6 Tdo 1154/2016
Datum rozhodnutí: 21.02.2017
Dotčené předpisy: čl. § 265k tr. ř., čl. § 265l tr. ř., čl. § 265m odst. 2 tr. ř., čl. § 2959 předpisu č. 89/2012Sb.



6 Tdo 1154/2016

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. 2. 2017 o dovolání, které podal obviněný R. F. proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. 4. 2016, sp. zn. 5 To 107/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 31 T 244/2014, t a k t o :
I. Podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. s e z r u š u j e - rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 13. 4. 2016, sp. zn. 5 To 107/2016, a to pouze v té části výroku o zrušení výroku o náhradě škody z rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 20. 11. 2015, sp. zn. 31 T 244/2014, stran poškozených P. S., B. S., Ing. J. S. a Z. K., všichni bytem Z., F., dále ve výroku, kterým byla podle § 228 odst. 1 tr. ř. obviněnému uložena povinnost nahradit škodu poškozeným P. S., B. S., Ing. J. S. a Z. K. a ve výroku, kterým byli podle § 229 odst. 2 tr. ř. poškození P. S., B. S., Ing. J. S. a Z. K. odkázáni se zbytky jejich nároků na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních,

- rozsudek Okresního soudu ve Zlíně ze dne 20. 11. 2015, sp. zn. 31 T 244/2014, a to pouze ve výroku, jímž byla obviněnému uložena povinnost odčinit P. S., nemajetkovou újmu 2.000.000 Kč, B. S., odčinit nemajetkovou újmu 2.000.000 Kč, Ing. J. S., odčinit nemajetkovou újmu 800.000 Kč a Z. K., rozené S., odčinit nemajetkovou újmu 800.000 Kč a ve výroku, kterým byli podle § 229 odst. 2 tr. ř. poškození P. S., B. S., Ing. J. S. a Z. K. odkázáni se zbytky jejich nároků na odčinění nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních.

II. Podle § 265k odst. 2 tr. ř. s e současně z r u š u j í také další rozhodnutí na zrušené části rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

III. Podle § 265 a za přiměřeného užití § 265m odst. 2 tr. ř. s e poškození P. S., B. S., Ing. J. S., a Z. K., všichni bytem Z., F., o d k a z u j í se svými nároky na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních.

O d ů v o d n ě n í :

I.

1. Rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně ze dne 20. 11. 2015, sp. zn. 31 T 244/2014, byl obviněný R. F. (dále jen obviněný , příp. dovolatel ) uznán vinným přečinem usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1, 2 tr. zákoníku a pokusem přečinu neposkytnutí pomoci řidičem dopravního prostředku podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku a § 151 tr. zákoníku, jichž se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že

ve Z. K. dne 26. 4. 2014 kolem 2.50 hodin po předchozím požívání alkoholických nápojů, kdy měl v krvi nejméně 0,52 alkoholu, řídil osobní automobil tovární značky Opel Astra, registrační značky ..., a při jízdě za noční tmy úsekem bez veřejného osvětlení na ulici V. nepřizpůsobil rychlost jízdy počasí a faktu, že před jízdou pil alkohol, jel s vozidlem zasahujícím do levé poloviny vozovky, kde levým kolem najel na na silnici ležícího A. S. A. S. utrpěl v důsledku přejetí především zhmoždění srdce při mnohočetných zlomeninách žeber a další poranění nitrohrudních a nitrobřišních orgánů s následným masivním krvácením do tělesných dutin, na jejichž následky na místě zemřel. Poté, co obžalovaný A. S. přejel, zastavil svůj automobil, otočil se s ním a vrátil se blíže k místu střetu s poškozeným na vzdálenost asi 20 metrů. Z vozidla vystoupil a zjistil, že se jedná o člověka. Aniž by k poškozenému přistoupil a přesvědčil se o jeho zdravotním stavu, nasedl zpět do svého automobilu a z místa odjel, aniž by alespoň přivolal poškozenému pomoc.
Obžalovaný svým počínáním porušil povinnosti řidiče podle § 5 odst. 2 písm. b) zákona č. 361/2000 Sb., zákona o silničním provozu, podle něhož řidič nesmí řídit vozidlo bezprostředně po požití alkoholického nápoje nebo v takové době po požití alkoholického nápoje, kdy by mohl být ještě pod vlivem alkoholu, dále porušil povinnost řidiče podle § 5 odst. 1 písm. b) téhož zákona, podle něhož je řidič povinen věnovat se plně řízení vozidla a sledovat situaci provozu na pozemních komunikacích, dále porušil povinnost řidiče podle § 18 odst. 1 téhož zákona, podle něhož rychlost jízdy musí řidič přizpůsobit zejména svým schopnostem, vlastnostem vozidla a nákladu, předpokládanému stavebnímu a dopravně technickému stavu pozemní komunikace, její kategorii a třídě, povětrnostním podmínkám a jiným okolnostem, které je možno předvídat; smí jet jen takovou rychlostí, aby byl schopen zastavit vozidlo na vzdálenost, na kterou má rozhled, a dále porušil pravidla pro směr a způsob jízdy podle § 11 téhož zákona, podle něhož se na pozemní komunikaci jezdí vpravo, a pokud tomu nebrání zvláštní okolnosti, při pravém okraji vozovky.

2. Za tyto trestné činy byl podle § 143 odst. 2 tr. zákoníku a § 43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 38 měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Podle § 73 odst. 3 tr. zákoníku a § 43 odst. 1 tr. zákoníku mu byl dále uložen úhrnný trest zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 5 roků a 7 měsíců. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byl zavázán k povinnosti nahradit Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky škodu 2.421 Kč a P. S. škodu 29.686 Kč a k povinnosti odčinit P. S. nemajetkovou újmu 2.000.000 Kč, B. S. nemajetkovou újmu 2.000.000 Kč, Ing. J. S. nemajetkovou újmu 800.000 Kč a Z. K., rozené S., nemajetkovou újmu 800.000 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byli poškození Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky, P. S., B. S., Ing. J. S. a Z. K., rozená S., odkázáni se zbytky jejich nároků na náhradu škody a odčinění nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních.

3. O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 13. 4. 2016, sp. zn. 5 To 107/2016. Podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o náhradě škody. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněnému podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložil povinnost nahradit škodu poškozeným Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR ve výši 1.816 Kč, P. S. ve výši 1.522.264 Kč, B. S. ve výši 1.500.000 Kč, Ing. J. S. ve výši 600.000 Kč a Z. K. ve výši 600.000 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. odkázal tyto poškozené se zbytky jejich nároků na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
II.

4. Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Brně podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

5. Odůvodnění svého mimořádného opravného rozčlenil do části A), v níž napadl výrok o vině a trestu a do části B), v níž napadl výrok o náhradě škody a nemajetkové újmy.

6. V části A) nazvané Napadení výroku o vině, trestu a zákazu činnosti uvedl, že ve skutkové větě je uzavíráno, že jel vozidlem zasahujícím do levé poloviny vozovky , tedy částečně v protisměru, kde levým kolem najel na zde ležícího poškozeného, čímž porušil mj. § 11 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích (zákon o silničním provozu) [dále též zákon o silničním provozu ], tj. povinnost jízdy při pravém okraji vozovky. Následně vyjádřil názor, že se mu u odvolacího soudu nedostalo práva dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení. Pokud je v napadeném rozsudku konstatováno porušení § 11 zákona o silničním provozu, pak tento závěr není podle něho podložen důkazy a je oním jiným nesprávným hmotně právním posouzením. Podle jeho mínění konstrukce soudů obou stupňů spočívající v tom, že měl porušit povinnost výše uvedenou a najet na poškozeného v protijedoucím jízdním pruhu, je nesprávným hmotněprávním zhodnocením s přímým významem pro právní posouzení skutku. Soud druhého stupně se s námitkami stran polohy ležícího poškozeného nevypořádal, odmítl návrhy na doplnění dokazování, a byť bylo zřejmé, že tělo po nárazu rolovalo , i přes tato zjištění uzavřel, že jeho poloha v době střetu byla v protijedoucím pruhu. Bylo otázkou, jak se mohl s těmito argumenty vypořádat, když na projednání této věci si ponechal čas cca 20 minut. Prostor pro vyjádření obhájkyně ponechán nebyl, když času se odvolacímu soudu nedostávalo. Jakákoli snaha o přednes byla zastavena s poukazem na písemné vyjádření. Závěrečné zhodnocení provedeného dokazování v rámci konečného návrhu bylo zúženo do vyžadování formulace jak máme rozhodnout .

7. Obviněný dále zdůraznil, že poloha těla poškozeného před střetem s jeho vozidlem nebyla postavena najisto, nejméně tak, aby nevzbuzovala pochybnosti. V návaznosti na to poznamenal, že mu přitěžuje, jestliže soud tuto polohu shledal v protisměrném jízdním pruhu, což má vliv i na posouzení míry spoluzavinění. Dodal, že znalec nebyl při vyšetřovacím pokusu schopen přesně určit polohu těla figuranta a že při hlavním líčení připustil, že tělo poškozeného lze na jeho nákresu situovat i o více než 0,5 m k pravému jízdnímu pruhu. Pokud by se tak stalo, zasahoval by poškozený svou horní polovinou těla do pravého jízdního pruhu a obviněný by tak nenajel na poškozeného v levém jízdním pruhu a nemohlo by mu být přičítáno porušení povinností řidiče podle § 11 zákona o silničním provozu a nemohlo by mu být přičítáno, že neobjel poškozeného zprava. Stanovení polohy těla je zásadní také v tom smyslu, že ovlivňuje závěr znalce o možnosti objetí těla poškozeného vybočením vpravo ve vzdálenosti 27 m od ležícího chodce . Přejetí osoby v protisměrném pruhu je soudy hodnoceno jako nejvýraznější přitěžující okolnost. Podle obviněného se nelze zbavit dojmu ze zcela jednostranného hodnocení důkazů, když mu bylo kladeno k tíži jeho vyjádření z přípravného řízení, a to zčásti za použití úředního záznamu, tedy důkazu procesně nepoužitelného. Vyjádření soudu, že je třeba poukázat na předchozí stanovisko obhajoby, aby státní zástupce podle § 175a tr. ř. zahájil jednání o dohodě o vině a trestu, dokresluje korektnost vedeného procesu, když k tíži obviněného staví návrh na procesní postup, ke kterému státní zástupce nesvolil. V daných souvislostech obviněný podotkl, že se k přejetí poškozeného v protijedoucím pruhu nedoznal, přiznal pouze jízdu ke středu vozovky s jasným zdůvodněním, proč tak činil v nočních hodinách na neosvětleném úseku vozovky. Zdůraznil pak, že opomenutí znaleckého posudku navrženého obhajobou a výslechu zasahujícího lékaře a dále extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudů na straně druhé, a to zejména ohledně polohy těla poškozeného před střetem, odůvodňují podané dovolání. Namítl ještě, že soud při úvaze o trestu porušil také § 39 odst. 4 tr. zákoníku, když mu jako přitěžující okolnost přičetl naléhání matky, aby se přihlásil na policii, což je zahrnuto v aplikované skutkové podstatě § 151 tr. zákoníku.

8. V části B) nazvané Výrok o náhradě škody a nemajetkové újmy obviněný prezentoval, že soudy obou stupňů nesprávně aplikovaly normy hmotného práva [§ 2959 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen občanský zákoník či OZ ) a ustanovení související] na posuzovaný případ, jelikož nedostatečně vyhodnotily spoluzavinění poškozeného, osobu obviněného, jeho majetkové poměry, jeho doznání, postoj k souzené věci, snahu o náhradu škody, omluvu, omluvu jeho matky, intenzitu vztahů jednotlivých poškozených a osoby zemřelého. Soudy uložená povinnost nahradit způsobenou škodu a nemajetkovou újmu má pro obviněného doživotní likvidační následky. Soud druhého stupně uzavřel, že pro moderaci nevidí prostor, což je v rozporu s požadavky Ústavního soudu a tento závěr znemožní obviněnému pro futuro vést snesitelný a lidsky důstojný život. Nevhodným a nedůstojným byl shledán požadavek na výslech sestry poškozeného, která nebyla vyslechnuta v žádné fázi trestního řízení. Obviněný však má právo na posouzení, jaký mělo jeho jednání dopad na jednotlivé poškozené. Soud podle něho pochybil dále tím, že se držel metodiky Nejvyššího soudu, která je použitelná ve vztahu k nemajetkové újmě podle § 2958 OZ, avšak na nyní posuzovaný případ nedopadá. Žádný ze soudů nezhodnotil ani morální zadostiučinění, kterého se poškozeným dostalo (omluva, aktivně projevená snaha o náhradu škody), ale i obviněnému uložený důrazný nepodmíněný trest odnětí svobody ve spojení s trestem zákazu činnosti, kdy i tato sankce je pro obviněného citelná a de facto jej vylučuje z výkonu povolání po návratu z výkonu trestu odnětí svobody. Soudy podle jeho přesvědčení neaplikovaly princip proporcionality, nevysvětlily, z jakých důvodů přiznaly částky mnohonásobně překračující sumy dosud přiznávané, nezohlednily zálohové plnění ze strany pojišťovny Kooperativa, takže jimi přisouzená výše zadostiučinění (nadto paušálně nazývaná v rozsudku soudu druhého stupně škodou) nese znaky nahodilosti, odchyluje se od dosavadní rozhodovací praxe a je chybně vypočtena metodikou Nejvyššího soudu. Dále poukázal na to, že nevyhodnocena zůstala i ta okolnost, že se snažil poškozeným omluvit a zaslat finanční hotovost na uhrazení nákladů spojených s pohřbem poškozeného.

