6 Tdo 1193/2015
Datum rozhodnutí: 12.11.2015
Dotčené předpisy: § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoník



6 Tdo 1193/2015-48

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. listopadu 2015 o dovolání, které podal obviněný P. T. , proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. 3. 2015, č. j. 3 To 2/2015-2199, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pobočky ve Zlíně pod sp. zn. 61 T 5/2008, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného o d m í t á .
O d ů v o d n ě n í : I.
Rozsudkem Krajského soudu v Brně pobočky ve Zlíně ze dne 15. 10. 2008, č. j. 61 T 5/2008-1577 , byl obviněný P. T. (dále jen obviněný , příp. dovolatel ) uznán vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 4 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů, účinného do 31. 12. 2009 (dále jen tr. zák. , jehož se dopustil dílčími útoky popsanými ve výroku tohoto rozsudku pod body 1 až 12. Za to byl odsouzen podle § 250 odst. 4 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání šesti a půl roku, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 49 odst. 1 tr. zák. mu byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních společnostech a družstvech a v zákazu výkonu podnikatelské činnosti v oblasti nákupu, prodeje a zprostředkovatelské činnosti na dobu pěti let. Podle § 53 odst. 1 tr. zák. a § 54 odst. 1 tr. zák. mu byl uložen peněžitý trest ve výši 100.000 Kč a podle § 228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o náhradě škody.

O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 16. 3. 2015, č. j. 3 To 2/2015-2199, jímž podle § 258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. napadené rozhodnutí zrušil a podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného uznal vinným zvlášť závažným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, 5 písm. a) zákona č. 40/2009, trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen tr. zákoník ), jehož se dopustil tím, že

