6 Tdo 1153/2005
Datum rozhodnutí: 15.09.2005
Dotčené předpisy:




6 Tdo 1153/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. září 2005 o dovolání, které podal obviněný R. J., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici B., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 14. 7. 2004, sp. zn. 9 To 186/2004, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. 2 T 170/2002, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Rakovníku ze dne 19. 3. 2004, sp. zn. 2 T 170/2002, byl obviněný R. J. uznán vinným trestným činem vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zák., jehož se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že dne 27. 4. 2001 kolem 00.30 hodin na umývárně budovy C V. O., okres R., kde tehdy vykonával trest odnětí svobody, v podnapilém stavu společně s již odsouzeným J P., přinutil výhrůžkami a ranami rukou do obličeje, odsouzeného M. S., nar., nejprve k orálnímu sexu a posléze k análnímu pohlavnímu styku. Za to byl podle § 235 odst. 1 tr. zák. a § 35 odst. 2 tr. zák. odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou roků nepodmíněně, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Dále mu byl uložen podle § 49 odst. 1 tr. zák. a § 50 odst. 1 tr. zák. trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu v trvání dvou roků. Podle § 35 odst. 2 , věta druhá tr. zák. byl zrušen výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu Frýdek Místek ze dne 27. 2. 2003, č. j. 5 T 254/2002-58, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný R. J., rozhodl Krajský soud v Praze usnesením ze dne 14. 7. 2004, sp. zn. 9 To 186/2004, jímž toto odvolání jako nedůvodné podle § 256 tr. ř. zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl dne 14. 7. 2004 právní moci (§ 139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).

Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Praze podal obviněný R. J. prostřednictvím svého obhájce dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Především uvedl, že nadále trvá na tom, že se trestné činnosti, která mu byla kladena za vinu a pro kterou byl odsouzen, nedopustil. V průběhu trestního řízení nebylo bez důvodných pochybností prokázáno, že trestnou činnost spáchal, když navíc jak již v odvolání poukázal, toto trestní řízení trpělo zásadními procesními vadami. Současně ale dovolatel poznamenal, že neúplná a nedostatečná skutková zjištění, stejně jako zásadní procesní pochybení nejsou přípustnými dovolacími důvody. V další části dovolání obviněný konstatoval, že závěr o jeho trestní odpovědnosti byl učiněn na základě usvědčující svědecké výpovědi poškozeného M. S. z přípravného řízení. V souvislosti s tím připomněl, že jde o velmi nedostačující výpověď s tím, že poškozený se vůbec nezmínil o výhrůžkách a fyzickém útoku jako předpokladu pro naplnění skutkové podstaty trestného činu vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zák. Z výpovědi poškozeného podle slov dovolatele vyplývá, a to na rozdíl od popisu skutku v rozsudku, že došlo k jediné facce, avšak na samém počátku, a v průběhu trestního řízení nebylo objasněno, za jakých okolností a proč k této facce došlo a měla-li nějakou souvislost s jednáním, pro které byl (dovolatel) odsouzen, tj. orální a anální sex. V návaznosti na to dovolatel připomněl, že i pro případ, že by k orálnímu a poté análnímu sexu skutečně došlo, což od počátku trestního řízení popíral, v žádném případě tomuto jednání nepředcházely výhrůžky nebo fyzické bití, jak konstatoval soud prvního stupně, neboť takový závěr nemá žádnou oporu v provedených důkazech. Za situace, kdy nelze skutkově uzavřít, že dovolatel poškozeného zbil a vyhrožoval mu, absentuje v jeho jednání základní znak skutkové podstaty trestného činu vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zák., když trestněprávní je popisované jednání pouze za předpokladu, došlo-li k němu násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy. Dále dovolatel uvedl, že pokud i přesto dovolací soud dospěje k závěru, že důkazně bylo prokázáno násilí a výhrůžky, které orálnímu a análnímu sexu předcházely, je k naplnění skutkové podstaty uvedeného trestného činu nezbytné, aby bylo prokázáno, že mezi pohrůžkami a násilím na jedné straně a jednáním, které musel poškozený trpět, na straně druhé, existuje kauzální nexus. Takový závěr však podle dovolatele nikdy nebyl orgány činnými v trestním řízení učiněn, když ani nebyl zkoumán jako nezbytný předpoklad trestní odpovědnosti. Dovolatel ještě poukázal na obsah usvědčující výpovědi poškozeného, z níž vyplývá, že ten dostal (od dovolatele) jednu facku, přičemž upozornil na to, že takový jediný úder může jen stěží naplňovat kritéria násilí ve smyslu ustanovení § 235 odst. 1 tr. zák.

V návaznosti na uvedené skutečnosti dovolatel zdůraznil, že přes provedené dokazování nebylo řádně objasněno, co se vlastně v umývárně věznice dne 27. 4. 2001 odehrálo. I pokud by v jeho sexuální aktivitě ve vztahu k poškozenému došlo, což jednoznačně popírá, není zřejmé, proč toto zacházení poškozený trpěl, když k žádnému vyhrožování, bití, resp. omezování jeho osobní svobody nedošlo, jak poškozený sám uvedl. Poškozený vypověděl, že měl z obviněného strach, v čem spočívala opodstatněnost tohoto strachu však nikdy v průběhu řízení nevysvětlil, i proto že se žádný z orgánů činných v trestním řízení touto podstatnou skutečností ani nezabýval. Podle dovolatele se okresní soud spokojil s neúplným zjištěním skutkového stavu, tak jak to bylo zdůvodněno již v odvolání, na kterém obviněný trvá, a na které odkazuje.

