; za týchž podmínek (tj. § 259 odst. 3 tr. ř.) ohledně obviněných S. B., J. Ch., Ing. D. K. a Ing. J. P. pak rozhodl tak, že podle § 58 odst. 1 tr. zák. výkony trestů odnětí svobody těmto obviněným podmíněně odložil a podle § 59 odst. 1 tr. zák. obviněným S. B., J. Ch. a Ing. D. K. stanovil zkušební dobu v trvání dvou roků a šesti měsíců a Ing. J. P. v trvání dvou let, (obviněným S. B., J. Ch. a Ing. D. K. byl soudem prvního stupně uložen podle § 148 odst. 3 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání dvou roků, obviněnému Ing. J. P. uložil soud prvního stupně podle § 148 odst. 1 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání jednoho roku a šesti měsíců, kdy všem těmto obviněným byl soudem prvního stupně trest odnětí svobody podmíněně odložen, přičemž zkušební doba podmíněného odsouzení byla stanovena v trvání shodně s následným rozhodnutím soudu druhého stupně). Týmž rozsudkem soudu prvního stupně byli obvinění R. D., MVDr. M. N., M. A. a P. M. podle § 226 písm. a) tr. ř. zproštěni obžaloby státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, pobočka v Ostravě ze dne 27. 3. 2009 kvalifikované obžalobou u obviněného R. D. podle § 148 odst. 1, 4 tr. zák., u obviněného MVDr. M. N. podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k § 148 odst. 1, 4 tr. zák. a § 10 odst. 1 písm. a) tr. zák. k § 148 odst. 1, 4 tr. zák. a u obviněných M. A. a P. M. podle § 148 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák., neboť nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro nějž byli obvinění stíháni. Rozsudkem soudu prvního stupně byli podle § 226 písm. b) tr. ř. zproštěni obžaloby státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, pobočka v Ostravě ze dne 27. 3. 2009 obvinění Ing. M. Č. a Z. R., a to pro skutky obžalobou kvalifikované podle § 158 odst. 1 písm. a), c), odst. 2 písm. a), c) tr. zák. a § 166 odst. 1 tr. zák. u obviněného Ing. M. Č. a podle § 166 odst. 1 tr. zák. u obviněného Z. R., neboť v žalobním návrhu označené skutky nejsou trestným činem.

Proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. 4. 2011, č. j. 1 To 20/2010-15875, podali obvinění Ing. M. K., Ing. B. Š. a Ing. J. P. prostřednictvím obhájce (JUDr. Jaroslava Brože) dovolání s odkazem na dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Soudům vytýkají nepřesvědčivou aplikaci trestního práva, kdy poukazují na nepřezkoumatelnost právních závěrů stran okolností podmiňujících použití vyšší trestní sazby, když soudy nezdůvodnily, proč změna kvalifikace z odst. 4 na odst. 3 a z odst. 3 na odst. 1 (u obviněného Ing. J. P.), a to se zřetelem na ustanovení 3 odst. 4 vymezující kriteria stupně společenské nebezpečnosti, která je napravením škodlivého následku, implikující výrazný sankční postih pachatele, je v podstatě zhojena, neboť se zřetelem na povahu předmětného deliktu zákon upřednostňuje uspokojení fiskálního zájmu před represí . Soudům vytýkají, že neprokázaly, že obvinění neměli vůli škodlivý následek napravit a v této souvislosti poukazují na režim ustanovení § 47 zák. č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků,ve znění pozdějších předpisů, který po uplynutí tříleté lhůty pro podání dodatečného daňového přiznání odvolatelům neumožňoval v období od zahájení trestního stíhání dne 13. 4. 2006, napravit škodlivý následek podle § 66 písm. a) tr. zák. Další pochybení obvinění spatřují v tom, že soudy důsledně neaplikovaly ustanovení čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, když dobrodiní účinné lítosti vztáhly pouze k fázi přípravného řízení a nepřihlédly k dalším okolnostem případu. V neposlední řadě obvinění se opětovně vracejí k již zmíněnému zákonu č. 337/1992 Sb. a vývoji tohoto ustanovení § 47 v souvislosti se zák. č. 280/2009 Sb. a jeho § 148 odst. 7. V této souvislosti se opětovně dovolávají individuálního přístupu k jejich trestní věci, dobrodiní účinné lítosti, a to vše při aplikaci § 12 tr. zákoníku vede obviněné k závěru o možnosti aplikace trestního zákoníku jakožto příznivějšího právního předpisu, a to i z hlediska uložených citelných peněžitých trestů, neboť v konečném efektu bylo zaplaceno 2x více, než kdyby daňová povinnost byla včas splněna, takže uložené tresty se nesrovnávají se zásadou subsidiarity trestní represe. Poukazují rovněž na to, že další aktéři nakládající s cinolem byli nepravomocně obžaloby zproštěni a závěrem tedy navrhují, aby Nejvyšší soud dovoláním napadené rozhodnutí zrušil, případně sám obviněné podle § 226 písm. e) tr. ř. obžaloby zprostil, neboť trestnost činu zanikla .