v úmyslu neoprávněně se obohatit na počátku jako fyzická osoba P. T. TRADE, S. ...., Z., a později jako statutární orgán jednatel společnosti MULTI-CARS s. r. o., se sídlem Zlín, J. Staši 1125, IČ 255 96 578, v sídle společnosti ve Z., pod záminkou dodání motorových vozidel zahraniční výroby v období od 10. 5. 2000 do 22. 10. 2001 vylákal od poškozených uvedených pod body 1) až 12) rozsudku zálohy na dodání těchto vozidel [v bodu 2) jako půjčku od poškozeného], přičemž vždy obdobným způsobem, zejména předložením fotografií a technických dat vozidel a intenzivní komunikací s poškozenými vzbudil jejich důvěru, s vědomím, že vzhledem k finanční situaci a předchozím závazkům nebude moci dostát podmínkám uzavřených smluv, vozidla také jednotlivým poškozeným nebyla nikdy předána do jejich faktické dispozice, přestože tak bylo vždy domluveno a takto vylákané finanční prostředky si ponechal pro svoje potřeby a již dne 24. 10. 2001 převedl účelově ve Z. celý obchodní podíl ve společnosti MULTI-CARS s. r. o. na J. M., se kterým se seznámil téhož dne a který neměl předpoklady ani zájem v podnikání společnosti pokračovat a zabezpečit uspokojení závazků poškozených nebo vrácení jimi poskytnutých finančních prostředků, čehož si byl obžalovaný vědom, J. M. dále nepředal žádné účetnictví společnosti ani movitý či nemovitý majetek společnosti, včetně finanční hotovosti, kterou měla společnost disponovat, přestože mu tak J. M. opět zcela účelově a za odměnu ve výši 15.000 Kč písemně potvrdil a fakticky tak dokonal zmaření uspokojení jednotlivých poškozených, kdy konkrétně obžalovaný: 1. dne 10. 5. 2000 ve Z. uzavřel jako fyzická osoba P. T. TRADE, s poškozeným R. L., kupní smlouvu na vyhledání a nákup osobního motorového vozidla zn. Subaru Legacy Outback v kupní ceně 635.000 Kč, na základě které převzal od poškozeného zálohu na kupní cenu ve výši 520.200 Kč, uvedený typ vozidla přitom poškozenému nepředal, pouze dne 18. 1. 2001 předvedl poškozenému jiný vůz zn. Subaru Legacy Wagon, který však obratem po převzetí další částky 49.800 Kč převzal zpět za účelem údajné opravy laku a karoserie, vozidlo pak poškozenému již nebylo nikdy předáno a svým jednáním tak způsobil poškozenému R. L. škodu ve výši 570.000 Kč, kdy z této částky představovalo celkem 370.000 Kč osobní finanční prostředky poškozeného a zbývající částku příspěvek na zakoupení motorového vozidla, který poškozený obdržel od Okresního úřadu ve Frýdku Místku a vrácené clo a DPH od Finančního úřadu ve Frýdlantu nad Ostravicí,
2. dne 10. 6. 2001 přijal obžalovaný od poškozeného JUDr. J. P. částku ve výši 780.000 Kč, sloužící jako údajná půjčka společnosti MULTI-Cars, s .r. o. za účelem nákupu dalšího vozidla zn. Porsche pro třetí osobu, přestože se to nezakládalo na pravdě a k dodání tohoto vozidla ani k vrácení finanční částky nedošlo, poškozený byl tak od samého počátku uváděn v omyl a tímto jednáním tak došlo ke způsobení škody poškozenému ve výši 780.000 Kč,
3. dne 8. 11. 2000 ve Z., uzavřel jako jednatel společnosti MULTI-CARS, s. r. o., s poškozeným J. H., kupní smlouvu na dovoz a prodej osobního motorového vozidla zn. Mercury Cougar v kupní ceně do 490.000 Kč, na základě které převzal od poškozeného finanční hotovost v celkové výši 470.000 Kč, kdy uvedené vozidlo poškozenému nikdy nepředal a způsobil tak svým jednáním poškozenému škodu v celkové výši 470.000 Kč,
4. dne 29. 11. 2000 ve Z., uzavřel jako jednatel společnosti MULTI-CARS, s. r. o., kupní smlouvu se společností ZENDEN, s. r. o., se sídlem v Brně, Jana Nečase 24, IČ 25591568, zastoupenou J. M., na dodání osobního motorového vozidla zn. Saab 9.5 Sedan v kupní ceně ve výši 890.000 Kč, kdy poškozený uhradil kupní cenu ve dvou splátkách dne 8. 12. 2000 ve výši 550.000 Kč a dne 19. 1. 2000 ve výši 340.000 Kč, a přestože mělo být vozidlo dodáno do 13. 4. 2001, dodáno nikdy nebylo a poškozenému M. J., na kterého přešly pohledávky společnosti ZENDEN, s. r. o. za společností MULTI-CARS, s. r. o. tak vznikla škoda v celkové výši 890.000 Kč,
5. v přesněji nezjištěnou dobu v prosinci 2000 ve Z., uzavřel jako jednatel společnosti MULTI-CARS, s. r. o., kupní smlouvu se společností MELISSA travel, s. r. o., se sídlem Moskevská 4, Liberec, IČ 254 09 786, zastoupenou jednatelem I. B., na dodání motorového vozidla zn. Chrysler, kdy kupující uhradil zálohu na zakoupení vozidla ve výši 375.000 Kč a dne 23. 1. 2001 ve Z. byla uzavřena nová kupní smlouva, která nahradila předchozí kupní smlouvu a podle které bylo předmětem smlouvy nyní osobní motorové vozidlo značky Lexus GS 400 v prodejní ceně 850.000 Kč, kdy I. B. zaplatil jako fyzická osoba dne 12. 11. 2001 ještě částku 425.000 Kč jako další část kupní ceny, přičemž předmětné vozidlo nebylo poškozenému nikdy předáno a poškozené společnosti MELISSA travel, s. r. o. tak byla způsobena škoda v celkové výši 375.000 Kč a poškozenému I. B. škoda v celkové výši 425.000 Kč,
6. dne 23. 1. 2001 ve Z., uzavřel jako jednatel společnosti MULTI-CARS, s. r. o., kupní smlouvu s poškozeným Ing. V. K., CSc., na nákup osobního motorového vozidla zn. Chrysler Town Country v kupní ceně 690.000 Kč, kdy poškozený téhož dne zaplatil zálohu na nákup předmětného vozidla ve výši 100.000 Kč, přičemž předmětné vozidlo poškozenému nikdy nepředal a způsobil mu tak svým jednáním škodu ve výši 100.000 Kč,
7. dne 16. 5. 2001 ve Z., uzavřel jako jednatel společnosti MULTI-CARS, s. r. o., kupní smlouvu s poškozenou společností Česká hypoteční a. s., se sídlem Ostrava-Mariánské Hory, Jahnova 9, IČ 607 92 302, zastoupenou členem představenstva D. K., na nákup a dovoz osobního motorového vozidla zn. Cadillac Deville DTS v kupní ceně 1.000.000 Kč, kdy poškozená společnost zaplatila zálohu na nákup vozidla ve výši 500.000 Kč, přičemž předmětné vozidlo nikdy poškozenému nepředal a způsobil tak svým jednáním poškozenému škodu v celkové výši 500.000 Kč,
8. dne 24. 5. 2001 ve Z., uzavřel jako jednatel společnosti MULTI-CARS, s. r. o., kupní smlouvu s poškozeným D. K., na nákup a dovoz osobního motorového vozidla zn. Infinity 130 Automatic, v kupní ceně 700.000 Kč, kdy poškozený uhradil zálohu na nákup vozidla ve výši 400.000 Kč, z nichž 250.000 Kč byly jeho osobní peníze a 150.000 Kč byl příspěvek na nákup motorového vozidla od Magistrátu Města Ostravy, přičemž předmětné vozidlo poškozenému nikdy nepředal a způsobil tak poškozenému škodu ve výši 400.000 Kč,
9. dne 18. 6. 2001 ve Z., uzavřel jako jednatel společnosti MULTI-CARS, s. r. o., kupní smlouvu s poškozeným RNDr. P. S., na vyhledání a nákup osobního motorového vozidla zn. Audi TT Roadster v dohodnuté kupní ceně 550.000 Kč, kdy od poškozeného převzal zálohu na kupní cenu ve výši 250.000 Kč, přičemž předmětné vozidlo poškozenému nikdy nepředal a způsobil mu tak svým jednáním škodu ve výši 250.000 Kč,
10. dne 2. 7. 2001 ve Z., uzavřel jako jednatel společnosti MULTI-CARS, s. r. o., kupní smlouvu s poškozenou společností CCB, spol. s r. o., se sídlem v Brně, Okružní 17, IČ 18825435, zastoupenou jednatelem Ing. T. V., na nákup osobního motorového vozidla zn. Dodge Intrepid v kupní ceně 590.000 Kč, kdy poškozená společnost zaplatila dne 18. 7. 2001 zálohu na kupní cenu ve výši 295.000 Kč, přičemž předmětné vozidlo nikdy poškozené společnosti nedodal, ze zaplacené zálohy byla vrácena pouze částka 10.000 Kč dne 12. 3. 2002 a celkem tak byla způsobena poškozené společnosti škoda ve výši 285.000 Kč,
11. dne 24. 9. 2001 ve Z., uzavřel jako jednatel společnosti MULTI-CARS, s. r. o., s poškozenou společností YASHICA YCP, s. r. o., se sídlem Třebíč, Mikuláškova 529, zastoupenou jednatelem Ing. P. B., kupní smlouvu na vyhledání a nákup osobního motorového vozidla zn. Volvo Cross Country Automatic v kupní ceně ve výši 850.000 Kč, kdy od poškozené společnosti převzal zálohu na kupní cenu ve výši 100.000 Kč, přičemž předmětné vozidlo poškozené společnosti nikdy nepředal a způsobil tak poškozenému škodu ve výši 100.000 Kč,
12. dne 22. 10. 2001 ve Z., uzavřel jako jednatel společnosti MULTI-CARS, s. r. o., s poškozeným Ing. J. K., kupní smlouvu na koupi osobního motorového vozidla zn. Lexus LS430 President v kupní ceně 1.350.000 Kč, kdy poškozený uhradil ve dvou splátkách zálohu na kupní cenu ve výši 675.000 Kč, přičemž předmětné vozidlo poškozenému nikdy nedodal a způsobil tak poškozenému škodu ve výši 675.000 Kč,
a celkem tak svým jednáním způsobil úmyslně poškozeným uvedeným v bodech 1) 12) rozsudku škodu v celkové výši 5.820.000 Kč.

