6 Tdo 1191/2003
Datum rozhodnutí: 25.02.2004
Dotčené předpisy:




6 Tdo 1191/2003

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 25. února 2004 dovolání, která podali obvinění Ing. L. D., a L. D., proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře, ze dne 2. 7. 2003, sp. zn. 14 To 160/2003, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Pelhřimově pod sp. zn. 7 T 158/2002, a rozhodl t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. řádu se dovolání obviněných Ing. L. D. a L. D. o d m í t a j í .

O d ů v o d n ě n í :



Obvinění Ing. L. D. a L. D. byli rozsudkem Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 5. 5. 2003, sp. zn. 7 T 158/2002, uznáni vinnými:

1. obviněný Ing. L. D. trestným činem poškození a zneužití záznamu na nosiči informací podle § 257a odst. 1 písm. b) tr. zákona, ve znění do 30. 6. 2002, kterého se měl dopustit tím, že jako předseda představenstva a ředitel společnosti K., a. s., se sídlem v P. při ukončení činnosti v uvedené společnosti před předáním jemu společností svěřeného přenosného osobního počítače zn. LEO DesigNote 3510, dne 11. 12. 2000 neoprávněně zformátoval harddisk uvedeného počítače, a tím zničil programové vybavení počítače, včetně informací souvisejících s obchodní činností K., a. s., P.,

2. obvinění Ing. L. D. a L. D. trestným činem zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2 tr. zákona spáchaným ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zákona, kterého se měli společně dopustit tím, že dne 5. 12. 2000 obžalovaný Ing. L. D. jako předseda představenstva a ředitel společnosti K., a. s., se sídlem v P. a obžalovaný L. D. jako bývalý vedoucí výroby K., a. s., P., v Z., a. s., M., stornovali původní objednávky K., a. s., P., na obrobení kamenických strojů v hodnotě nejméně 149.091, 90 Kč, dodaných ve dnech 6. a 13. 11. 2000 do Z., a. s., M., a obrobení kamenických strojů, jež byly ve vlastnictví K., a. s., P., přeobjednali na W., s. r. o., a obrobené je nechali dne 12. 1. 2001 ke škodě K., a. s., P., dodat ke kompletaci a další realizaci do společnosti W., s. r. o.

Za tuto trestnou činnost byli odsouzeni, a to obviněný Ing. L. D. podle § 248 odst. 2 tr. zákona za použití § 35 odst. 1 tr. zákona k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1, § 59 odst. 1 tr. zákona podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let a obviněný L. D. podle § 248 odst. 2 tr. zákona za použití § 53 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3, § 54 odst. 1 tr. zákona k peněžitému trestu ve výměře 40.000,- Kč, přičemž podle § 54 odst. 3 tr. zákona byl pro případ, že by peněžitý trest ve stanovené lhůtě nebyl vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání tří měsíců.

Podle § 228 odst. 1 tr. řádu byla oběma obviněným uložena povinnost společně a nerozdílně uhradit poškozené firmě K., a. s., IČ, se sídlem v P., M., škodu ve výši 149.091,90 Kč.

Proti citovanému rozsudku podali oba obvinění odvolání, která byla usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře, ze dne 2. 7. 2003, sp. zn. 14 To 160/2003, podle § 256 tr. řádu jako nedůvodná zamítnuta.

Podle tzv. dodejek a doručenky, které jsou založeny v trestním spisu, bylo usnesení krajského soudu doručeno dne 28. 7. 2003 obhájci obviněných V. D., dne 29. 7. 2003 Okresnímu státnímu zastupitelství v Pelhřimově a dne 11. 8. 2003 obviněným Ing. L. D. a L. D.

