6 Tdo 1185/2010
Datum rozhodnutí: 30.11.2010
Dotčené předpisy: § 247 odst. 1 tr. zák., § 247 odst. 3 tr. zák., § 238 odst. 1 tr. zák., § 238 odst. 2 tr. zák.



6 Tdo 1185/2010 - 48
U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 30. listopadu 2010 o dovolání obviněného J. D ., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 2. 2010, sp. zn. 9 To 50/2010, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 1 T 18/2009, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř. se dovolání obviněného o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 25. 2. 2010, sp. zn. 9 To 50/2010, bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 10. 11. 2009, sp. zn. 1 T 18/2009, kterým byl J. D. (jako jeden ze tří obviněných) uznán vinným trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1 písm. e) tr. zák. spáchaným v jednočinném souběhu s trestným činem porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1 tr. zák. (bod I. rozsudku), trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), d), e), odst. 3 písm. b) tr. zák. spáchaným v jednočinném souběhu s trestným činem porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1, 2 tr. zák. a trestným činem neoprávněného držení platební karty podle § 249b tr. zák. a trestným činem poškozování cizí věci podle § 257 odst. 1 tr. zák. ve spolupachatelství (II./6) podle § 9 odst. 2 tr. zák. (bod II. rozsudku), trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), d), e), odst. 3 písm. b) tr. zák. (III./1,3-12), pokusem tohoto trestného činu (III./13), v jednočinném souběhu s trestným činem porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1, 2 tr. zák. (III./3, 5, 7, 10), s trestným činem neoprávněného držení platební karty podle § 249b tr. zák. (III./5, 7, 12) a trestným činem poškozování cizí věci podle § 257 odst. 1 tr. zák. (III./3, 4, 6, 7, 8, 10, 11, 12, 13), spáchaný u ad III./9, 13 ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. (bod III. rozsudku), když za jednání uvedené pod ad II. rozsudku, byl podle § 247 odst. 3 tr. zák. a § 35 odst. 1 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, když pro výkon tohoto trestu byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 37 tr. zák. za jednání uvedené pod ad I. rozsudku soud prvního stupně upustil od uložení souhrnného trestu k trestnímu příkazu Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 28. 6. 2002, sp. zn. 37 T 170/2001, kterým byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců nepodmíněně a k rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 15. 12. 2003, sp. zn. 3 T 61/2003, kterým byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 22 měsíců nepodmíněně. Dále týž soud prvního stupně podle § 37 tr. zák. za jednání uvedené pod ad III./1,3-13) upustil od uložení společného trestu k rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 24. 6. 2004, sp. zn. 25 T 48/2004, kterým byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvacetjeden měsíc nepodmíněně. O nároku poškozených na náhradu škody bylo rozhodnuto podle § 228 odst. 1 tr. ř. a § 229 odst. 1 tr. ř. a dále vyslovil soud mj. také ohledně obviněného J. D. zprošťující rozsudek ve smyslu § 226 písm. c) tr. ř.