Odvolací soud obviněného za toto jednání odsoudil podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání šesti let a šesti měsíců, pro jehož výkon ho zařadil podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku do věznice s ostrahou. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu dále uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních korporacích a zákazu výkonu podnikatelské činnosti v oblasti nákupu, prodeje a zprostředkovatelské činnosti na dobu 5 let. Současně mu podle § 67 odst. 1 tr. zákoníku a § 68 odst. 1 tr. zákoníku uložil peněžitý trest ve výši 100.000 Kč v podobě 200 denních sazeb po 500 Kč a pro případ, že by peněžitý trest nebyl vykonán, stanovil náhradní trest odnětí svobody v trvání pěti měsíců. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. rozhodl odvolací soud o povinnosti obviněného nahradit poškozeným způsobenou škodu, a to JUDr. J. P. částku 780.000 Kč, J. H. částku 470.000 Kč, M. J. částku 890.000 Kč, MELISSA travel, s. r. o. částku 375.000 Kč, I. B. částku 425.000 Kč, Ing. V. K., CSc. částku 100.000 Kč, České hypoteční, a. s. částku 500.000 Kč, D. K. částku 250.000 Kč, RNDr. P. S. částku 250.000 Kč, YASHICA YCP, s. r. o. částku 100.000 Kč a Ing. J. K. částku 675.000 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. odkázal poškozené JUDr. J. P. a D. K. se zbytky uplatněných nároků na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
II.
Proti citovanému rozsudku Vrchního soudu v Olomouci podal obviněný prostřednictvím obhájce JUDr. Jiřího Šabršuly dovolání , v němž uplatnil důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Vznáší námitku chybného hodnocení v rozsudku popsaného jednání (zda vůbec naplňuje znaky uvedeného trestného činu a nejedná se o občanskoprávní spor), pochybení soudů při hodnocení subjektivní stránky, opomenutí hodnocení některých důkazů významných pro rozhodnutí ve věci a v důsledku toho i výhradu extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a vykonanými skutkovými zjištěními, za současného vyústění v porušení jeho práva na spravedlivý proces.

Z hlediska vadného právního posouzení (část III. dovolání) vytknul dovolatel odvolacímu soudu opomenutí stanoviska Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, které přisvědčilo jeho argumentům, jím předloženým v rámci doplnění odvolání. Chybné právní posouzení shledává zejména v rezignaci soudů na prokázání jeho podvodného úmyslu, zejména v části, jak naložil s vyinkasovanými zálohami od poškozených, zda činil opatření k obstarání automobilů a současně jaká byla finanční situace společnosti MULTI-CARS, s. r. o. Chybným shledává rovněž postup soudů, kterým k závěru o podvodném úmyslu postačilo doložení skutečnosti o nesplnění závazků ve vztahu k poškozeným (vyjma JUDr. P.). Za zásadní nedostatek (s oporou o rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2007, sp. zn. 4 Tz 20/2007) považuje rezignaci soudů na prokázání skutečnosti, zda již od samého počátku měl v úmyslu převést na svědka M. obchodní podíl ve společnosti MULTI-CARS, s. r. o. Poukazuje na nutnost prokázat existenci podvodného úmyslu již v době uzavírání smlouvy, neboť (s poukazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 14. 2. 1967, sp. zn. 3 Tz 5/67, nález Ústavního soudu ze dne 2. 5. 2002, sp. zn. III. ÚS 575/01) dovozuje, že se nejedná o trestný čin podvodu, pokud se dlužník rozhodne nesplnit závazek až v průběhu jeho realizace.

Za rozhodující pro závěr o spáchání zločinu podvodu v eventuálním úmyslu považuje to, že se odvolací soud nikterak nezabýval hospodařením společnosti (nebylo provedeno znalecké zkoumání jejího hospodaření), a to za situace, kdy v mnoha případech došlo k úhradě kupní ceny za vozidla. Výhradu extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními (část IV. dovolání) buduje obviněný na převodu obchodního podílu společnosti MULTI-CARS, s. r. o. Napadá výpovědi svědka M., který věděl o tom, co skutečně na sebe nechal převést (převod obchodního podílu) a nadnáší otázku jeho léčení se na psychiatrii. Nesouhlasí se závěry soudů, které označily svědka M. za tzv. bílého koně, na kterého byl obchodní podíl společnosti převeden. Připomíná údajnou vnitřní rozpornost jeho výpovědí z hlavního líčení, ze dne 16. 11. 2006 a z roku 2004 ve věci Okresního soudu ve Zlíně sp. zn. 3 T 49/2003 (ve které vyjádřil své srozumění s tím, že přebírá funkci jednatele, nikoli pouze obchodní podíl a zmínil jím uzavřenou kupní smlouvu na vozidlo Porsche 911 Coupe s JUDr. P.). Navrhované znalecké zkoumání jeho osoby soudy neprovedly.

V podrobnostech uplatnil obviněný námitky k jednotlivým skutkům, když

- vznáší výhradu, že jde výhradně o občanskoprávní, nikoli trestní věc. Pokud odvolací soud shledal zaúčtování částky 200.000 Kč ze strany obviněného jako nicotné , obviněný podotýká, že za právní úpravy platné ve starém občanském a obchodním zákoníku bylo započítání vzájemných závazků možné. Skutečnost, zda R. L. mohl obviněnému způsobit škodu, kterou po něm obviněný nárokoval z titulu náhrady škody a kterou následně započetl na vzájemnou pohledávku, je výhradně věcí civilního řízení. V trestním řízení se nelze omezit na konstatování, že z jeho strany se jednalo o svémoc (ad 1),
- připomíná roli svědka M. při prodeji automobilu Porsche 911 Coupé černé barvy, s nímž JUDr. P. uzavíral kupní smlouvu, a to, že následně toto vozidlo prodal jiné osobě. Vystupoval aktivně jako jednatel společnosti MULTI-CARS, s. r. o., nikoli pouze jako tzv. bílý kůň. Namítá, že s touto transakcí neměl nic společného (ad 2),
- soudům vytýká, že nezjistily, kam plynuly peníze, které společnost inkasovala na zálohách od klientů. Namítá, že sloužily k zakoupení automobilů a na pokrytí dalších nákladů souvisejících s jejich obstaráním. Rozporným s § 2 odst. 5, 6 tr. ř. shledává postup odvolacího soudu (za současného poukazu na závěry vrchního státního zastupitelství), který nezohlednil, že některými dílčími kroky mohl směřovat ke splnění závazku, byl však vázán spoluprací s osobami ze zahraničí, které splnění závazku limitovaly (ad 3),
- opakuje roli svědka M. a namítá, že nebylo vzato v potaz, že z účtu společnosti byla uhrazena kupní cena vozidla a náklady na jeho dopravu. Není možné dospět k závěru o podvodném úmyslu, pokud byly činěny kroky k řádnému splnění závazku (ad 5),
- upozorňuje, že nebyl proveden jediný důkaz, který by svědčil o nevěrohodnosti a smyšlenosti jeho obhajoby (ad 6),
- namítá, že není zřejmé, v čem je spatřována rozporuplnost jeho obhajoby, zejména potud, že svědek K. měl zájem o automobil, který byl určen pro někoho jiného (svědka JUDr. P. (ad 7,8),
- vyzdvihuje výpověď svědka S., který připustil, že mu obviněný nějaké vozy nabídl, tyto ovšem nesplňovaly jeho požadavky, což jeho podvodný úmysl vylučuje (ad 10),
- uvádí, že není zřejmé, na základě jakých skutečností odvolací soud považoval jeho obhajobu za vyvrácenou a jeví se mu nesrozumitelné, vyslovil-li se svědek V. tak, že měl pochybnosti ohledně existence svědka M., který s ním uzavřel dohodu o splátkách (ad 10),
- postrádá konkrétní usvědčující důkazy a za nedostatečné považuje to, že se o něm svědek B. vyjádřil jako o známé firmě (ad 11),
- namítá, že z výpisu účtu společnosti je seznatelné, že (již v době, kdy byl jednatelem svědek M.) prodejci bylo do USA odesláno 8.000 USD jako úhrada za vozidlo pro svědka K.. To svědčí o snaze realizovat sjednaný závazek a současně o aktivní roli svědka M. (ad 12).