Obvinění Ing. L. D. a L. D. napadli prostřednictvím svého obhájce V. D. u Okresního soudu v Pelhřimově dne 22. 9. 2003 výše uvedené usnesení soudu druhého stupně ve spojení s rozsudkem soudu prvního stupně dovoláním. Mimořádný opravný prostředek obvinění podali proti všem výrokům napadeného rozsudku a opřeli ho o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Podle jejich názoru napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním i hmotně právním posouzení skutků.

V odůvodnění dovolání obvinění namítli, že popis obou skutků ve výroku ani v odůvodnění rozhodnutí neobsahuje všechny zákonné znaky trestných činů, kterými byli uznáni vinnými. V souvislosti se skutkem popsaným pod bodem 1. výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně obviněný Ing. L. D. namítl, že ve skutkové větě není uvedena subjektivní stránka trestného činu, respektive forma zavinění. V uvedeném směru konstatoval, že trestný čin poškození a zneužití záznamu na nosiči informací podle § 257a odst. 1 písm. b) tr. zákona, ve znění do 30. 6. 2002, je trestným činem úmyslným, kdy zavinění pachatele směřuje nejen ke způsobení škody nebo získání neoprávněného prospěchu sobě či jinému, ale i k získání přístupu k nosiči informací. Nedostatky spatřuje též v nedostatečném popisu objektivní stránky vytýkaného trestného činu z hlediska formy, jakou měl získat přístup k nosiči informací, kdy doplnil, že přístup k počítači měl vždy z titulu funkce předsedy představenstva a ředitele společnosti K., a. s., takže si jej nemusel nikterak zajišťovat.

Oba obvinění dále zpochybnili právní kvalifikaci skutku pod bodem 2. výroku o vině napadeného rozsudku soudu prvého stupně. Podle jejich názoru popis skutku neobsahuje veškeré znaky objektivní a subjektivní stránky trestného činu zpronevěry, a to zejména z hlediska formy zavinění. Jedná se taktéž o úmyslný trestný čin, přičemž ze skutkové věty není zcela zřejmé, zda obvinění jednali v úmyslu či z nedbalosti. Dovolatelé vyslovili názor, že u obou skutků chybí skutkové okolnosti odůvodňující znaky skutkové podstaty zásadní povahy, a tudíž považují dovolání za důvodné, byť se jedná o nedostatky formálního rázu. Pro úplnost uvedli, že ve sdělení obvinění pro trestný čin podle § 257a odst. 1 písm. b) tr. zákona byla subjektivní stránka uvedeného trestného činu vyjádřena, avšak ve sdělení obvinění pro trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zákona, jenž byl soudem překvalifikován na trestný čin zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2 tr. zákona, nikoliv. V této souvislosti obvinění odkázali na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 46/96, podle něhož je absence subjektivní stránky v záznamu o sdělení obvinění u úmyslného trestného činu považována za nezákonnou a v rozporu s čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

V petitu svého dovolání obvinění navrhli, aby dovolací soud podle § 265k odst. 1 tr. řádu zrušil usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře, ze dne 2. 7. 2003, sp. zn. 14 To 160/2003, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 5. 5. 2003, sp. zn. 7 T 158/2002. /pozn. v předmětné trestní věci každý z obou obviněných podal samostatné dovolání, byť tak dovolatelé učinili v jednom podání a prostřednictvím společného obhájce/

