6 Tdo 1165/2013
Datum rozhodnutí: 31.10.2013
Dotčené předpisy: § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.



6 Tdo 1165/2013-20

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. října 2013 o dovolání, které podal obviněný J. Š. proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 10. 7. 2013, sp. zn. 5 To 236/2013, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 90 T 27/2013, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :


Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 16. 4. 2013, sp. zn. 90 T 27/2013, byl obviněný J. Š. uznán vinným přečinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a), b), odst. 2 tr. zákoníku, ve formě spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku a přečinem padělání a pozměnění veřejné listiny podle § 348 odst. 1 alinea první tr. zákoníku, neboť podle skutkových zjištění jmenovaného soudu obviněný J. Š. společně s obviněným J. R. 1. dne 3. 8. 2012 v nezjištěné době, v B., na ulici O., na ubytovně A., nezjištěným způsobem vnikli do skladu, ze kterého následně odcizili 16 kusů přepravek v hodnotě 1.600,- Kč, obsahujících 320 lahví piva značky Starobrno v hodnotě 4.128,- Kč, čímž způsobili firmě SVOMI-Trading, s.r.o., IČ: 28095863, se sídlem KŘENOVÁ 292/12, 602 00 BRNO, škodu ve výši 5.728,- Kč, a uvedeného jednání se J. Š. dopustil přesto, že byl rozsudkem Městského soudu v Brně, sp. zn. 9 T 111/2012 ze dne 30. 6. 2012, který nabyl právní moci téhož dne, odsouzen pro přečin krádež podle § 205 odstavec 1, písmeno a), b) odstavec 2 trestního zákoníku k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 24 měsíců do věznice s ostrahou ,
a dále obviněný J. Š. sám 2. dne 3. 8. 2012 ve 04:50 hodin v B., na ulici O., na ubytovně A., nezjištěným způsobem, po vytlačení části okénka do místnosti recepce, vniknul do této místnosti, kterou prohledal, poté z neuzamčeného trezoru odcizil finanční hotovost ve výši 8.900,- Kč, čímž způsobil firmě SVOMI-Trading, s.r.o., IČ: 28095863, se sídlem KŘENOVÁ 292/12,602 00 BRNO, škodu ve výši 8.900,- Kč, a uvedeného jednání se J. Š. dopustil přesto, že byl rozsudkem Městského soudu v Brně, sp. zn. 9 T 111/2012 ze dne 30. 6. 2012, který nabyl právní moci téhož dne, odsouzen pro přečin krádež podle § 205 odstavec 1, písmeno a), b) odstavec 2 trestního zákoníku k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 24 měsíců do věznice s ostrahou ,
3. dne 7. 10. 2012 v 09:45 hodin na ulici C., před domem č. ... v B., při kontrole totožnosti prováděné hlídkou OHS MŘ PČR Brno, předložil doklad totožnosti občana Polské republiky, a to konkrétně občanský průkaz č.: ... a řidičský průkaz č.: ... (blanket dokladu č....), oba průkazy na jméno C. M. D., nar. ..., kdy bylo následně prostřednictvím odboru mezinárodních vztahů, oddělení zahraničních vztahů Chotěbuz, č.j. KRPT-217254/ČJ-2012-0700SZ-CH zjištěno, že v evidencích obyvatel Polské republiky nebyla nalezena osoba s údaji M. D. C., nar. ..., dále, že občanský průkaz č.: ..., vydaný dne 7. 1. 2010 náleží k osobě stejného jména, ovšem jiného data narození a řidičský průkaz blanket č.: ... patří osobě jiného jména i jiného data narození, kdy následnými odbornými vyjádřeními o posouzení pravosti dokladů ve smyslu ustanovení § 105 odstavec 5 trestního řádu bylo zjištěno, že se jedná o padělaný průkaz totožnosti občana Polské republiky a padělaný řidičský průkaz Polské republiky . Za tuto trestnou činnost byl obviněný J. Š. podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání třiceti měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byl obviněný J. Š. zavázán k povinnosti zaplatit na náhradě škody poškozené společnosti SVOMI-Trading, s.r.o. částku ve výši 8.900,- Kč. Podle § 226 písm. b) tr. ř. byl obviněný J. Š. zproštěn návrhu na potrestání Městského státního zastupitelství v Brně ze dne 1. 3. 2013, sp. zn. 5 Zk 83/2013, pro skutek v rozsudku popsaný, v němž byl spatřován přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. g) tr. zákoníku.