Všechny jím uvedené skutečnosti svědčí o extrémním nesouladu mezi skutečným obsahem důkazů a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními.

Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek, jakož i jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Brně pobočky ve Zlíně podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil a posledně jmenovanému soudu věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí. Současně navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265 l odst. 3 tr. ř. nařídil, aby rozhodnutí bylo učiněno v jiném složení senátu. Zároveň vznesl návrh, aby předseda senátu Nejvyššího soudu podle § 265o odst. 1 tr. ř. přerušil výkon trestu odnětí svobody s tím, že se nebere do vazby. Dovolatel vyjádřil souhlas s projednáním podaného dovolání v neveřejném zasedání.

Nejvyšší státní zástupce se k podanému dovolání vyjádřil prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství. Ta v návaznosti na obviněným uplatněný dovolací důvod a jeho námitky skutkového charakteru připomíná, že důvodem dovolání nemůže být samo o sobě nesprávné skutkové zjištění. Skutkové okolnosti obsažené v popisu skutku rozsudku odvolacího soudu poskytují podle státní zástupkyně spolehlivý podklad pro naplnění všech zákonných znaků zvlášť závažného zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, jehož spácháním byl obviněný uznán vinným. Jejich zpochybněním obviněný, i přes svůj odkaz na konkrétní zákonné ustanovení, podal dovolání z jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustné ustanovení § 265b tr. ř.

K námitce obviněného, že nebyly naplněny znaky subjektivní stránky, při současném tvrzení, že šlo o běžnou obchodní transakci, státní zástupkyně odkázala na ustanovení § 15 a § 16 tr. zákoníku a na rozhodnutí publikované pod č. 60/1972-IV Sb. rozh. tr. Rozvedla, že úmyslná forma zavinění obviněného vyplývá ze skutkových zjištění učiněných soudy, vyjádřených především ve skutkové větě výroku o vině. Ve všech v rozsudečném výroku popsaných případech jednal obviněný podle hodnocení státní zástupkyně zcela záměrně, což je zřetelné z toho, že jednotlivé případy mají velmi podobnou dramaturgii. V návaznosti na to odvolací soud konstatuje, že obviněný byl ve shánění vozidel aktivní do doby, než od poškozených vyinkasoval finanční prostředky v podobě zálohy nebo kupní ceny slibovaného vozidla. To, že obviněný do Ameriky odeslal poměrně velké částky USD, a že do České republiky byla některá vozidla dovezena a po celním řízení propuštěna do dispozice firmy MULTI-CARS, s. r. o., ještě jeho podvodný úmysl nevylučuje. Žádnému z poškozených, tak jak jsou vyjmenováni v rozsudku, se nedostalo plnění ve smyslu uzavřených smluv (vyjma dvou vozidel značky Porsche, z nichž jedno odebral poškozený JUDr. P., a jedno bylo prodáno J. F.). Podle státní zástupkyně poté, co obviněný od poškozených vybral vysoké zálohy, jeho aktivita vesměs končila, neboť od počátku neměl v úmyslu vozidla poškozeným dovézt a předat. To vyplývá z toho, že dodání vozidel pod smyšlenými záminkami oddaloval a některá vozidla vůbec nedovezl, jak vyplynulo ze zprávy celního úřadu. Státní zástupkyně poukazuje dále na to, že právě v této situaci obviněný převedl podíl ve společnosti MULTI-CARS, s. r. o., formálně na tzv. bílého koně, kterým byl svědek J. M. a sám se stal pro poškozené nekontaktní. Státní zástupkyně usuzuje, že uvedené okolnosti dostatečně vyjadřují úmyslnou povahu jednání obviněného a lze z nich spolehlivě dovozovat jeho podvodný úmysl [§ 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku]. Závěr o nedostatku úmyslného zavinění obviněného by tak bylo možné učinit pouze na podkladě jiných skutkových zjištění, resp. po odhlédnutí od citovaných skutkových zjištění, tedy při jiném hodnocení důkazů a za odlišného skutkového stavu, než na jakém spočívá napadené rozhodnutí odvolacího soudu.

Pokud jde o názor obviněného, podle kterého se nejednalo o trestný čin, ale ve všech případech o běžnou obchodní transakci, ze které vyplývala určitá rizika, k tomu státní zástupkyně podotkla, že pro posouzení, zda došlo ke spáchání trestného činu či nikoli, není samo o sobě rozhodné, zda předmětné jednání bylo uskutečněno v rámci nějaké transakce, ať již běžné, obchodní nebo jakékoli jiné. Trestného činu podvodu, popř. jiného trestného činu, se pachatel může dopustit i v rámci jinak obvyklé obchodní transakce, aniž by bylo třeba, aby porušil nějaký zvláštní právní předpis, jestliže na něj trestní zákon přímo neodkazuje. Není ani podstatné, zda a do jaké míry je určitý úkon pachatele neplatný podle norem obchodního nebo občanského práva.

