6 Tdo 1147/2015
Datum rozhodnutí: 19.11.2015
Dotčené předpisy: § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř., § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., § 184 odst. 1 tr. zákoník



6 Tdo 1147/2015-29

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. listopadu 2015 o dovolání, které podal obviněný Mgr. J. M. , proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 2. 2015, sp. zn. 9 To 18/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 2 T 14/2013, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 6. 11. 2014, sp. zn. 2 T 14/2013, byl obviněný Mgr. J. M. (dále jen obviněný ) uznán vinným přečinem nebezpečného pronásledování podle § 354 odst. 1 písm. a), b), c), d) tr. zákoníku, kterého se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že

I.

v období od listopadu 2011, kdy s ním poškozená I. P., ukončila partnerský vztah, do 6. 1. 2013 poškozenou opakovaně nevyžádaným způsobem kontaktoval a snažil se dosáhnout toho, aby s ním poškozená obnovila partnerský vztah, zejména:

1) snažil se jí několikrát denně telefonicky kontaktovat na její mobilní telefon, a pokud hovor na mobilní telefon nepřijala, telefonoval jí opakovaně do zaměstnání na pevnou linku, čímž jí ztěžoval plnění jejích pracovních povinností,

2) zasílal jí desítky obtěžujících SMS zpráv a emailových zpráv, ve kterých se dožadoval osobního setkání s poškozenou, nabízel jí uzavření smluv, jejichž předmětem bylo finanční plnění obžalovaného ve prospěch poškozené, pokud s ním uzavře sňatek a bude mít děti,

3) dne 12. 2. 2012 v 15:15 hod. odeslal obžalovaný ze své účastnické stanice č. SMS zprávu poškozené I. P. na její účastnickou stanici č. , ve které vyhrožoval tehdejšímu partnerovi poškozené L. S., alias 'K.' slovy: 'Vyrid K. ze jestli ti udela dite tak mu zlomim obe ruce a obe nohy. Myslim to I. smrtelne vazne. Vyrid mu to at se pak nedivi',

4) v období od listopadu 2012 do 6. 1. 2013 v P., ul. K. , v místě bydliště poškozené na ni opakovaně čekal, a když přišla domů zvonil na ni a chtěl s poškozenou osobně hovořit, čímž poškozenou obtěžoval, kdy tato se snažila obtěžování ze strany obžalovaného vyhnout tím, že v bytě byla potmě a ve dvou případech požádala o zásah i Policii ČR, kdy v prvním případě obžalovaný odjel před příjezdem policejního orgánu, avšak ve druhém případě dne 6. 1. 2013 v 18:15 hod. policejní orgán obžalovaného poblíž bydliště poškozené zastihl a obžalovaného odtud vykázal, kdy výše popsaná jednání obžalovaného poškozená vnímala jako výrazně obtěžující, cítila úzkost, psychicky ji to vyčerpávalo, musela měnit své životní návyky, bála se, že na ni obžalovaný bude někde čekat a fyzicky jí ublíží, a zároveň se bála o zdraví svého tehdejšího přítele, a následkem toho poškozená vyhledala pomoc v organizaci Bílý kruh bezpečí .

Dále byl uznán vinným pokračujícím přečinem pomluvy podle § 184 odst. 1 tr. zákoníku (bod II. předmětného rozsudku). Za tyto přečiny byl obviněný odsouzen podle § 184 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku, § 67 odst. 2 písm. b), odst. 3 tr. zákoníku a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku k úhrnnému peněžitému trestu, a to ve čtyřiceti denních sazbách ve výši 5 000 Kč, tedy v celkové výši 200 000 Kč. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost nahradit poškozené I. P., nemajetkovou újmu ve výši 200 000 Kč.

O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podal obviněný a v jeho neprospěch státní zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 4, rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze. Rozsudkem ze dne 26. 2. 2015, sp. zn. 9 To 18/2015, (k odvolání státního zástupce ) podle § 258 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o vině pokračujícím přečinem pomluvy podle § 184 odst. 1 tr. zákoníku (jednání ad II.) a ve výroku o trestu a náhradě škody a podle § 259 odst. 3 písm. b) tr. ř. znovu rozhodl tak, že při nezměněném výroku o vině přečinem nebezpečného pronásledování podle § 354 odst. 1 písm. a), b), c), d) tr. zákoníku (jednání ad I./1-4) uznal obviněného vinným pokračujícím přečinem pomluvy podle § 184 odst. 1 tr. zákoníku, neboť

II.

1) dne 3. 12. 2012 zaslal dopis adresovaný vedoucím pracovníkům Komerční banky, a. s., a to řediteli lidských zdrojů D. F., vedoucí tiskového centra M. K. a vedoucímu oddělení vztahů s investory J. Č., v němž uvedl vědomě nepravdivou informaci, že v probíhajícím policejním vyšetřování zaměstnankyně Komerční banky, a. s., poškozené I. P., bylo ,

2) dne 8. 12. 2012 ve 20:22 hod. zaslal ze své e-mailové adresy @atlas.cz e-mailovou zprávu adresovanou vedoucím pracovníkům Komerční banky, a. s., a to řediteli lidských zdrojů D. F., vedoucí tiskového centra M. K., vedoucímu oddělení vztahů s investory J. Č. a přímému nadřízenému pracovníkovi poškozené M. P., v níž uvedl vědomě nepravdivou informaci, že v probíhajícím policejním vyšetřování poškozené I. P., bylo , a domáhal se 'okamžitého vyřešení této věci a konkrétních kroků v oblasti personálního řízení ve smyslu ochrany dobrého jména společnosti Komerční banka a investic jejich akcionářů',

3) dne 4. 1. 2013 v 17:10 hod. zaslal ze své e-mailové adresy @atlas.cz e-mailovou zprávu adresovanou vedoucím pracovníkům Komerční banky, a. s., a to řediteli lidských zdrojů D. F., vedoucí tiskového centra M. K., vedoucímu oddělení vztahů s investory J. Č. a přímému nadřízenému pracovníkovi poškozené M. P., v níž uvedl, že dne 8. 12. 2012 uvedené adresáty informoval o skutečnosti, že v probíhajícím policejním vyšetřování poškozené I. P., bylo potvrzeno podezření, že zaměstnankyně I. P. je prostitutka (ač si byl vědom toho, že jde o nepravdivé tvrzení a nepravdivou zprávu), a dožadoval se písemného vysvětlení, z jakého důvodu společnost Komerční banka zaměstnává osobu provozující prostituci s tím, že pokud do 31. 1. 2013 neobdrží požadované vysvětlení, předá tuto informaci veřejným sdělovacím prostředkům .

Odvolací soud pak obviněného nově odsoudil podle § 184 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců. Podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku mu výkon tohoto trestu podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvou let. Podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku obviněnému uložil přiměřenou povinnost, aby ve zkušební době podmíněného odsouzení podle svých sil nahradil poškozené I. P. škodu a odčinil nemajetkovou újmu, kterou jí trestným činem způsobil. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. jej zavázal k povinnosti nahradit poškozené I. P. nemajetkovou újmu v penězích ve výši 200 000 Kč. Jinak ponechal napadený rozsudek soudu prvního stupně beze změn. Podle § 256 tr. ř. odvolání obviněného zamítl.

Proti citovanému usnesení Městského soudu v Praze podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., neboť byl přesvědčen, že bylo rozhodnuto o zamítnutí jeho odvolání proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř., přestože v řízení, které předcházelo rozhodnutí odvolacího soudu, byl dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., protože rozsudek soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, který je obsažen ve výroku o vině.

Podle názoru obviněného skutek, kterého se dopustil, nevykazuje všechny obligatorní zákonné znaky skutkové podstaty přečinu pomluvy podle § 184 odst. 1 tr. zákoníku. K tomu, aby se mohlo jednat o přečin pomluvy, musí ke skutečnostem uvedeným ve výroku o vině navíc přistoupit úmysl, přičemž z výroku o vině přítomnost tohoto subjektivního znaku podle něj nikterak nevyplývá. Obviněný uvedl, že v průběhu trestního řízení nerozporoval, že by o skutečnosti, že poškozená je prostitutka, kterou považoval v době, kdy byly předmětné zprávy odeslány, za pravdivou, neinformoval osoby tak, jak je uvedeno ve výroku o vině ad II. napadeného rozsudku. Zdůraznil však, že byl a nadále je přesvědčen, že požádat vedení Komerční banky, a. s. o součinnost při řešení situace, kdy jedna ze zaměstnankyň provozuje prostituci, je jeho právem na ochranu postavení akcionáře této společnosti. Podle jeho slov v žádném případě neinformoval pracovníky Komerční banky, a. s. v úmyslu poškozenou I. P. ohrozit, natož značnou měrou, a jakkoli tuto poškodit v jejím zaměstnání, ani mimo něj. Uvedené podle obviněného nevyplývá ani z popisovaného skutku tak, jak se s ním vypořádal ve výroku o vině soud prvního stupně. Podle svých slov jednal pouze v přesvědčení, že si poškozená skutečně touto formou zajišťuje finanční prostředky, čemuž nasvědčovala nejen jeho osobní zkušenost s poškozenou, ale vycházel zejména z vyrozumění Policie ČR, Obvodní ředitelství policie Praha 1, místní oddělení Letná, která v dokumentu konstatovala: že Vám sl. P. zatajila skutečnost, že je prostitutka , na základě čehož měl za to, že uvedená skutečnost je pravdivá. Dovodil proto, že v jeho jednání není možné spatřovat úmysl, když uvedeným osobám nesdělil vědomě nepravdivou informaci, nýbrž pouze takovou informaci, kterou mohl bez sebemenších pochyb považovat za pravdivou.

Obviněný vyjádřil přesvědčení, že tato vada týkající se výrokové části nebyla a nemohla být zhojena ani tím, že odvolací soud na základě odvolání státního zástupce doplnil do výroku o vině, bodu II. 3) napadeného rozsudku, jednu závorku, ve které konstatoval bez jakéhokoli dalšího podkladu, že si (obviněný) byl vědom toho, že jde o nepravdivé tvrzení a nepravdivou zprávu. Proto podle jeho mínění nelze ve stíhaném skutku spatřovat přečin pomluvy podle § 184 odst. 1 tr. zákoníku. Odvolací soud pak jím vytýkanou vadu spočívající v nesprávném právním posouzení skutku a absenci úmyslu neodstranil, ačkoli tak měl a mohl učinit, a namísto toho jeho odvolání podle § 256 tr. ř. zamítl.

S ohledem na shora uvedené obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 26. 2. 2015, sp. zn. 9 To 18/2015, a podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil i další rozhodnutí obsahově navazující na citovaný rozsudek a poté podle § 265 l odst. 1 tr. ř. přikázal věc Městskému soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí.

K tomuto dovolání se za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupkyně ). Poté, co stručně shrnula dosavadní průběh řízení a obsah podaného dovolání, plně odkázala na pečlivé hodnocení provedených důkazů popsané v rozhodnutí odvolacího soudu, který se podle jejího názoru rovněž důkladně zabýval výhradami obsaženými v odvolání obviněného a vyrovnal se s nimi náležitě a způsobem, který nevzbuzuje pochybnost. Ve shodě se soudem pokládala za potřebné konstatovat, že obviněný byl důvodně uznán vinným skutky, jimiž došlo k naplnění všech znaků přečinů nebezpečného pronásledování podle § 354 odst. 1 písm. a), b), c), d) tr. zákoníku a pomluvy podle § 184 odst. 1 tr. zákoníku.

Státní zástupkyně námitkám obviněného nepřisvědčila a jeho argumentaci označila za zcela účelovou. Z kontextu obviněným uváděného vyrozumění Policie ČR podle jejího přesvědčení nevyplývá tvrzení o tom, že by poškozená byla prostitutkou a že by tato otázka byla předmětem šetření Policie ČR. Je zde naopak pouze zmiňována informace od obviněného o údajné prostituci poškozené. Obviněný si musel být vědom, že sděluje o poškozené nepravdivý údaj, který je způsobilý poškodit ji v zaměstnání. To je patrné i z toho, že se vůči poškozené domáhal u jejího zaměstnavatele personálních opatření. Také popis předmětných skutků popsaných pod body II. 1) 3) napadeného rozsudku podle ní ve všech třech případech subjektivní stránku jednání obviněného nepostrádá, vždy je konstatováno, že šlo ze strany obviněného o informaci vědomě nepravdivou.

Vzhledem k výše uvedenému státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání [§ 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] dovolání obviněného Mgr. J. M. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Současně, pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu, vyjádřila podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

Dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 2. 2015, sp. zn. 9 To 18/2015, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení.

Důvodem dovolání podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (§ 265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.

V posuzované věci však druhá (obviněným uplatněná) alternativa důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. nemohla být naplněna, neboť konkrétní dovolací argumentace obviněného dílem (z podstatné části) žádnému z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. neodpovídala, dílem šlo o námitky (a tím i dovolání jako celek) zjevně neopodstatněné (k tomu viz níže). Pro úplnost lze dodat, že naplněna nemohla být ani první alternativa, jelikož Městský soud v Praze jako soud druhého stupně konal odvolací řízení a o řádném opravném prostředku (odvolání) rozhodl ve veřejném zasedání po provedeném přezkumu podle hledisek stanovených zákonem.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudu druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zásadně jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).

V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky směřují ze zcela podstatné části primárně právě do oblasti skutkové ( procesní). Obviněný totiž de facto soudům ve věci činným (zejména však soudu odvolacímu) vytýká především nesprávné hodnocení provedených důkazů a vadná skutková zjištění, přitom současně prosazuje vlastní hodnocení důkazů a od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou verzi skutkového děje (především tvrdí, že nesdělil shora uvedeným pracovníkům Komerční banky vědomě nepravdivou informaci, přičemž tak v žádném případě neučinil v úmyslu poškozenou ohrozit, natož značnou měrou, a jakkoliv ji poškodit v jejím zaměstnání, ani mimo něj). Ve zcela převažující míře právě až na základě toho (zvláště na základě vlastních skutkových tvrzení), tedy sekundárně, vyvozuje závěr o tom, že ve stíhaném skutku [popsaném pod bodem II. 1) 3) rozsudku odvolacího soudu] nelze spatřovat přečin pomluvy podle § 184 odst. 1 tr. zákoníku pro absenci úmyslu (nenaplnění subjektivní stránky jakožto obligatorního znaku dané skutkové podstaty) a tím nesprávnost právního posouzení jeho jednání. Takto pojatou argumentací však nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněným ve skutečnosti spatřován převážně v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.

Jak již shora naznačeno, obviněný ve svém dovolání rovněž tvrdí a namítá, že skutek, kterým měl naplnit znaky skutkové podstaty přečinu pomluvy podle § 184 odst. 1 tr. zákoníku nevykazuje všechny obligatorní znaky této skutkové podstaty, neboť z výroku o vině nevyplývá subjektivní znak úmysl. Ačkoli je možno tuto námitku pod deklarovaný dovolací důvod (formálně) podřadit, je nutno uvést, že se jedná o námitku zjevně neopodstatněnou.

Přečinu pomluvy podle § 184 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo o jiném sdělí nepravdivý údaj, který je způsobilý značnou měrou ohrozit jeho vážnost u spoluobčanů, zejména poškodit jej v zaměstnání, narušit jeho rodinné vztahy nebo způsobit mu jinou vážnou újmu.

Sdělením nepravdivého údaje je sdělení informace o jiném, která je v rozporu se skutečností, a to byť jen jedné osobě rozdílné od pomlouvaného, za předpokladu, že taková zpráva je způsobilá značnou měrou ohrozit jeho vážnost u spoluobčanů. Ke sdělení může dojít jakýmkoli způsobem, a to písemně, ústně, prostřednictvím veřejného sdělovacího prostředku, letáků apod. Nepravdivý údaj musí být způsobilý značnou měrou ohrozit vážnost pomlouvaného u spoluobčanů, což je třeba hodnotit podle okolností konkrétního posuzovaného případu, zejména s přihlédnutím k postavení dotčené osoby, jejím charakterovým a mravním vlastnostem, dále k povaze sdělovaného údaje, okolnostem sdělení, rozšíření takové informace apod. Zákon uvádí příklady možného ohrožení vážnosti:

- poškození v zaměstnání, za které se považuje možnost přeřazení na nižší či méně odpovědnou funkci, možnost výpovědi apod.,

- narušení rodinných vztahů, kterým se rozumí možnost vážných rozporů mezi manžely, jež mohou vést až k rozvratu manželství, závažné narušení vztahů mezi rodiči a dětmi, popř. mezi ostatními blízkými příbuznými apod.,

- jiná vážná újma, jíž je újma, která se významně pomluveného dotýká a za niž se považuje ohrožení politické kariéry, větší odliv zákazníků nebo ztráta větší zakázky při podnikání, neuzavření důležité smlouvy apod.

K ohrožení vážnosti u spoluobčanů nemusí dojít, stačí, že nepravdivý údaj je k tomu způsobilý, i když v konkrétním případě nic takového nehrozí (např. pro zcela zjevnou nepravdivost nebo nesmyslnost takového údaje nebo pro mimořádnou důvěru, kterou požívá pomluvená osoba) [viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha : C. H. Beck, 2012, s. 1827 - 1829].

Po subjektivní stránce se u přečinu pomluvy § 184 odst. 1 tr. zákoníku vyžaduje úmysl, přičemž postačí úmysl eventuální (rozhodnutí pod č. R 49/1983 je, pokud jde o první větu, již nepoužitelné, neboť současná úprava nevyžaduje, aby pachatel věděl o nepravdivosti sdělovaného údaje). Nyní k trestnímu postihu postačí pouhé srozumění pachatele s tím, že údaj, který o jiném sděluje, je nepravdivý, a že tento údaj je způsobilý značnou měrou ohrozit jeho vážnost u spoluobčanů [viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha : C. H. Beck, 2012, s. 1828 - 1829].

Poukázal-li obviněný ve svém podání na absenci subjektivního znaku (úmyslu) ve výroku odsuzujícího rozsudku, pak této námitce není možné přiznat žádnou relevanci (věcnou opodstatněnost). Z popisu předmětných dílčích skutků specifikovaných pod bodem II. 1) 3) výroku rozhodnutí odvolacího soudu je rovněž úmyslné zavinění obviněného zcela zjevné. V tomto popisu se totiž podává, že se obviněný ve třech případech obrátil na vedoucí pracovníky Komerční banky, a. s., jimž vědomě uvedl nepravdivou informací, že v probíhajícím policejním vyšetřování jejich zaměstnankyně, poškozené I. P., bylo potvrzeno podezření, že dotyčná je prostitutka, a v souvislosti s tím se domáhal přijetí opatření v personální oblasti.

Obviněný tedy podle skutkových zjištění vyjádřených v napadeném rozsudku uváděl o poškozené shora zmíněný údaj, vědom si toho, že jde o údaj nepravdivý, který je, vzhledem k jeho povaze, způsobilý značnou měrou ohrozit její vážnost u spoluobčanů, zejména ji poškodit v zaměstnání. Takto si, jak plyne z kontextu okolností zjištěných soudy nižších stupňů, počínal záměrně (chtěně).

V daných souvislostech není od věci připomenout, že v posuzované věci byl obviněný v bodě I. rozsudku soudu prvního stupně (potvrzeného soudem odvolacím) uznán vinným přečinem nebezpečného pronásledování podle § 354 odst. 1 písm. a), b), c), d) tr. zákoníku, tzv. stalkingu, který trval od listopadu roku 2011 do 6. 1. 2013. Jeho skutkovou podstatu naplnil jednáním, jež se vyznačovalo vytrvalým a opakovaným obtěžováním, pronásledováním a vyhrožováním poškozené (ať již telefonicky, emailem či snahou o osobní kontakt), která s ním ukončila partnerský vztah, ale také nevyžádaným kontaktem osob jí blízkých (v podrobnostech viz shora). Jelikož poškozená nereagovala pozitivně na snahu obviněného o kontakt či jednotlivé jeho nabídky, postupně svůj nátlak stupňoval. Na poškozenou podal několik trestních oznámení mimo jiné dne 13. 11. 2012, o jehož vyřízení byl ze strany Policie České republiky, obvodního ředitelství policie Praha 1, místní oddělení Letná, přípisem datovaným dne 19. 11. 2012 vyrozuměn (č. l . 60 spisu). Z kontextu citovaného vyrozumění Policie České republiky nevyplývá potvrzení policejního orgánů o tom, že by poškozená byla prostitutkou. Jak správně dovodil již soud prvního stupně (viz str. 6 rozsudku jmenovaného soudu) - i s ohledem na intelekt obviněného tomuto muselo být zřejmé, že o poškozené sděluje nepravdivý údaj, který je způsobilý poškodit ji značnou měrou u spoluobčanů, zejména ji poškodit v zaměstnání. Odvolací soud pak soudu prvního stupně v tomto směru přisvědčil (str. 11 napadeného rozsudku). Jakoukoli úvahu obviněného, že se na základě výše citovaného sdělení policejního orgánu domníval, že je tato skutečnost o poškozené pravdivá, je tak nutno označit za postrádající jakékoli opodstatnění.

V důsledku nezájmu poškozené o něj a její neochoty s ním obnovit partnerský vztah, stupňoval obviněný svůj tlak na poškozenou až do té míry, že opakovaně zaslal vedoucím pracovníkům Komerční banky, a. s., jejíž byla obviněná zaměstnankyní, vědomě nepravdivé a hanlivé informace, veden snahou a úmyslem poškozenou očernit a pomluvit v zaměstnání, dokonce ji o zaměstnání připravit, jak z jeho podání vyplývá (viz str. 11 rozsudku odvolacího soudu).

Za zjištěného a popsaného stavu je správným závěr soudů nižších stupňů, podle něhož obviněný jednáním popsaným pod bodem II. 1) 3) rozsudku odvolacího soudu naplnil všechny znaky skutkové podstaty [co do subjektivní stránky ve formě úmyslu přímého podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku] pokračujícího přečinu pomluvy podle § 184 odst. 1 tr. zákoníku. Přitom pouze v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04). O takový případ se však v posuzované trestní věci nejedná.

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného odmítl. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 19. listopadu 2015
JUDr. Vladimír Veselý
předseda senátu