Proti usnesení soudu druhého stupně podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Naplnění tohoto dovolacího důvodu spatřuje především v tom, že soudy nesprávně posoudily skutek uvedený ve výroku rozsudku soudu prvního stupně pod body II. a III. jako dva samostatné skutky, ačkoli se jedná o jeden pokračující trestný čin, neboť souvislost časová tak ve způsobu spáchání jednotlivých útoků je v tomto případě dána . V návaznosti na tuto zásadní okolnost rozvádí skutečnosti, které podle jeho názoru odůvodňují výše zmíněné tvrzení, že jednání uvedená pod bodem II. a III. je nutno chápat jako jeden pokračující trestný čin /poukazuje na časovou souvislost mezi posledním útokem z 13. 12. 2003 (pod bodem II.) a útokem ze dne 16. 1. 2004 (bod III./2)/. Rovněž poukazuje na to, že porovnáme-li jednotlivé útoky, které jsou zahrnuty pod výrokem II. rozsudku, pak prvoinstanční soud rovněž běžnou krádež pod bodem 4 tohoto výroku posoudil v souvislosti s ostatními útoky jako pokračující trestný čin. Není tedy důvod posuzovat útoky ve výrocích II. a III. rozsudku jako dva samostatné skutky pouze s odkazem na to, že první útok ze dne 23. 12. 2003 (viz výrok III. rozsudku) byl spáchán odlišným způsobem (vloupáním) jako tomu bylo u posledního útoku ve výroku II. rozsudku. Dále uvádí, že i pokud by závěry soudů, že se jedná o dva samostatné trestné činy, byly správné, pak platí, že neaplikovaly správnou právní normu. Poukazuje na to, že poslední útok u skutku ve výroku II. rozsudku byl spáchán dne 13. 12. 2003 a Obvodní soud pro Prahu 4, sp. zn. 3 T 61/2003, vyhlásil za jiné trestné činy obviněného rozsudek dva dny po uvedeném posledním útoku, tj. 15. 12. 2003, a za tohoto stavu měl být obviněnému uložen souhrnný trest ke zmíněnému rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4, nikoli samostatný. I v případě ukládání trestu by pak bylo nutno vzít v úvahu, že obviněný vykonává tresty ve výměře 70 měsíců. S ohledem na výše uvedené skutečnosti závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil dovoláním napadené rozhodnutí Městského soudu v Praze i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o vině pod body II. a III. a výroku o trestu, stejně jako i v dalších výrocích, které mají ve výroku o vině svůj podklad a věc přikázal soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k dovolání obviněného poukázal na nesprávný názor vyslovený soudem prvního stupně k otázce pokračování v trestném činu a rovněž nesprávnou argumentaci soudu odvolacího pokud jde o výklad pojmu blízká časová souvislost při pokračování v trestném činu a otázku uskutečňování společného zločinného záměru při zvažování pokračování v trestném činu. Podle názoru státního zástupce došlo v případě dovoláním napadeného rozhodnutí k pochybení, neboť jednání uvedená pod body II. a III. rozsudku, neměl být posouzen jako pokračování v trestném činu a vzhledem k výši škody navrhl, aby Nejvyšší soud dovoláním napadená rozhodnutí zrušil a Městskému soudu v Praze přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí. Rovněž státní zástupce upozornil, že s ohledem na jím uváděné výhrady bude třeba vyhodnotit, zda v případě rozhodování o trestu za pokračování v trestném činu budou i nadále dány podmínky pro použití § 37 tr. zák., jak učinil soud prvního stupně. Pokud jde o námitku, že měl být obviněnému event. ukládán souhrnný trest, poukázal státní zástupce na celou řadu rozhodnutí s tím, že v daném případě nejde o souběh, ale o recidivu.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

Jak námitku souhrnného trestu, tak problematiku pokračování v trestném činu, lze označit z pohledu úvah rozvedených obviněným v dovolání, za právně relevantní.

Předně je k problematice pokračování třeba uvést, že soud prvního stupně se uvedenou problematikou důsledněji nezabýval a své úvahy, proč jednání obviněného J. D. uvedené pod body ad I., II./1-9 a II.I/1,3-13, oproti podané obžalobě nekvalifikoval jako jeden pokračující trestný čin krádeže, porušování domovní svobody, neoprávněného držení platební karty a poškozování cizí věci, ale rozdělil na celkem tři období, kdy ad I. posoudil jako samostatný trestný čin a útoky ad II./1-9 a III./1,3-13 posoudil jako dva pokračující trestné činy, rozvedl na straně 30 svého rozsudku. Základní myšlenkou, která soud prvního stupně vedla k danému závěru byl názor, že jednotlivé útoky v rámci pokračování ukončuje odsuzující rozsudek. Uvedený závěr označil za nesprávný již soud odvolací na str. 5 svého usnesení, kde uvedl, že vynesení rozsudku nemůže činit předěl mezi útoky pokračujícího trestného činu, k tomu může dojít pouze postupem o zahájení trestního stíhání a sdělením obvinění podle § 160 odst. 1 tr. ř. . [Uvedený závěr odvolacího soudu je třeba označit za správný, neboť z procesního hlediska určuje mezník, kdy jeden pokračující (také hromadný a trvající) trestný čin končí a začíná nový skutek takového činu, ve smyslu ustanovení § 12 odst. 11 tr. ř., podle kterého pokračuje-li obviněný v jednání, pro které je stíhán, i po sdělení obvinění, se posuzuje od tohoto úkonu jako nový skutek]. Za nesprávnou je však nutno považovat argumentaci odvolacího soudu na str. 5 usnesení, kdy mj. uvádí, že lze obhájit závěr soudu prvního stupně, když vezme v úvahu, že obžalovaný se dopustil dalšího skutku, který je již zahrnut pod bodem III., dne 23. 12. 2003 běžnou krádeží, kdy jde o jiný způsob provedení trestného činu a trestná činnost krádeží vloupáním pokračuje až jeho útokem 21. 1. 2004, vloupáním do rodinného domu poškozeného RNDr. V. N. Mezi těmito skutky trestného činu tedy došlo k přerušení pokračování, neboť nebyl naplněn znak stejného nebo podobného způsobu provedení a ve svém důsledku ani znak blízké časové souvislosti a v předmětu útoku podle platné judikatury .

V konkrétní věci je potřebné uvést, že ani soud prvního stupně, ani soud odvolací, ve svých rozhodnutích nezmiňují blíže charakter trestné činnosti, pro kterou byl obviněný doposud soudně trestán. Není nepodstatné zmínit, že trestná činnost majetkového charakteru, kterou obviněný páchá, se stává zdrojem příjmů, které slouží k uspokojování jeho potřeb. V tomto směru by byla bezpředmětná případná polemika ze strany obviněného, neboť veškerý spisový materiál poskytuje dostatečný přehled o jím páchané trestné činnosti, době zaměstnání a v té souvislosti získávání prostředků legálním způsobem ke své obživě, o celkových jeho majetkových poměrech apod. Za takové situace se pak soud prvního stupně, ale i odvolací soud, měly zabývat myšlenkou, zda předem pojatým jednotným záměrem obviněného v uvedených případech nebylo získávat majetkovou trestnou činností páchanou formou krádeží, lhostejno, zda formou prosté krádeže či vloupáním, prostředky k uspokojování svých potřeb. (srov. přiměřeně č. 29/1977- I. Sb. rozh. tr., či č. 23/1991 Sb. rozh. tr.).

Ve světle shora zmíněných rozhodnutí a úvah pak působí nepřesvědčivě odůvodnění soudu druhého stupně na str. 5. Soud druhého stupně přehlíží, že v rámci pokračujícího deliktu pod bodem II. jsou také útoky, které nevykazují znak vloupání. Z útoků popsaných pod bodem II. jednoznačně znak vloupání vyplývá z bodu II./2, II./3, II./5, II./6, II./7 a II./8. V případě bodu II./1 soud uvádí bez známek poškození , II./4 odcizil připnutou ledvinku , II./9 nezjištěným způsobem odcizil osobní motorové vozidlo . Přitom k poslednímu útoku došlo dne 13. 12. 2003. Jednání popsaného pod bodem III./1 se obviněný dopustil dne 23. 12. 2003, kdy využil nepozornosti řidiče a odcizil mu ze sedačky spolujezdce koženou peněženku Z útoků pod body III./5 a III./9 nezjištěným způsobem odcizil osobní motorové vozidlo , lze stěží dovodit, že uvedených útoků se obviněný dopustil vloupáním. Není již vůbec pochopitelné, jaké skutečnosti vedly soud odvolací k argumentaci, že např. v případě útoku pod bodem II./4 odcizil připnutou ledvinku je tento útok součástí pokračování páchaného vloupáním, oproti bodu III./1 kdy využil nepozornosti řidiče a odcizil mu ze sedačky spolujezdce V případě útoků popsaných pod body II. a III. se prolíná jednání páchané jednak prostou krádeží, jednak formou vloupání. Za tohoto stavu věci, kdy měl být především brán v úvahu jediný a společný záměr obviněného, přicházelo v úvahu posoudit toto jednání ad II. a III. jako jeden pokračující trestný čin, a to mj. také s ohledem na blízkou časovou souvislost. (srov. přiměřeně č. 32/2004 Sb. rozh. tr.).

S ohledem na shora uvedené pochybení zvažoval Nejvyšší soud způsob svého rozhodnutí, tj. zrušení rozhodnutí soudu druhého a ev. prvního stupně a vrácení věci některému z výše uvedených soudů v závislosti na zjištěném stupni pochybení a možnosti nápravy, jak navrhoval obviněný ve svém dovolání a nepřímo také státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství.

Oproti obviněnému a státnímu zástupci však Nejvyšší soud dospěl k závěru, že v dané trestní věci došlo k výše uvedenému pochybení, avšak je možno postupovat podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř., a to s ohledem na níže uvedené skutečnosti.