V posuzované trestní věci státní zástupkyně neshledává ani extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, neboť vina obviněného z pořízených důkazů jednoznačně vyplývá. Soudy podle mínění státní zástupkyně správně přihlédly k usvědčující výpovědi svědka J. M., jejíž pravdivost byla ověřena i dalšími ve věci pořízenými důkazy. Soudy následně nepochybily ani v tom ohledu, pokud uvedeným důkazem argumentovaly při prokazování podvodného úmyslu obviněného, neboť ten může být zřetelný i z důkazů monitorujících chování obviněného po provedení podvodné majetkové dispozice. Nad rámec uvedeného dodala, že v dané trestní věci není možné zaznamenat ani kategorii opomenutých důkazů, neboť pokud soudy některý z důkazů neprovedly, vysvětlily řádně důvod, proč byl důkaz odmítnut. Vesměs tomu tak bylo proto, že šlo o důkazy nadbytečné, neboť okolnost, která měla být obviněným navrhovanými důkazy vyvrácena nebo potvrzena, již byla s dostatečnou mírou jistoty zjištěna.

Závěrem státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl a aby tak učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).

Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v § 265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný dovolací důvod.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.

Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).

Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.
IV.
Dovolací argumentace obviněného je do značné míry opakováním námitek, které vůči rozsudku soudu prvního stupně uplatil ve svém odvolání. Je pokračující polemikou s tím, jak provedené důkazy vyhodnotily soudy nižších stupňů, argumentací, v níž se ve vztahu k rozsudku soudu odvolacího nově uplatňuje poukaz na to, že tento setrval na nesprávnosti právních východisek ve věci dříve jednajících orgánů (orgánů činných ve stadiu přípravného řízení a soudu prvního stupně), které se projevily v nedostatečnosti důkazního řízení ( zcela vadný přístup, který vedl k naprosto zcestnému dokazování ), a to i přes stanovisko státního zastupitelství prezentovaného při jednání u odvolacího soudu, které se přiklonilo k hodnocení dovolatele o předčasnosti právních závěrů stran jeho trestní odpovědnosti trestným činem podvodu. Takový obviněným zastávaný náhled ovšem Nejvyšší soud nesdílí.

Polemizuje-li obviněný s tím, jak věc po stránce skutkové a právní uzavřely soudy nižších stupňů, činí tak za pomoci argumentace, která neposouvá věc do roviny porušení základních práv obviněného, která by mohla procesní zásah dovolacího soudu odůvodnit. Obviněný soudům nevyčítá nic, co by svědčilo o tom, že hodnocení odvolacího soudu (obsažené zejm. na str. 25-31 rozsudku odvolacího soudu) odporuje požadavku § 2 odst. 6 tr. ř. Nenamítá, že by některá podstatná skutečnost, resp. pro rozhodnutí významný důkaz, byl opomenut, či neproveden, ač by byl navržen, apod. Tvrdí toliko, že okruh důkazů, na jehož základě dospěl soud prvního stupně k závěru o jeho vině, neprokazuje v rozsudku vyjádřená skutková zjištění.

Těmito námitkami se ovšem v plném rozsahu zabýval odvolací soud ve svém rozhodnutí (již zmiňované str. 25-31 rozsudku), jenž se k nim vyslovil způsobem, který dovolací soud plně akceptuje. Pokud na základě přímého kontaktu s obviněným a svědky učinil prvostupňový, potažmo odvolací soud své závěry stran zhodnocení využitelnosti jejich údajů pro svá skutková zjištění, učinil tak plně v rámci oprávnění svěřeného mu, jako orgánu činnému v trestním řízení, ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř., tj. hodnotit důkazy podle svého vnitřního přesvědčení , a odporovalo by zásadě bezprostřednosti, pokud by dovolací soud měl toliko na podkladě spisového materiálu a námitek obviněného dovozovat jiné hodnotící závěry.

Námitky, které obviněný do svého dovolání vtělil, nejsou způsobilé přivodit kasaci napadených rozhodnutí. Dovolateli totiž nelze přisvědčit ani v jeho hodnocení, že by se skutkové závěry soudů nižších stupňů, potažmo jejich závěry právní, ocitly v extrémním rozporu s obsahem provedených důkazů.

Argumentace obviněného, jak plyne již z výše uvedeného (zejména v částech III. a IV. dovolání), je založena na pokračující polemice a zpochybňování zjištěného skutkového stavu soudy ve věci dříve jednajícími, jehož přehodnocení se snaží docílit v dovolacím řízení prostřednictvím poukazu na extrémní rozpor mezi provedenými důkazy založenými ve spise a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními.

V obecné rovině je na tomto místě třeba připomenout, že o jím tvrzený rozpor by se ve smyslu jeho výkladu jednalo tehdy, pokud by bylo možno důvodně učinit závěr, že skutková zjištění soudů postrádají obsahovou spojitost s provedenými důkazy, že tedy tato skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, popřípadě jsou přímo opakem obsahu důkazů, na jejichž podkladě tato zjištění byla učiněna, apod. Extrémní nesoulad je tak dán v případě očividného nesouladu skutkových a právních závěrů s provedenými důkazy, tedy tehdy, kdy skutek, který se stal předmětem právního posouzení, nebyl zjištěn způsobem slučitelným s právem obviněného na spravedlivý proces.

Za případ extrémního nesouladu naopak nelze považovat tu situaci, kdy hodnotící úvahy soudů splňující požadavky formulované zněním § 2 odst. 6 tr. ř. ústí do skutkových (a potažmo) právních závěrů, které jsou odlišné od pohledu obviněného, leč z obsahu provedených důkazů odvoditelné postupy nepříčícími se zásadám logiky a požadavku pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.

Z pohledu tohoto nazírání nelze námitky skutkového a procesního charakteru obsažené v dovolací argumentaci obviněného hodnotit jinak, než jako výhrady nedosahující úrovně odůvodňující zásah dovolacího soudu vyvolaný potřebou zajištění realizace práva obviněného na spravedlivý proces. Nejvyšší soud připomíná, že právo na spravedlivý proces ve smyslu § 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04).

Aby ovšem obviněný nenabyl mylného dojmu, že dovolací soud odmítl jakkoli reagovat na námitky skutkového rázu jím vznesené, považuje za vhodné alespoň ve stručnosti reagovat, z jakých příčin nevnímá obhajobu uplatněnou v rámci jeho mimořádného opravného prostředku za důvodnou.

