6 Tdo 1158/2013
Datum rozhodnutí: 27.11.2013
Dotčené předpisy: § 198 odst. 1 tr. zákoník, § 198 odst. 2 písm. d) tr. zákoník, § 201 odst. 1 tr. zákoník



6 Tdo 1158/2013-19
U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 27. listopadu 2013 o dovolání obviněného M. G., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 5. 2013, č. j. 6 To 141/2013-282, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 27 T 149/2012, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :


Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 5. 2013, č. j. 6 To 141/2013-282, bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného proti rozsudku Okresního soudu v Opavě ze dne 11. 3. 2013, č. j. 27 T 149/2012-255. Tímto rozsudkem byl obviněný M. G. uznán vinným v bodě 1) výroku o vině jednak zločinem týrání svěřené osoby podle § 198 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku, jednak přečinem ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku, v bodě 2) výroku o vině přečinem porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, 2 tr. zákoníku, jednak přečinem nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku, jednak přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 2 tr. zákoníku. Za tyto trestné činy mu byl podle § 198 odst. 2 tr. zákoníku, § 43 odst. 1 tr. zákoníku, uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání dvou roků, přičemž podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 1 tr. zákoníku mu byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou roků a šesti měsíců. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Dovolání obviněný podal s odkazem na dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř., přičemž jak uvedl, uplatněný dovolací důvod spatřuje v tom, že skutky, za něž byl uznán vinným, jsou podle jeho názoru nesprávně právně posouzeny a nevykazují všechny základní znaky zločinu týrání svěřené osoby podle § 198 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku a přečinu podle § 201 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku. K ostatním přečinům uvedl, že jsou problematické, mimo přečin maření úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 2 tr. zákoníku, kterého se dopustil. Má za to, že u zločinu týrání svěřené osoby mu soud neprokázal úmysl zločin spáchat. Domnívá se, že odvolací soud nepřihlédl k důvodům jeho odvolání, když nevzal v úvahu posudky na jeho osobu, z jakého prostředí pochází a neposoudil jeho rodinnou situaci, kdy byl v pozici nenáviděného otce, manžela, zetě a švagra. Vytýká také odvolacímu soudu, že nevzal v úvahu homosexuální orientaci jeho dcery, která proti jeho vůli žila již od 17 let se svědkyní N. L., kterou vykazoval z domu a nenávist k jeho osobě se projevila v její výpovědi. Je přesvědčen, že nebylo prokázáno, že by syna shodil ze schodů. Odvolací soud nepřihlédl ani k posudkům z místa bydliště a pracoviště, na druhé straně přecenil význam znaleckých posudků znalkyně PhDr. Khulové a znalkyně MUDr. Skřontové, z oboru dětská psychologie a psychiatrie, které zcela podcenily a nezjistily závažnost chování nezletilého D. G. Chování svého syna obviněný popisuje jako hrubé, nepřiměřené, sprosté nejen ke spolužákům, ale i k vyučujícím. Obviněný se domnívá, že soudy správně nevyhodnotily chování nezletilého D. a nepřihlédly také ke skutečnosti, že další členové rodiny chování nezletilého D. kryli a tolerovali. Na základě uvedených skutečností obviněný dovozuje, že se zločinu týrání svěřené osoby a přečinu ohrožení výchovy dítě nedopustil a domáhá se jejich zproštění a u zbývajících přečinů se domáhá jejich nového posouzení. Vzhledem k uvedeným skutečnostem navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 5. 2013, sp. zn. 6 To 141/2013, v celém rozsahu zrušil a aby podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil i další rozhodnutí na citované usnesení obsahově navazující a rozhodl o jeho zproštění ohledně zločinu týrání svěřené osoby podle § 198 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku a přečinu ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku a nově posoudil přečiny porušování domovní svobody, maření úředního rozhodnutí a nebezpečného vyhrožování, a to v otázce viny a trestu.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství sdělil Nejvyššímu soudu, že se k dovolání obviněného nebude věcně vyjadřovat a udělil výslovný souhlas s tím, aby Nejvyšší soud rozhodl ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. o dovolání obviněného v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř. Nejvyšší soud shledal, že prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. obviněný uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