Předsedkyně senátu soudu prvého stupně v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. řádu doručila dne 30. 9. 2003 opis dovolání obviněných Nejvyššímu státnímu zastupitelství s upozorněním, že se může k dovolání písemně vyjádřit a souhlasit s jeho projednáním v neveřejném zasedání ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. řádu. V písemném vyjádření ze dne 14. 11. 2003, sp. zn. 1 NZo 920/2003, státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství vyslovila názor, že popis skutku kvalifikovaný jako trestný čin poškození a zneužití záznamu na nosiči informací podle § 257a odst. 1 písm. b) tr. zákona vykazuje nedostatky, neboť v popisu není specifikován úmysl obviněného způsobit jinému jinou újmu, když ani tato jiná újma není v popisu skutku jakkoli blíže specifikována. V odůvodnění rozsudku se však soud prvního stupně úmyslem obviněného zabýval a vyhodnotil jej jako úmysl nepřímý podle § 4 písm. b) tr. zákona, když konstatoval, že povinností obviněného bylo archivovat příslušná data týkající se chodu firmy, které měl při ukončení ředitelské funkce řádně předat, nikoli je nenávratně zničit. Úmysl obviněného byl tak konstatován ve zúženém rozsahu, což znamená že obviněný věděl, že zformátováním harddisku firemního počítače zničí i jeho programové vybavení, včetně informací souvisejících s obchodní činností poškozené firmy, nikoliv v jakém úmyslu jednal s ohledem na způsobení jiné újmy. Ze skutkových zjištění učiněných ve věci však vyplývá, že motivem jednání obviněného bylo zničit materiály nashromážděné v souvislosti s jeho činností předsedy představenstva a ředitele společnosti K., a. s., kdy bezpochyby kalkuloval s tím, že nový management společnosti bude v důsledku absence strategických informací po určitou dobu ochromen, čímž bude usnadněno podnikání jeho nové firmy W., s. r. o., kterou založil se svým synem L. D. s obdobným předmětem podnikání jako společnost K., a. s. Podle názoru státní zástupkyně obviněný tak jednal v úmyslu přímém podle § 4 písm. a) tr. zákona. Námitku obviněného Ing. L. D., že si žádným způsobem nemusel sjednávat přístup k počítači, neboť s ním pracoval z titulu své funkce, považuje za neopodstatněnou, jelikož u trestného činu podle § 257a tr. zák. je trestní odpovědnost vyvozována i vůči pachateli, který pracuje na počítači v rámci svého zaměstnání a rozhodne se, že si určité informace patřící jeho zaměstnavateli opíše pro případné využití ke své potřebě, nebo je zničí či poškodí.

Pokud jde o právní kvalifikaci trestným činem zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2 tr. zákona pod bodem 2. výroku o vině napadeného rozsudku, státní zástupkyně namítla, že obvinění nejednali s věcí svěřenou ve smyslu trestního zákona. Z vymezení skutku není zřejmá žádná skutečnost, která by tento znak naplňovala a není možno na něj usuzovat ani z toho, že obvinění byli v postavení managementu poškozené společnosti, neboť nelze dovodit, že by jim z titulu funkce či postavení byl svěřen majetek uvedené společnosti ve smyslu § 248 odst. 1 tr. zákona. Jednání obviněných by však mohlo být posouzeno jako trestný čin zneužití informací v obchodním styku podle § 128 odst. 2 tr. zákona, ovšem z dostupných materiálů nevyplývá, zda se obvinění podíleli na podnikání obohacené firmy W., s. r. o.; v úvahu připadá i posouzení jejich jednání jako trestný čin podvodu podle § 250 tr. zákona. V omyl by byla v tomto případě uvedena společnost Z., a. s., M., neboť obvinění uvedli v omyl pracovníka jednajícího za tuto společnost o tom, že kamenické stroje dodané k obrobení na základě objednávky K., a. s., nejsou vlastnictvím této společnosti, ale jsou vlastnictvím společnosti W., s. r. o., na kterou byly přeobjednány a poté i předány. V této souvislosti však státní zástupkyně upozornila na zákaz reformatio in peius, neboť pro obviněné by posouzení jejich jednání jako trestného činu podvodu podle § 250 tr. zákona zhoršilo jejich postavení. Z těchto důvodů navrhla, aby v případě možnosti právní kvalifikace jednání obviněných jako trestného činu zneužití informací v obchodním styku podle § 128 odst. 2 tr. zákona Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a soudu prvního stupně věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí. Pokud by tato kvalifikace v úvahu nepřicházela, navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. řádu dovolání obviněných odmítl, přičemž aby obě naznačená rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. b), resp. písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. řádu) při posuzování podaných dovolání nejprve zjišťoval, zda jsou splněny podmínky jejich přípustnosti podle § 265a tr. řádu. Podle odst. 1 tohoto ustanovení lze napadnout dovoláním pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, pokud soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští, přičemž v § 265a odst. 2 písm. a) až písm. h) tr. řádu jsou taxativně vypočtena rozhodnutí, která je možno považovat za rozhodnutí ve věci samé. Podle § 265a odst. 4 tr. řádu je dovolání jen proti důvodům rozhodnutí nepřípustné.

V této souvislosti Nejvyšší soud shledal, že předmětná dovolání jsou přípustná podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. řádu, neboť napadají rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byli obvinění uznáni vinnými a byl jim uložen trest. Obdobně shledal, že dovolání byla podána osobami oprávněnými /§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu/, v zákonné lhůtě a na místě, kde lze tato podání učinit /§ 265e odst. 1, 2 tr. řádu/.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněnými vznesené námitky naplňují jimi uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod.

Pokud v mimořádném opravném prostředku obvinění uplatnili dovolací důvod vymezený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, je třeba uvést, že toto ustanovení lze aplikovat, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z dikce citovaného ustanovení přitom plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. V mezích tohoto dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byla obviněná osoba uznána vinnou. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, čímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. řádu; nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

Z takto zákonem vymezeného dovolacího důvodu rovněž vyplývá, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet z konečného skutkového zjištění soudu prvního, eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení důkazů provedených v předcházejícím řízení. Důvody dovolání jsou koncipovány v ustanovení § 265b odst. 1 tr. řádu tak, že v dovolání není možno namítat vady, které se týkají skutkových zjištění včetně úplnosti dokazování a hodnocení důkazů, neboť právní posouzení skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazuje na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozhodnutí a blíže rozvedená v jeho odůvodnění.

Ohledně skutku pod bodem 1. výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně obviněný Ing. L. D. uplatnil námitku vztahující se k nesprávné právní kvalifikaci skutku jako trestného činu poškození a zneužití záznamu na nosiči informací podle § 257a odst. 1 písm. b) tr. zákona, ve znění do 30. 6. 2002. Existenci právních vad spatřuje v absenci uvedení subjektivní stránky vytýkaného trestného činu v příslušné skutkové větě a dále v nedostatečném popisu objektivní stránky trestného činu spočívající v neuvedení způsobu, jakým měl získat přístup k nosiči informací, v důsledku čehož nebyly naplněny všechny znaky skutkové podstaty předmětného trestného činu. Proto skutek zjištěný soudem byl nesprávně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv v naznačeném směru o trestný čin nejde. Tyto námitky obviněného Ing. L. D. lze podřadit pod důvod dovolání uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, a tudíž z podnětu dovolání Nejvyšší soud mohl posoudit výtky uplatněné dovolatelem především ve vztahu ke skutkové větě pod bodem 1. výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, s nímž se odvolací soud ztotožnil.

Ze skutkové věty pod bodem 1. výroku o vině trestným činem poškození a zneužití záznamu na nosiči informací podle § 257a odst. 1 písm. b) tr. zákona, ve znění účinném do 30. 6. 2002, vyplývá, že soud prvního stupně spatřoval trestnost jednání obviněného Ing. L. D. v tom, že jako předseda představenstva a ředitel společnosti K., a. s., při ukončení činnosti v uvedené společnosti před předáním jemu společností svěřeného přenosného osobního počítače neoprávněně zformátoval harddisk tohoto počítače, čímž zničil jeho programové vybavení včetně informací souvisejících s obchodní činností společnosti. Z tzv. právní věty k bodu 1. výroku o vině napadeného rozsudku je patrno, že Okresní soud v Pelhřimově považoval trestný čin za spáchaný tím, že obviněný v úmyslu způsobit jinému jinou újmu, zničil informace na nosiči informací, k němuž získal přístup.

