6 Tdo 1167/2015
Datum rozhodnutí: 27.10.2015
Dotčené předpisy: § 248 odst. 1,2 tr. zák., § 206 odst. 1,4 písm. d) tr. zákoník, § 206 odst. 1 tr. zákoník



6 Tdo 1167/2015-24

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. října 2015 o dovolání obviněného Mgr. M. K., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě pobočky v Olomouci ze dne 23. 4. 2015, sp. zn. 68 To 23/2015, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 2 T 331/2013, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. s e dovolání obviněného Mgr. M. K. o d m í t á .
O d ů v o d n ě n í :


Okresní soud v Olomouci svým rozsudkem ze dne 31. 10. 2014, sp. zn. 2 T 331/2013, uznal obviněného Mgr. M. K. (dále jen obviněný , příp. dovolatel ) vinným, že
1. na základě smlouvy o sdružení ze dne 27. 11. 2006 uzavřené v režimu občanského zákoníku v O., převzal od M. B. na blíže nezjištěných místech oproti potvrzení příjmových pokladních dokladů v období od 30. 1. 2006 do 6. 7. 2007 celkem v deseti případech částku v celkové výši 188.500 Kč s tím, že tyto finanční prostředky měly dle smlouvy o sdružení být použity k pokrytí nákladů spojených s vybudováním malé vodní elektrárny v B., k čemuž však ve skutečnosti nedošlo, takto získané finanční prostředky nebyly použity k dohodnutému účelu a naopak s nimi bylo naloženo nezjištěným způsobem, čímž způsobil pošk. M. B. škodu ve výši 188.500 Kč, 2. na základě smlouvy o sdružení ze dne 27. 11. 2006 a jejího dodatku č. 1 ze dne 21. 11. 2010, uzavřených v režimu občanského zákoníku v O., převzal od P. B. na blíže nezjištěných místech oproti potvrzení příjmových pokladních dokladů v období od 8. 2. 2008 do 28. 4. 2011 celkem v osmnácti případech částku v celkové výši 932.000 Kč s tím, že tyto finanční prostředky měly dle smlouvy o sdružení být použity k pokrytí nákladů spojených s vybudováním malé vodní elektrárny v B., k čemuž však ve skutečnosti nedošlo, takto získané finanční prostředky nebyly použity k dohodnutému účelu a naopak s nimi bylo naloženo nezjištěným způsobem, čímž způsobil pošk. P. B. škodu ve výši 932.000 Kč,

3. na základě smlouvy o sdružení ze dne 27. 11. 2006 a jejího dodatku č. 2 ze dne 16. 8. 2012, uzavřených v režimu občanského zákoníku v O., převzal od I. T. na blíže nezjištěném místě oproti potvrzení příjmového pokladního dokladu dne 16. 8. 2012 částku ve výši 40.000 Kč s tím, že tyto finanční prostředky měly dle smlouvy o sdružení být použity k pokrytí nákladů spojených s vybudováním malé vodní elektrárny v B., k čemuž však ve skutečnosti nedošlo, takto získané finanční prostředky nebyly použity k dohodnutému účelu a naopak s nimi bylo naloženo nezjištěným způsobem, čímž způsobil pošk. I. T. škodu ve výši 40.000 Kč.

Takto popsané jednání obviněného jmenovaný soud právně kvalifikoval jako

ad 1) trestný čin zpronevěry dle § 248 odst. 1, 2 tr. zákona účinného do 31. 12. 2009,
ad 2) zločin zpronevěry dle § 206 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku,
ad 3) přečin zpronevěry dle § 206 odst. 1 tr. zákoníku.

Podle § 206 odst. 4 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku obviněného odsoudil k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 roků. Podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku výkon tohoto trestu podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 4 roků a 6 měsíců. Podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku mu uložil povinnost, aby ve zkušební době podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil, a aby splácel dlužné výživné.

Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu ve Vyškově ze dne 26. 2. 2014, č. j. 1 T 169/2013-264, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložil obviněnému povinnost zaplatit na náhradě škody poškozeným:
- I. T. částku ve výši 40.000 Kč,
- P. B. částku ve výši 932.000 Kč,
- M. B. částku ve výši 188.500 Kč.

Proti citovanému rozsudku podal obviněný odvolání, o němž rozhodl Krajský soud v Ostravě pobočka v Olomouci usnesením ze dne 23. 4. 2015, sp. zn. 68 To 23/2015, tak, že je podle § 256 tr. ř. zamítl.

Obviněný se ani s rozhodnutím odvolacího soudu neztotožnil a prostřednictvím obhájce JUDr. Martina Štěpánka podal proti němu dovolání , v němž uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku poukázal na ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku a uvedl, že společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, má však význam jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku. S odkazem na stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Tpjn 301/2012 uvedl, že úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Poté podal výklad zásady ultima ratio, přičemž zdůraznil, že ochrana majetkových zájmů má být v prvé řadě uplatňována prostředky občanského a obchodního práva a teprve tam, kde je taková ochrana neúčinná a kde porušení občanskoprávních vztahů svou intenzitou dosahuje zákonem předpokládané společenské škodlivosti, je namístě uvažovat o trestní odpovědnosti. Následně obviněný vyjádřil názor, že v projednávané věci lze vzhledem k vymezení rozsahu skutku a okolnostem případu dospět k závěru, že posuzované jednání vykazuje nedostatečnou společenskou škodlivost, kde kriteria § 39 odst. 2 tr. zákoníku byla naplněna jen s malou intenzitou. Podle jeho přesvědčení předmětné jednání již stálo mimo rámec trestně právních vztahů, nejedná se tedy o trestné činy, na něž je nezbytné použít prostředky trestního práva, včetně trestní represe. Použitá právní kvalifikace tak nebyla na místě, protože byla porušena zásada ultima ratio. Zdůraznil pak, že podstatou dovolání není polemika se zjištěným skutkovým stavem, avšak v daném případě bylo významné, že skutková zjištění nesvědčila nepochybně o naplnění veškerých znaků skutkové podstaty trestného činu zpronevěry, resp. zločinu zpronevěry a přečinu zpronevěry.

Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě pobočky v Olomouci, citovaný rozsudek Okresního soudu v Olomouci, a také všechna další obsahově navazující rozhodnutí, která tím ztratila podklad, a podle § 265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v Olomouci, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

K podanému dovolání podal vyjádření státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce ), který uvedl, že skutková zjištění vymezená ve skutkových větách odpovídala ve spojení se zjištěními uvedenými v odůvodnění soudních rozhodnutí všem znakům skutkové podstaty zvolené právní kvalifikace jednotlivých skutků. Za důvodné nepovažoval ani námitky, kterými se dovolatel domáhal aplikace zásady subsidiarity trestní represe. Zdůraznil, že majetkový trestný čin, tedy i trestný čin zpronevěry, lze spáchat i v rámci civilněprávního vztahu. V předmětné věci se obviněný protiprávního jednání, jež vykazovalo všechny znaky trestných činů zpronevěry, dopouštěl opakovaně a neexistovaly žádné okolnosti výrazně snižující společenskou škodlivost činu. Skutečnost, že k ochraně práv poškozených bylo možno použít i prostředků práva civilního, nemohla být důvodem k tomu, aby s odkazem na § 12 odst. 2 tr. zákoníku nebyl upraven postih obviněného.

Vzhledem k těmto okolnostem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože bylo zjevně neopodstatněné. Dále navrhl, aby Nejvyšší soud o tomto dovolání rozhodl v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné než navrhované rozhodnutí, vyjádřil tímto ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i jiným než navrženým způsobem.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.

Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Ostravě pobočky v Olomouci ze dne 23. 4. 2015, sp. zn. 68 To 23/2015, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze podřadit pod (uplatněný) důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř . je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

V návaznosti na to lze konstatovat, že podstatou podání obviněného byla dvě tvrzení, a to tvrzení, že došlo k porušení zásady ultima ratio a tvrzení, že skutková zjištění nesvědčí o naplnění všech znaků trestného činu zpronevěry.

Úvodem nutno říci, že tvrzení, že skutková zjištění nesvědčí o naplnění všech znaků trestného činu zpronevěry, ponechal dovolatel pouze ve formě obecné proklamace, když v jeho podání není obsažena relevantní argumentace, v čem konkrétně tato zjištění neodpovídají znakům skutkové podstaty trestných činů, jimiž byl uznán vinným. V dovolacím řízení je dovolací soud vázán obsahem podaného dovolání a nepřísluší mu, aby sám za dovolatele tento obsah dotvářel a domýšlel, v čem měl snad podle dovolatele spočívat nesoulad mezi skutkovými zjištěními a zákonnými znaky předmětných trestných činů. Lze tak pouze stručně konstatovat, že mezi právními závěry soudů nižších stupňů a jimi vykonanými skutkovými zjištěními není dán nesoulad.

V dalším se pak Nejvyšší soud zabýval tvrzením obviněného, že v jeho případě byl porušen princip ultima ratio.

Nejprve je namístě připomenout, že trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§ 13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v § 39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem ultima ratio , z kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné (viz stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).

V návaznosti na skutečnosti shora rozvedené Nejvyšší soud dospěl k závěru, že v posuzované trestní věci použití prostředků trestního práva se zásadou ultima ratio ani se zásadou subsidiarity trestní represe nekoliduje. Na prvém místě možno zdůraznit, že spáchání trestného činu v rámci civilněprávního vztahu není ničím neobvyklým. Lze říci, že konkrétně trestný čin zpronevěry bývá poměrně často páchán v rámci některého civilně právního vztahu. To, že čin, který obviněný spáchal, má základ v civilněprávní smlouvě, neznamená, že by tím byla vyloučena aplikace trestního práva a věc by měla být řešena pouze v rovině civilního práva. K tomu by ve věci musely být zjištěny výjimečné okolnosti, které by snižovaly společenskou škodlivost jednotlivých skutků obviněného do té míry, aby nedosahovaly ani škodlivosti nejlehčích v praxi se běžně vyskytujících trestných činů zpronevěry. V posuzovaném případě však takové okolnosti zjištěny nebyly a ani sám dovolatel žádnou takovou konkrétní okolnost neuvedl. Dále je nutno si uvědomit, že obviněný se daných trestných činů dopustil s výjimkou posledního skutku (bod č. 3) v některé z kvalifikovaných skutkových podstat. Již to samo o sobě hovoří proti možnosti aplikace principu ultima ratio. Dále pak to, že svých majetkových nároků se ve formální rovině mohli poškození domáhat též u civilního soudu, nezakládalo důvod, pro to, aby nemohl být uplatněn postih trestním právem. Trestní odpovědnost je vyloučena pouze v situacích, kdy uplatněním jiného druhu odpovědnosti lze dosáhnout splnění všech funkcí vyvození odpovědnosti, tj. splnění cíle reparačního a preventivního, a přitom funkce represivní není v daném případě nezbytná (srov. usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 2550/12). Vzhledem ke zjištěním soudů nižších stupňů, zejména vzhledem k faktu opakování trestné činnosti obviněným a výši škody touto trestnou činností způsobené, je třeba učinit závěr, že v dané věci bylo nutno uplatnit represivní funkci trestního práva.

Lze tedy shrnout, že předmětné jednání obviněného se nacházelo v mantinelech práva trestního. Jak již uvedeno výše, materiální korektiv vymezený v ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku se uplatní pouze v případech, kdy posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Tak tomu v daném případě rozhodně nebylo. Ze skutkových závěrů soudů nižších stupňů nevyplývají žádné okolnosti, jež by výjimečný postup podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku odůvodnily.

Vzhledem k těmto skutečnostem Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné. Proto je z těchto jen stručně uvedených důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.) podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).


V Brně dne 27. října 2015


JUDr. Vladimír Veselý předseda senátu