Je vhodné uvést, že odvolání bylo podáno pouze obviněným a rovněž tak dovolání bylo podáno pouze obviněným. Státní zástupce přesto, že jak uvádí, neměl dostatek materiálů, měl bezpochyby pro své vyjádření také dozorový spis, tudíž z těchto lze zjistit stanoviska i postup státních zástupců ve věci konajících dozor. Jednáním obviněného pod bodem II. měla být způsobena škoda ve výši 700.243,- Kč a poškozením věcí či zařízení škoda ve výši 21.123,70 Kč. Jednáním uvedeným pod bodem III. škoda ve výši 1.260.049,- Kč a 100,- USD , s poškozením věcí zařízení ve výši 22.535,- Kč, tedy celková škoda ve výši nejméně 1.960.000,- Kč a poškozením věcí a zařízení další škoda ve výši nejméně 43.000,- Kč. Jestliže soud prvního stupně dospěl k závěru, že za jednání kvalifikované podle § 247 odst. 1 písm. b), d), e), odst. 3 písm. b) tr. zák. a další je v souladu se zákonem odpovídající uložení trestu odnětí svobody podle § 247 odst. 3 tr. zák. a § 35 odst. 1 tr. zák. v trvání dvou roků nepodmíněně, a to v rámci trestní sazby od dvou do osmi let, pak lze takový trest označit za výjimečně mírný s ohledem na osobu obviněného. V případě upuštění od uložení společného trestu (viz bod III.) při zjištění další škody ve výši 1.260.049,- Kč soud uvedený postup odůvodnil tím, že obviněný vykonává tresty v celkové výměře 70 měsíců. Pokud soud vycházel z této skutečnosti, bral v úvahu při ukládání trestů v úvahu pouze pro obviněného ty okolnosti, které svědčily ve prospěch obviněného, přestože obviněnému bylo možno uložit tresty odnětí svobody v delším trvání při respektování hranice 94 měsíců (sazby osmi let). Při zjištění uvedených skutečností, které byly vykládány vždy pouze ve prospěch obviněného, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že v případě zrušení a vrácení věci soudu (druhého nebo prvního stupně) by tento v souladu se závazným názorem Nejvyššího soudu musel jednání pod body II. a III. kvalifikovat jako jeden pokračující trestný čin a vzhledem k jednání, pro které byl obviněný odsouzen rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3, by bylo nutno ukládat společný trest v trvání odpovídající součtu trestů za trestný čin (II. dva roky) a za jednání ad III./1,3-13, kdy bylo původně upuštěno od uložení společného trestu k rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 24. 6. 2004, sp. zn. 25 T 48/2004, kterým byl obviněný odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 21 měsíců nepodmíněně, což by ve svém součtu činilo 45 měsíců, není důvodu věc rušit, neboť je zcela zřejmé, že projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného a otázka, která má být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního právního významu (viz shora judikatura k otázce pokračování). Při respektování zásady reformationis in peius by nepřicházelo v úvahu uložení obviněnému přísnějšího trestu odnětí svobody, ale nic by nebránilo uložení trestu společného za pokračování v trestném činu podle § 37a tr. zák. při respektování § 36 tr. zák. v trvání součtu trestů, jak již bylo výše uvedeno, neboť uložením trestu podle shora uvedených ustanovení by zásada reformationis in peius porušena nebyla.

Další námitkou, kterou v dovolání obviněný uplatnil, byla argumentace, že soudy při ukládání trestu neaplikovaly správnou právní normu . Soudům vytýká, že zcela pominuly tu skutečnost, že poslední útok u skutku ve výroku II. rozsudku měl být spáchán dne 13. 12. 2003 a Obvodní soud pro Prahu 4, sp. zn. 3 T 61/2003, vyhlásil za jiné trestné činy obžalovaného rozsudek dva dny po uvedeném posledním útoku, tedy 15. 12. 2003. Za tohoto stavu měl být obžalovanému rozsudkem uložen souhrnný, nikoliv samostatný trest k rozsudku výše uvedeného Obvodního soudu pro Prahu 4, a to podle ustanovení § 35 odst. 2 tr. zák. K uvedené námitce považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést pouze tolik, že byl-li obviněnému uložen souhrnný trest ve smyslu § 35 odst. 2 tr. zák. a později byl dalším rozsudkem uznán vinným trestným činem, spáchaným po vyhlášení prvého rozsudku a před vyhlášením rozsudku, jímž mu byl uložen souhrnný trest, nejde v případě posledního odsouzení o souběh trestných činů, který je nutným předpokladem uložení souhrnného trestu, nýbrž o recidivu, takže je nutno uložit samostatný trest. Souběh by zde byl pouze v případě, kdyby již prvním odsuzujícím rozsudkem bylo možno pachateli uložit trest i za trestný čin, který vyšel najevo později (viz č. 34/1965 Sb. rozh. tr.). Více trestných činů je v souběhu jen potud, pokud mezi spácháním časově prvního z nich a časově posledního z nich nebyl soudem prvního stupně vyhlášen odsuzující byť nepravomocný rozsudek za nějaký trestný čin. Činy spáchané po vyhlášení rozsudku do doby jeho právní moci je nutno posoudit obdobně jako recidivu (viz č. 8/1974-II. Sb. rozh. tr.). Z chronologického sledu jednání a vyhlášených rozhodnutí je však nepochybné, že se nejedná o situaci, kdy by měl být ukládán trest souhrnný, jak uvádí v dovolání obviněný, ale jde o recidivu. Za této situace je třeba námitku obviněného označit za zjevně neopodstatněnou ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

Na základě shora uvedených skutečností Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného jako celek podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř. Z tohoto důvodu Nejvyšší soud nemusel věc meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění § 265i odst. 2 tr. ř.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 30. listopadu 2010

Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann