6 Tdo 1155/2015
Datum rozhodnutí: 30.09.2015
Dotčené předpisy: § 205 odst. 2 tr. zákoník, § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoník



6 Tdo 1155/2015-33

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. září 2015 o dovolání, které podal obviněný J. T., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 4. 2015, č. j. 4 To 70/2015-382, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 72 T 93/2013, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného o d m í t á .
O d ů v o d n ě n í : I.
Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 17. 10. 2014, č. j. 72 T 93/2013-330 , byl obviněný J. T. (dále jen obviněný , příp. dovolatel ) uznán vinným jednak (ad 1-2) pokračujícím přečinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen tr. zákoník ), dílem dokonaným, dílem nedokonaným, ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 205 odst. 1 písm. b), odst. 3 tr. zákoníku, (ad 1, 3) přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a jednak (ad 4) přečinem krádeže podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku a přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, přičemž této trestné činnosti se dopustil jednáním popsaným ve výroku tohoto rozsudku. Za skutky ad 1-3) byl odsouzen podle § 205 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 16 měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 22. 4. 2013, sp. zn. 6 T 57/2013, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 8. 2013, sp. zn. 4 To 128/2013, jakož i všechna další obsahově navazující rozhodnutí. Za skutek ad 4) byl odsouzen podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 6 měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Současně bylo podle § 228 odst. 1 tr. ř. a § 229 odst. 1 tr. ř. rozhodnuto o poškozenými uplatněných nárocích na náhradu škody. Týmž rozsudkem bylo rozhodnuto též o vině a trestu spoluobviněných S. Ž. a M. K.

O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 22. 4. 2015, č. j. 4 To 70/2015-382, jímž podle § 258 odst. 1 písm. b), c), d) tr. ř. napadené rozhodnutí v celém rozsahu zrušil a s přihlédnutím k § 259 odst. 3 písm. a), b) tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného uznal vinným jednak přečinem krádeže podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku, jednak přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, když se této trestné činnosti dopustil tím, že

ačkoli - mu byl rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 7. 4. 2011, č. j. 12 T 131/2010-95, který nabyl právní moci dne 31. 5. 2011 uložen mj. trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 2 let, který vykonával v době od 15. 9. 2011 do 15. 9. 2013,
- byl rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 6. 2. 2013, č. j. 4 T 172/2012-103, který nabyl právní moci dne 27. 2. 2013, uznán vinným přečinem krádeže dle § 205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku,
- byl rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 27. 2. 2013, č. j. 1 T 248/2012-86, který nabyl právní moci téhož dne, uznán vinným přečinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku
přesto dne 12. 9. 2013 v době okolo 17:00 hodin, přijel jím řízeným osobním motorovým vozidlem tovární značky Peugeot 607, černé barvy, RZ , na benzínovou čerpací stanici EuroOil, Čepro, a. s., na ulici P. č. v O. N. B., kde veden zištným úmyslem načerpal do uvedeného vozidla pohonné hmoty, a to motorovou naftu s označením Diesel bezBio v množství 17,05 litrů v celkové hodnotě 600 Kč, přičemž z místa bez zaplacení odjel, a tímto jednáním způsobil nájemci čerpací stanice Ing. M. K., IČ: 42041643, škodu v celkové výši 600 Kč. Za toto jednání obviněného odsoudil podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 6 měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost nahradit poškozenému Ing. M. K. škodu ve výši 600 Kč.

Současně bylo podle § 259 odst. 1 tr. ř. o skutcích ad 1-3) výroku napadeného rozsudku rozhodnuto tak, že se vracejí soudu prvního stupně k novému rozhodnutí.
II.
Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Ostravě podal obviněný prostřednictvím obhájce Mgr. Davida Metelky dovolání , v němž uplatnil důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Jeho naplnění spatřuje v prvé řadě v tom, že soud nesprávně vyhodnotil skutková zjištění. V řízení bylo podle dovolatele prokázáno, že přijel na čerpací stanici odebrat pohonné hmoty v hodnotě 600 Kč, přičemž následně zjistil, že nemá dostatek peněz k jejich zaplacení, a proto se s pracovnicí čerpací stanice domluvil na tom, že přijede zaplatit později. Za tohoto stavu je zřejmé, že se nemohl dopustit přečinu krádeže podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku pro nedostatek zavinění. Odvolacímu soudu vytýká, že naplnění subjektivní stránky vyvodil mimo jiné z jeho předchozího odsouzení pro čtyři skutky, jichž se měl dopustit shodným způsobem, tedy skrze speciální recidivu a shodný modus operandi, ač jeho dřívější trestná činnost se lišila způsobem jejího provedení (na čerpací stanici přijel vozidlem, jehož nebyl majitelem, a to s odcizenými registračními značkami Polské republiky, natankoval vždy plnou nádrž, byl maskován čepicí a okamžitě po natankování odjel). V nyní posuzovaném případě natankoval pohonné hmoty pouze za částku 600 Kč a odjel teprve za předchozího projednání věci s pracovnicí čerpací stanice. Z toho plyne, že se nejedná o shodný modus operandi, ani o speciální recidivu. Právě rozdílné okolnosti obou případů vedou podle obviněného k vyloučení subjektivní stránky přečinu krádeže podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku.

Je-li mu vytýkáno, že dne 12. 9. 2013 řídil motorové vozidlo, tj. v době, kdy vykonával trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 2 let, uložený mu rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 7. 4. 2011, č. j. 12 T 131/2010, namítá, že výrok o trestu, který nabyl právní moci dne 30. 5. 2011, byl zrušen rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 7. 5. 2013, č. j. 72 T 2/2012-263. Měl tedy za to, že je oprávněn motorová vozidla nadále řídit. Za situace, kdy byl zrušen rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 7. 4. 2011, č. j. 12 T 131/2010 a zrušující rozsudek, který mu mimo jiné ukládal souhrnný trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel, nenabyl právní moci, byl přesvědčen, že je nadále oprávněn motorová vozidla řídit. V důsledku toho i v rámci posuzovaného jednání absentuje vědomostní složka úmyslného zavinění.

V části IV. dovolání vznesl obviněný výhradu nesprávného právního posouzení ve vztahu k výroku o trestu, které spočívá v tom, že odvolací soud při zvažování uloženého trestu nepřihlédl ke všem okolnostem, zejména k délce již vykonávaného trestu odnětí svobody.

Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě zrušil a sám ve věci rozhodl rozsudkem tak, že jej obžaloby zprostí.

Nejvyšší státní zástupce, jemuž byl opis dovolání obviněného zaslán dne 8. 9. 2015, se k tomuto mimořádnému opravnému prostředku ke dni rozhodování dovolacího soudu o něm nevyjádřil. Uvedená skutečnost nebránila Nejvyššímu soudu v tom, aby o podaném dovolání rozhodl.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).

Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v § 265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný dovolací důvod.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.

Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).

¨Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.

IV.
Podstatu dovolání obviněného tvoří zpochybnění existence subjektivní stránky (tj. zákonem vyžadovaného úmyslu) u obou přečinů, jimiž byl uznán vinným.

V případě přečinu krádeže podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku tak obviněný činí prostřednictvím poukazu na to, že se s čerpadlářkou domluvil na úhradě načerpané motorové nafty, resp. i prostřednictvím tvrzení, že v okamžiku, kdy pohonné hmoty začal čerpat, si neuvědomil, že nemá peníze na jejich úhradu.
Dovolatelem uvedené skutečnosti však nejsou způsobilé zvrátit právní závěry, které stran posouzení této části skutku učinily soudy nižších stupňů. Nespornou skutečností je to, že obviněný si musel být vědom toho, že neuhrazením načerpané motorové nafty si přisvojí cizí věc tím, že se jí zmocní. Pohonné hmoty, které načerpal do vozidla, jímž k čerpací stanici přijel, byly ve vztahu k němu cizí věcí. Ke zmocnění se cizí věci obviněným došlo tím, že tento v krátké časové návaznosti na natankování (podle zjištění soudu, aniž se obsluha stanice mohla dostatečně zareagovat) z čerpací stanice odjel, aniž měl v úmyslu částku 600,- Kč uhradit. Tento subjektivní postoj obviněného je třeba dovodit z faktu, že v rozporu s verzí, kterou sdělil pracovnici stanice L. M. (tj. že se osobně vrátí do 20 minut, aby provedl úhradu), sám jako obviněný tvrdil, že telefonicky žádal o úhradu svého bratra. Podstatné přitom je, že jak plyne ze skutečnosti, že k úhradě motorové nafty nedošlo v termínu jím přislíbeném, ani v době následující obviněný se nikterak nezajímal, zda ke slibované úhradě došlo, neboť pokud by tak činil, zjistil by skutečný stav věci, a poté by mu nic nebránilo v tom, aby úhradu sám provedl. Při daných zjištěních nelze mít závěr soudů nižších stupňů, které dospěly k závěru o úmyslném zavinění obviněného, za vadný. V dané souvislosti lze totiž připomenout, že subjektivní stránka přečinu krádeže podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku je naplněna i tehdy, spáchá-li tento přečin v úmyslu eventuálním podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, tj. je-li se vznikem trestně právně významného následku srozuměn. Na základě provedeného dokazování nevzniká pochybnost jak o vědomostní, tak volní složce úmyslného zavinění obviněného.

Pokud odvolací soud při dovození úmyslné formy zavinění obviněného poukázal na jeho předchozí odsouzení, lze sice připustit, že způsob spáchání hodnoceného činu není zcela totožný se skutky popsanými v předchozím odsuzujícím rozsudku (užití odcizených RZ, okamžité odjetí z čerpací stanice), uvedená skutečnost však není do té míry podstatná, aby nebylo možno hovořit o speciální recidivě v jednání obviněného. Z hlediska stránky subjektivní svědčí předchozí odsouzení minimálně o tom, že obviněný měl vědomost v tom směru, že neuhrazení natankovaných pohonných hmot může vést k jeho trestnímu postihu (složka vědomostní). Sama skutečnost, že s čerpadlářkou hovořil, a to i pod pravou identitou, závěr o úmyslné formě zavinění jeho jednání nevylučuje.

V případě přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku je argumentace o nedostatku úmyslného zavinění budována na faktu zrušení výroku o trestu (tedy i výroku, jímž byl obviněnému na dobu dvou roků uložen trest zákazu činnosti řízení motorových vozidel) obsaženého v rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 7. 4. 2011, sp. zn. 12 T 131/2010, rozsudkem téhož soudu ze dne 7. 5. 2013, č. j. 72 T 2/2012-263, a na tvrzení obviněného, že předpokládal (nenabyl-li tento rozsudek, ukládající znovu v rámci souhrnného trestu i trest zákazu činnosti, právní moci ke dni realizované jízdy), že jej žádný zákaz neomezuje, resp. že za tohoto stavu je oprávněn řídit motorová vozidla.

Otázkou nadále se uplatňujícího zákazu se v dostatečném rozsahu zabývaly soudy nižších stupňů (viz str. 16 rozsudku soudu prvního stupně, str. 11 usnesení soudu odvolacího), takže lze jen zopakovat, že ke dni jízdy, tj. k datu 12. 9. 2013 vykonával obviněný (v době od 15. 9. 2011 do 15. 9. 2013, neboť do prvně uvedeného data vykonával týž druh trestu uložený jiným odsuzujícím rozsudkem) trest zákazu činnosti uložený rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 7. 4. 2011, sp. zn. 12 T 131/2010, přičemž na tento výkon vydání rozsudku sp. zn. 72 T 2/2012 týmž soudem dne 7. 5. 2013 nemělo z důvodů vyložených nalézacím soudem žádný vliv. Obhajoba obviněného zpochybňující subjektivní stránku je zcela účelová, neboť odhlíží od faktu, že mu byl uložen týž druh trestu i dalším odsuzujícím rozsudkem (rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 27. 2. 2013, sp. zn. 1 T 248/2012). Za daného stavu je tvrzení obviněného o subjektivním přesvědčení o oprávněnosti řídit motorová vozidla zcela neopodstatněné i z tohoto hlediska, neboť odpadl-li by důvod zákazu řízení motorových vozidel založený rozsudkem Okresního soudu v Ostravě sp. zn. 12 T 131/2010, k čemuž však nedošlo, nutně by nastoupil právní následek spojený s odsouzením Okresním soudem ve Frýdku-Místku. Obhajobě obviněného proto nikterak nelze přisvědčit. Dovolatelem tvrzenou vadou při právním posouzení skutku napadený rozsudek odvolacího soudu není zatížen, ani pokud jde o tu jeho část, v níž byla vyslovena jeho vina v podobě spáchání přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.

Namítl-li obviněný (část IV. dovolání), že odvolací soud nepřihlédl dostatečným způsobem ke všem okolnostem rozhodným při ukládání trestu, pak je třeba konstatovat, že takovou námitkou brojí proti konkrétní výměře uloženého trestu. Takovou skutečnost nelze uplatňovat skrze jím deklarovaný dovolací důvod, a nejedná-li se o případy vymezené ustanovením § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ani prostřednictvím jiného zákonem upraveného dovolacího důvodu.

S přihlédnutím k výše uvedenému dospěl Nejvyšší soud k závěru, že o dovolání obviněného je nezbytné rozhodnout způsobem upraveným v § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Podle něj Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl dovolací soud o tomto mimořádném opravném prostředku obviněného v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., dle něhož V odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 30. září 2015

JUDr. Ivo Kouřil předseda senátu