Obviněný buduje nesprávnost závěrů soudů zejména na tvrzení o chybném vyhodnocení jeho předchozího úmyslu. Nadále uplatňuje obhajobu, že v okamžiku sjednávání smluv a poskytnutí záloh poškozenými neměl úmysl svým závazkům nedostát. Snažil se o jejich splnění, avšak v tomto mu zabránily objektivní skutečnosti, ať již na straně přepravce (resp. dopravce) nebo pro nemožnost jejich objektivního obstarání na trhu v USA. Na podporu svého tvrzení přikládá argument, že v několika případech vozidla skutečně dodal. Obviněný se ovšem touto argumentací vzdor skutečnosti, že se ocitá mimo rámec dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vymyká obsahu důkazů, které byly v průběhu řízení před soudem prvního stupně provedeny. Nejvyšší soud považuje argumentaci obviněného za vyvrácenou zejména na základě výpovědí jednotlivých svědků poškozených, kteří nejprve popisují aktivní zájem obviněného při sjednávání smlouvy do okamžiku zaplacení zálohy, následně ovšem jeho rezistentní až negativní postoj k plnění závazku jím sjednaných.

Namítá-li obviněný (mimo jiné s poukazem na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 575/01) absenci počátečního podvodného úmyslu, nezbývá než připomenout, že tuto obhajobu buduje na tom, že do České republiky některá vozidla skutečně importoval. Pokud ovšem argumentuje tím, že podstata společnosti podvodná nebyla pouze proto, že činil kroky směřující ke zdárnému splnění závazků, protože mimo jiné bylo ze strany společnosti za dobu její existence dovezeno několik vozů z USA (jím tvrzených 16 vozů a z Německa 2 vozy), nelze přehlédnout účelovost jeho tvrzení, pokud naopak ze zprávy Celní správy (č. l. 1203-1223) jasně plyne, že obviněný jako fyzická osoba nebo následně jako jednatel obchodní společnosti MULTI-CARS, s. r. o. importoval do České republiky celkem 10 vozidel (z čehož 3 vozy byly pod dohledem orgánu Celní správy sešrotovány na žádost společnosti MULTI-CARS, s. r. o. viz zpráva Celního ředitelství Olomouc založená na č. l. 1203-1206). Podstatné pro závěr o počátečním podvodném úmyslu v protikladu k náhledu obviněného není ovšem zjištění, že skutečně nějaká vozidla na území České republiky ze zahraničí v souladu se svoji obchodní činností fakticky dovezl, nýbrž zjištění, že nikdy nečinil kroky k řádnému splnění závazků, které jsou jako dílčí skutky vymezeny v tzv. skutkové větě výroku o vině pod body 1-12.

Je tomu tak zejména proto, že jediný automobil, jak vyplývá z provedeného dokazování, byl fakticky dodán pouze svědku P. (Porsche červené barvy), avšak teprve na základě vlastní iniciativy poškozeného, kterou musel vynaložit, aby mu nějaký automobil vůbec dodán byl. Plyne to z jeho výpovědi učiněné v přípravném řízení ( Když jsem přijel tak pan T. ve vší své eleganci mával mi před nosem notářským zápisem a vyjadřoval se, že on skutečně nemůže nic dělat. Nemůže ani červené auto mně vydat, že to je vše v řízení pana M., dal mně dobré doporučení, ať jej více neotravuju a vypadnu od branky jeho domu. Pochopil jsem, že jsem naletěl a své lidi jsem nechal nonstop přes ulici ve vozidle hlídat a fotit jakýkoli pohyb ke garážím pana T.. ) Ani v osobě svědka P., který byl jediný, kdo se k určitému automobilu skutečně dostal, tudíž nelze spatřovat spokojeného zákazníka, jak se obviněný v rámci své dovolací argumentace snaží tvrdit (společnost měla i mnoho spokojených zákazníků, kteří své vozy dostali v pořádku a za příjemnou cenu ).

Z výpovědí všech poškozených naopak plyne, že obviněný v každém jednotlivém případě jednal shodným způsobem, kdy nejprve sliboval řádné a včasné dodání objednaných vozidel, vyinkasoval zálohy na jejich obstarání a následně, i prostřednictvím smyšlených legend nemožnosti dodání [viz např. výpověď svědka D. K.: Po zaplacení záloh pan T. oznámil, že obě auta budou do 30 dnů k převzetí u něj ve Z.. Po uběhnutí této doby, když jsme se s Ing. T. o vozidla zajímali, tak se pan T. vymlouval, že stávkujou dělníci v New Yorku, že byla někde po cestě písečná bouře a podobné výmluvy Po dalších 4 měsících půl roku nám oznámil, že se s námi dále již bavit nebude, protože firmu Multicars, s. r. o. i se závazky vůči svým odběratelům jistému panu M. viz č. l. 458, svědka Ing. T. V. (po sjednaném datu dodání): já jsem se spojil asi 10x s panem T., tento mě ujišťoval, že všechno bude v pořádku, vozidlo bude dodáno, pokaždé mě říkal, že bude plněno každým dnem, tvrdil, že auto je naloženo na lodi a že mě může zaslat nákladní list, souhlasil jsem, ale ani toto neposlal viz č. l. 515, svědka Ing. P. B.: chtěl jsem doklady, které mi nikdy nedodal, jeho výmluvy typu loď má zpoždění, pak se auto ztratilo, pak se zase našlo, pak jej někdo odcizil č. l. 573], příp. předání, došlo-li k faktickému dovezení vozidel ze zahraničí, oddaloval. Splnění svých závazků předat vozidla se vyhýbal nebo s poškozenými zcela přestal komunikovat (viz například výpovědi z přípravného řízení učiněné svědkem L.: Vozidlo jsem naposledy viděl dne 18. 1. 2001 a od tohoto dne nevím, kde se vozidlo nachází. Pouze jsem obdržel dopis, že společnost Multicars, s. r. o. byla převedena na osobu J. M. č. l. 282, svědkem H.: Vzhledem k tomu, že mi nebylo umožněno si uvedený automobil ani prohlédnout, měl jsem již značné pochybnosti o fyzické existenci předmětného vozidla. č. l. 345, svědkem Ing. V. K., CSc.: po několika telefonických urgencích jsem požádal osobně pana T. ve Z. o vrácení zálohy a zrušení smlouvy, poté co mi žádný automobil firmou MULTI-CARS, s. r. o. nebyl dodán Vozidlo mě bylo nabídnuto pouze formou smlouvy. Konkrétní vozidlo jsem nikdy neviděl. - viz č. l. 441).

Současně z hlediska vytýkaného nenaplnění subjektivní stránky nelze přehlédnout ani to, že minimálně ve dvou případech obviněný po importu objednaných vozidel, které naplňovaly představu poškozených (vozidlo značky Saab objednané poškozeným M. J. viz inzerát založený na č. l. 382 a vozidlo, na jehož obstarání poskytl finanční prostředky na základě tvrzené smlouvy o půjčce poškozený JUDr. J. P., a to na vozidlo Porsche černé barvy viz č. l. 339, kdy z výtěžku z prodeje vozidla mu nebyly zapůjčené finanční prostředky obviněným vráceny), tyto nabízel prostřednictvím internetu dalším zájemcům.

Ačkoli tedy obviněný v některých případech činil kroky k domnělému splnění sjednaných závazků, nejednalo se o vůli skutečnou, protože nikdy neměl v úmyslu objednaná vozidla poškozeným dodat, jak plyne z objektivního a komplexního hodnocení jednání obviněného. Námitky v tomto směru vznesené proto nejsou způsobilé zvrátit závěr soudů o počátečním podvodném úmyslu obviněného, a proto nebyly Nejvyšším soudem akceptovány.

Neměnnou obhajobou obviněného známou již z řízení před soudem prvního stupně je akcent na roli svědka M., o kterém tvrdí, že tzv. bílým koněm nebyl a současně aktivně vystupoval v rámci závazkových vztahů s některými poškozenými. Nelze odhlédnout od faktu, že se soudy obou stupňů rolí svědka M. (neboť obviněný na osobu svědka M. kladl důraz rovněž v rámci svého řádného opravného prostředku) důkladně zabývaly, o čemž svědčí zejména str. 26-27 rozsudku odvolacího soudu, resp. str. 16-19 rozsudku soudu prvního stupně. Námitky dovolatele vznesené v tomto směru, jakkoli kopírují námitky odvolací, nejsou způsobilé ke zpochybnění role obviněného v celé věci. Nemohou proto ani vést ke kasaci napadeného rozhodnutí (zejména stran závěrů ohledně subjektivní stránky trestného činu).

Bylo jednoznačně prokázáno, že obviněný v rámci svých tvrzení přeceňuje roli svědka M.. Obviněný se ho snaží zpochybnit tvrzením o jeho údajném aktivním vystupování v rámci společnosti a poukazem na jeho psychiatrické léčení. Soudy se však neomezily na zkoumání věrohodnosti jeho osoby pouze prostřednictvím hodnocení jeho svědeckých výpovědí, nýbrž jeho věrohodnost hodnotily například i ve vzájemné spojitosti se svědeckými výpověďmi poškozených M. J. (č. l. 356) a I. B. (č. l. 409). Věrohodnost svědka je podporována i listinnými důkazy (zejména kontrolními lístky zaměstnance na č. l. 102-139). Vzhledem k tomu, že skutková zjištění, ke kterým na základě provedeného dokazování dospěl soud prvního stupně, potažmo soud odvolací netrpí žádnou vadou, která by odůvodnila kasační rozhodnutí Nejvyššího soudu, nezbývá než odkázat na závěry jmenovaných soudů, které stran této otázky učinily.

Vyjma námitek ryze skutkových obsahuje dovolání i výhrady obviněného, jimiž brojí vůči právním závěrům, které nižší soudy učinily. Ty pak lze označit za formálně odpovídající uplatněnému dovolacímu důvodu.

V rámci dílčího skutku ad 1) obviněný tvrdí, že posouzení otázky, zda mu mohl poškozený způsobit škodu, kterou po něm nárokoval a započítal na jejich vzájemný závazek, může jen soud v rámci civilního řízení.

I když dovolatel poukazuje na fakt, že jak tzv. občanský zákoník, tak i obchodní zákoník, oba znaly institut náhrady škody , pomíjí skutečnost, že v dané situaci k započtení pohledávky nemohlo dojít. V dovolací argumentaci totiž přehlíží základní podmínky jednostranného započtení pohledávky (nikoli smluvního započtení pohledávky), kterými jsou ve smyslu § 580 obč. zák. a) vzájemnost pohledávek, kdy se musí jednat o dva závazky mezi týmiž subjekty, b) stejný druh plnění, c) způsobilost pohledávek k započtení a d) existence právního úkonu (právního jednání) směřujícího k započtení pohledávky.

V daném směru lze vysledovat, že nedošlo k naplnění zákonných podmínek jednostranného započtení, a to pro nedostatek podmínky existence pohledávky [arg. výši náhrady určí soud viz § 13 odst. 3 zák. č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, s účinností do 31. 12. 2013 (dále jen obč. zák. ). ať již pohledávky splatné nebo nesplatné (i nesplatná pohledávka by ke kompenzačnímu projevu byla způsobilá srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2006, sp. zn. 32 Odo 1143/2004).

Obviněný totiž existenci pohledávky vůči poškozenému R. L. vyvozuje z toho, že tento poškozený svým neuváženým jednáním urgoval opravení a předání vozidla a i ve sdělovacích prostředcích prezentoval společnost MULTI-CARS, s. r. o. jako neseriózní, čímž mělo být zasaženo do jeho (jejího) osobnostního (absolutního) práva (srov. § 11 a násl. obč. zák.). Sám jako adekvátní kompenzaci za takto údajně difamující a nepravdivou informaci hodnotí částkou 200.000 Kč.

Za tohoto stavu věci [odhlédnuto od skutečnosti, že nepříznivým právním následkem ve formě zvláštních občanskoprávních sankcí za zásah do osobnostního práva se rozumí zejména povinnosti škůdce v podobě upuštění od zásahu, či odstranění následků neoprávněného zásahu, anebo poskytnutí přiměřeného zadostiučinění (ať již v podobě např. omluvy nebo peněžitého zadostiučinění) proto jím nemusí být vždy relutární náhrada, která je přiznávána zejména tam, kde bylo osobnostní právo subjektu dotčeno značnou měrou] nelze dospět k závěru o naplnění základní podmínky existence pohledávky dovolatele vůči poškozenému (obdobná východiska platí pro ochranu dobré pověsti právnické osoby viz § 19b obč. zák.). Proto ani nebylo nezbytné zkoumat naplnění dalších skutečností, kterými je platné jednostranné započtení podmíněno [ad b) d)], a to právě z toho důvodu, že obviněný žádnou pohledávkou z tvrzeného právního důvodu vůči poškozenému nedisponoval a o její existenci byl přesvědčen pouze on sám (zásah do osobnostního práva hodnocený na jím tvrzenou částku). Za této situace ovšem nelze vůbec hovořit o možnosti započtení vzájemné pohledávky, a to pro její neexistenci.

Vytýká-li dále obviněný ve vztahu k témuž dílčímu skutku, že se jedná o civilněprávní spor, který neměl být řešen prostředky trestního práva, není možné mu ani zde přisvědčit. Trestným činem je podle trestního zákoníku totiž takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§ 13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Zvláštnost materiálního korektivu spočívajícího v použití subsidiarity trestní represe vyplývá z toho, že se jedná o zásadu, a nikoli o konkrétní normu, a proto je třeba ji aplikovat nikoli přímo, ale v zásadě jen prostřednictvím právních institutů a jednotlivých norem trestního práva.

Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům konkrétní skutkové podstaty (srov. rozh. č. 26/2013 Sb. rozh. tr.). Nejvyšší soud poukazuje na to, že jednání obviněného v této trestní věci je zcela standardním případem podvodného jednání, které navíc naplňuje znaky kvalifikované skutkové podstaty (obviněný způsobil svým jednáním značnou škodu srov. § 138 odst. 1 tr. zákoníku), aniž by zde byly dány jakékoli specifické okolnosti, jež by měly odůvodnit výjimečně nižší hranici trestnosti. Naopak je třeba připomenout, že poškozeným (dílčí skutek ad 1) se stala osoba, která je držitelem průkazu ZTP/P, tedy osoba zvlášť těžce zdravotně postižená s individuální potřebou přepravovat se a současně vzhledem k tomu, že na zálohu poskytnutou obviněnému mu přispěl rovněž Okresní úřad ve Frýdku-Místku. V důsledku jednání obviněného utrpěl poškozený škodu v podobě úbytku vlastních finančních prostředků, současně byl povinen vrátit jemu poskytnutý příspěvek na zakoupení osobního motorového vozidla. Jednání obviněného proto [i stran dílčího skutku ad 1)], naplnilo po formální stránce všechny zákonné znaky zvlášť závažného zločinu podvodu a z těchto důvodů není možné jej projednat v souladu s principem ultima ratio pouze v občanskoprávním řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2003, sp. zn. 5 Tdo 1256/2003). Navíc je třeba dodat, že nelze z uplatňovaného hlediska hodnotit použitelnost zásady subsidiarity trestního práva vůči dílčímu skutku, který tvoří součást pokračování v trestném činu podle § 116 tr. zákoníku, jako tomu je v případě posuzovaném.

Nedůvodné jsou výhrady obviněného i vůči závěru soudu stran existence zákonem vyžadované formy zavinění trestného činu. Obviněný se mýlí ve svém hodnocení obsahové změny, kterou odvolací soud promítl ve svém rozhodnutí v části týkající se obviněným popírané existence subjektivní stránky trestného činu ( změna, kterou v oblasti právního posouzení odvolací soud provedl, byla pouze kosmetická a týkala se eventuálního úmyslu ) . Toto odlišení má totiž zcela podstatný význam z hlediska náhledu na volní složku zavinění trestně právně významného následku přivozeného jednáním obviněného, neboť na rozdíl od úmyslu přímého upraveného ustanovením § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, při němž pachatel takový následek dosáhnout chce (a tomuto cíli pak přizpůsobuje i své jednání), v případě pouhého srozumění s jeho vznikem dostačuje jednání, které se vyznačuje právě a jen tím, že při vědomí možnosti vzniku tohoto následku jedná pachatel tak, že nečiní nic konkrétního v tom, aby jeho vzniku zabránil (a ani na nic, co by vzniku zabránilo, byť bez důvodných okolností nespoléhá), neboť mu nástup této eventuality objektivně nikterak nevadí. Jinak vyjádřeno, nevyžaduje se, aby pachatel v případě trestného činu podvodu přímo chtěl svým jednáním poškozenému (osobě, s ním smlouvu o obstarání vozidla uzavírající) škodu způsobit, nýbrž dostačuje (proto úmysl eventuální), že je s takovým jeho možným poškozením srozuměn.

Převede-li se toto konstatování na hodnocené jednání obviněného, nelze nevidět, a sám to v dovolání zdůrazňuje ( předmětem bylo vyhledání, nákup a dovoz poškozeného tedy diskontního automobilu na trhu USA ), že charakter jeho obchodování byl limitován reálnými možnostmi konkrétně požadovaný vůz (ve smlouvě deklarované smluvní době) obstarat. Obviněný sice poukazuje na odkládací formuli ( vyhrazuje právo upravit dodací lhůtu podle aktuálního termínu nákupu automobilu ) obsaženou ve smlouvě a vyloučení odstoupení od smlouvy , jež mělo svůj význam v tom směru, že spol. MULTI-CARS, s. r.o. nemohla nést riziko , avšak takové ujednání není platné pro jeho rozpor se zákonem jednalo-li se o obchodní závazky, skutky pod č. 4, 5, 7, 10, 11, zapovídá platnost takového ujednání ustanovení § 344 ve spojení s ustanovením § 263 odst. 1 obch. zák., jednalo-li se o závazkové právní vztahy, které se řídily občanským zákoníkem dílčí skutky pod č. 1-3, 6, 8-9, 12 zapovídá takové ujednání § 517 obč. zák. ve spojení s § 48 obč. zák.

Shrne-li se opětovně dovolací argumentace obviněného, tato sestává jednak z námitek, které se uplatněnému dovolacímu důvodu vymykají (jsou jimi ty, kterými dovolatel brojí vůči skutkovým zjištěním, namítá nedostatečnost provedeného dokazování, vadnost hodnocení důkazů, případně vytýká jiná pochybení procesního charakteru), jednak z těch, které by sice byly podřaditelné pod jím označený dovolací důvod, ať již proto, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku (námitka absence subjektivní stránky trestného činu), či proto, že toto rozhodnutí spočívá na jiném nesprávném hmotně právním posouzení (námitka nesprávných právních závěrů při výkladu norem civilního práva), avšak nejsou způsobilé tvrzený dovolací důvod naplnit. V daném směru jsou tyto námitky zjevně neopodstatněné.

S přihlédnutím k výše uvedenému dospěl Nejvyšší soud k závěru, že o dovolání obviněného je nezbytné rozhodnout způsobem upraveným v § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Podle něj Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl dovolací soud o tomto mimořádném opravném prostředku obviněného v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., dle něhož V odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí. Uplatnil-li dovolatel požadavek, aby Nejvyšší soud již před rozhodnutím ve věci samé podle § 265o odst. 1 tr. ř. odložil výkon rozhodnutí, proti němuž je podáváno dovolání, pak je třeba konstatovat, že s přihlédnutím k obsahu dovolání a obsahu jím napadeného rozhodnutí předseda senátu dovolacího soudu neshledal vydání takového rozhodnutí opodstatněným.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 12. listopadu 2015
JUDr. Ivo Kouřil předseda senátu