6 Tdo 1177/2010
Datum rozhodnutí: 30.11.2010
Dotčené předpisy: § 16 odst. 1 tr. zák., § 2 odst. 1 tr. zák.



6 Tdo 1177/2010

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 30. listopadu 2010 dovolání, které podala nejvyšší státní zástupkyně ve prospěch obviněného V.P. , proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. 2. 2010, sp. zn. 4 To 632/2009, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Mostě pod sp. zn. 7 T 117/2008, a rozhodl t a k t o :

Podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. se rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. 2. 2010, sp. zn. 4 To 632/2009, z r u š u j e . Současně se zrušují další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265 l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Ústí nad Labem p ř i k a z u j e , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Mostě ze dne 18. 2. 2009, sp. zn. 7 T 117/2008, byl obviněný V. P. uznán vinným:
- trestným činem řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění podle § 180d tr. zák. a trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. c) tr. zák. [pod body 1a), 1b) výroku],
- trestným činem řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění podle § 180d tr. zák. a trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. c) tr. zák. [pod bodem 2) výroku].

Za tyto trestné činy byl obviněný odsouzen podle § 180d tr. zák., § 37a tr. zák. a § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému společnému trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Podle § 37a tr. zák. byl zároveň zrušen výrok o vině pod bodem 4) a výrok o upuštění od uložení dalšího trestu, jakož i další výroky, které mají v uvedeném výroku o vině svůj podklad, z rozsudku Okresního soudu v Mostě ze dne 16. 4. 2008, č. j. 7 T 233/2007-96, který nabyl právní moci téhož dne.

Proti tomuto rozsudku podal obviněný V. P. odvolání.

Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. 2. 2010, sp. zn. 4 To 632/2009, byl podle § 258 odst. 1 písm. d) tr. ř. napadený rozsudek v celém rozsahu zrušen. Dále podle § 259 odst. 3 tr. ř. bylo znovu rozhodnuto a obviněný V. P. byl uznán vinným, že
1 a) dne 25. 8. 2007 v 16.05 hod. v M. řídil automobil zn. VW Golf, a to přesto, že trestním příkazem Okresního soudu v Mostě ze dne 14. 4. 1999, č. j. 4 T 1027/98-67, který nabyl právní moci dne 2. 11. 1999, byl odsouzen také k trestu zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu čtyř roků,
1 b) dne 14. 9. 2007 v 02.55 hod. řídil v M. automobil zn. Kia Sephia, a to přesto, že trestním příkazem Okresního soudu v Mostě ze dne 14. 4. 1999, č. j. 4 T 1027/98-67, který nabyl právní moci dne 2. 11. 1999, byl odsouzen také k trestu zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu čtyř roků, (7 T 233/2007),
2) dne 9. 8. 2008 v 16.00 hod. v M., ul. N. N. s., řídil osobní automobil zn. Škoda 136L, a při kontrole hlídkou PČR OHS Most bylo zjištěno, že byl odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Mostě ze dne 15. 2. 2000, sp. zn. 4 T 895/99, který nabyl právní moci téhož dne, mj. k trestu zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu 4 let.

Takto popsané skutky krajský soud právně kvalifikoval:
- jako přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) zák. č. 40/2009 Sb. [pod body 1a), 1b) výroku],
- jako přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) zák. č. 40/2009 Sb. [pod bodem 2) výroku].

Za tyto přečiny obviněného odsoudil podle § 337 odst. 1 zák. č. 40/2009 Sb. za užití § 45 odst. 1 a § 43 odst. 1 zák. č. 40/2009 Sb. k úhrnnému společnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř měsíců, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 3 zák. č. 40/2009 Sb. zařadil do věznice s dozorem. Zároveň podle § 45 odst. 1 zák. č. 40/2009 Sb. zrušil výrok o vině pod bodem 4) a výrok o upuštění od uložení dalšího trestu, jakož i další výroky, které mají v uvedeném výroku o vině svůj podklad, z rozsudku Okresního soudu v Mostě ze dne 16. 4. 2008, č. j. 7 T 233/2007-96, který nabyl právní moci téhož dne.

Vůči citovanému rozsudku odvolacího soudu (výroku o vině) podala nejvyšší státní zástupkyně (dále též i dovolatelka ) ve prospěch obviněného V. P. dovolání, jež opřela o dovolací důvod zakotvený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle jejího názoru napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.