Trestného činu poškození a zneužití záznamu na nosiči informací podle § 257a odst. 1 písm. b) tr. zákona, ve znění účinném do 30. 6. 2002, se dopustí ten, kdo v úmyslu způsobit jinému škodu nebo jinou újmu, nebo získat sobě nebo jinému neoprávněný prospěch, získá přístup k nosiči informací a informace zničí, poškodí nebo učiní neupotřebitelnými. Získáním přístupu k nosiči informací se přitom rozumí takové jednání, které umožní pachateli volnou dispozici s nosičem informací a využití jeho informačního obsahu, nezáleží však na motivu ani důvodu, který vedl pachatele k získání přístupu k určitému nosiči informací (důvod může spočívat v plnění pracovních úkolů, odcizení nosiče informací, využití počítače pro zábavu apod.), ani na tom, zda jde o přístup oprávněný (např. z titulu výkonu zaměstnání) či nikoliv. Zničení představuje takový zásah do nosiče informací, jímž zcela zaniká hodnota jeho informačního obsahu, přičemž nejde o zničení informace jako takové, neboť tato může existovat nadále např. jako záložní kopie programu, souboru atd., ale o odstranění záznamu dat z příslušného nosiče. Z hlediska subjektivní stránky se vyžaduje úmyslné zavinění, přičemž úmysl musí být provázen zištnou pohnutkou nebo snahou způsobit újmu. Pachatel může úmysl pojmout až dodatečně v době, kdy už fakticky přístup k nosiči informací má, a tudíž pokud pachatel pracující na počítači např. v rámci svého zaměstnání či funkce v průběhu této činnosti pojme úmysl určité informace zaměstnavatele získat do své dispozice, zničit, poškodit, změnit apod. a za tím účelem a v naznačeném směru manipuluje s nosičem informací zaměstnavatele, musí si být zároveň vědom, že zaměstnavateli způsobuje určitou újmu, popřípadě sám získává prospěch.

Pokud jde o námitku obviněného stran ve skutkové větě nedostatečného popisu objektivní stránky vytýkaného trestného činu, spočívající v neuvedení způsobu, jakým měl získat přístup k nosiči informací, tak s ohledem na shora rozvedené skutečnosti je nutno konstatovat, že skutková věta nevykazuje obviněným namítanou vadu a popis skutku v naznačeném směru použité právní kvalifikaci odpovídá. Objektivní stránka uvedeného trestného činu totiž spočívá nejenom v získání přístupu obviněného k předmětnému osobnímu počítači, jež mu byl umožněn právě z titulu funkce a pracovního poměru u poškozené společnosti, ale zároveň i ve zničení informací poškozeného. Jak již bylo výše uvedeno, na formě, resp. důvodu k získání přístupu k nosiči informací, popř. zda jde o přístup oprávněný či neoprávněný, nezáleží a tato skutečnost nemusí být ve skutkové větě nikterak vyjádřena; uvedenou námitku je tudíž nutno považovat za neopodstatněnou.

Naproti tomu je třeba přisvědčit námitce obviněného Ing. L. D., že pokud jde o zákonný znak "v úmyslu způsobit jinému újmu", soud prvního stupně ve výroku o vině svého rozsudku neuvedl, a to v rozporu s ustanovením § 120 odst. 3 tr. řádu žádnou konkrétní skutkovou okolnost, která by tento zákonný znak naplňovala. Z odůvodnění téhož rozsudku, s nímž se ztotožnil i soud odvolací, však jasně vyplývá, že soud se subjektivní stránkou jednání obviněného zabýval a považoval tento znak za naplněný zjištěním, že Ing. L. D. již s poukazem na funkci u poškozené společnosti musel vědět, že předmětné informace jsou jeho počínáním pro poškozeného nenávratně ztraceny, s čímž musel být s ohledem na okolnosti dané věci srozuměn, z čehož pak soud vyvodil minimálně úmysl nepřímý. V naznačeném směru soud dále rozvedl, že obviněný měl povinnost příslušná data archivovat, tato povinnost mu byla uložena jmenovací listinou a manažerskou smlouvou, přičemž data získaná v rámci své činnosti měl řádně při ukončení své činnosti předat, což neučinil.

Pokud jde o "způsobení jiné újmy", ze skutkových zjištění lze dovodit, že soud spatřoval jinou újmu právě ve ztrátě způsobené zničením dat v počítači poškozeného, jež nebylo možno obnovit a měla pro poškozeného v rámci dalšího rozvíjení podnikatelských aktivit význam. Pokud tato skutečnost nebyla výslovně uvedena ve skutkové větě výroku o vině, jde pouze o neúplnost popisu skutku a porušení procesního ustanovení § 120 odst. 3 tr. řádu a nikoli o nesprávné hmotně právní posouzení skutku, tj. že by postrádal konkrétní zjištění skutkových okolností odpovídající zákonnému znaku "v úmyslu způsobit jinému jinou újmu".

Nejde tedy o situaci, že by soudem prvního stupně zjištěný skutek nenaplňoval subjektivní stránku trestného činu, a že by proto byl nesprávně posouzen jako trestný čin podle § 257a odst. 1 písm. b) tr. zákona, ve znění do 30. 6. 2002, ale pouze o to, že soud skutek nedokonale popsal ve výroku o vině a porušil tak ustanovení § 120 odst. 3 tr. řádu. Uvedená vada výroku o vině nespočívá v nesprávném právním posouzení skutku ani v jiném nesprávném hmotně právním posouzení ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, neboť nesprávné hmotně právní posouzení skutku nelze dovozovat pouze z toho, že skutek nebyl popsán zcela v souladu s ustanovením § 120 odst. 3 tr. řádu, které jako procesní ustanovení upravuje náležitosti rozsudku, když jinak je z odůvodnění napadeného rozhodnutí zřejmé, že soud zjistil skutek v rozsahu, jež pokrývá znaky skutkové podstaty konstatovaného trestného činu.

Pokud jde o skutek pod bodem 2. výroku o vině napadeného rozsudku nalézacího soudu, námitky dovolatelů brojí proti nesprávné právní kvalifikaci skutku jako trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2 tr. zákona spáchaného ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zákona, kdy i v tomto případě spatřují právní vady v nedostatečném popisu skutku, zejména stran subjektivní a objektivní stránky jednání (namítané pochybení absence objektivní stránky však není v dovolání nikterak konkretizováno). Nejvyšší soud shledal, že dovolatelé i v tomto ohledu naplnili dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, a tudíž mohl posoudit důvodnost dovolacích námitek ve vztahu ke skutkové větě výroku o vině pod bodem 2. napadeného rozhodnutí.

Z hlediska napadeného rozsudku a obsahu dovolání se s poukazem na dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu jeví významnou především otázka, zda skutek, jak byl zjištěn soudem, vykazuje znaky trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2 tr. zákona, popřípadě o který jiný trestný čin podle příslušného ustanovení trestního zákona jde.

Namítají-li obvinění, že v popisu skutku pod bodem 2. rozsudečného výroku nejsou dostatečně vyjádřeny všechny zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2 tr. zákona, je nutné tomuto názoru přisvědčit.

Trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2 tr. zákona se dopustí ten, kdo si přisvojí cizí věc, která mu byla svěřena, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoliv malou. Přisvojením cizí věci se rozumí získání možnosti trvalé dispozice s věcí a současně vyloučení dosavadního vlastníka nebo faktického držitele z držení, užívání a nakládání s věcí. Pachatel si přisvojí věc, která mu byla svěřena, jestliže s věcí naloží v rozporu s účelem, k němuž mu byla cizí věc dána do opatrování nebo do dispozice, a to způsobem, který maří základní účel svěření, např. znemožňuje svěřiteli trvale navrátit věc jejímu původnímu určení a přitom sobě nebo jinému obstará z věci trvalý prospěch. Svěřenou věcí se zde rozumí věc, která byla pachateli odevzdána do faktické moci (do držení) s tím, aby s ní nakládal určitým způsobem.