9. Vzhledem k rozvedeným skutečnostem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 13. 4. 2016, sp. zn. 5 To 107/2016, rozsudek Okresního soudu ve Zlíně ze dne 20. 11. 2015, sp. zn. 31 T 244/2014, ve všech jeho výrocích, podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil také všechna další rozhodnutí na tato rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu ve Zlíně, aby tuto trestní věc znovu v potřebném rozsahu projednal a rozhodl.

10. K podanému dovolání se vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce ), který nejprve shrnul, že námitky proti skutkovým zjištěním učiněným nalézacím soudem, námitky proti průběhu jednání před odvolacím soudem, námitky důkazů opomenutých a námitka extrémního nesouladu jsou dílem nedůvodné a dílem nekonkrétní a jsou námitkami procesními, které nemohou založit tvrzený ani jiný dovolací důvod. Jestliže se dovolatel domáhá, aby byla posouzena přiměřenost trestu, poukázal státní zástupce na ustálenou judikaturu, podle níž lze námitky proti druhu a výměře trestu uplatnit jen v rámci zákonného důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Naproti tomu se státní zástupce ztotožnil s další částí dovolání, v níž obviněný argumentuje rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2016, sp. zn. 4 Tdo 1402/2015, a judikaturou Ústavního soudu, přičemž brojí proti výši náhrady nemajetkové újmy, která byla odvolacím soudem přiznána pozůstalým poškozeného. V tomto směru totiž dovolatel podle jeho názoru přiléhavě vystihl podstatu zmíněného rozsudku Nejvyššího soudu. Následně státní zástupce vyložil základní myšlenky a závěry uvedeného rozhodnutí s tím, že byly aplikovány i v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2016, 3 Tdo 594/2016, a konstatoval, že dovolatelem napadený rozsudek zjevně trpí vadami patrnými z citované judikatury. Shrnul, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na jiném nesprávném hmotně právním posouzení, neboť odvolací soud nesprávně vyložil a užil § 2959 OZ. K rozhodnutí o nemajetkové újmě dosud nebyly provedeny veškeré nezbytné důkazy. Při respektování rozhodnutí publikovaného pod č. 78/2013 Sb. rozh. tr. měl státní zástupce za to, že za takové situace nezbývá, než aby Nejvyšší soud podle § 229 odst. 1 tr. ř. odkázal pozůstalé poškozené s jejich nároky na náhradu škody či nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních.

11. Ze shora uvedených důvodů státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu toliko ve výrocích, jimiž tento soud nově rozhodl o povinnosti obviněného nahradit škodu čtyřem poškozeným pozůstalým P. S., B. S., Ing. J. S. a Z. K., přičemž výrok ohledně Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky zůstane nedotčen, dále podle § 265k odst. 2 tr. ř. současně zrušil veškerá rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle § 229 odst. 1 tr. ř., za užití § 265 a § 265m odst. 2 tr. ř., odkázal jmenované pozůstalé poškozené s jejich nároky na řízení ve věcech občanskoprávních. Z hlediska ustanovení § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasil s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
III. 12. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům. 13. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. 4. 2016, sp. zn. 5 To 107/2016, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením. 14. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, naplňují (uplatněný) důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.

15. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu - vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

16. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.

17. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou zásadně v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví). Obecně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení tohoto dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
IV. 18. V posuzované věci se však námitky obviněného směřující vůči výroku o vině a trestu s důvodem dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (jakož i jinými dovolacími důvody podle § 265b odst. 1 tr. ř.) míjejí. Pokud jde o otázku viny, obviněný soudům obou stupňů vytýká primárně neúplné dokazování, nesprávné hodnocení provedených důkazů a vadná skutková zjištění, přičemž současně předkládá vlastní skutkový hodnotící závěr (že nepřejel zesnulého poškozeného v protisměrném jízdním pruhu). Výlučně z těchto skutkových tvrzení pak vyvozuje, že rozhodnutí soudů nižších stupňů spočívají na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Obviněný tedy nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve skutečnosti spatřuje v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Takové výhrady však pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze. Totéž nutno konstatovat stran námitek vůči průběhu veřejného zasedání před odvolacím soudem, které jsou ryze procesního charakteru. Nadto lze pouze ve stručnosti dodat, že tyto nemohou být opodstatněny již se zřetelem k obsahu, jakož i rozsahu rozsudku soudu druhého stupně, z něhož je zřejmé, že se věcí a námitkami obviněného naopak podrobně a pečlivě zabýval.

19. Zásadu, že ve vztahu k výše popsaným námitkám neúplnosti dokazování, vadného hodnocení důkazů a nesprávných skutkových zjištění neexistuje přezkumná povinnost dovolacího soudu, nelze podle judikatury Ústavního soudu uplatnit v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení se dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu. Vadami důkazního řízení se zde rozumějí případy tzv. opomenutých důkazů (jde o situace, v nichž bylo procesními stranami navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž tento návrh byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut nebo o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení jejich skutkového závěru srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. IV. ÚS 582/01, II. ÚS 182/02, I. US 413/02, IV. ÚS 219/03 a další), nezákonných důkazů (důkazů získaných procesně nepřípustným způsobem, které musí být soudem z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci vyloučeny srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. IV. ÚS 135/99, I. ÚS 129/2000, III. ÚS 190/01, II. ÚS 291/2000 a další) a v neposlední řadě případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy jsou v soudním rozhodování učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy , tj. když skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, nebo když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů (srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, IV. ÚS 570/03 a další).

