6 Tdo 117/2013
Datum rozhodnutí: 28.03.2013
Dotčené předpisy: § 283 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoník, § 283 odst. 3 písm. b), c) tr. zákoník



6 Tdo 117/2013-97

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. března 2013 o dovoláních, která podali obvinění N. V. D. , alias M., N. V. S. , alias N., N. V. V. , alias P., T. T. K. C. , T. V. B. , a L. X. T. , proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 9. 2012, sp. zn. 1 To 32/2012, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 40 T 13/2011, t a k t o :

I. Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněných N. V. D., N. V. S., N. V. V., T. T. K. C. a T. V. B. o d m í t a j í .

II. Podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř. se dovolání obviněného L. X. T. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :


Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 12. 4. 2012, sp. zn. 40 T 13/2011, byli obvinění N. V. D., N. V. S., N. V. V., T. T. K. C., T. V. B. a L. X. T. společně se spoluobviněným N. B. T. uznáni vinnými zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 písm. b), c) tr. zákoníku, který podle skutkových zjištění jmenovaného soudu spáchali tím, že jako členové organizované skupiny ve vzájemné součinnosti a dělbě jednotlivých úkolů prodávali společně občanům republiky Rakousko různé druhy omamných a psychotropních látek, podíleli se na obstarávání, distribuci a následném prodeji marihuany, tablet extáze, metamfetaminu, kdy někteří z této organizované skupiny zastávali roli dodavatelů, od kterých ostatní obžalovaní omamné a psychotropní látky nakupovali; tito členové a další členové organizované skupiny prodávali tyto látky jedině rakouským odběratelům, kteří je vyváželi z České republiky do republiky Rakousko, kde je prodávali ostatním rakouským uživatelům za účelem dosažení zisku a také je převáželi pro vlastní spotřebu; tohoto jednání se dopouštěli členové organizované skupiny na území České republiky nejméně od konce roku 2009 až do svého zadržení dne 14. 12. 2010, a to v prostorách tržnice Excalibur City, H. Ch., okres Znojmo, která se obecně nazývá v Rakousku Chinatown , a na místech k této tržnici přilehlých; hlavním dodavatelem marihuany byl obžalovaný T. V. B., který marihuanu opakovaně opatřoval od nezjištěného zdroje, a po předchozí dohodě ji v městě Praze prodával obžalovanému N. V. V., často za účasti obžalované T. T. K. C. jeho družky, a obžalovanému N. V. S. svému příbuznému, bratrovi N. V. V., přičemž tito marihuanu nakupovali za účelem převozu do tržnice Excalibur City, kdy ji nakupovali i pro ostatní členy organizované skupiny, kteří byli na těchto jmenovaných v souvislosti s obstaráním marihuany závislí, přičemž část marihuany prodali sami rakouským odběratelům a část marihuany prodávali ostatním vietnamským odběratelům, a to skupině, do které patřili především obžalovaní N. B. T., L. X. T. a N. V. D., kteří marihuanu opět prodávali se ziskem rakouským odběratelům; v případě, že některý z členů organizované skupiny neměl omamné či psychotropní látky momentálně k dispozici a byla po nich poptávka od konkrétního zákazníka, členové organizované skupiny si v zajištění omamných a psychotropních látek vzájemně vypomáhali a byli spolu vzájemně v kontaktu osobně i telefonicky; rakouským odběratelům převážně prodávali omamné a psychotropní látky N. B. T., N. V. D., N. V. S. a T. T. K. C.; obžalovaní mezi sebou spolupracovali také při přípravě drogy k přímému prodeji, při tak zvaném sáčkování na menší množství, vážení, balení, vypomáhali si také při tlumočení hovorů do německého jazyka, což bylo nezbytně nutné ke komunikaci s rakouskými odběrateli; cenovou politiku při prodeji zejména marihuany rakouským odběratelům určovali především bratři N. V. V. a N. V. S., přičemž za vedoucího člena organizované skupiny lze považovat N. V. V.; společnou činností organizovaná skupina prodala rakouským odběratelům omamné a psychotropní látky ve velkém rozsahu v úmyslu získat tak značný prospěch, nejméně 964.488,- Korun českých, přičemž obžalovaní:

N. B. T. prodal, nabízel nebo zprostředkoval od června do prosince 2010 omamné a psychotropní látky:
R. S., od října do prosince 2010 prodal nejméně 220 gramů marihuany a 5 tablet extáze,
P. F., od července do prosince 2010 prodal nejméně 150 gramů marihuany a 4 tablety extáze,
P. J. P., v období letních měsíců 2010 zprostředkoval a v jenom případě prodal nejméně 30 gramů marihuany,
T. K., v období od září do listopadu 2010 prodal nejméně 237 gramů marihuany,
M. F., od září do října 2010 prodal nejméně 400 gramů marihuany,
D. S., od listopadu do prosince 2010 prodal nejméně 40 gramů marihuany,
Ch. W., od září do listopadu 2010 prodal nejméně 90 gramů marihuany,
M. W., od září do listopadu 2010 prodal nejméně 60 gramů marihuany,
D. P. S., od listopadu do prosince 2010 prodal nejméně 20 gramů marihuany a 2 kusy extáze,
M. S., od října do listopadu 2010 prodal nejméně 15 gramů marihuany,
R. F. P., od června do listopadu 2010 prodal nejméně 4 gramy marihuany,
F. K., od října do listopadu 2010 nabízel k prodeji tablety extáze v blíže neurčeném množství,
R. C., E. S., prodal dne 12. 11. 2010 20 gramů metamfetaminu - pervitinu,
D. P., v říjnu 2010 prodal nejméně 400 - 450 kusů tablet extáze,
T. A. T., od listopadu do prosince 2010 prodal nejméně 11 gramů marihuany,
M. B., od listopadu do prosince 2010 prodal nejméně 30 - 40 gramů marihuany,
R. A., od listopadu do prosince 2010 prodal nejméně 90 gramů marihuany,
N. G. G., zprostředkoval od října do listopadu 2010 prodej nejméně 200 gramů marihuany;

N. V. D. prodal od července do prosince 2010:
D. D., minimálně 720 gramů marihuany,
J. K., od července do října 2010 nejméně 450 - 500 gramů marihuany,
D. K. v červenci 2010 nejméně 100 gramů marihuany,
R. A. nabízel marihuanu;

N. V. S. a N. V. V. prodali:
G. G. M., od listopadu 2009 do prosince 2010 nejméně 1,6 kilogramu marihuany;

N. V. S. prodal:
A. H., od května do října 2010 nejméně 500 gramů marihuany,
N. G. G. v období od března do října 2010 nejméně 200 gramů marihuany,
F. K., od března do května 2010 nejméně 5 gramů marihuany;

T. T. K. C. od letních měsíců do prosince 2010 prodala:
J. D. T., nejméně 300 gramů marihuany, účastnila se prodeje marihuany A. H. společně s N. V. S., nabízela marihuanu T. A. T.;

L. X. T.:
nabízel v říjnu 2010 extáze červenou omegu v blíže nezjištěném množství O. B.,
dne 23. 10. 2010 zprostředkoval prodej nejméně 200 kusů extází D. P. společně s obžalovaným N. B. T.;