Dovolatelka konstatovala, že Okresní soud v Mostě rozhodl o trestné činnosti obviněného z roku 2007 a 2008 rozsudkem ze dne 18. 2. 2009, tj. za účinnosti trestního zákona č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů, který byl účinný do 31. 12. 2009 (dále též trestní zákon nebo tr. zák. ) a byl zrušen ustanovením § 420 zákona č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010 (dále též trestní zákoník či tr. zákoník ). Krajský soud v Ústí nad Labem se proto musel vyrovnat s tím, zda-li bude trestnost jednání obviněného posuzovat podle zákona účinného v době spáchání činu nebo podle právní úpravy, která se použije vždy, jestliže je to pro pachatele příznivější (čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod, § 2 odst. 1 věta za středníkem tr. zákoníku).

Dále dovolatelka podotkla, že Krajský soud v Ústí nad Labem zjistil, že trestní zákoník již nekvalifikuje řízení bez řidičského oprávnění jako samostatný trestný čin a že přinesl změnu ve vztahu k trestnému činu podle § 171 odst. 1 písm. c) tr. zák., nyní přečin podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Zhodnotil, že aplikace nové právní úpravy je pro obviněného příznivější, a proto jednání popsané pod body 1) a 2) rozsudku kvalifikoval jako dva přečiny maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Odvolací soud konstatoval, že pokud by hodnotil pouze trestní sazby, byla by pro obviněného příznivější předchozí právní úprava, avšak za popsané situace je potřebné hodnotit nejen výši trestní sazby, ale je nutné posuzovat oba právní předpisy, jejichž aplikace si konkuruje komplexně a v celé jejich šíři. Zohlednil, že v trestním zákoníku je řada ustanovení, jejichž aplikace je pro obviněného příznivější, např. ustanovení o promlčení i další a nelze pominout, že v případě použití trestního zákoníku by každý skutek obviněného byl posouzen pouze jako jeden trestný čin, kdežto při použití trestního zákona by každý skutek byl kvalifikován jako dva trestné činy. Odvolací soud vyzdvihl, že soud ani nemusí využít trestní sazbu v jejím plném rozsahu, když v daném případě je navíc vázán odvoláním, které podal pouze obviněný.

V mimořádném opravném prostředku dovolatelka zdůraznila, že základní pravidlo časové působnosti trestního zákona stanoví, že trestnost činu se posuzuje podle doby jeho spáchání. Trestností se rozumí všechny podmínky, které jsou trestněprávně relevantní pro výrok o vině a trestu. Časová působnost se vždy řeší konkrétně, tj. při rozhodování v konkrétní věci u konkrétního pachatele a v době rozhodování. Nikdy proto nelze posuzovat otázky časové působnosti v obecné rovině. Současně musí být zachována zásada, že nové či staré právní úpravy je nutno užít jako celku. Nelze izolovaně rozhodnout o vině a o trestu. Za příznivější je třeba pokládat takovou právní úpravu:
- podle které je skutek zcela beztrestný nebo která zakládá pouze odpovědnost mimotrestní,
- která je jako celek pro pachatele příznivější v případech, kdy jednání je trestné podle staré i nové právní úpravy.

Při rozhodování, který zákon je pro pachatele příznivější, je nutné posuzovat obě právní úpravy a zabývat se všemi podmínkami trestní odpovědnosti a ukládání sankcí. Pouhé srovnání trestních sazeb není judikaturou považováno za dostačující, případ musí být posouzen podle staré i nové právní úpravy s přihlédnutím ke všem okolnostem činu, které mají vliv na trestní sazbu. Teprve takto zjištěné konkrétní trestní sazby lze porovnat a rozhodnout, který zákon je pro pachatele příznivější (viz rozhodnutí č. 10/1962, č. 32/1962, č. 35/1962, č. 44/1970, č. 11/1991 Sb. rozh. tr.). Nového zákona, který stanoví vyšší trestní sazbu než předchozí právní úprava, lze proto užít, pokud jsou zde okolnosti, které in concreto odůvodňují v posuzovaném případě uložení nižšího trestu. Není překážkou, pokud se právní kvalifikace podle staré a nové právní úpravy liší, zachováno nemusí být ani stejné označení pro daný trestný čin (rozhodnutí č. 43/1970 Sb. rozh. tr.). Zachována však musí být zásada, že nové či staré právní úpravy je nutno vždy užít jako celku.

V návaznosti na to dovolatelka uvedla, že podle právní úpravy účinné v době spáchání činu se obviněný dopustil dvou dvojnásobných trestných činů spáchaných v jednočinném souběhu, tj. dvojnásobného trestného činu podle § 180d tr. zák. a dvojnásobného trestného činu podle § 171 odst. 1 písm. c) tr. zák. Trest mu byl ukládán jako úhrnný a společný, tedy v trestní sazbě za trestný čin přísněji trestný, a to v trestní sazbě určené pro trestný čin podle § 180d tr. zák. Trestní sazba trestu odnětí svobody byla pro pachatele tohoto trestného činu zákonem stanovena až na jeden rok nebo peněžitým trestem nebo zákazem činnosti. Podle nové právní úpravy, jež byla účinná v době rozhodování odvolacího soudu, se obviněný dopustil sice jen dvou přečinů, a to maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, pro který je však stanovena sazba trestu odnětí svobody až na tři léta. Typová společenská škodlivost a závažnost jednání obviněného je tudíž podle nové právní úpravy zřetelně vyšší než podle úpravy předchozí. Trest byl i podle nové právní úpravy obviněnému ukládán jako úhrnný a společný podle § 43 odst. 1 a § 45 odst. 1 tr. zákoníku. Jelikož se nejedná o vícečinný souběh většího počtu trestných činů není v tomto konkrétním případě ustanovení § 43 odst. 1 tr. zákoníku pro obviněného přísnější.

Z porovnání obou právních úprav je podle dovolatelky patrné, že nový zákon ohrožuje pachatele trestem odnětí svobody až trojnásobně přísnějším než zákon účinný v době spáchání činu. Podle tohoto kritéria by jednoznačně přicházelo v úvahu použití právní úpravy podle zákona účinného v době, kdy ke spáchání skutku došlo. Pokud jde o úvahu odvolacího soudu, že proti rozsudku soudu prvního stupně se odvolal toliko obviněný a že při dodržení zásady zákazu změny k horšímu mu nemůže být uložen trest přísnější, než jak byl uložen okresním soudem, tak i v tomto směru dovolatelka vznesla výhrady. Je sice pravdou, že podle § 259 odst. 4 tr. ř. může odvolací soud změnit napadený rozsudek v neprospěch obviněného jen na podkladě odvolání státního zástupce, které bylo podáno v jeho neprospěch. Toto pravidlo ovšem musí soud dodržet bez ohledu na to, zda je současně prováděna komparace dvou zákonů s ohledem na ustanovení § 2 odst. 1 tr. zákoníku o časové působnosti trestních zákonů. Taková úvaha by neměla sehrávat rozhodující roli, protože otázku časové působnosti nelze nikdy posuzovat v obecné rovině, ale je třeba ji zvažovat vždy vzhledem ke konkrétní věci. Není možné akceptovat ani paušální odkaz odvolacího soudu na řadu ustanovení, která jsou v trestním zákoníku obsažena, jejichž aplikace je pro obviněného příznivější, např. ustanovení o promlčení, neboť jejich aplikace v dané trestní věci nepřicházela v úvahu. Právní posouzení podle trestního zákona se sice vyznačuje na straně obviněného, a to oproti úpravě provedené trestním zákoníkem, přitěžující okolností v podobě spáchání více trestných činů, avšak soudem shledávaná nebezpečnost předmětného jednání a v důsledku toho stanovená výsledná trestní sazba je zjevně pro obviněného výhodnější, než sazba určená za totéž jednání trestním zákoníkem. I při aplikaci trestního zákona by se soudy měly zabývat zohledněním přechodného ustanovení § 419 tr. zákoníku per analogiam, neboť toto intertemporální ustanovení nové právní úpravy je výjimkou ze zmíněné zásady aplikace dřívější právní úpravy jako celku. Proto by ani trestní sazba stanovená v § 180d tr. zák. nemohla být aplikována v celé šíři a bylo by třeba vycházet ze sazby uvedené v § 171 odst. 1 tr. zák., tj. ze sazby trestu odnětí svobody až na šest měsíců s alternativou ve formě peněžitého trestu. Navíc odvolacímu soudu v jeho úvahách zřejmě uniklo, že je třeba připustit kdykoli v budoucnu eventualitu potřeby ukládání souhrnného trestu (§ 35 odst. 2 tr. zák., § 43 odst. 2 tr. zákoníku) k jeho rozsudku. Pro případ, že by se v dalším řízení jednalo o trestném činu ohroženém sazbou trestu odnětí svobody mírnější než upravuje § 337 odst. 1 tr. zákoníku, mohl by soud v budoucím řízení využít rozpětí trestu odnětí svobody právě podle tohoto ustanovení, tj. až na tři léta. Z tohoto důvodu je použití zákona účinného v době spáchání trestného činu pro obviněného jednoznačně příznivější než použití zákona nového.

Závěrem dovolání nejvyšší státní zástupkyně konstatovala, že odvolací soud nesprávně vyhodnotil zmíněná kritéria příznivosti a v důsledku toho působnost v úvahu připadajících hmotně právních úprav a porušil ustanovení § 2 odst. 1 tr. zákoníku, čímž se dopustil nesprávného právního posouzení skutku. Proto navrhla, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání konaném ve smyslu ustanovení § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. učinil rozhodnutí:
- podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. 2. 2010, sp. zn. 4 To 632/2009, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu,
- podle § 265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Ústí nad Labem, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Rovněž vyslovila souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání i pro případ jiného rozhodnutí.

Samosoudce Okresního soudu v Mostě nechal ve smyslu ustanovení § 265h odst. 2 věty první tr. ř. doručit opis dovolání nejvyšší státní zástupkyně obviněnému a jeho obhájci s upozorněním, že se mohou k dovolání písemně vyjádřit a souhlasit s jeho projednáním v neveřejném zasedání [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.]. Do dne rozhodnutí ve věci však dovolací soud vyjádření neobdržel.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) při posuzování mimořádného opravného prostředku předně shledal, že dovolání nejvyšší státní zástupkyně je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno oprávněnou osobou [§ 265d odst. 1 písm. a) tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1 tr. ř.).

Protože dovolání je možné podat pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené nejvyšší státní zástupkyní naplňují jí uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který lze aplikovat v případě, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

V rámci citovaného důvodu dovolání je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva (např. občanského, obchodního, trestního apod.). Z dikce ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat pouze vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03 a sp. zn. III. ÚS 3272/2007). Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat úplnost dokazování a posuzovat postup při hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Při rozhodování vychází z konečného skutkového zjištění soudu prvního eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Těžiště dokazování je v řízení před prvostupňovým soudem a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a není oprávněn přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět nebo opakovat (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.).

V mimořádném opravném prostředku nejvyšší státní zástupkyně v podrobnostech vytýká, že předmětné skutky byly Krajským soudem v Ústí nad Labem nesprávně právně posouzeny, přičemž bylo porušeno ustanovení § 2 odst. 1 tr. zákoníku. Tato námitka uplatněný dovolací důvod obsahově naplňuje.

Jelikož Nejvyšší soud neshledal některý z důvodů pro odmítnutí dovolání podle § 265i odst. 1 tr. ř., přezkoumal podle § 265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost výroku napadeného rozsudku, proti němuž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů, uvedených v dovolání, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející, přičemž dospěl k následujícím závěrům.

Podle čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod platí, že trestnost činu se posuzuje a trest se ukládá podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán. Pozdějšího zákona se použije, jestliže je to pro pachatele příznivější. Ustanovení § 16 odst. 1 tr. zák., který byl účinný do 31. 12. 2009, i ustanovení § 2 odst. 1 tr. zákoníku, jenž je účinný od 1. 1. 2010, zcela shodně zakotvují, že trestnost činu se posuzuje podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán; podle pozdějšího zákona se posuzuje jen tehdy, jestliže to je pro pachatele příznivější.

Rozhodujícím kritériem pro posouzení otázky, zda použití pozdějšího zákona by bylo pro pachatele příznivější, je celkový výsledek z hlediska trestnosti, jehož by bylo při aplikaci toho či onoho zákona dosaženo, s přihlédnutím ke všem právně rozhodným okolnostem případu. Použití nového práva je tedy pro pachatele příznivější tehdy, jestliže jeho ustanovení posuzovaná jako celek skýtají výsledek příznivější než právo dřívější (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 158/2000, sp. zn. III. ÚS 444/01 a sp. zn. IV. ÚS 525/01).

Již vícekrát se Nejvyšší soud vyjádřil k interpretaci časového střetu nové a staré trestněprávní zákonné úpravy (čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod), a to např. v rozhodnutích ze dne 28. 6. 2000, sp. zn. 9 Tz 98/2000, ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 3 Tdo 562/2010 a ze dne 3. 9. 2010, sp. zn. 11 Tdo 615/2010. Rovněž je nutno zdůraznit, že Při posuzování trestnosti činu ve smyslu § 16 odst. 1 tr. zák. se pozdější, pro pachatele příznivější právo uplatní, jen pokud ještě nebylo pravomocně rozhodnuto o vině a trestu pachatele. Bylo-li již pravomocně rozhodnuto o vině i trestu, citované ustanovení o časové působnosti trestního zákona nelze použít (viz rozhodnutí č. 17/2007 Sb. rozh. tr.) .

V současné době je potřebné poukázat na stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2010, sp. zn. Tpjn 302/2010 (bude publikováno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek), v němž se pod bodem I. ve třech právních větách konstatuje:

Pro posouzení otázky, zda použití pozdějšího trestního zákona by bylo pro pachatele příznivější, je rozhodující celkový výsledek z hlediska trestnosti posuzovaného činu, jehož by bylo dosaženo při aplikaci zákona účinného v době spáchání činu a zákona pozdějšího. Jestliže okolnosti vztahující se ke spáchání činu a k osobě pachatele jsou stejně významné podle nové i dřívější trestně právní úpravy, pak pro závěr, který z posuzovaných trestních zákonů je ve smyslu ustanovení § 2 odst. 1 část věty za středníkem trestního zákoníku, resp. § 16 odst. 1 část věty za středníkem tr. zák. pro pachatele příznivější, je rozhodující srovnání trestních sazeb uvedených v posuzovaných zákonech a trestů, které lze na jejich základě uložit (srov. rozhodnutí pod č. 11/1991 Sb. rozh. tr.).

S ohledem na tyto zásady posuzování trestnosti činu je zřejmé, že v případě skutku spáchaného nejpozději dne 31. 12. 2009 a vykazujícího v jednočinném souběhu znaky trestných činů maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 171 odst. 1 písm. c) tr. zák. a řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění § 180d tr. zák., posuzovaného po 1. 1. 2010, není pro pachatele příznivější jeho právní kvalifikace podle § 337 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku o trestném činu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání.

Takový skutek lze však po 1. 1. 2010 posoudit jen jako trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 171 odst. 1 písm. c) tr. zák., neboť jeho posouzení též jako trestného činu řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění § 180d tr. zák. již nepřichází v úvahu, a to s ohledem na aplikaci ustanovení § 65 tr. zák. o zániku nebezpečnosti činu pro společnost.

Skutky spáchané obviněným V. P., jež jsou popsány pod body 1a), 1b) a 2) pravomocného výroku o vině v rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, vykazují trestnost, jak při posuzování podle trestního zákona účinného v době do 31. 12. 2009, tak i podle trestního zákoníku účinného od 1. 1. 2010. Ohledně jejich právního posouzení lze plně vycházet z právních vět výše připomenutého stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu.

Krajský soud v Ústí nad Labem v odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku správně uvedl, že trestní zákoník účinný od 1. 1. 2010 již nekvalifikuje řízení bez řidičského oprávnění jako trestný čin. Současně se zabýval otázkou, zda aplikovat předchozí právní úpravu či stávající trestní zákoník. V této spojitosti v odůvodnění rozsudku konstatoval: Pokud by soud hodnotil pouze trestní sazby, pro obžalovaného by byla příznivější předchozí právní úprava. Dle názoru soudu je však nutné hodnotit nejen výši trestní sazby, ale je nutné posuzovat oba právní předpisy komplexně a v celé jejich šíři. V trestním zákoníku je řada zákonných ustanovení, jejichž aplikace je pro obžalovaného příznivější (např. ustanovení o promlčení a další) a nelze pominout, že v případě použití trestního zákoníku by každý skutek obžalovaného byl posouzen pouze jako jeden trestný čin, kdežto v případě použití trestního zákona by každý skutek byl kvalifikován jako dva trestné činy. Je sice pravdou, že podle nového trestního zákoníku je obžalovaný ohrožen vyšší trestní sazbou, avšak je nutné poukázat na fakt, že jednak soud nemusí využít trestní sazbu v plném jejím rozsahu a v daném případě je navíc vázán odvoláním, které si podal pouze obžalovaný, nikoliv i státní zástupce, navíc další okolnosti citované výše jsou pro obžalovaného příznivější. Proto odvolací soud zrušil rozsudek soudu prvního stupně, přičemž v novém rozhodnutí o vině aplikoval novou právní úpravu a každý z obou skutků [jednání obviněného jednak pod body 1a), 1b) a jednak pod bodem 2) rozsudečného výroku] kvalifikoval jako přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku (vše na str. 5 a 6 rozhodnutí soudu druhého stupně).

Podle názoru Nejvyššího soudu je evidentní, a to s poukazem na výše citované stanovisko, že Krajský soud v Ústí nad Labem nepostupoval správně, když dospěl k závěru, že zákon č. 40/2009 Sb. je pro obviněného V. P. příznivější. V odůvodnění rozhodnutí sice obecně uvedl, že v trestním zákoníku je řada ustanovení, která jsou pro obviněného příznivější, avšak naplnění konkrétního zákonného ustanovení, které by bylo potřebné v dané věci aplikovat, zjevně neshledal. I za situace, kdy by se podle právní úpravy trestního zákona jednalo u každého z obou skutků o dva trestné činy [trestný čin řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění podle § 180d tr. zák. a trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. c) tr. zák.], zatímco podle trestního zákoníku toliko o jeden [přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], ale s vyšší sazbou trestu odnětí svobody, by nebylo možno právní úpravu pozdějšího zákona považovat pro obviněného za příznivější. Skutečnost, že soud při ukládání trestu přihlédne v neprospěch pachatele k tomu, že spáchal více trestných činů [§ 34 písm. k) tr. zák., § 42 písm. n) tr. zákoníku] a že mu za tyto trestné činy ukládá úhrnný trest není natolik významná, aby odůvodnila závěr o příznivosti nového trestního zákoníku a vedla k posouzení skutků podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jak to učinil odvolací soud. V případě existence srovnatelných okolností vztahujících se ke spáchanému činu a k osobě jeho pachatele je nutno vzít do úvahy zásadnější skutečnost, totiž že v ustanovení § 337 odst. 1 tr. zákoníku je výrazně přísnější trestní sazba u trestu odnětí svobody (až na tři léta), a to bez uvedení mírnějšího alternativního druhu trestu. Navíc soud druhého stupně nevzal v potaz, že při ukládání souhrnného trestu v budoucnu, by soud mohl využít rozpětí trestu odnětí svobody dané ustanovením § 337 odst. 1 tr. zákoníku, jak je oprávněně namítáno v dovolání. Příkaz retroaktivity pozdějšího zákona, protože je pro pachatele příznivější, jakožto zásady hmotného práva (§ 2 odst. 1 za středníkem tr. zákoníku), nelze opírat o procesní zásadu zákazu změny k horšímu, jež je vyjádřena v § 259 odst. 4 tr. ř. Toto ve své podstatě učinil odvolací soud, když ohledně ukládání trestu a využití trestní sazby trestu odnětí svobody stanovené v § 337 odst. 1 tr. zákoníku rovněž argumentoval, že je též vázán odvoláním, které podal pouze obviněný. Lze uzavřít, že v předmětné trestní věci měla být trestnost činu posouzena podle právní úpravy zákona účinného v době spáchání činu (tedy podle zákona č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů), neboť pozdější zákon (trestní zákoník) není pro obviněného příznivější.

Vzhledem k uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud shledal podané dovolání důvodným. Proto podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. 2. 2010, sp. zn. 4 To 632/2009. Současně také zrušil další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále podle § 265 l odst. 1 tr. ř. Krajskému soudu v Ústí nad Labem přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Úkolem soudu bude, a to při dodržení všech v úvahu přicházejících ustanovení trestního řádu, věc projednat v takovém rozsahu, aby mohl učinit o odvolání zákonu odpovídající rozhodnutí. Zároveň lze ve smyslu ustanovení § 265s odst. 1 tr. ř. odkázat na právní názor, který v tomto usnesení Nejvyšší soud vyslovil. Jelikož napadené rozhodnutí bylo zrušeno jen v důsledku dovolání, které bylo podáno ve prospěch obviněného, nemůže v novém řízení dojít ve smyslu ustanovení § 265s odst. 2 tr. ř. ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch.

V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 30. listopadu 2010

Předseda senátu:
JUDr. Jiří H o r á k