6 Tdo 1201/2005
Datum rozhodnutí: 12.10.2005
Dotčené předpisy:




6 Tdo 1201/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. října 2005 o dovolání obviněných O. B., a M. B., , proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové pobočka v Pardubicích ze dne 9. 11. 2004, č. j. 13 To 299/2004 670, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 1 T 20/2003, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných o d m í t a j í .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 14. 6. 2004, č. j. 1 T 20/2003-611, byli obvinění uznáni vinnými trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. a odsouzeni: obviněný M. B. podle § 250 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, když výkon tohoto trestu mu byl podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let. Dále byl obviněnému uložen podle § 53 odst. 1 a § 54 odst. 1 tr. zák. peněžitý trest ve výši 1.000.000,- Kč a pro případ, že by nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, byl stanoven podle § 54 odst. 3 tr. zák. náhradní trest odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců. Obviněné B. byl podle § 250 odst. 3 tr. zák. uložen trest odnětí svobody rovněž v trvání dvou let a výkon tohoto trestu jí byl podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let. Podle § 53 odst. 1 a § 54 odst. 1 tr. zák. jí byl uložen peněžitý trest ve výši 600.000,- Kč a pro případ, že by nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, byl stanoven náhradní trest v trvání dvanácti měsíců. Oběma obviněným byl shodně ukládán také podle § 49 odst. 1 a § 50 odst. 1 tr. zák. trest zákazu činnosti spočívající v zákazu provozování podnikání koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej v oblasti nemovitostí a zprostředkovatelské činnosti v obchodě s nemovitostmi v trvání deseti let. Jednání obviněných podle skutkového zjištění soudu prvního stupně spočívalo v tom, že v době od měsíce dubna 1994 do měsíce dubna 1997 v P. a jinde v České republice v případech uvedených pod body 1-49) před majiteli nemovitostí předstírali zájem o jejich koupi proto, aby získali potřebné doklady spojené s vlastnictvím těchto nemovitostí pro vypracování znaleckých posudků a smluv o zprostředkování zástavy, které předkládali zájemcům o finanční úvěry s úmyslem získat od nich finanční prostředky jako zálohy na činnost směřující k tomu, aby měli příležitost uzavřít smlouvu o zástavě se třetí osobou na vyřizování finančního úvěru, přičemž věděli, že realizace úvěru není možná, neboť majitelé nemovitostí k zástavě svých nemovitostí nedali souhlas, přičemž od zmíněných zájemců o úvěr za toto zprostředkování převzali níže vyčíslené finanční částky, o které tak níže jmenované zájemce o finanční úvěr poškodili a tímto podvodným jednáním se tak na úkor zájemců o úvěr neoprávněně obohatili o celkovou částku 3.340.000,- Kč, přičemž M. B. a O. B. (dříve T.) takto jednali konkrétně ve 49 případech , obviněný M. B. pak sám ve stejném období stejným způsobem se na úkor zájemců o finanční úvěr uvedených pod body 50-57) podvodným jednáním neoprávněně obohatil o částku 545.000,- Kč a obviněná O. B. sama ve stejném období (od dubna 1994 do dubna 1997), stejným způsobem se na úkor zájemců o finanční úvěr uvedených pod body 58-61) neoprávněně obohatila o částku 305.000,- Kč .

K odvolání obviněných Krajský soud v Hradci Králové pobočka v Pardubicích podle § 258 odst. 1 písm. b), c), odst. 2 tr. ř. zrušil výrok o vině pod body č. 9, 29 a 55 tvořící dílčí útoky pokračujícího trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., jimiž se měli obvinění pod body 1) až 49) obohatit o celkovou částku 3.340.000,- Kč a pod body 50) až 57) obviněný B. o částku 545.000,- Kč, a ve výrocích o trestech uložených oběma obviněným, a podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněnému M. B. za trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., ohledně něhož zůstal v napadeném rozsudku výrok o vině s výjimkou dílčích útoků uvedených pod body 9, 29 a 55 nedotčen, a jímž se společně s obv. B. obohatili o celkovou částku 3.285.000,- Kč a dále obviněný B. sám dále o částku 395.000,- Kč uložil trest odnětí svobody v trvání dvou let, přičemž výkon tohoto trestu byl obviněnému podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř let (§ 58 odst. 1, § 59 odst. 1 tr. zák.). Pokud jde o další druhy trestů, tyto byly uloženy ve shodě s tresty uloženými rozsudkem soudu prvního stupně (peněžitý trest náhradní trest, trest zákazu činnosti). Obviněné O. B. byl uložen trest odnětí svobody v trvání dvou let a jeho výkon byl podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř let. Shodně jako u obviněného B. byly obviněné další druhy trestů uloženy ve stejných výměrách, jak byly uloženy rozsudkem soudu prvního stupně.

Proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové pobočka v Pardubicích ze dne 9. 11. 2004, č. j. 13 To 299/2004 - 670, podali oba obvinění prostřednictvím obhájců dovolání. Obviněná O. B. v podaném dovolání uplatnila dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s odkazem na to, že dle jejího názoru nebyla naplněna subjektivní stránka trestného činu, přičemž se soudy při svém rozhodování nevypořádaly s celou řadou skutečností, které naplnění subjektivní stránky vyvracejí. V této souvislosti pak poukazuje na to, že se všemi zájemci o poskytnutí úvěru byly sepsány smlouvy o zprostředkování, jejichž předmětem byl závazek obviněných vyvíjet činnost, která by směřovala k tomu, aby zájemce o poskytnutí úvěru měl příležitost uzavřít zástavní smlouvu. Dále uvádí, že v případě neuzavření zástavní smlouvy jim jako zprostředkovatelům vznikl nárok pouze na úhradu vzniklých nákladů, vynaložených k zajištění požadavků zájemců, a to odečtením 50 % ze složené zálohy. Obviněná v podaném dovolání tvrdí, že se zájemci o poskytnutí úvěru byly řádně uzavírány smlouvy a prokazatelně byly vráceny části poskytnutých záloh zájemcům v případě neuzavření zprostředkovatelské zástavní smlouvy, tato skutečnost svědčí podle obviněné pro právní závěr, že jejich jednání podnikání nebylo postaveno na uvádění v omyl jak zájemců o poskytnutí úvěru, tak vlastníků nemovitostí. Závěrem dodává, že ze zjištěného skutkového stavu nevyplývá, že by již v době uzavření smluv se zájemci o poskytnutí úvěru a v době inkasování záloh byli srozuměni s tím, že k uzavření zástavních smluv nedojde, jednalo se tedy o podnikání v mezích zákona, o čemž bezpochyby svědčí i ta skutečnost, že nikdo ze zájemců o poskytnutí úvěru se necítí být poškozeným, neboť se nepřipojil s nárokem na náhradu škody, či nepodal žalobu na náhradu škody v občanskoprávním řízení. S ohledem na shora uvedené navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové pobočka v Pardubicích ze dne 9. 11. 2004, č. j. 13 To 299/2004 670, a jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Pardubicích ze dne 14. 6. 2004, sp. zn. 1 T 20/2003, a věc přikázal Okresnímu soudu v Pardubicích k novému projednání a rozhodnutí.

Obviněný M. B. uplatnil rovněž dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jehož naplnění spatřuje v tom, že jednání, kterým byl uznán vinným, nenaplňuje subjektivní stránku trestného činu, neboť šlo pouze o legální podnikatelskou činnost. Z obsahu smluv, které byly v rámci jeho činnosti uzavírány, vyplývalo, že se zavázal vyvíjet činnost směřující k tomu, aby zájemce měl příležitost uzavřít smlouvu o zástavě se třetí osobou. V rámci uzavíraných smluv poukazuje na to, že podle čl. II. věty druhé smlouvy o zprostředkování vzniká zprostředkovateli (obviněnému) nárok na zaplacení provize, a to teprve uzavřením smlouvy třetí osoby se zájemcem. Podle čl. III. věty první smlouvy o zprostředkování obdrží zprostředkovatel od zájemce za plnění činnosti jednorázovou provizi ve výši dohodnutých procent z jednoznačně sjednané hodnoty zástavy. Obviněný dále poukazuje na to, že z jeho podnikatelské činnosti vzešly také úspěšně dokončené případy, avšak tato skutečnost nebyla již vůbec soudy zohledněna. Závěrem podaného dovolání obviněný navrhl zrušení rozsudků soudů obou stupňů a jeho zproštění obžaloby podle § 226 písm. b) tr. ř.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v Brně, který se k dovolání obviněných vyjádřil, navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněných jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť uplatněnými námitkami se ve svých rozhodnutích již soudy zabývaly a dospěly ke skutkovému zjištění, že obvinění opakovaně uzavírali s poškozenými smlouvy o zprostředkování zástavy a inkasovali od nich zálohy za situace, kdy věděli, že k uzavření zástavních smluv se třetími osobami nemůže dojít, neboť těmto třetím osobám předstírali zájem o koupi nemovitosti a o sjednání zástavní smlouvy s nimi nikdy nejednali.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání jsou přípustná [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], byla podána obviněnými jako osobami oprávněnými prostřednictvím svých obhájců [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahují i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněnými vznesené námitky naplňují jimi uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

Předně je třeba uvést, že obvinění poukazují na dovolací důvod podle § 265i odst. 1 písm. g) tr. ř. s argumentací, že jednání popsané ve výroku rozsudku se skutečně stalo, avšak toto jednání není trestným činem, neboť není naplněna subjektivní stránka trestného činu podvodu, a to s ohledem na to, že jejich jednání bylo legální podnikatelskou činností. Takto koncipovanou námitku lze považovat za právně relevantní, oproti okruhu námitek, které by směřovaly do oblasti nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci, nebo kdyby soudům vytýkaly nesprávné hodnocení shromážděných a provedených důkazů.

Ve vztahu ke shora uvedenému musí však Nejvyšší soud konstatovat, že námitky uplatněné v dovolání jsou obsahově totožné s námitkami, které byly uplatněny prostřednictvím řádného opravného prostředku, tj. odvolání. Ze skutkového stavu zjištěného soudy vyplývá, že obvinění společně (bod 1 - 8, 10 - 28, 30 - 49), obviněný M. B. sám (bod 50 - 54, 56, 57) a obviněná O. B. sama (bod 58 -61), opakovaně od dubna 1994 do dubna 1997, předstírali majitelům nemovitostí, že mají zájem o koupi jejich nemovitostí, a to za účelem získání dokladů spojených s vlastnictvím k těmto nemovitostem a potřebných k vypracování znaleckých posudků a smluv o zprostředkování zástav. Tyto materiály potom předkládali zájemcům o finanční úvěry. V souvislosti se shora uvedeným je třeba zmínit, že soudy na základě výpovědí svědků majitelů nemovitostí, dospěly k závěru, že majitelé nemovitostí v rozhodné době nevěděli, že obvinění jejich nemovitosti nabízejí dále jako předmět zástavy, neboť s obviněnými jednali jako se zájemci o koupi nemovitostí a nikdy jim nedali souhlas k tomu, aby jejich nemovitosti nabízeli třetím osobám pro účely zástavy při vyřizování úvěrů, jak činili obvinění podle zajištěných smluv. Tudíž v této fázi vůči majitelům nemovitostí nevystupovali jako kupci, mající zájem o koupi nemovitostí, ale tyto majitele uváděli v omyl v úmyslu získat potřebné dokumenty, které sloužily dále pro vypracování znaleckých posudků a smluv o zprostředkování zástav.

Trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. se dopustí ten, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl a takovým činem způsobí značnou škodu nebo jiný zvlášť závažný následek. Značnou škodou je ve smyslu § 89 odst. 11 tr. zák. škoda nejméně 500.000,- Kč.

Ve vztahu k otázce uvedení v omyl lze uvést, že omyl je rozpor mezi představou a skutečností. Uvedením v omyl je jednání, kterým pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci. Trestný čin podvodu podle § 250 tr. zák. může být spáchán i tím, že pachatel vystupoval jako zprostředkovatel úvěru a sliboval zajištění či obstarání úvěru za poskytnutí určité provize, přičemž nečinil žádné kroky směřující k tomu, aby jej zajistil a od počátku mu šlo pouze o vylákání peněz (srov. Soudní rozhledy č. 145/1999-2). Za základ skutkových zjištění vzaly soudy výpovědi majitelů nemovitostí, kteří shodně vypověděli, že pokud s obviněnými jednali, tito se představili jako zájemci o koupi nemovitosti a nikdo z nich (kromě společnosti S.) je nepověřil zprostředkováním prodeje jejich nemovitostí (viz str. 17 rozsudku sp. zn. 1 T 20/2003). Již tedy ze shora uvedeného vyplývá uvádění majitelů nemovitostí v omyl sdělováním nepravdivých údajů vydáváním se za kupce nabízených nemovitostí. V omyl však uváděli také osoby, které potřebovaly jistiny ve formě nemovitostí pro své úvěry, neboť těmto osobám, jak vzaly soudy z výpovědí svědků poškozených za prokázané, uváděli, že s majiteli nemovitostí nesmí samy jednat, aby tak neobcházeli zprostředkovatele obviněné, což by mělo za následek zjištění zájemců o úvěry s tím, že obvinění nemají od majitelů nemovitostí souhlas k zastavení jejich nemovitostí. Obvinění od samého počátku věděli, že nemají souhlas majitelů nemovitostí k zastavení těchto nemovitostí (sami se představovali jako kupci) a z jednání s majiteli nemovitostí, kterým se představovali jako kupci věděli, o tom, že souhlas k zastavení nemovitostí nemají, tudíž pokud dále jednali, nehledali již kupce mající zájem o koupi nemovitostí, ale s těmito uzavírali smlouvy o zprostředkování, třebaže od počátku věděli, že s uvedenou nemovitostí nemohou tímto způsobem disponovat. I přes shora uvedené skutečnosti jednali se zájemci, kteří pro poskytnutí úvěru potřebovali zástavu ve formě nemovitosti, a od těchto inkasovali finanční prostředky, přestože od počátku věděli, že k dodržení podmínek nemůže dojít.

Obvinění se dále hájili v přípravném řízení a řízení před soudy tím, že jejich jednání bylo legální podnikatelskou činností a odkazovali a odkazují (v podaném dovolání) na to, že postupovali zcela v souladu s uzavřenými smlouvami o zprostředkování a uzavřené smlouvy také uváděli ve své evidenci, a to včetně příjmů z této činnosti, které zdanili. V tomto směru je však nezbytné poukázat na to, že tyto kroky, kterých se obvinění dovolávají a které mají dle jejich názoru ospravedlnit jejich jednání s odkazem, že jde o legální podnikatelskou činnost, však nastupují až v okamžiku, kdy obvinění realizují svůj předem připravený scénář. Uvedením v omyl nejprve od majitelů nemovitostí získávají potřebné doklady pro vypracování znaleckých posudků a smluv o zprostředkování zástav, které předkládají zájemcům o finanční úvěry zajištěné zástavou, přičemž je jim známo, že od majitelů nemovitostí nemají souhlas k zástavě těchto nemovitostí, a takto jednají za účelem získat od zájemců o úvěry finanční prostředky. Prvopočátkem jednání obviněných je na základě uvedení jiných osob v omyl sebe obohatit, neboť již i samo konstatování dovolávání se obviněných zprostředkovatelské smlouvy (legálnosti jejich činnosti), je založeno na uvedení poškozených v omyl a pro případ, že by nebyly úvěry poskytnuty, vrácení 50 % ze složené jistoty nemůže jejich protiprávní jednání legalizovat.

Nejvyšší soud rovněž shledal správnou argumentaci okresního soudu na str. 19 a 20 rozsudku, kde tento rozvádí své úvahy k subjektivní stránce trestného činu. Rovněž se ztotožnil se závěry krajského soudu na str. 21 až 23 jeho rozsudku, kde tento rozvedl své úvahy o trestní odpovědnosti obviněných, kdy neshledal důvodnými námitky poukazy na obchodně právní spory vedené v této souvislosti, řádně vedenou evidenci a účetnictví, stejně jako tvrzení, že se poškození za poškozené zřejmě nepovažovali, když neuplatnili nárok na náhradu v trestním řízení. Poškození podali návrh, aby obviněným byla uložena povinnost k náhradě způsobené škody, ale po vydání rozhodnutí soudu, že mohou práva poškozeného uplatňovat pouze prostřednictvím společného zmocněnce, si již tohoto nezvolili, tudíž nebylo o nároku na náhradu škody rozhodováno z formálních důvodů, nikoli z důvodu tvrzeného obviněnými.

V dané trestní věci Okresní soud v Pardubicích, stejně jako Krajský soud v Hradci Králové pobočka v Pardubicích vybudovaly svá skutková zjištění na důkazech provedených v souladu s ustanovením § 2 odst. 5 tr. ř. a tyto důkazy hodnotily v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř. V odůvodnění svých rozhodnutí pak v souladu s ustanovením § 125 odst. 1 tr. ř. stručně vyložily, které skutečnosti vzaly za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřely a jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazů, zejména pokud si vzájemně odporují. Rovněž tak je z odůvodnění rozhodnutí (soudu prvního i soudu odvolacího) patrno, jak se vypořádaly s obhajobou obviněných, proč nevyhověly návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídily, když posuzovaly prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu. Ve vztahu ke shora uvedenému považuje Nejvyšší soud za potřebné dále zmínit usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04, kde tento uvedl, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.

S ohledem na skutečnosti shora rozvedené Nejvyšší soud dovolání obviněných odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl o dovolání obviněných v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru Nejvyšší soud na znění § 265i odst. 2 tr. ř.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 12. října 2005

Předseda senátu:

JUDr. Jan Engelmann