20. Navzdory skutečnosti, že v nyní souzené věci nejsou dány žádné vady důkazního řízení ve shora vymezeném smyslu, Nejvyšší soud považuje za vhodné se alespoň ve stručnosti k některým skutkovým a procesním námitkám obviněného vyjádřit. Stran námitky týkající se polohy těla zesnulého poškozeného v okamžiku střetu nutno uvést, že obdobné výhrady byly uplatněny již v předchozím řízení a odvolací soud se jimi rozsáhle a pečlivě zabýval na str. 5 a 6 odůvodnění svého rozhodnutí. V souladu s provedeným dokazováním poté vyslovil, že se neztotožňuje s tvrzením obhajoby o nedostatečně a neúplně zjištěném skutkovém stavu, přičemž s tímto závěrem souhlasí i dovolací soud. Jak již vyslovil soud druhého stupně, obviněný v rámci svého procesního výslechu v přípravném řízení vypověděl, že pokračoval v jízdě na dálková světla, a to zhruba středem silnice. Když najížděl k jedné pravotočivé zatáčce, tak uviděl v levé části vozovky něco ležet, než stačil zareagovat, tak to přejel. V hlavním líčení poté vypověděl, že k přejetí toho člověka došlo v tom protijedoucím pruhu nebo víceméně uprostřed. Danému poté bez pochyb koresponduje i znalecký posudek (spolu s výslechem v hlavním líčení) znalce Ing. Františka Kropáče, Ph.D., z oboru dopravy, městské a silniční, technické posudky o příčinách dopravních nehod, z něhož se podává, že zesnulý poškozený ležel v protisměrném jízdním pruhu z pohledu jízdy vozidla řízeného obviněným, na zádech v šikmé poloze přes uvedený jízdní pruh, levou polovinu těla k přijíždějícímu vozidlu obviněného, hlavu měl asi půl metru od středu vozovky. Pokud dovolatel tvrdil, že při hlavním líčení znalec připustil, že tělo zesnulého poškozeného bylo možno na jeho schématu situovat i o více než 0,5 m k pravému jízdnímu pruhu, neodpovídá toto tvrzení obsahu protokolu o hlavním líčení, podle něhož se znalec k dotazu obhájce vyslovil, že poloha těla byla přibližná v toleranci v jednotkách decimetrů, tzn. 1 - 5 dm (srov. č. l. 379 p. v.), nikoli tedy o více než 0,5 m, jak prezentuje obviněný. O přejetí těla obviněného v protisměrném jízdním pruhu tak není pochyb. Soud druhého stupně se zabýval i návrhem na doplnění dokazování výslechem svědka Z. L., lékaře záchranné služby, a návrhem na vypracování ústavního znaleckého posudku (Ústavu soudního znalectví v dopravě, ČVUT Praha), přičemž náležitě odůvodnil odmítnutí provedení navrhovaných důkazů pro jejich nadbytečnost (srov. str. 5 a 10 rozsudku odvolacího soudu). Řízení tak netrpělo ani deficitem v podobě opomenutých důkazů.
21. V kontextu shora uvedeného nutno podotknout, že soudy obou stupňů si byly vědomy důkazní situace a z odůvodnění jejich rozhodnutí je zřejmé, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením (neodporujícím ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř.), učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení i přijatými právními závěry. Rozhodnutí soudů nižších stupňů nevybočila z mezí daných ustanovením § 125 odst. 1 tr. ř., tudíž jim nelze vytýkat svévoli. Dlužno dodat, že existence případného extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové i právní závěry (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013). Není přitom úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Určující je, že mezi skutkovými zjištěními soudu prvého stupně, potvrzenými rozhodnutím soudu druhého stupně, na straně jedné a provedenými důkazy (a souvisejícími právními závěry) na straně druhé není extrémní nesoulad (rozpor) ve shora vymezeném pojetí dán.

22. V této souvislosti je vhodné poukázat také na závěry Ústavního soudu vyslovené v jeho usnesení ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. III. ÚS 1157/16, že ústavní pořádek garantuje obviněným osobám právo na odvolání (srov. čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě), nikoliv na další soudní přezkum. Ačkoliv i Nejvyšší soud musí při výkladu procesních předpisů ctít povinnost chránit základní práva a svobody (srov. čl. 4 Ústavy České republiky), nedávají mu zákonné ani ústavní předpisy prostor pro vlastní přehodnocování obvyklých rozporů mezi provedenými důkazy. Článek 13 Úmluvy, který každému přiznává právo na účinné právní prostředky nápravy porušení práv zakotvených Úmluvou, takový prostor Nejvyššímu soudu nedává. Takovými prostředky jsou totiž především procesní instituty v řízení před soudy nižších stupňů.

23. Dále ohledně námitky porušení § 39 odst. 4 tr. zákoníku je zapotřebí uvést, že tato ve své podstatě směřuje vůči otázce přiměřenosti trestu. K tomu však Nejvyšší soud připomíná, že námitky stran druhu a výměry uloženého trestu (s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí) lze v dovolání relevantně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. S odkazem na uvedený dovolací důvod lze přitom napadat toliko pochybení soudu týkající se druhu a výměry uloženého trestu v jasně vymezených intencích, tzn. že druh trestu musí být podle zákona nepřípustný anebo trest byl uložen mimo hranice příslušné trestní sazby, ať již nezákonným překročením její horní hranice, či nedůvodným prolomením její dolní hranice. Poukazem na tento dovolací důvod se nicméně nelze domáhat zrušení napadeného rozhodnutí pouze pro nepřiměřenou přísnost uloženého trestu, a to ani za situace, kdyby výrokem o trestu nebyla důsledně respektována ustanovení § 38 a násl. tr. zákoníku, která stanoví obecné zásady pro jeho ukládání (srov. přim. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. III. ÚS 2866/07).
24. S ohledem na shora uvedené tudíž nutno konstatovat, že jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu (zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 39, § 41 a § 42 tr. zákoníku) a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím dovolacího důvodu ani podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (či jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř). Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno (pokud jde o výrok o trestu) považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (srov. rozhodnutí publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).