Citovaným rozsudkem bylo dále rozhodnuto o vině a trestu obviněného J. R.

O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný J. Š. (dále jen obviněný ), rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně usnesením ze dne 10. 7. 2013, sp. zn. 5 To 236/2013, jímž podle § 256 tr. ř. toto odvolání zamítl.

Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Brně podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku poznamenal, že soud ve své úvaze o jeho vině vycházel z výpovědi svědka J. P. Přitom zdůraznil, že jmenovaný svědek ovšem nevypověděl, že by jeho osobu či spoluobviněného J. R. viděl vynášet přepravky ze skladu, když dotyčný pouze uvedl, že byl svědkem toho, že přepravky přenášeli. Obviněný prohlásil, že skutečně se spoluobviněným J. R. přenášel přepravky, které on před tím odcizil, resp. že mu tyto pomáhal odnést na místo, kde by nebyly nalezeny. Namítl, že za situace, kdy svědek M. S. u hlavního líčení připustil, že sklad mohl být vykraden dne 2. 8. 2013, pomáhal spoluobviněnému J. R. přemístit přepravky v okamžiku, kdy již byly v dispozici spoluobviněného J. R.

Pokud jde o přečin krádeže, který měl spáchat dne 7. 10. 2012, nalézací soud dospěl k závěru, že z tohoto přečinu je usvědčován v prvé řadě záznamy z bezpečnostní kamery. V této souvislosti obviněný poukázal na tu část záběrů z bezpečnostní kamery, z nichž je údajně zjevné, že se pokouší otevřít dveře, s tím, že tyto záběry potvrzují jeho obhajobu. Soudům nižších stupňů vytkl, že zcela pominuly skutečnost, že sice popřel, že by se dopustil přečinu krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a), b), odst. 2 tr. zákoníku, za který trestní zákon stanoví sazbu trestu odnětí svobody od šesti měsíců do tří let, ale že současně zcela spontánně doznal spáchání přečinu padělání a pozměňování veřejné listiny podle § 348 odst. 1 tr. zákoníku, kde byl fakticky ohrožen stejnou trestní sazbou.

Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek dle § 265k odst. 2 trest. řádu ve výrocích 1) a 2) zrušil ve výroku I. a II. rozsudku Městského soudu v Brně, kterým [ ] byl uznán vinným přečinem krádeže dle § 205 odst. 1 písmeno a), b), odst. 2 trest. zákoníku a dále, aby byl zrušen celý výrok o uloženém trestu .

Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství sdělila, že se k dovolání nebude věcně vyjadřovat. Současně uvedla, že výslovně souhlasí s tím, aby Nejvyšší soud ve věci rozhodl za podmínek uvedených v ustanovení § 265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 10. 7. 2013, sp. zn. 5 To 236/2013, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).

V posuzované věci uplatněné dovolací námitky směřují výhradně právě do oblasti skutkové a procesní. Obviněný totiž soudům vytýká toliko nesprávné hodnocení důkazů a vadná skutková zjištění, přitom současně prosazuje vlastní hodnocení důkazů a vlastní (pro něho příznivou a od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci (tvrdí, že se jednání, které bylo soudy dříve ve věci činnými kvalifikováno jako přečin krádeže, nedopustil). Pouze z uvedených skutkových (procesních) výhrad vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku, resp. o jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Touto argumentací nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností, neuplatňuje žádné hmotně právní argumenty.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněným ve skutečnosti spatřován jen v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Obviněný v rámci svého mimořádného opravného prostředku napadá primárně správnost relevantních skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů, tzn. že dovolání uplatnil na procesním a nikoli hmotně právním základě. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.

Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítal nesprávné právní posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval výlučně z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů a z vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), f) a l ) tr. ř.], které však obviněný neuplatnil a svou argumentací ani věcně nenaplnil (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).

Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.

Nejvyšší soud v tomto směru navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Zejména však připomíná usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v němž jmenovaný soud konstatoval, že Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu zakotveného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03). Totéž Ústavní soud konstatoval v usnesení ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž ještě dodal: Ústavní soud se proto ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.

K tomu je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s § 265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) l ) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle § 265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).

Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 31. října 2013

Předseda senátu : JUDr. Vladimír Veselý