T. V. B. dne 14. 12. 2010 ve svém bydlišti v P. na ulici H. pro jiného přechovával 368,33 gramů a 5,8 gramů sušené rostlinné hmoty marihuany s obsahem THC;

přičemž výše popsaného jednání se dopustili i přes to, že nedisponovali oprávněním pro nakládání s omamnými a psychotropními látkami a věděli, že se o takovéto látky jedná, přičemž marihuana - konopí - je omamnou látkou zařazenou v příloze číslo 3 k zákonu číslo 167/1998 Sbírky, a její přirozenou součástí je THC, který je uveden jako psychotropní látka v příloze číslo 4 zákona číslo 167/1998 Sbírky, a je zařazen do seznamu I Úmluvy o psychotropních látkách, metamfetamin patří mezi psychotropní látky zařazené do seznamu II podle Úmluvy o psychotropních látkách číslo 62/1998 Sbírky, a je zařazen v příloze číslo 5 k zákonu číslo 167/1998 Sbírky, o návykových látkách, a látka MDMA, která je obsažena v extázích, je psychotropní látkou zařazenou v seznamu I Úmluvy o psychotropních látkách podle vyhlášky číslo 62/1998 Sbírky, a podle přílohy číslo 4 k zákonu číslo 167/1998 Sbírky .

Za tuto trestnou činnost byli obvinění N. V. D., N. V. S., N. V. V., T. T. K. C., T. V. B., L. X. T. a N. B. T. podle § 283 odst. 3 tr. zákoníku odsouzeni každý k trestu odnětí svobody v trvání osmi a půl roku, pro jehož výkon byli podle § 56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařazeni do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 80 odst. 1, 2 tr. zákoníku byl obviněným N. V. D., N. V. S., N. V. V., T. V. B., L. X. T. a N. B. T. uložen trest vyhoštění z území České republiky na dobu neurčitou. Podle § 70 odst. 1 písm. a), b), c) tr. zákoníku byl obviněným N. V. D., N. V. S., N. V. V., T. V. B., L. X. T. a N. B. T. uložen trest propadnutí věci, a to věcí v rozsudku popsaných, uložených ve skladu Policie ČR NPC Expozitura Brno a v režimovém skladu OPL KŘP JmK Brno, Kounicova 24, Brno.

O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podali obvinění N. V. D., N. V. S., N. V. V., T. T. K. C., T. V. B., L. X. T. a N. B. T., rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 20. 9. 2012, sp. zn. 1 To 32/2012, jímž podle § 256 tr. ř. tato odvolání zamítl.

Proti citovanému usnesení Vrchního soudu v Olomouci podali obvinění N. V. D., N. V. S., N. V. V., T. T. K. C., T. V. B. a L. X. T. dovolání, přičemž všichni uplatnili dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a obviněný L. X. T. navíc ještě důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř.

Obvinění T. V. B., N. V. V. a N. V. S. namítli, že v posuzované trestní věci byly domovní prohlídky prováděny na základě podnětů, návrhů a příkazů, které mnohdy neobsahovaly obligatorní náležitosti, a to především z hlediska jejich nařizování a provádění jako neodkladných a neopakovatelných úkonů podle § 160 odst. 4 tr. ř. Poznamenali, že jejich obhájce v průběhu hlavního líčení navrhoval, aby byly jako důkaz provedeny jednotlivé návrhy a žádosti k provedení domovních prohlídek, soud ale tento návrh odmítl. S poukazem na výše uvedené shledali, že důkazy zajištěné v rámci realizovaných domovních prohlídek a prohlídek jiných prostor jsou z procesního hlediska nepoužitelné, přičemž v této souvislosti upozornili, že předpokládané náležitosti neobsahují ani protokoly zachycující výsledek těchto úkonů.

Dále zdůraznili, že orgány činné v trestním řízení jsou povinny zkoumat, zda řízení podle § 88a tr. ř. probíhá v souladu se zákonem. Pokud je řízení vedeno pouze na základě důvodného podezření, že byl spáchán trestný čin, tj. pokud byly zahájeny teprve úkony trestního řízení podle § 158 odst. 3 tr. ř., musí být v odůvodnění podané žádosti či návrhu uvedeno, o jaké skutečnosti se tento závěr opírá. Postup orgánů činných v trestním řízení, kdy ve stadiu před zahájením trestního stíhání provedou úkon podle hlavy čtvrté trestního řádu, aniž by přezkoumatelným způsobem zdůvodnily, proč provedení úkonu nebylo možno odložit na pozdější stádium trestního řízení, je podle jejich slov protizákonný. Následně uvedli, že v předmětné trestní věci byly odposlechy prováděny jako neodkladné a neopakovatelné úkony, aniž k tomu byly splněny zákonné podmínky. Za situace, kdy v inkriminované době nebylo zahájeno trestní stíhání proti konkrétní osobě, totiž žádost policejního orgánu a návrh státního zástupce směřující k vydání příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, resp. k prodloužení lhůty k provádění odposlechu nebyly odůvodněny v souladu s § 160 odst. 4 tr. ř. Prohlásili, že soud šel v tomto směru v rámci svého rozhodování za hranici požadavku policejního orgánu a státního zástupce, resp. že z jeho příkazů k odposlechu není jasné, proti kterým osobám mohlo být postupováno v souladu s § 160 odst. 4 tr. ř., a tudíž není ani možno zjistit, zda byly splněny podmínky pro vydání takovýchto příkazů.

Obvinění rovněž podotkli, že záznam telekomunikačního provozu lze užít jako důkaz pouze za předpokladu, že je k němu připojen protokol s uvedením údajů o místě, čase, způsobu a obsahu provedeného záznamu, jakož i o orgánu, který záznam pořídil. Obsah každého protokolu pořízeného policejním orgánem musí být také v souladu s § 55 a § 56 tr. ř. a v případě, že se jedná o protokol o neodkladném nebo neopakovatelném úkonu, musí navíc obsahovat i odůvodnění, proč byl takovýto úkon považován za neodkladný nebo neopakovatelný. Konstatovali, že v jednotlivých protokolech o záznamu telekomunikačního provozu vypracovaných Policií ČR absentují výše uvedené obligatorní náležitosti takovýchto protokolů, především v nich chybí zákonné odůvodnění ve smyslu § 160 odst. 4 tr. ř., a proto není možno tyto protokoly použít jako důkaz.

Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem obvinění T. V. B., N. V. V. a N. V. S. navrhli, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) podle § 265k odst. 1 tr. ř. napadené rozhodnutí a vadné řízení mu předcházející zrušil.

Obviněný N. V. D. ve svém dovolání popřel, že by se jakýmkoliv způsobem podílel na distribuci omamných a psychotropních látek, s tím, že takový závěr nevyplynul ani z provedených důkazů. V této souvislosti připomněl, že někteří svědci z Rakouské republiky, kteří proti němu vypovídali, se k soudu osobně nedostavili, takže neměl možnost klást jim otázky a vysvětlit si s nimi, že on nebyl tou osobou, která jim prodávala psychotropní látky. Obsah telefonických rozhovorů podle něho nesvědčí o tom, že by s kýmkoliv jednal o nákupu a prodeji psychotropních látek. Šlo o telefonické hovory o prodeji běžného zboží s pravidelnými zákazníky jeho stánku v tržnici. Dále namítl, že oporu v provedených důkazech nemá ani závěr soudů nižších stupňů o jednání obviněných jako členů organizované skupiny. Podotkl, že kromě T. T. K. C., která páchání trestné činnosti v celém rozsahu popřela, nikdo z obviněných nevypovídal, a tudíž soudy nemohly zjistit, jaké byly mezi nimi vztahy a zda prováděli nějakou činnost společně. K případným vztahům mezi obviněnými a údajnému vzájemnému propojení jejich činnosti se nemohli vyjádřit ani svědci z Rakouské republiky, neboť tito přijížděli nakupovat psychotropní látky nahodile a zpravidla byli v kontaktu s jedním z tzv. dealerů. Také z odposlechů telefonních rozhovorů obviněných v tomto směru nic nevyplývá. Prohlásil, že soudy dříve ve věci činné se dopustily pochybení ve výroku o vině, kterým ho uznaly vinným v rozsahu podle obžaloby (jde o nesprávné právní posouzení skutku), a že nesprávná právní kvalifikace jeho jednání ve svém důsledku vedla ke stanovení nepřiměřeně přísného trestu. Vyjádřil přesvědčení, že soudy obou stupňů se neřídily zásadami uvedenými v ustanoveních § 2 odst. 6 a § 220 odst. 2 tr. ř., že provedené důkazy vyhodnotily jednostranně v jeho neprospěch, zcela pominuly jeho obhajobu a uznaly ho vinným ze spáchání závažného úmyslného zločinu, aniž byla prokázána jeho vina. Soudu druhého stupně navíc vytkl, že nezrušil rozsudek nalézacího soudu zejména pro nejasnost nebo neúplnost jeho skutkových zjištění, pro pochybnosti o správnosti jeho skutkových zjištěních, proto, že se soud první instance nevypořádal se všemi okolnosti významnými pro rozhodnutí, resp. z důvodu, že jeho rozsudkem bylo porušeno ustanovení trestního zákona.

Obviněný N. V. D. proto navrhl, aby Nejvyšší soud ve veřejném zasedání podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 9. 2012, sp. zn. 1 To 32/2012, a věc přikázal Krajskému soudu v Brně k novému projednání a rozhodnutí.

Také obviněná T. T. K. C. v odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku popřela, že by se jakýmkoliv způsobem podílela na distribuci omamných a psychotropních látek. Poznamenala, že má ve vietnamské tržnici stánek, kde prodává běžné zboží, a že s žádným z kupujících nikdy o psychotropních látkách nejednala. Vyjádřila přesvědčení, že její podíl na prodeji psychotropních látek nevyplývá z žádného z provedených důkazů, přičemž zmínila výpovědi svědků T. A. T., J. D. T. a A. H. (rovněž upozornila, že tito svědci se k hlavnímu líčení nedostavili), videozáznam pořízený dne 2. 12. 2010 o sledování svědka J. D. T. a vozidla Honda Civic bílé barvy či odposlechy jejích telefonických rozhovorů. V další části svého mimořádného opravného prostředku uplatnila totožnou argumentaci jako obviněný N. V. D. stran naplnění znaku jako členové organizované skupiny a porušení zásad uvedených v § 2 odst. 6 a § 220 odst. 2 tr. ř. Konstatovala, že soudy dříve ve věci činné pochybily, když provedené důkazy vyhodnotily jednostranně v její neprospěch, zcela pominuly její obhajobu a uznaly ji vinnou závažným úmyslným zločinem, aniž byla prokázána její vina. Podle ní měl odvolací soud zrušit rozsudek nalézacího soudu zejména pro nejasnost nebo neúplnost jeho skutkových zjištění, pro pochybnosti o správnosti jeho skutkových zjištěních, proto, že se soud první instance nevypořádal se všemi okolnosti významnými pro rozhodnutí, resp. z důvodu, že jeho rozsudkem bylo porušeno ustanovení trestního zákona. Uzavřela, že soudy obou stupňů nesprávně právně posoudily její skutek jako zločin podle § 283 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 písm. b), c) tr. zákoníku, což ve svém důsledku vedlo ke stanovení nepřiměřeně přísného trestu.

Obviněná T. T. K. C. proto navrhla, aby dovolací soud ve veřejném zasedání podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 9. 2012, sp. zn. 1 To 32/2012, a Krajskému soudu v Brně přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí.

Obviněný L. X. T. v dovolání namítl, že nebyla zachována totožnost skutku mezi usnesením o zahájení trestního stíhání a obžalobou a rozsudkem. K tomu poznamenal, že ve skutkové větě usnesení o zahájení trestního stíhání není popsán jediný konkrétní skutek, ze kterého byl obviněn, což je v rozporu s požadavky podle § 160 odst. 1 věta druhá tr. ř. Dále uvedl, že žalobní návrh v rozporu s § 177 písm. c) tr. ř. neobsahoval přesné označení skutku, pro který byl stíhán, ale popis skutku, pro který stíhání vůbec nebylo zahájeno. Zdůraznil, že trestní stíhání jeho osoby bylo zahájeno pro blíže nespecifikované prodeje marihuany rakouským odběratelům, které měl provádět jako člen organizované skupiny. V obžalobě a v napadeném rozsudku je však viněn pouze dvěma konkrétními útoky týkajícími se prodeje extáze, a to bez toho, že by byla tvrzena jakákoliv jejich souvislost s organizovanou skupinou obviněných. Nejedná se tedy o dva útoky pokračujícího trestného činu, ale o dva samostatné trestné činy nesouvisející se skutkem, pro který bylo zahájeno trestní stíhání. V této souvislosti poukázal na odůvodnění usnesení Ústavního soudu České republiky (dále jen Ústavní soud ) ze dne 3. 1. 2011, sp. zn. IV. ÚS 1503/2011, jímž byly odmítnuty jeho ústavní stížnosti stran vazby, s tím, že také Ústavní soud měl za to, že je stíhán za prodej marihuany a nikoli extáze a předpokládal, že nejpozději v obžalobě budou uvedeny konkrétní skutky, kterými se na prodeji marihuany podílel. Zhodnotil, že nemohl předpokládat, že obžaloba bude podána a on bude odsouzen pro dva konkrétní skutky, které nejsou v usnesení o zahájení trestního stíhání ve vztahu k jeho osobě ani náznakem obsaženy, resp. že ke dvěma shora zmíněným samostatným trestným činům, týkajícím se distribuce extáze, nemohl v průběhu přípravného řízení provádět žádnou účinnou obhajobu.

Dále argumentoval, že odůvodnění usnesení o zahájení trestního stíhání v rozporu s § 160 odst. 1 věta třetí tr. ř. neobsahuje přesné označení skutečností opodstatňujících závěr o důvodnosti trestního stíhání, a tudíž usnesení o zahájení trestního stíhání nesplňuje požadavky čl. 6 odst. 3 písm. a) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) na podrobné seznámení s povahou a důvodem obvinění. Podle jeho slov byla částečná náprava tohoto pochybení sjednána až v obžalobě. Ve vztahu k jeho podílu na činnosti organizované skupiny obviněných však nebyly skutečnosti odůvodňující trestní stíhání jeho osoby označeny ani v obžalobě, ani v rozsudku soudu prvního stupně. Vyjádřil přesvědčení, že trestní stíhání bylo minimálně po celou dobu přípravného řízení vedeno, aniž byl podrobně seznámen s povahou a důvody obvinění, čímž bylo zásadně porušeno jeho právo na spravedlivý proces, neboť tato vada v řízení mu znemožňovala plné uplatnění obhajoby. Dodal, že z usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 1. 2011, sp. zn. IV. ÚS 1503/2011, vyplývá, že i Ústavní soud shledal usnesení o zahájení trestního stíhání jeho osoby za dostačující z hlediska čl. 5 odst. 2 Úmluvy, ale nedostačující z hlediska požadavků čl. 6 odst. 3 písm. a) Úmluvy.

Následně označil za nesprávný skutkový závěr, že v říjnu 2010 nabízel extázi červenou omegu v blíže nezjištěném množství O. B., s tím, že tento z provedeného dokazování nevyplývá. Upozornil, že z odůvodnění rozsudku nalézacího soudu se podává, že svědek B. uvedl, že sám iniciativně oslovil Vietnamce v Česku na H. a chtěl od něj koupit drogy, avšak tento Vietnamec mu nic neprodal. Akcentoval, že i kdyby byl tímto Vietnamcem on, nebyl by skutek trestným činem, protože nedošlo k nabízení drog svědkovi, ale došlo k žádosti o drogy ze strany svědka a tato žádost byla odmítnuta. Také prohlásil, že pokud obžaloba i rozsudek soudu prvního stupně v popisu skutku používají pojem nabízel , jedná se o citaci termínu uvedeného v § 283 odst. 1 tr. zák., nikoli o popis konkrétního jednání, které ve skutečnosti aktivním ani pasivním nabízením nebylo. Rovněž namítl, že předmětný skutek zjevně nemá žádnou souvislost s jednáním ostatních obviněných, a proto měl být posuzován jako samostatný skutek. Podle jeho názoru se z provedeného dokazování nepodává ani skutkový závěr v tom smyslu, že dne 23. 10. 2010 společně s obviněným N. B. T. zprostředkoval prodej nejméně 200 kusů extází D. P.. Zdůraznil, že také použitý pojem zprostředkoval je pouhou citací termínu uvedeného v § 283 odst. 1 tr. zák. a nikoli popisem konkrétního jednání, kterým se měl trestné činnosti dopustit, resp. že ani tento skutek zjevně nemá žádnou souvislost s jednáním ostatních obviněných, jako organizované skupiny, a tedy měl být posuzován samostatně.

V neposlední řadě poznamenal, že není dáno jeho členství v organizované skupině ostatních obviněných, neboť popis skutku v rozsudku soudu prvního stupně nenaplňuje znak organizované skupiny. V úvodu skutkové věty jsou všeobecně popsány údajné vztahy mezi obviněnými, ale bez konkrétního jednání. Pokud jsou pak dále ve skutkové větě uvedeny u každého z obviněných jednotlivé konkrétní případy prodeje, nabízení nebo zprostředkování omamných látek, jedná se vždy o samostatné jednání každého z obviněných, které v popisu skutku není nijak logicky konkrétními skutkovými okolnostmi navázáno na ostatní obviněné, jako na organizovanou skupinu. Shledal, že ze stejného důvodu není dáno ani spáchání zločinu ve velkém rozsahu, protože k naplnění tohoto znaku zločinu došel nalézací soud tak, že sečetl množství drog podávaných, zprostředkovaných nebo nabízených v konkrétních případech jednotlivými obviněnými bez toho, že by se jednalo o organizovanou skupinu. Zdůraznil, že s jednotlivými prodeji, nabídkami či zprostředkováními podle skutkové věty neměl nic společného. Soudům rovněž vytkl, že se nezabývaly skutečným množstvím účinných látek v celkovém množství omamných látek uváděných ve výroku rozsudku. Ohradil se též proti závěru o naplnění znaku ,,značný prospěch .

Z těchto důvodů obviněný L. X. T. Nejvyššímu soudu navrhl, aby podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 9. 2012, sp. zn. 1 To 32/2012, a podle § 265 l odst. 1 tr. ř. věc přikázal k projednání a rozhodnutí.

K těmto dovoláním se za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce ). Nejprve vyložil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř. Následně konstatoval, že námitky obviněných N. V. D. a T. T. K. C. jimi uplatněnému dovolacímu důvodu fakticky neodpovídají, neboť obvinění zpochybňují právní posouzení jejich jednání, zejména stran naplnění znaku jako člen organizované skupiny , prostřednictvím argumentace v tom smyslu, že takový znak jim nebyl prokázán. Právní kvalifikaci tak obvinění zpochybňují výhradně z hlediska procesního, když namítají porušení § 2 odst. 6 tr. ř. a zpochybňují soudy učiněná skutková zjištění. V tomto směru oba obvinění pouze opakují svou obhajobu, jež byla provedeným dokazováním spolehlivě vyvrácena. Státní zástupce vyjádřil přesvědčení, že skutkový stav, na jehož základě byl učiněn závěr o vině jmenovaných obviněných, byl nalézacím soudem zjištěn v souladu s § 2 odst. 5, 6 tr. ř. a že skutková zjištění soudů jsou úplná, nerozporná a závěr o vině obviněných se nevymyká pravidlům formální logiky.

Státní zástupce shledal, že deklarovanému dovolacímu důvodu odpovídají námitky obviněného L. X. T., jimiž zpochybňuje naplnění znaků jako člen organizované skupiny , velkého rozsahu a značného prospěchu s tím, že tyto ale nepovažuje za opodstatněné. Prohlásil, že v úvodní části tzv. skutkové věty rozsudku soudu prvního stupně je dostatečně popsáno propojení jednotlivých účastníků organizované skupiny, resp. že z tohoto popisu je zřejmé, že mezi obviněnými byla prokázána dělba úloh, když jejich činnost byla výrazně sofistikovanější, nežli pouhý samotný prodej omamných a psychotropních látek, ale zahrnovala zajištění delšího distribučního řetězce spočívajícího v opatřování, rozdělování, tvorbě cenové politiky , balení a dalších distribučních úkonů ve vztahu k omamným a psychotropním látkám, jak nalézací soud shrnuje na str. 40 svého rozsudku. Stran posouzení znaku jako člen organizované skupiny potom odkázal na str. 34 rozsudku soudu prvního stupně.

Podle státního zástupce lze akceptovat také závěr soudu o naplnění znaku ve velkém rozsahu , když ze skutkových zjištění nalézacího soudu vyplývá, že organizovaná skupina obviněných distribuovala více než pět kilogramů omamné látky konopí v podobě způsobilé k přímé spotřebě jako tzv. marihuana a dále více než 600 tablet extáze. Znak velkého rozsahu tak byl zcela zjevně naplněn i v případě, pokud by byl posuzován pouze z hlediska základního kritéria, jímž je množství nedovolených látek, s nimiž obvinění v rámci činnosti organizované skupiny disponovali. Za situace, kdy všichni obvinění jednali jako členové organizované skupiny, lze mít zároveň za správné a zákonu odpovídající přisouzení celého rozsahu trestné činnosti všem obviněným. V daném případě je zřejmé, že všichni obvinění postupovali ve vzájemné koordinaci - ve spolupachatelství, postačí tedy, že uvedené kvalifikační znaky velkého rozsahu a získání značného prospěchu vědomě naplnili ve svém souhrnu.

Pokud jde o námitku obviněného L. X. T. ve vztahu ke znaku značného prospěchu, nelze se k ní podle státního zástupce jakkoli blíže vyjádřit, neboť jde o námitku v podstatě blanketní. Z jejího obsahu totiž není patrné, v jakém směru je zpochybňováno naplnění tohoto znaku. Obecně tak lze toliko odkázat na skutková zjištění nalézacího soudu, podle nichž obvinění směřovali k získání prospěchu nejméně v rozsahu 964.488,- Kč, což přesahuje hranici značného prospěchu ve smyslu § 138 odst. 1, 2 tr. zákoníku.

Státní zástupce dále poznamenal, že ve vztahu k uplatněnému dovolacímu důvodu lze sice připustit relevanci námitky obviněného L. X. T. stran narušení totožnosti skutku, avšak tuto námitku nelze považovat za opodstatněnou. Předmětnou otázkou se již zabývaly soudy obou stupňů a zejména soud nalézací přiléhavě poukázal na zásady posuzování totožnosti skutku, která je zachována buď při shodě jednání i následku, popř. shodě alespoň v jednání, nebo alespoň v následku. Státní zástupce dodal, že totožnost skutku je zachována rovněž při částečné shodě jednání, nebo částečné shodě následku. V těchto mezích se jak obžaloba, tak i rozsudek soudu prvního stupně pohybovaly. Přitom i návětí usnesení o zahájení trestního stíhání obsahovalo zmínku o distribuci extáze organizovanou skupinou, tj. včetně obviněného L. X. T.. Tvrzení obviněného, že dva konkretizované prodeje, uvedené v rozsudku nalézacího soudu, tvoří samostatné trestné činy, je tak zcela nepodložené. Stejně nepodložený je i odkaz obviněného na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1503/11, když závěry, které na základě rozhodnutí Ústavního soudu obviněný konstruuje, nemají v jeho textu žádnou oporu. Pokud proti sobě obviněný staví konkrétní práva podle čl. 6 odst. 3 a čl. 5 odst. 2 Úmluvy, lze mu sice obecně přisvědčit, zároveň však pomíjí, že Ústavní soud se i z hlediska omezení obviněného ve vazbě zabýval posouzením jeho námitek ve vztahu k čl. 6 odst. 3 Úmluvy, přičemž pochybení zde neshledal. S určitou mírou nadsázky tak lze otázku řádného zahájení trestního stíhání považovat za věc již rozhodnutou.

Oproti tomu, námitka obviněného L. X. T., že z výpovědi svědka O. B. nevyplývá, že by tomuto svědkovi nabízel extázi, uplatněnému dovolacímu důvodu obsahově neodpovídá, neboť touto námitkou obviněný pouze předestírá vlastní hodnocení důkazu. Pokud jde o námitku nedostatečného popisu jednání obviněného ve vztahu k svědkům O. B. a D. P., nelze se s ní ztotožnit. Obviněný tu totiž opětovně pomíjí, že popis jeho jednání je třeba posuzovat v kontextu celé skutkové věty, nikoli pouze ve vztahu k jejímu, obviněným uměle separovanému, fragmentu. Skutková věta rozsudku nalézacího soudu přitom jednání obviněného vyjadřuje dostatečně určitě a způsobem odpovídajícím § 120 odst. 3 tr. ř.

V neposlední řadě státní zástupce seznal, že námitky obviněných T. V. B., N. V. V. a N. V. S., třebaže se jejich prostřednictvím pokoušejí posunout tvrzená procesní pochybení do roviny porušení práva na spravedlivý proces, obsahově neodpovídají nejen uplatněnému důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani jiným dovolacím důvodům podle § 265b tr. ř. V této souvislosti akcentoval, že údajnými procesními pochybeními se pečlivě soudy obou stupňů zabývaly, přičemž s jejich hodnocením se lze ztotožnit.

Vzhledem k rozvedeným skutečnostem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání [§ 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] dovolání obviněných N. V. D., T. T. K. C., T. V. B., N. V. V. a N. V. S. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podaná z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř., a dovolání obviněného L. X. T. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Současně podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. vyslovil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil i jiné, než navrhované rozhodnutí.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda jsou výše uvedená dovolání přípustná, zda byla podána včas a oprávněnu osobou, zda mají všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytují podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

Dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 9. 2012, sp. zn. 1 To 32/2012, jsou přípustná z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obvinění jsou podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobami oprávněnými k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, která splňují náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podali prostřednictvím svých obhájců, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném tímtéž zákonným ustanovením.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněné dovolací důvody, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírají, lze považovat za důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).

V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky obviněných N. V. D., N. V. S., N. V. V., T. T. K. C. a T. V. B. směřují výhradně právě do oblasti skutkové a procesní. Obvinění N. V. S., N. V. V. a T. V. B. totiž orgánům činným v trestním řízení, včetně soudů, vytýkají toliko pochybení v důkazním řízení a v důsledku toho procesní nepoužitelnost některých důkazů. Obvinění N. V. D. a T. T. K. C. pak ve svém mimořádném opravném prostředku namítají pouze nesprávné hodnocení důkazů a vadná skutková zjištění, přitom současně prosazují vlastní hodnocení provedených důkazů a vlastní (pro ně příznivou a od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci (tvrdí, že se jednání, které je jim kladeno za vinu, nedopustili). Pouze z uvedených skutkových a procesních výhrad jmenovaní obvinění vyvozují závěr o nesprávném právním posouzení skutku, resp. o jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Touto argumentací nenamítají rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností, neuplatňují žádné hmotně právní argumenty.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněnými N. V. D., N. V. S., N. V. V., T. T. K. C. a T. V. B. ve skutečnosti spatřován jen v porušení procesních zásad a pravidel vymezených zejména v ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., resp. § 220 odst. 2 tr. ř., § 55, § 56 a § 160 odst. 4 tr. ř. Takové námitky však pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.

Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obvinění N. V. D., N. V. S., N. V. V., T. T. K. C. a T. V. B. namítali nesprávné právní posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozovali výlučně z tvrzeného pochybení v důkazním řízení (a procesní nepoužitelnosti důkazů), z nesprávného hodnocení důkazů, z porušení zásad uvedených v § 2 odst. 6 a § 220 odst. 2 tr. ř. a z vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkali vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), f) a l ) tr. ř.], které však obvinění N. V. D., N. V. S., N. V. V., T. T. K. C. a T. V. B. neuplatnili a svou argumentací ani věcně nenaplnil (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).

Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhají obvinění N. V. D., N. V. S., N. V. V., T. T. K. C. a T. V. B., musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.

Nejvyšší soud v tomto směru navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Zejména však připomíná usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v němž jmenovaný soud konstatoval, že Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu zakotveného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03). Totéž Ústavní soud konstatoval v usnesení ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž ještě dodal: Ústavní soud se proto ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.

Dále je třeba konstatovat, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu (s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí) lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 31 až § 34 tr. zák. (nyní § 38 až § 42 tr. zákoníku) a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).

V daných souvislostech považuje Nejvyšší soud za potřebné k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. výslovně uvést usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. III. ÚS 2866/07. V tomto rozhodnutí Ústavní soud připomíná, že s odkazem na uvedený dovolací důvod lze napadat toliko pochybení soudu týkající se druhu a výměry uloženého trestu v jasně vymezených intencích, tzn. druh trestu musí být podle zákona nepřípustný anebo trest byl uložen mimo hranice příslušné trestní sazby, ať již nezákonným překročením její horní hranice, či nedůvodným prolomením její dolní hranice. S poukazem na citovaný dovolací důvod se nelze domáhat zrušení napadeného rozhodnutí pouze pro nepřiměřenou přísnost uloženého trestu, a to ani za situace, kdyby výrokem o trestu nebyla důsledně respektována ustanovení § 23 odst. 1 tr. zák. a § 31 odst. 1, 2 tr. zák., která definují účel trestu a stanoví obecné zásady pro jeho ukládání.

Vzhledem k rozvedeným teoretickým východiskům nelze námitky obviněných N. V. D. a T. T. K. C. směřující proti nepřiměřené přísnosti výroku o trestu pod jimi uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (ani jiný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 tr. ř.) podřadit.

Nad tento rámec lze stručně dodat, že obviněnému N. V. D. byly uloženy přípustné druhy trestů v rámci trestních sazeb stanovených v trestním zákoně na zvlášť závažný zločin, jímž byl uznán vinným, resp. že také trest uložený obviněné T. T. K. C. v tomto směru odpovídal ustanovením trestního zákoníku.

K tomu je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s § 265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) l ) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle § 265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).

Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).

K dovolání obviněného L. X. T. pak Nejvyšší soud poznamenává následující skutečnosti.

Důvodem dovolání podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (§ 265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání [viz ustanovení § 148 odst. 1 písm. a) a b) u stížnosti a § 253 tr. ř. u odvolání] a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci (první alternativa), nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. (alternativa druhá).

V posuzované trestní věci však o prvou alternativu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. nemůže jít, neboť Vrchní soud v Olomouci jako soud druhého stupně konal odvolací řízení a o řádných opravných prostředcích (odvoláních) rozhodl ve veřejném zasedání po provedeném věcném přezkumu podle hledisek stanovených zákonem. K druhé alternativě je třeba konstatovat, že uplatněné dovolací námitky obviněného L. X. T. dílem neodpovídají žádnému z dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř., dílem jsou zjevně neopodstatněné (viz argumentaci níže).

Dále Nejvyšší soud konstatuje, že také dovolací argumentace obviněného L. X. T. vztahující se k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byla, a to z podstatné části, uplatněna na skutkovém a procesním základě. Jmenovaný obviněný totiž v rámci svého mimořádného opravného prostředku dovozuje mj. nesprávnost skutkových zjištění soudů dříve ve věci činných, porušení ustanovení § 160 odst. 1 věta třetí tr. ř. [současně vyjadřuje přesvědčení, že usnesení o zahájení trestního stíhání nesplňuje požadavky čl. 6 odst. 3 písm. a) Úmluvy] a práva na spravedlivý proces, přičemž rovněž z těchto skutkových a procesních výhrad uzavírá na vadnost právního posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotně právní posouzení. Takové námitky ovšem není možno pod jím deklarované (ani jiné) dovolací důvody vzhledem k výše uvedeným skutečnostem subsumovat.

Rovněž argumentaci obviněného v tom smyslu, že nebyla zachována totožnost skutku mezi usnesením o zahájení trestního stíhání a obžalobou a rozsudkem soudu prvního stupně, nelze vzhledem k její procesní povaze pod jím deklarované (a shora vyložené) dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř. podřadit. Tato argumentace nenaplňuje ani další dovolací důvody podle § 265b tr. ř.

Obiter dictum však Nejvyšší soud považuje za vhodné poznamenat, že teorie i praxe nechápou totožnost skutku jen jako naprostou shodu mezi skutkovými okolnostmi popsanými v usnesení o zahájení trestního stíhání, žalobním návrhu a výroku rozsudku soudu, postačí shoda mezi podstatnými skutkovými okolnostmi. Totožnost skutku pak bude zachována též za předpokladu, a) jestliže je úplná shoda alespoň jednání při rozdílném následku, b) je úplná shoda alespoň následku při rozdílném jednání, c) jednání nebo následek (nebo obojí) jsou v případech uvedených pod písm. a) a b) alespoň částečně shodné, shoda ovšem musí být v podstatných okolnostech, jimiž se rozumí zejména skutkové okolnosti charakterizující jednání nebo následek z hlediska právní kvalifikace, která přichází v úvahu (srov. rozh. č. 1/1996 Sb. rozh. tr.). V předmětné trestní věci je totožnost skutku udržována právě shodou v podstatných okolnostech jednání a následku. K tomu Nejvyšší soud ve shodě se státním zástupcem podotýká, že rámcové jednání obviněného L. X. T. bylo v usnesení o zahájení trestního stíhání dostatečně popsáno ( návětí skutkové věty v tomto usnesení obsahovalo zmínku o distribuci mj. extáze organizovanou skupinou, tj. včetně obviněného L. X. T.) a v navazujících procesních úkonech pak bylo toto jednání pouze zpřesněno. Nutno dodat, že tvrzení obviněného L. X. T., že dva konkretizované prodeje, uvedené v rozsudku nalézacího soudu, tvoří samostatné trestné činy, je zcela nepodložené. Nejvyšší soud se také neztotožňuje s tvrzením obviněného L. X. T. o nedostatečném popisu jeho jednání ve vztahu ke svědkům O. B. a D. P.. Rovněž tato výhrada pomíjí, že popis jednání obviněného je třeba posuzovat v kontextu celé skutkové věty. Skutková věta rozsudku nalézacího soudu přitom předmětné jednání obviněného L. X. T. vyjadřuje dostatečně určitě a způsobem odpovídajícím ustanovení § 120 odst. 3 tr. ř.

Pokud by bylo dovolání obviněného L. X. T. podáno jen z výše předestřených důvodů, bylo by odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. s tím, že jde o dovolání, které bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b odst. 1 tr. ř.

Obviněný L. X. T. ovšem ve svém mimořádném opravném prostředku zpochybňuje také naplnění kvalifikačních znaků jako člen organizované skupiny , velký rozsah a značný prospěch . Takovou argumentaci lze označit z pohledu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za formálně právně relevantní.

Zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 písm. b), c) tr. zákoníku se dopustí, kdo neoprávněně vyrobí, doveze, vyveze, proveze, nabídne, zprostředkuje, prodá nebo jinak jinému opatří nebo pro jiného přechovává omamnou nebo psychotropní látku, přípravek obsahující omamnou nebo psychotropní látku, prekursor nebo jed, spáchá-li takový čin jako člen organizované skupiny, v úmyslu získat pro sebe nebo pro jiného značný prospěch a ve velkém rozsahu.

Předpokladem pro naplnění okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby uvedené v § 283 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, tj. spáchání činu jako člen organizované skupiny, je, aby šlo nejméně o tříčlenné sdružení trestně odpovědných osob, jejichž vzájemná součinnost na realizování trestné činnosti vykazuje takovou míru plánovitosti jejího průběhu a tomu odpovídající koordinaci úloh jednotlivých účastníků, že tyto okolnosti zvyšují pravděpodobnost úspěšného provedení trestného činu a tím i jeho škodlivost pro společnost (k tomu viz přiměř. rozhodnutí č. 45/1986 Sb. rozh. tr.). Ke znaku člen organizované skupiny se musí vztahovat úmysl.

Pro trestný čin spáchaný organizovanou skupinou je typické, že při plánovitém a promyšleném rozdělení úkolů mezi její členy dochází ze strany některých členů jen k dílčím jednáním, která se sama o sobě jeví jako méně závažná, a to jak z hlediska své povahy, tak z hlediska příčinného významu pro způsobení následku. Rozdělení úkolů mezi více spolupachatelů je předpokladem toho, aby po spojení všech dílčích činností jednotlivých spolupachatelů bylo zamýšleného cíle dosaženo snáze a spolehlivěji. To, že jednání některého z členů takové skupiny se jeví jako jednání méně závažné (posuzováno jak z hlediska jeho povahy, tak i příčinného významu pro způsobení následku), nemůže mít samo o sobě vliv na závěr, že jde o čin spáchaný organizovanou skupinou.

Podle názoru Nejvyššího soudu ze skutkových zjištění vyjádřených v tzv. skutkové větě výroku o vině v rozsudku nalézacího soudu, podrobně rozvedených v odůvodnění rozhodnutí soudu první a druhé instance, se dostatečně podává personální složení organizované skupiny (sedm trestně odpovědných osob, jmenovitě obvinění N. V. D., N. V. S., N. V. V., T. T. K. C., T. V. B., L. X. T. a N. B. T.), propojení jednotlivých účastníků organizované skupiny a dělba úloh mezi nimi (v tomto směru je třeba poukázat na závěr nalézacího soudu, že každý z obviněných měl ve skupině své nezastupitelné místo a podílel se svou činností na celkovém úspěšném chodu skupiny, jejímž smyslem bylo získat co největší zisky z prodeje drog, resp. že dominantní na úseku obchodu s extází byl především obviněný L. X. T., v podrobnostech viz tzv. skutková věta a str. 34, 35 a 40 rozsudku nalézacího soudu). Přitom je možno učinit závěr, že protiprávní činnost obviněných se neomezovala na pouhý prodej omamných a psychotropních látek, ale vyznačovala se plánovitostí a koordinovaností, když zahrnovala zajištění delšího distribučního řetězce spočívajícího v opatřování, přepravě, rozdělování, tvorbě cenové politiky , balení, komunikaci s odběrateli a dalších distribučních úkonů ve vztahu k omamným a psychotropním látkám.

S ohledem na tato skutková zjištění soudů nižších stupňů je možno uzavřít, že v posuzované trestní věci byl znak jako člen organizované skupiny ve smyslu § 283 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku naplněn.

Pro závěr o naplnění znaků spočívajících ve spáchání trestného činu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy ve větším rozsahu , ve značném rozsahu a ve velkém rozsahu ve smyslu § 283 odst. 2 písm. c), d), odst. 3 písm. c), d) tr. zákoníku je východiskem určitý násobek takového množství omamné látky, psychotropní látky nebo přípravku obsahujícího omamnou nebo psychotropní látku, které je podle nařízení vlády č. 467/2009 Sb., ve znění nařízení vlády č. 4/2012 Sb., označeno jako množství větší než malé (viz třetí a pátý sloupec přílohy č. 2 k citovanému nařízení vlády). Větším rozsahem je pak desetinásobek množství většího než malého, značným rozsahem je desetinásobek takto určeného většího rozsahu a velkým rozsahem je desetinásobek takto určeného značného rozsahu.

Základem pro toto určení by měl být násobek množství účinné látky (drogy) vymezeného jako množství větší než malé ve smyslu nařízení vlády č. 467/2009 Sb., ve znění nařízení vlády č. 4/2012 Sb. (pátý sloupec v jeho příloze č. 2). Jen v případě, když nelze zjistit přesné množství účinné látky, např. byla-li omamná nebo psychotropní látka již spotřebovaná jejími konzumenty, lze vycházet z celkového množství drogy, kterou pachatel neoprávněně vyrobil, dovezl, vyvezl, provezl, nabídl atd. ve smyslu § 283 odst. 1 tr. zákoníku (třetí sloupec v příloze č. 2 citovaného nařízení vlády), nejsou-li zde pochybnosti o tom, že pachatel vyrobil nebo jinak nakládal s drogou v její obvyklé kvalitě.

Určitý rozsah (větší, značný, velký) spáchání trestného činu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy ovšem nelze redukovat jen na množství příslušné drogy, kterou pachatel nelegálně vyrobil nebo s níž jinak nakládal ve smyslu § 283 odst. 1 tr. zákoníku, ale při jeho stanovení se uplatní i další okolnosti (viz rozhodnutí pod č. 1/2006 a 12/2011 Sb. rozh. tr.). Proto v konkrétním případě, pokud to odůvodňují i tyto další okolnosti činu, není vyloučeno, aby byl příslušný zákonný (kvantifikační) znak, který podmiňuje použití přísnější právní kvalifikace a vyjadřuje rozsah spáchání trestného činu, naplněn i tehdy, jestliže pachatel vyrobil, dovezl, vyvezl, provezl, nabídl nebo jinak nakládal s takovým množstvím drogy, které sice neodpovídalo celému desetinásobku požadovaného množství, ale již se mu dostatečně přiblížilo, anebo naopak nemusí být tento zákonný znak naplněn, jestliže množství drogy jen nevýrazně přesáhlo stanovený desetinásobek rozhodný pro daný rozsah (viz usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2013, sp. zn. 15 Tdo 1003/2012).

Na naplnění určitého typu rozsahu (většího, značného, velkého) bude možné usuzovat ne toliko z konkrétního množství a kvality omamné nebo psychotropní látky, ale i z dalších okolností, např. z výše peněžní částky, kterou za takto vyráběnou či distribuovanou látku pachatel buď utržil, anebo utržit chtěl, či mohl, délky doby, po níž pachatel s uvedenými látkami neoprávněně nakládal, eventuelně pro jaký okruh osob byl určen. Současně je však třeba podpůrně zohlednit i další okolnosti, za nichž byl takový čin spáchán, tedy zejména způsob, jakým pachatel s uvedenými látkami nakládal, intenzitu újmy, jež hrozila nebo skutečně nastala u poškozených osob, případně i jiné skutečnosti (srov. rozhodnutí č. 1/2006 Sb. rozh. tr.).

V příloze č. 2 nařízení vlády č. 467/2009 Sb., ve znění nařízení vlády č. 4/2012 Sb. je stanoveno, že u marihuany (konopí) se za množství větší než malé považuje více než 15 gramů sušiny, přičemž nejmenší množství účinné psychotropní látky, jež musí obsahovat tato látka, aby bylo její zkoumané množství považováno za větší než malé, je 1,5 g. V případě extáze (MDMA) se množstvím větším než malým rozumí více než 4 tablety (kapsle) nebo více než 0,4 g práškovité či krystalické substance, když současně nejmenší množství účinné látky je 0,34 g, resp. 0,40 g (hydrochlorid). Pokud jde o pervitin (metamfetamin), má se za množství větší než malé více než 2 g s nejmenším množstvím účinné látky 0,6 g, resp. 0,72 g (hydrochlorid).

Nejvyšší soud v první řadě zdůrazňuje, že za situace, kdy všichni obvinění jednali jako členové organizované skupiny, je třeba mít za zákonu odpovídající přisouzení celého rozsahu trestné činnosti každému z obviněných.

Z pohledu řešené otázky je relevantní, že v posuzované trestní věci není k dispozici skutkové zjištění o přesné koncentraci účinné látky v distribuované marihuaně, extázi a pervitinu. Za stavu, kdy nejsou důvodné pochybnosti o tom, že obvinění nakládali s omamnými a psychotropními látkami v jejich obvyklé kvalitě (v tomto směru lze poukázat na svědecké výpovědi koncových odběratelů drog, z nichž se převážně podává, že obchodované drogy měly požadované uvolňující a uklidňující účinky, popř. na skutečnost, že nikoliv nepodstatná část uživatelů nakupovala od obviněných drogy opakovaně), je třeba při úvahách o naplnění znaku ve velkém rozsahu ve smyslu ustanovení § 283 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku vycházet z celkového množství drogy, kterou organizovaná skupina obviněných neoprávněně prodala, nabízela, zprostředkovala, resp. pro jiného přechovávala.

V návaznosti na shora uvedené Nejvyšší soud konstatuje, že podle skutkových závěrů soudů nižších stupňů organizovaná skupina obviněných distribuovala cca pět kilogramů omamné látky konopí v podobě způsobilé k přímé spotřebě jako tzv. marihuana, cca 600 tablet extáze a 20 gramů metamfetaminu (pervitinu). Takové množství drog samo o sobě neumožňuje učinit závěr, že obvinění nakládali s omamnými a psychotropními látkami ve velkém rozsahu , přičemž nelze mít za to, že by se požadovanému objemu byť jen přibližovalo (z hlediska kvantitativního je velký rozsah v podstatě tisícinásobkem množství většího než malého ). Nutno dodat, že v konkrétním případě aplikaci § 283 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, resp. naplnění zde zakotvené okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby, neodůvodňují ani další kritéria rozhodná pro posouzení rozsahu trestné činnosti spojené s nedovoleným nakládáním s omamnými a psychotropními látkami (viz shora).

Z ustanovení § 138 odst. 1, 2 tr. zákoníku vyplývá, že značný prospěch činí nejméně 500.000,- Kč, když na jeho určení se vztahuje obdobně výkladové pravidlo pro určení výše škody. Značný prospěch může mít pachatel v úmyslu získat jak pro sebe, tak i pro jiného. Pokud jde o zavinění u tohoto následku, vyžaduje se zde ve smyslu § 17 písm. a) tr. zákoníku úmysl. K dokonání trestného činu podle § 283 odst. 1, 3 písm. b) tr. zákoníku postačí, aby pachatel jednal v úmyslu získat značný prospěch, ale nemusí tohoto prospěchu dosáhnout.

Nejvyšší soud (ve shodě se státním zástupcem) poznamenává, že námitka obviněného L. X. T. stran znaku značného prospěchu je v podstatě blanketní. Obviněný totiž nevznesl takové konkrétní výhrady, ze kterých by bylo patrné, v jakém směru je zpochybňováno naplnění tohoto znaku.

V souvislosti s nastolenou problematikou však přesto Nejvyšší soud stručně poukazuje na skutkové zjištění nalézacího soudu, podle něhož trestná činnost obviněných, jako členů organizované skupiny, směřovala k získání prospěchu nejméně ve výši 964.488,- Kč, tj. částky značně přesahující spodní hranici kategorie značný prospěch ve smyslu § 138 odst. 1, 2 tr. zákoníku.

Vzhledem k závěru Nejvyššího soudu o nenaplnění kvalifikačního znaku ve velkém rozsahu je zřejmé, že jednání obviněného L. X. T. bylo nesprávně právně posouzeno též podle písmena c) odstavce 3 ustanovení § 283 tr. zákoníku, a tedy že rozhodnutí soudů nižších stupňů jsou zatížena hmotně právní vadou ve smyslu uplatněného důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Nejvyšší soud se v návaznosti na tuto skutečnost ve smyslu § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř. zabýval otázkou, zda zjištěná vada v právním posouzení skutku by mohla zásadně ovlivnit postavení obviněného L. X. T., popř. zda řešená právní otázka má po právní stránce zásadní význam .

V důsledku právního názoru, jenž Nejvyšší soud shora vyložil, by obviněný L. X. T. měl být v posuzované věci uznán vinným zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, 2 písm. a), c), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku. Je tudíž evidentní, že by mu byl vyměřován trest v rámci stejné trestní sazby, podle níž mu trest ukládal soud nalézací (ustanovení § 283 odst. 3 tr. zákoníku stanoví sankci odnětí svobody na osm až dvanáct let nebo propadnutí majetku).

Z hlediska postavení obviněného je významné posouzení toho, zda by při postupu Nejvyššího soudu podle § 265i odst. 3, 4 tr. ř. a v návaznosti na to i podle § 265k odst. 1, 2 a § 265 l odst. 1, resp. § 265m odst. 1 tr. ř. bylo možno dospět závěru, že by mu byl uložen trest zřetelně mírnější, než jak se stalo napadeným rozhodnutím.

V tomto směru Nejvyšší soud akcentuje, že ačkoliv byl obviněný L. X. T. v době předcházející pravomocnému odsouzení v nyní projednávané věci osobou trestně zachovalou, nelze přehlížet další okolnosti rozhodné pro závěr o druhu a výměře jeho trestu. Především je třeba zmínit skutečnost, že organizovaná skupina, jejímž byl obviněný L. X. T. členem, se dopouštěla závažné drogové trestné činnosti po relativně dlouhou dobu cca jednoho roku, že si počínala systematicky a že její aktivity směřovaly k získání finančního prospěchu výrazně překračujícího spodní limit kategorie značný prospěch ve smyslu § 283 odst. 3 písm. b) tr. zákoníku. Na tomto místě je možno též poukázat na závěr nalézacího soudu v tom smyslu, že protiprávní jednání obviněných představovalo de facto setrvalý stav, na základě kterého se rakouským státním příslušníků vyplácelo jezdit nakupovat omamné a psychotropní látky do České republiky.

Vzhledem k těmto zjištěním Nejvyšší soud neshledal podmínky, jež by s ohledem na existenci výše uvedené vady v právní kvalifikaci skutku odůvodňovaly uložení trestů v nižší výměře, resp. jiných druhů trestů, než se stalo rozsudkem soudu prvního stupně (nalézací soud obviněného L. X. T. odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání osm a půl roku se zařazením do věznice se zvýšenou ostrahou, k trestu vyhoštění na dobu neurčitou a k trestu propadnutí věci). Projednání dovolání by tedy nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného L. X. T.. Uvedený právní názor Nejvyššího soudu současně není po právní stránce zásadního významu, neboť předmětná hmotně právní problematika byla řešena již v citovaném rozhodnutí velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu.

Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř. dovolání obviněného L. X. T. odmítl.

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání obviněných N. V. D., N. V. S., N. V. V., T. T. K. C. a T. V. B. nebyla podána z důvodů stanovených zákonem, odmítl je v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. bez věcného projednání.

Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud takto rozhodl v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 28. března 2013


P ředseda senátu:
JUDr. Vladimír Veselý