Uvážíme-li však popis skutku pod bodem 2. výroku napadeného rozhodnutí, v jeho vymezení se nenachází žádná skutečnost, která by znak svěřené věci naplňovala. Nelze na něj usuzovat z toho, že obviněný Ing. L. D. zastával v poškozené společnosti postavení předsedy představenstva a ředitele společnosti a obviněný L. D. postavení vedoucího výroby (správně technik přípravy a organizace výroby ? viz. č. l. 40 spisu) a zneužili tohoto postavení tím, že stornovali původní objednávky společnosti K., a. s., na obrobení v odůvodnění rozsudku specifikovaných dílů kamenických strojů dodaných společnosti Z., a. s., M. a obrobení předmětných dílů ve vlastnictví společnosti K., a. s., přeobjednali a obrobené je nechali dodat ke kompletaci a další realizaci do společnosti W., s. r. o., ke škodě společnosti K., a. s. Ani z odůvodnění rozsudku nalézacího či odvolacího soudu nevyplývá oprávnění obviněných nakládat s předmětnými díly, neboť v uvedeném směru je soud dovozuje jednak z pracovního zařazení obviněných umožňující nakládat s majetkem společnosti a dále ze skutečnosti, že obvinění i v minulosti běžně takto činili. Nelze však bez dalšího dovodit, že obviněnému Ing. L. D. jako předsedovi představenstva a řediteli společnosti, popřípadě obviněnému L. D. jako technikovi přípravy a organizace výroby by byly předmětné díly ke kompletaci kamenických strojů svěřeny jen z titulu funkce nebo postavení. Obvinění byli v dané společnosti v právním nebo pracovním postavení, z něhož jim vznikla práva a povinnosti směřující k zajištění chodu společnosti, v případě Ing. L. D. i rozhodování o majetku společnosti, avšak v rámci takového vztahu nelze předmětné díly kamenických strojů ve vlastnictví společnosti K., a. s., považovat za věc svěřenou ve smyslu § 248 tr. zákona.

Ze skutkových zjištění vyplývá, že podstata trestného jednání obviněných spočívala v tom, že podali nesprávné a nepravdivé informace pracovníkům firmy Z., a. s., M., zejména prohlášením o údajném zániku společnosti a v souvislosti s tím stornovali objednávky dílů kamenických strojů ve vlastnictví společnosti K., a. s., učinili novou objednávku předmětných dílů na společnost W., s. r. o., které také obrobené díly nechali ke kompletaci a další realizaci dodat. Na takto zjištěný stav věci by dopadal trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zákona, pro který bylo ostatně obviněným sděleno obvinění. Trestného činu podvodu se podle posledně citovaného ustanovení dopustí ten, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli malou. Podvodné jednání, tj. uvedení v omyl nebo využití omylu přitom může směřovat nejen vůči poškozenému, ale i vůči jiné osobě. O omyl, jímž se rozumí rozpor mezi představou a skutečností, jde i tehdy, když podváděná osoba nemá o důležité okolnosti žádnou představu nebo se domnívá, že se nemá čeho obávat. Uvedení v omyl je přitom jednání, kterým pachatel předstírá okolnosti, jež nejsou v souladu se skutečným stavem věci, přičemž se tak může stát lstí nebo i "pouhým" uvedením nepravdivé informace. Mezi omylem určité osoby, resp. její neznalostí všech podstatných skutečností a majetkovou dispozicí učiněnou v omylu nebo učiněnou s uvedenou neznalostí a dále mezi touto dispozicí na straně jedné a škodou na cizím majetku a obohacením pachatele nebo jiné osoby na straně druhé, musí existovat příčinná souvislost. Na podvodu tak mohou být zainteresovány celkem čtyři různé osoby - pachatel, osoba jednající v omylu, osoba poškozená a osoba obohacená, přičemž kromě pachatele může jít u ostatních osob též o právnické osoby.