Zbývající obvinění podali rovněž dovolání prostřednictvím společného obhájce (JUDr. Alexandra Netta) a ve svém dovolání rovněž uplatnili dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obvinění v podaném dovolání poukazují na to, že prostřednictvím daňového subjektu uhradili částku 7.208.259,- Kč jako daň a částku 7.810.465,- Kč jako příslušenství daně a následně popsali situaci, která provázela jednání se správcem daně ohledně uvedených částek, když poukazují na to, že projevovali zájem na napravení škodlivého následku ve formě úhrady daní a příslušenství těchto daní. Shodně jako spoluobvinění (viz shora) poukazují na to, že úprava provedená zák. č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, neobsahovala výslovné ustanovení, které by obviněným umožňovalo provést zaplacení daně a příslušenství daně, což obsahuje teprve nový daňový řád (zák. č. 280/2009 Sb. v platném znění). V souvislosti s tímto předpisem argumentují zněním § 148 odst. 7 zmíněného zákona, které upravuje podmínky pro zánik trestnosti daňového trestného činu z důvodu účinné lítosti. Dále uvádějí, že vzhledem k zájmu napravit škodlivý následek se také obrátili na ministra financí s ofertou darovací smlouvy v rozsahu uvedených částek daně a jejího příslušenství, Ministerstvo financí ČR tento postup akceptovalo . Jsou toho názoru, že k napravení škodlivého následku došlo již zaplacením shora uvedených částek na účet správce daně, bez ohledu na postoj správce daně, který při absenci právní úpravy na úseku správy daní nedokázal právně relevantním způsobem považovat zaplacené částky za vyjádření zájmu obviněných napravit škodlivý následek. Podle mínění obviněných byly tedy dány podmínky pro použití ustanovení o účinné lítosti, kdy jsou toho názoru, že primárním účelem účinné lítosti je především motivace pachatele k aktivnímu postoji nebo jednání směřujícímu k zamezení nebo napravení škodlivého následku. Vyjadřují své přesvědčení, že výklad zvolený soudy ohledně podmínek účinné lítosti je v rozporu s principem ultima ratio a ústavně konformním výkladem podmínek účinné lítosti. V souvislosti s ústavně konformním výkladem podmínek účinné lítosti zmiňují např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3093/08 či sp. zn. II. ÚS 413/04. S ohledem na shora uvedené skutečnosti obvinění navrhli, aby Nejvyšší soud na základě podaného dovolání rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. 4. 2011, č. j. 1 To 20/2010-15875, zrušil.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k dovolání obviněných uvedla, že obvinění setrvávají na svých stanoviscích o splněných podmínkách účinné lítosti a nesouhlasí se způsobem, jakým se soudy s touto problematikou vypořádaly. Vyjadřuje své přesvědčení, že se soudy s námitkami obviněných v odůvodnění svých rozhodnutí vypořádaly a uvádí, že soudy by již nepostupovaly v duchu materiálního pojetí trestného činu, pokud by okolnost spojenou s dodatečnou sanací způsobeného daňového úniku, nad uvedený rámec svého postupu pokládaly za důvod zániku trestnosti pro nastalé podmínky účinné lítosti ve smyslu § 66 písm. a) tr. zák . Státní zástupkyně rovněž nesouhlasí s argumentací obviněných ohledně aplikovatelnosti rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. ÚS IV. 3093/08 na řešený případ a námitky extenzivního výkladu podmínky dobrovolnosti či odstranění škodlivého následku odmítá, a je toho názoru, že shora uvedené rozhodnutí je použitelné pouze na případ řešený Ústavním soudem v konkrétní věci, a to i s přihlédnutím k současné právní úpravě § 240 a § 241 tr. zákoníku a dalších, na které je v souvislosti s předmětnou problematikou poukazováno. Státní zástupkyně považuje za zavádějící argumentaci obviněných ohledně využití ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Za situace, kdy byly splněny všechny podmínky pro vyvození trestní odpovědnosti obviněných, postrádá podle státní zástupkyně opodstatnění také uplatněná připomínka subsidiarity trestní represe. Z důvodů shora uvedených navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání všech obviněných podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněných jsou přípustná [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], byla podána osobami oprávněnými [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahují i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněnými vznesené námitky naplňují jimi uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.] lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

V souvislosti s námitkami, které obvinění v dovoláních uplatnili, lze konstatovat, a to ve shodě se státní zástupkyní činnou u Nejvyššího státního zastupitelství, že těmito se již zabýval soud prvního i druhého stupně. Za takto vzniklé situace lze také zmínit rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 86/2002, ze kterého mj. vyplývá, že opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (viz Soubor rozhodnutí NS č. 408, sv. 17, C.H.Beck).

V souvislosti s námitkami, které byly obviněnými uplatněny ve vztahu k použité právní kvalifikaci, je potřebné tyto upozornit např. na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, kde tento na straně 31 výslovně uvádí, že při zvažování společenské nebezpečnosti zohlednil dvě základní skutečnosti, a to 1) že obvinění způsobenou škodu, včetně penále za pozdní splacení v plné výši uhradili 2) zohlednil dobu, která uplynula od vytýkaného jednání. Výše uvedené skutečnosti vedly soud prvního stupně k závěru, že s ohledem na znění § 88 odst. 1 tr. zák. je zákonu odpovídající kvalifikovat jednání obviněného Ing. J. P. podle § 148 odst. 1 tr. zák. a u zbývajících obviněných podle § 148 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák., tedy mírněji oproti podané obžalobě. V odůvodnění svého rozsudku na straně 32 rozvedl dále soud prvního stupně svoji úvahu k nemožnosti aplikovat na jednání obviněných ustanovení trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb.), když poukazuje na to, že pro obviněné je příznivější použití ustanovení trestního zákona, které prostřednictvím § 88 odst. 1 tr. zák. umožňuje kvalifikovat jednání obviněných podle mírnější právní kvalifikace, byť škoda způsobená jejich jednáním po formální stránce vykazuje znaky přísnější právní kvalifikace. Tento postup však neumožňuje znění § 12 odst. 2 tr. zákoníku, když právě díky tomuto zákoníku bylo opuštěno formálně-materiální pojetí trestného činu a nahrazeno formálním pojetím, přičemž aplikaci tohoto ustanovení lze stěží použít v případech kvalifikovaných skutkových podstat, jak tomu bylo v případě podané obžaloby u obviněných. Vrchní soud v Olomouci ve svém rozsudku rovněž obviněné upozornil na tu skutečnost, že nová právní úprava by s ohledem na formální pojetí trestného činu nebyla pro obviněné příznivější oproti překvalifikaci jednání obviněných na mírnější trestné činy, jak učinil soud prvního stupně právě s ohledem na znění § 88 odst. 1 tr. zák. (viz str. 15 rozsudku Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. 1 To 20/2010).

Další výhrady obviněných byly zaměřeny k nutnosti aplikace ustanovení o účinné lítosti nejen v souvislosti se zněním § 66 tr. zák., ale také v souvislosti s vývojem znění zák. č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů a nově přijatého zák. č. 280/2009 Sb. (daňový řád, účinný od 1. 1. 2011). Vrchní soud v Olomouci ve svém rozsudku rovněž správně dovodil, že úprava provedená shora zmíněnou změnou nijak neovlivnila posuzování podmínek účinné lítosti z hlediska trestně právní normy (viz. str. 17 rozsudku Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. 1 To 20/2010).

Obvinění v odůvodnění svých dovolání rozvádějí, z jakých hledisek měl soud prvního stupně a následně soud druhého stupně přistupovat ke skutečnosti napravení škodlivého následku obviněnými , znaku dobrovolnosti u obecné účinné lítosti podle § 33 tr. zákoníku, k otázce uplatnění zásady subsidiarity trestní represe, když mj. poukazují také na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3093/08.

Jak již bylo shora uvedeno, obvinění v dovolání uplatnili obsahově shodné námitky s těmi, které uplatnili již v řízení před soudem prvního stupně, přičemž soud prvního stupně se s nimi vypořádal na straně 30 36 rozsudku. Tytéž námitky byly uplatněny následně v řízení o odvolání a soud druhého stupně se jimi zabýval na straně 13 17 rozsudku. Obsahově shodné námitky jsou uplatněny také v dovolání a vzhledem k tomu, že se soud prvního stupně a následně soud druhého stupně s těmito námitkami dostatečně a správně vypořádaly, je Nejvyšší soud toho názoru, že není důvodu opětovně opakovat závěry, ke kterým soud prvního a druhého stupně dospěl, když se Nejvyšší soud s těmito ztotožňuje, a tudíž považuje za vhodné na ně pouze odkázat. Považuje však za nezbytné zopakovat, že základem trestní odpovědnosti obviněných je zjištění, že obviněným muselo být zřejmé, že i po zahájeném daňovém řízení prvotní stanovisko finančního úřadu o tom, že uplatněný nárok na DPH je v pořádku, nemůže obstát, když ze strany obviněných docházelo vědomě v účetní evidenci k fiktivnímu vykazování spotřeby cinolu na stavbách. Z takto koncipovaných námitek je zřejmé, že jejich podstata spočívá ve výhradách k hodnocení důkazů soudy nižších stupňů. Z usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04 přitom vyplývá, že právo na spravedlivý proces ve smyslu § 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.

Ve vztahu k otázce společenské škodlivosti musí Nejvyšší soud uvést, že podle § 13 odst. 1 tr. zákoníku je trestným činem protiprávní čin, který tento zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně. Jinými slovy to znamená, že spáchá-li obviněný protiprávní čin, jímž naplní znaky skutkové podstaty takového činu, naplní obviněný svým jednáním znaky trestného činu uvedené v tomto zákoně, v důsledku čehož nastupuje trestní odpovědnost za spáchaný trestný čin. K tomu je třeba dodat, že trestní odpovědnost pachatele a trestně právní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Jde i o určitou korekci při uplatňování formálního pojetí trestného činu, která se však uplatní jen zcela výjimečně, a to tehdy, jestliže posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty (srov. stanovisko Nejvyššího soudu publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.). S ohledem na shora uvedené skutečnosti a soudy zjištěný skutkový stav je nutno konstatovat, že soudy postupovaly v souladu se zákonem, pokud jednání obviněných posoudily podle trestního zákona.

Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněných podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje na znění § 265i odst. 2 tr. ř.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 29. ledna 2014

Předseda senátu :
JUDr. Jan Engelmann