25. Pokud by bylo dovolání podáno jen z výše uvedených důvodů, bylo by nutno je odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. s tím, že jde o dovolání, které bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b odst. 1 tr. ř. Obviněný však také namítl nesprávnost výroku o náhradě škody a nemajetkové újmy (de facto ovšem nesprávnost rozhodnutí o odčinění nemajetkové újmy z hlediska § 2959 a souvisejících ustanovení OZ), přičemž charakter v souvislosti s tím uplatněné argumentace nezakládá podmínky pro rozhodnutí Nejvyššího soudu způsobem upraveným v ustanovení § 265i odst. 1 tr. ř., tj. cestou odmítnutí dovolání. Za tohoto stavu přezkoumal Nejvyšší soud podle § 265i odst. 3 tr. ř. uvedenou část napadeného rozhodnutí i jí předcházejícího řízení a dospěl k následujícím zjištěním.
26. Nejprve lze v obecnosti připomenout, že podle § 228 odst. 1 tr. ř. odsuzuje-li soud obžalovaného pro trestný čin, kterým způsobil jinému majetkovou škodu nebo nemajetkovou újmu nebo kterým se na úkor poškozeného bezdůvodně obohatil, uloží mu v rozsudku, aby poškozenému nahradil majetkovou škodu nebo nemajetkovou újmu v penězích nebo aby vydal bezdůvodné obohacení, jestliže byl nárok včas uplatněn (§ 43 odst. 3 tr. ř.), nestanoví-li tento zákon jinak. Takto postupuje za situace, jestliže jsou nárok a jeho výše odůvodněny výsledky hlavního líčení. Naopak, není-li podle výsledků dokazování pro vyslovení povinnosti k náhradě škody nebo nemajetkové újmy v penězích nebo k vydání bezdůvodného obohacení podklad nebo bylo-li by pro rozhodnutí o povinnosti k náhradě škody nebo nemajetkové újmy v penězích nebo k vydání bezdůvodného obohacení třeba provádět další dokazování, jež by podstatně protáhlo trestní řízení, soud podle § 229 odst. 1 tr. ř. odkáže poškozeného na řízení ve věcech občanskoprávních, popřípadě na řízení před jiným příslušným orgánem. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. na řízení ve věcech občanskoprávních, popřípadě na řízení před jiným příslušným orgánem odkáže soud poškozeného také se zbytkem jeho nároku, jestliže mu nárok z jakéhokoli důvodu přizná jen zčásti.

27. V dané věci uplatnili poškození P. S., B. S., Ing. J. S. a Z. K., roz. S., své nároky na náhradu (odčinění) nemajetkové újmy a poškozený P. S. též nárok na náhradu škody (nákladů spojených s vypravením a realizací pohřbu zemřelého A. S.) řádně a včas.
28. Jak již výše uvedeno, soud prvního stupně ve svém rozhodnutí přiznal těmto poškozeným částky nemajetkové újmy a poškozenému P. S. rovněž náhradu škody ve výších tam uvedených a se zbytky jejich nároků je odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních.
29. Soud druhého stupně, který rovněž přiznal dotčeným poškozeným náhradu nemajetkové újmy (nesprávně ji označil jako náhradu škody) a v zásadě se ztotožnil s argumenty a závěry soudu prvního stupně o intenzitě rodinných vztahů a vzájemných citových vazbách mezi zesnulým poškozeným a pozůstalými poškozenými, změnil částky přiznané jednotlivým poškozeným z důvodu jiného náhledu na míru zavinění obviněného. Svůj závěr o přiznané výši předmětného nároku přitom opřel o Metodiku Nejvyššího soudu k náhradě nemajetkové újmy na zdraví (bolest a ztížení společenského uplatnění podle § 2958 OZ) ze dne 12. 3. 2014. Poškozenému P. S. přiznal též náhradu škody (nákladů spojených s vypravením a realizací pohřbu zemřelého).
30. V návaznosti na uvedené je nutno předeslat, že nelze pochybovat o tom, že poškození P. S., B. S., Ing. J. S. a Z. K., roz. S., jsou subjekty oprávněnými z hlediska ustanovení § 2959 OZ (poškozený P. S. též z hlediska ustanovení § 2961 OZ). Tento závěr je podložen již zjištěním o vině obviněného shora popsaným skutkem a o relevantním příbuzenském vztahu jmenovaných poškozených k zesnulému A. S. Přes tyto skutečnosti adhezní výrok rozsudku soudu druhého stupně nemohl obstát. Bylo to způsobeno několika pochybeními, jichž se tento soud při svém rozhodování dopustil.
31. V první řadě pochybil již tím, že obviněnému uložil, byť rozhodoval o nároku těchto čtyř poškozených na odčinění nemajetkové újmy, povinnost nahradit jim škodu (což je jiný institut občanského práva) a nadto ve výroku svého rozhodnutí sloučil ve vztahu k poškozenému P. S. výrok o náhradě škody (pohřebného) a odčinění nemajetkové újmy. Samo o sobě by toto, svojí podstatou formální pochybení nezaložilo důvod pro kasaci příslušné části napadeného rozhodnutí. Nejvyšší soud však zjistil i další, podstatně závažnější pochybení.
32. Uvedený výrok (výrok o povinnosti nahradit škodu poškozeným P. S., B. S., Ing. J. S. a Z. K.) totiž nemohl obstát zejména z důvodu nesprávné aplikace ustanovení § 2959 OZ, pokud šlo o výši přiznané náhrady. Odvolací soud při určení výše reflexní (odvozené) újmy vycházel, jak shora uvedeno, z Metodiky k náhradě nemajetkové újmy na zdraví (bolesti a ztížení společenského uplatnění) podle § 2958 OZ, jež však na nyní posuzovaný případ nedopadá, neboť slouží k posouzení stupně a intenzity zásahu do zdraví primární oběti a určení výše odškodnění její bolesti a ztížení společenského uplatnění, a nelze ji dále využít pro zjištění výše nemajetkové újmy v podobě duševních útrap pozůstalých poškozených jako sekundárních obětí ve smyslu § 2959 OZ.
33. V daných souvislostech Nejvyšší soud konstatuje, že se problematikou výkladu ustanovení § 2959 OZ zabýval (v návaznosti na rozhodovací praxi Ústavního soudu týkající se náhrady nemajetkové újmy) ve svém rozsudku ze dne 15. 3. 2016, sp. zn. 4 Tdo 1402/2015, a zdůrazňuje, že neshledal důvodu zde rozvedená aplikační východiska negovat, měnit či modifikovat nebo se od nich jinak odchýlit. Proto je v následujícím textu s odkazem na uvedené rozhodnutí opětovně akcentuje.
34. Podle § 2959 OZ škůdce při usmrcení nebo zvlášť závažném ublížení na zdraví odčiní duševní útrapy manželu, rodiči, dítěti nebo jiné osobě blízké peněžitou náhradou vyvažující plně jejich utrpení. Nelze-li výši náhrady takto určit, stanoví se podle zásad slušnosti. Současný občanský zákoník dále nijak blíže nestanoví maximální možnou výši náhrady, popřípadě konkrétní paušální částku této reflexní újmy, která byla v předchozí právní úpravě zakotvena v ustanovení § 444 odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném od 1. 5. 2004 (dále také jen předchozí občanský zákoník. ), jenž stanovil jednorázové odškodnění pozůstalých za nemajetkovou újmu vzniklou v případě usmrcení osoby blízké (v případě pozůstalého rodiče a dítěte částkou ve výši 240.000 Kč a u sourozence částkou ve výši 175.000 Kč). K jejímu přiznání postačilo doložit relevantní příbuzenský vztah pozůstalého k usmrcené osobě bez dalšího dokazování. Naznačené jednorázové odškodnění bylo ve standardních případech konečné, avšak z důvodu absence kritérií zohledňujících individuální okolnosti konkrétního případu pro paušálnost těchto částek jej nebylo možno považovat za vyčerpávající řešení daného problému. Proto nebylo vyloučeno, pokud jednorázové odškodnění nepředstavovalo dostatečnou satisfakci za vzniklou újmu na osobnostních právech, aby se dotčené osoby domáhaly za splnění jisté mimořádnosti případu i další relutární satisfakce podle ustanovení § 13 odst. 2 a 3 předchozího občanského zákoníku na ochranu osobnosti (srov. nález Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 16/04 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1577/2009). Příkladmo se jednalo o značně výraznější zásah do soukromí pozůstalých, než k jakému dochází v obvyklých případech běžných vztahů v rodině, tedy při zásahu do značně kvalitativně rozvinutějších a výrazně hlouběji vyvinutých rodinných vztahů nad obvyklou úroveň takových vztahů ve společnosti (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2009, sp. zn. 30 Cdo 5188/2007) či mimořádnou závažnost vzniklé nemajetkové újmy nebo mimořádné okolnosti, za nichž k porušení práva došlo (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2012, sp. zn. 30 Cdo 947/2011). Soudní praxe však dospěla i k závěru, že nelze vyloučit ani existenci důvodů, pro které bude vhodné relutární satisfakci snížit, a to např. v podobě morálního zadostiučinění, které se poškozenému již dostalo (omluva toho, kdo zasáhl do práv na ochranu osobnosti fyzické osoby, jeho aktivně projevená snaha mimosoudně zajistit postiženému konkrétní satisfakci v podobě dobrovolného poskytnutí náhrady nemajetkové újmy v penězích či jiné formy zmírnění následků jakého zásahu, tedy kupříkladu účast s poškozeným, jemu poskytnutá součinnost, projevená lítost), konstatování výroku soudního rozhodnutí, že došlo k zásahu do osobnostních práv dotčené fyzické osoby, resp. satisfakčního účinku trestního řízení vedeného proti původci zásahu do osobnostních práv a rozhodnutí v něm vydaného. To založilo nutnost náležitě, na základě výsledků důkazního řízení, individualizovat způsobilost jednotlivých satisfakčních prostředků, kterých se dotčené osobě již dostalo, zmírnit následky zásahu do jejího práva na ochranu osobnosti, a současně i konkrétně uvážit, do jaké míry se takováto satisfakce podílela na zmenšení následků zásahu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu dne 31. 7. 2006, sp. zn. 30 Cdo 1746/2006, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2008, sp. zn. 30 Cdo 2545/2008). Zároveň je třeba při stanovení výše náhrady škody zohlednit i situaci, kdy je pachatel odsuzován za nedbalostní trestný čin nebo za trestný čin, jehož těžší následek zavinil pachatel z nedbalosti. Rovněž nutno dbát na to, aby uložená povinnost nahradit způsobenou škodu neměla pro pachatele doživotní likvidační následky, tj. znemožňovala mu vést snesitelný a lidsky důstojný život (blíže viz nález Ústavního soudu ze dne 30. 3. 2012, sp. zn. III. ÚS 2954/11).
35. Při vědomí, že právě citovaná judikatura Nejvyššího a Ústavního soudu se váže k právnímu stavu za účinnosti předchozího občanského zákoníku, nelze současně přehlédnout východiska, pro která zákonodárce ustanovení § 2959 OZ do nového kodexu zařadil. Důvodová zpráva k § 2951-2971 OZ konstatuje, že pokud jde o nemajetkové újmy na zdraví nebo náhrady při usmrcení, opouští se pojetí § 444 odst. 2 a 3 platného (dnes již předchozího) občanského zákoníku a vůbec myšlenka, že by sazebník výše náhrad měl a priori stanovit zákon nebo dokonce podzákonný předpis, aby se tak zjednodušilo rozhodování soudů. Ostatně i jiné cizozemské úpravy dávají soudům volnou ruku, odmítajíce, aby jiná moc zákonodárná či výkonná, nařizovaly soudům, jak mají každý jednotlivý případ rozhodnout. Dlužno konstatovat, že primárním zájmem zákonodárce bylo odstranění paušálních zákonných náhrad, nikoli zpochybnění samotné rozhodovací činnosti soudů, která se k této problematice před nabytím účinnosti současného občanského zákoníku vyvinula, a tím vědomému nastolení stavu diskontinuity v rozhodovací činnosti. Za takového stavu se v posuzovaném případě jeví z pohledu Nejvyššího soudu jako vhodné na tuto rozhodovací činnost navázat a připomenout základní východiska, na kterých se ustálila judikatura ve vztahu k dřívější právní úpravě. Nejedná se přitom o nekritické převzetí dosavadního rozhodování posuzované problematiky, současně ovšem nelze dospět k závěru, že dovolání se ratia normy § 2959 OZ by mělo ústit do závěru o nutnosti dramatické změny dosavadní rozhodovací praxe k této otázce a vůli k nastolení stavu přiznávání neúměrně vysokých náhrad na základě tvrzeného právního důvodu.
36. V daných souvislostech lze připomenout nejnovější rozhodovací činnost Ústavního soudu (viz nález ze dne 22. 12. 2015, sp. zn. I. ÚS 2844/14), který reagoval na stav po přijetí současného občanského zákoníku, jakož i upřesnil kritéria při rozhodování o peněžité náhradě nemajetkové újmy (relutární náhrada). Z hlediska základů pro postup při odškodnění takové újmy, je třeba vycházet již ze samotných principů vyplývajících přímo z čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina ) a čl. 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ). Jako další podpůrný pramen, a to v rovině interpretační, je nutno vzít v úvahu čl. 10:301. Principů evropského deliktního práva (PETL), jež obsahuje určení oprávněných osob a kritéria výše nemajetkové újmy. Tyto principy, i když mají základ v soukromé iniciativě, mají významný dopad na legislativy evropských států, které se postupně tomuto pojetí přizpůsobují. Základním principem odškodnění nemajetkové újmy je pak posouzení všech okolností případu a přiznání co možná srovnatelných částek za objektivně podobné újmy . Hlavním smyslem takové náhrady je její satisfakční rovina, která narůstá v přímé úměře s mírou zavinění původce zásahu, neboť vyšší mírou zavinění je vždy neoprávněnost zásahu do osobnostních práv zesílena (je zesílena křivda, za niž má přijít zadostiučinění). Ústavní soud dochází k závěru, že v případě zlého úmyslu (záměru) na straně původce neoprávněného zásahu by měl soud svůj odsudek nad tímto společensky i právně zvlášť odsouzeníhodným chováním vyjádřit právě citelným určením výše peněžitého zadostiučinění . Korekci paušalizace pak představují další konkrétní okolnosti každého případu, a to jak právní nebo skutkové, přitěžující nebo naopak polehčující.
37. Za okolnosti, jež je třeba zkoumat na straně poškozeného, mohou být podle rozvíjející se doktríny považovány zejména a) intenzita vztahu žalobce se zemřelým, b) věk zemřelého a pozůstalých, c) otázka existenční závislosti pozůstalého na usmrcené osobě, d) případné poskytnutí jiné satisfakce. Pro výši náhrady je kvalita vzájemného vztahu klíčová. Psychická bolest ze ztráty velmi blízkého člověka je často vnímána jako nesnesitelná, fyzická, omezující ostatní aktivity pozůstalého, mnohdy přerůstající až do duševního onemocnění.
38. Naopak okolnosti na straně osoby odpovědné (původce zásahu) představují zejména a) postoj žalovaného (lítost, náhrada škody, omluva aj.), b) dopad události do duševní sféry původce fyzické osoby, c) jeho majetkové poměry a d) míra zavinění, ev. míra spoluzavinění usmrcené osoby. Je zcela zřetelné, že postoj této osoby může podstatným způsobem ovlivnit vnímání újmy pozůstalými; vstřícné chování, omluva či projevená lítost škůdce může zmírnit dopady nemajetkové újmy, naopak jeho lhostejnost, arogance či vyjádřená bezcitnost ji může ještě prohloubit. Je nutné přihlížet též k jeho majetkovým poměrům tak, aby byla dána možnost reálného uspokojení přiznaných nároků.
39. Je jistě neoddiskutovatelné, že citové vazby mezi rodinnými příslušníky jsou naprosto unikátním druhem společenských pout, vyznačujících se dlouhodobým, silným a úzkým sepjetím jedinců. Za nejsilnější vazby pak lze označit ty, které se tvoří v přímé příbuzenské linii, či jsou utvářeny na základě dlouhodobého soužití ve společné domácnosti. Mezi tradičně nejužší spojení lze proto řadit vztahy mezi rodičem a dítětem, manželi, eventuálně též sourozenci. Narušení takových pout, pak zejména dojde-li k němu na základě neočekávané, tragické události vyvolává nejen zásah do integrity (typicky tělesné) samotného jedince, který byl přímo dotčen takovou událostí, ale pochopitelně také do integrity s ním spjatých blízkých osob. Takový zásah přitom mnohdy lze stavět na roveň fyzické újmě, a je proto na místě existence mechanismu umožňujícího její finanční kompenzaci. Na druhé straně však taková snaha o peněžitou kvantifikaci duševních útrap, při níž není možné vycházet z objektivně měřitelných výsledků, jak je tomu např. u ohodnocení rozsahu fyzického poranění, musí vycházet z velmi pečlivého uvážení všech okolností případu, při němž došlo ke vzniku škodné události, a která má dopad na sekundární oběti, vazeb mezi pozůstalými a obětí trestné činnosti a dalšího maximálně zjistitelného počtu specifik, jež umožní stanovit adekvátní kompenzaci nemajetkové újmy v penězích.
40. Ze shora rozvedených kritérií, která jsou vystavěna na okolnostech konkrétního případu a korigována zásadou proporcionality, je pak nezbytné vycházet rovněž v rámci adhezního řízení. To ve své podstatě nahrazuje občanskoprávní řízení. Trestní soud proto musí v adhezním řízení postupovat se stejnou pečlivostí jako soud, který rozhoduje o takovém nároku v civilním řízení. Trestní soud tudíž musí vzít v úvahu všechna ustanovení občanskoprávních předpisů dané problematiky se dotýkající.
41. Kvantifikace náhrady (odčinění) nemajetkové újmy tedy musí vycházet ze zjištění a velmi pečlivého uvážení všech relevantních okolností případu, při němž došlo ke vzniku škodné události, vazeb mezi pozůstalými a obětí trestné činnosti a dalšího maximálně zjistitelného počtu specifik, jež umožní stanovit adekvátní kompenzaci nemajetkové újmy v penězích, a to v mezích výše konkretizovaných kritérií.
42. V posuzované věci však soudy nižších stupňů přes jejich nespornou snahu těmto požadavkům v potřebné míře nedostály. Zvláště to platí pro úplné objasnění a zhodnocení okolností z pohledu kritérií vymezených výše v bodě 39. ve vztahu k obviněnému (škůdci).
