6 Tdo 1171/2003
Datum rozhodnutí: 25.11.2003
Dotčené předpisy:




6 Tdo 1171/2003

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 25. listopadu 2003 dovolání, které podal obviněný M. K., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 6. 2003, sp. zn. 6 To 143/2003, jenž rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Bruntále, pobočka v Krnově, pod sp. zn. 18 T 226/2002, a rozhodl t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. K. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :



Rozsudkem Okresního soudu v Bruntále, pobočka v Krnově, ze dne 20. 1. 2003, sp. zn. 18 T 226/2002, byl obviněný M. K. uznán vinným skutkem právně kvalifikovaným jako trestný čin ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák. Za tento trestný čin byl obviněný odsouzen podle § 221 odst. 1 tr. zák. za použití § 45 odst. 1, 2, § 45a odst. 1 tr. zák. k trestu obecně prospěšných prací ve výměře 380 hodin. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit R. b. p. v O., z. z. p., S. O., náhradu škody ve výši 8.160,- Kč. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený M. K. odkázán s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti tomuto rozsudku podal obviněný M. K. odvolání.

Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 6. 2003, sp. zn. 6 To 143/2003, byl k odvolání obviněného podle § 258 odst. 1 písm. b) tr. ř. zrušen v celém rozsahu rozsudek Okresního soudu v Bruntále, pobočka v Krnově, ze dne 20. 1. 2003, sp. zn. 18 T 226/2002. Dále podle § 259 odst. 3 písm. b) tr. ř. učinil odvolací soud vlastní rozhodnutí. Obviněný M. K. byl uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák., protože dne 9. 5. 2002 kolem 22. 10 hod. v K., okr. B., na náměstí H. před domem udeřil menší intenzitou pěstí do hlavy M. K., který potom utrpěl zhmoždění kůže a podkoží na levé tváři pod okem, naražení kostrče a podvrtnutí krční páteře, a tato zranění vyžadovala léčení nejméně po dobu jednoho týdne.

Za tento trestný čin byl obviněný odsouzen podle § 221 odst. 1 tr. zák. za použití § 45 odst. 1, 2, § 45a odst. 1 tr. zák. k trestu obecně prospěšných prací ve výměře 100 hodin. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byli poškození R. b. p. v O., z. z. p., S. O., a M. K. odkázáni se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Vůči citovanému rozsudku odvolacího soudu a rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný M. K. prostřednictvím své obhájkyně dovolání. Z jeho obsahu je zřejmé, že mimořádný opravný prostředek směřuje do všech výroků napadených rozhodnutí. Dovolání obviněný opřel o důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Obviněný konstatuje, že trestný čin ublížení na zdraví je trestním zákonem vymezen jako úmyslné jednání pachatele, které vede ke způsobení takové poruchy normálních tělesných a duševních funkcí, která znesnadňuje poškozenému výkon obvyklé činnosti, resp. má vliv na způsob jeho života a zároveň nepříznivě ovlivňuje pracovní schopnost v tom smyslu, že vyřadí poškozeného z pracovního procesu; samotná pracovní neschopnost ale nemusí odrážet povahu, intenzitu a závažnost způsobené poruchy na zdraví. Ne každá porucha na zdraví je trestným činem ublížení na zdraví. Obviněný uvádí, že odvolací soud měl pochybnosti o těchto kritériích, a proto předvolal k veřejnému zasedání znalce z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, a podrobně probral obsah znaleckého posudku. Znalec MUDr. I. F. odkázal na závěry znaleckého posudku a blíže rozvedl, jaká zranění byla na poškozeném shledána a jaké mechanismy mohly k jejich vzniku vést. Ke zčervenání kůže pod levým okem znalec konstatoval, že nemuselo být nutně způsobeno zásahem pěstí či kopnutím, ale i nárazem do vhodného předmětu; pokud by však ke zranění došlo úderem pěstí či kopnutím alespoň střední intenzity, jak uvedl poškozený, musel by být při prvním vyšetření v oblasti oka patrný hematom. Podle obviněného z lékařské zprávy nevyplývá, že by lékař takové zranění zjistil, přičemž podle znalce odpovídá způsobenému zranění působení tupého násilí intenzity maximálně střední, spíše však malé. Tento popis vylučuje, že by k němu mohlo dojít způsobem popsaným poškozeným. Obviněný reprodukuje výpověď poškozeného, že na levé oko asi dva měsíce špatně viděl, odborně vyšetřen nebyl a kolem oka měl podlitiny. V této souvislosti konstatuje, že žádné z popsaných zranění nebylo lékařsky zjištěno. Namítá, že další tvrzené zranění poškozeného - oděrka kůže v temenní oblasti - nebylo ve zdravotnické dokumentaci lokalizováno, a proto se znalec nemohl vyjádřit, jak vzniklo a zda vůbec existovalo. Naražení kostrče bylo podle znalce diagnostikováno na základě údaje M. K. o bolesti při pohmatu, přičemž k němu mohlo dojít prudším kopnutím druhou osobou, či pádem vzad a naražením kostrče na terénní nerovnost. Podle obviněného znalec vyloučil, že by tímto způsobem mohlo dojít k otřesu mozku, který poškozený popisoval a jenž nebyl vůbec objektivizován.

Dále obviněný odkazuje na výslech znalce, který uvedl, že je velký rozdíl mezi dramatickým líčením události poškozeným a objektivním nálezem drobných zranění na jeho těle. Podle názoru obviněného znalec naznačil, že zranění mohla být poškozeným simulována v eventuální snaze pomstít se obviněnému. Rovněž konstatoval, že pro zranění, která poškozený utrpěl, není hospitalizace nutná. Podle znalce mohlo být podvrtnutí krční páteře způsobeno i prudkým trhnutím hlavou samotnou osobou, např. při úleku či úhybném manévru. Obviněný uvádí, že poškozený svoji výpověď nadsazoval, přičemž zranění ani mechanismus jeho vzniku nebyly důkazy objektivizovány. Namítá, že znaleckým posudkem a výpovědí znalce mělo být zjištěno, zda byla skutečně vystavena pracovní neschopnost, zda trvala od 9. 5. do 3. 6. 2002, jak uvádí poškozený, zda byl M. K. po dobu pracovní neschopnosti v trvalém pracovním poměru a docházel do zaměstnání či nikoliv. Soud měl znaleckým posudkem z oboru psychologie rovněž posoudit věrohodnost výpovědi poškozeného.

Obviněný také tvrdí, že neexistuje skutkový základ pro rozhodnutí soudu, že jeho jednání popsané v rozsudku je trestným činem ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák. Namítá, že soud neuvedl, z jakých základů vychází jeho zjištění, že zranění si vyžádalo léčení nejméně po dobu jednoho týdne, když tato okolnost není zřejmá ani z výpovědi poškozeného či znalce. Ze skutkové věty výroku o vině rovněž nevyplývá, zda ublížení na zdraví vychází z tvrzené či skutečné pracovní neschopnosti nebo újmy na zdraví znesnadňující poškozenému výkon obvyklé činnosti, mající vliv na způsob jeho života. Vzhledem k tomu, že jde o znaky skutkové podstaty předmětného trestného činu, které nejsou blíže odůvodněny, je rozhodnutí soudu nepřezkoumatelné. Obviněný namítá, že v popisu skutku ve výrokové části rozsudku nejsou uvedeny okolnosti vymezující znaky skutkové podstaty trestného činu ublížení na zdraví, a proto je právní kvalifikace použitá soudy chybná.

Z těchto v dovolání podrobně popsaných důvodů obviněný M. K. navrhl, aby obě napadená rozhodnutí Nejvyšší soud zrušil a Okresnímu soudu v Bruntále, pobočka v Krnově, přikázal, aby věc znovu projednal a rozhodl.

K dovolání obviněného se ve smyslu § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Uvádí, že v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný uplatnil námitku, že soud rozhodoval na základě porušení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., z čehož dovozuje, že ze skutkových okolností nevyplývá naplnění zákonných znaků předmětného trestného činu. Podle státního zástupce dospěly soudy ke správným skutkovým závěrům a věnovaly náležitou pozornost zjištění, zda obviněný naplnil zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák. Zejména odvolací soud se pečlivě věnoval hodnocení znaleckého posudku i výpovědi znalce a na základě důsledného postupu podle § 2 odst. 6 tr. ř. upravil skutkovou větu tak, že odpovídá nejen závěrům znalce, ale i dalším důkazům. Státní zástupce zdůrazňuje, že popis skutku a jeho odůvodnění v rozsudku odvolacího soudu obsahuje všechny zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák., čemuž odpovídá i použitá právní věta. Napadené rozhodnutí netrpí žádnou vadou, kterou by bylo možno odstranit cestou dovolání. Podle názoru státního zástupce obviněný v dovolání zpochybňuje správnost skutkových zjištění, z nichž soud vyvodil závěr o jeho zavinění, přičemž tyto námitky primárně polemizují se skutkovými zjištěními soudu a s hodnocením důkazů. Jde o námitky skutkové, které nejsou přípustné v rámci uplatněného dovolacího důvodu. Státní zástupce proto navrhl, aby Nevyšší soud podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolaní odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř., přičemž aby rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání [§ 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.].

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) předně shledal, že dovolání obviněného M. K. je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze toto podání učinit (§ 265e odst. 1 tr. ř.).

Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Z citovaného dovolacího důvodu vyplývá, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet z konečného skutkového zjištění soudu prvního eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení důkazů provedených v předcházejícím řízení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin nebo že nešlo o žádný trestný čin. Lze vytknout i vady spočívající v jiném hmotně právním posouzení. Důvody dovolání jsou koncipovány v ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. tak, že v dovolání není možno namítat vady týkající se skutkových zjištění včetně úplnosti dokazování a hodnocení důkazů, neboť právní posouzení skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazuje na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozhodnutí a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. Dovolání jako specifický mimořádný opravný prostředek je určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř. Proto Nejvyšší soud v řízení o dovolání není a ani nemůže být další (v pořadí již třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři.

Z konstatovaných důvodů je nutno označit za irelevantní jednak námitky obviněného zpochybňující charakter zranění poškozeného, jeho zdravotní potíže s tím spojené včetně délky léčení a doby pracovní neschopnosti. Jednak i výtku, že měl být proveden důkaz znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví psychologie k otázce věrohodnosti výpovědi poškozeného. Pokud by obviněný uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. výlučně jen z těchto námitek týkajících se skutkových zjištění, úplnosti dokazování a hodnocení provedených důkazů, a byť by z nich i následně dovozoval, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, bylo by nezbytné, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání odmítl, neboť by bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.

Obviněný M. K. však v dovolání rovněž konstatuje, že ze skutkové věty výroku o vině nevyplývá, zda ublížení na zdraví vychází z tvrzené či skutečné pracovní neschopnosti nebo újmy na zdraví znesnadňující poškozenému výkon obvyklé činnosti, mající vliv na způsob jeho života a že v popisu skutku nejsou vymezeny znaky skutkové podstaty trestného činu ublížení na zdraví. V daném případě jde o námitky ohledně nesprávného právního posouzení skutku, tj. uplatněné v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., přičemž v tomto směru je však podané dovolání zjevně neopodstatněné.

Trestného činu ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo jinému úmyslně ublíží na zdraví.

Ve stručnosti lze připomenout, že v ustálené rozhodovací praxi soudů se za ublížení na zdraví pokládá takový stav lidského organismu (onemocnění, poranění), který je porušením jeho normálních tělesných nebo duševních funkcí, znesnadňuje výkon obvyklé činnosti nebo má jiný vliv na obvyklý způsob života poškozené osoby a jenž zpravidla vyžaduje lékařské ošetření, i když nezanechává trvalé následky. Z toho důvodu je ublížení na zdraví změněný stav lidského organismu, který nastal např. déle trvajícími bolestmi, horečkami, nespavostí, poruchami nervstva, nechutí k jídlu, déletrvajícím zvracením, nemožností pohybu, upoutáním na lůžko apod. Pracovní neschopnost je významným kritériem při posuzování pojmu ublížení na zdraví, není však kritériem jediným, ani rozhodujícím. Při posuzování mají význam zejména takové skutečnosti, jako je povaha poruchy zdraví, jak byla způsobena, jakými příznaky se projevuje, který orgán a jaká funkce byla narušena, bolestivost poranění a její intenzita, zda a jaké lékařské ošetření vyžadovala, zda a do jaké míry porucha zdraví narušila obvyklý způsob života poškozeného včetně jeho případného vyřazení z pracovního procesu. Nelze jednoznačně stanovit nějakou minimální dobu, po kterou musí porucha zdraví trvat, aby ji bylo možno považovat za ublížení na zdraví ve smyslu § 221 odst. 1 tr. zák. Musí však jít o takovou poruchu zdraví, která znesnadňuje poškozenému obvyklý způsob života nebo výkon obvyklé činnosti anebo má jiný vliv na obvyklý způsob jeho života, a to nikoli jen po krátkou, zcela přechodnou dobu.

Pro posouzení, zda obviněný M. K. spáchal trestný čin ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák. či nikoli, je rozhodující skutek uvedený ve výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu a rozvedený v jeho odůvodnění.

V tzv. skutkové větě, jak je popsána ve výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu, se k jednání obviněného M. K. mimo jiné uvádí: udeřil menší intenzitou pěstí do hlavy M. K., který potom utrpěl zhmoždění kůže a podkoží na levé tváři pod okem, naražení kostrče a podvrtnutí krční páteře, a tato zranění vyžadovala léčení nejméně po dobu jednoho týdne. V odůvodnění napadeného rozhodnutí se ke skutkovým zjištěním rovněž konstatuje: Pokud jde o závažnost poškozeným utrpěných zranění a omezujících potíží z nich vyplývajících, znalec uvedl, že rentgenologickým vyšetřením bylo objektivizováno i podvrtnutí krční páteře, které vzniká nepřiměřeným a náhlým pohybem hlavy do krajní polohy; toto poranění má za následek omezení pohyblivosti nebo i úplnou krátkodobou nepohyblivost krční páteře, bolesti samotného krku, ztuhlost, bolesti vystřelující z krku do hlavy, také nevolnost a závratě, kdy i po sedmidenní hospitalizaci bylo v rámci domácího léčení obžalovanému doporučeno fixovat krční páteř přikládáním speciálního límce, což poškozený, jak ve své výpovědi uváděl, také činil. V tomto směru dle znaleckého posudku nelze tyto omezující potíže ani délku léčení a trvání pracovní neschopnosti 24 dnů z lékařského hlediska zpochybnit, když taková doba léčení a trvání popsaných potíží odpovídá lékařským poznatkům z obdobných případů. Krajský soud tedy dospěl k závěru, že právě podvrtnutí krční páteře a z toho vyplývající potíže projevující se bolestivostí, ztuhlostí a omezením pohyblivosti naplňují taxativa újmy na zdraví ve smyslu § 221 odst. 1 tr. zák., tj. poruchy na zdraví s omezením v běžném způsobu života poškozeného po dobu alespoň jednoho týdne. Přičemž vzhledem k okolnostem shora uvedeným rovněž není důvod pochybovat o tom, že k nepřiměřenému pohybu hlavy poškozeného, který vedl k podvrtnutí krční páteře, došlo právě v důsledku aktivního fyzického násilí ze strany obžalovaného. (vše na str. 4 - 5 napadeného rozsudku).

Podle názoru Nejvyššího soudu nelze relevantní námitky obviněného M. K. uplatněné v dovolání akceptovat. Předmětný skutek byl odvolacím soudem právem kvalifikován jako trestný čin ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák., neboť zjištěným jednáním, podrobně rozvedeným v odůvodnění napadeného rozhodnutí, obviněný naplnil všechny zákonem stanovené formální a materiální znaky skutkové podstaty zmíněného trestného činu. Charakter poranění poškozeného M. K., které v důsledku činu obviněného utrpěl, potíže jmenovaného s tímto poraněním spojené a potřebná doba jeho léčení, nepochybně naplňují znak ublížení na zdraví ve smyslu citovaného ustanovení trestního zákona. Správnému posouzení skutku odpovídá i ve výroku o vině napadeného rozsudku popsaná právní věta.

Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného M. K. odmítl, neboť ho shledal zjevně neopodstatněným. Z toho důvodu nemohl postupovat podle § 265i odst. 3 tr. ř., přičemž toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 25. listopadu 2003



Předseda senátu:

JUDr. Jiří Horák