Nejvyšší soud dospěl k názoru, že obviněný svými námitkami důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nenaplnil. V podstatě z jeho dovolání je zjevné, že obsahem dovolání jsou námitky ryze skutkové povahy. To se týká zejména námitek, které uplatnil ve vztahu k zločinu týrání svěřené osoby podle § 198 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku a k přečinu podle § 201 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku. Vytýká-li odvolacímu soudu, že se dostatečně nezabýval důvody odvolání, nelze obviněnému přisvědčit. Odvolací soud v tomto směru konstatoval, že provedené důkazy jsou zcela nezpochybnitelné, navazují na sebe a doplňují se a jednotlivě i ve svém souhrnu jsou přesvědčivé. Nutno v tomto směru upozornit na dlouhodobost jednání obviněného, přičemž jak vyplývá ze skutkové věty, jednalo se nejen o útoky verbálního charakteru, ale i útoky fyzické spočívající v nepřiměřeném bití koženým páskem, hranou tvrdé obuvi, údery dlaní do obličeje, kopání do hlavy a do celého těla, opakovaným shazováním nezletilého z postele, taháním po podlaze a v jednom případě jej obviněný shodil ze schodů a poté, co nezletilý zůstal ležet na schodech, tak mu silou šlápl na hlavu. Tímto způsobem obviněný způsoboval poškozenému mnohačetné hematomy jak v obličejové části, tak po celém těle. Z popisu zranění, která jsou ve skutkové větě uvedena, je rovněž zřejmé, že jednání obviněného mělo gradující charakter jak do četnosti, tak do své intenzity. Soudy konstatovaly, že obviněný svým jednáním nezletilému D. G. způsoboval velké příkoří, které takto poškozený pociťoval. Není pochyb, že útoky obviněného zanechaly nejen fyzické stopy na těle poškozeného, ale také výrazné stopy na jeho psychice, o čemž vypovídají i znalecké posudky, které v tomto směru byly vypracovány. Poškozeného hodnotí jako chlapce, který trpí syndromem týraného dítěte, což se projevuje poruchami v jeho chování v nízkém sebehodnocení, sociální odtažitosti, excesivní agresi, neposlušnosti a v tzv. hostilním atribučním stylu, kdy si dítě nesprávně vysvětluje drobné doteky nebo neúmyslné doteky ostatních. Uvedené poruchy v chování poškozeného ovlivňují vývoj jeho osobnosti, která se projevuje v tendenci prosazovat se v sociálních vztazích agresivním způsobem. Jak vyplývá rovněž ze zpráv oddělení sociálně právní ochrany dětí Magistrátu města Opavy, náprava chování nezletilého D. bude velmi obtížná. V uvedeném kontextu nelze proto obhajobě obviněného přisuzovat takový význam, aby mohla zcela zahladit následky, které poškozenému svým jednáním obviněný způsobil. Obviněný byl osobou, jemuž byla osoba nezletilého svěřena do výchovy. Měl dbát na jeho výchovu a učit jej řádnému chování, pokud však zneužil své fyzické převahy a také svého postavení otce na úkor nezletilého, který si ponese následky hrubého chování svého otce po dlouhou dobu, nelze již hovořit o sociálně akceptovatelném chování. Jestliže se obviněný snaží zpochybnit výpovědi ve věci slyšených svědků, soudy nezjistily žádné skutečnosti, které by hodnotu jejich výpovědi snižovaly. Lze tedy shrnout, že jak skutečnosti tvrzené nezletilým D., tak i potvrzující výpovědi dalších svědků zejména svědkyně Ž. G., K. G., N. L., jakož i znalecké posudky vypracované k psychickému stavu poškozeného prokazují vinu obviněného bez jakýchkoliv pochybností. Z tohoto důvodu Nejvyšší soud považuje za správnou i právní kvalifikaci jednání obviněného jako zločinu týrání svěřené osoby podle § 198 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku a přečinu ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku.

Pokud jde o ostatní přečiny, jejich podstatu obviněný nijak blíže svými námitkami nezpochybnil a v tomto směru musí Nejvyšší soud poukázat na jejich nepřezkoumatelnost, jimiž se není oprávněn zabývat, neboť není povinen dovozovat, z jakých důvodů obviněný nesprávnost těchto výroků o vině napadá. Ústavní soud ve svém rozhodnutí konstatoval, že neurčitost námitky vyvolává její nepřezkoumatelnost. Vycházeje z tohoto rozhodnutí není Nejvyšší soud povinen se blíže zabývat námitkami, které nejsou konkrétní a Nejvyššímu soudu nepřísluší v tomto směru jakkoli dovolací námitky dovozovat a nahrazovat svými úvahami (srov. sp. zn. I. ÚS 452/07). Jinými slovy řečeno, v této části nebylo dovolání obviněného kvalifikovaným způsobem odůvodněno a citované námitky byly uplatněny pouze formálně. Jednoznačně však lze podle názoru Nejvyššího soudu konstatovat, že obviněný se neztotožnil se zjištěným skutkovým stavem, jak byl soudy nižších stupňů zjištěn. Obviněný považuje provedené dokazování za nedostatečné. Nicméně Nejvyšší soud má za to, že ve věci byl proveden dostatek důkazů, které ve svém souhrnu tvoří celek umožňující učinit závěr, že obviněný je pachatelem skutků, pro které byl odsouzen. S ohledem na to, že obviněný ve skutečnosti nebrojí proti nesprávnému právnímu posouzení skutku nebo jinému nesprávnému hmotně právnímu posouzení, nezbylo Nejvyššímu soudu nic jiného, než postupovat podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. a dovolání obviněného odmítnout.

Na závěr Nejvyšší soud považuje rovněž za nezbytné zdůraznit, že námitky obviněného jsou pouze opakováním jeho obhajoby a byly již uplatněny v předcházejícím řízení. Vzhledem k této skutečnosti lze zmínit usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 , publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu /C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408/, podle něhož o pakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Uvedený postup by přicházel v úvahu, pokud by obviněný uplatnil námitky právně relevantního charakteru.

V souvislosti s formálním odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a nezbytnost postupu Nejvyššího soudu podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. je nutno též odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, ve kterém tento uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že námitky uplatněné obviněným k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nemají právně relevantní charakter.

Nejvyšší soud pokládá rovněž za vhodné doplnit, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04). To platí i pro dovolací řízení.

Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Své rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř., aniž by musel dovolání obviněné meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, bylo postupováno podle ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 27. listopadu 2013

Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann