6 Tdo 1152/2013
Datum rozhodnutí: 14.11.2013
Dotčené předpisy: § 205 odst. 1, 4 písm. c) tr. zákoník, § 137 tr. zákoník



6 Tdo 1152/2013-26

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. listopadu 2013 o dovolání podaném obviněným Z. Š., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 17. 5. 2013, sp. zn. 9 To 164/2013, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kutné Hoře pod sp. zn. 14 T 103/2012, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Z. Š. o d m í t á . O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 27. 3. 2013, sp. zn. 14 T 103/2012 , byl obviněný Z. Š. (dále obviněný , příp. dovolatel ) uznán vinným zločinem krádeže podle § 205 odst. 1, 4 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen tr. zákoník ), kterého se dle skutkových zjištění soudu prvního stupně dopustil tím, že

v přesně nezjištěné době, nejméně od 22. 8. 2007 do 22. 9. 2011, v objektu č. p. v obci Z., v úmyslu vlastního obohacení neoprávněně odebíral elektrickou energii mimo měřící zařízení za pomoci neměřené odbočky typu T a způsobil tak společnosti ČEZ Distribuce, a.s., neoprávněným odběrem elektrické energie škodu ve výši nejméně 599.590,- Kč.

Za uvedený zločin byl obviněnému podle § 205 odst. 4 uložen trest odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří roků. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost nahradit poškozené společnosti ČEZ Distribuce, a. s., se sídlem Děčín IV. Podmokly, Teplická 874/4, IČ: 24729035, škodu ve výši 599.590,- Kč, přičemž podle § 229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená se zbytkem svého nároku na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.

O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Praze usnesením ze dne 17. 5. 2013, sp. zn. 9 To 164/2013 , jímž podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. částečně zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o náhradě škody a podle § 265 tr. ř. odkázal poškozenou společnost ČEZ Distribuce, a.s. se sídlem Děčín IV. Podmokly, Teplická 874/4 se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti citovanému usnesení odvolacího soudu v celém jeho rozsahu podal obviněný prostřednictvím obhájce Mgr. Jana Alta dovolání , jež opírá o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) a podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., neboť má za to, že bylo rozhodnuto o zamítnutí opravného prostředku proti rozsudku soudu prvního stupně, přestože jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.

V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku, po krátkém shrnutí průběhu trestního řízení a uvedení relevantních ustanovení tr. zákoníku (§ 137, § 138) majících význam z hlediska kvalifikačního znaku § 205 odst. 4 tr. zákoníku, uplatnil obviněný výhradu vůči způsobu výpočtu škody. Jednak namítl, že náhrada škody počítaná podle vyhlášky č. 82/2011 Sb. je ryzí právní fikcí, neboť nezohledňuje skutečný odběr, jednak poukázal na to, že v případě stanovení výše škody způsobené neoprávněným odběrem elektrické energie se analogicky opakuje situace, kterou se zabýval Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 13/12. Připomenul, že v něm Ústavní soud zaujal stanovisko, podle něhož je postup spočívající ve vymezení znaku skutkové podstaty trestného činu podzákonným předpisem v rozporu se zásadou nullum crimen sine lege vyjádřenou v čl. 39 Listiny základních práv a svobod. V případě určení výše škody způsobené neoprávněným odběrem elektrické energie dle obecně závazné vyhlášky č. 82/2011 Sb., o měření elektřiny a způsobu stanovení náhrady škody, je dle obviněného situace o to závažnější, že zákon sám na tento předpis neodkazuje, ale dopracovává se k němu až soudní praxe.

Na demonstrovaném příkladu vědomého neoprávněného odběru elektrické energie (odběru pro úsporné žárovky přes naddimenzovaný jistič a vodič velkého průřezu) pachatelem znalého ustanovení § 137, § 138 a § 205 tr. zákoníku namítá obviněný absenci jeho předvídatelnosti o možném trestním postihu pro podstatně závažnější delikt v důsledku výpočtu škody prostřednictvím podzákonného předpisu.

S poukazem na čl. 39 Listiny základních práv a svobod a na to, že jedním z hlavních principů právního státu je předvídatelnost práva, dovozuje, že ve světle jím zmíněného nálezu Ústavního soudu nastává impuls pro přehodnocení dosud stabilní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu stran aplikace vyhlášky č. 82/2001 Sb. Obviněný je přesvědčen, že aplikace tohoto podzákonného právního předpisu je v rozporu s principy trestního práva. Namítá, že dospěl-li soud k závěru o naplnění subjektivní stránky trestného činu, pak věc nebyla správně právně posouzena z pohledu výše způsobené škody, a proto je kvalifikace jeho jednání jako zločinu krádeže podle § 205 odst. 1, 4 písm. c) tr. zákoníku nesprávná.

Nesprávnost právního posouzení skutku podle obviněného spočívá rovněž v tom, že neměřenou odbočku nenainstaloval a nebyl ani jejím vlastníkem, elektrické energie se nezmocnil a nemohl tak naplnit jeden z pojmových znaků trestného činu krádeže. Skutkovou podstatu tohoto trestného činu podle něj mohla naplnit jen osoba, která úmyslně zhotovila neměřenou přípojku, jejímž prostřednictvím odebírala elektrickou energii. Protože on pouze užíval elektrickou energii, které se slovy trestního zákoníku zmocnil někdo jiný, mohl se dopustit toliko trestného činu podílnictví podle § 214 tr. zákoníku, s ohledem na subjektivní stránku pak spíše trestného činu podílnictví z nedbalosti podle § 215 tr. zákoníku.

Na základě shora uvedených skutečností obviněný namítá, že došlo k nesprávnému právnímu posouzení zjištěného skutkového stavu a jeho nesprávné kvalifikaci jako zločinu krádeže podle § 205 odst. 1, 4 písm. c) tr. zákoníku. Odvolací soud podle něj pochybil, pokud za této situace napadený rozsudek zrušil pouze ve výroku o náhradě škody. Z těch důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Praze zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce ) se za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. k podanému dovolání po stručném shrnutí jeho obsahu vyjádřil, když k dovolací argumentaci obviněného uvedl, že v návaznosti na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., resp. na § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. s odkazem na § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se nelze úspěšně domáhat opravy skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani přezkoumávání správnosti jimi provedeného dokazování.

Dovozuje, že z dikce uplatněného dovolacího důvodu totiž vyplývá, že jeho výchozím předpokladem je nesprávná aplikace hmotného práva, nikoli nesprávnost v provádění důkazů, v jejich hodnocení či ve vyvozování skutkových závěrů, jež jsou upraveny předpisy trestního práva procesního. Při posuzování oprávněnosti tvrzení dovolatele o tom, zda existuje dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., resp. v § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. s odkazem na § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je proto dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně.

Státní zástupce dodal, že zásah do skutkových zjištění je možné připustit v určitém rozsahu i v rámci řízení o dovolání, avšak zejména tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé, tzn. v případech, kdy zjištění soudů nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, jestliže zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, jestliže zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování apod. Uvedená situace však podle jeho názoru v přezkoumávaném řízení nenastala, tudíž při hodnocení správnosti vysloveného hmotně právního posouzení bude namístě vycházet ze skutkového stavu, zjištěného soudy činnými dříve ve věci.

V této souvislosti zmínil, že za nerelevantní je třeba považovat argumentaci obviněného, podle níž nevěděl o existenci odbočky, umožňující odběr elektrické energie mimo elektroměr, neboť podle učiněných skutkových zjištění byť nebylo prokázáno, kdo odbočku nainstaloval mu tato skutečnost byla s ohledem na všechny okolnosti známa. Je tudíž podle jeho přesvědčení i zřejmé, že obviněný jednal ve vztahu k neoprávněnosti odběru zcela vědomě a současně byl i přímo osobou, jež se obohacovala. Námitky obviněného, jimiž rozporuje zjištěný skutkový děj (v tom smyslu, že o neoprávněném odběru nevěděl, resp. že neoprávněný odběr prováděla jiná osoba a on pouze nedbalostně užíval ač jím zmíněný § 215 tr. zákoníku užívání nepostihuje tento neoprávněný prospěch) nelze v dovolacím řízení zohlednit.

K námitce obviněného, že s ohledem na závěry vyslovené v nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 7. 2013 sp. zn. Pl. ÚS 13/12 by mělo být zváženo přehodnocení soudní praxe stran aplikace § 9 odst. 4 vyhlášky o měření elektřiny, státní zástupce uvedl, že v postupu soudů neshledává žádné pochybení, přičemž poukázal na usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 5. 9. 2012, sp. zn. 7 Tdo 714/2012, a usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 2. 2013, sp. zn. IV. ÚS 1628/12, vztahující se k dřívější, avšak v podstatě totožné právní úpravě.

Státní zástupce je přesvědčen, že potřebu odlišného postoje není možné zdůvodnit ani zmiňovaným nálezem Ústavního soudu. Podstatou nálezu totiž bylo konstatování, že (zjednodušeně řečeno) ústavodárce svěřil kompetenci k vymezení skutkové podstaty trestného činu výhradně zákonu, čímž vyloučil sekundární úpravu provedenou výkonnou mocí. V důsledku toho bylo vysloveno, že (mimo jiné) § 289 odst. 2 tr. zákoníku se ve slovech a jaké je množství větší než malé u omamných látek, psychotropních látek, přípravků je obsahujících a jedů, ruší, neboť jím byla vláda České republiky zmocněna k vymezení znaků skutkové podstaty některého z trestných činů. Zároveň má za to, že se však jedná o situaci odlišnou od věci obviněného, resp. od momentu jím nastíněného v dovolání, protože vyhláška o měření elektřiny nijak žádný znak skutkové podstaty trestného činu krádeže podle § 205 tr. zákoníku nedefinuje. Poskytuje spíše technický podklad pro stanovení výše škody v případě neoprávněného odběru elektrické energie (obdobně může být v jiných věcech užita např. vyhláška č. 3/2008 Sb., o provedení některých ustanovení zákona č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů). Není tak žádný důvod k odmítnutí jejího užití, resp. k odmítnutí na jejím podkladě dovozených závěrů. Jelikož v trestním řízení může jako důkaz podle § 89 odst. 2 tr. ř. sloužit vše, co může přispět k objasnění věci, tedy nepochybně i výpočet provedený na základě podzákonného předpisu, jenž je potom spolu s dalšími důkazy postupem podle § 2 odst. 5 a 6 tr. ř. hodnocen, podstata citovaného nálezu podle názoru státního zástupce na věc obviněného nedopadá. Ani této části dovolací argumentace obviněného proto není možné přisvědčit.

Státní zástupce uzavřel, že se soudy dříve činné ve věci nedopustily žádného pochybení, jež bylo tvrzeno v dovolání obviněného. Navrhl proto, aby tento mimořádný opravný prostředek byl Nejvyšším soudem odmítnut jako zjevně neopodstatněný podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Současně vyjádřil svůj souhlas s tím, aby Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř., přičemž souhlasil s tím, aby i pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu bylo rovněž rozhodnuto podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání podala osoba oprávněná [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).

Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v § 265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný dovolací důvod.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení . Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Jinými slovy řečeno, v mezích tohoto dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Jiné nesprávné hmotně právní posouzení může záležet jak ve vadném posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska trestního práva hmotného, tak v nesprávném posouzení hmotně právních otázek jiných právních odvětví. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Povahu právně relevantních námitek proto nemají námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, jimiž dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dán tehdy, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. tedy může být naplněn ve třech různých situacích. K prvním dvěma (alternativa první) dochází tehdy, kdy rozhodnutí nadřízeného soudu je vydáno, aniž bylo napadené rozhodnutí meritorně přezkoumáno, tj. (1.) byl řádný opravný prostředek zamítnut z tzv. formálních důvodů podle § 148 odst. 1 písm. a) či b) tr. ř. nebo podle § 253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí, nebo (2.) bylo-li odvolání odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle § 253 odst. 3 tr. ř., ačkoli oprávněná osoba nebyla řádně poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při odstranění vad odvolání (viz § 253 odst. 4 tr. ř.). Třetí případ (alternativa druhá) představuje situace, kdy řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené výše (varianta první), ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.

Přezkoumával-li soud druhého stupně některé napadené rozhodnutí uvedené v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř. na podkladě řádného opravného prostředku (odvolání nebo stížnosti) věcně a zamítl jej vzhledem k tomu, že neshledal takový řádný opravný prostředek důvodným [a to u odvolání podle § 256 tr. ř. a u stížnosti podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř.], pak je možno dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. uplatnit jen v jeho druhé alternativě, tj. byl-li v řízení, které předcházelo uvedenému zamítavému rozhodnutí, dán důvod dovolání uvedený v písm. a) až k) ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. Podstatou této alternativy dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je skutečnost, že dovolateli sice nebylo odepřeno právo na přístup k soudu druhého stupně, ale tento soud ač v řádném opravném řízení věcně přezkoumával napadené rozhodnutí soudu prvního stupně neodstranil vadu vytýkanou v řádném opravném prostředku, nebo navíc sám zatížil řízení či své rozhodnutí vadou zakládající některý z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.

Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

S přihlédnutím k těmto východiskům přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání jednotlivých obviněných.

Pokud jde o argumentaci, která je obsažena v dovolání obviněného, lze konstatovat, že z formálního hlediska ji lze pokládat za naplňující deklarované dovolací důvody.

V případě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. dovolatel namítá, že zrušením napadeného rozsudku pouze ve výroku o náhradě škody, došlo ze strany odvolacího soudu k potvrzení výroku o vině, který je dle něj zatížen jím označenými vadami (skutek soudy zjištěný byl nesprávně právně kvalifikován). Důvodnosti uplatnění tohoto dovolacího důvodu však přisvědčit nelze, neboť existencí vady ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. napadená rozhodnutí netrpí.

Dovolací soud sdílí hodnocení státního zástupce v jeho reakci na požadavek obviněného, aby s oporou o nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 12/13 dovolací soud vyslovil nepoužitelnost vyhl. č. 82/2011 Sb. při posuzování jeho věci a tím i hmotně právní pochybení soudů nižších stupňů stran vyslovení závěru o jeho vině zločinem krádeže podle § 205 odst. 1, odst. 4 písm. c) tr. zákoníku. Jak správně poukázal státní zástupce, na rozdíl od případu řešeného Ústavním soudem ve věci výše označené, vyhl. č. 82/2011 Sb. sama o sobě, ani s vazbou na jakékoli ustanovení tr. zákoníku, nedefinuje znak trestného činu ve smyslu tvrzeného porušení zásady nullum crimen sine lege (previam). Její použití v případech neoprávněného odběru elektrické energie se omezuje na určení způsobů (§ 9 odst. 1 až 8) stanovení množství takto odebrané energie (problematika procesní). Jedním z nich je i výpočet upravený ustanovením § 9 odst. 4, na jehož základě bylo určeno množství elektrické energie odebrané obviněným. Ve vztahu k takto zjištěnému kvantu odebrané energie je výše škody vyčíslována způsobem (§ 9 odst. 9), který se nepříčí hlediskům upraveným ustanovením § 137 tr. zákoníku (cena, za kterou se v místě a čase tato věc prodává). Výsledek propočtu, tj. konkrétní škoda takto pachatelem poškozenému subjektu způsobená, je pak prostřednictvím ustanovení § 138 tr. zákoníku přiřazen k tomu či onomu typu škody (v případě hodnoceném značná škoda ). Uvedeným způsobem v procesu dokazování zjištěná výše škody proto obviněným uplatňované zásadě nullum crimen sine lege neodporuje.

Z hlediska otázky předvídatelnosti rozsahu výše škody pachatelem lze odkázat na to, že jeho možnosti seznámení se s existující právní úpravou nejsou omezeny jen na normy právní síly zákona, nýbrž i normy nižší právní síly, konkrétně vyhlášky, které jsou, jako obecně závazné předpisy, publikovány v téže hlavní oficiální sbírce právních předpisů a dalších nejvýznamnějších právních aktů státních orgánů České republiky (Sbírce zákonů) jako normy právní síly vyšší (ústavní zákony, zákony).

Ohledně této řešené problematiky (výše škody) lze doplnit to, že otázka stanovení výše škody způsobené pachatelem poškozenému neoprávněným odběrem elektrické energie na základě podzákonného předpisu upravujícího tuto problematiku (v označeném případě dřívější vyhl. č. 297/2001 Sb.) pro účely trestního řízení již Ústavním soudem posuzována byla (viz usnesení ze dne 11. 2. 2013, sp. zn. IV 1628/12), přičemž možnost jeho použití v takovém řízení nikterak zpochybněna nebyla.

Vzhledem k uvedenému nelze dospěl k poznatku, že by napadenými rozhodnutími došlo k vadnému právnímu posouzení této dílčí otázky, tj. jednoho z obligatorních znaků skutkové podstaty trestného činu krádeže podle § 205 tr. zákoníku.

Druhou formálně relevantním způsobem uplatněnou námitkou obviněného je jeho tvrzení, že skutkovou podstatu trestného činu krádeže, kterým byl shledán vinným, nenaplnil po objektivní stránce i pro chybějící znak zmocnění se cizí věci. Ani tato námitka však není důvodná. Uplatňované skutečnosti, že nebylo prokázáno, že příslušný zásah do rozvodu provedl obviněný (což ani napadené rozhodnutí netvrdí) a že tento není ani vlastníkem zhotovené neměřené odbočky, nezpůsobují, že by vlastní odběr elektrické energie obviněným, při vědomí existence těchto skutkových okolností (provedení takového zásahu, byť jinou osobou), nemohl být hodnocen jako zmocňování se cizí věci. Ke zmocnění cizí věci (tento zákonný znak ve vztahu k elektrické energii obviněný nezpochybňuje) totiž nedochází samotnou instalací zařízení, samotnou úpravou umožňující neměřený odběr takové energie, ale právě až jejím čerpáním a spotřebováváním připojených a zapnutých elektrických spotřebičů. Nejde proto takový odběr posuzovat způsobem, který jako přijatelné řešení přijetí své trestní odpovědnosti navrhuje obviněný, tj. jako trestný čin podílnictví podle § 214, resp. § 215 tr. zákoníku. Dokazováním prokázané skutečnosti naopak plně odůvodňují posouzení činu obviněného jako trestného činu krádeže, a to za užití těch znaků jeho skutkové podstaty, kterou v tzv. právní větě rozsudku vyjádřil již soud prvního stupně.

Je možno zmínit, že obviněný v rámci svého mimořádného opravného prostředku vyjádřil i svůj nesouhlas se závěrem o existenci znaku subjektivní stránky trestného činu, avšak při vědomí skutkového charakteru takto vyjadřovaného nesouhlasu, sám obratem uvedl, že v tomto směru své námitky vůči nesprávnosti právního posouzení skutku neuplatňuje. Není proto třeba na tuto výhradu reagovat více než konstatováním, že takto formulovaná námitka by skutečně jím uplatněný dovolací důvod obsahově naplnit nemohla.

Protože obě formálně relevantním způsobem uplatněné námitky obviněného byly dovolacím soudem shledány jako zjevně neopodstatněné, bylo jako takové vyhodnoceno i celé jím podané dovolání.

Z uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., dle něhož V odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí .

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 14. listopadu 2013 Předseda senátu: JUDr. Ivo Kouřil