Z důvodů shora rozvedených dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) rozhodnutí Krajského soudu v Praze ze dne 14. 7. 2004, sp. zn. 9 To 186/2004, zrušil a věc vrátil tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.

K tomuto dovolání se za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupkyně ). Uvedla, že ze základních obecných hledisek je možno dovolání označit za přípustné. Dále uvedla, že v daném případě je třeba souhlasit se závěry obou soudů, že obhajoba obviněného byla jednoznačně vyvrácena výpověďmi svědků, zejména svědka M. S. a dalších osob popisujících stav poškozeného po návratu z umývárny. Z tohoto důkazního materiálu byl jednoznačně učiněn závěr, že to byl právě obviněný R. J., který předmětného dne v podnapilém stavu společně s obviněným J. P. přinutil výhrůžkami a ranami rukou do obličeje poškozeného M. S. nejprve k orálnímu sexu a potom k análnímu pohlavnímu styku. V daném případě tak byly naplněny zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu vydírání ve smyslu § 235 odst. 1 tr. zák., když s ohledem na dostupný spisový materiál je možno konstatovat, že skutková zjištění nejsou v extrémním rozporu s právním posouzení jednání dovolatele. Státní zástupkyně pak vyjádřila názor, že dovolání obviněného R. J. je zjevně neopodstatněné, a proto navrhla, aby Nejvyšší soud toto dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl a toto rozhodnutí učinil za podmínek uvedených v ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

Dovolání je z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. přípustné, protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jež lze podřadit pod ustanovení § 265a odst. 2 písm. h) tr. ř.

Obviněný R. J. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném tímtéž zákonným ustanovením.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále, jak již shora naznačeno, zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod (resp. konkrétní argumenty, o něž je dovolání opíráno) lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení, jehož existence je základní podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).

V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky směřují primárně do oblasti skutkových zjištění. Dovolatel totiž, byť deklaroval vědomost o tom, že námitky proti skutkovým zjištěním a procesním vadám nenaplňují citovaný dovolací důvod, a v dovolání používá hmotně právní argumentaci, v prvé řadě namítá nesprávné hodnocení provedených důkazů a nesprávná skutková zjištění, přičemž prosazuje vlastní hodnotící závěry viz zejména tvrzení, že výpověď poškozeného M. S., na základě níž byl učiněn závěr o jeho trestní odpovědnosti (podle § 235 odst. 1 tr. zák.), je velmi nedostačující důkaz, že z této výpovědi vyplývá, a to na rozdíl od popisu skutku v rozsudku, že došlo k jediné facce, avšak na samém počátku, a v průběhu trestního řízení nebylo objasněno, za jakých okolností a proč k této facce došlo a měla-li nějakou souvislost s jednáním, pro které byl (dovolatel) odsouzen, tj. orální a anální sex, že přes provedené dokazování nebylo řádně objasněno, co se vlastně v umývárně věznice dne 27. 4. 2001 odehrálo. Teprve sekundárně, v návaznosti na tyto skutkové (procesní) námitky činí závěr, že nebyly splněny podmínky pro právní závěr, že se dopustil trestného činu vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zák.

K tomu je vhodné poznamenat, že soudy obou stupňů dospěly na základě zhodnocení provedených důkazů po skutkové (a v návaznosti na to i po právní) stránce k jiným závěrům a předmětný postup v odůvodnění svých rozhodnutí dostatečně (v souladu s ustanovením § 125 odst. 1 tr. ř., resp. § 134 odst. 2 tr. ř.) vysvětlily a rozvedly.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy dovolatelem ve skutečnosti spatřován v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., jehož důsledkem mělo být následné vadné hmotně právní posouzení věci. Dovolatel se v rámci svého mimořádného opravného prostředku domáhá revize relevantních skutkových zjištění učiněných již soudem nalézacím a za správné označených soudem odvolacím, tzn. že dovolání uplatnil na procesním a nikoli hmotně právním základě. Vzhledem k výše rozvedeným teoretickým východiskům nelze jeho dovolací argumentaci (námitky) pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit.

K tomu je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s § 265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) l) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle § 265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).

Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.

Nad rámec rozvedených skutečností považuje Nejvyšší soud za vhodné učinit několik poznámek.

Trestného činu vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo jiného násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy nutí, aby něco konal, opominul nebo trpěl.

Znakem objektivní stránky tohoto úmyslného trestného činu je použití násilí, pohrůžky násilí nebo pohrůžky jiné těžké újmy, jakožto prostředku k ovlivnění vůle (svobodného rozhodování, které je v tomto případě objektem) napadené osoby. Násilím se rozumí použití fyzické síly k překonání nebo zamezení kladeného nebo očekávaného odporu, je tedy způsobem nátlaku na vůli napadeného. Ani malá či výjimečně malá intenzita násilí však nemůže vést k závěru, že pojmový znak násilí nebyl naplněn. Čin je dokonán násilným jednáním nebo pohrůžkou násilí nebo jiné těžké újmy. Nevyžaduje se, aby pachatel dosáhl cíle, který sledoval.

Ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně potvrzených soudem odvolacím je z hlediska rozvedených teoretických východisek dostatečně zřejmé naplnění objektivní stránky skutkové podstaty uvedeného trestného činu (ale i to, že po subjektivní stránce bylo dáno úmyslné zavinění dovolatele). Správně proto nalézací i odvolací soud kvalifikoval předmětný skutek jako trestný čin vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zák.

Závěrem lze dodat, že pouze v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04).

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 15. září 2005

Předseda senátu :

JUDr. Vladimír Veselý