43. V těchto souvislostech je namístě zejména znovu zdůraznit, že přiznaný nárok na náhradu škody či nemajetkové újmy nesmí být pro obviněného likvidační. Zde je namístě připomenout nález Ústavního soudu ze dne 30. 3. 2012, sp. zn. III. ÚS 2954/11, v němž vyslovil, že zejména v případech, kdy je pachatel odsuzován za nedbalostní trestný čin, nebo za trestný čin, jehož těžší následek zavinil pachatel z nedbalosti, je při stanovení výše náhrady škody třeba dbát na to, aby uložená povinnost nahradit způsobenou škodu neměla pro pachatele doživotní likvidační následky , tj. aby mu neznemožňovala vést snesitelný a lidsky důstojný život. Stupeň a intenzita viny pachatelů nedbalostních trestných činů a trestných činů, jejichž těžší následek byl zaviněn z nedbalosti, je přece jen kvalitativně odlišná, než je tomu u pachatelů úmyslných trestných činů s úmyslně způsobeným těžším následkem. Takové soudní rozhodnutí, které náležitě nerozlišuje stupeň závažnosti deliktu a na ní závislý stupeň přísnosti uložené sankce, a které nezohledňuje mimořádné osobní poměry pachatele při stanovení výše náhrady škody, nemůže být jako celek hodnoceno jako spravedlivé.
44. Soud se tak musí zabývat kriteriem majetkových poměrů obviněného, včetně případné otázky, zda nejsou dány zákonné předpoklady pro snížení požadované náhrady škody ve smyslu § 2953 OZ, a to i v případě, kdy jde o újmu způsobenou provozem vozidla, na kterou se vztahuje pojištění odpovědnosti z provozu vozidla podle zákona č. 68/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla. Výrok o povinnosti k náhradě újmy z adhezního řízení je totiž v plném rozsahu závazný pouze pro obviněného jako pojištěného škůdce a nikoliv již pro pojistitele, který nemá v adhezním řízení zákonem stanoveno žádné procesní postavení a nemá tak procesní prostředky, jak toto řízení ovlivnit. Mohou proto nastat případy, kdy je pojistitelem vyplacena poškozenému jako pojistné plnění menší částka, než jaká je výše soudem přiznaného nároku na náhradu újmy vůči pojištěnému škůdci. Také mohou nastat případy, kdy o výplatě pojistného, resp. jeho výši bude veden s pojistitelem spor, zatímco plnění uložené výrokem soudu o povinnosti k náhradě újmy bude vůči pojištěnému již exekuovatelné. Proto je namístě zkoumat, zda uplatnění nároku na náhradu škody nebude mít pro pojištěného důsledky z ekonomických hledisek zcela likvidační (srov. nález Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. I. ÚS 3456/15).
45. V rámci adhezního řízení je tedy nezbytné s ohledem na to, aby výše náhrady pro obviněného nepředstavovala likvidační důsledky, zkoumat jeho majetkové poměry. Nelze však zjišťovat toliko aktuální majetkové poměry obviněného, ale na zřetel je nutno vzít i jeho věk a z něj vyplývající možnosti uhradit vzniklou újmu do budoucna, za současného zachování možnosti vést snesitelný a důstojný život. Daným postupem přitom dochází k dostatečné implementaci zásady proporcionality také do adhezního řízení.
46. V uvedeném směru však soudy nižších stupňů v posuzované věci neučinily žádná relevantní zjištění a ostatně ani neprovedly odpovídající hodnocení. Odvolací soud sice v odůvodnění svého rozhodnutí deklaroval, že se zabýval i moderačním ustanovením § 2953 odst. 1 OZ, z obsahu jeho argumentace, na základě níž dospěl k závěru, že nejsou dány podmínky pro uplatnění tohoto ustanovení, je však zřejmé, že se otázkou majetkových poměrů obviněného a posouzením toho, zda uvažovaná a přiznaná výše náhrady nemajetkové újmy nebude mít pro obviněného likvidační důsledky, vůbec nezabýval (pozornost soustředil na oprávněné zájmy poškozených a samotné okolnosti případu ).
47. Nad rámec uvedených skutečností je zapotřebí dále uvést, že Nejvyšší soud se v rozsudku ze dne 15. 3. 2016, sp. zn. 4 Tdo 1402/2015, vedle otázky určujících kritérií pro stanovení výše náhrady nemajetkové újmy vyjádřil k samotnému rozsahu takového nároku, a to tak, že stanovení výše náhrady by se mělo odvíjet v základním rozpětí mezi 240.000 Kč až 500.000 Kč, a to pro skupinu citově nejblíže spjatých osob, jakými jsou rodiče, děti a manželé. Zdůraznil přitom, že takto stanovený rozsah kompenzace odpovídá typovým (neutrálním) případům, tedy takovým, kde nejsou naplněny pro konkrétní situaci zpřísňující či naopak zmírňující kritéria (např. v podobě rozdílné formy zavinění škůdce, věku pozůstalého, zvýšené intenzity jeho vztahu k zemřelé osobě apod.). V případě dalších (méně intenzivnějších) příbuzenských vazeb je namístě uvedené rozpětí přiměřeně modifikovat.
48. Závěry o výši nemajetkové újmy, kterou by měl obviněný odčinit, učiněné odvolacím soudem (tím spíše soudem prvního stupně) však neodpovídají ani těmto hlediskům. Zvláště nebylo lze z napadeného rozhodnutí vysledovat, proč částky nemajetkové újmy přiznané jednotlivým poškozeným podstatně převýšily shora zmíněný rámec výše náhrad.
49. Nejvyšší soud tedy shrnuje, že se zřetelem k výše popsaným konkrétním okolnostem napadené rozhodnutí odvolacího soudu nemůže v části týkající se poškozených P. S., B. S., Ing. J. S. a Z. K., roz. S., obstát. V zásadě z těchže důvodů nemůže ve výroku o povinnosti obviněného k náhradě nemajetkové újmy jmenovaným poškozeným (nikoliv však ve výroku o povinnosti obviněného nahradit poškozenému P. S. škodu náklady spojené s vypravením a realizací pohřbu zemřelého) obstát ani rozhodnutí nalézacího soudu. Soudy nižších stupňů totiž nepostupovaly při určení výše nemajetkové újmy důsledně v mezích shora rozvedených teoretických východisek. Ostatně, z nezanedbatelné části si ani nevytvořily pro takový postup patřičné skutkové podklady. V posuzované věci totiž nebyly zejména náležitě objasněny a uváženy okolnosti na straně obviněného coby škůdce, původce zásahu (především jeho majetkové poměry).
50. Na základě důkladného zvážení veškerých podstatných okolností Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil
- rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 13. 4. 2016, sp. zn. 5 To 107/2016, a to pouze v té části výroku o zrušení výroku o náhradě škody z rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 20. 11. 2015, sp. zn. 31 T 244/2014, stran poškozených P. S., B. S., Ing. J. S. a Z. K., dále ve výroku, kterým byla podle § 228 odst. 1 tr. ř. obviněnému uložena povinnost nahradit těmto poškozeným škodu a ve výroku, kterým tito byli podle § 229 odst. 2 tr. ř. odkázáni se zbytky jejich nároků na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních,
- rozsudek Okresního soudu ve Zlíně ze dne 20. 11. 2015, sp. zn. 31 T 244/2014, a to pouze ve výroku, jímž byla obviněnému uložena povinnost odčinit P. S. nemajetkovou újmu 2.000.000 Kč, B. S. nemajetkovou újmu 2.000.000 Kč, Ing. J. S. nemajetkovou újmu 800.000 Kč a Z. K., roz. S., nemajetkovou újmu 800.000 Kč a ve výroku, kterým tito poškození byli podle § 229 odst. 2 tr. ř. odkázáni se zbytky jejich nároků na odčinění nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních.
Podle § 265k odst. 2 tr. ř. současně zrušil také další rozhodnutí na zrušené části rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

51. Se zřetelem k tomu, že soudy nižších stupňů dosud učiněná skutková zjištění netvořila dostatečný podklad pro zevrubné posouzení uplatněných nároků poškozených P. S., B. S., Ing. J. S. a Z. K., roz. S., na náhradu nemajetkové újmy a pro rozhodnutí o povinnosti obviněného k této náhradě, přičemž by bylo nutno provádět další dokazování, jež by podstatně přesáhlo rámec činnosti dovolacího soudu (§ 265r odst. 7 tr. ř.) a potřeby trestního řízení. Nejvyšší soud podle § 265 tr. ř. za přiměřeného užití § 265m odst. 2 tr. ř. odkázal tyto poškozené s jejich nároky na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 21. 2. 2017

JUDr. Vladimír Veselý předseda senátu