Právě takto vymezené uvedení v omyl ze strany obviněných je nutno spatřovat při jejich jednání se společností Z., a. s., M., kdy v posuzovaném případě byla obviněnými v omyl uvedena právnická osoba, Z., a. s., M., ve vztahu k jiným právnickým osobám, a to poškozené společnosti K., a. s., a obohacené společnosti W., s. r. o. Na základě těchto skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obvinění Ing. L. D. a L. D. ke škodě cizího majetku ve smyslu § 250 odst. 1, 2 tr. zákona obohatili společnost W., s. r. o., tím, že uvedli společnost Z., a. s., M. v omyl a způsobili tak na majetku společnosti K., a. s., škodu nikoli malou. Jejich jednání proto obsahuje všechny zákonné znaky zmíněného trestného činu včetně úmyslného zavinění.

V souladu s těmito právními úvahami však dovolací soud popsaný nedostatek v právním posouzení skutku nemohl napravit, neboť mu v tom bránil zákaz reformatio in peius vymezený v § 265p odst. 1 tr. řádu, který stanoví, že v neprospěch obviněného může Nejvyšší soud změnit napadené rozhodnutí jen na podkladě dovolání nejvyššího státního zástupce, jež však v dané věci nebylo podáno. Nejvyšší soud rozhodoval jen o dovolání obviněných, a proto nemohl napadená rozhodnutí zrušit a uznat je vinnými trestným činem podvodu. Konstatovaný postup by zhoršil postavení obviněných, kteří byli v bodě 2. výroku napadeného rozsudku uznáni vinnými trestným činem zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2 tr. zákona, u něhož ve druhém odstavci trestní zákon stanoví trest odnětí svobody na šest měsíců až tři léta nebo zákaz činnosti nebo peněžitý trest. Nejvyšší soud v předmětném jednání shledal naplnění znaků trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zákona, u něhož ve druhém odstavci lze pachateli uložit trest odnětí svobody na šest měsíců až tři léta nebo peněžitý trest. Z uvedeného vyplývá, že u trestného činu podle § 250 odst. 2 tr. zákona je vyloučeno uložení samostatného trestu zákazu činnosti a zákon tedy stanoví menší rozsah vyjmenovaných trestů, které je možno za tento trestný čin uložit. V tomto případě se vychází ze zásady, že za přísnější trestný čin se považuje ten ze dvou v úvahu přicházejících trestných činů, u kterého vedle trestu odnětí svobody se stejnou nejvyšší horní i dolní hranicí a při stejném alternativním mírnějším druhu trestu, již není dána další alternativa mírnějšího druhu trestu. Z konstatovaných důvodů je přísnějším trestný čin podvodu podle § 250 odst. 2 tr. zákona, neboť na rozdíl od trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 2 tr. zákona v trestní sankci neobsahuje alternativu mírnějšího druhu trestu zákazu činnosti, a proto na něj dopadá zmíněný zákaz reformatio in peius.

S ohledem na shora rozvedené skutečnosti Nejvyšší soud shledal, že projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněných, stejně jako dospěl k závěru, že otázka, která má být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu, neboť v praxi soudů byla již vyřešena a ani z jiného důvodu její řešení nečiní potíže. Proto Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. řádu dovolání obviněných Ing. L. D. a L. D. odmítl, přičemž toto rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání ve smyslu § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu, aniž byl oprávněn postupovat podle ustanovení § 265i odst. 3, 4 tr. řádu.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. řádu).

V Brně dne 25. února 2004

Předseda senátu:

JUDr. Jiří Horák