6 Tdo 119/2007
Datum rozhodnutí: 27.02.2007
Dotčené předpisy:




6 Tdo 119/2007

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. února 2007 o dovolání obviněného M. S., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 25. 9. 2006, sp. zn. 7 To 351/2006, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 12 T 185/2004, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 25. 9. 2006, sp. zn. 7 To 351/2006, byla podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítnuta stížnost obviněného a spoluobviněných P. Č. a K. S., proti usnesení Městského soudu v Brně ze dne 29. 3. 2006, č. j. 12 T 185/2004-185, kterým byla trestní věc proti obviněným M. S., P. Č. a K. S. pro skutek, v němž byl spatřován trestný čin porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1, odst. 3 tr. zák., postoupena podle § 222 odst. 2 tr. ř. k projednání Ú. m. č. B. I. jako přestupek.

Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 25. 9. 2006, sp. zn. 7 To 351/2006, napadl obviněný dovoláním, ve kterém uplatnil dovolací důvody vymezené v § 265b odst. 1 písm. f) a g) tr. ř. Uplatněné dovolací důvody jsou dle mínění obviněného odůvodněny tím, že se žádného závadového chování nedopustil, neúčastnil se žádného incidentu a žádného jednání, které by naplňovalo znaky přestupku, příp. trestného činu. Poukazuje dále na to, že mezi ním a poškozeným nedošlo k žádnému fyzickému konfliktu, nebyly použity žádné nadávky ani výhrůžky, a proto se nemohl dopustit přestupku. Závěrem podaného dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a zprostil ho obžaloby podle § 226 písm. b) tr. ř.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, který se k dovolání obviněného vyjádřil, navrhl postupovat podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., tj. dovolání odmítnout, neboť obviněným uplatněné námitky nelze pod zmíněné dovolací důvody (ani jiné) zařadit vzhledem k tomu, že těmito námitkami se obviněný snaží docílit hodnocení důkazů dle vlastního přesvědčení a v souladu s těmito svými představami pak také docílit úpravy skutkových zjištění.



Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. f) tr. ř. je dán tehdy, bylo-li rozhodnuto o postoupení věci jinému orgánu, o zastavení trestního stíhání, o podmíněném zastavení trestního stíhání, o schválení narovnání, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí.

Na obviněného (a spoluobviněné) byla podána obžaloba, která mu kladla za vinu, že dne 17. 5. 2004 v přesně neurčené době kolem 22.00 hod. vnikli do bytu nacházejícího se v domě na ulici S. č. v B., který obývá A. Č., a to tím způsobem, že poté, co jim P. B., otevřel dveře vedoucí z ulice na dvůr předmětného domu, rozrazil M. S. tyto pootevřené dveře, u kterých P. B. stál, vtrhli na dvůr domu a přistoupili k poškozenému A. Č., který v té chvíli seděl na zápraží svého bytu, přičemž tento vstal a stoupl si na práh svého bytu, načež byl M. S. chycen za tričko a odstrčen ze dveří, na to P. Č. vstoupila do bytu poškozeného, kde hledala své osobní věci, přičemž následně došlo mezi poškozeným a obžalovanými k vzájemnému fyzickému napadání, poté obžalovaní S. se S. šli prohledávat na dvoře domu stojící vůz poškozeného a poté se vrátili zpět do bytu poškozeného, kde je poškozený uzamkl a přivolal Policii ČR, která obžalované zajistila na ulici poblíž místa incidentu .

Po provedeném dokazování a hodnocení důkazů dospěl soud prvního stupně (Městský soud v Brně) k závěru, že v případě skutku popsaného v obžalobě, který byl kvalifikován jako trestný čin porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1, 3 tr. zák., není možno prokázat naplnění ani subjektivní stránky zmíněného trestného činu. Soud mj. také konstatoval (str. 5 odůvodnění jeho usnesení), že protože bylo v hlavním líčení prokázáno, že se obviněný M. S. a K. S. dopustili blíže neupřesněného násilného jednání, připadá v úvahu posoudit jejich jednání jako přestupek proti občanskému soužití podle § 49 odst. 1 písm. c) zákona o přestupcích.

V souvislosti s uplatněnými výhradami obviněného je vhodné uvést, že tento vytýká soudu prvního stupně a soudu odvolacímu, který se se závěry soudu prvního stupně ztotožnil, nesprávné hodnocení důkazů, které je vedlo k závěru postoupit předmětnou věc příslušnému úřadu k projednání jako přestupek, zatímco obviněný se domáhá, aby byl obžaloby zproštěn, neboť v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem. Pokud by soud na základě hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. k takovému závěru (o nutnosti obviněného obžaloby zprostit) dospěl, bylo jeho povinností takto postupovat. Soud prvního stupně na základě provedených důkazů a jejich hodnocení podle § 2 odst. 6 tr. ř. však k tomuto jednoznačnému závěru nedospěl a své úvahy, které jej vedly k tomu, že je třeba trestní věc obviněného (spoluobviněných) projednat nikoli jako trestný čin, ale toliko jako přestupek, rozvedl v odůvodnění svého usnesení na str. 2 5. Tvrdí-li obviněný v podaném dovolání, že se žádného závadového chování nedopustil, neúčastnil se žádného incidentu a žádného jednání, které by naplňovalo znaky přestupku, popř. trestného činu, k žádnému fyzickému konfliktu mezi ním a poškozeným nedošlo, nebyly použity ani žádné nadávky a výhrůžky , pak uvedené výhrady jsou výhradami, které směřují proti skutkovému zjištění, tudíž z hlediska dovolacího důvodu právně irelevantní /dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. f), g) tr. ř., ale ani žádný jiný dovolací důvod nenaplňující/, neboť touto vlastní verzí námitek se obviněný snaží docílit změny v hodnocení důkazů soudy, což vyústilo v závěr o postoupení věci. Z již zmíněného odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně vyplývá, na základě jakých důkazů soud neuvěřil obhajobě obviněného, poukazuje rovněž na rozpory ve výpovědích obviněných.

Z ustanovení § 222 odst. 2 tr. ř. vyplývá, že soud postoupí věc jinému orgánu, jestliže shledá, že nejde o trestný čin, avšak zažalovaný skutek by mohl být jiným orgánem postoupen jako přestupek nebo kárné provinění, o nichž je tento orgán příslušný rozhodovat. V uvedeném směru se také odvíjely veškeré hodnotící úvahy soudů, pokud dospěly k závěru, že jednání obviněného (obviněných) nevykazuje znaky zažalovaného trestného činu porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1, 3 tr. zák. (nebyla vyvrácena obhajoba P. Č. o tom, že se domnívala, že má právo do bytu vstoupit, vědomost P. Č. o tom, že se o její byt nejedná nebyla bezpochyby prokázána a pokud je na její subjektivní stránku vázána i subjektivní stránka obviněných M. S. a K. S., není možno za tohoto stavu věci prokázat ani naplnění subjektivní stránky těchto obviněných viz str. 5 usnesení soudu prvního stupně), ale není vyloučeno násilné jednání vůči poškozenému posoudit jako přestupek proti občanskému soužití podle § 49 odst. 1 písm. c) zákona o přestupcích.

V souvislosti s formálním odkazem na dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. f) a g) tr. ř. poukazuje Nejvyšší soud na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, kde tento mj. uvedl; označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. ř. nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.

S ohledem na skutečnosti shora rozvedené Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Pokud jde o rozsah odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu, odkazuje tento na znění § 265i odst. 2 tr. ř.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 27. února 2007

Předseda senátu:

JUDr. Jan Engelmann